ABYSTE U NÁS NEBLOUDILI A JEDNODUŠE NAŠLI JAKOUKOLI POVÍDKU NEBO ČLÁNEK, JE TU PRO VÁS




A CO NOVÉHO VÁM ŠÍLENÉ ŠUPLE NABÍDNE PRÁVĚ TENTO TÝDEN?

ÚTERÝ: Věda ve sto slovech od JJ
STŘEDA: Hotel u devíti koček od Tory
NEDĚLE: Severus a Megan od Katty

Vše je bohatě ilustrováno kolážemi KattyV

*************************************************************************************

Kapitola dvacátá devátá: Right Where it Belongs - dokončení

14. srpna 2015 v 10:27 | Richenza |  Bless the Child: Kniha čtvrtá - BÍLÝ JEZDEC
Praha; téhož dne

"Pojď dál, Baltazare," řekl Grindelwald s několikaminutovým zpožděním od chvíle, co uslyšel zaklepání na dveře své pracovny.
"Gellerte," vstoupil jeho pobočník dovnitř a téměř neznatelným úklonem dal najevo úctu.
"Posaď se, příteli," pokynul mu Grindelwald, aniž zvednul pohled od zpráv svých konzulů, které pročítal. "Jak se daří tvé ženě? Dlouho jsem ji neviděl."
"Je v péči lékouzelníků od Svaté Zdislavy."


"Nějaké komplikace? Termín má v únoru?"
"V březnu. Není to nic vážného. Ale jsou to dvojčata, potřebuje klid. Je jí moc líto, že pro tebe nemůže v této době pracovat."
"Vybrala si jinou roli. A je to dobrá role. Budou to chlapci?" podíval se konečně na něj.
"Ano," usmál se Byrtus. "Kvůli tomu jsi mě ale nevolal."
"Jistěže ne," přikývnul bez úsměvu Grindelwald. "Jak dopadla rumunská záležitost?"
"Uspokojivě."
"To znamená?"
"Máme dvacet dospělých draků a pět z dračích jezdců můžeme považovat za loajální."
"To není moc."
"Ne všichni se chtěli se podvolit dobrovolně."
"Chceš říct většina," ušklíbl se Grindelwald. "Jsi si jistý loajalitou těch pěti?"
"Ve skutečnosti se jich jako loajálních tváří téměř dvacet. Ale ano, u těch pěti si je Balcescu jistý."
"To mi psal," kývnul Grindelwald směrem k dokumentu, který právě odložil. "Co si ale myslíš ty?"
"Nemám důvod mu nedůvěřovat. Já jsem s nimi také hovořil. I pod Veritasérem."
"Nitrozpyt?"
"Nenarazil jsem na nic podezřelého."
"To nemusí nic znamenat."
"Nemusí," souhlasil Baltazar. "Složili přísahu Balcescuovi. Jsou Smrtihlavové."
"Ano, vím. Přesto s nimi chci mluvit. Na místě."
"Požádám Gizelu," přikývl Baltazar. "Setkal jsem tam se Snižanou Nazarenkovou. Chce s tebou mluvit."
"Už jsem s ní mluvil."
"Ne v poslední době. Byla velmi naléhavá."
"To Snižana umí. Krásná, chytrá, výmluvná. Spal jsi s ní?"
Baltazar se pousmál. "Ne. I když skutečně umí být velmi přesvědčivá."
"A ani ti to nedoporučuji. Ne kvůli mně, zájem o ni už nemám. Kvůli ní. Raději se s ní ani nescházej."
"Dobře," přikývnul Byrtus. "Jen… Žádala mě, abych ti vyřídil, že nejde jen o názor jejich kouzelníků, že i mudlové -"
"Ne," utnul jej Grindelwald. "Už jsme o tom mluvili, nechci ani Pobaltí, natož Ukrajinu. Nezapomeň, získali jsme Moldávii."
"Ale jejich lid-"
"Nechci válku s Ruskem. Jestli jsem se v něčem poučil, je to tohle. Grigorij Jefimovič je spojenec. Málem bych zapomněl, zve mě k sobě. Zařiď to. Ty osobně."
"Proč nechce přijet on sem?"
"Byl zde mnohokrát. Teď jsem na řadě já."
"Nelíbí se mi to."
Grindelwald mávnul netrpělivě rukou. "Je to můj přítel. On mi plně důvěřuje. Bylo by urážkou, kdybych se nezachoval stejně."
Byrtus přikývnul. "Budeš mít sebou přenášedlo."
"Jak probíhá akce Orel?"
"Podle plánu. Zítra budeš mít rozhovor v rakouské televizi, v pondělí v Maďarsku. A dneska vyjde v německým Bildu s velkými palcovými titulky článek s důkazy o tvém utajeném původu, takže to do soboty přebere i bulvár v ostatních zemích a pak i seriózní zdroje. Našel jsem jim hodnověrného svědka, který jim předal dokumenty. Na neděli tě zve bratislavský arcibiskup na mši."
"Nemám ty flanďáky rád."
"To po tobě přece nikdo nechce," usmál se Byrtus. "Jeho Excelence tě obdivuje. Přispěl ti do tvého fondu - prý není pravda, že církev nedokáže darovat. A chce ti požehnat. Vezmeš si tam tu bílou košili, co v ní vypadáš jak Ježíš?"
"Jak jinak," ušklíbl se Grindelwald. "Dobrá práce, Baltazare."
"Dělat s někým jako ty je radost. Líbíš se jim. Ženský tě zbožňují. Ty vlasy na blond byl dobrý nápad."
"Přeháníš. Ne se vším jsem ale spokojený. Co Hlas Salemu?"
"Na tom dělá Bertold Paulinius. S Benny," ušklíbnul se Byrtus.
"To tě ovšem nezbavuje odpovědnosti," podíval se na něj chladně Grindelwald. "Zprávu od Bertolda očekávám už týden."
"Informoval mě. Řeknu mu, aby vše zpracoval písemně. Nebo s ním chceš raději hovořit?"
"Není o čem. Úkol je jasný. Zamezte tomu."
"Hlas Salemu nevysílá z našeho území. Tedy, myslím odnikud z Evropy, ale z Ameriky," dodal rychle Byrtus.
Grindelwald jej bez výrazu vyčkávavě pozoroval.
"Něco jde rušit, ale jen rádiové vlny," nenechal se Byrtus jeho pohledem znervóznit. "Internet ne. Něco blokovat samozřejmě jde, a taky to děláme, ale objeví se to znovu, jinde… Začali jsme pracovat na něčem jiném - šíříme spoustu dalších, ještě šílenějších teorií - a taky články odborníků o tom, jaký typ lidí věří spikleneckým teoriím. Což je ovšem strategie, kterou už léta používají tví přátelé z toho mudlovského Klubu."
"To nejsou moji přátelé. Pouze dočasní spojenci."
"Ovšem ten jejich tajemník, Martin Schneider, tě miluje," usmál se. "A nejen on."
"Co máš proti Dracovi Malfoyovi?"
"Nic konkrétního. Je to jen pocit."
"Já mu důvěřuji."
"Já vím. Jen… je trochu neuchopitelný. Nerozumím mu."
"Stačí, že mu rozumím já. Dělá to, co chci. A přesně to bude dělat i nadále. Jsou za Hlasem Salemu lidi od Braunera?"
"Ano."
"Nemusím ti zdůrazňovat, jak mě uráží, že takové nicky nejste schopní tak dlouho chytit," řekl chladně Grindelwald. "Benny!" zvýšil nepatrně hlas. "Přestaň předstírat, že spíš, a pojď sem."
"Minutku, Gellerte," ozval se za dveřmi ženský hlas, který Baltazar znal lépe, než sám chtěl. Po chvíli se otevřely dveře a v nich se objevila Benedikta Glatzová v županu. Krátce se na Byrtuse vítězoslavně podívala, pak se posadila poblíž Grindelwalda.
"Už o nich nechci slyšet ani slovo, Benny. Ani o těch mudlech, co s nimi spolupracují. Má to absolutní prioritu."
Neptala se na nic. Nenamáhala se ani předstírat, že jejich rozhovor neposlouchala. Měl by si na ni dát pozor, uvědomil si Byrtus, když si prohlížel její studené modré oči. U každé jiné ženy by byly krásné.
"Upřednostňuješ oficiální odsouzení s publicitou, nebo tichou likvidaci?" zeptala se klidně.
"Co navrhuješ ty?"
"Oboje má svá pro a proti. Už jsem o tom přemýšlela. Ty, co jsou veřejně známí, je třeba zlikvidovat veřejně. Obvinit, donutit se přiznat, popravit. Nebo možná i jen zavřít a nechat zemřít na nějakou přirozenou příčinu. Ale ty ostatní… je lepší, když zmizí. Není dobře, aby se vědělo, kolik jich je."
"Jak to hodláš provést?"
"Mám volné ruce?"
"Naprosto," přikývnul Grindelwald.
Snažíme se identifikovat co možná nejvíc jejich kontaktů. Zatím je jen monitorujeme a chystáme síť. Chtěli jsme o tom s tebou ostatně už mluvit, síť postupně stahujeme. Nejsme schopni je ale chytit, potřebujeme je donutit, aby se nám vydali sami. Umíme se ale dostat k jejich vzdálenějším příbuzným, přátelům… Přitlačíme je přes ně ke zdi. Ovšem záleží na tom, jak moc je můžeme přitlačit ke zdi," zúžila oči. Byrtusovi připadalo, jako by se těšila. A nepochybně se nemýlil, pomyslel si s pohrdáním.
"Už jsem řekl, že máš volné ruce. K čemukoli, co uznáš za potřebné. Naprosto k čemukoli. Můžeš jít, jistě máš co dělat."
"To mám," usmála se a odhalila v úsměvu drobné zuby. "Ráda jsem tě viděla, Baltazare. Je to skoro zázrak zastihnout tě v Praze." Její hlas byl tichý, ženský, téměř něžný. A přesto z něj Baltazara Byrtuse zamrazilo v zádech.
"Gellerte," sklonila hlavu, okamžitě ji však vztyčila a odešla se spokojeným výrazem ve tváři.
Když osaměli, Grindelwald tlesknul a před ním se objevila skřítka.
"Koňak a dvě skleničky."
"Jak pán poroučí," uklonila se hluboce skřítka a zmizela. Za několik okamžiků již oběma nalévala zlatavou tekutinu.
Baltazar pomalu upíjel, zatímco z něj Grindelwald nespouštěl oči. "Nelíbilo se ti, že u mě byla."
Byrtus nebyl rád, že to Grindelwald poznal, věděl však, že to nemá smysl popírat. A ani to nedokázal. Mlčky přikývnul.
"Protože jsi s ní spal?"
Byrtus suše polknul. Ne, ani toto nemělo smysl popírat. "To není ten důvod," řekl konečně. "Nemusel jsi mi dávat Veritasérum. Řekl bych ti to i dobrovolně."
"To je dobře. Nechtěl bych, aby byla mezi námi jakákoli nedorozumění. Ty jsi pro mě cennější než ona, Baltazare," řekl Grindelwald měkce. "Slyšel jsem, že se Benedikta osobně věnuje výslechu svědků."
"Je velmi pečlivá," odpověděl Baltazar.
"Říkáš to, jako bys s tím nesouhlasil."
"Jak bych mohl nesouhlasit s tím, že se někdo pečlivě věnuje své práci? Že v ní nachází potěšení? Že plní i úkoly, které by docela dobře mohl ponechat svým podřízeným?" Už se ani nesnažil zakrývat ironii. Ne, že by to pod vlivem Veritaséra dokázal.
"Jistě. Je pracovitá a velmi loajální," nepřestával jej pozorovat Grindelwald.
"Přesně to jsem měl na mysli."
"Sám jsi ji doporučil, Baltazare."
"Vím," přikývnul Byrtus.
"Překvapuješ mě. Nikdy jsi nenamítal nic proti tomu, co musíme dělat. A teď mi připadá, že ti jich je… líto. Měníš se. U Dietlinde by mě to nepřekvapovalo, patří to k roli, kterou si vybrala. Ale že by i tebe tak měnilo rodičovství?"
"Nebojím se tvrdých prostředků, pokud slouží našemu cíli. Nejsem sentimentální, nikdy jsem nebyl, a ani to, že budu otcem, na tom nic nezměnilo. Jenže pro ni to není prostředek, ale cíl." Ne, nebyl sentimentální. Dokázal zabít. A dokázal dokonce i mučit, když to bylo nutné. Na rozdíl od ní však tuto práci přenechal jiným vždy, když to šlo. Zabít bylo tím jednodušší, čím to bylo rychlejší, čím méně přišel do kontaktu s obětí. Nejlepší bylo, když si oběť ani neuvědomila, že umírá. Nevadil mu až tak křik z bolesti, to bylo něconereálného, co se naučil nevnímat. Neměl však rád pohled do očí oběti, její němou výčitku a obvinění. Cítil se pak nesprávně, bez ohledu na to, jak moc si byl jistý, že to vše je nutné pro vyšší dobro.
"Myslíš si, že Benny bude samoúčelně krutá," řekl vážně Grindelwald a Byrtus přikývnul. "Ale v tom se mýlíš. Zvolil jsem Benny právě při vědomí toho, že bude krutá. Ovšem nikoli samoúčelně, alespoň pro mě to není samoúčelné. Odolávají už příliš dlouho. Zvolil bych jiné prostředky, pokud by postačovaly."
"Vím, že to není samoúčelné, Gellerte. A… jsem schopný to zajistit i já. Nebráním se ničemu, co je skutečně potřeba. Pokud chceš, abych tu akci vedl já, jsem schopný splnit ji přesně podle tvých představ."
"I když půjde o děti?"
Baltazar polknul, ale nezaváhal. "I když půjde o děti."
Gellert se usmál. "To rád slyším. Ale potřebuji tě jinde. Benny je plně kompetentní to zvládnout."
"A ještě si to užije," nedokázal si Byrtus odpustit poznámku, o níž věděl, že je po tom všem, co si nyní řekli, nevhodná.
"Není jediná. Víš moc dobře, že pro některé to je zábava. A vždy byla."
"Pro mě ne. A ani pro tebe."
"Proto mi stojíš po boku ty, a ne ona, Baltazare."
"Děkuji, Gellerte," uklonil se lehce Baltazar. Ulevilo se mu, že Gellert jeho nabídky nevyužil. A že jeho postoj sdílí či jej alespoň respektuje.
"Nikdy jsem si nevšimnul, že by ti to vadilo u jiných. Třeba u Alberta nebo Jorika. Proč ti vadí Benny?"
"Neřekl jsem, že mi vadí. Vždyť jsem ji sám doporučil, ne?" odpověděl rychle Byrtus.
"Ti ostatní jsou muži," pokračoval Grindelwald, jako by ho neslyšel. "Proto ti to vadí? Že dokáže být přítulná a pak… jiná? Není snad právě tohle na tom největší zábava?" usmál se zamyšleně.
"Nevím," zavrtěl hlavou Byrtus. "I Dietlinde umí být tvrdá, tam, kde je to potřeba. Ale není nikdy krutá. A ano, vadí mi to právě proto, že je žena, a vadilo by mi to bez ohledu na to, co mezi námi bylo. Teď ale nic není, Gellerte," ujistil ho.
"To mi je jasné. Jsi opatrný. I když nejspíš tušíš, že by mi to u Benny nevadilo."
"Příliš si tě vážím, Gellerte," uklonil se znovu Byrtus a ucítil ledový pot na zádech. "Pokud mě nyní omluvíš…"
Grindelwald jej chvíli ještě pozoroval se zvláštním úsměvem. "Jistě, můžeš už jít, příteli."



Bradavice; téhož dne

Scházel po úzké cestičce k hájence. Profesor Kratiknot měl pravdu - byl dnes krásný den, na listopad naprosto netypický. Stromy v paprscích zapadajícího slunce hrály všemi barvami podzimu, ve vzduchu cítil les a také něco, co mu připomnělo přicházející zimu, snad kouř z dubových polen z Hagridovy hájenky. Na chvíli se posadil na kámen vedle cesty. Studil ho, ale on neměl chuť jej zahřát ohřívajícím kouzlem. Chlad kamene jím pronikal, byl nepříjemný, a on měl paradoxní pocit, že potřebuje, aby mu bylo nepříjemně, že si to zaslouží.
Vše vypadalo tak klidně a mírumilovně. Vše bylo na svém místě - hrad i dřevěný most, kruh prastarých kamenů, hájenka i kopce v dáli. A přesto nemohl ve svém srdci pocítit klid, který jej obklopoval. Vše bylo tak, jak mělo být. A nic nebylo správně. Před chvílí… co to dělal před chvílí? A proč? Taková hloupost, taková nedůležitá věc, a on je za to téměř… Co by se stalo, kdyby jej Kratiknot nezastavil? Byla to hra, jak tvrdil Aodhfionn? Chtěl přesvědčit sám sebe, že ano, jenže ve skutečnosti to nevěděl. Věděl jen jedno - je silný, dokonce i bez Aodhfionna je silný. Ke kouzlení mu postačuje jeho mysl. Žádné usměrňovače energie ani slova nepotřebuje. Měli by se ho bát. Ale je to skutečně to, po čem touží?
Kým je? Frodem, který zachránil svět, tím moudrým princem odněkud z Indie, nebo bojovným Cúhulainnem, který se obětoval pro svou zemi? Či snad tím zvláštním chlapcem, kterého rozzlobil jeho učitel natolik, že jej zabil? Envinyatarem, Obnovovatelem, jak si myslela víla i ten kentaur? A co to znamená? Je tím, kdo bude volit, to říkala Paní. To ho děsilo. Dnes přece volil. Místo klidné omluvy a ignorování posměšků holky, která nebyla nijak důležitá, zvolil ukázku své moci. Udělal víc, než se jen bránil. Vzpomněl si na to, co znepokojilo minulý rok jejich bývalého učitele obrany Burtona Battleyho:Připadalo mi, že tě to bavilo. Bavilo jej to? Ne, jeho ne, přesvědčoval sám sebe, to Aodhfionn, bavilo to Aodhfionna. Jenže tahle výmluva byla slabá, nefungovala ani před ním samotným. On přece celou dobu věděl, co dělá, že jeho služebník neudělá nic, co by mu zakázal. Aodhfionn jej už neovládá, dokonce ani ve chvílích slabosti. Poňoukal jej, to ano. Ale rozhodnutí učinil on sám.
Připadal si prázdný. Možná vůbec není tím, za koho si zvykl sám sebe považovat. Všechno to přece jsou jen sny; kdy jej vůbec napadlo, že by měly být skutečností? Nebylo to samo o sobě bláznivé? Přivykl myšlence, že on je tím, kdo jednou, až přijde čas, všechny zachrání. Že je jako Harry, že jednou bude připraven obětovat i svůj život, bude-li to třeba. Že je vyvoleným, bílým princem z dvojí krve, který zachrání svět. A zatím si připadal spíše jako budoucí Temný pán, jak říkal Edward Bole a jak si určitě mysleli i ostatní Zmijozelové, kteří mu s ostražitými pohledy šli raději z cesty.
"Joshuo, tady jsi!" uslyšel úsměv v hlase Marigold.
Pomalu k ní zvedl pohled. Všechno mu připadalo neskutečné, i ona mu připadala neskutečná. Zvykl si na to, že je s ním, akceptoval její přítomnost. Byl s ní rád. Jen teď si nebyl jist, zda to nebylo spíš proto, že ji málem zabil, že ji uzdravil a že s ní nebyl sám. Nyní měl pocit, že s ní je sám ještě více než bez ní.
"Všude jsem tě hledala," usmála se a odhrnula si vlnité vlasy z čela. "Můžu si přisednout?" Podívala se dolů na kámen a čekala, že jí udělá místo. Nevšímal si toho. Ne snad proto, že by ji vedle sebe nechtěl, spíš jen pro ten pocit neskutečnosti a prázdnoty. Vše mu připadalo jako sen, jako iluze, ve které vůbec nezáleží na tom, jestli Marigold sedí vedle něj, protože si nebyl jist, jestli nějaká Marigold vůbec existuje.
"Co je s tebou?" stála nad ním rozpačitě.
"Zamyslel jsem se," odpověděl konečně a vstal. "Co jsi potřebovala?"
"To musím něco potřebovat? Neviděla jsem tě už týden."
"Vždyť jsme se viděli dneska ráno na Lektvarech."
"Nemyslela jsem ve škole. A na Lektvarech teď sedáváš s tou Rumunkou."
"Furtuna není Rumunka. Je Weasleyová," odpověděl Joshua bez přemýšlení a uvědomil si, proč tu vlastně je. Šel za Furtunou. Když si představil její ohnivé vlasy, svět se mu začal zdát opět reálnější. "Už budu muset jít, Mari."
"Kam?" zeptala se podezíravě.
"Do hájenky."
"Můžu jít s tebou?"
Joshua zaváhal. Domluvili se, že o tom, co přivezli z Rumunska, nebudou před nikým hovořit. Marigold ale byla kamarádka Vicky i Jamese, trávila s nimi hodně času. Nemělo by to vadit. "Snad jo," pokrčil po chvíli rameny a vydal se dolů. Marigold jej beze slova následovala.
Vevnitř byli už všichni, Furtuna stála u železného koše se žhavými uhlíky, na nichž ležela čtyři barevná vejce, a v ruce držela hořící smolnou větev. Nechala je olizovat plameny, vždy jen krátce.
"Ahoj Joshi," usmála se na něj a Joshua si sednul vedle ní na dřevěnou podlahu srubu. Nohy složil do tureckého sedu a díval se na vejce. Byla nádherná. Jedno bylo tmavě zelené se zlatými odlesky, druhé a třetí oranžovo žluté, žíhané, připomínalo mu plameny a čtvrté bílé se stříbrnými žilkami.
"Teď jsou mnohem hezčí," řekl.
"Každý den je zahříváme trochu déle. Mohla by se poškodit, kdybychom to přehnali, příliš dlouho byla podchlazená."
"A jsou ty zárodky vůbec ještě živé?" zeptala se Vicky. "Ptáčata by se z vajec, která by tak dlouho byla opuštěná, už nevylíhla."
"Taky to nejsou ptačí vejce," pousmála se Furtuna. "Charlie říká, že se můžou vylíhnout. A Charlie mívá docela často pravdu."
"To jsou dračí vejce?" vydechla v úžasu Marigold. "Ale… to je… zakázané!"
"Proč jsi ji sem bral, Joshi?" zamračila se Furtuna, v péči o vejce však neustávala.
"To je v pohodě, Furtuno," usmál se široce Hagrid. "Marigold je hodná holka. Ona ví, že jsou věci, které se nikomu neříkají, že?" mrknul na ni. Marigold skousla rty a přikývla.
"Co to vlastně děláš, Furtuno?" zeptal se Joshua.
"To, co by dělala jejich matka, kdyby tu byla."
"Ne, že by mi tu chyběla," poznamenal James, "Furtuno, můžu to zkusit já?"
"Říkal, že doufá, že bude první, koho uvidí, až se vylíhnou. A budou si myslet, že je jejich maminka," zasmála se Vicky.
"Jo, hned bych si Jamese spletl s drakem," přikývnul Teddy. "Ta podoba!"
"Dneska to určitě nebude. Ale zkus to, jestli chceš," podala Jamesovi hořící větev. "Musíš jen krátce, jako když to dělá dračice."
"Hm, tak to mi je naprosto jasný, to jsem viděl hodně krát," ušklíbnul se James.
"Musíš je tím plamenem jako olizovat. Dračice to tak dělají. Nesmí to být ani moc, ani málo."
"A kdy se tedy vylíhnou?" zeptal se zvědavě Joshua.
"Nevím," pokrčila rameny Furtuna. "Charlie říkal, že to bude trvat ještě nejmíň dva měsíce. Možná i dýl, když byly tak dlouho na cestách. Neměly vždycky ideální podmínky."
"Furtuno, a má James pravdu, že kdyby ho viděli prvního, tak ho budou považovat za mámu?" ujišťovala se Vicky.
"Jo, to by si myslely," přikývla Furtuna. "Dráčata považujou za matku toho, koho uvidí první. Stejně jako ptáčata. Něžně by ho olizovaly. Ohněm," zasmála se. "I úplně čerstvě vylíhlí dráčci dokážou udělat docela pěkný popáleniny."
"Ale to nemyslej zle," sklonil se k nim Hagrid. "Tak ukazujou svoji lásku. Maj to ve svý tý… přirozenosti."
"Vy jste měl taky draka, profesore Hagride, je to tak?" zvedla Furtuna hlavu. "Charlie říkal, že jste Norbertu vypiplal od vajíčka."
"Hagride, děvče. To úplně stačí," zabručel Hagrid. "Ty znáš Norbertu?"
"Ano," přikývla Furtuna. "Krásná dračice. Teď je naštěstí v rezervaci v Chile."
"Co se stalo vlastně s draky, když jste odešli?" zeptal se Joshua.
Furtuna sklopila hlavu a dívala se upřeně na dračí vejce, pak se krátce podívala na Marigold a na Joshuu. "Nevím."
"Draci mohou být zbraň, Joshuo," řekl Charlie, který právě vstoupil do dveří spolu se svým synem Dorinem. "Ne všichni padli do rukou Nepřítele."
Joshua se dál neptal. O tom, že draci mohou být zbraní a že to byl důvod, proč Nepřítel obsadil dračí rezervaci, věděl. A nebyl si jist, jestli chce mluvit o tom, co Charlie udělal s draky, kteří do rukou Nepřítele nepadli.
Ne tak ale Marigold: "Pustili jste je?"
Charlie zavrtěl hlavou. Nikdo se už dál neptal, ve srubu se rozhostilo zvláštní ticho.
"Myslel jsem, že to má být tajemství," řekl Dorin a zamračil se na Marigold. "Mně jsi o tom teda zakázal mluvit s klukama, Charlie, a Furtuna si sem vezme spolužačku, a tobě to nevadí."
"Já jsem ji sem fakt nezvala," odpověděla Furtuna popuzeně.
"Mari jsem přivedl já, Dorine. Nenapadlo mě, že by to mohlo někomu vadit," řekl Joshua. "Její rodiče jsou členy Řádu," podíval se na Charlieho.
"To je v pořádku, Joshi. Jestli je to tvoje kamarádka, tak je tu vítaná," pousmál se Charlie. "Jak se vlastně jmenuješ?"
"Marigold Bootová. Umím držet tajemství. Ale teď už musím jít, nemám ještě hotový úkol do historie," řekla a podívala se na Joshuu.
"Tak ahoj," řekl Joshua.
"Ahoj," odpověděla Marigold, zůstávala ale u dveří.
"Potřebuješ s ním pomoct?" zeptal se Joshua, aniž by se zvednul. Marigold jen zavrtěla hlavou.
"Rád jsem tě poznal, Marigold," vstal Charlie a podal jí ruku. "Jsi tu kdykoli vítaná."
"Děkuji," špitla Marigold, podívala se ještě jednou krátce na Joshuu a odešla.
Ve srubu se opět rozhostilo zvláštní ticho. Joshua zachytil zkoumavý pohled Vicky, která se nadechovala, jako by chtěla něco říct. Pak však jen tiše zavrtěla hlavou.
"A co vlastně říkáte, děcka, Georgeovi?" řekl Hagrid do ticha. "Mě to teda fakt překvapilo."
"A co je se strýčkem Georgem?" podivila se Vicky.
"No…" zarazil se Hagrid. "Joshi, ty víš, o čem mluvim, ne?"
Joshua zavrtěl hlavou. Netušil, o co jde. Ale neznělo to, jako by strýček George měl opustit školu, to by Hagrid nezněl tak spokojeně.
"Řeknou to dneska u večeře, myslel sem, že vy to víte. Ale asi sem zas řek něco, co nemám," zabručel Hagrid. "Tak to už budu raděj mlčet jak hrob."
Charlie se pousmál. "Asi ano, Hagride. Na druhou stranu to skutečně není žádné velké tajemství, za," podíval se na starodávné hodiny s kukačkou, "hodinu a čtvrt to beztak budou vědět všichni. A když jsi o tom začal, tak je nebudeme napínat." Otočil se s vážným výrazem k Joshuovi: "Joshi, tvůj otčím se rozhodl rezignovat na funkci zástupce ředitele školy."
"Fakt?" vydechl nadšeně James. "To je-" zarazil se a podíval se provinile na Joshuu.
"Nemusíš se přetvařovat. Vím, jak moc je oblíbený," utrousil Joshua a vstal.
"Je mi líto, že se to dozvídáš takhle, Joshi," položila Vicky ruku na Joshuovo rameno.
"To je v pohodě," trhnul ramenem Joshua. "Chtěl se se mnou sejít před večeří. Nejspíš mi to chtěl říct, abych nebyl překvapený." Ano, určitě mu to chtěl říct. Půl hodiny před ostatními. Jak dlouho to přitom chystal? Co ho k tomu vedlo? A co to bude znamenat? Chce odejít ze školy? Najednou se mu vůbec nezamlouvala myšlenka, že by se musel z bytu svých rodičů odstěhovat zpátky na kolej. Ne, že by se bál. Jen se mu to nelíbilo.
"A koho budeme mít na Lektvary?" Teddy jen nedokonale skrýval radost. I za ten pokus mu však byl Joshua vděčný.
"Pan profesor Snape zůstává profesorem Lektvarů, Teddy, a také ředitelem zmijozelské koleje, Joshi. Takže se nemusíte bát, že by kvalita výuky Lektvarů poklesla," pousmál se.
"Jo, skoro jsem si začal dělat starosti," utrousil James.
"Je nespravedlivý, tati," postěžoval si malý Dorin. "Dneska sebral Nebelvíru čtyřicet bodů. A mně pět. A nemohl jsem za to, vážně ne, jak mám vědět všechno to, co oni probírají už od září? A Zmijozelu nestrhnul ani jeden. A taky všechno nevěděli."
"Mně nestrhnul žádný. Byl docela normální," oponovala bratrovi Furtuna. "Podle toho, co jsem o něm vždycky slyšela, jsem si ho představovala mnohem horšího."
"To je dobře, Furtuno," řekl Charlie a otočil se k synovi: "Za nás nikdy nestrhával body Zmijozelu, Dorine, a že je přísnější na Nebelvír, to všichni vědí. Nikdo tě z toho nebude vinit."
"Je to tak i teď," přidal se James. "To si zvykneš. Body jsou v pohodě, horší jsou školní tresty. Ale ty dává i Zmijozelům, že, Joshi."
"Jen vyrovnává, jak se k nám chovají ostatní," zamračil se Joshua. Neměl rád svého otce, věděl víc než dobře, že mají pravdu. Ale přesto se mu nelíbilo, když se do něj ostatní naváželi. "Sinisterová dělala dneska úplně totéž. A nedělá to jen ona."
"Protože vyrovnává to, jaký je bas…" James se zarazil, "jak je nespravedlivý on."
"Dost, děcka. Je to bradavický profesor. A hrdina z války. A říká se profesorka Sinisterová, Joshi," okřiknul je Hagrid. "A to vás vůbec nezajímá, jak s tím souvisí George?"
"Nebo profesor George, Hagride?" ušklíbnul se Joshua.
"Zástupcem bude George?" vypískla Vicky. "Fakt? To je bomba!"







 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
*************************************************************************************

KattyV a Regi prohlašují:
Na našich stránkách často najdete fanfiction příběhy ze světa Harry Pottera.
Všechna práva na postavy, které jsme si nevymyslely samy, jsou vyhrazena J. K. Rowlingové,
které tímto děkujeme za to, že nám dala svět, ve kterém si můžeme hrát.


14.1.2014