ABYSTE U NÁS NEBLOUDILI A JEDNODUŠE NAŠLI JAKOUKOLI POVÍDKU NEBO ČLÁNEK, JE TU PRO VÁS




A CO NOVÉHO VÁM ŠÍLENÉ ŠUPLE NABÍDNE PRÁVĚ TENTO TÝDEN?

ÚTERÝ: Věda ve sto slovech od JJ
STŘEDA: Hotel u devíti koček od Tory
NEDĚLE: Severus a Megan od Katty

Vše je bohatě ilustrováno kolážemi KattyV

*************************************************************************************

Kapitola dvacátá pátá: Into the Void - dokončení

17. července 2015 v 0:03 | Richenza |  Bless the Child: Kniha čtvrtá - BÍLÝ JEZDEC
"Amam," prohlásila Rosie a plácla rukou do bramborové kaše s třeným hráškem a karotkou.
Hermiona se na ni usmála a nabrala na lžičku další sousto: "Ham, Rosie, pěkně papej. Joshi, je všechno v pořádku?" otočila se k synovi, sotva za sebou zaklapnul dveře bytu.
"Hm," odpověděl a posadil se ke stolu. "Jsi tu brzy."


"Nejsem," vzdychla si Hermiona. "To spíš jindy jsem tu pozdě. Rosie, na," podala dceři lžičku, kterou upustila na stůl. Rosie jí ihned začala plácat do jídla, až kousek kaše vystříkl na Joshuovu ruku.
Joshua ji olízl. "Máš to dobrý, Rose," usmál se na sestřičku. Rosie upustila lžičku a strčila si po vzoru bratra ručku do pusy.
"Otec říkal, že s ní chodíš skoro každý den na procházky. Děkuji, Joshi."
"Hm," přikývl Joshua a nabral si na talíř porci slaného koláče s kuřecím masem a hráškem. "To jsi pekla ty," zvedl překvapeně oči k matce.
"No, váhala jsem, jestli můžu konkurovat skřítkům," usmála se Hermiona. "Chutná ti?"
"Hm," odpověděl Joshua s plnou pusou.
"Am," připomněla se Rosie a Hermiona ji podala další lžičku.
"Poděkuj za mě i Marigold, Joshi."
"Jo," zamumlal Joshua.
"Trávíš s ní hodně času. Jste dobří kamarádi?"
Joshua se na matku překvapeně podíval. Došlo mu, na co chce skutečně vědět, jenže o tom hovořit nechtěl. I proto, že nebylo o čem. A i kdyby bylo, nemluvil by o tom vůbec s nikým, natož s matkou. "Hm, je fajn."
"Víc mi neřekneš?"
"Není co," zamračil se Joshua.
"Co nového ve škole? Všechno v pořádku?"
"Ano, mami," odpověděl zdvořile a věnoval se opět své večeři.
"Skutečně?" podívala se na něj pátravě. "Jsi poslední dobou zamlklý."
"Jsem pořád stejný," zamumlal a sklonil hlavu k jídlu. V podstatě řekl pravdu. Všechno bylo v pořádku - už dlouho se mu nic záhadně neztratilo ani nezničilo. Zmijozelští spolužáci se mu vyhýbali. James a Vicky s ním nepřestali mluvit ani poté, co se objevily ty články o jeho otci. Marigold mu vyloženě nadbíhala, až mu to začínalo vadit. Co na tom, že se téměř nikdo jiný s ním nebavil? Nepotřeboval je, nebyli důležití, ani William Silver nebo Morgan Flack nebyli. Ve škole bylo tolik práce, že neměl čas téměř na nic jiného, pokud chtěl mít všechny úkoly odevzdané včas a v kvalitě, kterou považoval za potřebnou. Nešlo ale jen o to, že si chtěl zachovat pověst nejlepšího studenta svého ročníku - a že nechtěl zklamat očekávání, které už jen tím, že byl synem své matky, v učitelích vzbuzoval. Jistěže chtěl být nejlepší, ale především jej plnění školních úkolů uklidňovalo. Rutina a řád každodenních povinností mu pomáhaly nemyslet na sny, které jej pronásledovaly v noci, na spolužáky šeptající si kdovíco, na nepřítele, který jej čeká tam venku, ani na jeho oběti, kterým nemůže pomoci. A ani na toho zvláštního služebníka, který se několik nocí opět neukázal.
"Dobrý večer, Hermiono, rád tě tu vidím, Joshuo," přerušil jeho úvahy hlas otce.
"Severusi, jestli jsi ještě nejedl..." vstala a šla mu nachystat porci. Joshua se zamračil. Kvůli němu nevstávala.
"Děkuji, Hermiono," poděkoval Snape a sklonil se k dceři.
"Ta. Amam," prohlásila vážně Rosie a upatlanou ručku mu strčila do pusy. Snape se usmál.
Joshua se na něj mlčky díval a přemýšlel, zda jej viděl se usmát někdy jindy než na Rosie. Nevzpomněl si. Pustil se znovu do jídla a na půl ucha poslouchal rozhovor mezi rodiči, po chvíli se však přestal soustředit. Matka se vyptávala, podobně jako jej. A otec se podobně jako on snažil odpovědím vyhnout. Nic se nedělo. Všechno bylo v naprostém pořádku. Ty články, které kolovaly mezi studenty, neexistovaly. Válka neexistovala. Severus Snape nebyl vrah, ale milující manžel a otec roztomilé dcerušky. Byli rodinou a společně večeřeli, jako tisíce jiných rodin.
"Zůstaneš dnes doma, Joshi?" vrátila se Hermionina pozornost k synovi.
"Vrátím se na kolej."
"Byla bych raději, kdybys byl tady. Nebo abys tu alespoň trávil víc času."
"Dobře," přikývl Joshua. "Dneska tu zůstanu."
"Nemáš důvod být na koleji, když bydlíme ve škole, Joshi."
"Nechci se vyčleňovat, mami."
"Vyčleňuješ se, Joshuo," promluvil otec. "Nelze si toho nevšimnout. Pokud ses vrátil na kolej, aby ses nevyčleňoval, je na čase přiznat si, že se to nepovedlo."
"Hm," vstal Joshua. Jistě, vyčleňuje se. A skutečnost, že jeho matka je vdaná za vraha, s tím nemá vůbec nic společného. "Děkuji za večeři."
"Měl bys to zvážit, Joshuo. Mám o tebe strach."
"Nemusíš, mami," zavrtěl hlavou. "Umím se o sebe postarat. Ale zvážím to. Pane profesore-"
"Joshuo," vzdychla nesouhlasně matka.
"To není důležité, Hermiono," odpověděl tiše Snape. "Mluv, Joshi."
"Chtěl bych něco probrat s profesorem Brumbálem."
"Dobře. Teď hned?"
"Jestli je to možné," přikývl Joshua, překvapen, že to šlo tak hladce a že se jej otec nevyptává na podrobnosti.
"Jsem rád, že jsi mě o to požádal, namísto aby ses plížil v noci po chodbách školy. Heslo je Dendrobates azureus. Mimochodem, na co se používají její játra?"
"Je to součást univerzálních protijedů. Pokud o jihoamerických žábách chcete zjistit víc, pane profesore, najdete o tom všechno v knize Amparo Araújové. Ten úkol o jihoamerických jedech a protijedech na středu mám hotový. Můžu už jít?"
"Jistě," přikývnul Snape a Joshua měl dojem, že se téměř pousmál.
U dveří ho zastavila matka. "Joshuo, víš, že mi můžeš říct všechno? A pokud…" zaváhala a podívala se stranou, "jestli máš nějaké otázky na svého otce… jsem přesvědčená, že si můžeš promluvit přímo s ním."
"Ano, mami," objal Joshua matku. Byla menší než on, a on si najednou uvědomil, nakolik se jejich role obrátily. Říct matce všechno… To rozhodně nešlo. Měla svých starostí dost a některé věci by matky vědět neměly. Došlo mu, že si nepochybně myslí, že chce mluvit s profesorem Brumbálem o roli svého otce v první a druhé válce s Voldemortem. Rozhodl se jí to nevymlouvat. Ovšem promluvit si o těch článcích přímo se Snapem… ne, na to opravdu neměl chuť. Co by mu řekl? Buď výmluvy, nebo pravdu. Vlastně nechtěl slyšet ani jedno z toho. Severus Snape byl osvobozen Starostolcem. To mu musí stačit. "Přijdu. A budu chodit častěji, mami. Byl to příjemný večer." Podařilo se mu usmát se a vydal se k ředitelně.
Vlastně nelhal. Byl to příjemný večer. Možná měl otec pravdu, odcizení spolužákům jeho návrat na kolej nezabránil, právě naopak - zejména nyní, když se v noci objevil v jejich ložnici Aodhfionn, se k němu choval ostražitě i William Silver. Nebál se jich, věděl, že se dokáže ubránit. Nezapomněl však na slova profesora Battleyho - nesmí na sebe poutat pozornost. Žádný další ohníček v ložnici. Jo, jistě, jenže jak tomu má zabránit, když spí? Ovšem, kdyby trávil noci sám ve svém pokoji, snížil by riziko na minimum. To rozhodně stálo za úvahu. I za cenu toho, že se bude muset vídat se svým otcem častěji, než je mu milé.

.............


Joshua dovyprávěl Brumbálovi sen o ohnivé hoře a vyčkávavě se podíval do jeho zamyšlené tváře. Ostatní ředitelé jejich rozhovor slyšet nemohli, jelikož Joshua nic neponechal náhodě a uspal je - možná byli povinováni loajalitou řediteli Bradavic, ovšem on ředitelem Bradavic není.
"Děkuji ti za důvěru, Joshuo," promluvil konečně Brumbál. "Nezneužiji jí. Se svým otcem jsi o svých snech hovořil? Nebo s matkou?"
Joshua zavrtěl hlavou. "Jsou to jen sny. Jak víte, že jich bylo víc? Mluvil jsem jen o jednom."
"Nepřišel bys kvůli jednomu snu, který považuješ jen za sen. Proč s nimi o tom nechceš hovořit?"
"Mají svých starostí dost," zamumlal Joshua.
"To je skutečně ten pravý důvod?"
"Matku by to znepokojilo. A Snape… nechci, aby to věděl. Slíbil jste, že mu to neřeknete."
"Slíbil. Ovšem s tou výhradou, že na přímou otázku nebudu moci lhát."
"Vím, že když se Snape zeptá… Ale myslím, že vy si dokážete poradit, když budete skutečně chtít."
"Neměl bys mu tak říkat."
"Proč?" pokrčil rameny Joshua. "Nejmenuje se tak?"
"Ty přece víš proč."
Když Joshua neodpovídal, pokračoval: "Nevěříš, Joshuo, že je na tvé straně?"
"Nevím. Nevyznám se v něm. To, co udělal… byl vrah. A mně vyčítá i to, když se na někoho křivě podívám."
"Máš dojem, že je nespravedlivý," přikývnul Brumbál. "Chápu, že tě to zlobí. Ale opravdu si myslíš, že skutečnost, že on sám se v mládí dopustil chyb, znamená, že tě před chybami nemá právo varovat?"
"Neměl by se tvářit tak vševědoucně," svraštil čelo Joshua. "Staví se do pozice neomylného, skvělého, toho, kdo může posuzovat ostatní. Nejde jen o to, že je vrah, studenti ho nenávidí z úplně jiných důvodů, i kdyžtohle mu rozhodně na popularitě nepřidalo. Není dobrý člověk. Nemá právo mi říkat vůbec nic."
"Má tě rád, Joshuo," podotkl Brumbál.
"To na věci vůbec nic nemění. Ostatně, svou lásku mi dával najevo vždy velmi zvláštním způsobem."
"Skutečnost, že se z muže stane otec, z něj neudělá bezchybného jedince, Joshuo. Tvůj otec určitě dělá chyby i jako rodič, to nic nemění na tom, že se snaží dělat to, co umí."
"Nechci o něm mluvit," zamračil se Joshua. "Nepřišel jsem za vámi kvůli němu, ale kvůli tomu snu."
"Ano, jistě, kvůli těm snům," přikývnul Brumbál. "Omluv mou zapomnětlivou hlavu. Mýlím se, že je spojuješ s příběhem Froda, který napsal profesor Tolkien?"
"Mohlo by to tak být, ne? Že se mi o něm zdá jen proto, že jsem to četl. A že jsem viděl ty filmy."
"Mohlo. Ten příběh tě zajímá už několik let, vím, Joshuo. Příběh o osudu, o oběti, o břemeni, které se zdá k neunesení. A o velké naději."
"Naději?" podíval se stranou Joshua. "Jak pro koho. Froda ve skutečnosti nikdo nezachránil," řekl tiše.
"Proč si to myslíš, Joshuo?"
Joshua pokrčil čelo a promnul ukazováčkem kořen nosu. Proč si to myslí? Ve skutečnosti si to nemyslel, on to věděl. Přestože přísně vzato by to takto nikomu říct nemohl, protože jeho sny by pro nikoho nebyly důkazem. A přesto nepochyboval, protože on to prožil.
"Ten skutečný konec se možná panu Tolkienovi zdál příliš krutý. Možná měl pocit, že by jej čtenáři nepřijali. Ono se to ve skutečnosti stalo dost jinak, i když jádro je pravdivé."
Brumbál jej zamyšleně pozoroval. "Mně na tom nejzvláštnější připadá to, Joshuo, že si myslíš, že vůbec něco z té knihy je pravdivé."
"Tím si jsem jistý. Vždyť jsem se setkal-" Joshua si položil ruku na ústa a zmlknul.
"S kým ses setkal, chlapče?"
"To není moje tajemství a není na mně, abych ho prozrazoval."
"V čem si myslíš, že je to pravdivé jádro příběhu pana Tolkiena?"
"Mnoho věcí je tam pravdivých. Podstata je ale ta volba. Frodo byl určen jako zástupce všech. Volil za ně a volil pro ně. Měl volit mezi přirozeným životem bez čar a silným magickým artefaktem, který mohl sloužit špatným účelům, ale nejspíš stejně tak i dobrým, protože každá síla má vždy obě tyto stránky - proč by prsten neměl?"
"Protože to autor tvrdil?"
"To ale nestačí, že? Vlastě pro to nedal jediný důkaz. I tuto možnost tedy musel brát Frodo do úvahy. Nešlo jen o boj mezi dobrem a zlem, tedy samozřejmě, že šlo. Ale podstatou bylo, že magie jako taková byla příliš mocnou na to, aby mohla být k prospěchu lidí, kteří jí nevládnou. Šlo o odvrhnutí magie jako nebezpečného vědění, protože vždy by se našel někdo, kdo by ji mohl zneužít. A tedy dříve či později zneužil, třeba i v dobré víře, že dělá dobro. Magie měla zmizet ze světa - přece i starší lid poté opustil viditelný svět. On tak zvolil. I za cenu vlastního života."
"A proč si myslíš, že pak nebyl zachráněn?"
"Ta scéna přece byla tak nepravděpodobná!" vyhrkl Joshua. Nechtěl nikomu, dokonce ani Brumbálovi, říkat o svém rostoucím přesvědčení, že jeho sny jsou útržky toho, co prožil. "Kdyby takoví orli existovali, proč by nepřiletěli dříve?"
"Na to bys mohl přijít, Joshuo. Proč nemohli orli přiletět dříve?"
"Protože pak by Frodo neprošel tou cestou. Byl by někým jiným, v okamžiku, kdy čelil té volbě," řekl Joshua po chvíli přemýšlení.
"Ano," přikývnul Brumbál. "Frodo musel projít tou dlouho cestou. Ale nejde jen o to: V tom příběhuJediný pomáhá lidem. Ale až když jsou veškeré jiné možnosti vyčerpané. Nikdy ne dříve."
"I vy jste si teď odpověděl na svou otázku, pane řediteli," podíval se mu do očí s náhlým pochopením Joshua. Když si uvědomil, že Brumbál jeho pochopení nesdílí, pokračoval: "Přece, proč si myslím, že žádní orli nepřiletěli. Nejsme přece v příběhu, nikdo ve skutečnosti není, ani Frodo nebyl. Ten příběh z toho udělal až potom pan Tolkien. Ve skutečnosti nikdo nezasahuje, ne takhle přímo. Ani v té nejzazší chvíli.

Ve skutečnosti žádní orli nepřiletí."








 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 KattyV KattyV | Web | 22. července 2015 v 17:24 | Reagovat

Orli nepřiletěli a Pán prstenů je jenom hezká pohádka, protože skutečnost by byla příliš drsná, abychom ji unesli... A naděje pro Froda ani Joshuu neexistuje.
To je vážně těžké.

2 Richenza Richenza | 27. července 2015 v 22:14 | Reagovat

Katty, naděje existuje - naděje přece není v tom, že něco dobře dopadne, ale že to má smysl bez ohledu na to, jak to dopadne.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
*************************************************************************************

KattyV a Regi prohlašují:
Na našich stránkách často najdete fanfiction příběhy ze světa Harry Pottera.
Všechna práva na postavy, které jsme si nevymyslely samy, jsou vyhrazena J. K. Rowlingové,
které tímto děkujeme za to, že nám dala svět, ve kterém si můžeme hrát.


14.1.2014