ABYSTE U NÁS NEBLOUDILI A JEDNODUŠE NAŠLI JAKOUKOLI POVÍDKU NEBO ČLÁNEK, JE TU PRO VÁS




A CO NOVÉHO VÁM ŠÍLENÉ ŠUPLE NABÍDNE PRÁVĚ TENTO TÝDEN?

ÚTERÝ: Věda ve sto slovech od JJ
STŘEDA: Hotel u devíti koček od Tory
NEDĚLE: Severus a Megan od Katty

Vše je bohatě ilustrováno kolážemi KattyV

*************************************************************************************

Kterak Penny s člověkou svojí cvičila

30. června 2015 v 0:01 | ioannina |  Kterak Penny...


Jedenáctý dílek životopisného povídání, které fenka Penny své člověce do klávesnice naštěkala.



Ale počkejte. Dřív, než budu vyprávět o Melince, musím vám popovídat ještě pár dalších věcí.
Pamatujete si ještě, jak moje člověka začala chodit jako Hrozně Velký Pes?
Tak to nebylo všechno.
Nejdřív donesla domů ještě jiné klacky než ty rachotivé, co je už umím podávat. Potom jsem poznala další smečku a všichni v té smečce chodili takovým tím krokem každou-chvíli-můžu-skočit. Ale všichni mě měli rádi a já se naučila, že je mi s nimi stejně bezpečno jako s mojí člověkou. Pak moje člověka občas někam na dva dny jela. To si vždycky sbalila obrbatoh, půlka obrbatohu byla pytlový pelech, půlka ty divné hadry a zbyteček malinký vycpala nepotřebnostmi jako jídlem a tak. Mně řekla: Penny, počkej tady a buď hodná, já se za dva dny vrátím. A dala klíče od bytu někomu z té smečky, aby za mnou tak třikrát za den přišel.
Já už byla rozumná, takže jsem byla doma moc hodná. Přestěhovala jsem si svůj pelech doprostřed kuchyně, abych měla dobrý rozhled. Pískací gumové kosti jsem ustlala u člověky v posteli. A hlavně jsem tomu člověku, co ke mně přišel, poctivě ukazovala, kde je co a jak se co dělá.
Že mám pytel s granulema za miskou.
Že mám prázdnou misku s vodou.
Že když se najím, chci si hrát. A že si může vybrat hračku. (Nanosila jsem mu je všechny.)
Kudy se chodí, když jdeme ven. Vybrala jsem si vždycky tu nejdelší procházku. No řekněte, musela jsem přece zkontrolovat, jestli se moje člověka náhodou neobjeví na všech třech nejbližších zastávkách, potom bylo nutné trénovat šiškový fotbal, takže jsme museli jít kolem všech blízkých šiškových stromů, no a tak. To dá rozum, ne?
Moje člověka se pak vrátila, vyhrabala z obrbatohu mokré oblečení, uklidila pytlový pelech a zeptala se mě, co jsem celou dobu dělala. A já jí ukázala, jak jsem stěhovala ten pelech v kuchyni, které hračky si ten kamarád vybral a kudy jsme chodili po venku.
A to pořád nebylo všechno.
Jednou moje člověka vzala svůj pytel s klacky a přivázala ho na kolo. Pak vzala svoje divné hadry a dala je do předního košíku. Pak vzala mě a posadila mě do zadního košíku. A jely jsme. Jely jsme, až jsme dojely na trávník, kde byla Nebezpečná Smečka a všichni se oblíkali do divných hadrů a chystali si každý svoje klacky. Já se s nimi přivítala, ale byla jsem z toho celá taková nesvá: proč tu mají tolik klacků? Už jsem sice uměla podávat rachotivé berle, když někomu spadly, ale tohle byly jiné klacky, nesměla jsem je kousat, nesměla jsem je podávat a dokonce jsem přes ně ani nesměla skákat.
A pak to přišlo. Moje člověka něco štěkla, ti lidi se seřadili a pak mi jeden z nich napřáhl klacek na moji člověku!
Já ji okamžitě běžela zachránit.
Ale moje člověka volala, ať se jí tam nemotám, ať sedím u batohů a u kola.
Lidi, povím vám, vůbec jsem tomu nerozuměla. Ale protože mojí člověce věřím, vrátila jsem se k těm batohům. Pak moje člověka toho druhého jakoby zabila a já si oddechla: je to taková hra, jako když my psi hrajeme na kousanou.
Jenomže potom mi zase někdo napřáhl klacek na moji člověku!
A moje člověka volá: Penuško, já si ho zabiju sama, ty hlídej věci!
Řeknu vám, bylo moc a moc těžké se to naučit...
Ale nakonec jsem to pochopila. Oni se tam učili lovit a moje člověka tomu velela. A jako každý správný Velký Pes jim dělala nejčastěji cvičnou kořist ona, a když jim něco nešlo, tak jim ukazovala, jak se to dělá správně. A taky jsem pochopila, co mám dělat já. Protože neumím lovit s klackem, mám tam hlídat batohy, aby se na ně moje člověka nemusela ohlížet. Mám dávat pozor na čas a když mi přijde, že už je moc horko, mám mojí člověce připomenout, že by měla udělat pauzu. Potom mám žebrat vodu, všichni se napijí a já vychlemtám půl petflašky z dlaně. Pak, aby si odpočali, chvilku nosím šišku, a potom jdou zase trénovat. A docela nakonec moje člověka zase naloží kolo a všichni se převlečou z těch mokrých hadrů do normálních a pěkně si povídají a já je všechny obejdu a oni mě pohladí a zasmějou se, já jim ještě připomenu vodu v petflaškách a potom, když je jasné, že jsme pořád všichni jedna smečka a že je nám všem, klacky neklacky, spolu dobře, nasedneme s mojí člověkou na kolo a jedeme domů.
Tak to byla po pomáhání lidem druhá velká práce, kterou jsem s mojí člověkou dělala.

Třetí velká práce byla, že jsem mojí člověce pomáhala učit.
A to bylo velice podobné, jenom ještě o něco těžší.
Moje člověka se vrátila domů ze školy a neoblíkla si jiné šaty, ani si nevzala kolo nebo batoh, ale vzala mě. A šly jsme spolu do města.
Ťapaly jsme přes parky a taky podle velkých silnic. V parku jsem mohla běhat, po chodníku u silnice jsem šla u nohy. Ale nebyl čas si kopat šišku ani pořádně čuchat. Moje člověka totiž spěchala.
A pak jsme došly k jednomu domu, kde se jde po moc schodech nahoru a tam jsou takové stolečky a na ty stolečky se staví malinkaté mističky a v těch mističkách je obarvená horká voda, které vy lidi říkáte čaj. A u dveří je tam velká miska a v ní je voda pro mě a jiné pejsky.
Moje člověka si tam sedla k jednomu stolku a já si musela lehnout k ní.
A teď přišlo to těžké.
Musela jsem poznat, kdo z lidí patří k nám a přišel si taky sednout k tomu našemu stolku, a kdo ne. Kdo k nám patřil, toho jsem mohla přivítat, ale pak jsem si s ním už nesměla hrát. Protože lidi kolem našeho stolku četli s mojí člověkou z jejích papírů cosi, čemu říkali latina. A jako předtím s těmi klacky, když nevěděli, moje člověka jim radila.
Moje práce tam byla sledovat, jestli náhodou někdo není moc nervózní, vystrašený nebo tak něco. A když byl, šla jsem k němu a nechala se nenápadně hladit. A když už byli moc unavení, měla jsem to zase poznat já a měla jsem začít otravovat, aby přestali koukat do těch papírů a chvilku si odpočali. Úplně jako s těmi klacky, akorát že tentokrát jsem vůbec neviděla, jak loví, chápete?
A potom jsme se zase rozloučili, já se nechala od každého pohladit, aby si všichni pamatovali, že nám bylo spolu dobře, a šly jsme s mojí člověkou domů a už jsme vůbec nespěchaly, protože pro ten den nám oběma práce skončila, a tak jsme mohly courat a čichat a kopat si šišek, kolik se nám jenom zachtělo.


(Podle vyprávění své Penny sepsala Ioannina.)






zpět ooOoo dál
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 KattyV KattyV | Web | 30. června 2015 v 8:53 | Reagovat

Penuško, ty jsi ale měla spoustu práce, řeknu ti. Povíš mi, která tě bavila nejvíce?

2 Martian Martian | 30. června 2015 v 9:24 | Reagovat

Tomu se teda říká plně vytížená zodpovědná pejska. :-P

3 ioannina ioannina | 30. června 2015 v 15:51 | Reagovat

Katty, sama nevím, asi ji bavily všechny tři. Ona byla ráda s lidma a když přitom mohla být ještě navíc užitečná, byla na vrcholu blaha.
Martian: Přesně!

4 Regi Regi | E-mail | Web | 1. července 2015 v 5:17 | Reagovat

Nejvíc mě, nevím proč, pobavil kousek od "Moje člověka něco štěkla..." po "...Penuško, já si ho zabiju sama".
A čím dál tím víc si uvědomuju, že tvoje Donda má povahu hodně podobnou.

5 ioannina ioannina | 1. července 2015 v 17:47 | Reagovat

[4]: U "Penuško, já si ho zabiju sama!" se řehtali i lidi z oddílu. :-D Občas to končilo i slovy: "No, podívej, jak se mi to pěkně podařilo."
Donda je moc penuškoidní. Uvidíme, jestli bude mít taky takovou radost z možnosti variovat si řešení podle okamžité situace (to milovala Penny). Zatím mám s Dondou dojem, že je to vysloveně Penuška bez zkušenosti v lese: nemusela jsem odstraňovat hrůzu ze špatného přístupu při cvičení (Penny se prvního půl roku učila nebát se nových cviků). Donda prostě postupně přirozeně dospívá do jednotlivých fází štěněčího a teď čerstvě dospělého života, má sice hodně povinností, ale přebírá je, až (jakmile) k nim doroste. A od začátku je mezi námi obrovská důvěra. Jako bychom se už znaly z dřívějška.
Však je slíbené pokračování i po Penynčiné smrti, a tam to uvidíš.

6 Regi Regi | E-mail | Web | 2. července 2015 v 6:34 | Reagovat

[5]: Na Dondino povídání bych se moc těšila, pokud bys ho chtěla psát.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
*************************************************************************************

KattyV a Regi prohlašují:
Na našich stránkách často najdete fanfiction příběhy ze světa Harry Pottera.
Všechna práva na postavy, které jsme si nevymyslely samy, jsou vyhrazena J. K. Rowlingové,
které tímto děkujeme za to, že nám dala svět, ve kterém si můžeme hrát.


14.1.2014