ABYSTE U NÁS NEBLOUDILI A JEDNODUŠE NAŠLI JAKOUKOLI POVÍDKU NEBO ČLÁNEK, JE TU PRO VÁS




A CO NOVÉHO VÁM ŠÍLENÉ ŠUPLE NABÍDNE PRÁVĚ TENTO TÝDEN?

ÚTERÝ: Věda ve sto slovech od JJ
STŘEDA: Hotel u devíti koček od Tory
NEDĚLE: Severus a Megan od Katty

Vše je bohatě ilustrováno kolážemi KattyV

*************************************************************************************

Kapitola dvacátá druhá: Balada o odchodu do ráje

26. června 2015 v 0:01 | Richenza |  Bless the Child: Kniha čtvrtá - BÍLÝ JEZDEC


"Čteš krásnou literaturu?" Vrtím hlavou. "Ale to o hodně přicházíš. Spisovatelé vidí, kam spějeme, dřív než vědci."
Peter Hoeg: Cit slečny Smilly pro sníh

Písničku si můžete poslechnout zde.



Kapitola dvacátá druhá: Balada o odchodu do ráje


Вот твой билет, вот твой вагон.
Все в лучшем виде одному тебе дано:
В цветном раю увидеть сон -
Трехвековое непрерывное кино.
Все позади, уже сняты
Все отпечатки, контрабанды не берем.
Как херувим стерилен ты,
А класс второй - не высший класс, зато с бельем.

Вот и сбывается все, что пророчится.
Уходит поезд в небеса - счастливый путь!
Ах, как нам хочется, как всем нам хочется
Не умереть, а именно уснуть.

Земной перрон. Не унывай
И не кричи. Для наших воплей он оглох.
Один из нас уехал в рай,
Он встретит бога - ведь есть, наверно, бог.
Ты передай ему привет,
А позабудешь - ничего, переживем.
Осталось нам немного лет,
Мы пошустрим и, как положено, умрем.


Уйдут, как мы - в ничто без сна -
И сыновья, и внуки внуков в трех веках.
Не дай господь, чтобы война,
А то мы правнуков оставим в дураках.
Разбудит нас какой-то тип
И пустит в мир, где в прошлом войны, боль и рак.
Где побежден гонконгский грипп.
На всем готовеньком ты счастлив ли? Дурак...


Итак, прощай. Звенит звонок.
Счастливый путь! Храни тебя от всяких бед!
А если там и вправду бог -
Ты все же вспомни, передай ему привет.


Vladimir Vysocký



Oulu, Finsko; 13. listopadu 2012

Vynořil se z hořící budovy nádraží a předal asi dvouletou blonďatou holčičku matce.
Plačící žena se mu vrhla k nohám. "Kiitos, kiitos pajlon… voi hyvä jumala, hän elämää, tyttäreni elämää… Kuka sinä olet?"[1]
"Tämä, joka valittiin. Minä teen mitä voin,"[2] odpověděl s pečlivě vyváženou skromností se sebevědomím z moci, kterou dával najevo, a přemístil se.
Vždy zůstával jen tak dlouho, aby si jej zapamatovali v roli zachránce, vždy zmizel dříve, než se seběhlo více lidí. Bylo potřeba, aby zůstat záhadným, to vše posilovalo jeho mystérium spasitele. Zachránce.Vyvoleného. A nebyl jím snad?
Tohle všechno dělal samozřejmě jen proto, že to bylo užitečné. Ale když v náruči svíral tělíčko dítěte, které se na něj dívalo důvěřivýma očima mláděte, probouzelo to v něm pocity, které si už dávno zakázal. Když je předával jeho matce, když se vrhla na kolena a pokusila se políbit mu ruku, bylo to povznášející. Neměl rád zbytečné oběti, role zachránce alespoň několika z těch, které musel obětovat pro blaho celku, se mu ve skutečnosti zamlouvala. Bylo příjemné vidět vděčnost v očích matek. Měl rád něhu žen, slabost malých dětí, roztomilost mláďat. Ale nenáviděl slabost mužů, nesnášel, když slabost závislých ovládala celou společnost. A ona ji ovládla, proto byl povolán, aby ji očistil. Byla to jeho role, jeho povinnost. Celá společnost nemůže žadonit o soucit, už jen proto ne, že na bezmocných dospělých mužích není nic roztomilého. Bylo to proti přírodě - roztomilostí příroda vybavila ty, kteří byli slabí přirozeně, kteří měliprávo být slabí, kteří měli právo požadovat ochranu. Pokud však tento přirozený soucit mudlovská křesťanská morálka slabosti obrátila ke všem, pokud z něj učinila nejvyšší dobro, přestože na něčem, co vede k záhubě celku, nic dobrého být z podstaty věci nemůže - to už přirozené nebylo. To byl začátek konce, protože narušoval samotné základy společnosti.
Bylo by příjemné dovolit si být alespoň někdy dobrým ve smyslu, v jakém toto slovo používají ti dekadentní pravdoláskaři. Nebyl to však jeho úděl, on neměl právo dovolit sám sobě být dobrým tímto způsobem. To nebyl jeho osud. K tomu nebyl vyvolen.
Jeho údělem bylo zachránit lidstvo - a osud jednotlivců v tom nesměl hrát žádnou roli.

………………

Rusko; téhož dne

Chtěla spát. Jen mít zavřené oči a už je nikdy více neotevřít. Jenže spánek už nepřicházel, ze spánku ji vytrhával nekonečný rytmus kol vlaku odvážejícího ji do neznáma. Vlak jel příliš dlouho, než aby mohli být stále ještě na území Čech či Slovenska. Netušila kam jedou, netušila, zda se ještě někdy vrátí, aby viděla svou rodinu.
Netušila ani, zda její děti a manžel zůstali na svobodě či alespoň naživu, protože pokud její hrůzný sen posledních týdnů byl skutečností - mohlo být skutečností cokoli.
Ten temný rytmus kol ji odvážel od domova. Od rodiny. Od všeho, co znala. Od života, který byl tak nudně normální, dokud ji neodvedli - dokonce i po černém pátku se v jejím životě prakticky nic nezměnilo.
A to, co se dělo potom… To bylo příliš nepochopitelné, než aby to mohla být pravda. Ve skutečnosti nechápala, jak to mohla vydržet, a přitom si zachovat zdravý rozum. Pokud si ovšem zdravý rozum zachovala. Možná není ve vlaku, možná nejede do neznáma, možná se nic z toho vůbec nestalo…
Jenže to byly marné naděje, a ona to věděla. Nepochybovala o tom, že to všechno je realita, že ta žena, které se to stalo, je ona sama, přestože bylo nemožné, aby se něco takového mohlo stát právě jí. O těchto věcech četla. Viděla filmy. Jenže nic z toho vás nemůže na skutečnou skutečnost připravit, ani vám ji pomoci pochopit. A už vůbec ne se s ní vyrovnat. Orwellův román je jen románem, nepravděpodobným příběhem o nepravděpodobné budoucnosti, kterému tak docela nevěříte. Historie je jen historie, a přes jistotu, že to vše se stalo - kterou nedokážete rozumem vyvrátit - v srdci nevěříte ani jí, protože je tak naprosto mimo vaši zkušenost.
Slabost z hladu a žízně ji začala přemáhat. Snad usne a pak se vzbudí a zjistí, že to vše byl jen hrůzný sen. Snad usne a už se nevzbudí, pokud to sen nebyl.
Snažila se ponořit do jednotvárného rytmu ujíždějícího vlaku. Jenže místo tupého nevědomí slyšela ten hlas a ta slova:
"Vaše práva jsou pozastavena. Jste jen číslo AB234. Vaše práva jsou pozastavena. Vaše práva jsou pozastavena…"
Ten hlas ji bolel, zarýval se jí do podvědomí, jako tenkrát, když ta slova opakoval znovu a znovu, do zbláznění, tak dlouho, až se rozkřičela - a oni ji mohli za to potrestat.
Znovu slyšela hlas vyšetřovatele, nebezpečně příjemný hlas probouzející důvěru jen proto, aby mohla být vzápětí zklamána - a bylo to o to horší, že ji na chvíli dovolil doufat. Ta naděje způsobená hrou na empatii byla ve skutečnosti krutější než pravá tvář toho pohledného a naprosto zvráceného muže. A než žena, která jej někdy střídala. Bolest, ponížení, stud, úzkost z neznáma, únava z nedostatku spánku, žízeň ze slané vody… a bolest, strach z bolesti, která teprve přijde, bolest z doznívajících ran… a vše stále dokola v pekelném kolotoči nesmyslných výslechů.
Zneužívali bolest pro vyšetřování, nebo spíše vyšetřování pro možnost působit bolest? Co bylo cílem a co jen prostředkem?
Opravdu byla pro ně tak nebezpečnou? Nikdy se nepovažovala za důležitou - ne, že by nechtěla, ale jednoduše k tomu nikdy nenašla odvahu. Věděla leccos, možná byla ve struktuře moci o stupínek dál než ostatní, ale přesto neměla nikdy pocit, že právě ona by mohla čemukoli zabránit. Možná to byla jen pohodlnost, možná zbabělost umně schovaná za starost o rodinu - tohle přece všichni umíme tak dobře! Nevidět, co nechceme vidět. Nezabývat se problémy, o kterých tvrdíme, že je nemůžeme vyřešit - a ony skutečně nemohou být vyřešeny, pokud svou nemohoucnost považujeme za předem dané paradigma. Ne, ona nebyla nebezpečná, když jediné šidítko svědomí bylo její neumělé psaní… A kupodivu právě to je zajímalo více než její opravdové politické aktivity. Prý odkud má informace… A nemohla je přesvědčit, že žádné informace nemá, že si to vymyslela, že ve skutečnosti tomu ani ona sama nevěří…
Ne, nebyla nebezpečná. Ve skutečnosti by nejspíš ani teď nic neudělala, ve skutečnosti by přes nesouhlas a odpor splynula s davem - tak jako splynul za minulého režimu její otec, který přes svůj neustále opakovanýdomácí nesouhlas ve skutečnosti s nimi spolupracoval. Nezazlívala mu to. Teď, když překročila čtyřicítku, už věděla, že by se zachovala stejně. Nechala by se zkorumpovat mocí pod záminkou menšího zla - a z důvodu bezpečí blízkých. A sebe, samozřejmě i sebe, snad zejména sebe. Pokud by jí dali takovou možnost.
Ne, nebyla nebezpečná. A přesto se proti své vůli stala hrdinkou. Pociťovala to jako křivdu, protože ačkoli se provinila zbabělostí a lhostejností - a její vina byla o to větší, že ona měla představivost i informace, aby mohla vidět lépe než ostatní - tato vina ji neochránila.
Pravidelný rytmus kol na kolejích ji uspával. Ukolébával ji do nevědomí, které tak potřebovala.
"Jste úplně ledová," vytrhnul ji z nicoty poněkud nakřáplý hlas. Muž ji jednou rukou nadzdvihnul a omotal kolem ní deku. Otevřela s námahou oči a uviděla hubenou tvář asi padesátiletého muže.
"Děkuji," chtěla říct, ale přes okoralé rty jí nevyšel ani hlásek.
"Nepijete. Nejíte. Nezabalila jste se do deky, i když ty nám sem dali. Chcete zemřít?" Přiložil jí ke rtům láhev s vodou.
Nechtěla otevřít ústa, ale když jí je svlažilo několik kapek, reflexivně je olízla a pak již nedokázala odolat.
"Tak se mi líbíte," hlas toho muže zněl, jako by se usmíval. Může se v pekle někdo usmívat?
"Proč?" podařilo se jí konečně promluvit.
"Proč máte pít? Bez pití nepřežijete. To jste se ve škole neučili?"
Co je to za člověka, že dokáže i v pekle žertovat?
"A není to snad to, co chtějí?"
"Ne. Nechtějí, abychom zemřeli, alespoň ne tady a teď. To by nám sem nedávali ty deky a proviant. Vlastně se docela starají. Transporty za minulé války byly horší."
"Jak to můžete vědět?"
"Moji rodiče je zažili. Promiňte, nepředstavil jsem se. Pavel Bittman."
Opřel se o stěnu vagónu a přitáhnul si ji k sobě. "Zkuste něco sníst. Potřebujete nabrat sílu."
Neodpovídala, jen tupě a bez myšlenek zírala před sebe. Neznala ho. Byl prvním člověkem, který na ni byl vlídný ode dne, kdy… Tedy, ten vyšetřovatel byl také vlídný. Někdy. A pak… To nebyla opravdová vlídnost. To byla jen manipulace, jen strategie sloužící k tomu, aby ji zcela rozložili. A je chování tohoto mužeopravdová vlídnost? Jak to má, ksakru, poznat? Jenže ona potřebovala něčí blízkost, až příliš dlouho byla sama. A tento muž jí byl sympatický. Pavel, zopakovala si v duchu jméno, ve kterém byl záblesk časů, kdy byl svět ještě normální.
"To nemá smysl," zašeptala. "Chci pryč. Jednoduše pryč."
"To neříkejte. Nevíte, co bude. Co vás čeká. Jaký je váš osud."
"Osud," usmála se hořce. "Vy věříte v osud? Že to, co se mi, co se vám - co se nám všem," ukázala rukou kolem sebe na zubožené lidi jedoucí ze svého světa do absurdity, "co zde jsme, stalo, má smysl?"
"Vítejte ve světě cynického fatalisty," zasmál se bez radosti, a přesto nějakým záhadným způsobem působil laskavě. "Můžeme snad věřit v něco jiného?"
"V náhodu? V chaos? V to, že nejsme vůbec důležití - ani celý svět, ani naše země, a už vůbec ne my osobně?" zkusila se ušklíbnout, ale i na to byla příliš vyčerpaná.
"A bude vám pak lépe?"
Zavrtěla hlavou a položila se unaveně na podlahu vagónu. Vytáhnul ji do polosedu, opřel o sebe a k ústům jí přiložil kus sušenky. Váhavě si kousla a pomalu ji žvýkala. "Proč to děláte?"
"Přece ze sobeckých důvodů. Abych nebyl sám."
"Nejste sám," ukázala bradou kolem sebe.
"Být mezi lidmi neznamená, že člověk není sám."
"Proč si myslíte, že se mnou sám nebudete?"
"Myslím si to. Osud," usmál se. Měl milý úsměv.
"Jistě, vy věříte v osud," pokusila se také o úsměv. Nepovedl se.
"Zbývá nám snad něco jiného?"
Neodpovídala, jen si mlčky ukousla další sousto sušenky. Opět jí přiložil ke rtům láhev s vodou.
"Nikdy jsem nevěřila tomu, že můžou být skutečně zlé ženy. Je to nespravedlivé, já vím, zejména když o tom vyprávím muži… ale… já jsem opravdu měla potěšení ze způsobování bolesti spojené jen s muži."
"Blondýna s vodovýma očima. Také jste měla tu čest?"
"Benny… říkal jí Benny…" řekla a ukázala mu prsty bez nehtů. "Ji to bavilo."
"Také jsem měl ten dojem. Ale přežila jste. To je dost dobrý základ pro život."
"Jenže mně ve skutečnosti víc ublížil ten muž," pokračovala, jako by ho neslyšela. "Byl na mě nejdřív… docela… milý. A pak…" zavrtěla hlavou a zavřela oči. "Nechci o tom mluvit."
"Nemluvte."
"Neměla bych vám věřit. Když vám nebudu věřit, nemůžete mě zklamat. Neměla bych vám uvěřit, že máme naději. Byla jsem s tím už smířená, a vy…" zavrtěla hlavou a chtěla se na toho hubeného muže s prošedivělými vlasy zlobit. Ale nešlo jí to, protože jeho ruce na jejích ramenou hřály, když ji vracely zpět. "Tohle přece nemůžeme přežít."
"Pravděpodobně. Je začátek zimy a vezou nás… daleko. Ale i kdyby - život už má tu hloupou vlastnost, že se nedá přežít. To jste ale přece věděla vždy," usmál se a jeho tvář vypadala téměř chlapecky. "Vezměte si ještě sušenku," podal jí další, tentokrát do ruky.
"Děkuji," zamumlala s plnou pusou.
"Máte pravdu, zklamat nás může jen ten, komu věříme," pokračoval muž. "A přesto vám věřím."
"Co mi přesně věříte?" zeptala se, když polkla.
"Že mi pomůžete."
"Já vám?" zeptala se nevěřícně. "Nejste to snad vy, kdo pomáhá mně?"
"Ne. Ve skutečnosti je to právě naopak. Jak se vlastně jmenujete?"
"Erika. Erika Prokopová."

................................................

Praha; 14. listopadu 2012

Kenley Selwyn domluvil a v místnosti se rozhostilo ticho. Grindelwald si povšimnul, že přestože jeho host i jeho společníci se snaží tvářit sebevědomě a vyrovnaně, nejsou tak klidní, jak předstírají. Záleželo jim na tom. To mu dávalo do rukou nad nimi moc. Přiměje je udělat to, co chce on. Nikdy nemůžete zůstat svobodní, pokud něco příliš chcete. A povšimnul si také, že přestože i Draco Malfoy se snaží zachovat nehybnou tvář, je znepokojený. A překvapený. Neměl by být, požadavek vlkodlaka nebyl až tak nelogický, aby jej nemohl předvídat. Baltazar Byrtus, druhý z jeho lidí, které si vybral jako svědky pro jednání s vlkodlaky, překvapený nebyl, vypadal spíše zaujatě.
"Myslel jsem, že své území již máte, pane Selwyne," promluvil po dostatečně dlouhé době, aby si jeho hosté uvědomili, jak hodně to chtějí.
"Potřebujeme větší."
"Kolik vás je?"
"To je naše vnitřní věc."
"Ne tak docela. Chcete mou pomoc."
"A jsme ochotni za ni zaplatit."
"Ovšem hodnota vaší platby závisí právě na tom, kolik vás je. A do jaké míry jsou vaši… lidé s ní srozuměni."
To hlavní vědí. Sdílíme vaše hodnoty a cíle, pane. Ale zejména moji lidé udělají, co jim řeknu."
"Jste si tím zcela jist?"
"Ano. Míra loajality je v našem společenství vyšší, než mezi obyčejnými kouzelníky, pane, byť rozhodně nechci zpochybňovat loajalitu vašich lidí."
"Neexistuje snad skupina vlkodlaků, která se od vás oddělila?"
"Existuje. To však bylo již v počátcích vzniku našeho souručenství. O to víc ti ostatní drží při sobě. Ti noví přicházejí právě kvůli našim cílům."
"Máte nepochybně na mysli vaše cíle, pane Selwyne," usmál se Grindelwald.
"Moje a vaše cíle nejsou přece v rozporu. Alespoň jsem tak byl informován od pana Malfoye. Mýlí se snad?" podíval se na Draca, který dokázal zachovat neproniknutelnou tvář.
"To ovšem dokážete posoudit pouze vy, když moje cíle znáte, zatímco já vaše nikoli," pousmál se Grindelwald.
"Chceme vládu kouzelníků. Návrat k přirozenému a prastarému řádu, jehož jsme součástí. A v tom řádu svobodnou vlast pro náš lid."
"Jaké záruky jste ochotni dát, že se vaše svoboda nestane příliš… nezávislou?"
"Jaké budete chtít. Nemáme v úmyslu napadat kouzelníky mimo naše území. Pokud si to samozřejmě nebudete přát, pane," ukázal Kenley Selwyn v úsměvu své špičaté zuby a Grindelwald si uvědomil, že tento mladík je mnohem silnějším - a mnohem více vlkem - než vypadá na první pohled. A přesto se mu líbil, nebo možná právě proto.
"Kolika lidmi disponujete?"
"Nyní přibližně pěti sty. A pokud dostaneme větší území, připojí se k nám další."
"Kolik?"
"Nechci poskytovat nezaručené informace. Bylo by to neseriózní."
"Kolik," zopakoval klidně Grindelwald. "Zkuste to odhadnout."
Minimální odhad je tři tisíce."
"Proč se k vám chtějí připojit?"
"Chtějí svobodu," pokrčil rameny Kenley.
"Vím, že britští kouzelníci ctí svou kolejní příslušnost. Vy sám jste ze Zmijozelu, pane Selwyne. Lycaon Sapworthy, který opustil váš ostrov, byl z Nebelvíru. Jak se na naši záležitost dívají vlkodlaci z jiných kolejí?"
"Naše souručenství nelze zužovat jen na britské vlkodlaky, pane. Jsme dál. Ale pokud je odpověď na vaši otázku pro vás přesto důležitá," Kenley lhostejně pokrčil rameny, "Wolfricu, odpověz."
"Jak již víte, pane, jmenuji se Wolfric Scamander. Jsem z Havraspáru," poslechnul Wolfric pokynu svého vůdce. "Kolejní příslušnost pro nás není důležitá, ani národnost, jak by vám potvrdili jistě i tady Ruelle Chaput, původně z Francie, Fenris Skjeggestad z Norska nebo Farkas Fekete, který pochází z Maďarska. Ani kolejní příslušnost, ani národnost není důležitější než pouto krve, které nás spojuje. Jsme vlkodlaci, pane."
"Pan Malfoy mě ubezpečoval, že cizince přijímáte pouze z evropských zemí. Je to tak?"
"Ano. Vzhledem k vašim cílům, pane, tomu tak je," ujal se slova opět Kenley Selwyn. "Nezastírám, že původně bylo naším úmyslem otevřít dveře vlkodlakům z celého světa. Ale jsme si vědomi, že doba, kdy tak bude vhodné učinit, teprve přijde."
Gellert Grindelwald pomalu přikývnul. "Dobře. Pokusím se získat vhodné území. Ovšem za určitých podmínek."
"Samozřejmě, pane," souhlasil klidně Kenley Selwyn.
"Budu chtít spojeneckou smlouvu. Zavážete se k obraně území před nepřáteli a ke službě v mé armádě v počtu, který bude nezbytný pro obranu mé země."
"V počtu nejvýše padesáti procent bojeschopných mužů. A pouze po dobu války."
"Po dobu války, souhlasím. Šedesát procent bojeschopných mužů a žen," díval se na něj Grindelwald. Kenley Selwyn přikývnul.
"Nebudete napadat mé spojence, a to ani mudlovské. Ve věcech zahraniční politiky budete podléhat mému vedení. Do vnitřních záležitostí - včetně zacházení s mudly na vašem území, vám nikdo zasahovat nebude."
Kenley Selwyn přikývnul.
"Budu chtít nezrušitelný slib."
"Dám vám jej, pane."
"Nejen od vás, ale od celého vedení vašeho… souručenství."
"Budete jej mít," přikývl Kenley Selwyn.
"A přísahu vaší osobní loajality chci hned nyní, pane Selwyne."
"Nyní?" zamračil se Kenley. "Nic jste nám ještě nedal."
To je moje podmínka, abych začal vůbec jednat," usmál se Grindelwald a pohodlně se opřel. "Ovšem nerozumím vašemu váhání… Je to problém? Neříkal jste snad před chvílí, že mé cíle jsou i vašimi cíli? A nepatříte již, alespoň vy osobně, pane Selwyne, mezi mé Smrtihlavy? Něco důležitého mi uniklo?"
"Jistěže ne, pane," polknul Kenley Selwyn. "Pro nikoho z nás to není problém. Jsme vaši spojenci. Jen je to projev nedůvěry. Překvapilo mě to."
"Nemusíte to brát úkorně, spíše naopak. Osobní přísahu věrnosti musí skládat všichni mí Smrtihlavové první úrovně. Lidé, kteří jsou mi nejbližší. Ten závazek není jednostranný, pane Selwyne."
"Děkuji za vysvětlení, pane. Je to pro mne čest. Kde bude ta země?"
"Svou představu si prozatím nechám pro sebe, dokud ji neprojednám se svým spojencem. Jistě je vám však jasné, že to Evropa být nemůže, alespoň prozatím ne."
"Tušíme, kde je dost životního prostoru," usmál se Kenley, jeho úsměv však byl strnulejší než ještě před několik okamžiky. "Ten slib, který chcete složit nyní, má být rovněž nezrušitelná přísaha?"
"Samozřejmě," usmíval se Grindelwald. "Jsem rád, že si rozumíme, pane Selwyne. Baltazare, ujmeš se role svědka?" Natáhnul ruku a přivolal šperk ve tvaru motýla Smrtihlava. Podal jej Byrtusovi.
Baltazar Byrtus vstal a mlčky se uklonil. Grindelwald natáhnul ruku a Kenley jej pevně uchopil. Byrtus vložil šperk do dlaně vlkodlakovi a řetízkem omotal spojené ruce obou mužů. Poté vytáhnul hůlku, a když provazy kouzla sešněrovaly ruce obou mužů, pronesl vážně:
"Opakujte po mně, pane Selwyne. Já, Kenley Selwyn přísahám a slibuji tobě osobně, Gellerte Grindelwalde, věrnost a poslušnost. Budu tě ctít jako svého vůdce. Budu tě chránit v případě potřeby i svým vlastním životem."
Kenley Selwyn po něm slova přísahy pomalu zopakoval a Grindelwald cítil sílící magii tohoto prastarého kouzla. Kouzla, které zahubí toho, jenž by se chtěl magicky zpečetěné přísaze zpronevěřit.
"A já, Gellert Grindelwald," deklamoval, aby podtrhl slavnostnost tohoto okamžiku, "tvou přísahu přijímám, a prohlašuji, že tě budu chránit. Tví nepřátelé budou i mými nepřáteli."
Když světelné provazce zmizely a muži se pustili, Grindelwald se na poněkud pobledlého vlkodlaka usmál: "Vítám tě mezi své nejbližší přátele, Kenley. A přátelé mi mohou říkat jménem."
"Toho si vážím, Gellerte," vrátil mu Kenley Selwyn úsměv, byť poněkud nucený. "A nezklamu tě."
Samozřejmě, že nezklameš, pomyslel si Grindelwald. A pokud ano, tak jen jednou.


Když zástupci vlkodlačího souručenství odešli, doprovázeni Konrádem Pluhem, zůstal jen s Dracem a Baltazarem Byrtusem.
"Gellerte," začal Draco, Grindelwald se však otočil ke svému pobočníkovi.
"Co si o nich myslíš, Baltazare?"
"Můžou být dobří spojenci. Ale i nebezpeční nepřátelé. Ale to ty víš taky, proto bylo moudré chtít po něm přísahu věrnosti, přestože jsi ji dosud po žádném představiteli cizího národa nechtěl. S čímž jsem, jak dobře víš, nikdy nesouhlasil. Zejména ne u těch, kteří ti jsou skutečně blízcí," dodal, a přestože se na Draca nepodíval, Grindelwald nepochyboval, co přesně má na mysli.
"Což ovšem Kenley Selwyn neví. Považuješ tedy to vlkodlačí souručenství za národ?" rozhodl se jeho narážku ignorovat. Měl samozřejmě dobré důvody, proč se ke svým zahraničním spojencům choval jinak. A proč u každého měl i svého člověka, který jej kontroloval. U každého - až na jednoho. Konráda Pluha, který samozřejmě přísahu věrnosti složil, už z Británie odvolal, protože Dracovi Malfoyovi důvěřoval. Možná to byla chyba.
"Ano, považuji," pokrčil rameny Baltazar, "oni to tak vnímají. A chovají se podle toho. Bez ohledu na to, zda svou zemi dostanou, budou se tak chovat i nadále. Jejich sjednocení je však příliš daleko, aby sis je mohl dovolit znepřátelit. Pokud neblafoval, samozřejmě, ale nemyslím si to. Už jsem ti předával informace, že po vzoru jejich ostrova vznikají další skupiny i mimo Británii."
"Draco?"
"Ta čísla mi připadají přehnaná, Gellerte, v samotné Británii nemůže být víc než několik desítek vlkodlaků. Ale je pravda, že Ostrov je stále plnější a je tam čím dál víc cizinců. Nemyslím si však, že je jich tam více než tři sta, ovšem je možné, že další na ostrově pobývají jen občas. To může být důvodem, proč tak touží po větším území. Jen si nejsem jist, co se stane, až takové území získají a sjednotí se. Bude jich příliš mnoho."
Grindelwald přikývnul a nespouštěl pohled ze svého britského konzula, který byl nyní mnohem více než jen konzulem. Draco Malfoy měl jiné postavení než ostatní zahraniční spojenci. Nešlo jen o to, že Draco Malfoy byl jeho jediným konzulem bez dohlížejícího Smrtihlava. Draco Malfoy se jako jediný z nich běžně účastnil i porad jeho nejbližších. Chápal, že to Baltazarovi připadá zvláštní. Ovšem Baltazar neměl ani tušení, jak moc mu Draco Malfoy podléhá. Zrady Draca Malfoye neobával - jsou přece i jiné prostředky než nezrušitelná přísaha, jak ovládnout duši člověka. A vynucený nezrušitelný slib vždy zanechá pachuť nedůvěry, v tom se Kenley Selwyn samozřejmě nemýlil. Draco Malfoy nebyl na zradu dostatečně odvážný ani inteligentní. Stejně se neobával zrady Judity, uvědomil si. Jenže když ho o složení přísahy věrnosti požádá až nyní, právě nyní, když o tom tak drze hovořil Baltazar, může více ztratit než získat. Nechtěl jen jeho poslušnost, chtěl mnohem víc. A dostane to. Draco Malfoy mu složení přísahy věrnosti nabídne sám a dobrovolně.
"Vlkodlaků už mnoho je," odpověděl a s uspokojením zaznamenal známky nervozity Draca. Bylo mu jasné, že mu důvod jeho dlouhé odmlky došel. A to bylo dobře. "Počty vlkodlaků na Balkáně odhaduji na pět tisíc, v celé Evropě minimálně na sedm. Selwynův odhad byl ještě poměrně skromný - a on si je toho nepochybně vědom. Baltazar má pravdu, je to příliš daleko, abychom to mohli zastavit, pokud bychom to vůbec zastavit chtěli. A já, myslím, nechci," usmál se. Vlkodlaci ho vždy fascinovali. Svou silou, přirozenou, dravčí vůlí k životu, i svou loajalitou vůdci. A Kenley Selwyn mu imponoval. Ztělesňoval poslušnost v síle, nikoli ve slabosti.
"Baltazare, tohle je na osobní jednání s naším přítelem Grigorijem Jefimovičem."


...............................................................


Poznámka:
Nebudu to popírat, ostatně si možná vzpomenete, že jsme o tom filmu již hovořili - a že jsme hovořili o tom, že Rickman zde nemá jen jednu roli: Nezastírám inspiraci filmem Closet land. Kdo ho neznáte, podívejte se, protože Erika se rozhodně nemíní ke svým vzpomínkám vracet. Něco je skutečně lepší vytěsnit, pokud má mít ještě naději. Ovšem nesmíte film brát doslova, jde samozřejmě o dva různé příběhy.
[1] Děkuji, velmi děkuji… ach můj bože, ona žije, moje dcera žije… Kdo jste? Jak se vám odvděčím? (finsky)

[2] Ten, kdo byl vybrán. Dělám jen to, co můžu. (finsky)

Pokračujte na dokončení kapitoly


 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
*************************************************************************************

KattyV a Regi prohlašují:
Na našich stránkách často najdete fanfiction příběhy ze světa Harry Pottera.
Všechna práva na postavy, které jsme si nevymyslely samy, jsou vyhrazena J. K. Rowlingové,
které tímto děkujeme za to, že nám dala svět, ve kterém si můžeme hrát.


14.1.2014