ABYSTE U NÁS NEBLOUDILI A JEDNODUŠE NAŠLI JAKOUKOLI POVÍDKU NEBO ČLÁNEK, JE TU PRO VÁS




A CO NOVÉHO VÁM ŠÍLENÉ ŠUPLE NABÍDNE PRÁVĚ TENTO TÝDEN?

ÚTERÝ: Věda ve sto slovech od JJ
STŘEDA: Hotel u devíti koček od Tory
NEDĚLE: Severus a Megan od Katty

Vše je bohatě ilustrováno kolážemi KattyV

*************************************************************************************

Kterak Penny se svojí člověkou po lesích chodila

7. července 2015 v 6:10 | Ioannina |  Kterak Penny...



Dvanáctý dílek životopisného povídání, které fenka Penny své člověce do klávesnice naštěkala.


Pamatujete si, jak jsem kdysi na začátku povídala, že má moje člověka tři druhy pelechů? A že moc nerozumím rozdílu mezi pelechem na chatě a pelechem pod stromy? Tak už jsem to vyzkoumala. Na pelechu pod stromy moji člověku nejvíc baví to chození. A to jí tedy schvaluju, protože chodit a běhat je príma.
Postupným sledováním jsem zjistila, že jak dlouhá bude procházka, zjistím, když se podívám, jaké boty si člověka bere. Když vleze do obyčejných sandálů nebo tenisek, jdeme na procházku. To je tak do deseti kilometrů. To znamená, že od začátku do konce můžu běhat tam a sem, lovit šišky a klacky, člověka mi je bude ráda kopat nebo házet a strávíme venku takovou hodinku nebo dvě.
Když si člověka vezme obyčejné tenisky nebo sandály, ale uváže si kolem pasu větrovku, jdeme na delší procházku. To je tak do dvaceti kilometrů a to už nemá smysl lovit šišky, ale pořád ještě jde lítat dopředu dozadu. Občas mi moje člověka někde najde nějakou překážku, třeba spadlý strom a tak, a to si pak i zaskáču a zacvičím.
Ovšem jak si člověka obuje turisťáky, jde do tuhého. To znamená, že se půjde celý den, že budeme mít s sebou flašku vody a že vůbec nemá cenu kamkoli lítat, protože si stejně ušlapu nožičky až po ouška a ocásek. A občas se vrátíme vlakem.
Moje člověka nejraději chodívá proti řece. To nejdřív jdeme přes pár kopců, pak pokračujeme kolem přehrady, potom si dáme něco dobrého v jedné pejskofriendly hospodě a pak už ťapeme kolem řeky nahoru nahoru, kolem spousty chat, přes takový svah, kde člověce musím pomáhat, protože je to tam na ni těžko schůdné, jelikož nemá čtyři nohy ani pořádné drápy, a postupně dojdeme buď na chatu, nebo na vlak a jím jedeme domů.
Ale už moji člověku trochu znáte, že? Takže je vám jasné, že žádná cesta nebyla stejná. Moji člověku sice baví pozorovat změny známé krajiny, ale i tak si tam ráda hledá různé trasy. A tak je celkem jasné, že se tu a tam netrefí a trochu si zabloudí. No a právě na to má koho? Správně.
Popovídám vám ze všeho toho bloudění o třech cestách.

Na první z nich jsme vzaly s sebou Bílou příšeru. To s námi totiž ještě Nessy bydlela.
Moje člověka zahlásila, že jdeme hodně, hodně ven.
Nessy se začala radovat a poskakovat.
Já se koukla, jaké boty si člověka obouvá. Zjistila jsem, že turisťáky. Zvedla jsem obočí, usmála se ušima a pořádně si protáhla tlapky. (To je něco jako psí rozcvička před velkým výkonem, kdybyste nevěděli.)
Vyšly jsme před dům. Lochneska pořád běhala dokolečka a poskakovala jak potrhlá. Já povídám, neposkakuj, bude ti to chybět. Nesina na to, prý že co jí bude chybět, žrádlo? Já si plácla packou o čelo a říkám, Lochnesko pitomá jedna nepoučitelná, já už teda nic neříkám, ale pamatuj, na moje slova dojde.
A došlo. První třetinu cesty Nessy poskakovala, lítala dopředu dozadu, odbíhala do lesa, nechtěla přiběhnout, když člověka volala, že jede autíčko, a remcala přitom, že co prý na lesních cestách má autíčko co dělat a že ona ho doběhne a předběhne a uloví a zakousne a zahrabe v křoví. Druhou třetinu cesty, zatímco já spořádaně ťapala kolem člověky, deset metrů sem deset metrů tam, Nesina lovila klacky a zalehávala k nim, že je jako bude žužlat. Asi si myslela, že nás zmate, že jí nepřijdem na to, že vlastně nenápadně odpočívá. Pak nechávala klacek klackem a fofrem nás dobíhala, čímž se vyčerpávala ještě víc. Já podlehla a znovu říkám, Lochnesko pitomá, to vůbec ještě není konec, ještě bude hůř, nedělej ofuky, nechej těch klacků a ťapej jako slušný pes maratonec. Malá na to, co je pesmakarónec? Já se zase plácla packou do čela. Nesino jedna, říkám, tolik slovníků jsi sežrala a tenhle základní poznatek ti unikl?! Nessy prý, že slovníky žrala, aby se vyznala v těch cizojazyčných kuchařkách. A že jestli bude člověka vařit k večeři tyhlety pesakaróny, tak leda dobře, bude aspoň změna proti hnusným granulím. A že by ji zajímalo, kde se ty pesakaróny loví. A zaběhla zase do lesa, že si je vyčmuchá. Já se znovu plácla packou do čela. Nesino pitomá, pesmakaróny neexistují. V lese se loví lanýže. A ty nelovíme my psi, ale prasata špinavá. Což ty, poté cos proletěla tím bahnem se zeleným šlemem, už vlastně jseš.
Poslední třetinu cesty se Nessy táhla člověce za patama, mrmlala něco o nožičkách ucapaných až k ramenům a už vůbec nikam nelítala. Ve vlaku pak úplně vytuhla, rozplacatila se na placato a nahlas chrápala. Čímž ovlivnila moji člověku, která si taky schrupla. Takže bylo jen a jen na mě, abych hlídala, kterou zastávku máme vystoupit. Naštěstí takové věci dávno umím. Drbla jsem moji člověku studeným mokrým fifákem pod koleno, ona zaječela a zdar cesty byl zachráněn.

Další taková zábavná cesta se odehrála, když už jsem se tu a tam musela při běhání zastavit, abych odpočinula packám, které mě začínaly trošinku pobolívat. Moje člověka říkala něco o budoucí artritidě. Nevím přesně, co je artritida, ale myslím, že se to nedá sežrat, a tak se o to nebudu zajímat.
Moje člověka kvůli té nesežratelné artritidě nejdřív vyrobila ze čtverce plachtoviny takovou ledvinu zavazovací a ušila na ni silný popruh. Pak mě do toho učila nastupovat. Potom to kolem mě zavazovala a poponášela mě v tom po bytě. A když jsem jí z toho konečně přestala vyskakovat a vypadávat, sbalila batoh, do batohu dala vodu a tuhle ledvinu, a nazula boty turisťáky.
A vyrazily jsme na cestu podle řeky.
Akorát že moji člověku popadla kreativní nálada. Takže šla přes jiné kopečky. A protože tam neznala cestu a protože takové malinkaté cestičky na mapě ani snad nejsou a protože chodit podle lidských turistických značek považovala za něco pod svou úroveň a protože si pořád ještě nevypěstovala správný čenich, aby uměla vyčmuchat naše psí stezičky, samozřejmě jsme skončily v roští.
Takže jsme tam v tom roští trčely a kopřivami se brodily a přes potok mnohokrát skákaly asi tak tři hodiny. Moje člověka dávno rezignovala na svou pýchu a na přesvědčení, že turistické značky jsou pro sraby. Aspoň jednu malinkatou značičku, skuhrala, prý, Penuško, vyčmuchej značičku, hledej! Co o to, já jí vyčmuchala značiček plno, akorát jí se nechtělo po srnčích chodníčcích chodit. Ony totiž, to uznávám, vedly pořád dokolečka dokola.
Nakonec jsme z toho lesa vylezly. Ale moje člověka vůbec nevěděla, kde jsme. A tak jsme šly, dokud se lesní cesta neproměnila na štěrkovanou, ta na asfaltku a ta potom na pořádnou silnici s pruhem uprostřed. Po té jsme už dorazily do civilizace. Moje člověka si přečetla značku na kraji té civilizace, ale nic jí to neřeklo. A tak jsme pokračovaly dovnitř do té civilizace, dokud jsme nenarazily na člověka. Tehdy moje člověka použila speciální moravskou variantu GPS: Gde Proboha Su? Dozvěděla se taky, kudy máme jít dál. Prý přes jakousi oboru. Prý ale máme dávat pozor na značku, že je to tam značené blbě. A jsou tam divočáci. Ale pokud to prý stihneme projít, než padne tma, nemáme se čeho bát.
Jo. Jenže. Moje člověka se svým neexistujícím čenichem samozřejmě ztratila tu značku. Takže jsme se bůhvíkolik kilometrů vracely a hledaly a pak ji teda našly a pak ji zase ztratily a pak už padala ta tma a moje člověka povídá, že prý to já se táhnu. No, pravda je, že mě ty moje nožky už bolely, však jsme po těch zkratkách v trní nachodily už nejmíň šest hodin. Moje člověka našla jakousi prý nadějnou asfaltku, co podle ní byly posedy. To je taková lidská číhačka, akorát že není za keřem, ale nahoře na stromě. Nám pejskům se na ni vážně těžko leze.
A mně se těžko lezlo i po té asfaltce. Moje člověka si všimla a povídá, Penuško, pojď, poneseš se. A vyndala z batohu tu plachtovou ledvinu a já si do ní nastoupila a moje člověka ji zavázala a pověsila si ji křížem přes rameno.
Potom jsem usnula, takže další kus cesty nevím.
Probudila jsem se, když to se mnou začalo moc házet.
Kolem už totiž napadala ta tma a divoká prasata vylezla a šla se podívat, kdo že se jim to placatí po asfaltce. A moje člověka se polekala a dala se do běhu.
Já vystrčila z ledviny čenich a lidi, řeknu vám, ten pach se mi vůbec nelíbil.
Zamlela jsem se.
Moje člověka povídá takovým vysokým hlasem: Penuško, nemel se, zůstaň tam.
Tak jsem teda zůstala v té ledvině plachtové, i když to se mnou házelo, div mi to moje vlastní ledviny neutrhalo.
A potom už byla prasata pryč. Asi utekla, když slyšela moji člověku při tom běhu funět. Nejspíš jim přišla nejmíň jako medvěd.
A pak jsme dorazily k plotu té obory a moje člověka si oddechla. A šly jsme dál po nadějné asfaltce, až jsme dorazily k silnici s pruhem a po ní jsme pak ťapaly dál, já občas na vodítku, občas v ledvině plachtové. A došly jsme k té pejskofriendly hospodě. Ta hospoda je tak hrozně moc a moc friendly, že je před ní dokonce i zastávka autobusu. Moje člověka si vyhledala, kdy nám jede autobus domů, nastavila si na telefonku budík a šly jsme do té hospody, ona na skvělou polívku v chlebu a já na šlofíka.
Druhý den jsem doma prospala skoro celý. Tlapky jsem měla jako gumové a drápy na nich celé oťapané.
Ale moje člověka říkala, že jsem pejsek statečný a nejpenušatější Penuška na celičkém širokém chlupatém světě. Takže to přece jen stálo za to.

Na poslední pořádnou výpravu kolem řeky si moje člověka vzala kolo.
To už jsme obě věděly, že si ujdu svých pět kilometrů a pak se musím trochu poponést nebo popovézt. A moje člověka říkala, že jak si půjdu těch pět kilometrů, které mi trvají dobré dvě hodiny, tak ona mě pak naloží do košíku, kde už dávno umím jezdit a kde mám pohodlný polštářek, aby mi nepropadávaly tlapky mezi dráty, a dalších patnáct kilometrů prý urazí za hodinu a tím je prý nadežene.
Moje člověka má vážně divné nápady. Nadhánět čas nebo kilometry. Vždyť kilometry tam na zemi prostě leží a ani se z ní nehnou, nedají se zvednout a poponést jako balonek nebo klacek a už vůbec nemají nožičky, aby mohly někam utíkat. A čas si běží svou vlastní rychlostí a pořád jenom zezadu dopředu. Tak to mi teda vůbec nešlo na rozum, jak chce moje člověka takové věci nadhánět, to vám povím.
Ale nevadí.
Nejdřív jsme jely po cyklostezce k přehradě a já se vezla v košíku. Pak moje člověka řekla, že je tam pořád ještě moc autíček a že ona na to nemá nervy, takže jsem se ještě vezla v košíku. Vykukovala jsem mojí člověce vedle levého boku, ušiska se mi třepetaly, poctivě jsem tandemově vyvažovala a kormidlovala ocáskem.
Pak přišla ta část cesty, kam už autíčka nesmějí, takže došlo na mých pět kilometrů. Moje člověka slezla ze sedla, vedla kolo a já si řádně užívala.
Jenže.
Já vím. Už to znáte. S mojí člověkou je vždycky nějaké jenže.
Tohleto jenže se jmenovalo prosinec, tři hodiny odpoledne a patnáct kilometrů do cíle.
Moje člověka povídá: Penuško, v pejskofriendly hospodě se tentokrát nezastavíme a ani nepojedeme tou cestou, jak mi vždycky pomáháš se vydrápat do svahu. Protože když se dostaneme k tomu svahu, tak už bude úplná tma. Což o to, mě bys tam vytáhla, to vím, ale co s tím kolem, víš? Tak pojedeme po silnici kolem dokola, však už jsme tu cestu takhle s kolem jely jednou, pamatuješ, jak jsi vypila všechnu vodu a pak jsme žraly ten meloun?
Já se v košíku protáhla a mrkla na ni, že klidně. Že dobře ví, že už až tak skvěle nevidím, takže musí vybrat cestu sama. Já že budu s ní, ať půjdeme, kam půjdeme. A budu za ni čichat.
Dobrá. Moje člověka se podívala před hospodou do mapy a polohlasně si mumlala, kudy chce jet.
Jo. Jenže ten kopec obrovský, co je na něm nahoře značka, aby lidi v autech dobře brzdili, jinak se dole rozplácnou, se prostě nedal na kole vyjet. Takže jsme ho šlapaly, já občas v košíku a občas, když to bylo moc prudké, na vodítku vedle mojí člověky. A šlapaly jsme ho strašně moc dlouho. Když jsme ho vyšlapaly až nahoru k té dědině, kde jsme měly zabočit na lesní cestu, byla úplná tma.
A byl tam nahoře sníh. Ne nijak moc, ale byl.
Myslím, že je to tudy, řekla moje člověka.
Já v košíku zpozorněla. Ale nemohla jsem jí poradit, protože jsme tudy předtím jely opravdu jenom jednou a ještě v opačném směru a já byla na tomhle místě už moc unavená a myslím, že jsem snad v tom košíku tehdy i usnula.
Dojely jsme na rozcestí a moje člověka zastavila. Tady je to zasněžené hrozně jinačí, Penuško, povídá. Ale myslím, že tamtudy.
A to už bylo špatně, ale ani jedna jsme to nevěděly.
Moje člověka to zjistila za asi půl hodiny, když vyšel měsíc a protože byl na zemi ten sníh, bylo prý docela i vidět. A ona přišla na to, že to tam vůbec, ale vůbec nepoznává.
Abyste totiž rozuměli. Těch cest je tam strašně moc a vypadají tak trochu jako strom. Když se jede od chaty k pejskofriendly hospodě, jdete jakoby od malinkých větviček v koruně ke kmeni. Takže se můžete dobře orientovat: prostě si vždycky vyberete tu cestu, která je prošlapanější nebo větší. Ale když jedete tak jako tehdy my, jdete od kmene k malinkatým větvičkám, takže není žádné správné měřítko, jakou cestu vybrat, jelikož tu prošlapanější máte za zády.
Když moje člověka zjistila, že si vybrala špatnou větvičku, měly jsme za sebou už několik dalších odboček a ona měla strach, že jestli se začneme vracet, zamotáme se příliš. Věděla totiž ještě zhruba směr, kterým bychom měly pokračovat. Tak se rozhodla, že pojedeme dál a že se pokusíme dostat se přes nějaké to cestové křížení zpátky, kam potřebujeme.
Místo toho jsme postupně našly plot a za ním jakousi chráněnou oblast, nadějnou asfaltku se smyčkou na konci, cestu vedoucí do roští, kterým jsme se hrdinně prodraly a nahoře už nebylo nic, jenom stromy, takže jsme šly co nejrovněji, dokud jsme nedorazily na další cestu. Pak jsme uslyšely divočáky, moje člověka mě vysadila do košíku a utíkala vedle kola (už dávno nejela, říkala, že by si ráda zachovala obě oči a že po neznámých polozarostlých cestách potmě a ve sněhu jezdí jenom sebevrazi, s čímž souhlasím). Dorazily jsme k posedu a moje člověka nechala kolo dole, vystrkala mě po žebříku a pak vylezla za mnou a čekaly jsme, dokud ty prasata neodejdou. Moje člověka chvilku přemýšlela, že bychom tam přespaly, a já jí říkala, že když si mě strčí pod bundu, bude nám oběma teplo dost, ale pak jsme to zavrhly, protože jsme nevymyslely, jak se odtud ve spánku neskutálet. Takže jsme slezly a já se zase vezla v košíku a moje člověka bloudila a bloudila a povídala, že už chápe, proč si lidi vymysleli pověsti o bludičkách. Obcházely jsme totiž asi dvě hodiny velkým obloukem jakési světýlko nejspíš z nějakého okna, ale cesta tam ne a ne zahnout, a protože mezi námi a tím domem bylo zarostlé údolíčko, měla moje člověka strach, že pustit se přímo do lesa, ztratila by jak světýlko, tak cestu. Takže si pořád dokola opakovala Neopouštějte stezku, což určitě musí být z nějaké knížky, jenom mi neřekla z jaké.
Ale nakonec uviděla světlý pruh mezi stromy a správně uhodla, že je to kraj lesa.
Prodrala se i s kolem a se mnou v košíku tam.
A bylo to pole, hodně hluboko zasněžené pole.
A kolo jí zapadlo.
Já naznačila, že bych třeba skočila dolů, aby to neměla tak těžké.
Moje člověka povídá: Vážně ještě můžeš, Penuško?
Já říkám: Jasně že můžu. Vždyť víš. Můžu vždycky, když je to potřeba.
Moje člověka mi dala pusu mezi uši, řekla, že jsem statečný pejsek, a postavila mě na zem.
A uprostřed toho pole byla taková veliká lidská značka, které vy lidi říkáte kříž.
Moje člověka zamířila k němu. Obešla ho a povídá: Kříže se staví čumáčkem k cestě. Stoupla si tam, kde ten kříž měl nápis, a říká: Ramena ukazují cestu. Pak mě vysadila do košíku, otočila se zády k lesu a vykročila do bílého neznáma.
A to udělala vážně moc dobře.
Protože jsme přešly hřeben a za ním už začínala dědina.
Moje člověka zaklepala na první okno, kde se ještě svítilo.
Lidi uvnitř se sice divili, kdo na ně klepe, ale když jim moje člověka vysvětlila, kdo je a odkud je a kam jede, pustili nás dovnitř. Dali nám oběma najíst a mohly jsme se v kuchyni ohřát a byli by nás tam nechali i přespat, ale moje člověka nechtěla. A tak nám vysvětlili, jak se dostat na silnici, kde to už moje člověka znala. Pak jí udělali nějakou vodou křížek na čelo, aby nás celou cestu chránil a ukazoval nám, kudy ta správná cesta vede, zkontrolovali, jestli mojí člověce svítí světla a jestli se mi v košíku dobře sedí, a vyprovodili nás.
Na chatu jsme dojely asi za půl hodiny a já hned padla do pelechu. Moje člověka mě zakryla, aby se mi dobře spalo, a pak teprve šla pro vodu a zatápět. A když už měla pořádně vytopeno, ustlala a mě přenesla do svého pelechu. To vím, protože jsem ve spánku přece jen jedno očičko otevřela.
A potom jsme si tam udělaly nádherné Vánoce.


(Podle vyprávění své Penny sepsala Ioannina.)





zpět ooOoo dál
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 KattyV KattyV | Web | 7. července 2015 v 8:18 | Reagovat

Penuško, život s tvojí člověkou byl opravdu dobrodružný, viď? Ale já mám pro ni pochopení. Taky nerada chodím pořád stejnýma cestama a vydávám se na ty neprobádané a taky se občas odstávám do malérů. Ale ono to za to dobrodružství stojí. On by byl život jinak nuda.

2 karakal karakal | 7. července 2015 v 10:34 | Reagovat

Taky jsem se občas pouštěla kam mě oči vedly a pak jsem se divila. Ale co synek opustil kočárek už to nejde. Jsem limitovaná schopnostmi svých dětí a ty teď sice ujdou víc, než Penuška v druhých dvou příhodách (teda ten větší, pro malou je těch 5 km pořád ještě dost), ale pak se o dost víc pronesou. Takže si musím dát bacha, abychom nezabloudili. To zase až budou starší ;).
Ale ve dvou se to lépe táhne, tys měla člověku a člověka tebe, kdopak by se divočáka bál 8-)

3 ioannina ioannina | 7. července 2015 v 19:21 | Reagovat

[1]: Máš pravdu, nuda to teda nebyla. A my to tak měly s Penuškou rády.
[2]: Jo, děti se pořádně pronesou! :-D Ale za chvilku budou starší a bude bloudění, co hrdlo ráčí.

4 Tora Tora | 7. července 2015 v 19:57 | Reagovat

Já jsem jiná povaha, já se nerada pouštím někam jen tak, mám ráda řád a mapy :). A taky mám obavy, že bych to nedala, tak se hlídám. Ale byly doby, kdy jsme také brouzdali lesy, jak nás to napadlo... A hory. No jo.
Užily jste si to. A to je dobře.

5 ioannina ioannina | 8. července 2015 v 23:09 | Reagovat

[4]: Však jak si myslíš, že jsem zjistila, že ujdu víc kilometrů, než jsem vůbec tušila? :D Ale užívaly jsme si. Možná i proto, že jsme se tak dobře sešly, jaká panička, taková psice.

6 Regi Regi | E-mail | Web | 9. července 2015 v 9:14 | Reagovat

Penuško, byla jsem přímo u toho, když jsi tuhle kapitolu naštěkávala své člověce do klávesnice. A bylo moc krásné vidět, jak se při psaní usmívala a několikrát dokonce rozesmála nahlas.

7 ioannina ioannina | 9. července 2015 v 23:47 | Reagovat

[6]: Jo, je moc prima zjistit, že se člověk zase může při těch historkách smát. Pak se i dobře píšou.

8 Martian Martian | 13. července 2015 v 10:22 | Reagovat

No jo, když ony ty Bludné kořeny jsou potvůrky zákeřné. Znám jeden takový kousek od Vranova. Mapu v hlavě, v ruce ještě náčrt, vím zhruba směr - a najednou jsem stejně v jakési debři a vůbec netuším, kudy dál. Fakt zakleté místo, stalo se mi to tam už třikrát. :-?

9 ioannina ioannina | 13. července 2015 v 20:40 | Reagovat

[8]: Bludné kořeny se musí zakreslovat do map!
Pak se totiž přestěhují. 8-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
*************************************************************************************

KattyV a Regi prohlašují:
Na našich stránkách často najdete fanfiction příběhy ze světa Harry Pottera.
Všechna práva na postavy, které jsme si nevymyslely samy, jsou vyhrazena J. K. Rowlingové,
které tímto děkujeme za to, že nám dala svět, ve kterém si můžeme hrát.


14.1.2014