ABYSTE U NÁS NEBLOUDILI A JEDNODUŠE NAŠLI JAKOUKOLI POVÍDKU NEBO ČLÁNEK, JE TU PRO VÁS




A CO NOVÉHO VÁM ŠÍLENÉ ŠUPLE NABÍDNE PRÁVĚ TENTO TÝDEN?

PONDĚLÍ: Útočiště (fanfiction příběh na pokračování) od Danae
ÚTERÝ: Věda ve sto slovech od JJ
STŘEDA: Hotel u devíti koček od Tory
ČTVRTEK: Malfoyovské střípky od Martian
NEDĚLE: Severus a Megan od Katty

Vše je bohatě ilustrováno kolážemi KattyV

*************************************************************************************

Kapitola dvacátá: Ať není mi líto

12. června 2015 v 15:33 | Richenza |  Bless the Child: Kniha čtvrtá - BÍLÝ JEZDEC

"Naděje není přesvědčení, že něco dopadne dobře, ale jistota, že to má smysl bez ohledu na to, jak to dopadne."
V. Havel

Setkání s nadějí očima čtveřice žen: Romildy, Hermiony, Judity a Lovelly.

Písničku si můžete pustit zde.




Kapitola dvacátá: Ať není mi líto


Ať není mi líto, tak jako teď,
ať srdce, můj přítel vede mě vpřed.
Ať za každou vášní na vodě kruh,
láska, jak znáš ji, hořký je druh.

Živote můj, má krásná představo,
železo kuj dřív, než by žhnout přestalo.
Ať za každou vášní na vodě kruh,
láska, jak znáš ji, hořký je druh.

Ať všechen můj soucit se obrátí ven,
na bytosti jsoucí i čekající jen.
Ať za každou ránou na vodě kruh,
plachta a ráhno a čistý je vzduch.

Radůza



Londýn, 24. října 2012

"Jaký jsem byl?" Cormac se široce usmíval, když vyslovoval tu nejpitomější větu, kterou muž může vůbec poté vyslovit. Vypadal na první pohled sebevědomě, Harry by ho nepochybně označil za arogantního, ale Romilda si tím už zdaleka nebyla jistá. Žádný muž, který si věří, nemá potřebu tuhle větu vyslovovat.
Na škole však Cormac arogantní nepochybně byl. Choval se tehdy jako hlupák, což byl důvod, proč tehdy jeho snahám nevyhověla. Tehdy byl protipólem Harryho, a ona ho nedokázala s ním nesrovnávat. Cormac byl vlastně objektivně hezčí, jenže krása nebylo nikdy to, co by ji na mužích zajímalo nejvíc. Harry byl skromný, téměř plachý, přitom měl aureolu Vyvoleného, a nepochybně o ní věděl. Musela přiznat, že to byl jeden z důvodů, proč se do něj tehdy zamilovala. Nebyl to ale důvod, proč ho milovala - tiše, oddaně, a naprosto zbytečně - i patnáct let poté.
"Ty jsi byla úžasná. Vždycky jsem věděl, že jsi skvělá v posteli."
Romilda se na chvíli otočila a nevěděla, jestli se má hystericky smát, červenat se nebo se cítit polichocena. Ve skutečnosti cítila všechny tyto pocity současně. Skvělá v posteli. Co to vlastně znamená? Vždyť se vůbec nesnažila. Nenutila se do ničeho, udělala jen jedno - zapomněla na chvíli na rozum a přenechala otěže svému tělu. Jen nechala věci plynout. Odrážela jen to, co po ní chtěl. Pravda, Cormac posouval její hranice někam, kam by se sama neodvážila - a jí se to líbilo. Ale to bylo v něm, ne v ní. Musela se usmát, vždyť byla na svůj věk trestuhodně nezkušená. S Harrym neměla nikdy nic, i když si jeden čas myslela, že by možná… snad… Některé jeho pohledy byly delší a pátravější, nikdy však neudělal první krok. A neudělala ho ani ona, protože nechtěla v jeho očích klesnout - a ještě více nechtěla, aby klesl on v jejích očích. Nežila samozřejmě v celibátu, tedy v úplném celibátu. Muži o ni měli zájem a ona si občas s někým vyšla. Jenže s nikým nevydržela dlouho, protože se nedokázala zamilovat, když vedle sebe měla Harryho. Pokaždé, když to zkoušela s někým jiným, měla pocit zrady, přestože si uvědomovala, jak absurdní ten pocit je. Byla přesvědčená, že leckterá o deset let mladší žena je sexuálně zkušenější a dovednější než ona, která stále jen obtížně překonávala stud a ostych. Tak proč to Cormac řekl?
"Myslíš to vážně?" otočila se zpět k němu.
"Naprosto. Máš to v sobě. Sice se to snažíš tajit, ale u mě to máš marný," zasmál se. Hůlkou přivolal skleničku s vínem a podal jí ji. Romilda se napila a vrátila mu ji. Napil se a odlevitoval ji zpět na nízký stolek. Přitáhl si ji k sobě. Políbil ji a chvíli držel v objetí.
"Jsem s tebou rád, Romildo," zašeptal jí do vlasů.
"Já s tebou taky," odpověděla mu tiše a s překvapením si uvědomila, že ani nelže. Byla tu přece proto, aby plnila úkol. K jejímu překvapení jí to však činilo mnohem menší obtíže, než očekávala.
Cormac vstal a s povzdechem se začal oblékat. "Ale přesto musím jít. To víš, moc práce," zatvářil se důležitě. Jenže ona teď už věděla, že ta jeho důležitost a nabubřelost je jen maska.
"Máš to těžké," přikývla a také vstala. "Já taky musím. Momentálně vyslýchám svědky, kteří měli zahlédnout Malfoyova švagra. Budu mít průšvih."
"Nedovolím, aby ti kdokoli cokoli řekl," zamračil se Cormac.
"Ale dovolíš, pane ministře," zasmála se Romilda. "Přece nechceš, aby si o nás začali povídat."
Cormac se podíval stranou, neodpověděl však. "Koho jsi to říkala, že máš vyslýchat?" zeptal se po chvíli, když už byl téměř oblečený.
"Svědky. Nedůležitý. Stejně to bude s křížkem po funuse," mávla rukou Romilda.
"Svědky čeho?" nedal se odbýt Cormac.
"Viděli Yaxleyho."
Cormac se zamračil. "Stejně ty zatykače budu muset zrušit."
"Proč?" podívala se na něj Romilda co možná nejnevinněji. "Jsou podezřelí, ne?"
"Nejsou tam žádné skutečné důkazy. Já vcelku chápu, proč po nich Potter šel, kdyby někdo něco takovýho udělal mojí Viviane… Víš, že jsou stejně staré? Chápu, že kolem sebe kopal a zuřil… Jenže to nestačí. Důkazy jsou chabý, vlastně žádný - a už na mě hodně tlačí. Vlastně jsem to už měl zastavit."
Romilda měla co dělat, aby mu nezačala vysvětlovat, že ty důkazy skutečně existují, že ona jim stoprocentně věří, jenže za to by jí Harry nepoděkoval. Měl nepochybně své důvody, proč nechtěl prozrazovat, odkud ta jména mají, a na ní nebylo, aby to měnila či zpochybňovala. Otočila se k zrcadlu a začala si upravovat vlasy do svého obvyklého ohonu. "Harry mi připadal, že si je tím hodně jistý. A Pastorek by to taky jen tak nepodepsal, ne?" řekla, aniž se ke Cormacovi otočila.
"Jo, to je přesně ten důvod, proč jsem to ještě nezastavil, Romy. Napadlo mě, že Pastorek věděl něco, co já ne. Jinak to nedává smysl. Dal jsem Potterovi ale dostatečný čas, ne? Pokud tedy něco vůbec někdy měl."
"A Malfoy?"
"To je něco jiného. Na něj důkazy jsou. Možná neobstojí před Starostolcem, pokud Potter nenechá vypovídat tu malou, to nechci předjímat. Ale na stíhání to stačí."
"Proč jsi ho vlastně odvolal, Cormacu?" zeptala se tiše.
"Vždyť jsem ho povýšil, ne?" ušklíbnul se. "Nechci o tom mluvit. Tobě to vadí?"
Pokrčila rameny. "Harry nebyl špatný šéf. Někdy trochu prudký, možná ne vždycky úplně taktický, ale… byl spravedlivý. Myslím, že vždycky všechno myslel dobře."
"Nestačí myslet věci dobře, Romy. Trochu prudký, málo taktický… jo, máš pravdu. On vždycky dřív jednal, než myslel a má lehký sklony k hysterii, ne?" podíval se na ni, v očích žádost o potvrzení a Romilda přikývla. "A ten střet zájmů… to nešlo, fakt ne. Dostal možnost ukázat, co v něm je. A ukázal se," řekl pohrdlivě. "Dělá jednu botu za druhou."
"To je Harry," dokázala se usmát Romilda s lehkostí, kterou sama od sebe nečekala. Nesmí se ho zastávat, opakovala si v duchu. Nesmí ho ani pomlouvat, to by nepůsobilo přirozeně. "Je to opravdu tak hrozný?"
"Není ve funkci ani dva měsíce a už jsou tu dva velké problémy."
"Vážně?" vykulila oči Romilda. "Snad to ale půjde napravit, ne?"
"To první těžko. Nevím, jestli jsi to zaznamenala, ale koncem září se v Bruselu uskutečnilo jednání všech evropských ministrů. Nějakým záhadným způsobem Potter dokázal zašantročit pozvánku. Británie byla jedinou zemí, která tam nebyla. To je dost velká mezinárodní ostuda, nemyslíš?"
"A co ti na to řekl?"
"Že o žádné pozvánce nevěděl. Jenže pak se zjistilo, že přišla, její stopy končí v jeho sekretariátu. Nejspíš to udělal schválně, aby mě znemožnil. Žárlí."
"Mohla to udělat i jeho sekretářka."
"Jo, to říkal. A už ji vyměnil."
"Ty mu ale nevěříš," konstatovala Romilda.
"Proč by to ta sekretářka dělala? Ona důvod neměla."
"A bylo tam něco důležitého?"
"Samo o sobě je to důležité, ne? A ty fakt nevíš, co se tam stalo?"
"Zvolili nějakého Němce? Jako předsedu nebo něco takového."
"Jo, něco takového," přikývl Cormac ponuře. "A já nevím nic, když jsem tam nebyl."
Romilda chvíli mlčela, pak řekla: "Jsem ráda, že jsi tam nejel. Třeba bys už tady nebyl, jako Kingsley Pastorek. A to by mi bylo líto."
"Tohle přesně mi řekl Potter. Tedy, bez toho, že by mu to bylo líto, což by nepochybně nebylo." Pátravě se na ni zadíval. "Proč si to myslíš? Ty jsi s ním o těch jeho šílených teoriích někdy mluvila?"
Romilda nervózně polkla. Věděla, že se ocitla na tenkém ledu. Ale zvládne to. Musí to zvládnout. Musí získat jeho absolutní důvěru. Přesvědčit jej. Cormac není špatný, tím si byla čím dál jistější. "Moc ne, jen něco říkal, když jsme dělali na tom únose Lily."
"A ty tomu věříš?"
"A nebudeš se zlobit, když řeknu pravdu?" dala najevo nervozitu, což jí momentálně nedělalo vůbec žádný problém.
"Romy," zavrtěl hlavou, "po tak skvělým sexu se na tebe fakt zlobit nedokážu. A už vůbec na za to, že se o mě bojíš. I když zbytečně."
"Já tomu věřím, Cormacu. To, co se dělo přes léto… a na kontinentě ještě děje… mě to znepokojuje. Co když se opravdu vrátil Grindelwald, jak Harry říká?"
"Tolik let poté? Jak?" zavrtěl Cormac nevěřícně hlavou.
"Nevím. Jak se ale vrátil Ten-jehož-nevzpomínáme? Tehdy měl Harry pravdu. I když mu nikdo nevěřil."
Cormac neodpovídal, jen začal nervózně přecházet po místnosti. "Harry se mnou nehraje fér hru."
"To já nedokážu posoudit, Cormacu. Ale to přece ještě nemusí znamenat, že nemá v něčem pravdu. Co je vlastně ta druhá věc, pro kterou se na něj zlobíš?"
"Irsko. McNellis se rozhodl tvářit se, že není součást Británie."
"Irové přece autonomii mají už skoro sto padesát let, ne?"
"Autonomii. To je ale něco jiného, ne?"
"Proč ti to tak vadí? Nemáš snad irské předky?"
"Mám. O to víc mi to vadí. A o to víc by mohli chápat, že k sobě patříme, ne?"
"Já nevím, tomuhle moc nerozumím," vzdychla Romilda. "A co s tím má společného Harry?"
"Vůbec mě neinformoval. Musel jsem informovat já jeho," zavrtěl unaveně hlavou Cormac. "A když jsem se ho ptal, co navrhuje, nedokázal říct nic rozumného. On snad ani neví, že kouzelnické Irsko není na rozdíl od mudlovského na Británii nezávislé. Neznal ani jméno McNellis. Člověk odpovědný za zahraniční vztahy! Je neschopný."
"Proč ho tedy neodvoláš?" zeptala se Romilda s hranou lhostejností a srdce se jí divoce rozbušilo. Nepozná Cormac neupřímnost?
"To nejde. Je to všeobecně oblíbený hrdina, ne?" usmál se ponuře Cormac. "Mnohem raději bych byl, kdyby se mi ho podařilo získat na svou stranu, než když je můj nepřítel." Vytáhl z kapsy hodinky na řetízku. "Už opravdu musím jít, Romy. Ozvu se. Odejdi do mezipatra a pak se přemísti, ale nejdřív za čtvrt hodiny," políbil ji rychle na tvář a odcházel ke dveřím.
"Já vím," přikývla Romilda. Věci se vlastně nevyvíjely vůbec špatně. "Cormacu," zastavila ho ještě u dveří a usmála se, "jak ses ptal… jo, byl jsi skvělý. Měl bys trochu přibrzdit, jinak hrozí akutní nebezpečí, že se do tebe zamiluju."


-----

Bradavice; 25. října 2012

Potichu zavřela dveře a svlékla si kabát. V jejich bytě už bylo ticho, opět nestihla večeři. Nakoukla do dětského pokoje, Rosie tiše spala, paleček v ústech. Nemohla se na ni vynadívat, tak moc se jí celý den stýskalo. Cítila se vyčerpaně, nejen z práce, ta by jí sama o sobě nevadila, ale z nepřátelství, kterého se sice rozhodla si nevšímat, ale o to nebylo méně skutečné. To nebyla jen Leanne.
Na stolku ležel výtisk Denního věštce a Hermiona se zamračila. Některá z jejích milých kolegyň jí ho dnes položila do kanceláře, aby se mohla potěšit dalším z článků Rity Holoubkové. Proč jen si myslela, že tohle už je za ní? Téměř proti své vůli noviny přitáhly její oči, a ačkoli ji to drásalo, nedokázala si ten článek nepřečíst ještě jednou. Byl psaný nezaměnitelným rádoby korektním stylem Holoubkové a Hermiona téměř slyšela její afektovaný hlas a viděla ji v jejím jedovatě zeleném kostýmku, jak se vztyčeným ukazováčkem říká:

"Paní Snapeová je nyní vdanou ženou. To je jistě chvályhodné, přestože k jejímu sňatku došlo až půl roku po narození jejího druhého nemanželského dítěte. Je však nyní vše v pořádku? Nemáme si jejího návratu do pozice, kde má příležitost rozhodovat o osudech čarodějek a čarodějů, všímat? Nemyslíme si to. Její sňatek nic nezměnil na tom, že její obě děti byly počaty mimo manželství. Nezměnil nic na tom, že se k jejímu synovi jeho otec nepřihlásil.
A přibyly další otázky a pochybnosti: Je akceptovatelné, aby manželem tajemnice Starostolce byl bývalý Smrtijed?
Nemluvíme nyní o formální vině, jsme si dobře vědomi toho, že Severus Snape byl oficiálně zbaven obvinění, že byla uznána jeho zásluha na pádu Toho-jehož-nezmiňujeme. Mluvíme však o morálce. O vyšší úrovni bezúhonnosti, kterou jistě není přehnané požadovat po lidech v tak důležitém postavení. Bude však Hermiona Snapeová nestranná, kdyby šlo o jejího muže? Obáváme se, že nikoli. A jistě nejen my vzpomínáme i na oběti první války, kdy dokonce ani Severus Snape netvrdil, že byl po celou dobu špiónem ve službách dobra. Před Starostolcem po skončení první války bylo prokázáno, že se vědomě podílel na únosu Dorcas Meadowesové, že osobně zavraždil Maxe a Georgii Carmichaelovy, že spáchal mnoho dalších zločinů. To není samozřejmě tajemstvím a starší čtenáři si to jistě pamatují. Není však na škodu tuto téměř zapomenutou historii připomenout i mladším. Přestože vina Severuse Snapea byla tehdy prokázána nade vší pochybnost, Starostolec jej na základě svědectví Albuse Brumbála osvobodil. Jsme však přesvědčeni, že z hlediska vyšších mravních principů formální zbavení viny neznamená - a nesmí znamenat - že Severus Snape je naprosto bezúhonný.
Ptáme se ministra, zda mu nevadí, aby na takové pozici byla manželka natolik kontroverzního muže, která sama navíc neproslula bezúhonným životem."

Hermiona si položila hlavu na rozložené noviny a jen tiše pozorovala Rose. Nejraději by se tam už nevracela. Nechtělo se jí čelit jejich zvědavým, posměšným nebo otevřeně nepřátelským pohledům, bylo jí z toho téměř fyzicky špatně. Přesto věděla, že zítra znovu vstane a půjde plnit svou povinnost. Neměla ve zvyku se vzdávat, a tohle byl její úkol od Řádu.
"Ty už jsi doma?" ozval se ve dveřích hlas jejího muže. "Dnes tu na tebe opět čekal Joshua. Stejně jako předevčírem," konstatoval věcně. Technicky vzato jí to nevyčítal.
"Zítra se pokusím přijít dřív. Je to těžké, snaží se mě přinutit, abych to vzdala sama."
"Což ty nepochybně neuděláš," poznamenal Snape. "Půjdeš si už lehnout?"
Hermiona přikývla. Všimla si, že její muž pozoruje článek, nic však neřekl, a ona se rozhodla o něm také nemluvit. Otočil se a po chvíli uslyšela tiché zaklapnutí dveří ložnice.
Nebyla však schopna se hned zvednout. Potřebovala vidět svou dceru, i když už spící, dýchat její vůni, načerpat sílu z toho prostého faktu, že je. Jenže její oči se stále vracely k tomu článku. Přestože o zavraždění Carmichaelových Holoubková psala jako o notoricky známém faktu, ona o něm nikdy neslyšela. Nevěděla ani jeho podílu na únosu Dorcas Meadowesové, o jejíchž schopnostech Elfias Dóže hovořil s takovým nadšením, že měla téměř pocit, jako by ji znala. Věděl to Elfias? Nejspíš ano, pokud samozřejmě měla Rita Holoubková pravdu. Starostolec jej však osvobodil, to by jí mělo stačit. Tak proč se jí z toho svíralo srdce? Nevěděla snad, kým její muž byl? Mění to, že se o tom už opět nemlčí, něco na tom, jaký je nyní?
A jaký je vlastně nyní?
Když se konečně v noční košili objevila v ložnici, s ulehčením zjistila, že je zhasnuto a její muž tiše oddychuje. Po špičkách došla ke své straně lůžka a lehla si zády k němu. Po několika okamžicích ucítila jeho ruce na sobě. Nereagovala, dokonce se trochu odtáhla, na tohle dnes náladu neměla. On si však její nespolupráce nevšimnul, nebo možná nechtěl všimnout. Jeho ruce byly pevné, rozhodné, nepřipouštějící odpor.
A její tělo se nezávisle na vůli začalo probouzet a ona si dovolila zapomenout na vše a jen se poddat jeho vůli a své touze.


Ležela tiše a poslouchala jeho oddychování. Spal už? Ona spát přes tělesné uvolnění nemohla. A nebylo to tím, že by se jí to nelíbilo, nebo že by se zlobila, že se nenechal odradit její nechutí. Proto se na něj nezlobila. Milovala ho, to ano, možná ho milovala více každým dnem, jenže to na tom nemohlo nic změnit. Vlastně právě proto, že ho milovala, ji ten článek tolik rozrušil. A nebyl to jen ten článek. Znovu se jí vybavila vzpomínka na dva týdny starou příhodu s přistiženým párem na chodbě. Zlobil se tenkrát ve skutečnosti na ni? Proto byl takový? Jenže i kdyby, tak jej to přece neomlouvalo! To, že nedovolil té dívce zapnout si blůzku, bylo v jejím věku kruté. Jak se musela cítit, když tak rozhalená, s viditelným spodním prádlem, musela vstoupit do kolejní společenské místnosti? Bylo to za hranou. Kdyby se tohle dostalo ven… kdyby si studenti stěžovali… Tohle přece byla šikana, navíc se sexuálním podtextem. Nešlo jen o to, že to bylo hnusné, bylo to i nezákonné, a tedy nebezpečné. Proč to udělal? A byl to skutečně jediný případ? Nebo tohle dělal často? Proč se vlastně choval ke studentům tak hnusně?
"To kouzlo trvalo jen krátce. Před návratem do společenské místnosti se to děvče mohlo samozřejmě upravit," uslyšela za sebou jeho tichý hlas.
"Nemám ráda, když mi čteš myšlenky."
"Po milování jsou příliš intenzivní. Nelze je nevnímat, Hermiono."
Neodpověděla.
"Je mou povinností udržet ve škole pořádek. Nemůžeme si dovolit, aby nám tu čtrnáctileté dívky otěhotněly, musel jsem je vystrašit. Měl jsem snad namísto toho informovat bystrozory?"
"Neptala jsem se," odpověděla tiše.
"Ptala. Máš však skutečně dojem, že právě mé výchovné metody jsou nyní to nejdůležitější?"
"Jsou dost důležité," odpověděla tiše. "Když jsem byla studentka, přeháněl jsi to. A přeháníš to i nyní. Není to nutné."
"To nech na mně," odpověděl odměřeně. "Je to moje odpovědnost."
"Neříkám, že nemáš být přísný. Ale mohl bys přitom být trochu férový. Třeba jak jsi vždycky nadržoval Zmijozelu-"
"To bylo nezbytné. I dnes je to nezbytné. A ty to nepochybně víš."
Hermiona unaveně zavrtěla hlavou. "Nechci se hádat. Jen bych byla ráda, kdybys o tom přemýšlel. Ten článek přece nebyla náhoda."
"To nepochybně nebyla."
"Je jen otázka času, kdy na tebe vytáhnou i tvou… tvé výukové metody. Jdou teď i proti tobě, možná především proti tobě."
"Na mých výukových metodách není nic špatného," odpověděl chladně. "Snažím se vychovávat studenty k plnění povinností, k disciplíně, k práci. To je samozřejmě nepříjemné, ale jinak to nejde. A přes usilovnou snahu těch pitomých děcek jsem dosud neměl při výuce žádný vážný úraz - což bych bez skutečně přísné disciplíny nikdy nedokázal. Tobě přece nemusím vysvětlovat, jak může být výroba lektvarů nebezpečná."
"To nemusíš," odpověděla Hermiona. "Jen si to příliš-" zarazila se.
"Neužívám si to," odpověděl na její nevyřčenou větu téměř uraženě.
"Dobře," zavřela unaveně oči. Snad si to jen namlouvala. Snad má pravdu a nepřekračuje meze. Neužívá si to. Je to jen maska nezbytná pro udržení autority, vždyť té dívce ostudu v koleji neudělal. Dělá jen to, co musí, nebo co si myslí, že musí. Určitě to tak bylo i u Dorcas nebo u Carmichaelových.
"Nebudu se vymlouvat, podílel jsem se na únosu Dorcas Meadowesové, přestože jsem věděl, že ji Pán zla hodlá zabít," odpověděl bezbarvě na její další nevyřčenou otázku. "V té době jsem už byl ve službách Brumbála. Věděl o tom. Jenže o té akci jsem věděl dopředu jen já sám. Kdybychom ji varovali, ztratil by Řád špióna. To Brumbál považoval za horší než smrt Dorcas. Přesto nezastírám, že to bylo moje rozhodnutí a že jsem byl za ně plně odpovědný."
"Bylo to rozhodnutí Brumbála," řekla pevně Hermiona. Brumbálovo rozhodnutí jistě nebylo dobré, ale bylo v rámci tehdejší reality nutné. "A byla to jeho odpovědnost. Nevyčítám ti to. Už jsme se o tom přece bavili, nemyslím si, že by ses z toho měl vinit. Na tom se nic nezměnilo."
Tentokrát neodpovídal její muž.
Hermiona se otočila k němu a zavrtala se hlavou pod jeho paži. Zavřela oči. A snažila se nemyslet na to, že jí Severus nic neřekl o tom, jak to bylo s Maxem a Georgii Carmichaelovými. Protože ať to bylo jakkoli, nemělo to s tím, jaký byl její muž nyní, žádnou souvislost.


..........

Liverpool; 6. listopadu 2012

Šero se pomalu měnilo v tmu, Judita si však nerozsvítila. Nepustila si žádnou hudbu, originál Lukjaněnkovy Noční hlídky ležel opuštěný hřbetem nahoru na stolku. Seděla, bradu opřenou o kolena, a nebyla schopná dělat vůbec nic. Neměla chuť vstát a udělat si něco k večeři, protože kdyby něco dělala, musela by se i rozhodnout - a ona se svého rozhodnutí obávala.
Dobíhaly poslední hodiny měsíce, který slíbila vyčkat. A Harry Potter se tu neobjevil. Jednou se za ní stavil Arthur Weasley, přinesl koláč od své manželky, jenže koláč - dokonce ani koláč ukazující podporu a přátelství - její situaci vůbec neřešil. Jednou k ní vzali Marka a ona byla z jejich setkání rozpačitá. Chtěl po ní plán, který neměla. Chtěl po ní informace, které si při svém nepromyšleném útěku neodnesla - a trpce toho už tolikrát litovala. Chtěl po ní rozhodnutí, protože on sám se nebyl schopen rozhodnout, zda se má snažit o evakuaci lidí, nebo zda má hledat svou ženu a její babičku.
Zklamala ho, protože právě proto za ní přijel - aby mu řekla, co dělat, aby mu pomohla najít Timeu, aby pomohla jeho lidem. Ne, ne jeho lidem, jejich lidem. Věděla jen, že Romové z Rumunska a Maďarska byli odváženi někam na daleký východ. Neznala však názvy míst, žádný záchytný bod. Navíc si byla jistá, že tábory jsou hlídané magicky - najít je ve studených a divokých pustinách ruského Dálného východu a proniknout do nich bude bez pomoci jejich kouzelnických strážců obtížné, ne-li nemožné. Nalézt právě ten, kde je Timea a babička - když ani nevědí, zda tam vůbec jsou… To by byla nepravděpodobnost hraničící se zázrakem. Pokud jí ovšem někdo nepomůže, vzpomněla si na přátelskou tvář Vadima, který byl kdysi u nich ve škole na stáži. Byl to šílený nápad, a nejspíš předem odsouzený k nezdaru, jenže jiná možnost než se ho pokusit najít, ji nenapadala.
Z haly se ozval zvuk signalizující, že se k ní někdo přemístil. Sevřela automaticky hůlku a vyčkávala. Nebála se, neočekávala, že by se k ní mohl dostat někdo od Gellerta jinak než zradou. A ačkoli se svými britskými hostiteli ne vždy souhlasila, věřila jim.
"Proč tu sedíte potmě, slečno Markytánová?" ozval se mladistvě, téměř až dětsky nevinně působící hlas Harryho Pottera.
Rozsvítila. "Už jsem myslela, že nepřijdete, pane Pottere. Vítám vás, pane Virdee, zdravím, Marko," přivítala i ostatní návštěvníky, jakmile si jich všimla.
"Slíbil jsem to," pokrčil rameny Harry. "Mluvil jsem s ministrem. A nepustím vás k němu, Judito, nic byste nezměnila, jen sebe ohrozila. Ukázal jsem mu vaše vzpomínky. Možná je dokonce začíná brát vážně, ale… chtěl vás vidět a pochybuju, že by vás pak nechal odjet. Řekl, že pokud je to všechno pravda, tak se nemůžete jen tak volně pohybovat. Že hrozí nebezpečí, že jste ve skutečnosti stále v jeho službách, či jednou opět budete. Křičel na mě, že vás musím okamžitě přivést. Nevěřím mu, že by vás nezavřel… Ne, opravdu to není milý člověk," zkřivil ústa ve výrazu, který na něm Judita dosud neviděla.
"Nemusí… nemusíte se se ničeho obávat. Nikdy už nebudu v jeho službách," odpověděla pevně a v tu chvíli o tom byla naprosto přesvědčená. Přestože se jí o něm zrovna v noci na dnešek zdálo. A přestože si musela přiznat, že ten sen rozhodně nebyl nepříjemný. Můžeme toužit po někom, koho nenávidíme? Jenže to jí v tuto chvíli připadalo nepodstatné - bez ohledu na to, že po něm pravděpodobně stále touží, mu už nikdy nehodlá podlehnout. Je její nepřítel. Pokud ji najde, zabije ji, a možná i něco horšího.
"Neobáváme se, Judito," řekl Harry.
"Pomůžete mi tedy?" zeptala se, a když Harry přikývnul, sklouzla pohledem z něj na Evandruse Virdeeho.
"Měla byste vědět, že považuji za vhodnější, aby jel pouze pan Karela," odpověděl vážně Evandrus Virdee. "Pro vás je ta mise příliš riskantní."
"Pomůžete mi?" zopakovala svůj dotaz.
"Ano," přikývnul Evandrus Virdee. "Ale jen proto, že respektuji slib daný panem Potterem a panem Weasleym. Pokud vás však zajímá můj názor -"
Judita zavrtěla hlavou. "Musím jet. Tedy… ne že by mě váš názor nezajímal… ale jednoduše musím."
"Chápu," Evandrus Virdee na sobě nedal znát žádné emoce. Ani podráždění z jejího přerušení, pokud nějaké vůbec cítil. "Víte však už, čeho tam chcete dosáhnout? A jak? Hodláte hledat svou sestru a babičku, nebo pomáhat při evakuaci ohrožených lidí?"
"Nejdřív musíme zjistit, zda stále nejsou na Slovensku," odpověděla Judita tak věcně, že ji to samotnou překvapilo. Tento strohý muž v ní probouzel její racionální stránku. "Chci nejdřív navázat na staré kontakty v Čechách a na Slovensku, zjistit víc. A pak, pokud je to tak, jak se obávám… napadá mě jedna možnost v Rusku, nevím ale, jestli se mi ho podaří najít. A pak jde taky o to… myslím, že musíme pomoct těm, co ještě neodvezli."
Harry přikývnul. "Vaše pomoc je opravdu potřeba. Měli byste vědět, že v tom nejste sami. Existují cesty, jak vaše lidi dostat pryč. A jsou lidé, kteří se o to dokonce i snaží. Problém je teď v tom, že vaši lidé jsou teď hodně nedůvěřiví, což naprosto chápu. Už jsem o tom s panem Karelou hovořil," kývnul na Juditina švagra.
"Udělám, co bude třeba," odpověděl Marko přiškrceným hlasem. "Vím, na koho se obrátit mezi našimi… spojíme je s těmi lidmi, o kterých mluví pan Potter, a třeba přitom najdeme Timku nebo o ní něco zjistíme… A pak… musím udělat vše pro svou ženu."
"Pak odjedeme na východ," přikývla Judita. "Souhlasím. Nejdříve tedy odjedeme do Čech. Nebo na Slovensko?"
"Do Čech," odpověděl Harry. "Je to sice pro vás riskantnější, ale máme tam spojence. A oni mají své lidi i na Slovensku, i jinde. Chtějí s vámi ale nejdřív mluvit."
"To chápu," přikývla Judita. "Jak se s nimi domlouváte? Soví pošta -"
"Není spolehlivá, to víme už dlouho, slečno Markytánová," dopověděl Evandrus Virdee. "Jsou i jiné možnosti. My však nemáme právo vám je prozrazovat. Zejména vaše přítomnost v Čechách je poměrně dost riskantní. A vy sama jste vnímaná nejednoznačně, to vám nebudu zastírat."
"Vím," sklopila hlavu Judita.
"Měla byste ještě jednou zvážit, zda skutečně do Čech chcete. Mohli byste se také rozdělit, ve skutečnosti jsou potřeba kontakty spíše pana Karely než vaše," stisknul rty Evandrus. "Mohla byste odjet rovnou do Ruska."
"Pokud se rozdělíme, tak se možná už nikdy nesejdeme," zavrtěla hlavou Judita. Možná to bylo pošetilé, ale ona v tom úkolu, který ji děsil více, než byla ochotná přiznat i sama sobě, nechtěla zůstat sama.
"To je vaše volba. Takže: Už víte, že jsme navázali spolupráci s lidmi uvnitř, mám dokonce pocit, že je budete znát," začal suše Evandrus. "Nepřítel kontroluje hranice magicky, zejména samozřejmě vnější hranice Evropského kouzelnického společenství, jehož je nyní princepsem. Jsou schopni identifikovat jakékoli magické přestrojení. Takže žádná zastírací kouzla, žádný mnoholičný lektvar, žádné magické změny. Mají fotky těch, které hledají. Nepochybně i vaši, Judito, i když si nemyslím, že očekává, že se tam sama dobrovolně vydáte. Vaše přestrojení musí být tedy dobré a - mudlovské. Zítra za vámi přijde můj kolega z mudlovských tajných služeb, který vám s ním pomůže. Je třeba, abyste se přepravili do nějaké nepravděpodobné země. Navrhuji Albánii, není ještě Nepřítele, a mám tam své lidi. Tam dostanete novou identitu, nové přestrojení. A mudlovské auto. Odtud se vydáte přes Černou horu, Chorvatsko, Slovinsko a Rakousko do Čech. V Černé hoře a Chorvatsku je už dost mudlovských turistů z vaší země, neměli byste být nápadní. Přes hranice se nedá přemísťovat, uvnitř zemí to monitorovat nedokážou, ale přesto doporučuji nepoužívat žádnou magii, pokud to nebude bezpodmínečně nutné. Dáme vám jen adresu kontaktu v Albánii, ten vám pak dá další. Vždy jen jeden kontakt."
"Když ho nenajdeme?" zeptal se napjatě Marko.
"Tak se budete muset vrátit k tomu minulému. Nemůžeme riskovat více, i tohle je dost," odpověděl klidně Evandrus.
"My to chápeme. A děkujeme," pousmála se Judita. Její cesta dostávala konkrétnější kontury, a to v ní probouzelo naději. Dokáže to. A pokud ne, to už bude osud. Důležité je, že se o to alespoň pokusí, že udělá vše pro to, aby napravila svou vinu, svůj podíl na tom všem, co se řítilo na svět. To přece mělo smysl samo o sobě, bez ohledu na to, jestli to dopadne dobře.
A Evandrus Virdee, jako by jí četl myšlenky, dodal: "Pokud budete opatrní, pak je zde určitápravděpodobnost, že vás nechytí při příchodu do jeho zemí. Víc vám zaručit nemůžu. To už bude na vás."

………….…

Vnější Hebridy; téhož dne

"Jsi si jistá, Esmée?" podívala se Lovella nevěřícně na léčitelku.
"Jistě," usmála se Esmée Haywoodová, která byla jednou z několika nevlkodlačích manželek, které si členové Smečky přivedli na ostrov. "Vždyť ty to také víš, nemám pravdu?"
Lovella s úsměvem přikývla. Esmée měla pravdu. Tušila to už několik týdnů, jen tomu nechtěla uvěřit, aby opět nebyla zklamaná - protože zklamaní můžete být jen tehdy, když něco očekáváte. V poslední době se jí stále vracela vzpomínka na ten zvláštně živý sen o Áine. Ona jí to přece slíbila. Jenže jí kladla na srdce, že nesmí okusit krve, a ona věděla, že tu noc neodolala. Nedokázala přemoci své instinkty. Áine po ní chtěla nemožné - nebylo možné odolat, bylo to přece proti její přirozenosti! Ale nyní věděla s jistotou, že to nebylo důležité. Byl to jen sen, nikoli skutečná Áine - neukázala to snad právě ta skutečnost, že otěhotněla, přestože ji nedokázala uposlechnout? Jaký jiný důkaz by chtěla, že zákaz v jejím snu nebyl důležitý?
"Nikomu to neříkej, Esmée, co kdyby…"
"Já vím," chápavě přikývla lékouzelnice. "Je to zázrak, Lovello. Těhotenství, které přečkalo už dva úplňky, má nepochybně naději. Ale nebudeme pokoušet osud a necháme si to pro sebe. Zatím mi však připadá, že je vše v pořádku. Dokonce si myslím, že jsou dvě," široce se usmála.
Když Lovella vyšla před kamenný dům s břidlicovou střechou, v němž Esmée se svým manželem Ullmarem žila, nadýchla se slaného a štiplavě studeného vzduchu vanoucího z oceánu. Měla chuť rozběhnout se po vřesovištích ostrova, ponořit se do prastarého rytmu přírody, jejíž byla součástí - a dnes to cítila více než kdy jindy. A pocítila touhu přeměnit se do své animágské podoby. Bylo to zvláštní. Tuto podobu příliš nevyužívala, posledních několik let téměř vůbec ne, přestože kdysi po ní toužila. Když se ve druhém ročníku rozhodla, že se o to pokusí, šlo to překvapivě snadno - nepochybně proto, že ke svému zvířecímu alter egu měla mnohem blíže než ostatní čarodějníci. Lišilo se to od vlkodlačí proměny s lektvarem i bez něj. Její vědomí bylo v animágské podobě zachováno, i když trochu zjednodušené a s posílenými přirozenými instinkty. Ve skutečnosti byla ve své animágské podobě mnohem lidštější než jako vlkodlak neovlivněný vlkodlačím lektvarem. Avšak mnohem více vlčí než po vlkodlačím lektvaru, tedy přirozeně vlčí.
Přestože kdysi toužila ovládnout toto umění, pravidlené měsíční nedobrovolné přeměny jí její zvířecí alter ego téměř znechutily. Tak proč po něm nyní toužila? A proč ta touha byla tak silná? Měla by se možná vrátit k Esmée a zeptat se jí na to. Jenže to by jí léčitelka přeměnu určitě zakázala. Přitom přeměny jejímu dítěti - nebo dětem - usmála se, když si vzpomněla, že se Esmée domnívá, že možná čeká dvojčata, očividně nevadily. Tak proč by jim měla vadit její animágská podoba? Pokud po tom tolik touží, potom to musí být přirozené - o tom nyní, když se cítila součástí bytí jako nikdy předtím, nepochybovala. Věřila svému tělu, věřila svému instinktu.
A aniž by se musela jakkoli snažit, téměř mimoděk a s lehkostí, která ji však nepřekvapovala, byla najednou vlčicí - pravou vlčicí. Rozeběhla se náhorní plošinou, ochutnávala jazykem vítr, pozorovala ptáky. Napila se z potoka a rozeběhla se dál.

Neměla žádný cíl. Jen byla. Bez starostí, bez viny a bez pochybností.




 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 KattyV KattyV | Web | 12. června 2015 v 16:32 | Reagovat

Abych se neopakovala s komentářem, který jsem před časem psala na fanfiction - platí všechno, co jsem tam psala, ale tak si teď přemýšlím o tom, jak Romilda soudí, že vnitřní nejistota vylučuje aroganci. Myslím, že s ní moc nesouhlasím. Řekla bych, že je to přesně obráceně, alespoň ve většině případů arogancí můžeme svou vnitřní nejistotu úspěšně?? zakrývat. Co myslíš?

2 Richenza Richenza | 14. června 2015 v 11:56 | Reagovat

Katty, arogatním chováním se určitě často zakrývá vnitřní nejistota. Otázka je, jestli není rozdíl mezi arogantním chováním a arogancí - tedy mezi zakrýváním vnitřní nejistoty a skutečným pohrdáním okolím spojeným s přehnaným sebevědomím. Je tedy Cormac skutečně arogantní uvnitř, nebo jen navenek? Taky je otázka, zda jedno vylučuje druhé, jestli nemůže být obojím najednou.

3 KattyV KattyV | Web | 14. června 2015 v 17:40 | Reagovat

[2]: Já vážně nevím, Richenzo, možné to je. Ale mně nějak připadá dobré, když narazím na arogantního blbce, uklidnit se pomyšlením, že je to to příznak jeho vnitřních nejistot. I kdyby měly být setsakra hluboko schované.Tohle přesvědčení mi pomáhá reagovat na ně spíše s jistou shovívavostí než s rozčílením. Tedy, většinou.... :D

4 Richenza Richenza | 14. června 2015 v 20:19 | Reagovat

Ovšem pak je tu ještě jeden poddruh arogance - arogance Sherlocka Holmese :)Co říkáš na ni?
Já si myslím, že ono je ta nejistota a sebejistota vždy tak nějak zvláštně smíchaná do sebe- zcela nejistý člověk nejspíš nebude zakrývat svou nejistotu arogancí, ale stáhnutím se. Ale to jsou jen mé hypotézy.

5 KattyV KattyV | Web | 15. června 2015 v 10:53 | Reagovat

[4]: Arogance Sherlocka mi připadá zábavná - do okamžiku, kdy není namířena proti mně. V reálu bych ho nejspíš zakousla :D

I zvířata reagují na pocit ohrožení dvěma způsoby - útokem nebo útěkem. Záleží na míře ohrožení, situaci i na konkrétním zvířeti. Takže, souhlas - někdo na nejistotu reaguje stažením, jiný agresí.

6 karakal karakal | 15. června 2015 v 11:44 | Reagovat

Střet mezi Cormacem a Harrym je podle mne chybou obou. U obou se dá pochopit, že mají své důvody, ale je otázka, jestli dost dobré. A přitom vzájemná nedůvěra jim velmi komplikuje stuaci.
Mě ale v hlavě už dost slouho straší jiná věc. Jaký je vlastně vztah mezi Hermionou a Severusem? Třeba v Amber to bylo jasné, tam se do sebe tak nějak přirozeně zamilovali. Ten vztah prošel celkem pochopitelným vývojem a výsledek byl uvěřitelný. Ale tohle mi čím dál víc připadá nepřirozené. Oni by se dohromady nedali, kdyby nebyli svázáni poutem pravého manželství. Pocit, že blízkost toho druhého je v pořádku, to může být stejně vynucené, jak nevolnost při pokusu o vztah s někým jiným. I to, jak on vždycky nakonec převezme kontrolu.  Ať už nad sexem, nebo nad čímkoliv. On k ní (možná nevědomky) stále přistupuje z pozice síly a ona mu (téměř ve všem) podlehne. Ale to přece není Hermionin způsob, nechávat se vláčet chlapem. Nebo je? Harry ji vlastně taky většinou nakonec přesvědčil, aby šla do těch šíleností s ním. Prostě v tomhle příběhu nedokážu uvěřit tomu, že se Hermiona a Severus skutečně milujou. A nevím, jestli je to jen můj pocit, nebo to byl záměr.
Ze všech příběhů, kde Severus přežil, tady zůstává nejvíc tím nepříjemným Snapem, jako byl v kánonu. Nedokážu se rozhodnout, jestli je to dobře, nebo špatně, protože v některých povídkách mi přijde zase "napravený" až moc.

7 Richenza Richenza | 15. června 2015 v 22:06 | Reagovat

Katty, jo, taky bych ho asi zakousla - ale přesto obdivovala. Stejně jako jeho reinkarnaci House.
Karakele, ano naprosto souhlasím - komplikuje jim to situaci. To už mají autoři v popisu práce - najít uvěřitelné způsoby, jak se může něco zamotat, aby pak měli co rozmotávat ;-)
Vztah mezi Hermionou a Severusem... asi bych neměla dopovídat, protože tohle je na čtenáři - každý příběh existuje tolikrát, kolik má čtenářů, protože neexistuje jedno vnímání, a už vůbec ne jediné správné vnímání. Autor dává své dílo všanc - a čtenář v něm může najít leccos - a mnohdy možná lépe, než si autor myslí, že zamýšlel. I autor totiž má vědomou a nevědomou rovinu, jak správně a s neutuchající pílí upozorňuje Ioannina u HP kánonu. Ovšem při vědomí toho, že vlastně není důležité až tak to jak jsem to myslela, zkusím své pocity z toho napsat. Jejich vztah je zároveň nepřirozený, jelikož by se dohromady dobrovolně nejspíš skutečně nedali, a zároveň přirozený na té základní úrovni, daný. Ano, ten pocit fyzické přitažlivosti je druhou stranou téže mince, té nevolnosti. Oni s tím bojují, tedy hlavně Hermiona s tím bojuje, protože je především v rozporu s jejím vnímáním světa - Severusově vlastně docela vyhovuje. Co je Hermionin způsob, je samozřejmě otázka mé hypotézy - přitom vycházím nejen z kanonické postavy, ale z toho, jak se chovají jiné emancipované ženy, když jsou skutečně zamilované - včetně mě. A ano, Harry ji nakonec vždy přesvědčil, Ronovi nakonec vždy odpustila, Severusovu pozornost po všech sprosťárnách, jichž se vůči ní v dětství dopustil vždy chtěla získat a vždy ho bránila, tajnustkářského a zcela nepartnerského Brumbála obdivovala... Skutečně je až tak ryze nezávislá?
Jestli se skutečně milují - no, ale na to si musíme definovat, co je to skutečně milovat, že? Přiznám se, že jsem vědeckou definici nenašla, takže nevím. Ovšem nejraději mám definici Královské dcery z Erinu - Grainne: láska je, když jdu za svou láskou, a neptám se, bude-li to štěstí nebo neštěstí, zda  je to rozumné či nerozumné. Tuto definici, myslím, splňují. To, že ti Snape připadá stejně nepříjemný, beru jako kompliment; opravdu se snažím o co největší zachování charakteru (a stejně mám obavy, že ho přeci jen lehce napravuji). Ovšem i tohle je moje hypotéza - plně respektuju, že ho jiní autoři vidí lepšího, nebo i horšího.

8 karakal karakal | 16. června 2015 v 10:03 | Reagovat

Sem měla pocit, že jsem se moc rozkecala a odpověď je ještě delší.
No on není uplně stejný. Když nic jiného, tak si k sobě docela hodně lidí pustil velmi blízko. To samo osobě je velký rozdíl. Jeho impulzivní chování nejen ve vztahu k Rosie je chvílemi neodpustitelně nezodpovědné ;). Ale prostě je to pořád on. Sem tam někde (mimo šílené šuple) mi přijde, že to už ani není on.

9 karakal karakal | 16. června 2015 v 14:52 | Reagovat

Ja su debil, micham texty. Ale to je tim, kolik jsem toho v posledni dobe cetla.

10 karakal karakal | 16. června 2015 v 14:55 | Reagovat

Aaa, vlastne ne. Ach jo, tohle bylo dobře, jenže dneska jsem četla zase Amber. No prostě jsem mimo, tady jsem pod bless takže Rosie byla správně.
Aspoň vidíte, co to se mnou dělá.
Mám potíž přepínat mezi pojetím jednotlivých postav u různých autorů. Někde je to natolik mimo, že se mi to nesplete, ale při čtení mi to vadí. Tam kde ty postavy jsou jen trochu posunuté, tam z toho mám v hlavě maglajz. Míchají se mi v hlavě jednotlivé zážitky postav a občas nevím, kde zrovna jsem 8-O

11 Regi Regi | E-mail | Web | 18. června 2015 v 6:36 | Reagovat

Aha, kapitola, kterou jsem si kvůli obrázku překřtila na Zlaté sako. A také citát, který mi zdobil první stránku loňského diáře. A pak dostal v závěru roku a na počátku roku letošního další význam. Připomněl mi, že i tam, kde není naděje na zlepšení, se nějaká ta naděje najít dá. Někdy na místech hodně překvapivých a občas i u lidí, u kterých by to člověk moc nečekal.

12 Richenza Richenza | 29. června 2015 v 21:48 | Reagovat

Karakal, to je úděl nás poctivých čtenářů, taky se mi to místy plete... Ono je to dost těžké u postav, které se jmenují různě, což teprve u stoprvého, malinko jiného pojetí Snapea :) Regi, zlaté sako je tak skvělé, že jsem ho v poslední kapitole rozšířila o zlaté čalounění na židlích :) (A teď se, Katty, ukaž ;-) ) Ten citát je tak jednoduchý, a přitom tak pravdivý. Viděla jsem ho kdysi napsaný na jakési zdi a hned jsem si ho zapsala. tuším to bylo tehdy, když jsem pracovala na geriatrii. Tam by ho měly  sestřičky mít na nástěnce.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
*************************************************************************************

KattyV a Regi prohlašují:
Na našich stránkách často najdete fanfiction příběhy ze světa Harry Pottera.
Všechna práva na postavy, které jsme si nevymyslely samy, jsou vyhrazena J. K. Rowlingové,
které tímto děkujeme za to, že nám dala svět, ve kterém si můžeme hrát.


14.1.2014