ABYSTE U NÁS NEBLOUDILI A JEDNODUŠE NAŠLI JAKOUKOLI POVÍDKU NEBO ČLÁNEK, JE TU PRO VÁS




A CO NOVÉHO VÁM ŠÍLENÉ ŠUPLE NABÍDNE PRÁVĚ TENTO TÝDEN?

ÚTERÝ: Věda ve sto slovech od JJ
STŘEDA: Hotel u devíti koček od Tory
NEDĚLE: Severus a Megan od Katty

Vše je bohatě ilustrováno kolážemi KattyV

*************************************************************************************

Kapitola třicátá druhá: Light as a Feather

4. září 2015 v 0:01 | Richenza |  Bless the Child: Kniha čtvrtá - BÍLÝ JEZDEC

"Mám strach
Je podzim a nevrátí se jaro
Místo slunce
Přijde to co mě rozervalo
Na tisíce kousků" …
Lumos


Písničku si můžete pustit zde.




Kapitola třicátá druhá: Light as a Feather


While the seasons will undo your soul
Time forgives us and it takes control
We separate our things to put us back together

We're light as a feather
Heavy as the weather
If it was raining stones

Put our hands together to applaud or pray
It's like the show was over, but we're too scared to walk away
All for the better, worse for the wear

We're light as a feather
God, you, and I together
Meanwhile inside me
It was raining stones

And you didn't know
God bless your soul

We're light as a feather
Heavy as the weather
We're light as a feather
God, you, and I together
Norah Jones

Londýn, Ministerstvo čar a kouzel; 14. prosince 2012

"Pane ministře, je tu paní Snapeová," ohlásila Jane Cattermoleová návštěvu.
Hermiona stála vzpřímeně v předpokoji, neposadila se, sekretářka ji k tomu nevyzvala, a ona byla příliš hrdá, aby se posadila sama. Netušila, proč si ji zavolal přímo sám ministr. Její šéf, Benjamin Coleman, nevěděl, co je důvodem, nic jí neřekla ani Jane Cattermoleová, nevzala si proto sebou nic. Měla by být nervózní, tedy - měla by být nervózní mnohem více, než se cítila. Jenže z Cormaca nikdy nervózní být nedokázala. Na to si ho příliš málo vážila. I když… v poslední době si nevedl tak docela zle, nejen jí připadalo, že si začíná být vědom vážnosti situace. Práce Romildy, usmála se. Nevěděla o žádném důvodu, proč by se setkání s ním měla obávat - přes vytrvalou snahu Benjamina Colemana měla všechny své záležitosti v pořádku. Vše připravovala včas a za vším, co napsala do stanovisek, si stála. Neexistovalo nic, co by jí mohli vyčíst. Nejspíš má předvolání - tedy pozvání Cormaca co dělat s Řádem.
Konečně se dveře otevřely a v nich stál Cormac McLaggen. Neviděla ho, alespoň tváří v tvář, od doby jejich poslední večeře před třemi či čtyřmi lety. Měl na sobě bílou košili bez vázanky a hnědé sako. Vlasy si nechal narůst trochu delší a nenosil je už vyčesané nahoru, ale měl je rozdělené pěšinkou. A v jeho očích už nebyla spokojená sebestřednost, vypadal dospěleji. Ostatně, je mu přes třicet a je ministr, bylo už načase, pomyslela si. A z jeho upřeného pohledu začínala být nervózní, ačkoli pro to nebyl žádný důvod. Nebylo to přece tak, že by s ním chodila, bez ohledu na to, co psal Denní věštec. To všechno byly samozřejmě jen pracovní večeře; pozvání na ně přijala jen proto, že byl příliš vytrvalý a bylo jednodušší jeho pozvání jednou za čas vyhovět. I on to musel pochopit, protože jejich setkání byla stále řidší, až ustala docela. A nikdy si vůči ní nic nedovolil, byl vždy naprosto zdvořilý a mluvil vždy jen k pracovním tématům, samozřejmě pokud nemluvil o sobě. Nejspíš to i on vnímal jako pracovní večeře s kolegyní; neměla by předpokládat, že ji všichni chlapi chtějí dostat do postele. Vlastně to bylo dost sebestředné a namyšlené, uvědomila si. Ostatně za krasavici se nikdy nepovažovala.
"Pojďte dál, madam Snapeová," řekl s vážnou tváří a pustil ji do své prostorné pracovny. Zavřel pečlivě dveře. Hermiona se zarazila, když si všimla, že ihned vytáhnul hůlku a zabezpečil je proti odposlouchávání.
"Nedůvěřuješ své sekretářce, Cormacu?" rozhodla se nepřijmout jeho hru na to, že si netykají. Snažila se tvářit klidně, cítit seklidně, ale něco v mlčící tváři Cormaca jí to nedovolovalo. Odvrátila pohled a začala se raději rozhlížet po místnosti. Naposledy tu hovořila s Kingsleym a nebyl to příjemný rozhovor, skousla bolestivě dolní ret, aby zaplašila ostrou bolest z toho, jak je teď všechno jinak, i nervozitu z upřeného pohledu svého bývalého spolužáka.
Ten pohled byl zvláštní, ale nepřipadalo jí, že by snad chtěl obnovit pokusy, které vzdal již před lety. Vypadal spíš rozpačitě - něco v jeho pohledu jí připomnělo Kingsleyho ten den, kdy tu byla naposledy.
"Jste tu úředně, madam Snapeová," řekl konečně tiše a přešel ke svému stolu. Vzal do rukou spis, který si mohl jednoduše přivolat - vždyť ani nezastrčil hůlku - a donesl jej zpět na okraj dlouhého stolu, u nějž stála. Položil jej na desku před ní a odsunul židli. "Prosím, posaďte se a přečtěte si to."
Obešel naleštěný stůl a posadil se do jeho čela do své vysoké židle, která už svou velikostí dávala najevo, že v ní sedává ministr. Jeho výraz ji stále mátl.
Hermiona sklonila oči ke složce. Přísně tajné. Proč jí to ukazuje, pokud je to tajné? Váhavě zvedla pohled ke Cormacovi.
"Řekl jsem, že se na to máte podívat," řekl s neproniknutelným výrazem. Nespouštěl z ní stále oči a Hermiona začala mít husí kůži na zádech, dokonce ještě dříve, než desky otevřela.
A pak začala číst. Případ po případu, tak, jak je už znala. Tak, jak byly ve spisech původně, než jejich záznamy změnila. Své změněné verze, na které už téměř zapomněla. A na konci byl zatykač. Ne na Severuse, ale na ni. Všimla si, že Cormac stále hůlku nezastrčil, zdánlivě si s ní jen bezmyšlenkovitě pohrával, ale Hermiona nepochybovala, že je připraven na jakýkoli její rychlý pohyb. Pomalu jí to docházelo a v jejím srdci začínala růst panika. Jistěže tohle mohla očekávat, měla to očekávat. A přesto ji to překvapilo, byla téměř v šoku. Před očima se jí vybavila Rosie i děsivě černý masiv Azkabanu.
Zavřela oči a snažila se zpomalit svůj dech. "Mám vám odevzdat svou hůlku, pane ministře?" dokázala konečně říct.
Cormac zavrtěl hlavou. "Znič ten spis, Hermiono."
Hermiona se na něj překvapeně podívala. "Zničit? Ale…"
"Jsou to originály. Nepochybně někde existují kopie, ale ty lze jako důkaz zpochybnit. Nebo se mýlím?"
"Záleží na dalších nepřímých důkazech. Svědectvích a tak…" hlas se jí zlomil. "Ale ona existují i ta svědectví, ne?"
"Nikoli o tvé roli v té záležitosti."
Hermiona se na něj dívala s nedůvěrou. Chce ji snad k tomu všemu obvinit i z napadení a ničení důkazů? Bylo by to slovo proti slovu. Slovo ministra a slovo obviněné. Byla obviněnou, to slovo stojící před jejím jménem na zatykači se jí vypalovalo přímo do mozku.
Došel až k ní a podal jí sirky a kovový tác. "Nemusíš to udělat hůlkou. Není to past, Hermiono."
Když se stále k ničemu neměla, snažil se sám škrtnout sirkou, ale nepodařilo se mu to. Vyškrtanou sirku odhodil na tác, druhou a třetí zlomil. "Nikdy jsem to nepoužíval," položil je před ní na stůl.
Hermiona sirky váhavě vzala a škrtla. "Jsem z mudlovské rodiny, pane ministře."
"Cormacu," zamumlal a oba pozorovali, jak dokumenty jeden po druhém hoří. S výjimkou nejstarších záznamů ze spisu Dolohova.
"Jsou na pergamenu. Předpis o používání papíru na ministerstvu kvůli ochraně zvířat jsme udělali až později."
"Ochrana zvířat?" pousmál se Cormac. "Že mě to nepřekvapuje." Vytáhnul hůlku a zničil je magicky. "Pergameny stejně nikdy úplně nezmizely z oběhu ani potom, ale tvé úsilí bylo milé."
Hermiona měla pocit absurdity. Ministr jí pomáhá ničit důkazy a zatykač a baví se při tom o předpise o snižování spotřeby pergamenů. Bylo by to k smíchu, kdyby to nebylo tak zatraceně vážné.
Chvíli se na sebe dívali, pak si Cormac šel sednout opět za svůj stůl a krátký pocit kamarádské sounáležitosti s tou hradbou mezi nimi zmizel.
V místnosti se rozhostilo opět napjaté a rozpačité ticho. Tentokrát to byla Hermiona, kdo promluvil první: "Riskujete, pane ministře."
"To nech na mně."
"Proč to děláte?"
"Protože jsi hrdinka z války a my si nemůžeme dovolit zpochybňovat tvou bezúhonnost."
"Mou čest zpochybňuje Věštec už několik let."
"Tohle je něco jiného."
"Toho jsem si vědoma. Ale to není jediný důvod," konstatovala bez otázky.
"Ne," zavrtěl Cormac hlavou. "Nemůžeme si dovolit zpochybňovat ani právoplatnost rozhodování Starostolce."
"Jistě," přikývla Hermiona. Tohle byl jistě racionální důvod, ale stále si nebyla jistá, že je jediný. Jenže si uvědomila, že ten skutečný vlastně nechce slyšet. "Co za to, Cormacu?"
Cormac se zatvářil bolestně. "Za koho mě považuješ?"
"Za politika."
"Přikázal jsem, že nic o tvé roli nesmí uniknout do médií, Hermiono. Jako politik, ano, bylo to z politických důvodů. Ale nejenom. Mám tě rád, Hermiono. I když ty si to nejspíš nemyslíš."
Má ji rád. Ne, tohle mu tak docela nikdy nevěřila, byla vždy přesvědčená, že Cormac má rád jen sebe a že ji chce jen jako další zářez na pažbě. Jenže nyní o tom téměř začala pochybovat. Překvapil ji. "Tohle jsme si přece už vyjasnili, Cormacu. A ty máš přece-" na poslední chvíli se zarazila, o vztahu mezi ním a Romildou přece nesmí mít ani tušení, "-Berengarii. Jsi ženatý a já jsem vdaná. A ujišťuji tě, že nic z toho, co psal Denní věštec, nikdy nebyla pravda."
"Nic?" vstal a došel opět až k ní. "A tvůj syn… nechme toho. Do ničeho tě netlačím. Byl bych nerad, aby sis myslela, že to chci zneužít k nátlaku na tebe. Toužím po tobě, Hermiono," naklonil se až k ní a ztišil hlas, až jí na zádech naskočila husí kůže. "Chtěl jsem tě už ve škole a… rozhodně ti nic nevyčítám, nic z toho, co psali - a je mi jedno, co z toho je a není pravda, protože to jednoduše není důležité, ale…" napřímil se a založil si ruce na prsou. "Kdybys teď kývla, tak bych odmítl. Neměl bych jistotu, že to není z vděčnosti nebo že nemáš pocit, že tě vydírám. Já si počkám, až přijdeš sama." Usmál se sebevědomým úsměvem muže, který nepochybuje o své přitažlivosti, a Hermiona si znovu vybavila všechny důvody, proč o něj nikdy nestála.
"Nepřijdu, Cormacu. Nechci, aby sis dělal marné naděje. Nebylo by to poctivé a já… jsem ti opravdu vděčná. Děkuji moc i za-" zarazila se, když si uvědomila, co přesně před chvílí řekl. "Ty jsi dal pokyn, aby nezveřejnili nic jen o mně," řekla pomalu s pocitem neskutečna.
"Nebylo by poctivé to před tebou zastírat," usmál se sebevědomě. "Veřejnost má právo vědět o něm pravdu. Mimochodem, ty případy ze spisu Dolohova zveřejněny nebudou."
Hermiona se na něj konsternovaně dívala. "Asi bych ti měla poděkovat alespoň za to."
"Nedělám to rozhodně kvůli němu."
"To mi je jasné. Neptal ses mě, proč jsem to udělala."
"Proč bych se měl ptát na něco tak očividného? Ty jsi do něj zamilovaná. I když opravdu nechápu proč."
"Tak proč mi potom nabízíš to, co… jsi řekl před chvílí?"
"Nic jsem ti přece nenabízel. Jen jsem vyjádřil přesvědčení, že jednoho dne změníš svůj názor, až ho jednou uvidíš, jaký opravdu je. Je to sadistický bastard, Hermiono. A veřejnost má právo vědět, co udělal."
"Veřejnost je už nějakou dobu dost podrobně informována," sevřela Hermiona rty. "Škoda že stejně nepřipomínají i to, že bychom bez něj nevyhráli."
"A pokud by se nám vyhrát nepodařilo, tak by zůstal ředitelem Bradavic, že?" ušklíbl se Cormac. "To přece není jen můj názor."
"Jestli mě máš opravdu rád, Cormacu… prosím tě… nech ho na pokoji. Není to zlý člověk."
"Jak je ta láska sladká a slepá," zasmál se Cormac. "Já ti to nezazlívám, Hermiono, abych řekl pravdu, tak mi to dokonce připadá milé. Jenže tady nejde o tebe ani o mně. Tady jde o to, že Snape nemá co dělat u dětí - dokonce i kdyby neučil tak, jak oba víme, že učil - a stále učí - nemůže člověk s jeho minulostí pracovat s dětmi. Nechápu, že to Minerva nechápe. Vyřiď to jemu a vyřiď to i jí. Má čas do konce roku. Do té doby udělám vše, abych ho přiměl k odchodu. A pokud do té doby neodejde, udělám vše pro to, aby ho propustil příští ředitel. Tady nejde o zásluhy, nebo nějaké vyšší zájmy v tom vašem Řádu - nejsem hlupák, Hermiono, vyřiď svým přátelům, že vím o tom, že jste se opevnili v Bradavicích jako v pevnosti. Ale nejsem malicherný, tady jde o ty děti - a pokud Řád hlídá bezpečí Bradavic, budu to tolerovat. Ale v zájmu dětí je i to, aby tvůj muž přestal učit. Máte čas do konce roku. Ani o den déle."
"Vyřídím," přikývla Hermiona a vstala.
"Málem jsem zapomněl." Došel ke stolu a ze zásuvky vyndal další dokument.
A Hermiona měla silný pocit již viděného - nepochybovala, co v tom dokumentu je napsané.
"Určitě chápeš, že tu nemůžeš zůstat."
"Chápu," přikývla. A ani chvíli neváhala a svou žádost o uvolnění z funkce z rodinných důvodů podepsala.
"Děkuji, Cormacu," podala mu podepsaný dokument a vydala se ke dveřím. U dveří zaváhala. Možná by mu to měla říct. Pokud na to přijde - a ona Charliemu a Georgeovi už několikrát říkala, že si nedokáže představit, že by si toho nikdo nevšimnul - tak to bude další problém. A otočí se to i proti Georgeovi, což si rozhodně nemůžou dovolit.
"Něco mi chceš ještě říct?" zeptal se a usmál se tím úsměvem, který tak nesnášela. Jenže to jí v tuhle chvíli připadalo nedůležité a dětinské.
"Ano," přikývla ne bez váhání. Možná dělá chybu. A bez porady s kýmkoli z Řádu. Jestli je to chyba, jestli se v Cormacovi plete… Ale on už není takový hlupák, jak si o něm myslela ještě v létě, a zdá se, že je skutečně na jejich straně, že má Romilda pravdu. Nepochybně je pořád sebestředný, samolibý, homofobní a úzkoprsý floutek a nepochybně nesnáší Severuse. Ale skutečně byl členem Brumbálovy armády, nikdy je nezradil - a bojoval v bitvě o Bradavice. Možná mu celou dobu křivdili. Možná byla chyba, že s ním nespolupracovali od začátku, že se nestal hned po obnovení členem Řádu. Dozrál a začíná si být vědomý odpovědnosti, kterou nese. Pokud ji její instinkt neklame, je to způsob, jak podpořit jeho křehkou důvěru k Řádu, kterou snad skutečně začíná cítit. A jak předejít dalšímu potencionálnímu problému, který si jednoduše nyní nemůžou dovolit.
"V Bradavicích máme dračí vejce, Cormacu."
Cormac nedokázal zakrýt překvapení. "Posaď se ještě, Hermiono. A pěkně popořádku."
Když mu Hermiona vysvětlila to minimum, co považovala za nezbytné, složil hlavu do dlaní a několik minut přemýšlel.
Pak hlavu zvednul: "Díky za důvěru. Překvapila jsi mě."
"Ty jsi mě taky překvapil."
"Jsem z Nebelvíru. Někdy mám pocit, že na to zapomínáte."
"Já to vím."
"Nechtěl jsem, aby tě zavřeli," řekl prostě, ale ihned zpřísněl. "Nemůžou zůstat v Bradavicích."
"Charlie chce v horách za Bradavicemi založit novou dračí rezervaci."
"Dračí rezervace nebyla v Británii už nejmíň pět set let."
"Ve skutečnosti to je přes tisíc let."
"Tak vidíš. Řekni mi jediný důvod, proč bych s tím měl souhlasit."
"Mám spoustu důvodů, Cormacu, ale chceš jediný. Dobře," řekla zamyšleně Hermiona a vzpomněla si na slova z jedné knížky, kterou přes léto četla. "Tak třeba ten samý, proč je chce Nepřítel: Draci jsou ohněm s tělem - a v ohni je moc."


Trosky; téhož dne

Médea unaveně odložila hadr a březové koště a rozhlédla se po velkém pokoji, který tvořil téměř celé přízemí starého rodinného domu. Byl naprosto vzorně uklizený, každý kout vymetený, každá plocha zbavena špíny a prachu. Sáhla do kapsy, aby našla kapesník.
"Žádná kouzla, víš, co jsem ti říkala," zastavila se u ní hned Nia.
"Nevytahovala jsem hůlku," zavrtěla hlavou Médea a prohlížela si zničené ruce. "I když pořád nechápu proč."
"Bylo potřeba udělat prostor pro nové. Ale to už jsem ti vysvětlovala, Medo."
"Ale proč ten prostor nemůžeme připravit kouzlem? Máma vždycky-"
"Co dělala či dělá tvoje matka, mě nezajímá. Pokud vím, tak ona tvého otce přiměla dokonce neslavit Návrat slunce, ale až Vánoce."
"Aspoň jsme jako děti měly oboje, ne? Mně se u babičky vždy ty tradiční oslavy před Vánocemi líbily," usmála se Médea. Ve skutečnosti jí práce zdaleka tak nevadila, jak očekávala. Bylo dobré dělat cokoli, protože jí to umožňovalo nemyslet. Vzpomínky a výčitky přicházely až s nocí.
"Očištění domu je podmínkou pro očištění duše. Necítíš se snad teď lépe, Medo?" usmála se Nia a naplnila mosaznou zdobenou kadidelnici žhavými uhlíky a bylinnou směsí. Místností se rozvoněla vůně Médeina dětství a Nia začala obcházet dům a vykuřovat všechny jeho kouty za zvláštního melodického zaklínadla v jazyce, který Médee jen vzdáleně připomínal irštinu.
Posadila se ke stolu, nalila si trochu čaje a zavřela oči. Znovu se jí vybavil sen, který se jí zdál dnes v noci. Opakoval se jí stále tentýž, v mnoha variacích nedůležitých detailů. Tentokrát šla dlouhou lesní cestou, než došla k mudlovské vile a kdovíproč se tam posadila na schody. Byla unavená a věděla, že by neudělala ani krok dál. Z domu však vyšel muž, jehož neznala, a chtěl, aby odešla. A ona vstala a podívala se na něj a pak… pak přešla k němu a políbila ho. Muž se na ni překvapeně podíval, ale polibek jí vrátil, objal ji a tam, přímo na schodech, se milovali. To byl ten okamžik, kdy neznámý muž dostal vždy oči, hlas i vůni Petra. Snažila se znovu vybavit si každý dotyk, to, jak do ní prudce vniknul, rozkoš, kterou cítila tak živě, jako by byla skutečná - a která jí stála i za to, co se stalo potom. Co se vždy stalo potom. Petr vstal a chtěl ji k sobě přivinout, jenže pak se na ni podíval znovu, pozorně a nepřátelsky, protože ji konečně poznal. Věděl, v těch snech vždy věděl, že ho zradila. A ona ty sny nenáviděla stejně, jako je milovala; ve skutečnosti si nepřála, aby skončily.
"Co se děje, Medo?" posadila se po straně stolu Nia.
Médea otevřela oči a usmála se. "Jen jsem unavená. A chce se mi spát. Co jsi vlastně dělala?"
"Vykuřovala dům. Levandulí, pravým kadidlem a skořicí."
"A co to bylo za zaklínadlo?"
"To byla píseň o Belenovi a Cernunovi. Není to asi zaklínadlo ve smyslu, jak toto slovo chápeš. Ale patří k dnešnímu dni. Pojď, pomůžeš mi ještě ozdobit dům cesmínou a jmelím."
"A kdy půjdeme pro stromek?" zeptala se Médea, spokojená, že může svou mysl zaměstnat opět něčím jiným než vzpomínkami.
"Pro stromek? Snad ho nechceš uříznout?" zhrozila se Nia. "Ty chceš světit návrat světla a života umrtvého stromu? Vy jste-" zarazila se a jen zavrtěla hlavou. "Ještěže jsem Joštovo pozvání na ty vaše Vánoce nikdy nepřijala," ohrnula pohrdlivě rty.
"No…" podívala se na ni rozpačitě Médea. Na vánoční jedličce jí nikdy nic špatného nepřipadalo. "Tolik toho pořád ještě nevím," povzdechla si.
"Naše rodina vždy dodržovala starší tradice. Není tvou chybou, že můj bratr je nebyl schopný doma prosadit."
"Proto nemáš ráda mámu?"
"Ne. To není ten důvod. To je jen důsledek toho, proč ji nemám ráda." Nia vzala do ruky několik snítek cesmíny a podala je Médee. "Na, už nebudu lozit po lavicích. Ozdob jimi nejdřív okna."
"Máma by to nikdy nepřiznala, a ty to řekneš jen tak."
"Jsme obě dospělé a víme, jak se věci mají. Atanásie má jistě mnoho dobrých vlastností, ale její tradice jsou jiné. A naše se nikdy ani nepokoušela respektovat. Matka s jejich sňatkem nesouhlasila. To jmelí dej na lampu a na každý svícen."

Večer se Médea posadila do křesla ke krbu a vzala do rukou Magické listy i mudlovské noviny, které k jejímu údivu Nia odebírala. Začala jimi bezmyšlenkovitě listovat. Fyzická únava z úklidu jí udělala dobře, na tom, co říkala Nia, něco bylo. Stále sice pro ni bylo těžké každé ráno vstát, ale Nia jí každé ráno vzbudila už před osmou - a nenechala ji ani okamžik bez nějaké činnosti. V domě bylo neskutečné množství knih - a Nia ji z nich začala systematicky vyučovat. Před Médeou se objevil docela nový svět keltské magie, historie, mýtů a krásné, i když velmi těžké gaelštiny, na jejíž výuce Nia také trvala. Médee bylo jasné, že to vše má něco do činění s rodinným tajemstvím, o němž se na pohřbu babičky zmínil její otec. Jenže od té doby Nia nenaznačila vůbec nic, její zvědavé otázky předstírala, že neslyší, nebo jí dávala neurčité odpovědi.
"Co píšou, Medo?" zeptala se Nia, aniž by zvedla oči od vyšívání.
"O tom, jak je všechno úžasné, skvělé a skvělejší to být už nemůže," ušklíbla se Médea.
"Připadá mi, jako bys tomu nevěřila, Medo. Co myslíš, hodí se sem fialová nebo purpurová?"
"Dala bych tam tu modrofialkovou."
"Myslíš?" Nia porovnávala barvy, jako by to byla ta nejdůležitější věc na světě. "Dobře, bude to modrofialková. Tobě nepřipadá, že se situace zlepšuje? Už nejméně měsíc nebyl nikde žádný útok. Nejen v Bohemii, ale ani jinde v Evropě. Je klid."
"A máme svého zachránce. Spasitele. Přesně jak plánoval," zamračila se Médea. "Ano, je klid, mrtvý klid, kdy nikdo nesmí nic říct. Náš ministr vládne dekrety a čím dál víc pravomocí přechází na evropské sdružení kouzelníků, v jehož čele stojí Roman Heller. Mudlovský prezident stále neodvolal výjimečný stav a mimořádná opatření. Mimořádné se stává normálním - možnost jakoukoli osobu podezřelou z terorismu držet bez oficiálního obvinění neomezeně dlouho vydali jako zákon pro mudly i pro kouzelníky. Bez rozhodnutí Starostolce nebo mudlovského soudu. Ve Francii jsou internační tábory pro muslimy a kočovníky."
"To přece není poprvé," pokrčila rameny Nia a zvedla výšivku, aby ji zkontrolovala pod jiným úhlem světla. "Doplním tam přeci jen trochu té purpurové, takhle je to fádní. Není v našich silách starat se o hříchy mudlů. Proč se o ně vlastně tolik zajímáš?"
"Protože to jsou lidé! A ty víš moc dobře, že je za tím on! Nejsou to jejich hříchy!" protestovala Médea.
"Opravdu?" zvedla obočí Nia a konečně se na neteř podívala. "Jsi si jistá, že s tím všichni tak strašně nesouhlasí? A kde jsou potom demonstrace? Odboj? Nebo alespoň nesouhlasné články?"
"Demonstranty zatýká. Lidi se bojí. Média má pod kontrolou. A jsou lidé, kteří protestují," dodala tiše.
"Myslíš ty tvé přátele, o jejichž pošetilosti nemusím právě tebe přesvědčovat?" zeptala se Nia a soustředila se na obraz květu, který jí vznikal pod rukama. "Mudlové tohle dělali vždycky, nemyslím si, že s tím mají zas takový problém. Snižuje se kriminalita, nejen ty útoky. Jistě, někteří protestovali, a ti jsou umlčeni. A ostatním vláda pevné ruky ve skutečnosti vyhovuje. Nikdy jsem si ostatně nemyslela, že vláda většiny může být funkční - vždyť většina je hloupá nebo neznalá nebo lhostejná. Anebo všechno dohromady. Většina nejen mudlů, ale ani čarodějníků netuší, co je v jejich skutečném zájmu, a i ti, kteří to tuší, jsou příliš pohodlní, než aby se tím řídili. Byla bys tak laskava a udělala mi trochu mátového čaje s meduňkou?"
"Jistě, teto," přikývla Médea a vstala a došla do rohu síně, kde se na velkých, starobylých kachlových kamnech neustále ohřívala konvice s vodou. Do konvice ozdobené růžičkami nasypala dvě lžičky sušené meduňky a z květináče na okně odtrhla několik lístků čerstvé máty. Zalila bylinky horkou vodou a na tác nachystala šálky, med a citrón. Donesla jej na stolek vedle tety.
"Děkuji, Medo. Rozhlídni se kolem sebe. Jak se tu cítíš? Nechybí ti něco z toho, na co jsi byla zvyklá z domova?"
Médea se rozhlédla a pochopila, kam tím Nia míří. Bylo to tu prosté, chyběly jakékoli známky luxusu, který tak milovala její matka. "Cítím se tu dobře, teto."
"Ano, připadá mi, že se začínáš dávat dohromady. Lidé uvěřili tomu, že potřebují mnohem více věcí, než skutečně potřebují. A s každou novou potřebou, kterou jim někdo vnutil, se stávají méně svobodnými. Honí se za chimérou, že budou tím šťastnější, čím více věcmi se obklopí. Pokud vím, tak mudlové tím trpí ještě více než kouzelníci, ačkoli zrovna Atanásie nemá mudlům co vyčítat. Nechceš mi raději něco přečíst? Jen ne z těch příšerných novin, Medo. Jak daleko ses vlastně dostala v příbězích z Eriadoru? Přečti mi o Lútien, tu jsem měla vždy nejraději."
"Tebe vůbec nezajímá, že se tady zavádí fašistická junta? Místo toho chceš číst příběhy, které se nestaly?"
"Staly, nestaly… tím si přece nemůžeš být jistá. Rozčilení ještě nic nezměnilo, Medo. A mimochodem, stejný zákon o boji proti terorismu přece mají už dávno v Americe. Chceš tím snad říct, že je americká vláda vojenskou juntou?" usmála se Nia.
"Protože to nezmírňuje naše problémy. Jsou to věci, které nemůžeme změnit."
"Ale staví je do souvislostí. Ukazuje nám to zákonitosti společnosti. Říkala jsem ti už, že na tu takzvanou vládu lidu nevěřím?" položila otázku, na kterou očividně nechtěla slyšet odpověď, protože bez přerušení pokračovala: "Návrat Gellerta Grindelwalda k moci také nezměníš. Ber to jako fakt."
"Ne. Nechci."
"Tak si lehni a kopej a bouchej kolem sebe jako malé dítě. Bez ohledu na to se Gellert Grindelwald stane vládcem nejen kouzelníků a nejen této země, ať už se rozhodne říkat si prezident, vůdce nebo král. Ale vsadila bych se, že zvolí to poslední," poznamenala Nia, položila šálek s nedopitým čajem na tác a vzala do rukou zpět své vyšívání.
"Proč vlastně nepoužiješ kouzlo?" zeptala se Médea s pohledem upřeným na velmi pomalu přibývající barevný obraz.
"A proč rovnou ty polštáře nekoupím, ne? Baví mě to. Je uspokojující vytvářet něco krásného."
"Grindelwald vystupuje proti myšlenkám o obnovení monarchie. A chce vést kouzelníky, ne mudly."
"Jsi už dost velká, aby ses naučila poslouchat, co vše říká. Uvědom si, že i party, které říkají s ním zdánlivě nesouvisející lidé, dokonce i jeho oponenti, napsal on sám. Bude králem. Ne, spíše císařem," zastavila na chvíli Nia pohyb jehlou. "A lidé ho budou milovat. Už teď ho milují - nikdo neví, kde se vzal, neznají jeho minulost, a už vůbec ne jeho plány, ale to jim nevadí. Stačí, aby promluvil, a davy stojí v němém úžasu. Několik zachráněných dětí-"
"Které by bez něj vůbec nebylo třeba zachraňovat."
"To přece na věci nic nemění. Je mi nepříjemné ti to v tvém věku připomínat, ale nepřerušuj lidi uprostřed věty, některých by se to mohlo dotknout. Vypadá jak nevinné dítě, ale v očích má oheň touhy a síly," pokračovala, jako by se nic nestalo, "všimla sis, Medo, jak je přitažlivý? Klidná gesta, laskavý, ale pevný pohled. Hlásá lásku a pomáhá lidem, jako by ji skutečně cítil. Kdo by si ho nezamiloval?" sklonila se zpět k vyšívání.
"Lidé ho nepřijmou."
"Někteří ne, nepochybně. Ale ty zvládne, neříkala jsi snad sama, že už je ve skutečnosti zvládá?"
"Neříkala," stiskla Médea rty.
"A většina, masy…" pokračovala Nia, jako by ji neslyšela a porovnávala dva téměř stejné odstíny zelené, "ty zvládá, ty nejen mlčí, ale ony s ním souhlasí, ony jej obdivují, nepodceňuj to, Medo. On velmi dobře rozumí touhám, úzkostem i nenávisti lidí a umí s nimi pracovat. Chápe, jak pracuje skupinové vědomí, tudíž může libovolně kontrolovat a řídit masy, aniž by si to uvědomovaly."
"Ty jsi na to ale přišla. A nejen ty. Takže to nefunguje."
"Jde o ovládání mas - že tu a tam nějaká myška proklouzne, manipulátory trápit nemusí," usmála se Nia. "Tahle se bude hodit lépe," vybrala světlejší barvu hedvábí. "A to je přesně ten důvod, proč nedůvěřuji té mudlovské demokracii. Diktátor opírající se o masy a likvidující elity, to přece není nic nového. Věděla jsi, že referendum poprvé zavedl ve třicátých letech ten Grindelwaldův mudla? Systém císařské demokracie je ale starší, prvním v novodobých dějinách byl Bonaparte. Vládce opírající se o masy, které k němu vzhlížejí jako ke spasiteli. Otřepaný model. A přece na to vždy znovu a znovu skočí. Mudlové jsou nepoučitelní."
"Všichni padli."
"Jistě," usmála se Nia. "Řekla jsem snad, že Gellert Grindelwald nepadne?"

Poznámka:

Detenčními vojenskými centry v USA se zabýval i Nejvyšší soud Spojených států amerických, když zamítl žalobu známých amerických osobností, jako jsou Noam Chomsky, Daniel Ellsberg nebo Chris Hedges, kvůli paragrafu 1021(b) (2) kontroverzního zákona NDAA, který americké armádě umožňuje zadržet americké občany "podezřelé z terorismu" a věznit je "na dobu neurčitou" ve vojenských "detenčních centrech", aniž by jim bylo umožněno podstoupit řádné soudní řízení. - See more at: http://www.blisty.cz/art/73122.html#sthash.WCVfwO95.dpuf





 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
*************************************************************************************

KattyV a Regi prohlašují:
Na našich stránkách často najdete fanfiction příběhy ze světa Harry Pottera.
Všechna práva na postavy, které jsme si nevymyslely samy, jsou vyhrazena J. K. Rowlingové,
které tímto děkujeme za to, že nám dala svět, ve kterém si můžeme hrát.


14.1.2014