ABYSTE U NÁS NEBLOUDILI A JEDNODUŠE NAŠLI JAKOUKOLI POVÍDKU NEBO ČLÁNEK, JE TU PRO VÁS




A CO NOVÉHO VÁM ŠÍLENÉ ŠUPLE NABÍDNE PRÁVĚ TENTO TÝDEN?

PONDĚLÍ: Útočiště (fanfiction příběh na pokračování) od Danae
ÚTERÝ: Věda ve sto slovech od JJ
STŘEDA: Hotel u devíti koček od Tory
ČTVRTEK: Malfoyovské střípky od Martian
NEDĚLE: Severus a Megan od Katty

Vše je bohatě ilustrováno kolážemi KattyV

*************************************************************************************

Kapitola třicátá třetí: Krysař - dokončení

11. září 2015 v 0:03 | Richenza |  Bless the Child: Kniha čtvrtá - BÍLÝ JEZDEC


"Myšlenkou?" zavrtěl hlavou Evandrus. "Uvědomuješ si, jak je to nebezpečné? Kromě toho, že by to bylo velmi obtížně dokazatelné - a to i kdyby si to jeho okolí sebevíc myslelo - je to tak snadné. Řekni, Harry, kolik lidí bys už zabil, kdybys mohl zabíjet myšlenkou? Zcela beztrestně."


"Nevím," podíval se stranou Harry. Opravdu to nevěděl. Snad když byl dítě - Dursleyovy, nejspíš Luciuse Malfoye, tedy po té záležitosti s deníkem Toma Raddlea. Draca nejspíš už v prvním ročníku a Snapea možná také tak. Draca Malfoye a Grindelwalda po únosu Lily. Anebo by nezabil nikoho - vždyť nakonec neseslal Avadu ani na Voldemorta. "Možná nikoho. Myslím, že jsem nikdy nikoho zabít nechtěl. Ne doopravdy. A pokud vím, tak Joshua nikoho nezabil."
"Toho vlkodlaka."
"To byla sebeobrana. Bránil sebe a další tři děti. Co měl podle tebe dělat?!" Harry se začínal na Evandruse zlobit, snad poprvé v životě. "Není nebezpečný. Nezpochybňuju, že má výjimečnou magickou sílu a ani mě to příliš nepřekvapuje. Ale o to je zřejmější, že ji zvládá."
"Nejsem si jist."
"Joshua není nebezpečím," trval na svém Harry.
"Víš to určitě?"
"Ano," přikývnul. Joshuu znal odmalička. Byl to sice trochu zvláštní chlapec, zamlklý, ale velmi chytrý a svou podstatou dobrý, o tom Harry nikdy nepochyboval. Ty všechny příhody, o nichž vyprávěl Evandrus… dobře, mohlo to vypadat zvláštně, zejména když to spojil všechno dohromady, ale šlo o příhody ze tří ročníků! Nejspíš by i on sám vypadal nebezpečně, kdyby si někdo dal práci některé události vytrhnout z kontextu. Ostatně nemohl zapomenout na svůj druhý ročník, kdy si všichni mysleli, že je Zmijozelův dědic. "Jen se bránil. Vždy se jenom bránil."
"Vždy ne. To, co jsem viděl já, nebyla obrana."
"Bránil tu dívku, ne? To je obrana."
"To nemám na mysli. On se mstil, Harry."
"To byla jen prevence dalších útoků."
"Msta je vždy svou podstatou prevence dalších útoků, to nezpochybňuji. Ale ani o to nejde. Měl jsem pocit, že si to… nevím, jestli slovo užívá, které použil Burton, je přesné, ale… bavilo jej to, Harry. Kdybys tam byl, byl bys znepokojený. A hlavně - tím to neskončilo."
"Komu dalšímu se bránil?" mračil se Harry.
"Ti chlapci mu začali sloužit, Harry. To není zdravé. A co jsem vypozoroval, přidávají se k nim další. Shromažďuje příznivce. Ne přátelé, to není přátelský vztah, oni k němu vzhlížejí i děti, o které očividně nikdy nestál a jichž si ani příliš neváží, nebo je dokonce vyloženě nemá rád. Víš, kdo se takto choval?"
"Joshua - není - nebezpečím," zopakoval Harry s důrazem na každém slově.
"Proč?"
"Znám ho od malička. To nestačí?"
"Ne. Řekni mi přesně, kdy se chlapec narodil, Harry."
"Jak to s tím souvisí?" zamračil se Harry.
"Byl počat v době, kdy jsi měl v sobě ještě kus duše Toma Raddlea?"
"Ano. Ale já jsem u toho nebyl. Josh není můj syn, Evandrusi."
Evandrus přikývnul. "A čí je syn, mi řekneš?"
"Je mi líto, ale slíbil jsem, že to neprozradím. Nemám ve zvyku porušovat své sliby."
"Můžeš mi odpřisáhnout, že skutečně není tvůj syn, Harry?"
"Chápu, kam míříš. Bojíš se, že kus duše Voldemorta přešla na nenarozené dítě. Ale tak to skutečně není. Přísahám. Tahle teorie je vedle jako McLaggen při svém kandidátském projevu."
"Rozumím," přikývnul Evandrus a opřel se o opěradlo křesla. Chvíli mlčky upíjel čaj. "V tom případě je to ta lepší varianta. I když nejsem příliš nadšený ani z toho, že chlapec, na kterého všichni spoléháme, je synem právě Severuse."
"Severuse?" Harry téměř nadskočil. "Skutečně nechápu, jak tě to napadlo." Evandrus nebyl první, kdo to byl schopný dovodit. Burton Battley na ně už na jaře tlačil, aby to řekli právě i Evandrusovi, Snape s tím však nesouhlasil. To, že na to Evandrus přišel sám, ho nepotěší - rozhodně to nebyla dobrá zpráva. Další důkaz toho, že na to může přijít každý v okamžiku, kdy ho to vůbec jako možnost napadne.
"Byl jsem spolužák Eileen Princeové. Myslel jsem si to už dávno. Ale musel jsem vzít v úvahu i tu první možnost, Harry."
"Já jsem ti nic nepotvrdil."
"Jistě," přikývnul Evandrus a podíval se stranou. "To ani nemusíš."
"Byl jsem pro to ti to říct," bránil se Harry nevyřčené výčitce.
"Nevyčítám ti to, Harry. Chápu důvody přísného utajení a budu je respektovat. Nechtěl jsem pro jistotu mluvit ani před tvou ženou."
"Ginny to ví."
"Myslel jsem si to," přikývl Evandrus. "Arthur a Molly také?"
Harry přikývnul.
"Jak jsem řekl," pokračoval Evandrus, "počítal jsem s touto možností, připadala mi ve skutečnosti pravděpodobnější, než že je tvůj syn, alespoň s ohledem na to proroctví. I když ve skutečnosti sedělo na obě eventuality - princ nemusel být s velkým P, zoufalství i důvěry jste si s Hermionou užili až příliš. Pravda a lež… to vaše zapírání k tomu docela dobře pasovalo a temnota a světlo dávalo s kouskem Raddleovy duše taky docela smysl. Jsem rád, že to tak není, Harry. Přesto se shodneme, že Severus má v sobě stíny, které v kombinaci s mimořádnou silou mohou odůvodňovat určité znepokojení."
"Joshua je syn i Hermiony."
"To vím. A Severuse respektuji. Nepředstírejme však, že je to milý člověk."
"To skutečně není," nevesele se zasmál Harry.
"Promluvíš s Joshuou?"
"Ano," přikývnul Harry. "Udělám to hned o Vánocích."


Blatná; téhož dne

Další dva týdny dusného čekání uběhly ode dne, kdy se konečně rozhodli k větší akci. K atentátu, nebo spíše popravě - tenhle výraz jí vyhovoval více. Atmosféra byla čím dál tím napjatější, žili už spolu příliš dlouho, příliš na sobě záviseli, příliš často ztráceli místa, která začala považovat za domov. Někdy měla pocit, že se udusí, ne že by litovala cesty, na kterou se s Petrem před několika lety vydala - jen si někdy nebyla jistá, jestli jí dokáže jít dál.
Byla vždy zvyklá brát věci takové, jaké jsou, neměla ve zvyku utápět se ve smutcích, pochybách, výčitkách, marných nadějích a denním snění - na to byla příliš praktická. Vždy, když se cítila divně, našla si nějakou práci, něco obyčejného, domáckého, jako bylo třeba právě vaření, něco, co ji ukotvovalo a dělalo její život normálním ve světě, který normálním vůbec nebyl. Pustila ve dřezu vodu, aby propláchla rýži a opřela čelo o chladivou zeď. Tohle se stát nemělo. Ne tak brzy po smrti Petra. Ne, když věděla, že má dívku - i když technicky vzato Markétu opustil; ale byl to skutečný rozchod, když to bylo pro její bezpečnost? Ne, když se tak moc Petrovi podobal. Ne, když právě tímhle nejspíš Petrovu smrt zavinila. Věděl to Tomáš? Nikdy si nelámala hlavu s tím, co si o ní myslí druzí. Tak proč se jí teď svírá něco v hrudi jen při pomyšlení na to, že se dozví, že spala s Petrem? A nejen s ním, rozhodně nejen s ním. Nejspíš mu to už někdo řekl, a proč by ne, když jí to nikdy dřív nevadilo, když na toto téma sama někdy žertovala? Tak proč ji teď pálí oči?
"Můžu ti pomoct, Kazi?" promluvila za ní Doubravka a Kazi sebou trhla, až se jí rýže ze sítka vysypala do dřezu. "Promiň, nechtěla jsem tě vylekat. Taky jsi z toho nervózní?"
Kazi přikývla a začala rukou nabírat rýži zpět.
"Není ti dobře? Nebo bereš ten příkaz Jarka o minimálním používání magie tak vážně?"
"Trochu mě bolí hlava," zamumlala Kazi a propláchnutou rýži nasypala do hrnce.
"Ukaž," otočila si ji Doubravka k sobě a přiložila špičky ukazováčků a prsteníčků na spánky. Po několika sekundách prohloubila na okamžik stisk a prudce ruce odtáhla. "Lepší?"
"Hm," přikývla Kazi.
"Taky se mi to nelíbí. Stejně jako Šimoně. Včera večer hučela do Lukáše, aby přiměl Jarka, aby si to rozmyslel. Možná, kdybys ještě promluvila s Tomášem… Myslím, že na tebe docela dá."
Když slyšela jeho jméno, Kazi se rozbušilo srdce a měla pocit, že jí hoří tváře. U Mokoši, co se to s ní jen děje? Takhle se snad necítila ani tehdy ve čtvrtém ročníku, když se poprvé milovala s Petrem.
"Neřekla jsem, že s tím nesouhlasím," řekla jen a otevřela dveře trouby, aby podlila obě kuřata a přidala k nim trochu šalvěje a rozmarýny. "Je to lepší, než nedělat nic."
"Proč?"
"Protože někdo něco dělat musí."
"Jenže co bude pak?"
"To co teď. Nebo nás chytí," pokrčila rameny. "To je riziko, o kterém přece víme od začátku."
"Nemluvím o našem riziku, Kazi. Kdybych aspoň věděla, že je to skutečně potřeba."
"Samozřejmě, že je," zamračila se Kazi. "Danda je nebezpečný. Je to vlastizrádce. Zaslouží si smrt."
"Tím si právě vůbec nejsem jistá. Kromě toho, že ho snadno nahradí… Napadlo tě vůbec, že se snaží jen dělat to, co považuje za nejlepší?"
"Ne," stiskla Kazi rty. "On s Gellertem spolupracuje vědomě, nebo tomu, co zjistil Adam, nevěříš? A i pokud to myslí upřímně," ušklíbla se, "mění to snad něco na tom, jak nebezpečný je? A jestli ho nahradí… jo, nahradí. Ale každý není tak charismatický. Mluvíš jako Šimona. Ještěže už aspoň neříkáte, že smrt si nezaslouží nikdo. Jsme ve válce, Doubravko. Jak je vlastně Doře a Vítkovi?"
"Lépe," vzdychla si Doubravka. "Zůstane to bez následků. Neměli tam chodit jen sami dva."
"Je nás málo. Nechytili je, úkol splnili," pokrčila rameny Kazi.
"Tady to krásně voní, nejsi náhodou kouzelnice, Kazimíro?" uslyšela směrem od schodiště Tomášův hlas a měla co dělat, aby se neotočila.
"Na některý věci kouzla nepoužívám," prohodila jako by nic a znovu, tentokrát úplně zbytečně, podlila kuřata.
Byl u ní rychleji, než čekala, a sotva zavřela troubu, tak ji bez ohledu na Doubravku zezadu objal a políbil na krk. "Možná je to někdy škoda," zašeptal.
Kazi na chvíli zavřela oči a vnímala jen jeho ruce. Na světě neexistovalo nic příjemnějšího než jeho ruce - velké, pevné, teplé. Vrátil se až po půlnoci a přišel za ní, jako by to byla ta nejsamozřejmější věc na světě. Vzal si ji se zoufalou touhou, a vždy, když už téměř usnula, když i on usnul svírající ji, jako svírá topící se záchranný kruh, začal znovu, a znovu - ani už nepočítala kolikrát. Jako by už další den nemusel přijít.
Po chvíli se mu vymanila a snažila se zakrýt rozpaky. Nikdy se k ní tak otevřeně nehlásili. Každý se den poté tvářil, jako by se nic nestalo. Vlastně si ani nebyla jistá, jestli ji to těší. A nebyla si ani jistá, zda ji těší úsměv Doubravky, který zachytila.
"Neslyšel jsi Jarka? Máme minimalizovat magii jen na nejnutnější případy," dokázala nasadit svou obvyklou masku bezstarostné kamarádky.
"No, tak aspoň tohle splním dokonale," zasmál se Tomáš. "Já jsem taky mluvil o nejnutnějších případech."
"Když jsme u těch nejnutnějších případů," usmála medově Doubravka, "tak by Jarkovi rozhodně nevadilo tišící zaklínadlo, Kazi."
"Tak to teda vadilo," prohlásil Jarek, následován i Lukášem s Šimonou, které vůně připravovaného oběda také vylákala do přízemní velké místnosti, kde na sebe plynule navazovala kuchyň, jídelna i obývací kout se sedačkou a televizí. "Žádná zbytečná kouzla, Doubravko."
"Až přestaneš ignorovat oddané pohledy Ondry, tak ti to taky přestane vadit," shrnul si Lukáš dlouhé světlé vlasy z čela.
"Třeba nestojím o oddané pohledy," zamumlala Doubravka a s poněkud hlasitějším zavřením dveří opustila kuchyň.
"Co jí je?" zvedl obočí Jarek.
"Běž se jí na to zeptat," pousmála se Šimona. "Já mám pocit, že to není ona, komu něco nedochází."
"Ona se vrátí," pokrčil rameny Jarek a otočil se k Tomášovi: "Včera ses vrátil pozdě, Tome. Něco nového? Teda kromě toho, že jsi přestal ignorovat pohledy Kazi."
Kazi se otočila k troubě, aby během deseti minut už potřetí podlila kuřata.
"Jo," přikývnul Tomáš. "Povím to později, teď by měl být v Otázkách Karolíny Čechové. Už to určitě začalo." Přešel k televizi, zapnul ji a usadil se do křesla před ní.
Ostatní si sedli vedle něj, kromě Kazi opřené o nízký pultík oddělující kuchyňskou a obytnou část místnosti a Doubravky, která se právě vrátila s mrkví a jablky a pustila se do jejich čištění. Nemagicky.
"To přece nejsou jen ty útoky, ta válka, kterou nám vnutili. To přece netrvá jen od loňského léta, od Černého pátku. Česká společnost, vlastně nejen česká, je nemocná - tak jako může být nemocný jeden člověk, může být přece nemocná i celá země, celá kultura. Evropa je stará, unavená, otrávená svými očekáváními, která nejsou naplněna. A čím dál víc si myslím, že naplněna být nemůžou. Víme, a nepochybuje o tom už vůbec nikdo, že demokracie není správný recept pro všechny země. Ale pořád, umanutě jako děti, trváme na tom, že nám tu hračku nikdo vzít nesmí, že pro nás vhodná je. Vláda lidu, skrze lid a pro lid. Zní to krásně. Ale byla to vůbec někdy pravda? Pořád naivně doufáme, že to, co se nám nelíbí - korupce, zločinnost, parazitování celých skupin obyvatel - a tím nemám na mysli jen Cikány, ale i ty parazity v bílých límečkách, kteří jsou ale o to nebezpečnější, o co vypadají civilizovaněji - pořád doufáme, že to je jen něco vedlejšího, co můžeme odstranit, že to jsou jen dětské nemoci růstu našídemokracie. Nechceme si přiznat, že jde o nevyhnutelné důsledky našeho systému, že jde o něco, co mu je vlastní, a rozdíl je jen v míře. Jsou to krásné ideály - a nemyslete si, že se mého srdce nedotkly. Byly doby, kdy jsem jim věřil, kdy jsem si myslel, že jsou lékem."
"Nevěříte tedy v ideje demokracie?"
"Jako ideje jsou bezva," zasmál se krátce Danda. "Tak se podívejte na tu slavnou svobodnou a demokratickou Ameriku. Věděla jste, slečno redaktorko, že už dvakrát americký Nejvyšší soud rozhodl, že kupování si americké vlády soukromými zájmovými skupinami je pouhým uplatněním svobody projevu? Ale líbí se mi, jak se ptáte - jestli v ty ideje věřím. Tím přece sama přiznáváte, že je to otázka víry, že tyto ideje jsou jen idealistickým cílem, který neobstojí při racionálním zkoumání. A ne, teď už nevěřím. A nemám tím na mysli jen to, že u nás ve skutečnosti o žádnou demokracii nejde, protože od té slavné Sametové nevládl lid, ale maskoti vedeni někým, koho lid ani neměl možnost poznat. Jsem přesvědčen, že tento koncept byl od počátku mylný."
"A co navrhujete?"
"Mým ideálem je stát, který bude veden bez svárů, které jsou přirozeným důsledkem soutěže politických stran, který bude veden s dlouhodobou vizí a s ohledem na skutečné zájmy - a nikoli pouze v horizontu čtyřletého volebního období, kdy je nejpozději - v tom lepším případě, samozřejmě - nutné korumpovat voliče. Který je veden přirozenou elitou k svému úkolu od dětství vedenou a vychovávanou k odpovědnosti vůči své zemi. Jemuž povládnou lidé, kteří něco dokázali, nikoli jejich lokajové a zaplacení herci. Stát, který bude veden s vědomím osobní odpovědnosti, čehož nelze dosáhnou v systému, kde je rozhodování rozeseto mezi tolik institucí, že nikdo nedohlédne celku - a nikdo ve skutečnosti není za nic odpovědný."
"Takže jinak řečeno navrhujete, abychom se vrátili k monarchii."
"Myslíte?" usmál se opět Danda. "Já jsem ale nic nenavrhoval. Hovořil jsem jen o svých ideálech."
"Vaším ideálem je ale návrat krále."
"Myslím, že jsem se s tím nikdy netajil," přikývl prezident. "S tím mě lidé zvolili. Nevyjádřili i tím snad svou vůli?"
"To ale může být nebezpečné, ne? Když se králem stane šílenec…"
"Kolik takových králů bylo, slečno redaktorko?"
"Nevím přesně… ale třeba Ivan Hrozný… španělský král Filip…"
"Myslíte toho Filipa, jenž získal přídomek El Prudente - tedy Moudrý?" zeptal se posměšně Danda.
"Nejsem si jistá… ale to není příliš důležité."
"Nemyslím. Já třeba považuji za důležité, že si nedokážete vzpomenout na dobu, kdy král své zemi skutečně škodil. Když se podíváte do historie, zjistíte, že potíže nastaly spíše tehdy, když král své zemi z nejrůznějších důvodů chyběl nebo byl slabý."
"A máte snad představu, kdo by takovým králem mohl být?"
"Představu? Ano, jistěže mám představu. Někdo, kdo je inteligentní a schopný - a dokázal to tím, že byl schopný dosáhnout úspěchu. Kdo je obětavý, kdo pomáhá lidem. Někdo, komu leží na srdci zájmy země, kdo vidí věci v souvislostech. A komu v žilách koluje krev českých králů."
"Třeba Roman Heller?"
"Je zajímavé, že vás napadl právě on, slečno redaktorko," usmál se prezident. "Ale ano, proč ne. Kromě toho, že je schopný, inteligentní a čestný, má dokonce i královský původ."
"Jste tedy přesvědčen, že to, co psal rakouský bulvár, je pravda?"
"Ano, je. Je příliš skromný, aby o tom hovořil sám - a i mně trvalo dlouho, než jsem jej přemluvil, aby mi ukázal doklady - ale ano, jsem o tom přesvědčen. Jeho matka byla prokazatelně nemanželskou dcerou vnuka Františka Ferdinanda, který byl zastřelen v Sarajevu."
"Četla jsem o tom. Nepochybně víte, že děti Františka Ferdinanda byly vzhledem k nízkému původu matky vyloučeny z nástupnictví."
"Což ovšem bylo extrémně nespravedlivé," namítnul Danda.
"I pokud bychom to pominuli, jeho původ zůstává nemanželský, navíc přes dceru, když jeho dědeček," Karolína Čechová nahlédla do poznámek, "Franz Ferdinand Maximilian Georg Ernst Maria Josef Zacharius Ignaz von Hohenberg měl manželského syna - prince Franze Ferdinanda Karla Georga Ernsta von Hohenberg, narozeného v roce 1969; jeho synovi Maximilianovi je nyní jedenáct let. Z hlediska nároku na trůn je tedy původ pana Hellera zcela bezcenný, i pokud by někdo monarchii skutečně obnovit chtěl."
"Nejen naše ústava, ale i mezinárodní úmluvy deklarují rovnost všech dětí bez ohledu na manželský původ, severské monarchie odmítají i přednost chlapců před dívkami. Hana Hellerová se narodila v roce 1968. Byla tedy nejstarší dcerou svého otce, byť nelegitimní. Vše záleží na úhlu pohledu, slečno redaktorko."


"Měla jsem pořád pochyby, ale měl jsi pravdu," obrátila se Doubravka na Tomáše. "Jsem pro."
Tomáš přikývl. "Jeho vláda je nelegitimní, protože více než po roce nevyhlásil volby. Podle naší Ústavy máme právo použít odpor proti tomu, kdo odstraňuje demokratický charakter naší země - a tím se nyní dokonce vůbec netají. Je vinen - a i pokud je jen nástrojem, je nástrojem aktivním. Všichni, kdo mu aktivně slouží, jsou naši nepřátelé, bez ohledu na to, že jsou jen snadno nahraditelnými kolečky v soukolí."
"A co jsou ty nové zprávy, Tome?" zeptal se Lukáš.
"Máme u něj svého člověka."
"Kdo to je?"
"Nechceš to vědět," zavrtěl hlavou Tomáš.
"Chápete vůbec, k čemu to může vést?" postavila se Šimona. "Slyšeli jste o heydrichiádě?"
"Jo," přikývnul stroze Tomáš. "To ale nehrozí."
"Proč ne? Opravdu nechápu, kde bereš tu jistotu."
"Já si taky nemyslím, že by to hrozilo," přidal se Jarek, "za prvé, nejsme okupovanou zemí-"
"Skutečně?" přerušila jej Šimona. "To, co se děje, je snad vůle českého lidu?"
"Právě proto to musíme udělat, Šimono. I s tímhle rizikem. Když už jsi připomněla Heydricha, tak ani to, co se dělo potom, není argument. Vždyť jen kvůli tomu pak po válce brali Čechy jako oběť, a ne kolaboranty. Teď jsme na tom ještě problematičtěji, když se Grindelwald rozhodl předstírat, že je Čech. Musíme to udělat."
"Byl to důležitý symbol odporu. Povzbudilo to odboj," přikývnul Tomáš.
"Zdecimovalo to odboj," odporovala Šimona.
"To, co se dělo potom, ty všechny popravy čtrnáctiletých holek kvůli kolu… Lidice získaly naší zemi sympatie celého světa."
"To ale muselo těch pět žen, co přežily, hodně těšit. Viděl jsi někdy pomník lidickým dětem, Jarku?" Šimona vypadala už naprosto rozzlobeně.
"Nikdo si nemyslíme, že se tohle stane, Šimono," vzal ji za ruku Lukáš. "Po tom atentátu přímo na něj se přece nic takového nestalo."
"Tehdy ještě nebyl tak daleko. Tehdy si to nemohl dovolit."
"Souhlasím s Lukášem," přikývnul Jarek. "Tohle je ten druhý důvod, proč si myslím, že se to nestane. Ani teď si to ještě nemůže dovolit. Snaží se získat sympatie lidí, vládnout metodou cukru a biče. Odplata bude tvrdá, to jo. Ale cílená. A naše rodiny jsou pryč, ne? Musíme dát zemi vědět, že někdo ještě vzdoruje. Že je ještě možnost volby."
Šimona jen mlčky zavrtěla hlavou.
"Kdy? A jak?" zeptala se Kazi Tomáše. Nemohla z něj spustit oči. Nikdy by nevěřila, že ji tak okouzlí právě mudla - ne, že by samozřejmě proti mudlům něco měla.
"Bude mít vánoční koncert v chrámu Svatého Víta."
"Koncert? Prezident? To tu ještě nebylo, ne?" ušklíbl se Jarek.
"Snad to nechcete udělat o Vánocích," namítla Doubravka.
"Nebuď sentimentální," zamračil se Jarek. "Je to skvělá příležitost."
"A co diváci?" zeptala se tiše Šimona.
"Každý, kdo jde na jeho koncert jásat, aktivně podporuje to, co představuje, ne?" ušklíbl se Lukáš.
"Ale to neznamená, že si zaslouží smrt."
"Je válka. A ve válce jsou oběti," vstal rezolutně Jarek. "Jdeme do toho, Tome."







 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
*************************************************************************************

KattyV a Regi prohlašují:
Na našich stránkách často najdete fanfiction příběhy ze světa Harry Pottera.
Všechna práva na postavy, které jsme si nevymyslely samy, jsou vyhrazena J. K. Rowlingové,
které tímto děkujeme za to, že nám dala svět, ve kterém si můžeme hrát.


14.1.2014