ABYSTE U NÁS NEBLOUDILI A JEDNODUŠE NAŠLI JAKOUKOLI POVÍDKU NEBO ČLÁNEK, JE TU PRO VÁS




A CO NOVÉHO VÁM ŠÍLENÉ ŠUPLE NABÍDNE PRÁVĚ TENTO TÝDEN?

PONDĚLÍ: Útočiště (fanfiction příběh na pokračování) od Danae
ÚTERÝ: Věda ve sto slovech od JJ
STŘEDA: Hotel u devíti koček od Tory
ČTVRTEK: Malfoyovské střípky od Martian
NEDĚLE: Severus a Megan od Katty

Vše je bohatě ilustrováno kolážemi KattyV

*************************************************************************************

Kapitola devatenáctá: Where the Wild Things Are

5. června 2015 v 0:01 | Richenza |  Bless the Child: Kniha čtvrtá - BÍLÝ JEZDEC

Abys došel až tam, musíš dávat pozor na znamení. Bůh vyznačil na světě cestu pro každého člověka. Teď jenom musíš pozorně sledovat tu svou."
Paulo Coelho


Písničku si pusťte zde.

Kapitola devatenáctá: Where the Wild Things Are


So wake up sleepy one
It's time to save your world

Steal dreams and give to you
Shop lift a thought or two
All children touch the sun
Burn fingers one by one
By one

Will this earth be good to you?
Keep you clean or stain through?

So wake up sleepy one
It's time to save your world
You're where the wild things are
Yeah
Toy soldiers off to war

Big eyes to open too
Believing now under sun and moon
But does heaven know you're here?
And did they give you smiles or tears?
No, no tears

Will this earth be good to you?
Keep you clean or stain through?


You swing your ass all down
Call to arms, a trumpet's sound
Toy horses start the charge
Robots, chessmen standing guard
We shall never surrender

All you children touch the sun
Burn your fingers one by one

Will this earth be good to you?
Keep you clean or stain through?

So wake up sleepy one
It's time to save your world
You're where the wild things are
Yeah
Toy soldiers off to war
Off to war
Off to war

So close your little eyes


Metallica


Bradavice; 15. října 2012

Seděl naproti své ženě a pozoroval, jak kojí jejich syna. Nemohl se na ně vynadívat. Jašódhara byla nejkrásnější dívka, kterou znal, a byla jeho. A to malé nic… princ Ráhula… nikdy by nevěřil, jak krásné může malé dítě být. Kolik radosti dokáže probouzet! Byl šťastný.
"Je nádherný, Siddhárto," došla k němu jeho chůva a sklonila se nad princeznou. "Silný chlapec. Musíš být šťastný, můj princi."
"Jsem, Kišori."
"Tvůj otec je také šťastný. Právě vybírá dar tvé ženě."
"A přesto se ke mně stále chová, jako bych byl sám dítě," stisknul Siddhárta rty a vyšel z pokoje své ženy. Nic z tohoto slyšet nemusela, přestože to pro ni nepochybně nebylo tajemstvím.
Chůva jej následovala. "Tvůj otec si tě váží, princi. Nevím, co máš na mysli."
"Nevíš?" pousmál se Siddhárta ponuře. "Drupado!" zavolal na svého sluhu.
Za chvíli se před ním muž ukláněl. "Přál jste si, můj pane?"
"Připrav nosítka. Jdu se podívat do města."
"Princi, řekni mi, co potřebuješ. Vše zařídím."
"Nepotřebuji nic, co bys mohl zařídit. Chci ven."
"Ale král, váš otec…" muž se na něj nešťastně díval.
Siddhárta mávnul rukou. "Běž, Drupado. Vidíš, Kišori? Takto se mají chovat k dospělému muži? Ani můj osobní sluha mě neposlouchá. A kdybych na svém příkazu trval, bude jistě informovat mého otce."
"Váš otec je král. I jeho král, můj princi."
"Neviním z toho Drupadu. Jen tomu nerozumím."
"Jsi princ, Siddhárto. Máš v životě své povinnosti a své úkoly."
"To s tím přece nesouvisí, Kišori. Všechny úkoly, co jsem měl, jsem si vždy plnil. A přesto mi zbývalo vždy dost času - možná i více, než jsem chtěl. Už nejsem dítě, tak jednoduše mě neoklameš, Kišori."
"Nepovažuji tě za nedospělé dítě, můj princi," sklopila hlavu chůva. "Chápu, že se zlobíš, neříkáš mi to přece dnes poprvé. A stejně tak jistě chápeš, že já s tím nemůžu nic dělat. Je to rozhodnutí krále."
"Otce jsem o to již prosil tolikrát… Naposledy při narození Ráhuly. Je zatvrzelý. Proč? Ve všem se chová tak vstřícně a rozumně, poskytne mi vše, na co si vzpomenu… ale v tomhle… Nedává to žádný smysl!"
"Neměl bys takto hovořit o svém otci, princi," řekla chůva přísně. "To že to nedává žádný smysl tobě, neznamená, že to žádné důvody nemá. Tvůj otec je laskavý a moudrý, a nic nedělá bez důvodu. To jsi již mohl poznat."
"Já vím," povzdychl si. "Ale ty jeho důvody znáš, Kišori," podíval se na ni pátravě. A chůva se podívala stranou. Zná je, tím mu to potvrdila. "Řekni mi je," nespouštěl z ní oči. "Mám na to právo, Kišori. A potřebuji je znát - jen, když budu znát jeho důvody, dokážu jej přesvědčit, jak liché jsou. Nebo se s tím smířit."
Chůva chvíli neodpovídala, pak váhavě přikývla. "Dobrá. Jsi už skutečně dospělý, pouto, kterým tě tvůj syn váže k tvým povinnostem je dostatečně pevné. Řeknu ti vše, můj princi. Můžeme jít do zahrady?"
Siddhárta přikývnul a vyšel ven. Téměř se mu zatočila hlava z těžké vůně jasmínu a dalších květin, jejichž jména ani neznal. Uslyšel zpěv ptáků v klecích pověšených na stromech, pozoroval lehké kroky bosých dívek, které běžely před ním a sypaly na cestu jasmínové okvětní lístky. Došli k malému jezírku, na němž kvetly nádherné květy lotosů. Jedna z dívek se ihned sklonila a upravila několik polštářů, aby mohl pohodlně usednout. Další mu z oroseného džbánku nalila nápoj z mléka a manga a ozdobila jej snítkou máty. S úklonou mu jej podala.
"Nabídni i Kišori, Gaurí," pokynul netrpělivě, zatímco se chůva vedle něj usadila do trávy.
Kišori tepaný pohár s úsměvem přijala a začala vyprávět o zvláštních znameních, které předcházely jeho narození. O snech jeho matky Máji. O proroctví, podle nějž se měl stát buď úspěšným a slavným panovníkem, anebo velkým duchovním učitelem světa.
"Tvůj otec si přeje to první, to je přirozené, můj princi. Vždy věděl, čím je povinován své zemi. A ty jsi jeho syn. Narodil ses jako budoucí král, to je tvá povinnost a tvá cesta. Nemůžeš se mu divit."
"A proto mě tu zavírá? To je hloupost, Kišori. Já přece své povinnosti znám. Nikdy jsem se žádné nevyhýbal. Jsem rád, že jsi mi to řekla, půjdu si s ním promluvit." Siddhárta vyskočil, nedopité lassí položil na stříbrný tác a vydal se za otcem.


Otce přesvědčil. Možná nejdůležitější bylo právě to, že se již sám stal otcem, a tudíž odpovědný ke svému rodu, možná i Siddhártovo posmívání se duchovním naukám - jediným, s nimiž jej jeho domácí učitelé neseznámili a jež považoval jen za blouznění bláznivých a nevzdělaných starců. Vysmál se jim - cožpak může jeho otec považovat za možné, aby se právě on stal jedním z těch blouznivců? To rozhodně neměl v úmyslu.
A své nově nabyté svobody brzy využil - chtěl poznat lépe svou zemi, aby jí mohl lépe sloužit, aby mohl přebírat od otce roli správce a nejvyššího soudce. Projížděl zemí a díval se. A svět byl jiný, než jak ho vnímal dosud. Tvrdý. Nelítostný. Plný utrpení. Nelogického a nesmyslného utrpení starých i mladých, chudých, ale před nemocemi nebyli chráněni ani bohatí. Proč? Jaký to vše má smysl?
A nyní stál nad mrtvým tělem muže, který nikomu nestál ani za vypravení slušného pohřbu, a pozoroval tělo, které ještě nedávno dýchalo, doufalo, radovalo se… Co je z něj nyní?
Bylo to zvláštní, uvědomil si, že dosud žádného mrtvého člověka neviděl. Samozřejmě, že si byl vědom toho, že jsou lidé smrtelní, ale toho si dokázal nevšímat. Nemyslet na to. Zapomenout na to. A nyní mu tělo jednoho nedůležitého člověka připomnělo vše, nad čím poslední dny dumal. Utrpení každé bytosti. Neúprosnou konečnost života. To všechno muselo mít smysl, proč by to jinak existovalo? Jenže on jej neviděl. A najednou zatoužil jej poznat, pochopit, k čemu vůbec lidská existence je. A nejen lidská. Cožpak zvířata netrpí? Proč něco vůbec je, když by tak snadno mohlo nebýt? Přemýšlel nad tím, jak žil dosud. Byl šťastný, a ještě nedávno by se podobným otázkám vysmál. Copak je potřeba hledat smysl, když je mu dobře? Proč hledat jiný smysl než být šťastný? Ale nyní pochyboval. Nemůže to přece všechno existovat jen proto, abychom si užívali dobré jídlo a pití, pohodlné podušky, milování, krásnou hudbu či moudrá slova básníků. Snad předat život dál, jak si myslí jeho žena, to vypadá jako docela rozumný důvod. Jenže pokud je život sám o sobě bezúčelný, jak by mohlo mít smysl předávat jej dál? Snad má pravdu otec, když říká, že smyslem je spravovat řádně zemi a snažit se o co největší blaho poddaných - ale ani to Siddhártu nyní neuspokojovalo, bylo to přece stále totéž! Pokud nemá smysl život, nemůže mít smysl ani péče o šťastný život jiných.
Najít smysl. Musí najít smysl, protože tohle všechno nějaký smysl mít musí. Možná, když bude víc studovat, když bude více znát, přijde na to.
"Nechte mě samotného," pokynul dvěma ozbrojeným strážcům, kteří jej doprovázeli, a vydal se k několika žebrákům, kteří jej ze stínu nedalekého domu zpola zvědavě, zpola ustrašeně pozorovali. Neobával se jich. Nebyli ozbrojení, vypadali zuboženě. A on sám ostatně ozbrojen byl - a bránit se uměl. Důvěřoval svým schopnostem.
"Znali jste toho muže?" zeptal se jich.
Odpovědí mu bylo jen rozpačité mlčení.
"Odpovězte na otázku," ozval se za ním chraplavý hlas jeho strážce doprovázený kopnutím do jednoho ze sedících mužů.
"Měli jste mě nechat samotného," otočil se rozzlobeně na strážce a ten o několik kroků couvnul.
Siddhárta vytáhnul z kapsy několik mincí a zacinkal jimi v dlani. Ten zvuk k sobě přitáhnul oči téměř všech žebráků. Kromě jediného. Ignoroval dychtivé pohledy a posadil se do prachu cesty naproti netečnému muži v bílé bederní roušce sedícího v poloze jogínů, jehož dlouhé vlasy a vousy prozrazovaly, že již dlouho o ně nepečuje. Jeho oči byly vyrovnané, klidné. Tento muž po ničem netoužil, ani po těch penězích ne.
"Znal jsi toho mrtvého?"
"Můžeme někoho doopravdy znát, princi?"
"Jak víš, že jsem princ?"
"Podívej se na své šaty, mnohem nákladnější, než kdokoli potřebuje. Podívej se na své ruce, příliš pěstěné, než aby mohly někdy skutečně pracovat. Podívej se do své tváře, příliš spokojené a bezstarostné, než aby poznala, co je skutečný život. Kdo jiný bys byl?"
Princ před něj položil mince. "Ten muž neměl žádného syna, který by se o něj postaral, nebo zemřel příliš daleko od domova? Nevíš?"
"Má děti, princi," přitočil se k němu jeden z žebráků, nespouštěje oči z mincí. "Ale jsou ještě malé a chudé. Pomůžeš i jim? Předám jim tvůj dar, princi."
"Předám jim ho sám. Pokud měl děti, sluší se, aby pohřeb vypravily ony."
"Pomůžeš jim," přikývnul muž v roušce. "Šlechetné, princi. Ten muž, jemuž nevěříš, že by si peníze pro sirotky nepřivlastnil, se jmenuje Višal. Není jeho vinou, že musí žebrat. Přišel při práci v lese o ruku a nohu, všimnul sis toho? Doma na něj čeká žena a děti. A ten další je Arjuna. Byl kdysi kovářem. Přišel o vše, když oslepnul. Vedle něj sedí Četan. Měl vlastní pole. Když zestárnul, jeho zeť jej z něj vyhnal. Za městem je osada malomocných. Ti nesmějí ani žebrat jako my. Pomůžeš i jim, princi?"
Siddhárta sklopil hlavu a jeho ruka vklouzla do váčku se stříbrnými mincemi. Může jim je dát všechny, a ani to nepocítí. Ale i kdyby rozdal všechno, co má, nikdy nepomůže všem.
"Je toho moc, tak moc," zavrtěl bezmocně hlavou. "Tolik utrpení…"
"A kde jsi dosud spal, že jsi o tom nevěděl? Říká se, že se jmenuješ Siddhárta - ten, kdo dosáhne cíle. Ale jak chceš svého cíle dosáhnout spící v hojnosti uzavřeného paláce?"
Siddhárta přikývnul. "Proto jsem tu. Jsem rád, že to vím. Budu se snažit být spravedlivým králem."
"Myslíš, že tvůj otec není spravedlivým králem?"
"Je, samozřejmě, že je!" vykřikl Siddhárta rozhořčeně.
"Toto tedy nebude ta cesta, princi. Probuď se."


…probuď se, probuď se… Ta slova se mu vracela s ozvěnou, dokud se skutečně neprobudil. Překvapeně zamrkal očima, když rozpoznal kolem sebe zeleno stříbrné přikrývky svého lůžka. Další z těch zvláštních snů. Měl pocit, jako by on byl tím princem, následníkem trůnu v té zvláštní zemi, již nedokázal zařadit. To jméno… to jméno by mohlo být vodítkem. Bylo zvláštní, možná by o něm mohl něco zjistit… Ale přes úsilí, z něhož jej téměř rozbolela hlava, si je vybavit nedokázal.
Jedno ale věděl určitě. Ten mladý muž, jímž v tom snu byl, se králem nikdy nestal.

.........................................

Helstone, Cornwall; 21. října 2012

"Vítám vás, pane. Dům Rookwoodů je poctěn, že jste si jej vybral.
"Mně je ctí, že mohu využít vaší pohostinnosti, milý Vitusi," pokývnul Draco hlavou.
"Pojďte, otec vás již očekává. Doufali jsme, že bude více času, než začne jednání."
"Je mi líto, Vitusi," odpověděl Draco zdvořile, ale beze stopy lítosti, "nemohl jsem dorazit dříve. Kdo je tu už z mých lidí? Setkání má začít za čtvrt hodiny."
"Téměř všichni, kromě těch, co se omluvili. Pokud si přejete, můžete začít hned, ale můj otec -"
"Jistě," kývnul Draco. "Půjdu se nejdříve přivítat s tvým otcem."
Vitus Rookwood jej zavedl do pracovny svého otce. Atticus Rookwood ihned vstal.
"Doufám, že vám můj syn již řekl, jak velkou ctí je pro naši rodinu, že vám můžeme nabídnout své pohostinství, pane. Vitusi, běž se postarat o naše hosty do salónu."
Draco kývnul hlavou a připadal si zvláštně. Atticus Rookwood byl členem Starostolce, byl ve věku jeho otce. Jistěže chtěl, aby ho jeho lidé řádně oslovovali, tak, jak kdysi oslovovali Pána zla. A u členů, kteří byli stejně staří, nebo dokonce mladší, jako právě Vitus Rookwood, na tom nebylo nic zvláštního.
"Ehm," odkašlal si. "Atticusi, potěšení je i na mé straně. A… byl jste přítelem mého otce… nemyslím, že je nutné, abyste mě oslovoval tak… formálně." Usmál se a podal mu ruku. Pak rychle dodal: "Samozřejmě v soukromí."
"Jistěže jen v soukromí, Draco," přikývnul vážně Atticus Rookwood. "Nedělej si s tím starosti. Jsi vůdce a to oslovení ti právem náleží. Děláš správně, že na něm trváš. Nebylo by dobře, kdybys připouštěl kolem stolu svých Smrtihlavů jakékoli rozdíly. Druhou možností je samozřejmě dovolit, aby tě oslovovali jménem všichni, ale tvé řešení je podle mého názoru vhodnější. Ctí tradice, na které jsou, jsme, my všichni jsme," opravil se rychle, "zvyklí, a přináší do jednání řád a formalismus, které jsou nezbytné, aby si uvědomili, že nejsou na přátelském, nezávazném dýchánku. Jsi náš pán, stejně jako ty máš svého pána, stejně jako my máme své podřízené. Hierarchie a jasné vědomí toho, kdo je komu podřízen, je základem úspěchu každé akce. A já jsem skutečně rád, že ses toho ujal. A že ti mohu stát po boku. Myšlenky, pro které můj otec zemřel, nesmí být jen tak zapomenuty. Ale nyní… ano, s tvým pánem v Praze máme šanci na úspěch. Jeho pokroky na kontinentu jsou… impozantní."
"Děkuji, Atticusi," odpověděl Draco. "Dělám to i kvůli odkazu svého otce. Ani jeho smrt nesmí být zbytečná."
"Tvůj otec by byl na tebe hrdý. Půjdeme, pane?" uklonil se Rookwood a Draco kývnutím souhlasil.
Setkání probíhalo bez potíží. Ti ze Smrtihlavů, na něž byl vydán zatykač, byli samozřejmě nervózní a unavení ze skrývání - a část z nich raději ze svých zahraničních či domácích úkrytů nevytáhla nos, nikdo si však nestěžoval. A on, aniž by se ptali, je ubezpečil, že zatykače budou brzy zrušeny, protože proti nim nemají žádné důkazy.
"A zatykač vydaný na vás, pane?" naklonila se Pansy Rosierová s nervózním výrazem.
"Obávám se, že zde je situace odlišná. Ale to je moje riziko a jsem ochoten ho podstoupit. Nemusíš se bát, Pansy. Nechytili mě a nemám v úmyslu na tom nic měnit," usmál se sebevědomě. "Navíc se časy mění."
"Pan Malfoy má pravdu," podpořil jej Atticus Rookwood. "Kontinentální Evropa je již naše. A i zde náš vliv sílí. Získali jsme velmi šikovného spojence," pokývnul směrem k Adrianovi Puceymu.
"Získal jsem další zajímavou osobu," přikývl Adrian Pucey. "Bývalá náměstkyně za naší vlády. Je to ona, kdo prohledává archiv a snaží se najít nějaké informace, jak jste si přál, pane."
"Tu ženskou jsem nikdy neměla ráda," zabručela Elah Dolohovová. Jako jedna z nejstarších Smrtihlavek a vdova po Smrtijedovi z nejužšího Voldemortova okruhu byla z těch, kdo si nehodlal brát servítky. "Je falešná. Nechci ji mezi námi."
"Ale užitečná, vždy byla užitečná, Elo," namítnul Talbot Travers. "Můj bratr si jejího přínosu vždy velmi cenil."
"Pokud je Dolores na naší straně," ušklíbla se jeho neteř Annora, "tak to znamená, že se časy mění."
"Kdy přebereme vládu, pane?" vyhrknul Vitus Rookwood. "Jsme poslední."
"Británie není poslední, ale tvou netrpělivost chápu," odpověděl klidně Draco. "Temný pán chápe, že je zde situace jiná a ví, že si nemůžeme dovolit selhat. Naším úkolem je nyní získávat informace a získávat spojence. Což mi připomíná - Baldure, Gregory, máte další dárek pro naše spojence na ostrově?"
"Ano," přikývnul stroze Baldur Gamp. "Chceš vědět, kdo to je?"
"Řekne mi jeho jméno něco?"
"Ne."
Draco zavrtěl hlavou. "Pak to vědět nepotřebuji. Nechci jen, aby to byli kouzelníci."
"Snad ti není líto Calmana?" zvedl obočí Baldur.
"Ne. Ale takto to bude bezpečnější. Budou to jen mudlové. Zločinci."
"Jak jinak, pane," přikývnul Baldur Gamp a Gregory Higgs vedle něj se zvláštně ušklíbnul. Draco ale nic neřekl. Pokud to je jinak, je to odpovědnost Gampa a Higgse, nikoli jeho.
"Jak je to s Irskem, pane? Ten fenianský bastard se prohlásil za ministra. Nemůže přece sám ze sebe udělat ministra, když patří pod nás," prohlásil zamračený Hilarius Lestrange.
Draco si prohlížel synovce své šílené tety a nemohl se zbavit přesně toho záblesku nechuti, kterou v něm budila ona. I když z jiných důvodů. Samotného jej překvapilo, jak jej podráždila útočná slova na adresu Irů. "Irové jsou naši spojenci, Hilariusi. S McNellisem jsem se sešel před dvěma dny. V tomto mám nyní jasno. Ocením, když nebudeš hovořit s despektem o našich spojencích," řekl ledově.
"Británie ho ale neuznala," poznamenal Ludovic Rosier.
"Ovšem náš pán ano. A to ti musí stačit, Ludovicu," sjel Draco pohledem druhého z členů Starostolce, který zde byl. Ve skutečnosti to tak docela pravda nebyla, vlastně vůbec nebyla, protože mezi rozhovorem s McNellisem a dnešním setkáním s Gellertem hovořit nestihnul. Avšak vzhledem k jejich poslednímu rozhovoru si byl jist, že tato cena nebude pro Gellerta vysoká.
"Mám pro vás další úkol. Zejména pro tebe, Marcusi," otočil se na bývalého kapitána bradavického famfrpálového družstva a současného kapitána Falmouthských sokolů. "Máš, předpokládám, stále nadstandardní vztahy s Barnabasem Cuffem."
"Jo," vycenil Marcus Flint své křivé zuby. "Je náš velký fanoušek. Dávám mu volňásky na naše zápasy. Teda, když zrovna nemám v patách bystrozory."
"Potřebuju, aby ses s ním sešel."
"A co ta maličkost s tím zatykačem, pane?" ušklíbl se Flint. "Trochu to komplikuje situaci, ne? A to nemluvím o tom, že jsem si tuhle sezónu moc nezahrál. Ještěže mě Adrian zastoupil," kývnul na Adriana Puceyho.
"Už jsem řekl, že to bude brzy vyřešené, Marcusi," zamračil se Draco.
"Jenže do tý doby si fakt netroufnu jen tak potulovat po redakci Věštce."
"Neříkal jsem, že se máte sejít v redakci, Marcusi," stisknul rty Draco.
"Asi bude lepší, když za ním zajdu já, pane," řekl Adrian Pucey. "Marcus s ním sice vždy vycházel lépe… ale jsem přesvědčen, že to zvládnu. O co jde?"
"Dobře," přikývnul Draco. "Ty články proti Grangerový a Snapeovi poněkud utichly. Chci vědět proč. Je to záměr, nebo náhoda? A pokud záměr, tak koho? Chrání jej ministr? A pokud ano, proč? Tohle všechno zjistíš, Adriane. A ať je to, jak chce, ty články budou pokračovat. A úkol pro všechny - musíme poskytnout Cuffeovi munici."
"Záměr to nebude," přihlásil se o slovo Alard Wilkes. Tento prošedivělý a důstojně vyhlížející padesátník se dokázal přes smrt svého otce v první válce ve službách Pána zla stát velmi vlivnými obchodníkem. A co bylo ještě důležitější - byl jediným Smrtihlavem mezi členy Správní rady bradavické školy. "Rozhodně to tedy nebude záměr McLaggena, protože na Správní radě mluvil hodně proti Snapeovi. Chce se ho zbavit. V tom ostatně našel v Radě poměrně širokou podporu. Snapeova minulost a teď ta aférka s tou mudlovskou šmejdkou… Kdyby byl ředitel, tak ho už odvolali."
"Skutečně?" obrátil se k němu Draco. Potřeboval vnést nejistotu a rozkol do řad svých nepřátel, nejlépe jej úplně dostat z toho Potterova ptačího klubu. Nepochyboval o tom, že bez inteligence Snapea budou jeho nepřátelé zřetelně oslabeni. A hlavně, chtěl jej dostat z Bradavic. Bradavice bez něj budou nechráněné. Nebo alespoň chráněné méně. Pokud bude chtít získat toho chlapce… Udělalo se mu téměř nevolno. Protohle se přece ještě nerozhodl. Nebo snad ano? V každém případě však neprohloupí, když si připraví cestu. Až se rozhodne. Pokud se rozhodne. "Co tedy jeho odchodu brání, Alarde?"
"McGonagallová," odpověděl suše Alard Wilkes. "Řekla, že pokud se chceme zbavit jeho, tak prvně musíme odvolat ji. Ne, že bych byl proti. Jenže pro většinu by to bylo nepřijatelné. Obávám se, že pokud se toho zrádce budeme chtít opravdu zbavit, budeme muset přesvědčit ji."
"Najít něco ze Snapeovy minulosti, co přesvědčí i McGonagallovou, že tam Snapea nechce," pronesl zamyšleně Draco. "Ano, to je přesně to, co po vás chci. Elo, Atticusi, on přece nebyl tehdy svatý. Musel si zašpinit ruce. Nebyl vždy jen špiónem. Jsem si naprosto jistý, že kdyby se vědělo všechno… tak to všichni ti láskaři nezkousnou."
"Proč ho jednoduše nezabijeme?" olízl si rty Gregory Higgs, jeden z jeho nejmladších Smrtihlavů. "Je to zrádce."
"Vždyť ale nebyl tak špatný ředitel koleje," podívala se na Draca zmateně Pansy Rosierová. "Ani za nás, ani teď. Draco, tedy pane," opravila se rychle, "Lysandrusi…" otočila se na Dracova švagra, "vždyť tam máte děti, stěžují si snad? Náš Bertram tam nastupuje příští rok. Na Snapea jsem spoléhala, že…" Pansy utichla pod nepřátelskými pohledy ostatních.
"Je to zrádce, Pansy," zasyčela Elah Dolohovová.
"Snape je parchant," ohrnul nenávistně rty Gregory Higgs. "Tváří se sice jako Zmijozel a nebere nám body. Ale to nedělá kvůli studentům, ale kvůli sobě. On jednoduše chce vyhrát," ušklíbnul se. "Ale když jde do tuhýho, tak na nás ohled nebere. Morgaine, vzpomínáš, jak nás malý Granger málem zabil, a on s tím nic neudělal?"
"Samozřejmě. Granger se poněkud neovládnul. Téměř mě vyděsil," usmála se Morgaine Mortonová a sebevědomě si odhrnula vlasy z čela. "Nikdo na koleji nepochyboval, že to byl on, kdo zabil Ranulphuse. A Snape ho ani nepotrestal, protože chrápe s jeho šmejdskou matkou. Rozhodně není na naší straně, madam Rosierová, i když dělá, aby to tak vypadalo."
Draco pomalu přikývl a snažil se zakrýt nejistotu, kterou ohledně Snapea cítil. Osobně proti němu nic neměl, vlastně naopak. Byl jeho kmotr. Byl k němu vždy přátelský, a pokud věděl, choval se dobře i ke Scorpiusovi. Slíbil jeho ochranu a Draco nikdy nepochyboval o tom, že svůj slib dodrží. Jenže to všechno nemohlo a nesmělo hrát roli, protože ta hra byla příliš vysoká. Osobní pocity musely jít stranou. A většina jeho lidí Snapea nechtěla. Neměl důvod s nimi nesouhlasit.
"Máš samozřejmě pravdu, Pansy," řekl konečně. "Ale pravda také je, že je zrádce. A že mu jeho…nestrannost, poněkud komplikuje vztah k té mudlovské šmejdce. Nezapomínejme, jak blízko měla a má Grangerová k Potterovi. Snapeovi nemůžeme věřit, že je skutečně na straně Zmijozelu." Pak se otočil k Higgsovi. "Gregory, jsi mladý a chápu, že jsi netrpělivý. Stejně jako Vitus," usmál se. "A opakuji. Teď není čas. Nehodlám ohrozit svobodu či dokonce životy žádného z vás." Pomalu přejížděl pohledem po svých věrných. Zejména ve tvářích mladších členů viděl nedočkavé odhodlání. "Teď není čas k boji, přátelé. Buďte trpěliví. Naopak, moratorium na jakékoli útoky, které jsem vyhlásil počátkem září, trvá i nadále. V Británii bude klid. Ten klid bude připisován McLaggenovi - musíme vzbudit dojem, že ministr vše zvládá, jak má. Bez toho se nám nepodaří zrušit ty otravné zatykače, ano, Marcusi, vím, že jsou opravdu nepříjemné," podíval se směrem ke kapitánovi Falmouthských sokolů. "Musíme ho získat na svou stranu."
"Ministra nebo ministerstvo?" zeptal se Atticus Rookwood.
"Ministra i ministerstvo," odpověděl Draco. "Každého, koho se nám podaří."
"Jsou to krvezrádci. Jak dlouho budeme mlčet?" vybuchla Annora Traversová. "Očekávala jsem od tebe víc, Draco."
Draco se na ni přísně podíval. Neměl si s ní nic začínat, příliš si nyní dovolovala. "Promluvíme si později, Annoro. Takové chování však nebudu tolerovat," řekl ledově. "Doufám, že mou dobrou vůli a vstřícnost nepovažuješ za slabost."
"Omlouvám se. Pane," dodala Annora, hlavu však nesklopila.
"Co když se to nepodaří, pane?" zeptal se Malcolm Baddock. "Do kdy budeme čekat?"
"Když se to nepodaří, budeme bojovat," odpověděl Draco pevně. Tak, jak měl odpovědět vůdce, který nebyl slabochem. Muž s odhodláním bojovat. "A čekat budeme tak dlouho, jak to bude nezbytné. Nebuďte netrpěliví. Jestli jsem se něco od našeho současného Temného pána naučil, je to trpělivost. Cokoli podnikneme, bude v koordinaci s ním, s jeho cíli a jeho postupem. Chce snad někdo zpochybňovat jeho strategii?"
"Ne. Ale nepochybně by i on přivítal, kdyby byla Británie jeho," nedal se Baddock.
"Jistě, Malcolme," přikývnul Draco. "A jeho bude. Pokud však začneme předčasně, tak tím můžeme právě tento cíl ohrozit. Vládu v Británii však získáme. Po dobrém, nebo po zlém. To vám zaručuji."

----------------------------------

Pokračujte na dokončení kapitoly


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
*************************************************************************************

KattyV a Regi prohlašují:
Na našich stránkách často najdete fanfiction příběhy ze světa Harry Pottera.
Všechna práva na postavy, které jsme si nevymyslely samy, jsou vyhrazena J. K. Rowlingové,
které tímto děkujeme za to, že nám dala svět, ve kterém si můžeme hrát.


14.1.2014