ABYSTE U NÁS NEBLOUDILI A JEDNODUŠE NAŠLI JAKOUKOLI POVÍDKU NEBO ČLÁNEK, JE TU PRO VÁS




A CO NOVÉHO VÁM ŠÍLENÉ ŠUPLE NABÍDNE PRÁVĚ TENTO TÝDEN?

PONDĚLÍ: Útočiště (fanfiction příběh na pokračování) od Danae
ÚTERÝ: Věda ve sto slovech od JJ
STŘEDA: Hotel u devíti koček od Tory
ČTVRTEK: Malfoyovské střípky od Martian
NEDĚLE: Severus a Megan od Katty

Vše je bohatě ilustrováno kolážemi KattyV

*************************************************************************************

Kapitola třicátá druhá: Light as a feather - dokončení

4. září 2015 v 0:03 | Richenza |  Bless the Child: Kniha čtvrtá - BÍLÝ JEZDEC
Bradavice; téhož dne

Pečlivě zabezpečil svou sklepní laboratoř i příruční sklad surovin a vydal se domů. To slovo znělo zvláštně, dosud si zcela nezvykl na naprosto jinou atmosféru, kterou ty tři pokoje s malou jídelnou měly. A nebylo to jen světlem, kterého v něm bylo díky vysokým oknům dostatek. Dlouho se tomu bránil, dlouho se obával toho, že to nebude fungovat - a ono to k jeho překvapení fungovalo. Přes to všechno, co se dělo, dokonce i přes články, které se znovu vyrojily, a přes znepokojivé známky, kterých si všimnul ve své koleji, se cítil podivně spokojený. Téměř by to nazval štěstím, kdyby si nebyl tak zatraceně jistý, že nic jako štěstí si nezaslouží a že jen samotná myšlenka na ně je může zahnat.


Když míjel dveře zmijozelské koleje, zaváhal. Je už po večerce, měl by zkontrolovat, zda je Joshua v pořádku. Byl to přeci jen první večer v koleji po dost dlouhé době.
"Lucian Bole," řekl heslo a vešel dovnitř.
Ve společenské místnosti seděl jen prefekt s několika studenty vyšších ročníků. Bylo ticho, zdálo se, že je všechno v pořádku.
"Dobrý večer, pane profesore," vstal Walter Bole.
"Dobrý večer, pane Bole. Všechno v pořádku?"
"Jistě. Hlídáme, aby nikdo nepřetahoval večerku."
"Ovšem večerka platí i pro vás," podíval se na snědou dívku, která se ještě před chvílí ke zmijozelskému prefektovi tiskla. "Slečno Zabiniová, myslíte, že bez vás by to pan Bole nezvládnul?"
Emerald Zabiniová vstala. "Už jsem se chystala jít spát. Dobrou noc, Walte. Dobrou noc, pane profesore."
Snape přikývnul, pak se podíval po ostatních. "Očekáváte, že každého požádám zvlášť? Jediní, kdo mohou být mimo svou ložnici po večerce, jsou prefekt a prefektka." Ostatní studenti také vstali a Snape si všimnul nespokojených výrazů studentů sedmého ročníku. Chvíli čekal, že někdo připomene nepsané pravidlo, že nejstarší studenti mohou být ve společenské místnosti o hodinu déle, které, pokud věděl, dodržovali ředitelé všech ostatních kolejí a jehož porušení ani on dosud nijak nepostihoval. Studenti však poslechli, i když nikoli bez úšklebků a šeptaných protestů.
"Pane Bole, měl jsem za to, že si tu dokážete sjednat pořádek," obrátil se zpět k prefektovi, když za posledním studentem zaklaply dveře.
"Omlouvám se, pane profesore. Myslel jsem, že-"
"Kde je slečna Talkalotová?"
"Vypráví prvačkám pohádku, pane profesore."
"To měla zvládnout do večerky," zamračil se Snape. "Jsou všichni studenti ve svých ložnicích?"
"No…" Walter Bole se zatvářil rozpačitě, "vlastně… nejsem si jistý, jestli… nekontroloval jsem ložnici sedmáků," vypadlo z něj konečně.
Snape přikývnul. Další z nepsaných pravidel. Nikdy jim nic takového samozřejmě nepovolil, na druhou stranu, ložnice studentů sedmého ročníku se jednoduše nekontrolovaly.
"Jdu to zkontrolovat," zamířil ke dveřím ložnic. "Za každého chybějícího studenta dovodím i vašiodpovědnost, pane Bole."
"Ale sed-" pokusil se bránit prefekt, ale pod pohledem Snapea ztichnul. "Na Joshuu Grangera to platí taky?" vyhrknul, když Snape již vycházel schody vedoucí k ložnici chlapců z prvního ročníku.
Snape se otočil a vrátil se několik kroků zpět. "Proč by nemělo, pane Bole?"
"Pan Granger není ve své ložnici."
"Vrátil se přeci jen domů?"
Walter Bole zavrtěl hlavou. "Pane profesore, já… říkal jsem mu, že už je po večerce, ale on mě odmítl poslechnout."
"Víte, že máte pravomoc udělit školní trest, pane Bole."
"Jistě, ale-"
"Ale ono to jde dost těžko, když vám sedí téměř na klíně slečna Zabiniová, že?"
"To není proto, jen-"
"Není jediný důvod, aby vás pan Granger neposlouchal."
"Ale…" Walter Bole polknul, pak zvednul hlavu a řekl pevným hlasem. "Je a vy to víte, pane profesore. A on to taky ví. Poslouchat mě nebude. Pokud si myslíte, že je to moje chyba, prosím," sundal z hábitu prefektský odznak a podával jej Snapeovi.
Snape se na něj chvíli nevěřícně díval, pak zavrtěl hlavou. "Nechte si odznak. Vybral jsem vás, protože vám důvěřuji, pane Bole. Důvěřujte ale i vy sám sobě. Pokud bude něco v nepořádku, vzkažte mi. Panu Grangerovi řeknu, že vás poslouchat musí, pokud chce zůstávat na koleji."
"A sedmáci?"
"Řeknu jim zítra totéž. Ode dneška žádná privilegia. Spát nemusí, ale budou v ložnicích."
"Ale dneska do jejich ložnice nepůjdete," ujišťoval se Bole a zrudnul.
"Skoro začínám být zvědavý, co bych tam viděl," zamumlal Snape a zamířil ke dveřím ložnice prvního ročníku.
Joshua tam seděl a s vytaženou hůlkou obcházel jedno z lůžek s pečlivě zataženým závěsem. Když uslyšel otvírající se dveře, otočil hlavu, hned se ale vrátil ke kouzlu, které dělal.
"Dobrou noc, Gile. Dobrou noc, Madocu," řekl pak polohlasem a zpod závěsů se ozvalo:
"Dobrou noc, pane."
"Joshi, Gile, kolikrát ti to mám vysvětlovat?" usmál se jeho syn a zamířil k němu.
Snape se otočil a vyšel do předpokoje. Počkal, až Joshua zavře dveře, a zakouzlil Ševelissimo.
"Můžeš mi vysvětlit, co jsi dělal?"
"Ochranná kouzla. Ty kluky šikanovali."
"Kdo?"
"To teď není důležité," pokrčil rameny Joshua. "Už se to nebude opakovat."
"Měli to nahlásit mně," mračil se Snape.
"Skutečně netuším, proč to neudělali," ušklíbnul se Joshua s nezakrývanou drzostí. "Požádali o ochranu mě. Tak je chráním."
"Proto ses vrátil na kolej."
"Ano. Můžu už jít spát? Jsem unavený, pane."
Snape prkenně přikývnul.
"Dobrou noc, pane."
"Dobrou noc, Joshuo."

"Kde jsi byl tak dlouho?" Hermiona se prudce posadila, když potichu otevřel dveře ložnice poté, co se připravil k spánku.
"Myslel jsem, že spíš," podíval se na ni pátravě. Pokud byla doma, vždy jej přišla přivítat nebo alespoň pozdravila.
"Spala jsem," zamumlala a Snape přikývnul. Vypadala jako by spala. Anebo plakala.
"Musel jsem doplnit zásobu lektvarů pro Poppy. A stavil jsem se ještě na koleji." Posadil se vedle ní a rozsvítil noční lampičku. Hermioniny oči byl červené a opuchlé. To nebylo spánkem.
"Joshua mi přišel říct, že se vrací zpět," přikývla Hermiona. "Ty jsi s tím souhlasil?"
"Neptal se mě. Bylo jeho rozhodnutí, že se přestěhoval sem, respektuji i jeho rozhodnutí vrátit se."
"Nelíbí se mi to."
Snape přikývnul. "Vím. Ale Joshua je plně schopný se ochránit. A oni to vědí. Není důvod k obavám."
"To nemůžeš vědět."
"Ne, to nevím. Ale myslím si to. I pokud by byli tak pošetilí a zaútočili, Joshua to zvládne."
"I když budou všichni naráz?"
"Nebudou všichni naráz."
"To nemůžeš vědět!"
"Tohle vím." Položil se a přitáhnul si ji jemně k sobě. Nebránila se, jen si vzdychla způsobem, který se velmi blížil vzlyknutí. Pohladil ji po vlasech a nechal dlaň ležet na jejích zádech. "Joshua je mezi částí Zmijozelu velmi populární. Zejména mladší studenti ho zbožňují, ale respektu jsem si všimnul i u starších."
"Skutečně?" zeptala se rozpačitě Hermiona. "Ale proč?"
Snape pokrčil rameny. "Jsou to Zmijozelové. Rozpoznávají sílu. Nedělá jim problém se sklonit před tím, kdo je silnější než oni. Jen několik hlupáků se s ním střetlo poté, co-" zarazil se.
"Poté co? Co se stalo?" zeptala se Hermiona pomalu.
"Nic. Už dlouho nic. Nemusíš se znepokojovat."
"Ten požár. V prvním ročníku. Byl to ten bílý oheň Severusi?"
Snape chvíli neodpovídal, pak konečně přikývnul. "Ano. Ale opravdu se nemusíš znepokojovat. Bylo to jen jednou."
"Dvakrát. Ještě ti vlkodlaci. Vlastně třikrát - tehdy v ošetřovně. Severusi, pokud to bylo třikrát, jak můžeme vědět, že to nebylo víckrát?"
Snape mlčel. Měla pravdu. Dozvěděl by se, pokud to bylo víckrát? Joshuy se báli, i Avery, Flint a Rahman mu začali prokazovat úctu; na dnešních lektvarech mu dokonce Rahman donesl přísady. Nepochybně s tím souvisel i Joshuův návrat na kolej a jeho zvláštní sebevědomí, které z něj přímo čišelo. Mnohem lépe nyní chápal Waltera Bolea, proč ho neposlal po večerce do ložnice. Něco se bezpochyby stalo. A nelíbilo se mu, že nemá ani tušení, co.
"To nevím, Hermiono. Ale… pokud by se stalo něco vážného, dozvěděl bych se to. Joshuovi nebezpečí nehrozí."
Hermiona přikývla a otázka, zda hrozí nebezpečí někomu jinému, zůstala nevyslovena.
"Už se nevrátím do práce," změnila náhle téma a Snape pochopil, čemu přičítat její červené oči.
"Dobře," přikývnul. "Nebylo to dobrovolné."
"Ne."
"Přesto by ses kvůli tomu neměla trápit."
"Nejde o to, že… tedy nejde jen o to, je to mnohem horší." Hermiona se zarazila a začala si kousat ret, který už nyní byl rozkousaný téměř do krve. Nenaléhal na ni. Nechce se jí do toho, ale vše mu řekne. Tak rychle, jak to dokáže. "Mluvila jsem s ministrem. Přišlo se na to, že jsem…" zabořila tvář do jeho košile. "Zfalšovalajsemněkolikspisů," řekla tak rychle a nezřetelně, že jí téměř nerozuměl. Nebo jí rozumět nechtěl.
"Prosím, Hermiono, ještě jednou a zřetelně."
"Spisy. Pozměnila jsem nějaké záznamy. Vydali na mě zatykač."
Konsternovaně na ni zíral. Očekával, nikdy nepřestal očekávat, že to všechno, co má, jednou ztratí, že jednou bude čelit tomu, co udělal. Ale Hermiona a Azkaban? To ho nenapadlo ani v nejhorším snu.
"Jsi tady," polknul a pevně ji uchopil.
"Cormac to zničil."
"Cormac," řekl tiše. "Jen tak. Nezištně. Ty spisy se týkaly mně?"
Hermiona přikývla.
"Čeho konkrétně?" snažil se zachovat klid, ačkoli srdce se mu rozbušilo tak rychle, že to Hermiona musela slyšet.
"Rodina Newtonova, Silnička vypověděl, že jsi tam zabil tři děti."
Strnule přikývnul. Vždy doufal, že tohle se Hermiona nedozví. A ona to už věděla. Jak dlouho? A jak ho proanguse dokázala omluvit? "Co ještě?"
"Že ses účastnil toho útoku na most."
"Ten v Londýně?"
"Bylo jich víc?"
Její otázku nechal bez odpovědi. "To je všechno?"
"Ne. Vlastně… to další nezveřejní, protože mají jen výpověď mrtvého, takže…" nadechla se a dopověděla: "Dolohov. V jeho záznamech bylo, že jsi byl u útoku na Mollyiny bratry."
Zhluboka se nadechl. Tohle byl skutečný problém. A oni to nepochybně vědí. Za tímhle nebyl McLaggen a pochyboval, že jeho slovo zabrání, aby se postarali, že se to Weasleyovi dozvědí.
"A Tessa Clarková. Její rodina."
"Neznásilnil jsem ji," posadil se strnule zády k ní. "Jestli to Dolohov řekl, tak lhal."
"Nevypověděl to. Jen, že jsi u toho byl. A zabil ty děti."
"Avada je bezbolestná," zamumlal.
"Vím. Já ti to přece nevyčítám."
"Možná bys měla." Vstal a začal přecházet po pokoji. Měl pocit, jako by ho zaléval smrtící chlad. Tyhle věci byly zapomenuté. A byly zlé, mnohem horší než cokoli z toho, co na něj dosud vytáhli. Nejhorší paradoxně bylo to nejmenší - poprava Fabiana a Gideona Prewettových. Nedokázal si představit, jak se dokáže podívat do očí Molly, jejím dětem. A do toho stíhání Hermiony. McLaggen se za ni postavil. Bylo mu ale jasné, co za to očekává. A když mu to nebude moci dát, nezmění názor?
Nemůžou obnovit proces, tím jsem si jistá," vysvětlila si Hermiona mylně jeho mlčení. "Studovala jsem pečlivě tvé rozsudky, vztahují se na všechno, co jsi udělal na příkaz Toma Raddlea. Možná… možná se někdo bude snažit tvrdit, že se o tomhle nevědělo, ale… Brumbál to v prvním procesu naformuloval výslovně tak, aby se to vztahovalo i na skutky, které Starostolci v době procesu nebyly známy. A Kingsley to pak přejal. Neodsoudí tě."
"Odsoudili mě už dávno," zavrtěl hlavou.
"Víš, jak to myslím."
Přikývnul. "Pak mi je ale ještě méně jasné, proč jsi to udělala. Riskovala jsi svobodu jen pro mou dobrou pověst? Nemůžu ztratit něco, co nemám," ušklíbnul se.
"Byly to věci, které bychom obtížně vysvětlovali."
"Které bych já obtížně vysvětloval. Nebyl nejmenší důvod, abys v tom figurovala i ty."
"Já v tom přece figuruju tak jako tak. Jsem Snapeová, vzpomínáš? Moje dcera je Snapeová a Joshua… i on ví, že je tvůj syn. Já toho nelituju."
"Mohli tě dneska zavřít."
"Ale nezavřeli. Neriskovala jsem tolik, nejsem hloupá, Severusi. Bylo nepravděpodobné, aby na to přišli. Nemohla to být náhoda."
"Kdo?"
"Nemám tušení. Bylo to v režimu tajné. Žádná jména."
"Zjistím to. Nemíním dopustit, aby ti někdo ublížil, Hermiono."
"Severusi…" zavrtěla hlavou. "Nemůžeš nijak riskovat. Možná by mohl Gawain Robbards… nebo Romilda."
"Nechci, aby se to dozvědělo víc lidí, než je nutné."
"Ani já ne. Ale… Gawain je člen Řádu, byl vrchní ředitel… nebo můžeme požádat Evandruse. Jeho lidé by určitě…" pod jeho pohledem zmlkla. "Nesnáším, když se na mě takhle díváš, Severusi!"
"Řekl jsem, že o tom nechci s nikým mluvit. Vyřeším to sám."
"Jak? A měl bys vědět, že… Cormac slíbil, že nebude zveřejněno, co jsem udělala já. A ty věci ze spisu Dolohova, protože už je po smrti a-"
"Neutěšuj se nadějí, že se tohle nedozvědí. Ani to o tobě."
"Ale Cormac-"
Sevřel pěsti. "Cormac je v tomhle irelevantní. Je to připravené. Je to proti mně. Je to proti Řádu. Nejdůležitější z toho všeho jsou ti Prewettovi. A že ty jsi o tom věděla a chtěla to utajit."
"Je to tak dávno… Molly přece ví-"
"Ano. Ví. A chápe. U každého jiného. Ty nejspíš nevíš, jak dobré vztahy měli."
"Promluvíš si s ní?"
"Zvážím to," posadil se zpět k ní. "A ty nevytáhneš paty z Bradavic."
"Nemyslím, že by mi teď hrozilo nebezpečí."
"To sis nemyslela ani včera, že?"
Hermiona byla v ohrožení. Cítil, jak v něm narůstá chladné odhodlání, vražedná zuřivost - ne rudý vztek, kdy se přestával ke svému vlastnímu znechucení ovládat, ale vztek bílý, který mu umožňoval nejvyšší soustředění, kdy se mu smysly zostřovaly, kdy sám sebe viděl z dálky, odosobněného, kdy se měnil ve stroj, který zabíjel. Už dlouho tento pocit necítil. Jenže kdyby Cormac McLaggen neprojevil… soucit? Vypočítavost? Racionalitu? Nebo snad zamilovanost, z které ho nikdy nepřestal podezírat… Kdyby neudělal to, co udělal, ať už to bylo z jakýchkoli důvodů, tak by teď Hermiona nebyla v jeho náručí, ale v Azkabanu.
"Je moje povinnost tě chránit, Hermiono. I pokud bych McLaggenovi důvěřoval, tak ho můžou obejít. Nedám jim příležitost, aby tě zatkli. Slib mi to, Hermiono."
"Slibuji," řekla tiše. "Je mi to líto."
"To přece není tvoje vina," překvapeně se na ni díval. Pak ji sevřel v náručí, cítil se téměř vyděšeně, když si uvědomil, že o ni dnes mohl přijít. Hermiona se k němu přitiskla a on ji svíral tak pevně, jak jen dokázal, vnímal celým tělem tlukot jejího srdce, její teplo, její vůni, její strach. Vnímal ji, její myšlenky. Dnes se ocitla na okraji propasti - a dostalo se jí pomoci ze strany, z níž to nečekala. A až teď jí to všechno docházelo. A až teď to docházelo jemu, protože byl tím, kdo ji měl povinnost ochránit - a neudělal to. Neměl ani tušení, co se chystá. Najde toho, kdo za to může. A Hermionu ochrání. Udělal by to ostatně, i kdyby to nebyla jeho povinnost.
"Chtěla bych ti říct ještě něco," odtáhla se po chvíli Hermiona. "Řekla jsem Cormacovi o dračích vejcích."
Neodpovídal, protože tohle byla ve skutečnosti proti tomu ostatnímu maličkost. A pokud Hermiona usoudila, že je správné to říct… Třeba se nemýlí, ostatně ona znala McLaggena nesrovnatelně lépe než on.
Hermiona se nadechla, jako by sbírala odvahu k pokračování. "A o tom, co se stalo v Rumunsku. Proč je potřebujeme." Když stále nereagoval, pokračovala: "Pochopil to. Chce mluvit s Charliem, Minervou a Georgem."
"Dobře," přikývnul a cítil, jak si oddychla. "Charliemu a Georgeovi to ale zítra oznámíš ty."
"Jistě, Severusi," přikývla a k jeho překvapení mu začala rozepínat košili.
"Teď?" zvednul obočí.
"Zítra mě můžou zatknout, ne?" usmála se. "Nelitoval bys promarněného večera?"






 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
*************************************************************************************

KattyV a Regi prohlašují:
Na našich stránkách často najdete fanfiction příběhy ze světa Harry Pottera.
Všechna práva na postavy, které jsme si nevymyslely samy, jsou vyhrazena J. K. Rowlingové,
které tímto děkujeme za to, že nám dala svět, ve kterém si můžeme hrát.


14.1.2014