ABYSTE U NÁS NEBLOUDILI A JEDNODUŠE NAŠLI JAKOUKOLI POVÍDKU NEBO ČLÁNEK, JE TU PRO VÁS




A CO NOVÉHO VÁM ŠÍLENÉ ŠUPLE NABÍDNE PRÁVĚ TENTO TÝDEN?

PONDĚLÍ: Útočiště (fanfiction příběh na pokračování) od Danae
ÚTERÝ: Věda ve sto slovech od JJ
STŘEDA: Hotel u devíti koček od Tory
ČTVRTEK: Malfoyovské střípky od Martian
NEDĚLE: Severus a Megan od Katty

Vše je bohatě ilustrováno kolážemi KattyV

*************************************************************************************

Kapitola dvacátá druhá: Balada o odchodu do ráje - dokončení

26. června 2015 v 0:03 | Richenza |  Bless the Child: Kniha čtvrtá - BÍLÝ JEZDEC

Český ráj; téhož dne

Stála nad otevřeným hrobem a sledovala, jak na rakev dopadá hlína. Snažila se v sobě nalézt nějaké emoce, měla by cítit smutek, byla její povinnost být smutná, vždyť zemřela její babička. Zazlívala sama sobě, že to nedokázala. Snad proto, že od zrady Petra si cítit nepovolila, snad proto, jakým člověkem Brigita Dykastová byla. I když to v skutečnosti Médea nevěděla, protože babička jí nikdy nebyla tak blízko, aby mohla o ní tvrdit, že ji zná.

V každém případě byla zajímavou ženou - i po své sedmdesátce zůstávala krásnou, dlouhé světlé vlasy nosila svázané v uzlu, nikdy ji neviděla jinak než ve fialkovém či světlemodrém hedvábném hábitu přepásaném zlatým páskem se zvláštním vzorem. Byla vždy štíhlá, působila jako bytost z jiného světa, vždy, co si Médea pamatovala, byla trochu mimo realitu. To bylo nejspíš i příčinou její smrti, když ji na naprosto nefrekventované venkovské cestě v lese srazilo auto plné mudlovských výrostků. Nikdo z rodiny si samozřejmě nedovolil vyjádřit pochybnosti o tom, že to byla vina výhradně těch trestuhodně nedbalých mudlů - a ani Médea o tom nemluvila; vždyť oni vinni nepochybně byli také.
Na babičku neměla špatné vzpomínky. Problém byl ale v tom, že ani dobré, Brigita Dykastová jejím životem proplouvala, aniž by o ni či jejího bratra projevila jakýkoli osobní zájem. Na první pohled působila laskavým a milým dojmem, Médea však pod její zdvořilou laskavostí nikdy nepocítila teplo. Babiččiny modré oči byly krásné, ale studené. Kdysi ji obdivovala, kdysi ji to mrzelo. Teď už bylo pozdě, nikdy už ji neuvidí. Nikdy se jí nezeptá, proč před ní tak nepokrytě upřednostňovala Gvendu. Nikdy nezjistí, proč Gvenda byla poslána na rok do školy na ostrově Man a pak do Irska, a ona ne. Nikdy se nedoví, jestli to bylo jen proto, že babička neměla ráda jejich matku, kterou vždy okázale ignorovala.
Spolu s ostatními položila na hrob květiny. Chytila se za ruku tety Niy a bratra a utvořili společně kruh, v kterém společně zpívali slova dávné modlitby. Obešla třikrát čerstvý hrob, jak se sluší. Dělala vše tak, jak se očekávalo od truchlící pozůstalé. Jen při tom nebyla schopná cítit vůbec nic.
Protože kdyby si dovolila cítit, tak by nedokázala s břemenem, které od smrti Petra nesla, sama se sebou vydržet.
Její rozum to tehdy omluvit dokázal, její rozum tvrdil, že to udělala jen proto, aby umožnila přátelům zachránit se, že obětování jednoho je omluvitelné záchranou více životů. A že je jen jejich chyba, že jejím darem, její obětí - protože ona obětovala i kus sama sebe - pohrdli. A že pokud žijí, žijí díky ní, protože bez smrti Petra, která Grindelwalda očividně uspokojila, by je už dávno chytili. Její srdce to však neříkalo. Její srdce neříkalo nic. Muselo mlčet, pokud ona měla každé ráno najít tu drzost vstát.
"Není ti dobře, Meduško? Nechceš se mě chytit?" uslyšela nepříjemně účastný hlas Leopolda Záhorského. Pravnuk ministra čar a kouzel, kterého její matka neúnavně zvala při každé vhodné i nevhodné příležitosti, aby ji vytrhla ze smutku, který jejímu věku nesluší, však nečekal a sám ji jednou rukou uchopil kolem pasu a druhou jí svíral dlaň. Jeho ruce byly nepříjemně lepkavé.
Okamžitě se mu vymanila. "Jsem v pořádku, Leopolde. A jsem Médea."
"Promiň, zapomněl jsem, Médeo, že nemáš ráda něžnější podoby svého jména, i když je to nepochybně škoda. Mně by třeba nevadilo, kdybys mi říkala Leoši."
Nezapomněl, stiskla rty. A jestli zapomněl, tak je ještě pitomější, než si o něm myslela. Ve skutečnosti byla nespravedlivá a věděla to. Leopold Záhorský byl přímo prototypem hodného chlapce z dobré rodiny, kterého milují všechny matky světa. Měl dokonce trpělivost s jejími náladami, s tím, jak mu odpovídala na půl úst, jak někdy byla otevřeně odmítavá a nezdvořilá. A přesto jej nesnášela. Nebo naopak právě proto - jednoduše se nechoval jako chlap. Anebo jen nebyla připravená pro jakýkoli vztah a chyba nebyla vLeoškovi.
Chci pryč," zašeptala. Měla dojem, že se už nedokáže vrátit zpět do domu svých rodičů, kde se všichni od jejího návratu tvářili, jako by se vůbec nic nestalo, jako by se v této zemi vůbec nic nedělo a nejdůležitější událostí pod sluncem bylo třetí těhotenství její vzorné švagrové. Jenže aby odešla, musela by vyvinout nějakou energii - a na to neměla vůli.
"Vím, jak se cítíš," pokračoval Leošek, "je pochopitelné, že jsi smutná, Médeo, to mně, když zemřela prababička… Navíc tvoje babička byla ještě mladá, nebylo jí ani osmdesát let. Ti mudlové… je dobře, že se časy mění a že budou vydáni kouzelnické spravedlnosti. Příliš dlouho se tu roztahovali. Doba, kdy se musíme skrývat, kdy dokonce i pohřby našich milovaných musí probíhat v utajení, brzy skončí. Slibuji, že ti vrazi budou spravedlivě potrestáni, osobně vyvinu největší úsilí…"
Přestala ho poslouchat, jen sevřela pěsti. Ne, nekřivdila mu. Byl to hlupák. Zlý, úzkoprsý hlupák bez schopnosti vidět věci v souvislostech. V podobném duchu něco vyprávěl celou cestu, kterou šli pěšky od rodinného pohřebiště nedaleko zřícenin hradu, které jejich rodina stále pokládala za posvátné místo, do domu babičky skrytého lesy - a samozřejmě také kouzly - poblíž Libuně. Bylo to nejstarší zachovalé sídlo jejich rodiny, samozřejmě v průběhu věků mnohokrát přestavované a modernizované.
Když se usadili u bohaté tabule, tak se po povinných a vážných proslovech rozproudila zábava. Pohřeb byl zejména společenskou událostí, kde měla příležitost se sejít celá rozvětvená rodina a přátelé.
Aby unikla svému nevítanému společníkovi, který se nedokázal odpoutat od tématu škodlivosti mudlovské techniky pro celý svět a české kouzelníky zvlášť, vydala se dobrovolně za svou švagrovou a jejími dětmi.
"Vypadáš skvěle, Edno, už víš, co to bude?"
"Nechceme to vědět, viď, Ivošku," usmála se Edna Dykastová na svého muže. "Hlavně ať je zdravé," dodala originálně. "Brituško, neházej ten dort po svém bratříčkovi. Tristánku, nestrkej do své sestřičky," otočila se ke svým dvěma neposedným dětem.
"Vezmu je na chvíli ven, co říkáš, Edno," nabídla se.
"Teto Medo, teto Medo, a můžeme sebou vzít i Alana a Rianu a-"
"Vemte sebou, koho chcete, ale už nekřič. Jsi na pohřbu, Brito, v lese budeme až za chvíli," utnula svou neteř Médea a vzala ji za ruku.
"Pomůžu ti, Medo," objevil se po jejím boku Leopold. "Mám moc rád malé děti."
"Není třeba," stiskla Médea rty a otočila se k synovci. "Tak kde máte ty své kamarády, Trisi?"
"Nevím," rozhlížel se chlapec. "Před chvílí tu byli. Možná šli čůrat."
"Neříká se čůrat, Tristánku, ale jít na toaletu," zasáhla Edna. "Meduško, jsi velmi laskavá. Seznámíš nás se svým přítelem? Pan Záhorský, nemýlím se?"
"To není můj přítel," řekla Médea hlasitěji, než bylo zřejmě vhodné, protože přes hluk v místnosti se na ni její matka ostře podívala. "Leošku," otočila se na něj s hlasem téměř stejně sladkým, jako byl obvyklý hlas její švagrové, a mladík se rozzářil, "nepřeji si, abys mě doprovázel. Co kdyby ses raději věnoval mé matce, ta na rozdíl ode mne tvou přítomnost zbožňuje. Tak, a teď jdeme najít ty vaše kamarády," otočila se k dětem a ignorovala zklamaný výraz svého nápadníka i nesouhlas ve tváři svého bratra.
Vyšla na zahradu, kde byla zvyklá trávit léto jako dítě. Byla velká, zahrnovala i dost velký kus lesa a celá byla magicky chráněná.
"Kde je Alan s Rianou?" podívala se na ni Brita se samozřejmou důvěrou dítěte v to, že dospělí vědí všechno.
"Tam v tom altánku, Brito. Běžte za nimi," vyšla ven i teta Nia a postavila se vedle Médey.
"Půjdu za nimi, teto. Neměli by tak sami-"
"Nebudou tam sami. Jsou tam s dědečkem svých kamarádů, mým přítelem."
"Přítelem?" podivila se Médea. Teta Nia už byla více než šedesátiletá. Přece to nemohla myslet tak, že by Nolan Brenus byl její milenec.
"Ano. Pohoršuje tě to?"
"Jsi svobodná, teto. Nikomu do toho nic není."
"Ani jeho ženě?" usmála se Nia a Médea nedokázala odpovědět. Narážela teta na její vztah s Petrem? Co o tom všem vlastně věděla? Petr zabil Gvendu, když pro Grindelwalda plnila nějaký úkol, tvrdil otec. Zazlívala jí to teta Nia?
"Překvapuje tě, že jsem tak otevřená? Ve svém věku jsem si už navykla hovořit na rovinu, Medo. Slyšela jsem tě, když tě ohlupoval ten mladík. Chceš pryč. Chápu to. Ve skutečnosti nerozumím tomu, proč pořád zůstáváš tam, kde ti všechno připomíná to, co se stalo."
"Možná nechci zapomenout," zamumlala Médea.
"Nebo spíš nemáš sílu znovu žít. Zůstaň tady, Medo. Je to nyní můj dům. A já potřebuji společnost, když Gvenda zemřela."
"Je mi její smrti líto," řekla Médea vážně. "Ale… měla bys vědět… nemůžu se smířit s tím, že pracovala pro… i když otec říkal, že…"
"Tvůj otec měl pravdu, nebyla tam o své vůli, Medo. Gvenda dělala jen to, co bylo potřeba. Ty bys měla vědět, že já se na toho tvého Petra nezlobím."
"Ty to víš?" zeptala se udiveně. I když jí to překvapovat nemělo. To, že se s tetou Niou poslední roky neviděla, samozřejmě neznamenalo, že by se s ní nevídal její otec.
"Jistě."
"A přesto…" Médea zavřela oči.
"Z Gvendiny smrti neviním ani jeho, ani tebe, Medo. A neviň ani Gvendu nebo mě, že jsem ji tam poslala."
"Proč?"
"Proč jsem ji tam poslala, nebo proč nás nemáš vinit?"
"Oboje," zamračila se Médea.
"To první se dozvíš, když zůstaneš. A proč ji nemáš vinit, víš sama nejlépe. Ty ve skutečnosti neviníš ji, nemůžeš to odpustit sama sobě. I to chápu. Nezlobím se na tebe pro její smrt. A nezazlívám ti ani to, jak ses zachovala - bylo to více než rozumné. Ale i to víš."
Médea mlčky pozorovala děti schovávající se za stromy. Záviděla jim jejich bezstarostnost a nevinnost. "Jenže to nic nemění na tom, že to bylo špatné."
"Máš i nemáš pravdu. Ale ať to bylo jakkoli, už to nezměníš. A uvědom si jedno: viník je někdo jiný. Zůstaň tady. Možná najdeme společně cestu, jak s tím něco udělat."
"Moje dcera s tebou nezůstane, Nio," ozval se jim za zády rozzlobený hlas Jošta Dykasta.
"Opravdu?" Niin hlas zněl pobaveně. "A jak jí v tom chceš zabránit?"
"Jsem její otec," zamračil se.
"A já jsem po smrti matky hlava rodiny, což nepochybně víš, Jošte," Niin hlas zněl tvrdě, vzápětí se ale usmála: "Meda si samozřejmě zvolí sama."
"Pro tvé účely se nehodí," snažil se Jošt Dykast znít rozhodně, ale jeho hlas byl spíše prosebný. Médea se na něj překvapeně zadívala. Takto ho neznala. A co myslela teta Nia tím, že je hlavou rodiny? A pro jaké účely se nehodí?
"To nech posoudit mne."
"Poznáš to sama. To, jak se zapletla s mudly…"
"Vždyť o rodinném dědictví ve skutečnosti nic nevíš, Jošte," zavrtěla hlavou Nia. "Médea je naší krve. A je schopná pochopit, co je nutné dělat, o tom mě přesvědčila."
"O co jde?" zeptala se konečně Médea.
"O rodinnou tradici. Chci, abys žila se mnou a stala se dědičkou nejen rodinného majetku, ale i rodinných tajemství."
"Jakých tajemství?" zeptala se pochybovačně Médea.
"Kdybych ti je prozradila, nebyla by to tajemství, nemyslíš?"
Médea ze své tety nespouštěla oči. "Proč bych to měla chtít?"
"Protože tě to zaujalo. Protože chceš znovu najít důvod, proč každé ráno vstát. Protože chceš pomstít smrt Petra Braunera. Protože jsi z naší krve," řekla Nia vážně. "A protože se nechceš provdat za Leopolda Záhorského," dodala s náznakem úsměvu.
"To se ale nevylučuje!" řekl ostře otec. "Médea se za Leopolda Záhorského musí provdat, bez ohledu na to, v jakém domě bude žít!"
"A proč?" zeptala se Nia.
"To je přece jasné," mračil se Jošt Dykast a otočil se k dceři: "Bylo ti odpuštěno, Medo, alespoň prozatím. Ale nemysli si, že na cokoli zapomněl, zvlášť když tvoji přátelé nevyužili těch přenášedel a rozhodli se zemřít. To tě samozřejmě ohrožuje, byla jsi jim příliš blízko. Sňatek s pravnukem ministra tě ochrání."
"Nemyslím, Jošte," zavrtěla klidně hlavou Nia. "Záhorský je naprosto nedůležitá, senilní loutka. A jeho pravnuk je hlupák. Naše rodina je schopná ochránit se sama, Jošte. Medo, zůstaneš tu se mnou?"
Médea chvíli neodpovídala. Neměla chuť do vůbec žádného rozhodnutí, ve skutečnosti se jí nechtělo vůbec nic. Jenže žít s rodiči se jí nechtělo mnohem více než žít v domě své tety a svého dětství. Teta pro ni vždy byla záhadou, nikdy s ní příliš nemluvila, vlastně měla pocit, že ji stejně jako babička nikdy docela nevzala na vědomí. Ale dneska se jí líbila - a vzbudila její zvědavost, v tom se Nia nemýlila. A pomstít se… samozřejmě, že měla pravdu, skutečným viníkem smrti Petra a Gvendy přece nebyla ona ani Petr, ale Gellert Grindelwald. Pomstít Petrovu smrt, napravit svou vinu… možná je to lichá naděje, ale poprvé od zrady Petra pocítila chuť k životu.
Pomalu přikývla.
"Tak pojď, Medo," usmála se Nia. "Ukážu ti tvůj pokoj. Nemusíš se vracet mezi hosty, pokud nechceš."





 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Regi Regi | E-mail | Web | 29. června 2015 v 7:20 | Reagovat

O téhle kapitole se mi hodně špatně přemýšlelo. Ne že bych ve skutečném životě naprosto neviděla to špatné, jen se tím nechci zabývat. Hrůzu ve mně vzbuzuje místo, kam vezou Eriku. Podobnou hrůzu cítím při úvahách, jaké území chce Gellert vlkodlakům dát. Kryjí se, že? Kapitola mi připadá celá znepokojující. A můj mozek se až přehřívá samou snahou najít nějaké nadějné prvky. No… jsou tam. Naštěstí. Ale jak dlouho bude trvat, než, jestli tedy vůbec, se ta naděje nějak naplní?

2 karakal karakal | 29. června 2015 v 11:07 | Reagovat

Stejně jako Regi si myslím, že vlkodlakům dají stejné území, kam vezou Eriku. Já nějak moc naděje nevidím. I když poměrně dost lidí tam bojuje sami se sebou. Takže naděje je v tom, že jich dost ve správnou chvíli udělá správné rozhodnutí. Třeba Draco toho má v rukou docela hodně. Ale já sem se tu z diskuse diskvalifikovala, četla jsem dopředu a teď se bojím, že budu nevědomky spoilovat.
Nemůžu se dočkat pokračování.
Tuhle jsem našla na netu jiný příběh. Byl z toho druhu alternativní průběh posledních ročníků. A autorka to nedokončila! Bylo to opravdu hodně dlouhé a komplikované a těsně před závěrečnými kapitolami se odmlčela. Od poslední zveřejněné kapitoly to už je několik let. Tak jen doufám, že tohle jednou dočtu! Dík.

3 KattyV KattyV | Web | 29. června 2015 v 12:08 | Reagovat

Nechci opakovat to, co už jsem jednou psala, takže zkusím jiný úhel pohledu - líbí se mi Erika a mám pocit, že by to stálo za samostatný příběh. Sice tuším, proč se ti do toho nechce, ale pořád si myslím, že by to stálo za uvážení - Erika a její osud by obstáli jako silná, samostatná povídka, zcela nezávislá na světě HP.

4 Richenza Richenza | 29. června 2015 v 21:40 | Reagovat

Regi, mám dojem, že problém není až tak s tou fikcí jako s tím skutečným světem, co nás obklopuje, není to tak? Aspoň trochu? Vymýšlela jsem to v době, kdy naše budoucnost vypadala docela jinak. Ale právě v tom vlaku jsem naději viděla - i Eriku přesvědčila, když se rozhodla to ještě se světem zkusit. Pavel má totiž pravdu. Jak to bude s územím pro vlkodlaky, se čtenáři černých stránek už dozví brzy, vlastně se právě chystám o vlkodlacích psát. Takže kolem mě bude toskánské sluníčko a na klávesnici ponuré Hebridy a Sibiř :)Karakal, Katty a Regi také četly napřed, ostatně i já sama mám strach, abych nespoilovala, protože už si taky nepamatuju, co jsem kde napsala... Ono se to ale tady za chvíli srovná, protože mé tempo psaní je pomalejší než rychlost vkládání. Dokončit to ale míním, i kdybych to měla zkrátit proti původním plánům.
Katty, to máš pravdu, její příběh by obstál jak v rámci politické dystopie, tak i  s těmi vlkodlaky. některé linie vlastně už ani rámec HP světa nepotřebují, že? Nebudu teď dělat plány, uvidím,až Bless dopíšu, pak se uvidí, jestli vůbec budu mít náladu něco psát. Ono totiž věcí, co by mě lákaly, je dost. A třeba raději zůstanu u fanfiction než se pokoušet o vážnou literaturu, kterou by pak třeba ani nikdo nečetl... Děkuji!

5 KattyV KattyV | Web | 30. června 2015 v 8:57 | Reagovat

[4]: Nebuď pesimista. Proč si myslíš, že by to nikdo nečetl?  
Toskánsko ti závidím, protože to je země mého srdce. Kam ta míříte?

6 Richenza Richenza | 30. června 2015 v 15:28 | Reagovat

Prosadit se u vydavatelů, v přehršli titulů v nichž se jako čtenář absolutně nevyznám... Ale prozatím nedělám plány, až dopíšu, začnu. První týden se budeme pohybovat po městech severní Itálie, pak zakotvíme někde u moře. Odjíždíme se zamluveným noclehem na první noc, pak uvidíme. Bude to dobrodružné :) (A třeba najdu konečně čas na psaní.)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
*************************************************************************************

KattyV a Regi prohlašují:
Na našich stránkách často najdete fanfiction příběhy ze světa Harry Pottera.
Všechna práva na postavy, které jsme si nevymyslely samy, jsou vyhrazena J. K. Rowlingové,
které tímto děkujeme za to, že nám dala svět, ve kterém si můžeme hrát.


14.1.2014