ABYSTE U NÁS NEBLOUDILI A JEDNODUŠE NAŠLI JAKOUKOLI POVÍDKU NEBO ČLÁNEK, JE TU PRO VÁS




A CO NOVÉHO VÁM ŠÍLENÉ ŠUPLE NABÍDNE PRÁVĚ TENTO TÝDEN?

PONDĚLÍ: Útočiště (fanfiction příběh na pokračování) od Danae
ÚTERÝ: Věda ve sto slovech od JJ
STŘEDA: Hotel u devíti koček od Tory
ČTVRTEK: Malfoyovské střípky od Martian
NEDĚLE: Severus a Megan od Katty

Vše je bohatě ilustrováno kolážemi KattyV

*************************************************************************************

Kterak Penny pošťákovala

14. července 2015 v 7:13 | ioannina |  Kterak Penny...

Třináctý dílek životopisného povídání, které fenka Penny své člověce do klávesnice naštěkala.



Jednoho dne se na mě moje člověka podívala a povídá, že jsem hubená jako lunt a stojánek na topinky v jednom. Nevím sice, co je lunt, a topinky se u nás doma taky moc neohřejí... tedy, ony se ohřejí, jak se pečou, ale pak je moje člověka obvykle schroupá ještě dřív, než stihnou vychladnout. Takže bych měla vlastně říct, že u nás doma se topinky moc nevychladí, ne? Co? Hm... kde jsem to byla. Ano, už vím. U stojánku na topinky. Takže moje člověka prohlásila, že jsem pes mnohožeberný, kterým by i topinky propadávaly, nebýt kožichu, a že se s tím musí něco udělat.
Na to léto si moje člověka zrovna sehnala brigádu, kdy nosila lidem noviny, aby ráno při snídani věděli, co se ve světě včera stalo. A tak to musíte mít vy lidi zařízené, protože nemáte správné čenichy a stydíte se čichat na psích zpravodajských drnech a nárožích. Protože kdybyste měli ty čenichy, jako máme my, a chodili po čtyřech, věděli byste všechno důležité, než byste došli z domu do práce. Jenomže nemáte, a tak vám musí jiní lidi ty zprávy z drnů a nároží sbírat a na papíry tisknout a to se pak jmenuje noviny a ty vám moje člověka to léto nosila do schránek k té snídani.
A protože když je roznášela, obcházela přitom takové dlouhé kolečko... Hm. Kolečko není dlouhé. Moje člověka to zase má špatně a já ji musím opravit. Kolečka můžou být veliká a různě šišatá, ale dlouhá nejsou. Takže moje člověka mohla s těmi novinami obcházet leda tak veliké a hodně šišaté kolečko. Trvalo jí to i s cestou na poštu a zpět tak tři a půl hodiny, protože i na poštu chodila pěšky. Vstávala v děsnou, nelidskou hodinu, tak to aspoň nazývala, a když se vrátila, najedla se a zalezla zase do pelechu. Říkala vždycky, že na chvilku, ale byla to hodně dlouhá chvilka, vím to moc dobře, protože jsem zalízala pod deku k ní, což mám už dovolené, když mě občas bolí moje malinkaté penušaté nožičky, hlavně ze zimy a tak. Takže jsme chrupkaly spolu. A podruhé se moje člověka budila až k obědu.
Tak vám uvažuju, že jsem moji člověku konečně naučila řádné psí životosprávě. Po žrádle se jde okamžitě spát a vstáváte, jenom když máte dobrý důvod. Třeba naději na další žrádlo.
Kde že jsem to zase...? Aha. Žrádlo. Víte co, vůbec se neměla divit, člověka moje, že jsem jako stojánek na topinky z luntu. Protože ty granule jsou jaksi takové čím dál hnusnější. No vážně. Vůbec jsem na ně některé dny neměla chuť a žrala jsem je, jenom abych mojí člověce nedělala příliš velké starosti.
Ale moji člověku napadlo, že když ona má po vstávání v nelidskou hodinu - prý mezi psem a vlkem, i když tedy vlka jsme doma nikdy neměly, a to ani plyšového, - když má po tomhle vstávání a tříhodinovém obíhání velikého šišatého kolečka hlad jako ten vlk, co ho doma nemáme, mohla bych, no hádejte? Správně. Obcházet to kolečko s ní. Prý mi pak ty granule začnou zase chutnat.
To vám povím, tolik let spolu s mojí člověkou žijeme a ona pořád ještě nepochopila, že granule se dělí na hnusné, méně hnusné a super hnusné. Že chutné granule neexistují. Jo, uzenáč, to je jiná, nebo sýr třeba, nebo takové prasečí pařátky, to je pochutnáníčko, ale granule tedy vážně ne. Kolečko nekolečko. Ale už moji člověku trochu znáte a víte, jak je paličatá. Je paličatější než já, a to je opravdu co říct. Takže když si usmyslela, že s ní budu obcházet veliké šišaté tříhodinové kolečko s novinami, kam někdo posbíral čerstvé zprávy z nároží a brdků čůracích, a že jí budu pomáhat hledat ty správné dveře a schránky, kam ty noviny patří nastrkat, nebylo úniku.
První den jsem měla co dělat, abych doťapala k té poště. Lidi, ona si vybrala zrovnika hlavní poštu, co je uprostřed celého města! Pravda je, že jsme k ní šly co nejodlehlejšími uličkami, abych si mohla přečíst a hlavně napsat nějaké ty novinky i já... a lidi, moje člověka snad po těch letech dostala nějaký ten rozum nebo co. Asi ho našla na té poště. Odtud prý vám lidem občas chodí balíčky. Tak jí asi došel nějaký ten balíček rozumový, že konečně pochopila, že ty pořádné psí noviny se nejlíp ze všeho čtou, když je ještě rosa. A že to taky po silnicích běhá nejmíň pejsků s kulatýma nohama a svítícíma očima, takže je klid, tedy na město celkem hodně klid, protože opilí lidi z večera jsou už doma nebo někde v kotci zadrátovaném, jako je ten, kam zavírají zatoulané pejsky, a většina normálních lidí ještě nevylezla z pelechů, takže máte město jenom sami pro sebe.
Takže ten první den. To jsem vám chtěla teď vykládat. Hned ještě v našem sídlišti jsem napsala všem kamarádům, že jdu pošťákovat, ať je to, co je to, a ať mi drží všechny drápky, hlavně ty na paspárkách, pokud je mají, protože ty přinášejí nejvíc štěstí. Pak jsem tedy doťapala k té poště a než si moje člověka nacpala tu tunu novin do brašny, trochu jsem si schrupla. Potom to vypadalo, jako bychom zamířily zpátky domů, a já se začala opatrně radovat. Ale nešly jsme domů, kdepak. Vyrazily jsme na to šišaté kolečko.
První kus toho kolečka vedl po veliké ulici, kde jely ještě ne docela probuzené šalinky. A protože ještě napůl spinkaly, skoro nemlátily do těch svých klacků, po kterých běhají. Než jsme z té ulice zahnuly pryč, nahrnulo se tam to autíčko, co ho my pejsci nemáme rádi, protože nám krade naše popelnice a vyžírá je až do dna. To rachtalo těmi popelnicemi a tím ty šalinky doprobudilo. Docela poslední, co jsme mohly z té ulice vidět, bylo, jak semafor přestal ospale mrkat prostřední-prostřední-prostřední (moje člověka říká, že ta barva je oranžová a že vám to mám tak napsat, i když mi to přijde divné) a začal bděle svítit okem horním. (Moje člověka říká, že je červené.)
Tu velkou ulici jsem měla později ráda ještě z jednoho důvodu: hned první novinová zastávka na ní byla v jedné vrátnici, kde mě vždycky moc obdivovali a už od druhého dne tam pro mě mívali nachystanou nějakou tu dobrotu. Kousek sýra. Psí tyčinku. A tak. Myslím, že mě tam měli i raději než moji člověku, protože ona tam nažrat nedostávala.
Když jsme zahnuly z veliké šalinkové ulice, šněrovaly jsme chvilku mezi ulicí šalinkovou a ulicí trolejáčkovou po takových malinkých uličkách, kde pejsci s kulatýma nohama a svítícíma očima můžou běhat vždycky buď jen tam, nebo zpátky, ale nikdy ne to i to. My psi praví, tlapkatí, a vy lidi tam můžeme chodit, jak se nám zachce. Asi proto, že jsme rozumnější, než plechoví pejsci kulatonozí. Ten první den jsem si to šněrování tedy neužívala ani trošičku. Snažila jsem se zapamatovat si, do kterých dveří moje člověka čumák strká a do kterých ne, protože jsem tak nějak tušila, že to budu potřebovat. Taky jsem se snažila dávat si přední packy před sebe dřív, než mi tam padne hlava. A víc jsem už nestíhala.
Později jsem zjistila, že na jedné z těch ulic bydlí pán, který nevidí, a jeho pes, který se kouká i za něj. A aby ten pán věděl, kde ten jeho pes zrovna je, má ten pes na postroji velikou rolničku. Ptala jsem se ho, jestli mu to nevadí, když mu tak za ušima ve dne v noci cinká rolnička, kdykoli se pohne, ale on mi řekl, že si už celkem zvykl a hlavně že ji nosí rád, protože jak jinak by jeho pán věděl, kde on právě je? Měl vám svého pána hrozně moc a moc rád a chránil ho před každým nebezpečím: špatně odložená popelnice, jak ji vyžralo to nenasytné autíčko. Díra v chodníku. Nečekaný nový plot. A tak všecko. Uměl toho svého pána vodit na moc trasách, to mi řekl, a dokázal to líp než já pro moji člověku, to tedy musím přiznat. Protože já občas spolíhám, že moje člověka přece jenom oči má a může se rozhlídnout.
Když jsme pak ten první den přecházeli zase tu šalinkovou ulici, bylo na ní už spousta autíček s kulatýma nohama a šalinky cinkaly docela probuzeně, takže mě moje člověka vzala pod paži. To já vám umím: sednu si jí tak trochu stranou na bok, ona mě podebere pod hrudníkem a přitiskne k sobě, já jí ještě položím jednu packu na ruku a tak se nesu. Když jsem zjistila, jak to mám udělat správně, přišla jsem na to, že je to vlastně dost pohodlné. A moje člověka mě může zvednout takhle jednou rukou mnohem rychleji, než kdyby mě brala do náručí. Zvlášť když trochu povyskočím, abych jí pomohla. Takže mě tak vzala přes tu ulici šalinkovou a já jí na té ruce usnula.
Druhý den jsem už tušila, co mě čeká, a pořádně si na to protáhla packy.
Došly jsme k poště a já nabrala trochu sil. Prošly jsme šalinkovou ulicí. Objevila jsem toho pejska, co pomáhá tomu slepému pánovi. Celou tu dobu jsem mojí člověce ukazovala, do kterých dveří má ty papírové noviny dávat a které má minout, a málokdy jsem se spletla. A ty, které jsem ukázat zapomněla, jsem si pro zítřek zapamatovala obzvlášť pečlivě. Moje člověka mě chválila, jak hezky ťapu a jak si skoro všechno správně pamatuju. Potom jsme přešly tu šalinkovou ulici, tedy já se přenesla, protože se o mě moje člověka mezi těmi autíčky a šalinkami bojí, a kousínek jsem si schrupla. Ale pak jsem se probudila a chtěla jsem dolů, abych si zase zapamatovávala správné dveře, a, lidi, ten kus šišatého kolečka byl asi nejhezčí! Byly to ulice trochu do kopce, trochu z kopce, celé takové klidné a ospalé, s pruhem trávy u domů i vedle silnice, a tam všude já mohla čichat a číst naše psí novinky. Takže jsem si četla, kdo tam bydlí, jak se má, s kým se kamarádí a s kým ne, a psala jsem jim, že jsem tudy šla, že tam roznášíme s mojí člověkou lidské noviny, tak ať na nás neštěkají, a takové důležité věci. Pak jsem si zase schrupla na poště, když moje člověka odevzdávala prázdnou brašnu, a potom jsem hrdinně doťapala až domů.
Ale třetí den, lidi! To mě bolely tlapky tak moc, že se moje člověka slitovala a nechala mě doma. Měla jsem je celičké uťapané!
A tak to chodilo den za dnem. Pejsci v těch hodně trávových ulicích si na nás zvykli a ti z nich, kteří už tak brzo ráno byli na procházce, o nás pak popovídali přes den ostatním, takže na nás nikdo neštěkal. Já si pamatovala všechny správné dveře. I když, řeknu vám, vy lidi jste vážně hrozně divní. I s těmi vašimi novinkami. Máte dny, kterým říkáte pondělí, a to se chodilo do některých dveří navíc. Máte dny, kterým říkáte pátek, a to mě mátlo strašlivě, protože se chodilo do spousty dveří navíc! První pátek jsem koukala jak zjara: copak si to špatně pamatuju? Moje člověka mi musela říct, že je ten pátek a že je to jinak. Druhý pátek jsem si musela vzpomenout, že je to vlastně tenhle divný mocdveřový den, a než mi to došlo, koukala jsem na ty jindy vynechávané dveře prý hrozně švandovně. Moje člověka se mi smála, představte si. To je od ní nefér, ne? Ale pak jsem na to přišla - když je den pátek, pozná se to podle toho, že má moje člověka brašnu strašně moc a moc nacpanou a bere ještě tašku na kolečkách. No a pak máte nejzákeřnější den v týdnu, který se jmenuje sobota a vyznačuje se tím, že na vrátnici nikdo není, takže nedostanu svou tyčinku. Škandál. Ale potom je nádherný den zvaný neděle, kdy nejdeme nikam a spíme až do alelujá. Nevím sice, kde máme v posteli to alelujá, ale když moje člověka říká, že tam někde je, musí tam přece být, to dá psovi rozum.
Ale, lidi, něco vám povím. Z pejska topinkostojánkového jsem se tím chozením opravdu vypracovala zpátky na pejska s nějakými těmi svaly na kostře, přesně jak mi to moje člověka prorokovala. A znovu mi začaly chutnat granule.
Takže jsem se rozhodla, že mám to pošťákování asi docela ráda.


(Podle vyprávění své Penny sepsala Ioannina.)





zpět ooOoo dál
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Regi Regi | E-mail | Web | 14. července 2015 v 7:39 | Reagovat

Penuško, tohle je jeden z nejhezčích dílků. Až je mi líto, že jsem nebydlela za některými těmi novinovými dveřmi. Určitě bych pro tebe taky měla pokaždé něco dobrého.

2 karakal karakal | 14. července 2015 v 8:28 | Reagovat

Jestli ona Penuška spíš nezačala přibírat z těch dobrůtek ;). A nebo jí krmili opravdu jen na té vrátnici? To by asi nestačilo. Tenhle příběh si nepamatuji. Buď mi tenkrát unikl, nebo je nový.

3 Martian Martian | 14. července 2015 v 8:48 | Reagovat

Penuško - a víš, co mě nejvíc rozesmálo? Představa toho poštovního balíčku, v němž se nachází rozum. Takové balíčky by se asi měly doručovat plošně, třeba jednou za rok na Vánoce nebo tak… :-D :-)

4 ioannina ioannina | 14. července 2015 v 20:58 | Reagovat

[1]: Vážně se ti to tak líbilo? To jsem moc ráda. Byla to sice doba, kdy Penuška už byla starší, ale byl to fajn čas.

[2]: Fakt jenom na té vrátnici. A tenhle dílek (i ten předchozí a pár plánovaných budoucích) jsi ještě nikde vidět nemohla, jsou psané speciálně pro Šuple.

[3]: To by se měly!!! Nebo na Žanka Husovýho, na toho ještě nejsou pošty zahlcený! :-D

5 Dinnes Dinnes | 15. července 2015 v 8:47 | Reagovat

Taky by se mi líbilo, kdyby mi Penuška nosila noviny. :-)
U nás občas roznáší pitbulka a moje čtyřnohá ji nemá ráda. Asi jí závidí tu tašku na kolečkách. :-D

6 KattyV KattyV | Web | 15. července 2015 v 10:37 | Reagovat

Penuško, ty lidi jsou divný, viď? Jiný dny pondělky, jiný pátky a co teprve ty soboty. Ještě že mají i neděle, kdy si nožičky mohou odpočinout. :-P

7 ioannina ioannina | 15. července 2015 v 10:54 | Reagovat

[5]: Jó, tašky na kolečkách jsou strašliví nepřátelé! To jsou totiž štěňata popelářských autíček.

[6]: Lidi v tom mají naprostý čurbes. Nebýt těch nedělí, mávli by nad nimi psi dávno tlapkou. :-P

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
*************************************************************************************

KattyV a Regi prohlašují:
Na našich stránkách často najdete fanfiction příběhy ze světa Harry Pottera.
Všechna práva na postavy, které jsme si nevymyslely samy, jsou vyhrazena J. K. Rowlingové,
které tímto děkujeme za to, že nám dala svět, ve kterém si můžeme hrát.


14.1.2014