ABYSTE U NÁS NEBLOUDILI A JEDNODUŠE NAŠLI JAKOUKOLI POVÍDKU NEBO ČLÁNEK, JE TU PRO VÁS




A CO NOVÉHO VÁM ŠÍLENÉ ŠUPLE NABÍDNE PRÁVĚ TENTO TÝDEN?

PONDĚLÍ: Útočiště (fanfiction příběh na pokračování) od Danae
ÚTERÝ: Věda ve sto slovech od JJ
STŘEDA: Hotel u devíti koček od Tory
ČTVRTEK: Malfoyovské střípky od Martian
NEDĚLE: Severus a Megan od Katty

Vše je bohatě ilustrováno kolážemi KattyV

*************************************************************************************

Kterak Penny cestovala

12. května 2015 v 0:01 | Ioannina |  Kterak Penny...

Čtvrtý dílek životopisného povídání, které fenka Penny své člověce do klávesnice naštěkala.



Jednoho dne vytáhla moje člověka z komory obrbatoh, zpoza knížek divnou knížku, kde je prý namalovaný celý svět, a z tašky ještě divnější sešit zpoloviny plný nápisů z velikých písmen a zpoloviny prázdný. Snesla to všechno na jednu hromadu a začala na tu hromadu přidávat věci, co jsem ani nevěděla, že je máme. Přenosný pelech, co vypadá jako pytel se zipem. Deku. Divné misky, co se dají složit jedna do druhé. Veliký nůž. Strašlivě smradlavé bílé kostky, co je v nich prý schovaný oheň. A tak.
Pak moje člověka vzala mě a můj očkovací průkaz a že prý jdeme. Tohle normálně znamená, že jdeme za mým panem doktorem, co mi dá bodavou bolavou injekci, po které je mi špatně, a pak se to pokouší vyžehlit tím, že mi strká žvýkací tyčinku, která mi nechutná, takže ji vyplivnu, moje člověka mi řekne: Ty jseš ale pitomá, Twiggy, i když ví, že se vůbec nejmenuju Twiggy, ale Penny, strčí tu tyčinku do kapsy a pak mi ji dá doma. Jenže tentokrát jsme šly úplně jinam. Smrdělo to tam skoro stejně jako u mého pana doktora, ale ne úplně. Moje člověka se ptala, do kterých dveří má jít, když chce nějaké razítko, a tamní lidi jí řekli, že do těch, do kterých strkám čumák já. Taky se mohla rovnou zeptat mě, ne? Já mám nos, doktorský smrad poznám a ptát se nemusím. A uvnitř to bylo zase všechno špatně, protože ten cizí doktor se na mě jen tak jedním očkem podíval, pak si důkladně prolistoval můj očkovací průkaz, dal do něj razítko, ale mně nedal ani injekci, ani tyčinku, kterou bych mu mohla uraženě vyplivnout pod nohy. A to bylo všechno a šly jsme zase pryč.
Nazítří vzala moje člověka obrbatoh, pečlivě zamkla dveře a šly jsme si ještě s Tím Druhým stoupnout k té škaredé silnici, co po ní běhají pejsci s kulatýma nohama a svítivýma očima, kteří moc rádi rozšlapávají malé černé pejsky, třeba mě. Vy lidi jim říkáte auta. Tam jsme stáli a mávali tím sešitem, dokud nám jedno to auto nezastavilo. Vlezli jsme dovnitř, moje člověka i Ten Druhý vtáhli dovnitř svoje obrbatohy, já si sedla mojí člověce pod nohy. A jeli jsme. Jeli jsme daleko, daleko, mnohem dál, než kam by pes sám za den doběhl, i kdyby měl proč.
Jeli jsme už pár hodin, vystřídali jsme už několik aut, když moje člověka, Ten Druhý a řidič začali mluvit o hranici. Pochopila jsem z toho, že hranice je to, kde si vy lidi občuráváte konce svého revíru, a že na to máte dokonce zvláštní lidi. Víte, že mě nikdy předtím nenapadlo, že byste to dělali i vy? Protože jsem ještě žádnou takovou občuranou hranici prostě nepotkala, tím to je. A hned jsem si taky řekla, že ta naše velká smečka musí být opravdu hodně obrovská, když má označkovaný konec revíru až tak daleko, že bych k tomu za den sama nedoběhla! A abyste věděli, moje člověka chápe, co se patří. Řekla tomu řidiči, že potřebuju na té hranici ven. On namítal, že není moc času (vy lidi nikdy nemáte čas). Moje člověka řekla, že to bude jenom chvilička. On jí nevěřil. Ale měl jí věřit. Protože jsme vylezli, moje člověka řekla: Penny, buď hodná, čůrej honem, já se na ni koukla, natočila hlavu na jednu stranu, na druhou stranu, dřepla si a vyrobila velikou značku. Tak. Takže teď tu hranici i sama poznám a všichni psi budou vědět, že za touhle čárou bydlím i já a moje člověka a kdo by nám chtěl užírat z misky, toho kousnu. A ten řidič se smál, že to prý ještě neviděl, pes, co čůrá na povel. Koukla jsem po mojí člověce, střihly jsme na sebe uchem a nechaly jsme ho, ať se směje. Obě jsme věděly, že tomu vůbec nerozumí.
Potom jsme se dostali do kraje, kde jsme nikdy nerozuměli tamním lidem všichni. Tamním psům, to ano, s tím není problém, ale vy lidi štěkáte na hodně způsobů, a jak pak má chudák pes poznat, že na něj voláte: Ty jsi ale hezkej pejsek, pojď sem, na? Abyste věděli, tolik různých štěkotů, to je na psa podraz. Víte, o kolik dobrot jsem tak určitě přišla? Než jsem se naučila, jak se to v tom kraji řekne, už se to říkalo zas jinak!
Ale snažila jsem se být užitečná, co to jenom šlo. Když jsme spali na trávě, s obrbatohy za hlavami, já podřimovala jenom na jedno oko, abych mohla hned spustit vrčení a štěkot, kdyby šel kolem někdo cizí. Takže je jen a jedině moje zásluha, že nám nikdo neukradl ani misky, co se dávají jedna do druhé, ani moje granule, ani divné smradlavé ohňové kostky, ani nic jiného. Když pršelo, klepala jsem se u silnice tak viditelně a zřetelně, že jeden člověk zastavil už po půl hodině. Ten nám řekl, že by nás nebyl do auta vzal, nebýt mě! Že nemohl snést pohled na to, jak se tam v tom dešti klepu a mrznu. Naučila jsem se vyskakovat do velikých aut, co toho moc uvezou. To není žádná legrace, ony mají spodek dveří výš, než má moje člověka hlavu. A když nám zastavilo jedno takové veleauto, moje člověka řekla: Hop!, já skočila, a řidič se pak celičkou cestu divil, jak může tak malej pejsek jako já skočit tak vysoko, že prý to jeho veleauto je ze všech veleaut nejveleautovitější. A dal mi, představte si, svého plyšového tygra! A nebyl to jen tak ledajaký tygr, byl skoro stejně veliký jako já! Prý že si zasloužím velikou odměnu. A taky mě nechal to veleauto řídit. Seděla jsem mu na klíně, přední packy jsem měla na volantu, a když na nás nějaké jiné auto na silnici štěklo, tak on nechal svoje veleauto taky zaštěkat a já se přidala! A moje člověka, Ten Druhý i řidič veleauta se smáli.
Že nevíte, proč se to dělá? Proč na sebe veleauta štěkají? No přece aby si přála štěstí na cestu!
Takže jsem štěkala, co to šlo, a vyštěkala jsem nám tolik štěstí, že se ani do obrbatohů nevešlo.
Ostatně můj tygr taky ne. Moje člověka ho musela přivázat na obrbatoh zvenku.
A pak jsme dojeli až k velikánské vodě, co se nedá pít a když v ní plavete, okusuje vám tlapky. Ta velikánská voda není nic moc, ale zvířata, co v ní žijí, ta rozhodně stojí za to, to vám povím. Něco tak dobrého jsem ještě nejedla. Vždycky, když jsme s mojí člověkou šli kolem restaurací - a představte si, tam u té veliké vody nejsou lidi se svým obědem nebo večeří zavření uvnitř, oni jedí venku jenom pod deštníky - takže vždycky, když jsme tak kolem šly, já se přitočila tu k tomu, tu k onomu stolku, pošimrala lidi ušima, udělala kukuč a kolik mi toho napadalo pod stoly! Moje člověka se zlobila a říkala, že jsem ostuda jedna neposlušná. Že nesmím žebrat, že musím počkat, až mi někdo sám nabídne, až někdo řekne: Ty jsi ale hezkej pejsek, chceš rybičku? Na!
Já prvně myslela, že mi ty všechny dobroty nepřeje. Říkala jsem si, to se ti to nadává, že jsem Twiggy nějaká, ale kdybys věděla, jak nechutné a hnusné jsou granule! O kolik dobřejší je taková osmažená ryba! Ale potom, protože jsme tam byli docela dlouho, jsem se naučila, jak lidi říkají Pojď, na, a už jsem se mohla chovat jako slušný pes a ne jako nějaký hajdalák nenažraný, užebraný, jak mi říká moje člověka, když se zlobí. Takže jsem jenom vychovaně dělala oči. A ryby pod stůl jen pršely.
Moje člověka a Ten Druhý celou tu dobu chodili každý den do sadu a trhali broskve. Já jim pomáhala, samozřejmě, akorát že jsem dosáhla jenom na ty nejnižší. Ale zato jsem je nosila klidně až z druhého konce sadu a strkala je mojí člověce buď do ruky, nebo do kýblu, kam dávala ty svoje natrhané i ona.
A taky jsem se tam v sadu naučila, jak se nenechat rozšlapat některým tím zvířetem s kulatýma nohama. Bylo tam jedno takové zvíře, co si vždycky nechalo vylézt člověka skoro až na hřbet a pak popojíždělo, sice celkem pomalu, ale zato do všech možných směrů. A jeden den začalo najíždět na mě a moje člověka křičela Pozor, Penny, a Uhni, Penny, a Dobře, Penny! - a já pochopila, že kovová zvířata s kulatýma nohama rozšlapávají pejsky ne proto, že by neměla pejsky ráda, ale proto, že jsou úplně pitomá a nevidí si pod nohy. Takže pes musí myslet za ně, protože ona jemu neuhnou. Takže už vím, jak na ně, a když budu já chytrá, už mi neublíží. Ani když jsou sama tak pitomá.
A potom moje člověka a Ten Druhý dostali spoustu šustivých papírků, co je vy lidi vyměňujete za ulovené jídlo, i když nechápu proč, a jeli jsme zpátky. Zase jsem hlídala, skákala vysoko do veleaut, štěkala v noci u batohů a tak všechno. Takže jen a jedině díky mně jsme se dostali k té občurané hranici v pořádku, se všemi batohy, miskami, pytlovitým pelechem, tygrem a tak. Zkontrolovala jsem si svoji značku, obnovila ji... a do dvou dnů jsme byli doma.
Obešla jsem všechny známé rožky a všude vypsala, jak je svět veliký a že i lidi mají označkované území, jenomže je mnohem, mnohem větší, než bychom my psi věřili. A že jsem tam udělala značku za nás za všechny. Aby všichni psi v okolí věděli, jak to je. A taky jsem napsala, jak se v cizích zemích říká: Ty jsi ale hezkej pejsek, chceš rybičku? Aby ostatním psům neutekly dobroty, kdyby do té ciziny náhodou jeli.
Od té doby taky běhávám ke každému autu, co má otevřené dveře. Mohlo by mě přece zase odvézt k té hranici, abych si svou značku mohla zkontrolovat! A pak bych jela dál a dál, znovu bych vyštěkávala štěstí na cestu a jedla ryby a třeba bych si zase vysloužila velkého plyšového tygra! Ten starý se mi už úplně roztrhal.
Jenže moje člověka mi nikdy nedovolí nastoupit.
Ale třeba se mi to jednou povede.

(Podle vyprávění své Penny sepsala Ioannina.)




zpět ooOoo dál
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Regi Regi | E-mail | Web | 12. května 2015 v 7:12 | Reagovat

Penuško , představ si, že bys musela vlézt do takového velikého pejska s křídlama, co vlastně asi ani nebude pejsek, protože pejsci přece nelítají. A že bys tu hranici v tom lítacím pejskovi přeletěla a nemohla ji občurat.
To by bylo divné, že? Ale ty by sis s tím problémem určitě poradila a kdyby ne, tvoje člověka by už věděla, co s tím.

2 Tora Tora | E-mail | 12. května 2015 v 9:31 | Reagovat

S chutí jsem si to znovu přečetla.  Krásně jste cestovali, to je pravda. Takové zážitky se nezapomenou nikdy.

3 ioannina ioannina | 12. května 2015 v 13:19 | Reagovat

[1]: V lítacím pejskovi, co vlastně ani není pejsek, by Penuška tu hranici asi neobjevila... Ale nejspíš by letěla na palubě, ne mezi batohy, protože byla dost malá, aby se jí to dalo dovolit.

[2]: A to Penuška ještě spoustu nedůležitých věcí vynechává...

4 KattyV KattyV | Web | 12. května 2015 v 21:35 | Reagovat

Penuško, ještě že jsi takový šikovný pejsek. Hlídat skládací misky umíš, broskve sbírat, hranice očurávat. S tebou musela být radost cestovat.

5 ioannina ioannina | 12. května 2015 v 21:56 | Reagovat

[4]: S těma broskvema byla nekonečná. :D Fakt mi poctivě celou brigádu pomáhala. Potíž byla, že je vždycky prokousla, takže to mohlo jít už jenom do moštu. Jinak by byla taky zaměstnaná jako česač!

6 Martian Martian | 14. května 2015 v 18:06 | Reagovat

[5]: Náhodou. Je to specialistka - pes sběrač, zaměřený na broskve určené k moštování - no a je to… ;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
*************************************************************************************

KattyV a Regi prohlašují:
Na našich stránkách často najdete fanfiction příběhy ze světa Harry Pottera.
Všechna práva na postavy, které jsme si nevymyslely samy, jsou vyhrazena J. K. Rowlingové,
které tímto děkujeme za to, že nám dala svět, ve kterém si můžeme hrát.


14.1.2014