ABYSTE U NÁS NEBLOUDILI A JEDNODUŠE NAŠLI JAKOUKOLI POVÍDKU NEBO ČLÁNEK, JE TU PRO VÁS




A CO NOVÉHO VÁM ŠÍLENÉ ŠUPLE NABÍDNE PRÁVĚ TENTO TÝDEN?

PONDĚLÍ: Útočiště (fanfiction příběh na pokračování) od Danae
ÚTERÝ: Věda ve sto slovech od JJ
STŘEDA: Hotel u devíti koček od Tory
ČTVRTEK: Malfoyovské střípky od Martian
NEDĚLE: Severus a Megan od Katty

Vše je bohatě ilustrováno kolážemi KattyV

*************************************************************************************

Kapitola dvacátá šestá: Prayer of the Refugee

23. července 2015 v 21:13 | KattyV

Písničku si pusťte zde, na překlad se můžete podívat sem.


Kapitola dvacátá šestá: Prayer of the Refugee

Warm yourself by the fire, son,
And the morning will come soon.
I'll tell you stories of a better time,
In a place that we once knew.

Before we packed our bags
And left all this behind us in the dust,
We had a place that we could call home,
And a life no one could touch.

Don't hold me up now,
I can stand my own ground,
I don't need your help now,
You won't let me down, down, down!

We are the angry and the desperate,
The hungry, and the cold,
We are the ones that kept quiet,
And always did what we were told.

So open your eyes child,
Let's be on our way.
Broken windows and ashes
Are guiding the way.

Keep quiet no longer,
We'll sing through the day,
Of the lives that we've lost,
And the lives we've reclaimed.

Go!

Don't hold me up now,
I can stand my own ground,
I don't need your help now,
You won't let me down, down, down!
Rise Against



Hebridy, Gampův ostrov; 21. listopadu 2012

Lovella se posadila ke stolu z masivního dubového dřeva, u nějž už seděli jejich dva hosté, indiáni z kmene Čejenů, jak věděla od Kenleyho. Staršího věk nedokázala ani odhadnout. Tvář měl zvrásněnou, dlouhé vlasy prokvetlé stříbrem, jeho tělo však nebylo shrbené, seděl vzpřímeně. Líbil se jí - působil klidně a hrdě, moudře. Vůbec jí však nepřipadal jako kouzelník, natož jako vlkodlak, byl oblečen mudlovsky do kožené bundy a kostkované košile. Kromě tenké kožené čelenky nic neprozrazovalo jeho indiánský původ. Mladší byl velmi štíhlý, protáhlá tvář působila inteligentně a rovněž klidně, téměř zasněně. Dlouhé černé vlasy mu splývaly do půli zad. I on byl oblečen mudlovsky - do modrých džínů s bílou rozhalenkou a černého saka.
"To je moje žena Lovella," vstal Kenley. "Lovello, to je pan Honi-" zarazil se, jejich host se však usmál.
"Velmi mě těší, Lovello, můžu vám tak říkat?" řekl starší indián bezchybnou americkou angličtinou. "Jmenuji se Ho'néemé'éhne, což znamená Vstávající vlk. Vím, že je pro vás obtížně vyslovitelné. Můžete mi říkat Honi. Jsem na to zvyklý."
"Těší mě," podala mu ruku Lovella a indián ji přijal. Chvíli se na ni zkoumavě díval, pak přikývnul hlavou. "Líbíte se mi. Přeměňujete se i mimo úplněk, je to tak?"
"Ano," přikývla zaraženě Lovella.
"Tak je to správné. Všichni vlkodlaci našeho lidu to dělají. Bílí vlkodlaci ne. Nenávidí vás, a proto vy nenávidíte svou podstatu. Vy jste jiná."
"Není pravda, že bychom nenáviděli svou podstatu," zamračil se Kenley. "Naopak, rozhodli jsme se žít v souladu s ní."
"A dokážete přivolat svou vlčí duši i mimo úplněk?" podíval se na něj klidně Ho'néemé'éhne.
"Je to důležité?"
Ho'néemé'éhne se jen usmál. "Omlouvám se, nepředstavil jsem vám ještě svého syna. Lovello, to je Sé'eneéše'he," ukázal obřadně na mladíka. "Ten, který se dívá na měsíc."
"Jsem rád, že vás poznávám," vstal mladík a přijal Lovellinu ruku. "Můžete mi říkat Cliffe, to je moje úřední jméno pro nekouzelnické oficiální úřady."
"Vy jste evidovaní mudlovskými úřady?" překvapeně se zeptal Wolfric Scamander. "Američtí kouzelníci přece dodržují zákon o utajení stejně jako my."
"Američtí bílí kouzelníci nežijí se svým lidem, stejně jako američtí bílí vlkodlaci, protože jsou vyvrženi kouzelníky i… jakže jim to říkáte? Mudly," odpověděl si sám s nádechem pohrdání. "My jsme Sutaio, tedy Čejeni, jak nás nazýváte. My žijeme jinak, stejně jako ostatní indiáni. Tvoříme jeden lid."
"Proto jsme vás pozvali. Chceme vědět, jak můžeme žít přirozeně. Co je naší přirozenosti," řekl Kenley. "Řekl jsem vám už, co chceme, co je naším cílem, jak žijeme. Co vše se nám už podařilo. Jsme z celé Evropy," ukázal na své společníky. "Potřebuji vědět, co jsme zač, kde je náš původ. Jak mám vést náš lid, který se kolem mě shromažďuje. Vy jste nejstaršími vlkodlaky. Pomozte nám."
"Nevím, zda vám dokážu pomoci. Každý člověk má schopnost nalézt svou cestu a naplnit svůj osud. I vy. Můžu hovořit, nevím však, zda mi dokážete naslouchat. Příliš dlouho žijete jinak. Vaši lidé, když přišli do naší vlasti, se nepoučili. Nechtěli se učit, považovali se za lepší. A možná i byli, když vyhráli. Získali naši zem i duši mého lidu. Mnozí z nich dnes naslouchají raději jim než svým šamanům. Možná jsou mé rady zbytečné, možná je mé přesvědčení mylné, když nedokážu přesvědčit ani svůj vlastní lid. Možná jsme jen pozůstatkem minulosti, a do dnešní doby se nehodíme."
"Budeme naslouchat," naklonila se k němu Lovella. "Chceme pochopit. Kdo jsme? Kým se stáváme, když nastane úplněk?"
"Kdo jsme? Jsme tím, čím jsme byli stvořeni. Nevybrali jsme si to, bylo nám to dáno, a není na nás, abychom to hodnotili či proti tomu reptali. Můj lid nevnímal nikdy vlkodlaky jako zlé. Naopak. Lidé byli šťastní, když nalezli dítě, které se mohlo stát jedním z nás, protože vlkodlaci pomáhali lidem lovit - a bránit je před nepřáteli. Žili jsme v rovnováze."
"Už nežijete?" zeptal se Ruelle Chaput.
"Doba se mění. Dnes není naše síla potřeba, protože Lidé už nežijí v souladu s přírodou. Mají auta, v domech elektřinu. Neživí se lovem, ale provozováním kasín. K čemu bychom jim byli? Ale nestěžuji si. Nikdy jsme nebyli pronásledováni, a nejsme ani nyní. Jen už nás nemají v takové úctě. A získat dítě je stále vzácnější. My odmítáme získávat nedobrovolně své členy. Je nás proto čím dál méně."
"A vlastní děti?" zeptala se Lovella napjatě.
Pátravě se na ni zadíval. "Děti, které zplodí vlkodlak, se nestávají vlkodlaky, ne bez dalšího. Ale ty máš na mysli děti vlkodlačích žen, vím. I to je cesta, která může vést k cíli. Ovšem vám bych ji nedoporučoval, jste již příliš jiní." Lovella se nadechla, ale Kenley ji přerušil.
"Užíváte vlkodlačí lektvar? Nebo něco na ten způsob?" zeptal se. "Ale ten byl vynalezen až nedávno, ne?"
"Máme své lektvary, které známe déle, než si myslíte. Užíváme drogy, alespoň ti z nás, co jsme šamany, ale nikoli proto, abychom potlačovali naši přirozenost, ale abychom své schopnosti posilovali. Vlkodlačí lektvar, který užívají bílí vlkodlaci žijící mezi americkými kouzelníky, však neužíváme. Je škodlivý."
"Jak to tedy dokážete?" zeptal se Wolfric Scamander. "Říkáte, že žijete se svými lidmi, dokonce i nekouzelníky. Že nezískáváte vlkodlaky nedobrovolně. Jak dokážete neútočit v době úplňku bez lektvaru?"
"Nepotlačujeme naši podstatu. Měníme se, kdykoli je to třeba - a kdykoli po tom zatoužíme. Milujeme naši vlčí duši a rozumíme jí. A proto se dokážeme ovládat i v době úplňku."
"Nelovíte kořist, když ji ucítíte?" zeptal se Wolfric. "Vaše vlčí instinkty se spokojí s kusem pečeně koupené v mudlovském obchodě?"
"Jsme lovci. Lovíme. Ovšem ne členy vlastní smečky," pousmál se Ho'néemé'éhne a Lovelle už nepřipadal tak laskavý jako před chvílí.
"Stačí vám zvířecí kořist?" ujistila se.
"Lovíme i zvířecí kořist, jistě," odpověděl bez výrazu starší indián.
"Bráníme svůj lid před nepřáteli," dodal mladík.
"Jak je poznáte?" podíval se na ně zvědavě Kenley.
"Poznáme. Jsme schopni si pamatovat a myslet i v naší zvířecí podobě. Proč bychom nepoznali, kdo je nepřítel Lidí?"
"To mi nepřipadá moc jako řešení," vzdychla si Lovella. "Vy tohle považujete za přirozené?"
"Není snad přirozené žít se svými, pomáhat jim lovit a pomáhat jim bránit se před nepřáteli?" podíval se na ni ostře Sé'eneéše'he.
"Myslíte si, že zabíjet je nepřirozené," vzal si slovo Ho'néemé'éhne. "A nenávidíte sami sebe za to, že nedokážete nezabíjet, stejně jako vás nenávidí ti, kteří by měli být vaším lidem. Ti, kteří vás odvrhli, protože vás považují za zlé a zvrácené. Nebo alespoň nemocné, které je nutné zahrnout ponižujícím soucitem a léčit lektvarem, který je ve skutečnosti jedem. Oni vás nepovažují za svou součást, to vím, tak je to i mezi bílými mé země. A tak jste se rozhodli stát vlky. Mít svou vlastní zemi, ve své smečce. Chcete se stát národem, říkáte. Stát se sami sebou. Bez lidí, jejichž jste součástí, však nemůžete být sami sebou. Nejste jen lidmi, a nejste ani jen vlky.
Můžu se mýlit, řeknu vám jen to, co jsem se naučil od Ho'néeho'ēsty a jeho ženy He'évo'nehe, šamanů a vlkodlaků, mých učitelů, a co se oni naučili od svých učitelů, a tak tomu bylo po tisíce let.Pokud příroda něco stvořila, nemůže to být v rozporu se záměrem stvoření. Svůj význam mají lidé. Význam mají vlci. A svůj vlastní smysl musí mít i vlkodlaci - proč by jinak existovali? Pokud bychom měli žít jako vlci, byli bychom vlky, jen vlky. Jsme mostem mezi světem lidí a světem zvířat, mezi rozumem a instinkty. Jsme zprostředkovateli a usmiřovateli. Jsme lovci a bojovníky. Takto jsme byli stvořeni. Naším úkolem je bránit svůj lid, svou smečku, která však zahrnuje i ty, které vy nazýváte posměvačně mudly, jako byste zapomněli, že i oni jsou lidmi. Našim úkolem je pomoci jim také pochopit a nezapomenout, z čeho vzešli a čemu vděčí za život. I bílí lidé to věděli, i oni kdysi žili jako my v rovnováze s řádem tvoření. Už dávno na to zapomněli. Začali popírat zvířecí podstatu sebe sama, začali ji nenávidět, a tedy začali nenávidět i nás, kteří jim ji připomínáme. Začali nás považovat za nepřirozené a za zlé. Vy jste jejich odsudek přijali. Myslíte, že s ním bojujete. Ne. Vaše oddělování od světa lidí, vaše zdůrazňování zvířecí stránky vašich osobností - to je jen druhá strana téže mince."
"Jste šamany? Všichni kouzelníci indiánů jsou vlkodlaky?" zeptal se Farkas Fekete.
"Všichni ne. Ale většina šamanů ano. A i ti, co nejsou vlkodlaky, se umí alespoň ve vlky proměnit. Nebo v medvědy či pumy, ale to není tak časté."
"Kdysi to tak bylo i u nás," řekl zamyšleně Ivailo Dorogov. "Označení Slovanů pro jejich kouzelníky, šamany, bylo volchvi, od slova volk, tedy vlk. Ze stejného základu pochází ruský výraz pro lékaře, vrač. Vlkodlaci žili v souladu se svým lidem určitě i mezi našimi předky."
"Lidé uctívali vlky. I vaši předci uctívali vlky, byli jsme kdysi jedním lidem," přikývnul Ho'néemé'éhne. "Bylo tomu tak po tisíciletí. Vlci a lidé žili v harmonii. Lovili spolu a naše duše se dotýkaly. Vlci byli našimi učiteli. Vlci loví pro své mladé, pro celou smečku, a lidé také loví, aby nakrmili své děti a celý kmen. Vlci jsou soudržní při útoku nepřítele i při lovu, stejně jako my. Vlk je silný každý sám o sobě, a jsou ještě silnější, když jsou pospolu, soudržní jako smečka. Vlci jsou schopní být v rovnováze s celkem, stejně jako to uměli i lidé. To vše jsme se naučili od nich. Jak přežít, jak lovit, jak být trpěliví a vnímaví při lovu, jak se starat o slabé členy, jak bránit své území. Indiáni uctívali vlky i v době, kdy bílí lidé zapomněli, kdo byli jejich učiteli. Vlci pro nás byli a jsou posvátní, a proto jsou posvátní i ti, co se dokáží ve vlky proměnit. My jsme hrdí na to, že jsme vlky i lidmi, že jsme vlkodlaky. Naše vlčí zkušenost nás dělá úplnými.
Někteří vlci se rozhodli zůstat s lidmi. Z těch se stali psi. A ze stejné lásky se někteří lidé stali vlky a stali se léčiteli a ochránci svého lidu. My i vy jsme vzešli touto silou.
Chtěl jsi radu, Kenley Selwyne. Pokusím se o to. Nevidím pro vás cestu ve světě měst a moderního světa, leda tu, kterou vám nabízejí vaši kouzelníci - tedy přestat být vlkodlaky. Vyléčit svou přirozenost jako nemoc. Nevidím ale ani cestu zde, kde jste odděleni od těch, pro jejichž ochranu jste vznikli, jelikož bez nich nemůžete existovat. Pokud hledáš svou přirozenost, musíš najít zemi, kde lidé žijí přirozeně. Musíte nalézt lid, který nezapomněl či který si dokáže vzpomenout, a který je schopen i ochoten žít v rovnováze s přírodou. Jen takový vás bude milovat, jací jste, a jen takový můžete milovat vy. Najděte v sobě lásku k nim, a tím i lásku k sobě. Přijměte to, kým jste, naučte se měnit ve vlky i mimo úplněk. Naučte se rozumět své vlčí duši, pak ji dokážete i ovládat. - i bez toho jedu, který nazýváte lékem. Není třeba léčit to, co je přirozené. Pokud ovšem budete žít způsobem života, který je přirozený. Pochybuji ale, že to můžete dokázat, jste příliš jiní. A nemyslím si, že je dnes ještě možné nalézt lid, který by vás jako své ochránce a učitele přijal. Ve skutečnosti i můj lid tuto stezku opustil."
Rozhostilo se ticho. Lovella přemýšlela, zda se má vrátit k tomu, proč starý indián nepovažuje za vhodné, aby vlkodlačice měli děti. Nechtělo se jí. Tak jako tak už bylo pozdě. Změní něco, když to bude vědět?
"Možná," zaváhal Kenley, "možná získáme takovou zemi. Můžeme počítat s vaší pomocí?"
Starý indián jej několik minut tiše pozoroval. "Ano. V tomto případě ano. Pokud naleznete takovou zemi, můj syn vám pomůže navázat na to, co bylo zapomenuto."

Lovella si rozčesala vlasy a pomalu se svlékla. Myslela na rozhovor s jejich hosty, hlavně na to, co naznačil starý indián a na co neměla odvahu se zeptat. Proč by mělo být špatné, když má vlkodlačice dítě? Byl to přeci zázrak, něco tak nepravděpodobného! Dívala se na sebe do zrcadla, začínalo se jí rýsovat malé bříško. Pohladila je a rozhodla se, že na to nesmí myslet. Možná to nedopadne dobře, možná zemře. Možná zemře to maličké, které uvnitř ní roste a sílí. To je osud, rozhodně však ničemu nepomůže, když si bude dělat starosti dopředu.
To už by se měla spíše zajímat o to, co měl na mysli Kenley, když zmínil novou zemi, kterou by měli získat. A ostatní se nezdáli překvapeni, proto se ani ona neptala.
Oblékla si noční košili a lehla si ke svému muži.
"Kenley, něco jsi mi neřekl," opřela si hlavu o ruku. "Budeme se stěhovat? Kdy? A proč?"
"Ještě to není jisté, Lovello," odložil Kenley knížku, ve které si před spaním četl. "Nebylo o čem mluvit."
"Ale už na tom pracuješ."
"Ano. Je moje povinnost zabezpečit dostatečný životní prostor pro svůj lid."
"Ten indián si myslí, že nejsme lid sami o sobě. Že máme žit s lidmi, tedy dokonce s mudly, a chránit je."
"Ten indián žije ve světě, kde kouzelníci žijí s mudly. Náš svět je jiný, Lovello. Jeho zkušenosti nemůžeme použít, aspoň ne tady. Uvidíme, jaké to bude tam. Možná… víš, že slíbil, že nám pomohou, jestli to bude k něčemu."
"Neřekl jsi mi o tom. A kde to má být?"
"Protože to není ještě jisté," zopakoval Kenley trpělivě. "Nevím přesně, kde by to mělo být. Nejspíš někde v lesích Sibiře."
"Proč? Není nám tu dobře?"
"Je nás tu příliš mnoho. Stoupá agresivita, je jen otázka času, kdy se to celé zvrtne. A další chtějí přijít, vidí v nás svou naději. Ostrov nám už nestačí, Lovello."
Lovella si vzdychla. "Nemám ráda, když někdo připomíná, že něco říkal, ale-"
"Ale tys to říkala. Vím. Přesto jsme neměli právo nikoho naší krve odmítnout. Teď máme možnost, jak to řešit."
"A až nebude stačit ta země?"
"Bude. A možná… žijí tam lidé podobně jako indiáni. Třeba se dokážeme vrátit k tomu, jak to bylo. Rozpoznat svůj lid a bránit jej před nepřáteli."
"Ten šaman si nemyslí, že je to naše cesta."
"Ale doufá, že se mýlí. Proč by nám jinak nabízel svého syna?"
"Je nás hodně. A jsme jiní, v tom měl pravdu."
"Ta země je velká. A ty se měníš ve vlčici i mimo úplněk. Naučím se to i já. Naučí se to i ostatní. Ten mladý Seheše-" mávnul netrpělivě rukou, "nám pomůže."
"Jsem ráda, že půjde s námi," přikývla Lovella. "Ale… tu zemi přece nedostaneme jen tak. Co je cenou?" zeptala se. "A kdy bychom se měli stěhovat?"
"Teď začíná zima. Takže to samozřejmě nepřipadá v úvahu, i kdybys nebyla těhotná. Na jaře tam půjde první skupina. Ostatní až potom, až bude všechno připraveno. Příští zimu budeme v novém domově. V naší vlasti."
"A co je cenou, Kenley?" zopakovala Lovella tiše nezodpovězenou otázku.
"Nic, co bychom nemohli zaplatit, moje milá."

................................


Bradavice; 24. listopadu 2012

Snape vyšel z bytu, zatímco Hermiona dávala Joshuovi poslední pokyny, jak má pečovat o Rosie. Připadalo mu to zbytečné - Joshua se už o sestru staral mnohokrát, zvláště v poslední době, kdy se Hermiona doma příliš nevyskytovala; zvládne to i nyní. Kromě toho je bude samozřejmě nenápadně hlídat bradavická skřítka a v případě potřeby je přivolá. Byl rád, že se zasedání Fénixova řádu koná opět v Bradavicích. Bylo to samozřejmě nejpohodlnější, ale zejména nejbezpečnější, protože Bradavice tak jako tak byly hlídané. Komnata nejvyšší potřeby s tajnou chodbou do Aberforthova hostince byla ideálním místem.
Když zatáčel za roh, vrazila do něj běžící dívka. Málem by upadla, kdyby ji nezachytil.
"P- promiňte, pane profesore," zaraženě se omlouvala a rychle zacouvala o pár kroků dozadu. "Já- já jsem nechtěla."
"Slečno Bootová," přísně si ji prohlížel. "Vy nejste v Prasinkách? A kam takový spěch? Na této chodbě přece - kromě mého bytu - nic není."
"Já-" Marigold se zarazila a dívala se do země.
"Severusi," ozvala se za ním Hermiona, "slečna Bootová jde nepochybně pomoci Joshuovi při hlídání Rosie, je to tak, Marigold?"
"Ano, madam Snapeová," přikývla Marigold, aniž zvedla hlavu. "Jestli teda…"
"Běžte, Marigold," přikývla Hermiona a dívka s ulehčením zmizela za rohem. "Severusi…" vzdychla si. "Přece jsi věděl, kam jde."
"Ne, že by se mě někdo zeptal," odpověděl Snape.
"Mě se také neptal," odpověděla Hermiona. "Nejde jen o to dnešní hlídání, že?" pokračovala velmi tiše. "Máš proti ní něco konkrétního, nebo…"
"Myslíš, jestli mi vadí, že je vlkodlak?" zvednul Snape obočí. "Ano, samozřejmě, že mi to vadí. I když ty mi to nejspíš budeš zazlívat. A ne, nic jiného proti ní nemám."
"Je ještě dítě, Severusi. Asi… rozhodně proti ní nic nemám, ale… je to komplikace, souhlasím. Vlkodlačice nemůžou mít -" zarazila se.
Snape se na ni díval a přemýšlel, proč se zarazila. Došlo jí, jak hloupé je myslet na to, že vlkodlačice nemůžou mít děti? A nejen proto, že Joshua byl ještě dítě. Na to druhé nechtěl myslet, už proto ne, aby to nevycítila ona, protože tohle by žádná matka vědět neměla.
"Jde o to, že je ve spojení se Smečkou," řekl nakonec.
"Minulé léto tam byla," přikývla zamyšleně Hermiona. "Ale letos… je přece Nebelvírka, Levandule i Terry jsou členové Řádu… Máš o tom nějaké informace?"
"Letos nebyla na Gampově ostrově u Kenleyho Selwyna, ale na tom druhém, u Lycaona Sapworthyho. U nebelvírské části Smečky, tedy u těch zcela čestných a nejspíš i vegetariánských vlkodlaků," nadzdvihnul horní ret.
"Máš nějaké konkrétní informace o tom, že by i oni znamenali problém?"
"Jsou to vlkodlaci, Hermiono. Selwyn k sobě přitahuje vlkodlaky z celé Evropy. Je naivní se domnívat, že jeho vlastní spolužáci budou jeho nepřátelé."
"Oddělili se, Severusi," odpověděla Hermiona. "A Marigold je jen třináctileté děvče."
"Musíme si pospíšit, už jsou čtyři," řekl místo odpovědi, a aniž na ni čekal, vydal se rychlým krokem ke Komnatě nejvyšší potřeby.



Po příchodu do Komnaty nejvyšší potřeby s uspokojením, které jej samotného překvapilo, zaznamenal, že zde jsou kromě Minervy a Harryho jen Evandrus Virdee a Burton Battley. Tedy ti, co tvořili nejužší vedení Řádu. Samozřejmě, že mu nevadilo, že ho mezi vedení - nikým neustanovené a nikým nevolené, přesto existující - přestali zvát. Jistěže se jej to nijak nedotýkalo, nad takové malichernosti byl již dávno povznesen. Takto to ale bylo praktičtější a lepší, samozřejmě i pro Řád, vlastně zejména pro něj. Ačkoli si to nejspíš jeho členové neuvědomovali.
"Ráda tě vidím, Harry," pozdravila Hermiona s úsměvem. "Vás všechny, samozřejmě," dodala a spokojeně se usadila k Potterovi. Kdyby nevěděl, jak to mezi nimi je - a zejména, jak to mezi nimi být nemůže - tak by snad i žárlil. Byl rád, že je díky jejich zvláštnímu poutu tohoto pocitu ušetřen, uvědomil si, když pozoroval, jak si Hermiona s Potterem něco polohlasem sdělují.
"To Minerva, ne já," zachytil přeci jen hlasitější odpověď Pottera. "Ne kvůli tobě, Hermino, to samozřejmě-"
Odkašlal si. "Jistě nemáme nikdo času nazbyt, Harry. Možná bychom mohli začít."
"Jistě, Severusi," přikývla Minerva. "Už jsem informovala o tom, že ministr na 29. listopadu svolal další správní radu školy. Chci to dnes projednat i s celým Řádem."
"Předpokládám, že jsi hovořila i o tom, co tam bude jako zlatý hřeb programu."
"Zatím ne," zavrtěla hlavou Minerva.
"Předpokládám, že se to týká tvýho setrvání ve funkci, ne, Severusi?" podíval se na něj zvědavě Burton Battley. Když mu Snape pohled ostře vrátil, pokrčil rameny. "Nebylo těžké si to domyslet."
"Jistě. Smrtijed na pozici zástupce ředitele je nepřijatelný," stisknul rty Snape.
Hermiona se na něj poplašeně podívala. "On tě chce vyhodit ze školy? Ale to nemůže!"
"Nemám v úmyslu odcházet ze školy, Hermiono."
"Spokojí se s tím? Teda, jestli za tím není něco víc než jen ty články," svraštil čelo Burton Battley. "Minerva sice říkala, že se McLaggen jen obává, že budeš učit jeho syna, ale… to mi nepřipadá jako dost silný důvod. Takovýhle náhody nemám rád."
"Proč by se měl něčeho takového obávat, to nám není nikomu jasné," ušklíbl se Harry. "Ale souhlasím s Burtonem, je to příliš velká náhoda. Musíme udělat všechno pro to, abychom tě v Bradavicích udrželi. Ale možná bys měl zvážit, zda-"
"Zvážil jsem. Z funkce zástupce ředitele hodlám rezignovat."
"To vím," přikývnul Harry. "Já jsem jen myslel, že bys třeba nemusel zavdávat příčinu tím, jak se chováš-"
"Nemám dojem, že by se toto týkalo Fénixova řádu," přerušil ho ostře Snape. "Až budu chtít radu, jak zvládnout třídu plnou rozjívených puberťáků, neopomenu se tě zeptat, Harry."
Harry otevíral ústa, ale Hermiona jej chytila za ruku. Snape sevřel rty.
"Je potřeba určit novýho zástupce, že?" promluvil do ticha Burton Battley. "Co třeba Evandrus?" podíval se na Snapea. Ten si povšimnul Harryho zmateného pohledu.
"Odmítl jsem," odpověděl klidně Evandrus Virdee. "Moje role je jiná. Stejně jako tvoje, Burtone."
Burton Battley přikývnul. "Nemyslel jsem sebe a Severus to určitě ví. Navíc nejsem ani učitelem školy - musí to být učitel, je to tak?" obrátil se ke Snapeovi a ten pomalu přikývnul.
"Něco mi uniká," poznamenal Harry pomalu. "Téměř jako bych měl dojem, že ředitelkou školy není Minerva."
Všichni se podívali vyčkávavě na Snapea. Minerva s napjatým výrazem ve tváři předstírala, že v místnosti vůbec není.
"Zdá se, že to všichni ostatní vědí, Severusi. A Harry je hlava Řádu," spojila se s ním neverbálně Hermiona.
"Tohle se Řádu netýká," zamračil se Snape.
"Všechno se týká Řádu. A Harry už ví i o Joshuovi… Ostatně mu to nejspíš teď právě došlo."
Snape přikývnul a zvednul hlavu k Harrymu. "Máš pravdu, Harry. Jsem stále ředitelem školy. Jistě chápeš, proč jsme se s Minervou dohodli po válce na jiném oficiálním uspořádání. A jistě také chápeš, že je to čistě vnitřní záležitost školy. A že se o ní nemáš nikde šířit. Již nyní to ví minimálně o čtyři lidi více, než by mělo."
"Nejsem hlupák," odpověděl Harry. "Zachovat tajemství umím. Ale kdo bude příštím ředitelem školy, se nepochybně týká i-"
"Ne, netýká," odpověděl ostře Snape.
Harry se téměř neznatelně zamračil, ale nehádal se. Namísto toho se otočil ke svému bývalému zástupci: "Jak ses to vlastně dozvěděl ty, Burtone?"
Snape se na něj také zvědavě podíval. Z Battleyho chování mu bylo stejně jako Hermioně jasné, že o pravém stavu věcí ví. Netušil však odkud.
"Učil jsem tu. To ten skřítek, Severusi," usmál se Burton Battley. "Vzpomínáš? Tu noc, jak jsme hlídali spolu v ředitelně kvůli vlkodlakům… choval se k tobě jako pánovi hradu. A když mě to napadlo… nebylo tak těžké pozorovat tebe a Minervu… Promiň, Minervo, ale bylo to poznat. Pokud to chcete doopravdy tajit, tak se snažte víc. Třeba by ses mohl podívat občas s žádostí o souhlas na Minervu, Severusi, a ne naopak. Vlastně bych se nedivil, kdyby to došlo i ostatním."
"Což nepochybně není důvodem, abychom o tom před nimi hovořili," našla konečně hlas Minerva. "Ovšem budu si dávat větší pozor, děkuji za upozornění, Burtone. A nyní máme už jen deset minut na doladění programu, než přijdou ostatní. Dnes chceme projednat informace od Evandruse z kontinentu - pokud tedy nechceš, aby něco zůstalo jen mezi námi," obrátila se na něj.
"Ne, takhle je to v pořádku."
"Dobře," přikývla Minerva. "Fleur mi psala, že přijde i její bratranec, Léon Delacour. Před dvěma týdny uprchl i s rodinou z Francie. Nemáme stále žádné informace z Rumunska, ty také ne?"
Evandrus Virdee zavrtěl hlavou. "Mí lidé se neozývají. To nemusí samozřejmě nic znamenat, ale nevypadá to tam dobře. Mám ale informace od Judity Markytánové. Dorazila v pořádku. A spojení přes Hynka Prokopa funguje bez problémů."
"Harry se sešel se svým irským protějškem, o tom jsme také plánovali mluvit," pokračovala Minerva.
"Jednal jsem taky s americkým atašé a náměstkem australského ministra pro zahraniční věci, něco k tomu určitě říct chci."
"Spolupracuješ s Percym?" zeptala se Hermiona.
"Jo," usmál se Harry. "Bez něj bych to vůbec nezvládal. Nejspíš dám stejně slovo jemu. Udělá mu to dobře. Slíbil, že připraví přehlednou mapu. To mi připomíná, Severusi, že pokud uvažuješ o Percym… Samozřejmě, že nemám v úmyslu ti nijak radit, a Percy je opravdu hodně schopný, pečlivý, chytrý, ale…" Harry se zarazil a hledal pohledem podporu u Minervy a Hermiony. Když ji nenašel, tak pokračoval: "Je to samozřejmě tvoje odpovědnost, jak jsi řekl. Romilda by měla mluvit o tom, co ví od Cormaca, "změnil raději téma. "Zdá se, že se jí podařilo-" Harry se poněkud zadrhnul, "že si jí daří."
Na stěně se odsunul obraz Ariany Brumbálové.
"Nejsem tu příliš brzy?" ozval se rozpačitý hlas Romildy Vaneové.


Přišli tentokrát téměř všichni, samozřejmě kromě těch, na které vyšla služba při hlídání Bradavic. Snape poslouchal zprávy z Francie od Léona Délacoura, nebyly dobré. Mudlové byli unaveni z neustálých útoků, kouzelníkům se je nedařilo bránit - a mnozí o to ani nestáli. Grindelwald ovládl oficiální mudlovské i kouzelnické mocenské pozice, jejich bezpečnostní sbory. Podařilo se mu ale obratně odpoutávat pozornost, mudlové nevěřili tomu, že je za tím někdo jiný než dobře nastrčení viníci z řad muslimských extrémistů - informace, které se pokoušelo šířit hnutí Nepojmenovaných, byly příliš obskurní, než aby jim mohl někdo se zdravým rozumem věřit. Navíc kouzelníci, kteří s nimi spolupracovali, porušovali zákon o utajení, což byl dost dobrý důvod pro jejich zatčení.
Na celém kontinentě nastala atmosféra strachu, kombinovaná s odhodláním a vzepětím národní solidarity. Dost nebezpečná kombinace v rukách obratného demagoga. A že jím Gellert Grindelwald byl, o tom nikdo v Řádu nepochyboval.
Percy pečlivě připravil mapu - barevně byly odlišeny země, kde Temný pán vládl přímo, země pod vlivem jeho ruského spojence. A země neutrální, jimiž byly bohužel nejen Spojené státy a Kanada, ale i Austrálie, Indie, Čína, Japonsko a většina nemuslimských asijských zemí, Island, Irsko - a byla jen otázka, u kterých z nich zdánlivá neutralita zakrývá spojenectví. A musel si přiznat, že mezi neutrální země by měl ve skutečnosti zařadit i Británii.
"A ten pitomec s tím nedělá vůbec nic," potvrdil Ronald Weasley jeho úvahu. Snapea vůbec jeho reakce nepřekvapila, udivilo jej však, že jeho rozhořčení chápe, přestože stejně chápal i stanovisko McLaggena.
"Nemůžeš takhle hovořit o panu ministrovi, Ronalde!" zareagoval rozhořčeně Percy. "Slečna Vaneová, tedy Romilda, už vysvětlovala, jaké jsou jeho důvody! A jednoznačně si myslím, že má pravdu. Nemůžeme si dovolit boj bez spojenců. I Harry to ví, je to tak, Harry?"
Harry hned neodpovídal, Snape na něm mohl pozorovat jeho vnitřní boj. Vše v něm nepochybně křičelo, že je třeba bojovat, že musí něco dělat. Ale i vzhledem ke své funkci byl nucen v posledních týdnech jednat s tolika spojenci, kteří upřednostňovali mír a klid před bojem, že mu muselo být jasné, že je v tom nyní Británie sama.
"Nikomu z nás se to nelíbí, Rone," řekl George. "Vlastně ve mně všechno křičí, že je to chyba. Že se tomu boji nevyhneme. Že jsme tohle všechno už jednou zažili. Jenže nemůžeme jít do války bez spojenců. Jestli Cormac myslí vážně to, že se bude snažit spojence získávat - a už jen to, že Harry je na tý funkci, kde je, je vlastně povzbudivý - tak je lepší počkat. Minimálně musíme být jednotní v Británii, a to teď nejsme."
"Musíme přesvědčit McLaggena, musíme přesvědčit minimálně Kanadu, Austrálii, Ameriku… Taky si myslím, že musíme počkat," mračil se nespokojeně Harry. "Ale souhlasím s Georgem i v tom druhým - boji se nakonec stejně nevyhneme."
"Je sice pohodlnější nemíchat se do války, ale na druhé straně není méně výhodného postoje: připraví vás o vážnost a vaši zemi o svobodu - vítěz vás pohltí," poznamenala Hermiona.
"To bylo chytrý," pokýval uznale hlavou Ron.
"To byl Machiavelli. Docela chytrý pán."
"Kouzelník?"
Hermiona se nadechovala, ale ke Snapeově úlevě jen mávla rukou a nechala si svou nepochybně peprnou poznámku pro sebe.
"Jenže válka ještě není, Hermiono. Vlastně bysme teď byli agresory my, ne? A GG by to nepochybně mistrně využil," odpověděl George.
"GG?" zasmál se Ron. "To je rozhodně lepší než On nebo Nepřítel." Hned však zvážněl: "Jenže tam někde je Charlie. To ho tam jen tak necháme? To vám fakt nikomu nezáleží na rodině?" rozhlížel se po svých bratrech a George zblednul. "Je to člen Řádu!" podíval se Ron i po ostatních.
"Snažíme se zjistit, co se s Charlesem stalo," promluvil Evandrus Virdee. "Chystám novou misi do Rumunska, mimo jiné i proto, že musíme zjistit, co se stalo s mými lidmi."
"Kdy? Kdy vyrazí? Chci tam s nimi!" vyhrkl Ron.
"Během tří týdnů. Nepovažuji za rozumné, Ronalde, aby ses k nim přidával. Jsou to rodilí Rumuni. Nemyslím si, že jsi schopný naučit se jazyk natolik, abys misi neohrozil prozrazením."
"Je to můj bratr!"
"Ano. A člen Řádu," přikývnul Evandrus.
"Nám na něm taky záleží, Rone," řekl konečně stále zbledlý George. "To, že přemýšlíme, ještě neznamená, že jsme zbabělci."
Snape ho zamyšleně pozoroval. George skutečně už nebyl tím nezodpovědným výtržníkem, jak si jej pamatoval z jeho školních let. Percy nepochybně byl vzdělanější, možná i inteligentnější, i když praktickou inteligenci George rozhodně nepodceňoval. Percyho vystoupení ohledně zahraničněpolitické situace bylo excelentní. Vážil si jej i Harry; to bylo poznat, ovšem přesto jej Harry nepovažoval za vhodného kandidáta a Snape chápal proč. Percy Weasley byl naprosto loajální - i poté, co jej ministr odvolal, v něm ctil svého nadřízeného. Měl sklon podléhat formálním autoritám, což rozhodně byla skvělá vlastnost pro ministerského úředníka i pro učitele.
Ale ne pro ministra, a už vůbec ne pro ředitele Bradavic.


Byli unavení. Měli za sebou dlouhou cestu od toho hrozného rána, kdy se vrátili domů, aby zjistili, že žádný domov již nemají. Že děti nemají matku a on nemá manželku. Že nemá přátele. A že by možná nepřežili ani oni, kdyby právě ten den nešli zkontrolovat hnízdo maďarské trnoocasé dračice. Z jejich osady zbylo jen spáleniště a popel.
Nemohlo by se jim to podařit, kdyby nezradil někdo zevnitř.
Trvalo dlouho, než se jim podařilo dostat až sem. Posílat kouzelnickou poštu nebylo možné, získat mezinárodní přenášedlo už vůbec ne. Používat kouzla se obával, bezpečnější bylo převléknout se za mudly. Svou zemi opustili přes východ, protože ten byl hlídaný nejméně. Přes Moldávii, Ukrajinu a Krym se dostali v podpalubí lodi načerno do Turecka.
Až tam, v zemi mimo vliv Gellerta Grindelwalda, si mohl oddychnout. A až tam se mu podařilo získat mezinárodní přenášedlo do Británie poté, co prodal jedno ze vzácných dračích vajec. Nikdy by nevěřil, že něco takového udělá, ale na světě byly důležitější věci než vymírající draci a pravidla chránící spíše je před lidmi než naopak.
"Tati, to jsou Bradavice?" zatahal ho syn za rukáv.
Přikývnul. Nemohl spustit oči z majestátního hradu obklopeného nádhernou krajinou.
"Proč jsme vlastně nešli nejdřív za babičkou a dědečkem?" zeptala se jeho dcerka.
Charlie se unaveně usmál a ukázal na kožený vak, kde - chráněné kouzlem udržujícím stálou teplotu - strážil vejce draků, které se mu podařilo ze zničené rezervace zachránit. "Pojďte, děti, seznámím vás s člověkem, který nám pomůže postarat se o náš poklad."





 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 KattyV KattyV | Web | 30. července 2015 v 21:01 | Reagovat

Musím říct, že se mi líbí. jak jsi vystihla Percyho. Schopný, loajální. Vlastně velmi kladně vlastnosti, že? Jenže...
A poslední kousek... kratinký, ale je v něm řečeno hodně.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
*************************************************************************************

KattyV a Regi prohlašují:
Na našich stránkách často najdete fanfiction příběhy ze světa Harry Pottera.
Všechna práva na postavy, které jsme si nevymyslely samy, jsou vyhrazena J. K. Rowlingové,
které tímto děkujeme za to, že nám dala svět, ve kterém si můžeme hrát.


14.1.2014