ABYSTE U NÁS NEBLOUDILI A JEDNODUŠE NAŠLI JAKOUKOLI POVÍDKU NEBO ČLÁNEK, JE TU PRO VÁS




A CO NOVÉHO VÁM ŠÍLENÉ ŠUPLE NABÍDNE PRÁVĚ TENTO TÝDEN?

ÚTERÝ: Věda ve sto slovech od JJ
STŘEDA: Hotel u devíti koček od Tory
NEDĚLE: Severus a Megan od Katty

Vše je bohatě ilustrováno kolážemi KattyV

*************************************************************************************

Kapitola dvacátá sedmá: A Little Happiness

31. července 2015 v 0:01 | Richenza |  Bless the Child: Kniha čtvrtá - BÍLÝ JEZDEC

"Radost a zármutek znázorni jako dvojčata, neboť jsou vždy pospolu, ale propoj je zády, protože jsou si naprostým opakem. Hlína, zlato. Co se týče radosti, věz, že jejím stínem je utrpení a pokání." Leonardo da Vinci

Písničku si můžete pustit zde.



Kapitola dvacátá sedmá: A Little Happiness


When nothing matters now and you're not sure if it ever did
When life is grey or black or whatever color it is
When the sound of his voice screaming in your ear
Melts with the television the noise disappears

You're letting him back in
To break you once again
You're crawling in your skin
You're forgiving him
You hold it in
You hold in on for a little happiness
For a little happiness

Your mascara draws his picture on your face
And all these pictures that he's framed take up his space
These awkward elevator moments of happiness
Just keep you open to the cycles of viciousness

Letting him back in
To break you once again
You're crawling in your skin
You're forgiving him
You hold it in
You're just holding on
For a little happiness

And I am letting him back in
I am to break you once again
Crawling in my skin
I'm forgiving him
Hold it in

And under this holding on
For a little happiness

Aimee Allen


Bradavice; 24. listopadu 2012

Když se vrátili do svého bradavického bytu, Hermiona spěchala za Rosie.
Ta se postavila přidržujíc se křesla. Do ruky vzala velkého plyšového lva, dárek od Harryho, a s pocitem pevné opory se vydala k matce. Vzápětí se na hračku posadila a lev ublíženě zamručel. Rosie se na něj překvapeně podívala, její natahování k pláči se změnilo v úsměv a lva si přitiskla k sobě.
Hermiona se sklonila k ní a vzala ji do náruče. "Rosie, srdíčko, máma je tady. Ty jsi ale šikovná, velká holčička," mluvila k ní. V tu chvíli zapomněla na všechno, co se jí ještě cestou domů honilo hlavou. "Díky, Joshi. Díky i vám, Marigold, bylo všechno v pořádku?"
"Hm," přikývnul Joshua a trochu se usmál. "Byla hodná."
"Prohlížela jsem si s ní knížky. Poznává všechna zvířátka," řekla Marigold. "Nikdy mě nenapadlo, že takovému drobečkovi má cenu ukazovat knížky."
"Joshua to uměl také," usmála se Hermiona. "Dáte si s námi čaj, Marigold?"
Dívka se zatvářila vyděšeně. "Mám ještě úkoly. Ale děkuji."
"Doprovodíš Marigold na kolej?" otočila se Hermiona k synovi.
"Proč?" podivil se Joshua a Hermioně připadalo, že jeho překvapení není hrané.
"Slečna Bootová nepochybně trefí sama," vynořil se za ní z haly její manžel a Marigold sebou trhla.
"Už opravdu musím jít," špitla a protáhla se rychle ven.
Hermiona si vzdychla. Přátelství Joshuy s Marigold se jejímu muži nelíbilo, což ve skutečnosti chápala. Musela si přiznat, že z něj není nadšená ani ona, a to z důvodů, na které nebyla ani zdaleka pyšná. Neměla ráda její matku - a Marigold jí Levanduli až příliš připomínala. Nelíbilo se jí, že to děvče Joshuovi nepokrytě nadbíhá - to přece žádná hrdá dívka nemá zapotřebí! A byla vlkodlak. Proti vlkodlakům samozřejmě vůbec nic neměla, naopak, vždyť měla Remuse Lupina opravdu ráda a vážila si jej. Vždy ji rozčilovalo, jak se kouzelnická společnost chová ke skřítkům, skřetům nebo právě k vlkodlakům - a byla to ona, kdo napsal zákony, které jejich právní postavení zlepšovaly. Rozhodně by zrovna ji nemohl nikdo nařknout z předsudků. Ne, rozhodně jí nevadí, že je vlkodlak, jen jí vadí, že na Joshuu minulý rok zaútočila. To je přece něco naprosto jiného.
"Co je nového?" zeptal se Joshua, když za Marigold zaklaply dveře.
"Grindelwald sílí. Probírala se hlavně mezinárodní politika. A problém uprchlíků, je jich čím dál víc," odpověděl Snape.
"Jsou už nějaké zprávy z Rumunska?"
"Ne."
"Dáte mi zase tu vzpomínku?"
"Ty mu dáváš vzpomínky z jednání Řádu?" zeptala se ohromeně Hermiona.
"Týká se ho to," odpověděl Snape. "Dám, Joshuo."
"Mně se také leccos týká," poznamenala Hermiona. Ten okamžik bezvýhradného a nepřemýšlejícího štěstí se začal vytrácet jako tající sníh. Proč s ní její muž nehovořil o svém rozhodnutí opustit pozici oficiálního zástupce ředitele školy? O tom, jak vážná je situace ve Správní radě? Proč ho vůbec nezajímá její názor? Proč s ní nemluví vůbec o ničem? "Opravdu se musím takové věci dozvídat až s ostatními?"
"Máš svých starostí dost. A tohle jsem si musel vyřešit sám," uslyšela ve své hlavě. Nedala však nijak najevo, že jej vnímala, jen sevřela rty a posadila se s Rosie na zem. Bezmyšlenkovitě začala na zelené podložce dostavovat domeček z velkých kousků Lega pro nejmenší, dárku od rodičů.
Vzala do ruky malého medvídka, který do této sady patřil. "Kdopak bydlí v domečku, Rosie?"
Rosie uchopila medvídka a začala ho kousat. Pak ho z úst vyndala a pokusila se ho dát zpět do domečku, přitom se jí podařilo jej rozbořit.
"Ba ba," prohlásila.
"Chtěl jsem o tom s tebou mluvit předtím, nepočítal jsem s tím, že to Minerva dnes otevře," řekl někde nad ní Snape, Hermiona se k němu však neotočila.
"Jdu do knihovny, musím ještě napsat úkol do Přeměňování," přerušil tíživé ticho Joshua.
"Nemám ti s tím pomoct, Joshi? O čem to má být?"
"O významu jmen pro podstatu věcí. Myslím, že to zvládnu. Ale jestli chceš, tak ti to pak dám přečíst," navrhl.
"Přijdeš na večeři? Bude za hodinu."
"Budeš vařit?"
"Jestli chceš," usmála se na něj Hermiona, přitom se snažila předstírat, že její muž v pokoji vůbec není. "Na co máš chuť?"
"Na špagety. S rajskou omáčkou a sýrem."
"Dobře.
Osaměli, Hermiona se na svého muže však stále nepodívala. Hrála si s dcerkou, povídala jí, jako by se nic nedělo. Zlobila se na něj - očekával od ní plnou podporu, ale přitom on jí nedůvěřoval. Nebo mu na jejím názoru nezáleželo, což bylo snad ještě horší. Připadala si odstrčená, s Ronem se téměř nevídala, Harry na ni byl sice milý, ale i ostražitý - protože byla Snapeová - a přes veškerou zdvořilost a respekt, který jejímu muži projevoval, nepochybovala, že ho nemá rád o nic víc než tehdy na škole. A její muž se k ní stále choval jako ke své studentce, jako k někomu, kdo je pod jeho zodpovědností, jeho ochranou, jeho poručnictvím. Miloval ji, a ona milovala jeho, samozřejmě. Ale chtěla tak moc, když si přála, aby si jí také vážil? Když chtěla sdílet jeho starosti, když mu chtěla pomoci je nést? Aby se jí zeptal na názor alespoň v tom, jaký je George nebo Percy? Protože o tom, při veškeré úctě k jeho inteligenci, věděla skutečně víc než on.
"Ty bezpochyby považuješ za vhodnějšího George," řekl nahlas její muž, jako by jí četl myšlenky. Což nepochybně dělal, ušklíbla se.
"Je to složité, když zvážíme všechny důvody pro a proti… Nic proti Percymu nemám, vlastně naopak… ale… Ano."
"Myslel jsem si to. Odpovědnost za to rozhodnutí je však na mně."
"Jistě," přikývla. "Ta volba ale přeci není jen mezi nimi dvěma."
"Ne. Ale pokud jde o mé kolegy, o těch vím zase více já."
"C c," ukázala nadšeně Rosie a Hermiona zvedla hlavu. Oknem vnikla do pokoje stříbrná mourovatá kočka.
"Severusi, přijď hned k hájence," řekla hlasem Minervy a rozplynula se.
"C c," zopakovala Rosie, tentokrát zklamaně.
Snape vstal. "Zjistím, o co jde," řekl klidně, jen s nádechem znepokojení. A Hermioně se zdálo, že v jeho výrazu vidí i stopu ulehčení.
"Doufám, že to stihnu zpět na večeři," obrátil se na ni ještě ve dveřích.
Hermiona se na něj překvapeně podívala, dosud měla pocit, že rajská omáčka rozhodně mezi jeho oblíbená jídla nepatří. "Můžu ti udělat i něco jiného. Nebo objednat jídlo pro tebe od skřítků."
"Ne, špagety si dám opravdu rád," zavrtěl hlavou a chvíli stál, jako by chtěl ještě něco dodat.
V okamžiku, kdy Hermiona už téměř vstala, aby jej objala a řekla mu, jak moc ho miluje a že ho miluje dokonce i v okamžicích, kdy se na něj zlobí, se otočil a rychlým krokem se vydal pryč.


…………

Bradavice; 26. listopadu 2012

Joshua měl nepříjemný pocit, že se děje něco, o čem neví. Včera večer se jeho otec nevrátil na večeři a matka z toho byla nervózní, ačkoli se to snažila zakrýt mnoha otázkami, které mu pokládala. A dopoledne chyběli na hodině Zelené magie James i Vicky. Oba chyběli i na snídani a obědě, spolu se zbytkem rozrůstajícího se klanu Weasleyových. Dokonce začal váhat, zda nemá zajít za otcem, který seděl u učitelského stolu, což normálně nikdy nedělal. Dříve než se rozmyslel, pro něj však přišel George Weasley a Snape vstal a odešel i s profesorkou McGonagallovou. Přemýšlel, zda se má pokusit je najít a zjistit, o co se jedná, nebo má raději zajít do knihovny a dopsat esej do Přeměňování, který včera nestihnul dokončit. Mrzelo jej, že ráno nezastihnul matku, možná něco věděla.
Vstal a vydal se k východu z Velké síně, stále nerozhodnut.
"Joshi, netušíš, kde jsou James a Vicky?" doběhla jej Marigold.
"Ty jsi je ráno u vás na koleji neviděla?" zastavil se.
"To jo, byli tam. Ráno jsme sem přišli spolu, jenže pak k nám přišel profesor Weasley a odvedl je. Nestalo se něco? Není tu nikdo z jejich rodiny - ani Molly a Fred. Ty o ničem nevíš?"
"Ne," zavrtěl hlavou. Není tu nikdo z rodiny. Kromě něj - protože on přece do rodiny nepatří.
"Půjdeme to zjistit?" zeptala se Marigold dychtivě.
"Kdyby chtěli, abychom to věděli, tak by nám to už řekli," prohlásil odměřeně. "A pokud je to důležité, tak se to stejně dozvíme. Teď stejně nemám čas, musím ještě dopsat úkol na Přeměňování."
"Vy ho máte už dneska, že? My až zítra. Já ho taky ještě nemám. Teda mám, ale nejspíš je to úplně mimo. Cos tam vlastně psal?"
"Jen základy - něco o sémantice a fonemice. A pak samozřejmě o univerzáliích a o tom, jestli existuje pro každý pojem právě jen jedno pravé slovo, nebo je podstatou ideální představa v našich myslích, ke které náhodně přiřazujeme zvuky. Potřebuju ještě dopsat něco o numerické hodnotě písmen a o symbolice tónů, i když tomu já nevěřím. Je samozřejmě jasný, že to, jak je věc pojmenovaná, nějaký vliv na realitu vliv má. Takže si nemyslím, jak píše Scamander, že jde jen o naši představu. Na druhou stranu názor Emerica Switche, že změnou pořadí písmen v inkantaci se předmět změní, protože se změní číselná hodnota slova, a že má vliv i melodie a tón, od kterého inkantaci začínám, tedy že je důležitější, co a jak říkáme, než co si myslíme, tak to se mi nezdá taky."
"Ale ono to fakt nefunguje, když to řeknu trochu jinak," namítla Marigold. "To mám už vyzkoušený. A že stačí i jen pozměnit melodii, to jsem zjistila už v prváku."
"Neříkám, že to není vůbec důležitý," nakrčil čelo Joshua. "Samozřejmě, že s pojmem nejde jen tak libovolně nakládat, samozřejmě, že jméno má vliv na to, co se jím označuje. To píše i Scamander. Že pokud nějaký kus hmoty označíme určitým pojmem, bude se chovat jinak, než kdybychom pro něj zvolili termín jiný. Jenže tady je právě ten rozpor, ke kterýmu si chci ještě něco zjistit. Proč to tak je? Scamander píše, že je to proto, že se změní obraz pojmu v naší hlavě, a následkem toho i realita. Nebo je to kvůli fonémům, jak píše Switch?"
"Cože?" nechápala Marigold.
"Fonémy jsou zvuky, které mají vliv na rozlišení významu slova."
"Hlásky?"
"No, s trochou zjednodušení… Ale jo, hlásky. Má samotný zvuk slova vliv na realitu, nebo je to až hodnota, která je zvuku připisovaná a která je ve skutečnosti jen v našich myslích? A co pak neverbální zaklínadla?"
"Ale i u nich si přece musí kouzelník tu formuli aspoň myslet, ne? Aspoň tak to říkal Kratiknot."
"To jo. Ale myslí si to slovo, nebo ten pojem? A pokud si i myslí to slovo, tak tam přece není ta zvuková stránka a Switch nemůže mít pravdu. Jenže Jonesová nám to vykládala podle učebnice Switche. Ale pak by nefungovala nejen neverbální zaklínadla, ale ani zaklínadla v cizích jazycích, což evidentně fungují."
"Už mi je to naprosto jasný," zašklebila se Marigold. "Kdy sis stihnul tohle všechno přečíst? A pomůžeš mi s tím?" zaprosila.
"A co jsi vlastně napsala ty?"
"Já jsem našla jen to, že pro zaklínadla jsou vhodnější slova, která už vyšla z užívání, protože jejich význam se už nemění. A ať jsem dělala co dělala, na třicet palců jsem to roztáhnout neuměla. Ale třeba to bude Jonesový stačit," zauvažovala. "Pokud to není celý hloupost, co si o tom myslíš, Joshi?"
"Něco na tom je. Ale nepřeceňoval bych to. Jsou i formule používající slova z živých jazyků."
"To je fakt," přikývla Marigold. "I když ne v Přeměňování, takže mě to nenapadlo, ale tohle tam dopíšu. A to s tou představou, to se mi líbí. Vysvětlíš mi to ještě podrobněji?" usmála se na něj.


Když skončilo vyučování, vypravil se domů. Bylo zvláštní nazývat byt svých rodičů v Bradavicích domovem, ale pomalu si na to zvykal. K jeho překvapení tam nikdo nebyl, dokonce ani teta Angelina s Rosie ne. Možná by se měl vypravit za nimi, uvažoval. Zjistí, co se děje. Nenáviděl sice pocit, že se někomu vnucuje, ale on tam přece půjde proto, aby se nabídl, že se už o Rosie může postarat sám - to rozhodně není totéž, jako by chtěl vyzvídat něco, co mu nechtějí říct.
Vydal se na cestu k zadnímu schodišti, rychle je seběhl a ocitnul se před bytem strýčka George. Odhodlaně zaklepal.
Dveře se otevřely a v nich stála Vicky.
"Ahoj Joshi, to je dost, že jdeš," usmála se. "Pojď dál," vybídla jej. Když vstoupil, zavřela za ním dveře.
"Měl jsem přijít dřív?" zvedl obočí Joshua. "Vlastně jsem přišel pro Rosie. Je tady?"
"Jo, je teď s náma. Dospělí se zavřeli, použili tišící zaklínadlo a už dvě hodiny o něčem diskutujou. Víš, kdo je tu?"
"No, tak určitě i James, hádám," zabručel Joshua.
"Jo, to je, ale víš, kdo ještě?"
Z pokoje vykoukla dívka s dlouhými, jasně rezavými vlasy a poněkud chlapeckou tváří. Vypadala téměř dospěle, mnohem dospěleji, než když ji před více než dvěma lety viděl naposledy.
"Joshi!" vykřikla a rozeběhla se k němu. Těsně u něj se zarazila, jako by nevěděla, co dělat. "Ráda tě vidím," podala mu nakonec ruku.
"Já tebe taky, Furtuno," polkl Joshua a její ruku dospěle stisknul. "Vypadáš… jinak."
"Ty taky," usmála se. "Jsi takový… velký."
"Jsi už v Nebelvíru?" povšimnul si s lehkým píchnutím její červenozlaté kravaty.
"Hm," přikývla. "Dneska odpoledne mě paní ředitelka vzala k Moudrému klobouku. Dorina taky. Večer nás chtějí představit, zítra už půjdeme na vyučování."
"Myslím, že by vám měli dát chvíli klid," zamračila se Vicky. "Je to tak brzy potom, co…" odmlčela se.
"Chtěl to tak Charlie. Abychom na to nemysleli. A možná má pravdu," skousla ret Furtuna. "A vlastně je to už skoro tři měsíce."
"Co se stalo?" podíval se na ni vážně Joshua, ale hned mu to došlo. "Tvoje máma?" zeptal se tiše.
Furtuna přikývla.
"Grindelwald?" rozbušilo se mu srdce.
"Jeho lidi. Táta říkal, že si jen vyřizovali účty, protože mohli. Teď je u nás všechno jinak, Joshi."
"To mi je líto," sklopil hlavu Joshua. Bude mu i tohle James vyčítat? A možná právem, možná by měl něco dělat. Ačkoli vůbec netušil, co.


Hermiona se vrátila z práce až po osmé hodině. Nenáviděla pondělky. Zlobila se za to na sebe, předsevzala si, že to dnes musí zvládnout dříve, chtěla vidět Charlieho a děti. A samozřejmě chtěla převzít včas i péči o Rosie, nepochybovala, že Angelina bude mít dost starostí s Dorinem a Furtunou. Nebyla její chyba, že se to nepodařilo. A stále více si byla jistá, že pracovní vytížení, jemuž čelí, je záměrné, že ji Benjamin Coleman skutečně chce přimět k odchodu. Anebo v tom má prsty někdo jiný, rozhodně nemohla být náhoda, že se jí veškeré poznámky, které si připravila k zítřejšímu zasedání Starostolce, ztratily. A nebyla náhoda, že jí Coleman odmítl vyhovět, když chtěla vyměnit tu přeslazeně falešnou Enid Stebbinsovou za svoji dřívější asistentku Mafaldu Hopkirkovou. Enid ji nepochybně špehovala, a nejen to - jiné vysvětlení to mít nemohlo.
Ale teď je doma, na problémy v práci nesmí až do zítřejšího rána myslet.
"Ahoj Severusi, Joshuo, jsi tu? Rosie už spí?"
"Ano," zvedl její muž pohled od esejů, které opravoval.
"Mami, ty jsi věděla, že včera přijela Furtuna?" vyšel ze svého pokoje Joshua.
"Ano, Joshi. Jen jsem ráno spěchala do práce, nestihla jsem ti to říct. A včera večer, když se vrátil otec, jsme tě už budit nechtěli."
"Chápu," přikývnul Joshua.
"Mluvili jste už spolu?"
"Jo, byl jsem u nich. Jsou oba v Nebelvíru."
"Kde jinde," přikývla Hermiona a hned se za tu samozřejmost zastyděla. Ale Joshua nevypadal, že by se ho to dotklo, tak se rozhodla to zbytečnými omluvami nerozmazávat a raději změnila téma: "Severusi, víš už víc o tom, co se v Rumunsku stalo?"
"Ano. Rumunsko je už plně ovládané Grindelwaldem, ale to jsme věděli. Nevěděli jsme ovšem, jak zle tam je. Zavedli jeden z nejtužších režimů na kontinentu. Lidé z rezervace skrývali uprchlíky - dokonce i několik mudlů, a pomáhali jim ven. Charles si je jist, že mezi sebou měli zrádce. Jinak by jejich ochrany překonat nemohli."
"Furtuna říkala, že si vyřizovali staré účty, protože mohli," poznamenal Joshua.
"Ano. To samozřejmě také, souviselo to s nepřátelstvím ještě ze staré války. Vulpina rodina byla velmi aktivní, stejně jako většina Dračích lidí. Odmítli tehdy poskytnout své draky pro válku, nyní samozřejmě také."
"Vyvraždili celou osadu?" podívala se na něj napjatě Hermiona.
"To Charles neví. Domnívá se však, že ne, minimálně ušetřili zrádce, a pravděpodobně i ty, které zrádci označili jako váhavé. Potřebují někoho, kdo by jim pomohl s draky."
"Ale proč chtějí draky, když používá mudlovské zbraně?" podivil se Joshua.
"Jsou místa se silným magickým potenciálem, kde mudlovská technika nefunguje, to přece víš, Joshuo," odpověděl Snape.
"Bradavicím by mudlovské zbraně neublížily," přikývnul Joshua. "To mě taky mohlo napadnout."
"Harrymu to také nedošlo," zvedl koutek úst Snape.
"Ale jak tedy ví, že je Vulpe mrtvá?" zeptala se Hermiona. "Viděl její tělo?"
"Jejich domek stál stranou. A ano, viděl její tělo, tedy to, co z něj zbylo. On nepochybuje."
"Furtuna ji neviděla, nedovolil jí to," řekl tiše Joshua. Pak váhavě došel k Hermioně a položil si hlavu na její rameno. Hermiona ho překvapeně objala, odvykla si už od tělesného kontaktu se svým synem.
"Je mi to líto, Joshi," zašeptala. "To je válka. Ale aspoň, že je Furtuna s Dorinem v pořádku. Budeš jí pomáhat, Joshi, ano?"
"Nedovolím, aby se jí cokoli stalo," řekl Joshua tak tiše, že ho mohla slyšet jen ona sama.



Večer seděla u postýlky Rosie a pozorovala její klidné oddychování. Vše tu bylo takové, jaké mělo být. A nejenže byl klid zde, za bezpečnými ochranami bradavické školy. Po dramatickém létě se vrátil klid do celé Británie. Nikdy rozumem nepochybovala o tom, že je to jen klid před bouří - a přesto na nadcházející bouři nechtěla myslet, vytlačovala ji z mysli, jak mohla. A byla v tom úspěšná - skutečně se v poslední době zabývala spíše tím, jak se k ní chová Severus, pomlouvačnou kampaní Denního věštce, protivnými poznámkami Leanne Puceyové a odvrácenými pohledy ostatních kolegyň, šeptáním za zády, téměř až šikanózním jednáním Benjamina Colemana, pichlavýma a zvědavýma očima Enid Stebbinsové… to vše se zdálo důležitějším, skutečnějším než zprávy, které se včera dozvěděla na jednání Řádu nebo dnes od Severuse. Jako by se skutečnost stávala skutečnou realitou, až když se týká nás osobně. Její práce jí pomáhala na to všechno nemyslet. Možná právě tohle byl ten důvod, proč se jí nechtěla vzdát. Rozhlédla se kolem sebe. Možná je tohle jen iluze štěstí, možná se to všechno rozplyne dříve, než si myslí, jako se rozplynulo Charliemu - a tisícům dalších, jejichž jména neznala. Máme však něco jiného než tyto iluze? Není celý život jen iluzí stálosti? A nejsou právě tyto iluze nezbytné pro to, abychom vůbec dokázali každé ráno vstát? Ne, nebude se stydět za to, že je šťastná, vždyť totéž se jí snažila v létě vysvětlit její matka - právě za války se lidé radovali z každého dne. Právě vědomí možného blízkého konce nejspíš činí svět obzvlášť barevným a každé nadechnutí intenzivnějším. Vlastně to není až tak odlišné od jakékoli doby a jakéhokoli života - protože v nebezpečí blízké smrti jsme přece vždy a všichni. Není to o tolik jiné.
"Hermiono, můžeš sem jít?" ozval se z kuchyně hlas jejího muže. "Pojď vysvětlit této umanuté sovici, že můžu přebírat i tvou poštu," díval se vyčítavě na svůj prst.
"Klovla tě?" zeptala se. "Vždyť víš, že jsou na to háklivé." Došla k oknu, kde nespokojeně seděla poštovní sova, která jí ihned důležitě a dotčeně nastavila nohu.
"Ještě jí dávej pamlsky," zavrčel Snape. "Kdo ti píše?"
Hermiona zavřela okno za sovou a posadila se se zapečetěným svitkem ke stolu. Odesílatele poznala už podle pečeti, na níž bylo zobrazené zářivé slunce obklopené duhovým nápisem SLUNEČNÍ ZAHRADA.
"Přece Lenka. Kdo jiný má tak krásnou pečeť?"



"Milá Hermiono,

Neville psal už Harrymu - nemýlím se, že je hlava Řádu on, ne? Určitě tušíš, proč - nebyli jsme už na několika jednáních Řádu, a obávám se, že ani hned tak nebudeme.
Neville si myslí, že mu to Harry bude zazlívat, ale já vím, že to pochopí, stejně jako to pochopíš ty. Hermiono, čekám další dítě a jsem šťastná. Neville je roztomilý, pečuje o mě, nesmím sama skoro nic - a rozhodně se nesmím přemísťovat. Trochu to přehání, a to jen proto, že jsem jednou trochu krvácela. Nemusíš si ale dělat starosti, já cítím, já vím, že je všechno v pořádku. Neville doufá, že to bude tentokrát kluk, ale bude to zase holčička, neříkej mu to, ano?
Bude se jmenovat Friduswid, což znamená silný mír ve staré anglosaštině, ale to ty určitě víš. Měla by se narodit v dubnu, doufám, že mi odpustíš, že když jsme se naposledy viděly, tak jsem ti o tom ještě neřekla. Do čtvrtého měsíce se ale o tom štěstí mluvit nemá, maminka vždy říkala, že tím žena v naději na sebe přivolá pozornost škrken, ale možná o tom víš, protože ty jsi to tak také dělala.
Jsem šťastná, to už jsem psala, že? Možná se vše změní, ale život jsou ve skutečnosti jen malé okamžiky, které navlékáme jako korálky. Nikdo z nás neví, co se stane - jako to nevěděla moje maminka. A právě proto byla až do posledního dne šťastná - nepoznala jsem šťastnější ženu, Hermiono. Skoro si myslím, že by byla šťastná i pokud by věděla, jak to dopadne, možná o to více.
Určitě tě zajímá, zda zůstáváme členy Řádu. Zůstáváme, přestože si jsem stále méně jistá, že je správné bojovat, protože zabíjet je zlo - a stále méně si jsem jistá, že je jakékoli zlo ospravedlnitelné zlem větším. Anebo větším dobrem - vždyť netvrdí i Nepřítel, že vše co dělá, je pro větší dobro? Myslím, že je o tom opravdu přesvědčen. Vím, namítneš, že to je něco jiného, že nemá pravdu, že je to jen jeho zvrácená představa - a já s tebou souhlasím. Ale jak si pak můžu být jistá, že i naše větší dobro není jen našípředstavou o větším dobru?
Nevím, kdy se zapojíme zpět do práce v Řádu, a jestli vůbec někdy. Neville se bojí, že ho budete považovat za zbabělce. (Všimla sis, že mnohdy jsou lidé stateční vlastně v důsledku strachu, aby je lidé nepovažovali za zbabělé?) Máme ale teď před sebou úkol, který za nás nemůže udělat nikdo jiný - naše děti. Ty to vnímáš nepochybně jinak, ty jsi vždycky považovala za svou povinnost postarat se o celý svět. Já nemám sílu starat se o celý svět, při tom bych určitě selhala. Ale snad se dokážu postarat o svou rodinu, to je můj úkol. Pokud bude něco v Řádu, co můžu udělat jen já nebo co může udělat jen Neville - tak to uděláme. Ale dokud ta chvíle nenastane, tak budeme žít naše životy.
Moc ráda bych tě viděla. Ráda bych, abychom společně oslavili svátek Brighid, první svátek Brighid po prvních narozeninách je přece pro obě naše holčičky tak důležitý! Bude krásné uspořádat jej společně. Srdečně tě k nám proto zvu, samozřejmě i s celou rodinou. Opravdu, pozvání - a to i pozvání Nevilla - platí výslovně i pro tvého muže. (V tomhle se přeci jen projevil jako Nebelvír, že? Když uvážím, jakou z něj má ještě dnes hrůzu…) Ale vážně: V ten den má být rodina pohromadě. A dokonce ani Neville si nemohl nevšimnout, jak silná je láska, co vás spojuje; myslím, že právě díky tomu je schopný jej akceptovat dokonce i přes to, co se o něm nyní píše.
Láska je síla, která proměňuje a zlepšuje každého a všechno. Není dokonalá a lidé se nestávají dokonalými, když milují - a nemusí být dokonalí, aby milovali a byli milováni. Ale pokud milují, pokud jsou milováni, tak se mění. Láska není sama o sobě dobro, láska může bolet i ubližovat - o tom vím více, než je mi milé, Hermiono. Lásku tvoříme tím, že milujeme, ona je naším odrazem - našich vášní, našich tužeb - i našich hříchů, když milujeme nesprávného. A přesto láskou tvoříme lepší svět, dokonce i láskou zakázanou, protože když milujeme, vždycky si přejeme být lepší, než jsme.

Tvoje Lenka"

"Lenka čeká další dítě, Severusi," řekla Hermiona s lehkým úsměvem svému muži, který se právě vrátil zpět do obývacího pokoje. Z dopisu měla smíšené pocity - nesouhlasila se vším, co psala, zejména ne s tím, že se stáhla do svého světa a myslela si, že se zlem se dá bojovat tím, že jej budeme ignorovat, ale chápala ji. Z dopisu na ni dýchla radost, kterou cítila z Lenčina a Nevillova domova a pocítila touhu se tam opět podívat. O svátku Brighid toho moc nevěděla, a už vůbec netušila, jak souvisí s prvními narozeninami holčiček, ale to nebylo důležité. Strávit několik dní ve Sluneční zahradě je přesně to, co potřebuje. "Zve nás na návštěvu."
"Nás?" zvedl obočí Snape. "Její manžel o tom ví?
"Ano," usmála se Hermiona. "Výslovně píše, že se pozvání, a to i pozvání Nevilla, vztahuje i na tebe. Prý se v tom Neville projevil jako Nebelvír."
"Dá se to tak říct," zamručel Snape.
"Pojedeme tam?"
"Teď to nepřipadá v úvahu."
"Zve nás na svátek Brighid. Ten souvisí s jarem, ne? Kdy přesně je?"
"První únor. Svátek Imbolc," odpověděl Snape.
"Pojedeme tam?" zopakovala Hermiona trpělivě svou otázku.
"Je to ještě daleko. Uvidíme." Pak vstal a došel k ní. "Zlobila ses, že ti neříkám důležité věci. Chci ti něco důležitého ukázat." Chytil ji za ruku. "Připravena?"
"Počkej," vymanila se mu. "Nemůžeme přece jen tak zmizet, co děti?"
"Joshua se o Rosie postará, požádal jsem ho teď o to. Zavři oči, přenesení se tak lépe snáší." Znovu ji uchopil za ruku.
"Vím," přikývla Hermiona a zavřela oči.
Otevřela je po přemístění a musela se přidržet svého muže, jak se s ní všechno točilo.
"Nesnáším asistované přemísťování. To je jako nechat se vozit autem, kde řídí někdo jiný."
"Tak to ovšem musí být hrozné," přikývnul Snape, který své řídké zkušenosti cestování mudlovským automobilem absolvoval vždy jen jako spolucestující.
"Je to už lepší?" zeptal se po chvíli.
Hermiona přikývla, manžela se jí však pouštět nechtělo. Bylo jí u něj dobře. Kdy byla naposledy takto v jeho objetí? Vlastně si ani nevzpomínala.
"Kde to jsme?" rozhlížela se po jednoduše zařízené místnosti. Byl zde krb, jednoduchý kuchyňský kout, dřevěný jídelní stůl.
"Není to žádný luxus, jen kuchyň, spíž a toaleta. Nahoře jsou ještě dvě ložnice. Půjdeme se tam podívat?"
Hermiona přikývla. Ložnice v podkroví byly skutečně miniaturní, v dětské bylo jen lůžko pro Joshuu a dětská postýlka pro Rose a skříň. Otevřela ji - bylo v ní dětské oblečení a dole koš s hračkami.
"V kuchyni jsou zásoby na půl roku, Hermiono. Vodu zde máme vlastní, vodovod je zásobený z naší studny na zahradě. Chráněn je i pozemek, kde je možné si leccos vypěstovat. Nejsem si jistý, zda bychom byli tak soběstační, jako jsou Weasleyovi v Doupěti, a vím, že to tu není zdaleka tak pohodlné, ale…"
"V Doupěti by nás mohli hledat," přikývla Hermiona. "Je to tu skvělé. Jak jsi to všechno dokázal?"
"Pořídil jsem si to už za první války. A přes léto jsem to tu upravil a vybavil. A obnovil ochranná kouzla."
"Fidéliovo zaklínadlo?"
"Ano," přikývnul Snape. "Strážcem je Minerva. Až se vrátíme, tak ti ukáže polohu domku. Winky!"
Před nimi se objevila skřítka a ukláněla se jim. "Má Winky připravit čaj a tousty s máslem a šunkou?"
"Není třeba."
"Ale…" skřítka posmutněla. "Winky už dlouho vařila jen pro sebe."
"To jsi tady sama?" Hermiona se podívala vyčítavě na svého muže.
"Sama," přikývla Winky. "Ale Winky to nevadí. Dělá všechno tak, jak pán přikázal."
"A chtěla bys tu mít někoho?" zeptala se sladce Hermiona.
"Winky je šťastná, když může sloužit svému pánovi," řekla rychle skřítka.
"A s kým by byla Winky ještě šťastnější?"
"Winky má v Bradavicích děti, paní," sklopila skřítka hlavu. "Shaggy je ještě malý, ale ostatní už jsou skoro velcí, pracují už sami, a tady je práce málo, takže by tu neměly co dělat," drmolila rychle, Hermiona ji ale přerušila.
"Jak se jmenují ty starší, Winky?"
"Maddy a Titty, paní," odpověděla skřítka.
"Ty máš děti?" zeptal se překvapeně Snape.
"Ne, rozmnožují se dělením," odsekla Hermiona. Jak je možné, že ho to vůbec nenapadlo? To skutečně kouzelníci vůbec neuvažují o tom, že i skřítci mají své rodiny, které mohou milovat?
"Jak se jmenuje jejich otec, Winky?"
"Boda."
"Severusi-" otočila se na svého muže.
"Hermiono," přerušil ji, "když tady bude tolik skřítků… to pak ty zásoby pro nás nebudou na půl roku."
"Ale dokázal bys rozšířit ochranu na větší pozemky, ne?" usmála se Hermiona.
"Ano, ale-" zarazil se. "Jsou to kuchyňští skřítci, Hermiono."
"Ale my pěstujeme v Bradavicích i zeleninu, pane!" řekla rychle Winky. "Umíme se starat o zahradu. Ach paní," klesla na kolena a začala líbat Hermioně nohy.
Hermiona ji postavila, cítila se nesmírně trapně. Znovu pocítila s celou tíhou nesprávnost zotročení skřítků. Boj za jejich osvobození vzdala už dávno, protože jej oni sami odmítali. Spokojila se jen s několika zákony zlepšujícími jejich postavení - jejich pánové je již nesměli beztrestně zabít, provinění skřítků spadala pod pravomoc Ministerstva. Nesměli být ani prodáváni odděleně od svých rodin, a to až do úplné dospělosti potomků. Bylo to málo - a nejen proto, že nebylo zakázáno rozdělovat rodiny v rámci více domů jednoho pána, ale hlavně proto, že jejich postavení v rodinách bylo ve skutečnosti nekontrolovatelné. Ne, nebylo to správné. A teď on sama jejich služby využívala, tedy akceptovala, že je využívá její muž - a nebylo to snad totéž?
Musela si však přiznat, že se bez pomoci skřítků neobejdou, že by striktním odmítnutím jejich služeb ohrozila bezpečí vlastní rodiny, pokud - ne, ne pokud, ale přijde válka. Ale ten vztah nesměl být jednostranný, pokud má být zachována alespoň základní rovnováha, musí lidé skřítkům také něco vracet - svou ochranou, a také respektem k jejich osobnímu štěstí. To bylo to nejmenší, čím mohla svůj dluh splatit. Ne Winky, ale ona by měla před ní pokleknout.
Sklonila se k ní a objala ji. "Děkuji Winky, že se tak o nás staráš. Severusi, zvládneš je sem poslat hned zítra ráno?" obrátila se na svého muže, jako by se už na tomto řešení dohodli.
A on přikývnul.







 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
*************************************************************************************

KattyV a Regi prohlašují:
Na našich stránkách často najdete fanfiction příběhy ze světa Harry Pottera.
Všechna práva na postavy, které jsme si nevymyslely samy, jsou vyhrazena J. K. Rowlingové,
které tímto děkujeme za to, že nám dala svět, ve kterém si můžeme hrát.


14.1.2014