ABYSTE U NÁS NEBLOUDILI A JEDNODUŠE NAŠLI JAKOUKOLI POVÍDKU NEBO ČLÁNEK, JE TU PRO VÁS




A CO NOVÉHO VÁM ŠÍLENÉ ŠUPLE NABÍDNE PRÁVĚ TENTO TÝDEN?

PONDĚLÍ: Útočiště (fanfiction příběh na pokračování) od Danae
ÚTERÝ: Věda ve sto slovech od JJ
STŘEDA: Hotel u devíti koček od Tory
ČTVRTEK: Malfoyovské střípky od Martian
NEDĚLE: Severus a Megan od Katty

Vše je bohatě ilustrováno kolážemi KattyV

*************************************************************************************

Kterak se Penny svojí člověky báti začala

2. června 2015 v 0:01 | ioannina |  Kterak Penny...

Sedmý dílek životopisného povídání, které fenka Penny své člověce do klávesnice naštěkala.



To jsme tak jednou s mojí člověkou procházely městem a ona se zastavila u takového toho velikého tlustého kulatého sloupu, kde dole visí vzkazy pro psy a nahoře pro lidi. Já si spokojeně četla dole to naše (Ferdík miluje Fifnku! Moc! - Kdo mi ňufne k Fifince je synem Fmrti!) a ani jsem si nevšimla, že moje člověka vytáhla diář blbníček a cosi si do něj opsala.
Bývala tehdy celé dny se mnou doma a nebylo jí zrovna dobře. Někdy spala moc a jindy zase hrozně málo. Často se stávalo, že chtěla někam jít, ale nedokázala se vzbudit včas. Prostě se chovala, jako by byla zalezlá v noře a lízala si tam nějaké velké rány. Celkem bych i pochopila, že po tom dlouhém boji s Tím Druhým rány mít bude, ale bylo to nějaké divné, protože neměla na kůži ani škrábanec a nebyla cítit ani nemocí, ani krví. Ale nevrtěla jsem nad tím hlavou, jenom jsem se starala, aby se budila dost často na to, abychom spolu šly ven, a taky jsem loudila dost jednoznačně, aby mi nasypala do misky granule. Pak jsem se nad nimi vždycky ofrnila a šla loudit k ledničce. A tak jsem člověku přiměla, aby si něco dala i do svojí misky a pak i do tlamky. Remcala sice, že jsem somrák usomrovaný, ale co.
Takže jsem si myslela, že i když si něco náhodou napsala do diáře blbníčku, stejně to nic neznamená.
Jenže. Asi tak za týden moje člověka vyletěla, naházela na sebe kalhoty a tričko a prohlásila, že já zůstanu doma. A zmizela.
A potom začala mizívat pravidelně třikrát týdně.
Vracela se hrozně zpocená a unavená, ale moc, moc spokojená. Vždycky vytáhla z batohu úplně mokré tričko a tepláky, dala to sušit na topení, pak vzala mě ven a nakonec zalezla na hrozně dlouho do vany.
A začala si vařit. Hlavně rýži. A dávala z ní i mně. Já mám rýži moc, moc ráda, takže jsem si libovala.
Jenže jednou se vrátila ještě unavenější a ještě spokojenější a vytáhla z batohu úplně mokré bílé cosi, co nebyly tepláky a tričko. A když jsem se pokusila stáhnout to z topení a udělat si z toho pelech, hrozně moc se zlobila. Že prý tohle rozhodně nesmím. A vůbec s tím divným novým oblečením nadělala, jako by to bylo něco posvátného nebo co.
A bolely ji záda. Do pelechu se musela skutálet kortmelcem.
A začala tak divně chodit. Jako pes na lovu. Jako by měla každou chvilku někam skočit.
A chodila pryč s tím divným oblečením v batohu už každý večer.
Já od ní couvala. Najednou jsem nedovedla říct, kam půjde nebo co bude chtít dělat. Měla úplně jiné pohyby, takové nebezpečné.
Všimla si, že se jí bojím. Začala mě hodně volat k sobě a mazlit. Zvykla si sedávat při večeři na zemi zády k topení a mně dělala místo vedle sebe. Já tam teda vždycky přišla a lehla jsem si, protože neposlechnout takovéhohle nebezpečného Velkého psa, i když to byla moje člověka... no chápete... prostě když se někdo celou dobu pohybuje jako pes na lovu, i kdyby u toho nastokrát říkal Auvajs, krucinál...
Tak to šlo dost dlouho. Rok a víc. Já postupně zjistila, že mě má moje člověka ještě raději než kdy dřív a že se vůbec nemusím bát. Naučila jsem se rozumět jejím novým krokům. Hrály jsme si se šiškou a ona do ní kopala pokaždé jinak a měla z toho velkou legraci. Taky mi zkoušela jen tak ze švandy a pomalu podrážet nožičky. Protože vím, že jí můžu věřit, začala jsem tu hru hrát s ní. Když se jí povedlo mi sebrat dvě zadní packy nebo dvě přední packy, aniž jsem jí odskočila, celá se rozzářila a prohlásila: Juhů! A já zjišťovala, že má nohy stejně jemné a opatrné jako ruce.
Až potom jednou. Šly jsme po psím výběhu, to je takové príma místo, kde nemusím mít ani košík a u kterého roste pár stromů šiškovníků, takže když ulovím šišku, můžeme si s ní celý ten dlouhatánský chodník kopat. Nebo můžu pobíhat jak splašená dopředu dozadu. Nebo čuchat vzkazy. No, já tehdy zrovna pustila úplně ožužlanou šišku a přeběhla jak splašená dopředu a tam čuchala. Najednou za mnou dupot. Nějaký chlap, a běžel. V takové té bundičce a teplákách a měkkých botách, co musíte vy lidi na běhání nosit, protože jste zapomněli běhat bosky a nemáte srst. Klusal zhruba mým směrem. Já mu trošinku odskočila z cesty a byla bych ho dál neřešila, kdyby... nebyl... najednou... doklusal... ke mně, a kop!
Já kníkla a odletěla skoro přes půlku šířky trávníku.
A v tu chvíli moje člověka na druhé straně toho dlouhatánského chodníku děsně zařvala. Ne zaječela, zařvala. Vztekle. Být moje člověka opravdový pes, bylo by to hrozně zlé zavrčení.
A než jsem se stačila trochu sebrat, už byla moje člověka u toho chlapa! A nakopla ho do zadku a pak ho nějak zvedla, že se mu nohy kinklaly ve vzduchu a ona mu zblízka řvala do obličeje něco, co kdyby byla opravdový pes, bude zuřivý vrčoštěkot se zuby vyceněnými až po kořeny dásní.
Já tak zamrkala, mrskla ušima a... zůstala na místě, protože to bylo dost daleko. Tak mi nějak připadalo, že plést se teď mojí člověce pod zuby není nejlepší nápad.
Ten chlap se jí v rukách jenom tak bezmocně kýval a já pak ucítila, že si ucvrkl. To jsem už věděla, že máme vyhráno. Jak se vám protivník počůrá, je váš. Moje člověka to musela nějak taky poznat (asi si spolu s tou nebezpečnou novou chůzí vypěstovala i pořádný čenich, však už taky bylo na čase), ještě trochu si zavrčela a pak ho položila na zem, aby si utekl.
A to si pište, že zdrhal! A kničel u toho, jako by měl nejmíň roztrhaný krk!
Což samozřejmě neměl, protože s roztrhaným krkem by už ani nekničel, ani nezdrhal, že.
Já tak opatrně přišla k mojí člověce a povídám jí: Jsem... tvoje?
A ona říká: Jseš celá, Penuško?
Já se nechala prohmatat a ani jsem nekvíkla. Sice mě ty žebra bolely, jak mě do nich ten počuraný nakopl, ale nebolely zas tak strašně moc. Pak jsem člověce olízla ruku. Ona mě pohladila. Já se jí pokusila vylízat ruku ze světa. Ona se usmála, stiskla mě v náručí a šly jsme domů.
A od té doby jsem se jí už zas nebála. Protože jsem věděla, že je sice teď nebezpečná, ale ne mně, jenom takovým zlounům. Na ty zavrčí, chytí je pod krkem, nechá je se počůrat a pak je nechá utéct, ani je nemusí dorážet! Takového já mám Velkého psa.
A nikdo, nikdo si netroufne kopat ani do mě, ani do mojí člověky. A kdyby náhodou, tak všichni víme, jak skončí.

(Podle vyprávění své Penny sepsala Ioannina.)




zpět ooOoo dál
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Tora Tora | E-mail | 2. června 2015 v 18:39 | Reagovat

Nedivím se dvounohé, že se tak rozčílila. Tyhle lidi by bylo nejlépe ... no radši nic.

2 ioannina ioannina | 2. června 2015 v 19:28 | Reagovat

[1]: Celkem člověka a Penuška potkaly za život takový jedince čtyři. Jeden z nich dokonce učil kopat do pejsků svýho asi čtyř- až pětiletýho syna. Ten pak držel to děcko před sebou jako štít, když na něj člověka naběhla.
Bylo mu ukázáno, že je srab.

3 karakal karakal | 4. června 2015 v 11:38 | Reagovat

[2]: Fakt se schovával za dítě? Někdo takový existuje? Doufám, že to synek pochopil správně. Taky už jsem v životě nadávala rodičům před jejich dítětem. Vždycky z toho mám smíšené pocity.

4 ioannina ioannina | 4. června 2015 v 15:31 | Reagovat

[3]:Jo, fakt. Nejdřív chlapečka učil kopat do pejska (chlapečkovi se nechtělo, ale on ho příkladem přesvědčil), pak vzal děcko do náruče a strkal ho mezi nás.
Nevěděla jsem, co dělat, řeči nepomohly, rukama bych ublížila děcku, tak jsem udělala s vyceněnýma zubama "Ha!" do obličeje toho děcka. To se předvídatelně rozeřvalo a počuralo tátu. Já pak řekla: "Tohle se stane, když nastrčíš syna jako štít, srabe."
Jestli to pochopil kterýkoli z nich, netuším. Byla to jediná cesta z toho patu, pak děcko postavil na zem a zdrhl. Děcko metlo za ním.
Taky nechápu, jak může být někdo tak trapnej, že nejdřív provádí sviňárnu a pak se schová za dítě...

5 KattyV KattyV | Web | 9. června 2015 v 14:29 | Reagovat

Ještěže Penuška pochopila, že se na svou člověku může spolehnout.

6 ioannina ioannina | 9. června 2015 v 17:19 | Reagovat

[5]: Byl to tehdy celkem šok, když jsem zjistila, že je vůči mně ostražitá. Vůbec jsem předtím netušila, jak moc čte z mých pohybů. Muselo to pro ni být těžké, když se mi tak moc změnil pohybový vzorec, musela se učit všechno znovu.
Představ si, jak věděla, kterou cestou se chci na rozcestí dát: sledovala špičky mých nohou a kam se natočila špička poslední krok předtím, než jsem se obrátila vědomě celým tělem, tam šla. Proto to uměla "uhodnout" i v neznámém terénu!
A nebýt té změny pohybového vzorce, nepřišla bych na to. Páč tehdy jsem zkoumala úplně všechny pohyby, abych přišla na ty, které Penny chápala jako plnovýznamová slova.
Ale vyplatilo se nám to oběma, protože pak jsem mohla téměř úplně přestat vydávat povely hlasem. Penny mi pak asi 10 let chodila převážně na posunky a nastavení těla. Což bylo dokonalý hlavně pro tu canisterapii, protože jsem tam vůbec nemusela rušit hlasovými povely, a přesto měl pes obrovskou oporu v tom, že se kdykoli mohl obrátit o další instrukce, když nevěděl.

7 Regi Regi | E-mail | Web | 10. června 2015 v 15:52 | Reagovat

[6]: Io, tahle kapitola byla neuvěřitelně zajímavá a tvůj komentář ji dobře doplnil. Mívali jsme psy celé moje dětství a ranné mládí, takže se dá říct, že psovštině docela rozumím. Ale nikdy jsem ji nerozebírala tak detailně jako ty. Hodně mi to vysvětluje všechno, co jsem pokaždé nazvala "jen" psím instinktem.

8 Martian Martian | 12. června 2015 v 12:17 | Reagovat

Tohle bylo hodně, hodně, zajímavé. Nechtělo by se Ti někdy napsat něco víc o té psovštině? Třeba co pes vnímá jako plnovýznamové slovo. Jinak s kopačáky mám též jednu zkušenost - to si takhle chtěl jeden kopnout (bezdůvodně, to zdůrazňuji; pes byl lovecký, registrovaný, ve vlastní honitbě a nevšímal si ho. No a já se rozhlédla, jestli nás někdo další nevidí, a zavelela: „Vem si ho!“ Ty jo, to jste měli vidět… A to ten povel pejsák vůbec neznal - ale pochopil dokonale, kokříček náš zlatý… (On teda nekousal, ale dovedl předstírat, že je strááášně zlej uvrčenej a naježenej pekelně nas…anej pes)… :-D

9 ioannina ioannina | 12. června 2015 v 14:32 | Reagovat

[7]:,[8]: Holky, nemám pořád ještě slovník. Penuška mě naučila hodně slov, ale nedají se popsat, jenom ukázat. Psala bych samé "udělá ušima takhle a koukne". :-D Ale zkusím na to myslet a budu popisovat taková ta slova, která si pes vymyslí, aby mohl mluvit s tím natvrdlým dvounohým, co nemá pořádný čenich.
Že psovstvo zná obsah vašeho šatníku a chápe, které kalhoty a která halena znamená co, je velmi známé.
Nechávám klíče v zámku zevnitř. Dondoli, když chce dát najevo, že by ráda ven, sedí pod těma klíčema a šťouchá do nich čenichem. Protože to je to, co udělám, těsně předtím, než ty dveře otevřu: sáhnu na klíče.
Penuška se naučila hlásit se mi, že je tu, tím, že mě jemně šťouchla do podkolenní jamky. Melinka to od ní opisuje, ale vyvíjí si jiný gesto. Dondolína to má moc nízko, takže mi šťouchá do stehna.
U psů znamená objetí téměř totéž, co u lidí. Naučila jsem Donču a Melinu objímat (Penny na to byla moc malá nebo mě to nenapadlo). Dondoli, když něco potřebuje a já sedím u stolu, přijde a obejme mě (a já zařvu, protože se ještě nenaučila, že do mě nesmí třískat tlapama s rozběhem).
Všechny učím, aby přišli, když uvidí ruce rozpřažené směrem dolů, dlaněma k nim. To gesto v plné verzi vypadá jako náruč otevřená do výšky psa. V minimalistické verzi stačí otočit dlaně dopředu. (Takže mi "instinktivně" jdou na lidské gesto natažené ruky dlaní vzhůru, kterým lidi, tentokrát opravdu instinktivně, zvou. Lidi se pak smějou - "Ale já pro tebe nic nemám!" -, já říkám, že určitě mají pohlazení, a oni si na psa poprvé sáhnou. Netuší, že být to čistě  na psovi, vypadal by ten přibližovací protokol úplně jinak. Tohle dělám schválně kvůli té canisterapii, prostě roubuju chování psa na běžné lidské gesto.)
Naopak když tam ty dlaně nejsou, tak je pes naučený tam nelézt. Teda on tam i tak leze, jenže psí přibližovací protokol začíná na několik metrů, takže Penny i Donny jsou učené, že když nevědí *a ruce dotyčného člověka se nenatočily*, nemají tam chodit. Lidi pak instruuju stylem: "Jestli se jí bojíte nebo ji u sebe nechcete, ignorujte ji, bude vás taky ignorovat." Lidi mi pak jásají: "Fakt, ona obchází celé kolečko a mně se pokaždé vyhne!" Já vidím, co pes dělá: Kuk - máš dlaně ven? OK, nemáš. Jdu o dům dál. Kuk - a teď už se teda nebojíš a máš dlaně ven? OK, nemáš. A takhle třeba 5 sezení po sobě. Tohle je způsob, jakým jsme s Penuškou napravovaly lidi s chorobným strachem ze psů: byli ve skupině, kde se další lidi psa nebáli, a pes je takhle ignoroval. Oni se nejdřív naučili zachovat klid a že je pes obejde (oni to udělají i necvičení psi, na ulici k většině lidí psi nejdou, tam protokol vypadá jinak: "Znám tě? Zveš mě? Vypadá to, že s tebou bude sranda? Ne - OK, nejdu k tobě." Jenže hystericky ječícího tvora pes vyhodnotí, jako že s ním bude sranda, a jde se na něj podívat; proto mají tihle lidi zážitky typu "každej pes ke mně běží a chce mě pokousat". Běží; pokousat obvykle nechce, ale začne štěkat, protože se ten člověk prostě chová divně a toho psa znervózní. Takže ty lidi jsme s Penuškou učili nehysterčit. Poměrně velká část z nich si nakonec na Penušku sáhla (Penny nastrkovala nejdřív bezpečnou část - zadek :D ) a pak jsme je naučily pár základních slov: Nekoukej se psovi do očí, nechej si očichat ruce, dokud ti pes nenastaví jinou část těla, hlaď po hřbetě.

Martian, dobrá příhoda! Velmi dobré řešení! Chtěla bych být muška jenom zlatá... :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
*************************************************************************************

KattyV a Regi prohlašují:
Na našich stránkách často najdete fanfiction příběhy ze světa Harry Pottera.
Všechna práva na postavy, které jsme si nevymyslely samy, jsou vyhrazena J. K. Rowlingové,
které tímto děkujeme za to, že nám dala svět, ve kterém si můžeme hrát.


14.1.2014