ABYSTE U NÁS NEBLOUDILI A JEDNODUŠE NAŠLI JAKOUKOLI POVÍDKU NEBO ČLÁNEK, JE TU PRO VÁS




A CO NOVÉHO VÁM ŠÍLENÉ ŠUPLE NABÍDNE PRÁVĚ TENTO TÝDEN?

PONDĚLÍ: Útočiště (fanfiction příběh na pokračování) od Danae
ÚTERÝ: Věda ve sto slovech od JJ
STŘEDA: Hotel u devíti koček od Tory
ČTVRTEK: Malfoyovské střípky od Martian
NEDĚLE: Severus a Megan od Katty

Vše je bohatě ilustrováno kolážemi KattyV

*************************************************************************************

Pulčí tábor - část čtvrtá

24. června 2015 v 0:01 | Regi |  REGIINY POVÍDKOVINY

"Ani se ti nedivím, žes mi o tom nechtěla říct. Já toho Lukáše přetrhnu jak žabu. Od pondělka bude makat jak barevný. Škoda, že je zítra… hmm, dneska teprve neděle. Nahnal bych ho na vyklízení toho pískoviště hned ráno. Donesu pivo, jo?"
Zvedl se a za chvíli se vrátil s otevřenou flaškou dvanáctky a jednou skleničkou. Pivo nikdy nepiju. Působí na mne jako silný uspávací prostředek. Proto ho ale taky Hynek přinesl. Nalil mi do plna a zbytek dopil sám přímo z lahve.


Ráno jsme zaspali. Když jsem přišla do kuchyně, Lukáš už tam na mě čekal. Seděl u stolu a zasmušile si pohrával s malým zlatým čtyřlístkem. Cože??? Že by se mi chtěl sám přiznat? Měla jsem snad s tím špatným svědomím pravdu?
"Dobré ráno," Lukáš strčil čtyřlístek do kapsy a postavil se. "Babi, mohl bych s tebou o něčem mluvit?"
Hrklo ve mně. Tak, je to tady. Ale zároveň jsem cítila obrovské ulehčení.
"To víš, že jo. Asi tuším, co máš za problém."
"Jo? To jsem až tak průhledný? No, potřeboval bych poradit. Babi, ty přece holkám rozumíš, když jsi taky ženská, ne?"
Překvapeně jsem na něj zírala. O čem to mluví? Má nějakou holku a peníze vzal pro ni? Lukáš si ničeho nevšiml, protože pokračoval.
"Víš, mám holku. A v pátek ráno jsme se pohádali. Měli jsme teď o víkendu jet s pár kámošema… a kámoškama, no… Měli jsme prostě jet na jednu chatu a Verča, to je ta moje holka, měla jet s náma. Jenže její rodiče to nedovolili. Přišla mi to ráno říct na nádraží."
Lukáš si konečně všimnul mého konsternovaného výrazu, ale vyložil si ho po svém.
"No, já vím, že jsem to měl říct našim, ségra mi za to taky nadávala. Tady k vám bych dorazil až dneska večer. Ale bál jsem se, že mi to mamka zarazí. Jenže když Verča nakonec nejela, tak jsem tu chatu vzdal taky. Babi, myslíš, že se se mnou rozejde? Já jí totiž na tom nádraží dost blbě vynadal. A teď mi nebere mobil a na esemesky neodpovídá… Já ji mám rád. A ona mě asi taky. Tohle mám od ní," sáhl Lukáš do kapsy a do ruky mi položil plechový čtyřlístek. "Podívej, co tam napsala."
Nasadila jsem si brýle a popošla k oknu. Na rubové straně bylo tence, nejspíš jehlou nebo špendlíkem vyškrábáno: I love you. Veru.
No, bezva. Tak tenhle čtyřlístek teda opravdu v mojí peněžence nikdy nebyl…, blesklo mi hlavou a ruce mi poklesly.
Pak jsem Lukášovi začala vysvětlovat, že pokud ho má jeho Veru fakt ráda, kvůli jedné hádce se s ním nerozejde, zejména pokud sám uzná, že udělal chybu, a omluví se. Sotva jsem domluvila, začala mu na potvrzení mých slov zvonit kapsa šortek. Když jsem viděla jeho rozzářený obličej, poslala jsem ho gestem ven z kuchyně a pustila se do mazání chlebů sama. Opravdový účel letošních kuchyňských služeb byl toho rána stejně naplněn.

Od té chvíle se ale něco změnilo. Snad to bylo tím, že mi vypadl největší podezřelý a já musela znova začít přemýšlet o ostatních pěti vnucích, snad tím, že už jsme na to byli dva a já cítila nejen svou, ale i Hynkovu nervozitu, přestože se mu ji kupodivu dařilo docela slušně skrývat.
Ale nejspíš to bylo neuvěřitelným dusnem, které se během dopoledne udělalo. Ze všech se pot jen lil. Bylo jasné, že bouřka nás dnes nemine a že bude asi pořádná. Děckám nedalo velkou práci mě i Hynka přemluvit, abychom se šli ještě před obědem k potoku vykoupat s nimi. Na místě, kam jsme pravidelně chodívali, bylo pod malým splavem docela hluboké místo. Dost velké na to, aby se v něm dalo udělat dokonce pár plaveckých temp.
Příjemně ochlazení jsme s Hynkem seděli ve stínu a pozorovali náš pulčí potěr řádící ve vodě. O co lépe nám bylo po těle, o to hůř jsme se cítili na duchu. Hynek to shrnul docela trefně.
"Tak když ne Lukáše, koho mám teda zítra ráno nahnat na ten písek?"

O teplý oběd v takovém pařáku nikdo nestál. Shodli jsme se na kuřecím salátu a topinkách. Restovala jsem kuřecí kousky a vedle krájeli Vojta s Melinkou zeleninu. Zase mi udělali čáru přes rozpočet. Chtěla jsem mluvit s Vojtou o šachové figurce, jenže ti dva se od sebe celé dopoledne ani nehnuli a do kuchyně přišli oba. Už mi bylo jasné, co to spolu mají. Vždycky si byli docela blízcí, ale letos jim to kamarádství očividně přerostlo do počínajícího vztahu. Ve chvíli, kdy mi to došlo, jsem taky věděla, jak je to s Melinčinou figurkou. Úplně stejně, jako s Lukášovým čtyřlístkem. Takže si můžeme škrtnout dalšího podezřelého.

Po obědě bylo ještě větší horko. Vytáhla jsem z mrazáku zmrzlinu a s Hynkem jsme si ji dali do kafe. Mladí měli své porce v sobě během několika minut a vyrazili zase k potoku. Byla jsem docela ráda, že nás tentokrát moc nepřemlouvali. Stejně jsme neměli v plánu nikam jít. Potřebovali jsme klid na "poradu vyšetřovacího týmu".
Řekla jsem Hynkovi, čeho jsem byla v kuchyni svědkem, a shodli jsme se, že i Vojta z okruhu podezřelých vypadává. Hynek mi zase vyprávěl, co viděl a slyšel, zatímco jsem já připravovala oběd:
Lukáš psal esemesky jako divý, Kuba frajeřil, co si všechno koupí, až dostane výplatu z brigády, na kterou půjde v srpnu. Prý bude dělat mistra na stavbě. Zita se tvářila pochybovačně. Nechtěla věřit, že by sotva dospělý student stavební průmyslovky, a navíc jen na měsíční brigádě, dostal takovou zodpovědnost. Nakonec se pohádali. Uražený Kuba si odešel sednout pod strom v rohu zahrady a Lea odběhla za ním. Až do oběda se tam o něčem zaujatě dohadovali. Bohužel nebylo slyšet, o čem. Zita si mezitím dobírala Lukáše a oba se u toho řehtali jako blázni.
No… probírali jsme to zleva zprava a nemohli přijít na nic, co by ukazovalo na pachatele naší krádeže. Na chování holek nebylo nic moc zvláštního. Snad jen ten Kuba. To jeho vychloubání, prý mistr…, a brigáda, na kterou teprve půjde a přesto má už teď dost peněz na nesmyslně drahé boty…
Nahoře v podkroví bouchlo otevřené okno. Byli jsme tak zabraní do hovoru, že jsme si ani neuvědomili, že se už před nějakou dobou zvedl vítr. Hynek vystartoval, aby v domě pozavíral všechna okna, a já bleskově posbírala nádobí. Ještě jednou jsem vyběhla ven, abych v pergole uklidila polštáře z lavičky a křesílek. Poskládala jsem taky ubrus a s plnou náručí vešla do domu. Poryvy větru ještě zesílily a setmělo se. V dálce zahřmělo a do kuchyňského okna pleskly první těžké kapky.
Vzápětí se do dveří vhrnuli naši mladí. Stihli to právě včas. Zavřeli za sebou a rozpoutalo se peklo.
Hromy, blesky, kroupy.
Obíhali jsme okna a sledovali, jak vítr rve listí ze stromů a přívalový déšť mění cestičku od branky k domu v potok. Trvalo téměř hodinu, než se obloha vyvztekala. Pršet ale nepřestávalo a po krátké přestávce si bouřka dala ještě nášup. Když vnuky přestalo bavit sledování bouřících živlů, začali se domlouvat, co budou dělat teď. Zvítězily Dostihy a sázky. Hru samozřejmě rozložili na kuchyňském stole.
Povzdechla jsem si a s Hynkem jsme se na sebe rezignovaně podívali. Podle plánu pulčích služeb a našich vyšetřovacích plánů jsme právě teď měli oba dva i s Kubou chystat večeři a měli jsme se z něj pokusit vytáhnout, jestli náhodou nenašel peníze na své nové boty v jisté červené peněžence. Jenže to by nesmělo lít jako z konve, nesměli bychom mít v kuchyni nasáčkovaný celý Pulčí tábor, a nesměl by… a sakra! Vypadnout proud.
Nebyla sice ještě úplná tma, ale Hynek donesl pro jistotu dvě petrolejky. Kdo ví, jak dlouho bude tahle černá hodinka trvat.
Nechali jsme majitele stájí nakupovat a prodávat, krájeli jsme Pavlovovo uzené, chleba a kyselé okurky a natahovali uši, aby nám neuniklo nic z řečí u stolu. Sice jsme měli dojem, že nejsilnější podezření padá na Kubu, ale Leu a Melly se Zitou jsme rozhodně vyřadit nemohli. Netušili jsme, jak chce Lea zaplatit svůj kurz a kde a proč se u Melinky vzalo tolik peněz.
Jak večer pokračoval a my byli stále bez proudu, došlo nám, že tahle konstelace, kdy máme všechny podezřelé kolem jednoho stolu, není vůbec marná. Jak byli zabraní do hry, nebylo nikomu nápadné, když jsme občas nahodili jako udičku nějaké téma. Takže se v záři dvou petrolejek a několika svíček, nad obloženými chleby, pivem, slabým vinným střikem a namalovanými koňskými zadky, probíraly brigády, narozeniny rodičů, plány do budoucna…
A dozvěděli jsme se překvapivé věci, zejména o holkách. Melinka povídala, jak se jim povedlo sehnat pro mámu k narozeninám strašně drahou knížku, kterou si moc přála a domlouvala se se mnou, že ji zítra, až pojedu na nákup, vezmu s sebou, aby mohla zajít na poštu, zaplatit půlku jako zálohu. Majitel prý za tu vzácnost chce skoro čtyři tisíce, ale knížku jim pošle a ten zbytek mu můžou doplatit až v září. Zita poznamenala, že ho zkusí ukecat na slevu, a vykládala, jak už půl roku chodí obě venčit zároveň s jejich Dondou dva psy jedné bohaté rodině. Rodiče je pořídili pro děti, ale všichni bývají celé dny pryč. Dospělí v práci a děti vozí chůva po různých kroužcích. A na dva pudlíky nemá nikdo čas. Ti lidi jsou fakt divní, ale za venčení holkám platí a pejsci prý jsou fajn. Je s nima sranda.
Lea ještě nikdy na žádné brigádě nebyla, ale půjde v srpnu. Bude v jedné novostavbě uklízet po řemeslnících a malířích. Dohodil jí to "mistr" Jakub. Sice si jako uklizečka určitě zničí nehty, ale to přežije. Hlavně že bude mít peníze na modelkovský kurz, který rodiče považují za pitomost a nechtějí jí ho zaplatit. Vojta a Lukáš neřekli nic podstatného, ale do hovoru se s chutí zapojovali. Jen Kuba víceméně mlčel. A občas vrhl na Leu podmračený pohled. Připadalo nám to zvláštní. Ale možná to jen souviselo s tím jeho vychloubáním a s něčím, co mu před obědem Lea řekla. Holka má pusu docela prořízlou a umí uhodit hřebíček na hlavičku. Nedivila bych se, kdyby mu omlátila o hlavu toho mistra. Anebo… že by špatné svědomí?
Ani jsme si nevšimli, že se blíží půlnoc. Hra se nachýlila ke konci. Nebylo nic divného, že ji vyhrál stratég Vojta. Měl i notnou dávku štěstí. Druhou nejbohatší majitelkou byla Melly. Taky nic divného. Celou hru s Vojtou spolupracovali.
Najednou se rozblikal displej na elektrickém sporáku a ozvalo se protivné pípání. Naskočil proud. Vstala jsem, rozsvítila a šla umlčet sporák. Byl pomalu čas jít spát.
Tedy, spát… Zalezli jsme s Hynkem do ložnice. Popíjeli jsme pivo a probírali fakta, která jsme se během večera dozvěděli. Ne že by vyšlo najevo něco nového na Kubu, ale choval se jinak než zbytek pulců. A to, co na sebe prozradily holky, je v podstatě zbavovalo podezření. Bylo to jasné. Po vyškrtnutí ostatních zbyl na pomyslném seznamu podezřelých jen náš nejstarší vnuk.
"Takže zítra ráno vytáhnu na ten písek Kubu a zkusím z něho vyrazit pravdu. Ty bys mohla vzít všechny ostatní do města, ať na to mám klid. Stejně musíš na nákup," uzavřel debatu Hynek. Dopil poslední lok, vzal mi z ruky prázdnou skleničku a zhasnul lampičku u postele.


Pondělí
Probudili jsme se do jasného chladného rána. Už mě ani nepřekvapilo, že za mnou do kuchyně přišel s Melinkou na službu taky Vojta. Nechala jsem je, ať připraví snídani sami, a pustila se do kontroly zásob, abych si mohla napsat nákup. Vůbec to nevypadalo, že jsem v pátek domů dopravila několik plných tašek proviantu.
Došlo i na můj záložní plán. Vyhrabala jsem starou peněženku a přihodila ji do kabelky k pouzdru s doklady. Ještě že nemám ve zvyku nosit všechno pohromadě. Byla bych teď nejen bez peněz, ale taky bez občanky, řidičáku a platební karty.
U snídaně se Hynek domlouval s Kubou, že začnou s likvidací pískoviště. Odmítl pomoc Lukáše a Vojty s tím, ať mi raději pomůžou s nákupem, protože to pískoviště je malé a víc než dva chlapi s lopatami se tam stejně nevejdou. Holky jsem ani nemusela přemlouvat, ať jedou taky, rozhodly se samy. Melly ostatně potřebovala na poštu a byla se mnou domluvená už od včerejšího večera.
Celá parta začala vzpomínat, jak se jako malí vyblbli s bábovičkami a pískovými hrady, a Lea dostala nápad, že než odjedeme do města, uděláme slavnostní výkop a rozloučení s pískovištěm. Všichni nadšeně souhlasili a po snídani se nahrnuli k oprýskané dřevěné ohrádce s pískem.
Stáli jsme tam a Lea měla proslov:
"… a tímto končí naše dětství. Loučíme se s bábovičkami a nastávají slavné časy domácího uzeného," uzavřela teatrálně. Ozval se potlesk. Vnučka pak nabrala plnou lopatu písku a vysypala ji do připravených koleček. Po ní dostaly nářadí do ruky Melly, Zita a Vojta. Pak následoval Lukáš. Když předal dřevěnou násadu Kubovi, ozvala se Lea znovu:
"A jako poslední přichází profesionální kopáč Jakub!"
Kuba se na ni zaškaredil, ale pak rezignovaně povzdechl.
"No jo, já vím. Už do mě přestaň rýpat. Kecal jsem… Žádný mistr na stavbě, ale obyčejný blbý kopáč. Ale hlavně že šéf zaplatil, ne?"
Zbystřila jsem. Zaplatil? On už na nějaké brigádě byl? Takže ty peníze mít mohl? Podívala jsem se na Hynka. Podle překvapení v jeho obličeji bylo jasné, že si to uvědomil také.
Kuba zabral v posledním nerozrýpaném rohu, zvednul lopatu a převrátil ji do koleček. Z vršku té čerstvě nasypané hromádky trčel malý kousek něčeho červeného.
"Hele, zapomenutá bábovička!"
Sehnul se a vytáhl…
…promočenou peněženku, ze které vyhřezávaly stejně promočené bankovky.
"Teda, kdybych věděl, že se tady v pískovišti válí tolik peněz, nechodil bych celé jaro o víkendech kopat výkopy, ale šel bych rovnou sem. Čí to je?"
Vyschlo mi v krku a Hynkovi nejspíš taky. Třeštila jsem oči na předmět v Kubově ruce a nevypadalo to, že bych dokázala v dohledné době protlačit sevřeným krkem něco jiného než nezbytné množství vzduchu. Ani Hynek se nechystal cokoli říct. Zíral do stejného místa jako já. Pak jsme pohlédli na sebe.
"To je… moje," prohlásila jsem, když jsem odtrhla oči z Hynkovy tváře a když se mi konečně podařilo vydat nějaký zvuk. Jak se ta peněženka ksakru mohla dostat do pískoviště?
Odpověď byla kupodivu úplně jednoduchá a jasná. Všimla jsem si jí okamžitě poté, co mi Kuba svůj nález podal. Červená kůže byla na několika místech prokousaná psími zuby. Donda! Kožená peněženka voněla po uzeném, byla už jednou na zemi a pak jsem ji nechala na nízkém stolku. Ne na stole, kam Donda ví, že nesmí. Pochoutka voněla jako dobrá kost, ale nedala se sežrat. Tak si ji to štěně zahrabalo na horší časy.
Znovu jsme se s Hynkem na sebe podívali. Měl v očích otázku. Několik otázek. Teda, Marplová ze mne fakt nikdy nebude… Ta umí odhadnout motivy lidí mnohem líp. Takhle se seknout! I když… vlastně jsem se tolik nespletla. Nikdy jsem přece úplně neuvěřila, že by některé z mých mláďat kradlo, přestože se mi fakta snažila namluvit opak. Vždyť jsem vlastně měla pravdu! Nikdo z nich to neudělal!!! Alespoň jednu z Hynkových otázek jsem pochopila úplně přesně. A odpověď zněla - ne. To, že jsme je podezřívali, by se opravdu nikdy dozvědět neměli. Opět jsem pohlédla na manžela a zavrtěla hlavou. Usmál se, přivřel oči a sklonil hlavu v gestu pochopení.
Nezdálo se, že by si někdo z mladých naší němohry všimnul. Peněženka kolovala z ruky do ruky a všichni došli ke stejnému závěru jako já. Když mi ji ale Zita vrátila, ztratili o ni zájem. Právě totiž dostali hromadně další skvělý nápad. Přejmenovat Pulčí tábor na Žabí, protože když už nemají pískoviště, nejsou přece žádná děcka.
"Má to smysl? Vy tady budete jezdit i jako dospělí?" zeptal se zdánlivě lhostejně Hynek.
"Že váháš, dědo! Příští rok přece všichni přijedem na to uzené!"
"No jasně!"
"Tohle si přece nenecháme ujít!"
"Nás se tak lehko nezbavíte!"
"Bez tábora by to nebyly žádné prázdniny!"
Stále jsem strnule a beze slova držela v ruce zničenou taštičku. Neuvěřitelné! Kam těm našim pulcům zmizely jejich ocásky? Ještě před malou chvilkou je měli a teď se na nás najednou zubí šest docela dospělých mladých žabek…
"No tak, babi, vzbuď se!" šťouchla do mě Zita. "Docela šok, s tou peněženkou, co? Ti ale povím, ty musíš být bohatá, když sis ani nevšimla, že ti zmizela."
"Jasně že nevšimla." Konečně jsem se vzpamatovala a do všeobecného smíchu jsem bez mrknutí oka zalhala. "Od pátku jsem ji nepotřebovala a myslela jsem, že ji mám v kabelce v ložnici. A jestli jsem bohatá? Myslím, že docela jo." Objala jsem všechny naše dospělé vnuky pohledem, mrkla na Hynka a chytla ho kolem pasu. "Jako královna ze Sáby."



oooOooo







Poznámka: Takže, peněženka se našla a Hátin malý svět je v pořádku. Doufám, že jste se s celou její rodinou alespoň trošku bavili.

Na příští středu jsme pro vás připravili malé překvapení. Šílené šuple se opět zúčastnilo soutěže Bleskovka na stránkách Triumvirátu. Kdo konkrétně? Katty, Regi a tři spřátelené autorky - Ioannina, Martian a Tora. Takže si za týden budete moci přečíst všech pět (mikro)povídek a zároveň zjistit, jak se všechny umístily.

No, a pak už na vás bude každou středu opět čekat Hagrid.







 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Dinnes Dinnes | 24. června 2015 v 7:14 | Reagovat

Jů, já jsem to uhodla. Potvůrka malá, černobílá. :-D No jo, však mě taky ti moji dva čtyřnozí pěkně vyškolili, co všechno je třeba dávat mimo dosah. :-P

Díky, Regi, za super příběh. :-)

2 karakal karakal | 24. června 2015 v 12:37 | Reagovat

To je fakt už konec? Pískoviště mě napadlo, jak pořád Hynek řikal, že tam nažene toho či onoho. Že je ten čtyřlístek jiný, to mě překvapilo, fakt jsem čekala, že ho Lukáš někde našel.
Dík za detektivku, budu se těšit, co přijde dál.

3 Tora Tora | 24. června 2015 v 13:17 | Reagovat

No páni, Regi, ty jsi ale! Minule jsi mě dobře zamotala hlavu,  ale je fakt, že jsem si s tím čtyřlístkem sama naběhla. Ale! To nic nemění na tom, že jsem uhádla! Jupí! A - bezva napsáno, jsi fakt dobrá.

4 Regi Regi | E-mail | Web | 25. června 2015 v 11:29 | Reagovat

[1]: Dinnes, mám radost, že se ti Pulci líbili, i když se mi tak úplně nepodařilo pachatele zamaskovat. Pokud se ještě někdy pustím do detektivního příběhu, budu si muset dát na ukrývání indicií mnohem větší pozor. Ty máš psy? No tak to je mi jasné, jak jsi na to řešení přišla.

[2]: Krakal, takže ty jsi mi přišla na pískoviště... No jo, nevím, jestli někdy příště zkusím něco detektivního. Všichni mi vždycky na všechno přijdou :-? Ale hlavně, že tě příběh bavil.

[3]: Toro, víš, jakou jsi mi minule udělala radost tím, jak jsi svou hypotézu formulovala? Dala jsi mi krásnou možnost mlžit. A díky. Sice mi všichni všechno odhalili v předstihu, ale tady jsem se zároveň pokoušela ještě o jinou věc. A sice, jestli se mi povede na poměrně malém prostoru představit docela velké množství postav tak, aby byly rozeznatelné a aby to nebylo nudné. Tohle mi snad vyšlo.

5 karakal karakal | 25. června 2015 v 13:09 | Reagovat

Regi, v jiném společenství by to třeba lidi tak rychle neodhalili, ale mám pocit, že v tomhle jsme všecny tak nějak na jedné vlně. Nedokázaly bychom obvinit jednoho z pulců a hlavně to štěně prostě bylo tak na ráně. Jestli jsem to dobře postřehla, tak tu jsou všichni aspoň trochu zvířecí (já bývala) a máme tyhle potvory chlupatý prokouknutý ;). To máš pak těžký, prostě jsi to napsala tak, jak bychom to udělaly my, kdybychom to uměly. Teda v tomhle směru se tu cítím trochu méněcenná, neb tu jsem asi jediná bez literárního střeva. (Jako dívka školou povinná - matně odhaduji, že tak někdy kolem deseti - jsem se pokoušela psát ff na téma Vinetou :-D Jen jsem nevěděla, že se tomu nějak říká/bude říkat. Originální dílo jsem snad ani nezkoušela.)

6 Dinnes Dinnes | 25. června 2015 v 16:48 | Reagovat

[4]: Regi, jestli tě to utěší, tak u Krádeže v ředitelně jsem byla naprosto mimo až do úplného konce.

[5]: Karakal, nezoufej, mým největším literáním počinem je vyplnění složenky. :-D

7 Martian Martian | 25. června 2015 v 20:27 | Reagovat

Ano, jsou bohatí. Znovuobnovenou důvěrou a vzájemnou láskou - a to není vůbec málo! Já vlastně ani nevím proč, ale mě ten příběh docela dojal, přiznám se bez mučení…

8 ioannina ioannina | 25. června 2015 v 23:21 | Reagovat

Regi, já si od začátku, teda od té doby, co jsem se prvně dopracovala v Pulcích ke konci, myslím, že to doopravdy nebyl detektivní příběh. Žes tu detektivku prostě jenom použila jako zástěrku a pod ní jsi psala příběh o milující rodině.
A ten se mi teda sakra líbil! Dobří hrdinové, nešustí papírem, jsou živí. Dobře udělané vztahy, reálné.
Takže je člověk čtenář nakonec vděčný za to, stejně jako Háta, že k žádné krádeži nedošlo, že se jenom jedno pitomé štěně chovalo, jak mu jeho zvědavý nos velel. :-)

9 Regi Regi | E-mail | Web | 27. června 2015 v 20:06 | Reagovat

[5]: Karakal, asi máš pravdu, že kdo měl někdy nějaké zvíře, případně psa, nebo dokonce přímo borderkolii, musel na řešení přijít. Ale snad jsem i přes tu průhlednou zápletku pobavila.

[6]: Dinnes, ty víš, jak mi udělat radost :-) .

[7]: Přesně, Martian. Napsala jsem příběh o hodně bohaté rodině. Díky moc.

[8]: Io, tohle bylo krásné ocenění. Moc děkuju. A s tou (ne)detektivkou máš samozřejmě pravdu.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
*************************************************************************************

KattyV a Regi prohlašují:
Na našich stránkách často najdete fanfiction příběhy ze světa Harry Pottera.
Všechna práva na postavy, které jsme si nevymyslely samy, jsou vyhrazena J. K. Rowlingové,
které tímto děkujeme za to, že nám dala svět, ve kterém si můžeme hrát.


14.1.2014