ABYSTE U NÁS NEBLOUDILI A JEDNODUŠE NAŠLI JAKOUKOLI POVÍDKU NEBO ČLÁNEK, JE TU PRO VÁS




A CO NOVÉHO VÁM ŠÍLENÉ ŠUPLE NABÍDNE PRÁVĚ TENTO TÝDEN?

ÚTERÝ: Věda ve sto slovech od JJ
STŘEDA: Hotel u devíti koček od Tory
NEDĚLE: Severus a Megan od Katty

Vše je bohatě ilustrováno kolážemi KattyV

*************************************************************************************

Kterak se Penny fotila III

8. září 2015 v 0:01 | Ioannina |  Kterak Penny...

Třetí a poslední fotočlánek.
Domeček už je prakticky dokončený; pokud něco ještě upravuju, jsou to kosmetické detaily typu restaurování židlí. Je konec léta (ano, stihla jsem to od pokročilé hrubé stavby po obyvatelný a hotový domek za těch pár měsíců; mám šikovné ručičky a výborné kamarády). Už jsme se zorientovaly v místních začarovaných cestách. (Už jsme taky párkrát zavolali policajty a podali i první žalobu na toho souseda, co proti nám cvičí tu svou uřvanou fenu, protože krom cvičení uřvané feny na nás začal i fyzicky útočit. Proč? Vím já... Asi se mu nelíbilo, že se někdo nastěhoval do domku, který byl roky opuštěný. Že teď rybízy na zahradě u toho dříve opuštěného domku nesklízí on a jeho matka, ale majitel pozemku s rybízy. Nebo tak něco. Lidi, neptejte se mě. Neumím plně pochopit myšlení takových... řekněme jedinců.)
To máte teď jedno.
Chodíme s Penuškou a Melinkou po cestách, kde potkáváme pár lidí, kteří jsou tu prima (i když moc nevycházejí ven; na té vesnici se žilo hlavně v domech, náves neexistovala a venku se lidi báli - toho klanu kriminálníků, do kterého patřil i náš milý soused a jeho matka). Tu a tam pokecáme s chataři. Já chodím cvičit. Pravidelně jezdíme do Velkého města. A tak a všelijak.



Dokončená pracovna. Penuška pózuje na svém oblíbeném bílem koberci. (Za ní je hromada polštářů určená k povalování psů a člověky, když si společně něco čtou. Rozdrbaný polštář za Penuščinou hlavou je z celého polštářoviště nejstarší a bezkonkurenčně nejoblíbenější. Kdysi dávno byl hustě vyšívaný. Teď už tu a tam vykukuje osnova.)












Penny a Melly v autobuse. Nevím už, jaký účel měla tato naše cesta do Velkého města, ale takhle jezdily vždycky: Penuška Melinku jistila, aby se Melinka nemusela bát stoprocentně pejskožravého autobusku.
Melinka si vysloužila hodně přátelského smíchu od spolucestujících. Jakmile totiž děsivý autobusek otevřel dveře, Melinka se prodrala davem cestujících (naprosto bez ohledu na naše pořadí ve frontě a obvykle i bez ohledu na to, jestli je, nebo není přivázaníá vodítkem ke mně nebo k Penušce, pročež raději přivazovaná nebyla) a zaletěla pod nejbližší volné sedadlo, jelikož dobře věděla, že nastoupit bude muset a že lidi a hlavně pejsky, kteří spořádaně sedí na svých sedadlech nebo tedy pod nimi, autobusek už nepožírá, anóbrž je hezky dopraví, kam potřebují, a tam je pěkně vcelku vyplivne. Její hrůza z toho, že musí projít děsivému autobusku tlamou, rozuměj dveřmi, byla tak jasně čitelná, že se na ni proto nikdo nezlobil, ani řidič ne, a spolucestující ji občas i během cesty hladili.
A stejně to pořád zůstal děsivý autobusek a Melly si v něm neuměla udělat pohodlí a usnout. Ležela víceméně klidně a bez děsného klepání se, jenom když ji Penuška takhle jistila.
Penuška zato, sotva nastoupila a zalehla Melinku, usínala spánkem spravedlivých upracovaných starušek.


Penuška a Melinka hlídají svojí člověce pytel se zbraněmi, ledvinku s klíči a boty.
Člověka zatím chodí po trávníku sem tam a seká mečem do vzduchu.
Penny je na ten pohled už dávno zvyklá, takže jenom bedlivě sleduje okolí. Zato lady Hamilton netuší, co si o tom všem má myslet. Je snad i jejich člověka pejskožravá? To přece ne!
Fakt je, že ještě den poté, co jsem na vycházce cvičila, bývala Melly ten nejposlušnější pejsek na světě.








Tentýž den, tatáž situace, jenom si lady Hamilton už konečně srovnala ve své chlupaté ušaté hlavince, že člověka opravdu není pejskožravá a že se není čeho bát. A právě přebírá hlídku od Penny, která naznala, že teplý pozdně letní den je ideální na malého šlofíka.
Jestli se vám zdá, že Penny leží Melince na přední pacce, tak to se vám nezdá. Opravdu jí leží na přední pacce. Penuška ráda spávala tak, aby se zády něčeho dotýkala, a venku bývalo nejlepší dostupné opírátko Melinka.








Seznamte se prosím - Manďáček.
Leží na podlaze pracovny a pozoruje cvrkot.
Tedy přesně řečeno pozoruje Melinku, jak starostlivě přivádí Penušku. A možná i kontroluje sluchem, jestli zbyly v podkroví ještě nějaké kuny, na kterých by se mohl v noci realizovat.
Proč v noci?
No, lezli jste někdy po trámech pod rozpálenou střechou?
Tak vidíte.
Každý, vážně každý rozumný kocour si počká, až to pitomé slunko zaleze a loviště se trochu ochladí. To dá přece rozum.

Podle skvrn na packách a čumáku Manďáček vypadá, že si hrál s uhlím. Můžu zodpovědně prohlásit, že nehrál. Se dřevem, to ano, z hromady dřevěných briket zlobil Melinku. Ale uhlí jsme v domečku neměli.












Názorná ukázka toho, jak se pes a kočka v domě za žádných okolností nemůžou snést.




















Penuška a Melinka spořádaně pózují v obýváku, zatímco Manďáček prohlásil, že dosť bolo manekýnov, sebral holkám plyšáka a zalezl s ním pod to ratanové křeslo, co u něj sedí Penny.
Penuška zodpovědně hledí do objektivu, tedy do té ubohé náhražky, kterou má mobil místo objektivu, a Melinka přemýšlí, co by se jí stalo, kdyby se vykašlala na focení a šla se s Manďáčkem honit a soutěžit o tu plyšovou myš.










Všichni tři na gauči.
Občas jsem se k nim vešla taky, tak byli hodní, že mi tam nějaké to místečko vyšetřili, představte si.
Penny samozřejmě uprostřed, jak se na správnou malou alfu sluší, a pěkně s ouškama v pozoru, zatímco její podřízení se rozvalují a chrápou. Jo, je to těžká věc, být malá alfa! Povinnosti, samé povinnosti...








Melly uprostřed suché trávy.
Ono tam to okolí bylo dost pěkné. Dokonce až malebné.
Dokonce i ta přeschlá, nepokosená tráva na loukách, které místní stvořili z bývalých polí, aby mohli od EU čerpat dotace za neobdělávání orné půdy... Když odhlédneme od toho, že to je šílený druh zemědělničení, je taková překvetlá a uschlá tráva na pohled pěkná a uklidňující věc.
A lady Hamilton to v ní sluší, ne?






















Na procházce.
Melinka vpředu, Penuška za ní a jako zadní voj držkující kocour.
Vždycky držkoval. A vždycky chodil s námi. Nikdo ho nenutil, prostě se mu chtělo. Nebo měl dojem, že nás musí doprovázet, abychom dostaly taky někdy rozum a otočily to k domovu. Že bez něj bychom zůstaly na courech bůhvíjak dlouho, a komu by on pak užíral granule z misky a vůbec si hrál a zlobil před spaním?
Nejdelší túra, kterou s námi z vlastní vůle absolvoval, měřila asi tak deset kilometrů. Ty výrazy, kterými nás častoval posledních šest kilometů, snad lady Hamilton ani nezná. Obzvlášť peprné a jadrné byly, když jsme milému maestru Amadeovi zákeřně nastražily přes cestu potok.
Ale uťapal to.
Občas si myslím, že Mandy byl víc pes než kocour. A Melly zase víc kočka než pes.
A Penuška že byla moudřejší než mnozí lidi.

Tím končí třetí a poslední fotočlánek. Příště se zase můžete těšit na povídání podle Penuščina diktátu, tentokrát i s několika komentáři ze zápisníčku lady Hamilton. Budou vám vyprávět o Dupači po trámu a Dupači v levanduli. A potom se už přiblížíme k závěru roku a k tomu kousku, který tak strašně moc nechci psát.
Ale pak přijde onen posledně slibovaný docela zvláštní poslední díl. Teprve tam bude opravdový závěr Penuščina povídání o tom, kterak svět kolem sebe viděla a příhody se svou člověkou a smečkou prožívala.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Fifi Fifi | 8. září 2015 v 1:26 | Reagovat

Milá Penny, úplně jsem tvé vyprávění zhltla. A to navzdory tomu, že jsem úplně nepejskový člověk, na pejsky a kocoury mám silnou alergii a nikdy jsem si je nemohla ani pohladit. Právě proto bych ti chtěla moc poděkovat, protože jsi mi přiblížila ten neznámý a vzdálený pejskový svět, do kterého mi nebylo dáno nahlédnout. Tvé vyprávění i fotečky jsou vždy moc milé. Pozdravuj své pejsko-kocouří kamarády i svoji člověku, která tvé vyprávění do klávesnice tak vtipně a výstižně naťukala.

2 Alasdair MacColla Alasdair MacColla | 8. září 2015 v 12:52 | Reagovat

Pěkný to konvoj. Člověka, jakožto hlavní poutnice (ta ovšem není vidět), kolem létají Melly a Penny coby hlídky a vše uzavírá Manďas coby tiskový mluvčí, sdělující světu, že kdyby ty tři trajdy nehlídal a nepopoháněl k návratu, trajdaly by po lese, považte, celý den. :-D

3 ioannina ioannina | 9. září 2015 v 19:53 | Reagovat

[1]: Fifi, Penuška i já jsme rády, že jsme ti poskytly kožíšky, které ti neškodí.

[2]: Alasdaire, tys nás pozoroval zpoza nějakých keříků, přiznej se! Jak jinak bys mohl tak přesně vědět, ne?

4 Alasdair MacColla Alasdair MacColla | 9. září 2015 v 23:05 | Reagovat

[3]: To ani ne, to bych s Mandym zapředl řeč, aby si měl komu postěžovat na ty tři chodivky. :-D

5 Stravaganza Stravaganza | E-mail | Web | 16. září 2015 v 0:29 | Reagovat

Úžasný pejsek! Úžasné vyprávění! Úžasný blog! Co víc si přát? :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
*************************************************************************************

KattyV a Regi prohlašují:
Na našich stránkách často najdete fanfiction příběhy ze světa Harry Pottera.
Všechna práva na postavy, které jsme si nevymyslely samy, jsou vyhrazena J. K. Rowlingové,
které tímto děkujeme za to, že nám dala svět, ve kterém si můžeme hrát.


14.1.2014