ABYSTE U NÁS NEBLOUDILI A JEDNODUŠE NAŠLI JAKOUKOLI POVÍDKU NEBO ČLÁNEK, JE TU PRO VÁS




A CO NOVÉHO VÁM ŠÍLENÉ ŠUPLE NABÍDNE PRÁVĚ TENTO TÝDEN?

ÚTERÝ: Věda ve sto slovech od JJ
STŘEDA: Hotel u devíti koček od Tory
NEDĚLE: Severus a Megan od Katty

Vše je bohatě ilustrováno kolážemi KattyV

*************************************************************************************

Kterak Penny svojí člověce pomáhala

23. června 2015 v 0:01 | Ioannina |  Kterak Penny...

Devátý dílek životopisného povídání, které fenka Penny své člověce do klávesnice naštěkala.




Člověka mě už dávno učila spoustu věcí. Nosit balonky. Donést druhej balonek. Pak jsem ji přesvědčila, že třetí balonky neexistují, a tak jsem měla jeden balonek a spoustu druhejch balonků. Dávat balonek do ruky. Otáčet člověce ruku, když jí do ní chci dát balonek. Nosit telefonek. Rozlišovat mezi telefonkem a všema balonkama, jelikož telefonek se nesmí kousat. Nosit druhej telefonek. (Člověka se mi smála, že je to ovladač, ale mně to bylo jedno - nesmí se to kousat, má to tlačítka, co se do nich nesmí zarýt zub, nesmí se to hodit na zem a vrní v tom schovaná elektřina, tak je to telefonek a basta.)
Když jsem zvládla tohle, učila mě člověka zvedat věci, co jí spadly ze stolu. Tužku. (To je takový malý klacíček, co se nesmí kousat.) Blok. List papíru. Hrací kartu na pasiáns. Taky jsem si nosila od domovních dveří nejdřív vodítko, potom noviny ze schránky, a nesměla jsem to pustit do té škvíry ve výtahu, kam mizí dveře a kam pejskům neradno strkat tlapky. Když jsem to uměla, dala mi člověka něco do tlamy a poslala mě s tím za jiným člověkem a já začala dělat poslíčka.
Potom donesla člověka domů strašně rachotivé klacky. Říkala jim berle. To si to u mě dost rozházela, protože... protože... protože klacky jsou strašně nebezpečné! Víte, jak to bolí, taková rána klackem přes hřbet? Já to vím dost dobře, co si myslíte, že se mi asi dělo, než mě přivázali tehdy v tom lese, když jsem byla malá?
Ale protože moje člověka je moje člověka, nakonec jsem se těch rachotivých klacků bát přestala, i když spadly. A moje člověka stála na jedné noze a celým tělem visela na jednom tom klacku a volala na mě, ať jí pomůžu, a já jsem najednou... vzala ten klacek za takový plastový konec a dala člověce opatrně tlapky na nohu a ten plastový konec jí strčila do ruky.
Ta mě vám ale chválila!
A úplně naposledy jsem se učila člověku zvedat.
To se musíte zapřít předníma tlapama a člověka vám položí ruku na kohoutek a vy se pořádně vzepřete a ona se od vás tak jako odrazí a pak už stojí. Je to jednoduché, jenom jsem musela přijít na ten správný grif.
Stejně jako když jsem táhla věci, které byly větší než já, třeba batoh. To zas musíte chytit za nějaké ucho a pak couvat, abyste si po tom nešlapali, víte? No a mně dalo spoustu práce právě to couvání. Než jsem pochopila, že nemusím nezbytně jít tam, kam mám otočenou hlavu.
Otevírání a zavírání dveří byla hračka. Zvlášť proto, že člověka řekla, že kliky mě učit nebude, že na to jsem prý moc malá.
A ukazování cesty mě ani učit nemusela, to si prostě pamatuju sama od sebe. Stačí mi říct, kam se jde, a já jdu první a nikdy se nespletu. Jenom čísla autobusů si prý nepamatuju. Jaká čísla? Je přece jeden autobusek a spousta druhejch autobusků, jako s těmi balonky!
No a potom už jsme začaly chodit za lidmi, co měli nějaká trápení.
Děti byly moc samy a nikdo s nimi pořádně nemluvil, protože jim nikdo moc nerozuměl. Tak jsem s nimi mluvila já. Hráli jsme spolu fotbal a já střídala branku a pole a jak nám to šlo.
Jeden pán vždycky přijel na židli (člověk pes se musí vyhýbat kolečkům od té židle, protože popojíždějí, i když to po nich nikdo nechce). Házel mi balonky a já mu je nosila a dávala do ruky. Vždycky jsem mu tu ruku otočila, protože jemu to moc samotnému nešlo. A taky jsem ho vždycky olízala, aby mu bylo líp. A pak jsem u něj seděla a když mu něco spadlo, tak jsem mu to podala.
Jiné paní kdosi namluvil, že už prý bude jenom ležet. Nejdřív jsem k ní chodila, abych se nechala hladit, ale to mě moc nebavilo a tu paní to taky nemohlo moc bavit, tak jsem jí jednou dala balonek. A ona ho pustila. A já si skočila salto, oběhla balonek jednou, dvakrát, ukázkově ho ulovila a honem jí ho zase dala do ruky. Ona se usmála a zase jenom tak otevřela ruku. Balonek se vykutálel a koulel se asi dva metry. Já si skočila salto... a tak dál. Pak se paní podepřela na lokti, aby na mě líp viděla. Za nějakou dobu si sedla. A protože měla nohy na zemi, dávala jsem jí jednou balonek do ruky a podruhé před špičku nohy, aby ho jednou hodila a podruhé kopla. Tak jsme si tak hrály docela dlouho, až se paní jednou rozhodla, že ten fotbal zkusí vestoje. Pověsila se jednou rukou na sestřičku, druhou na moji člověku a šlo to! A když za ní pak o nějaký ten další týden později přišla její dcera a našla nás v parku, jak si čutáme a ta paní stojí skoro sama, jen se o takovou věc s kolečkama opírá, nemohla tomu uvěřit. Měla obrovskou radost a chtěla hladit svou maminku i mě, a já jí to dovolila, i když mám čutání s balonky mnohem raději než nějaké hlazení.
Tak jsme s člověkou chodily za lidmi a člověka mě půjčovala i těm malým dětem, co si chodily hrát na hřiště před domem a co jinak bydlely s tetami v takovém domečku se zahradou hned vedle, a od těch jsem si nechala nasazovat náhubek na čumák, dokud si to nezkusilo každé, aby si nezáviděly. A já už pak sama chodila za starými lidmi, co sedali na lavičkách, abych si s nimi popovídala a šišku jim donesla, a člověka se mi smála, že teď přece nejsem ve službě. Ale mně to nevadilo, měla jsem radost, že mají radost.
A pak se jednou stalo, že nebylo dobře mojí člověce. Nejdřív byla týden pryč a pak se vrátila s těmi rachotivými klacky, a tentokrát to nebylo kvůli výuce, tentokrát je opravdu potřebovala. Takže jsem jí tahala po bytě tašku s věcmi (prý jsem neuměla přetáhnout jenom konvici s čajem, ale to určitě jenom proto, že to člověka nikdy nezkusila), podávala jí rachotivé klacky, když spadly, nosila od ledničky ke sporáku cibuli, vajíčko, brambory i hnusně studený mražený špenát. (Jenom ten salám jsem nedonesla. Lidi, to vám tak vonělo, že jsem to nevydržela a uprostřed kuchyně to hodila na zem a rozbalila a rázem sežrala. Člověka se mi moc smála, prý ten omluvný pohled stál i za dvojnásobek salámu.) Tahala jsem jí k pračce špinavé prádlo, když si řekla, a ani mě nenapadlo se ofrfňávat, že to smrdí. A jednou jsem jí ho pomohla i z pračky vyndat a hned jsem s ním pro zjednodušení práce vytřela kuchyň.
Nakonec se člověce noha uzdravila a rachotivé klacky už doma potřeba nebyly.
Ale k těm ostatním lidem, co takové štěstí neměli, jsme chodily pořád.
Potom jsem začala špatně slyšet a člověka řekla, že půjdu do výslužby.
Jenže mně se po té práci tak moc stýská, že s ní nemůžu přestat. A tak jsem ještě naučila dva kluky, jak se správně bavit se psem a že se nemusí bát, že nejsou všichni psi takoví magoři, aby je hned kousli, jako ten pitomý vlčák. A pak jsem začala i špatně vidět a člověka mi pořídila Melinku, aby pomáhala zase ona mně.
A tak ji teď zaučuju, Melítko naše Jelítko, a tahám ji tady k místnímu domovu důchodců a člověka se směje a volá, že nejsem ve službě, a Melítko běhá od člověky ke mně a zpět a neví, co dřív. Trochu si nad ní klepu na hlavu, protože je děsně pitomá. No řekněte, bála já jsem se snad kdy jezdivých židlí? Nebo rachotivých klacků? … Aha, vlastně. No vidíte. Tak z toho třeba taky vyroste. A cos to říkala, Melinko? Že máme v misce granule? Kudy k misce? Zamávej ocasem, ať vím, kde jsi a kam mám jít...


(Podle vyprávění své Penny sepsala Ioannina.)





zpět ooOoo dál
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Regi Regi | E-mail | Web | 23. června 2015 v 6:58 | Reagovat

Penuško, Penuško, tys to tentokrát vzala zkrátka. Ještě, že mi tvoje člověka prozradila, že se přece jen ve vyprávění ještě několikrát vrátíš zpět v čase. Třeba to, jak jste si pořídily Melinku by mě moc zajímalo. :-)

2 ioannina ioannina | 23. června 2015 v 13:39 | Reagovat

[1]: Tak, tak. Člověka zjistila, že Penuška byla buď příliš skromná, nebo příliš unavená, takže se jí tehdy přestalo chtít diktovat. A tak to za ni teď dopisuje.
Takže teď bude ještě pár témat bez Melinky a pak už uvidíš i lady na Dříví.

3 KattyV KattyV | Web | 23. června 2015 v 18:22 | Reagovat

Melinko, ty jsi to opravdu vzala hopem. Ale ono to letí, viď? Já vím. Než se člověk - promiň - pes naděje, léta někam zmizí. Ach jo.
Ještěže můžeme vzpomínat.

4 ioannina ioannina | 23. června 2015 v 20:45 | Reagovat

[3]: Ona tu Penuška svým typickým způsobem "vždyť je to vlastně jenom sranda, žádný problém, jsem šikovná holka" tentokrát zkrátila 12 roků velmi náročné a velmi užitečné práce.
Ale je těžký si toho mezi jejími vtípky všimnout.

5 Martian Martian | 25. června 2015 v 13:49 | Reagovat

Dobře jsi to své člověce naštěkala, Penuško, moc dobře…

6 ioannina ioannina | 25. června 2015 v 23:15 | Reagovat

[5]: <3

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
*************************************************************************************

KattyV a Regi prohlašují:
Na našich stránkách často najdete fanfiction příběhy ze světa Harry Pottera.
Všechna práva na postavy, které jsme si nevymyslely samy, jsou vyhrazena J. K. Rowlingové,
které tímto děkujeme za to, že nám dala svět, ve kterém si můžeme hrát.


14.1.2014