ABYSTE U NÁS NEBLOUDILI A JEDNODUŠE NAŠLI JAKOUKOLI POVÍDKU NEBO ČLÁNEK, JE TU PRO VÁS




A CO NOVÉHO VÁM ŠÍLENÉ ŠUPLE NABÍDNE PRÁVĚ TENTO TÝDEN?

PONDĚLÍ: Útočiště (fanfiction příběh na pokračování) od Danae
ÚTERÝ: Věda ve sto slovech od JJ
STŘEDA: Hotel u devíti koček od Tory
ČTVRTEK: Malfoyovské střípky od Martian
NEDĚLE: Severus a Megan od Katty

Vše je bohatě ilustrováno kolážemi KattyV

*************************************************************************************

Kapitola třicátá devátá: It’s not Easy to Be Human Anymore

30. října 2015 v 0:01 | Richenza |  Bless the Child: Kniha čtvrtá - BÍLÝ JEZDEC

"Někteří z mých bratří byli dobří lidé, když tohle začalo. Někteří byli… méně dobří? Třebaže jsou i tací, kteří říkají, že nezáleží na tom, jaký muž začíná, ale jenom na tom, jaký skončí. Předpokládám, že totéž platí o ženách."
Thoros k Brienne z Tarthu.
George R. R. Martin: Píseň ledu a ohně: Hostina pro vrány.

Písničku si můžete poslechnout zde.



Kapitola třicátá devátá: It's not Easy to Be Human Anymore


It's not easy to be human anymore
And what used to please me just don't please me anymore
Animals kill in the jungle, people would like too
But it's not that easy to be human anymore

Animals kill in the jungle, people would like too
But it's not that easy to be human anymore
A Camp



Český ráj; téhož dne (21. prosince 2012)

"Jak bylo v Makedonii?" přivítala ji doma tetička Nia. Doma? Byla v tomto starém domě pod Troskami už doma? Jako dítě sem jezdívala, babička Brigita však byla příliš přísná a odtažitá na to, aby se tu cítila opravdu jako doma.
Teď to bylo jiné. Jednoduché prostředí tohoto domu, pravidelný rytmus jídla, učení, práce a spánku ji vrátily zpět. S Niou jí bylo lépe než s vlastní matkou, již vinila ze své zrady, lépe než s babičkou Brigitou, pro kterou byla vždy až za Gvendou. Nebylo jí však lépe než s makedonskou babičkou Isidorou, tedy vlastně prababičkou, přestože jí tak nikdy neřekla. Vzpomínka na ni byla už vybledlá, odnaučila se myslet na dny, které trávila v domku s nízkými stropy z malovaných trámů v městečku Ohrid u stejnojmenného jezera v horách na makedonsko-albánském pomezí. Teď si vše po deseti letech připomněla, když navštívila svou pratetu Paraskevu, jejíž sestra Frosina se kdysi provdala do Prahy do rodiny Dykastů a zemřela dříve, než ji mohla skutečně poznat.
Byla to jako procházka do minulosti, do doby, kdy byl život jednodušší, dobro bylo dobré, zlo zlé - a kdy bezpečně věděla, na které straně stojí. Vše jí zde připomínalo ztracený ráj: charakteristická vůně zimostrázu, který byl zelený dokonce i v prosinci, květiny, stejné, jako které na kryté skleněné verandě rostly i před deseti lety, kdy tu byla naposledy na pohřbu babičky. Měla radost z každého detailu domu, který poznávala - dlaždiček na chodbě, několika židlí, které tu zůstaly, komory, která voněla přesně tak, jak měla, po chlebu, medu, ořechových koláčích a babičce. Nemohla se všech těch vůní nabažit. Srdečné bylo setkání s tetou Paraskevou, s celou rozvětvenou rodinou, jak jen může být setkání s lidmi, které téměř neznáte, ačkoli jste je kdysi považovali se vší samozřejmostí dětství za své nejbližší. Neměla žádný zvláštní důvod tam jet, kromě toho, že tam zajet jednoduše musela; ta touha byla téměř fyzická. A bylo to milé, určitě. Jenže to, co tam hledala, nalézt nemohla, protože babička na hřbitově jí nemohla dát ani žádnou odpověď, ani rozhřešení.
"Ми недостасуваш, баба,[1]" zašeptala jen pro sebe.
"Tak, jak jsem čekala," odpověděla nahlas, svlékla si světlý vlněný plášť a postavila se ke kachlovým kamnům. V místnosti byla otevřená všechna okna. Médea si matně pamatovala, že tomu tak bylo v tyto dny i dříve, když sem jezdívala jako malá. Jen si nemohla vzpomenout proč.
"Vrátila ses přesně na slunovrat, děkuji." Nia se zvláštně měkce usmála a Médea si uvědomila, že to jsou tetiny první Vánoce, tedy slunovrat bez Gvendy i její matky.
"Slíbila jsem to. Teta Paraskeva mě sice zdržovala, ale vysvětlila jsem jí, že jsi tady… tedy… že jsem ti to slíbila."
"Nepřipadám si opuštěná, Medo, ale jsem ráda, že jsi tu," přikývla Nia.
"Nolan nepřijde?"
"Ne, jeho místo je přece u jeho manželky a dětí."
Médea stiskla rty. Neměla o příteli tety vůbec začínat mluvit. "A otec?"
"Záleží ti na tom? Neodpovídala jsi mu na žádné z jeho dopisů. Ani své matce. Nezvala jsem je, Medo, netušila jsem, že je tu chceš mít."
"Nechci."
"Přesto přijedou. Můj bratr mi poslal dnes ráno sovu. Musí se přesvědčit, že se o tebe řádně starám," pousmála se Nia. "Bude tady hodinu před západem slunce. I s tvou matkou."
Něco v tónu, jímž Nia pronesla poslední větu, Médeu přimělo se ohradit: "Rodina mé matky není o nic horší než tvoje."
"Nikdy jsem neřekla, že je horší, Medo. Tvou prababičku jsem poznala na svatbě tvých rodičů. Byla to moudrá žena. Výborná kouzelnice, a přesto dokázala být velmi skromná. Kdybych neznala tvou babičku, tak bych si téměř myslela, že Atanásie není její vnučka."
"Jaká tedy byla babička? Skoro si ji nepamatuji."
"Na to se někdy zeptej své matky. Já jsem ji viděla jen několikrát v životě. A nikdy jsem neměla touhu na tom cokoli měnit."
"Matka o ní vždy mluvila jako o vzoru všech ctností a dokonalé dámě."
"Ano, velmi přesně řečeno. Vyšla z chudých poměrů, a právě proto musela celý život zdůrazňovat, jak vznešená je. Kolik místností měl ten dům, kde jsi teď byla?"
"Dvě. Co je na tom špatného?" zamračila se Médea. "A teď tam žije už jen teta Paraskeva. Ostatní mají své domy. Větší."
"Nic na tom není špatného. Ovšem Frosina si to nemyslela. Je ti zima? Udělám ti čaj."
Médea přikývla. "Proč jsou otevřená všechna okna? Venku mrzne."
"Musíme nechat volnou cestu duším mrtvých," odpověděla Nia, "Napij se," podala jí voňavý šálek šípkového čaje ochuceného mátou a malinovým sirupem. "A posaď se konečně."
"Děkuji, teto. Je mi to líto. Nevím, jestli ti Gvendu dokážu nahradit."
"Nemůžeš mi ji nahradit. Ale můžeš převzít její roli, Medo."
"Kdy?"
"Jak kdy? Každým dnem, který se učíš. Jde ti to rychle."
"Přesto mě pořád nepovažuješ za dost dobrou."
"Proč myslíš? Mám dojem, že jsem tě právě pochválila. Nemyslela jsem si, že jsi malá holčička, která potřebuje neustále ubezpečovat o svých schopnostech. Měla jsem za to, že víš, jak jsi nadaná."
"Kdy mi řekneš, o co opravdu jde?"
Nia se otočila a přiložila do kamen. Pak začala přerovnávat mísy s jablky, ořechy a drobným medovým cukrovím, kontrolovat větvičky cesmíny a jmelí i slaměné ozdoby. Odešla do spíže a vrátila se s velkým kulatým koláčem s mákem a sušenými švestkami. Položila jej na stůl a zarovnala na střed. Médea ji nerušila, jen pozorovala její soustředěnou tvář. Konečně se teta vrátila k ní. Přitáhla si židli a posadila se.
"Gvenda se učila celý život. Ty jsi tu půl roku. Učíš se rychle, ale stále nedokážeš zcela bezpečně ochránit svou mysl - a bez toho ti nelze svěřit tajemství. Děláš sice pokroky, ovšem ještě zbývá dost z keltské a ještě starší magie, co by ses mohla naučit, pokud bys opravdu chtěla. Ale nic není zadarmo, Médeo."
"Co po mně budeš chtít?"
"Já? Já nic. Máš právo se ptát, byla jsi celou dobu neuvěřitelně trpělivá, zvlášť pokud vezmu v úvahu, jak tvrdohlavě zvědavá jsi byla jako malá," pousmála se Nia. "Gvenda věděla dost, zasvěcenou se však nikdy nestala. Můžu ti říct to, co věděla ona, Medo: Jsme součástí prastaré tradice, starší, než si dokážeš představit. Předáváme si příběhy, magii, proroctví lidu, který tu už nežije. Jsme služebníci. Hlídáme a připravujeme cestu. Snažíme se být silní, připravení, bdělí. Podle všech znamení se čas naplňuje a změna začíná. Gvenda hlídala muže, o kterém jsme potřebovali vědět víc."
"Gellerta Grindelwalda."
"Ano. Zaujmeš její místo, Médeo?"
Médea se na ni upřeně podívala. Ve skutečnosti nebyla překvapená, o tom, že Gvenda u Grindelwalda plnila nějaký úkol, jí už Nia řekla a nepochybovala, že jednou po ní bude chtít totéž. Ale očekávala, že bude vědět, proč má vypadat jako člověk, co mu patří. "Chci vědět víc. Pokud po mně chceš, abych sloužila tomu zločinci, abych riskovala svůj život, mám právo vědět proč."
"Pokud ti řeknu všechno, nebude cesty zpět, Medo. Jsi si jistá, že to chceš?"
"Ano," přikývla Médea.
"Ovšem i já musím mít naprostou jistotu, že to uneseš. Že nezradíš - protože zrada by tě zahubila."
"Nezradím," sklopila hlavu Médea. "Vím, že… že mi to nemůžeš tak docela věřit, protože…. Ano, zradila jsem," vydechla a podívala se na Niu. Poprvé to řekla nahlas. A nic se nestalo, jen Nia téměř nepatrně přikývla. Médeino srdce divoce bušilo. Bylo zvláštní nazývat věci pravými jmény. Přiznat svou vinu - před Niou, a zejména sama před sebou. Vždy byla vychovávaná k tomu, že je její povinností být bezchybná. Nedostála tomu, alespoň ve svých očích ne, třebaže v očích rodičů její zrada nebyla chybou, ale rozumným přizpůsobením se situaci. A přesto byla stále touž dívkou, která kdysi chodívala sbírat léčivé rostliny v horách mezi Makedonií, Albánií a Řeckem. Bez ohledu na to, že na jejích rukách byla krev, byla stále člověkem. "Nebyl to ani můj otec, ani matka, nevolila jsem život svých přátel. Zradila jsem ho ze žárlivosti. Spáchala jsem zločin," pokračovala v drásavé upřímnosti.
Nia mlčela.
"Máš plné právo mi nedůvěřovat. Ale… Lituju toho. Každý den, každou noc. Milovala jsem ho a jeho smrt pomstím. Slíbila jsi mi pomstu, vzpomínáš? Řekni mi, myslela jsi to vážně?"
"Pomstu proti komu? Nepřiznala jsi snad právě, že vinná jsi ty?"
"To, že jsem se na Petrově smrti podílela, přece z Grindelwalda odpovědnost nesnímá. Není o to menší vrah."
"Ne, není," odpověděla pomalu Nia. "Budeš mít svou pomstu. Naše cíle nejsou v rozporu. Obě potřebujeme, aby ses k němu dostala blíže. Tak blízko, jak jen to půjde. Mimochodem, neměla jsem na mysli, že bys zradila vědomě."
"Naučím se bránit svou mysl."
Nia přikývla. "Nechci, aby ses na svou misi vydala dříve, než to bude bezpečné, Medo. Potřebuješ ještě měsíc nebo dva, než si budu jistá."
"Pak mi řekneš to tajemství?"
"Už jsem ti toho řekla hodně, Medo, možná dokonce více, než jsem měla. Přesvědč mne, že jsem se v tobě nezmýlila. Přesvědč mne, že u tebe je to tajemství v bezpečí. A přesvědč mne, že se dokážeš sklonit a sloužit."

…………


Bradavice; téhož dne

"Hele, ona tvoje máma fakt chodila s Viktorem Krumem?" obrátil se Will na Joshuu, když se vraceli za tmy do hradu.
"Má doma jeho fotku, ne? Podepsanou," odpověděl místo Joshuy James.
"Nevzpomínám si," utrousil Joshua na půl úst. Neměl rád, když jeho matku spojovali s kýmkoli, dokonce ani s jedním z nejlepších hráčů famfrpálu na světě. "Půjdu napřed, slíbil jsem těm klukům, že se za nimi stavím," dodal rychle a zastyděl se, že si na Madoca a jeho přátele vzpomněl až nyní. Jenže nemohl čekat, že se narodí hned čtyři dráčata. Byli krásní, to musel uznat. Jeho přátelé z nich byli nadšení. James svého bílého himalájského rohatce pojmenoval Katla, Furtuna pro jednoho z čínských ohniváčů zvolila jméno Hengill a Dorin pro druhého Bárdarbunga; všem na návrh Charlieho vybrali jména po islandských sopkách, jak začal Will. Přál jim je, přestože měl z toho všeho trochu divný pocit. Rozhodně jej nemrzelo, že Askja je Willova, a ne jeho, jak měla podle přání Furtuny být. On už svého ohnivého služebníka má. Ohniví služebníci samozřejmě byli užiteční. Pokud zůstali služebníky.
"To jsou ti dva hubení prváci?" zeptala se Marigold. "Co jsou zač? Připadá mi, že na tobě hodně visí."
"I tak se to dá říct," zabručel Will.
"Co se děje, Joshi?" pokračovala Marigold. "Připadá mi to… zvláštní."
"Proč zvláštní?" prohodil bezstarostně James. "Jsou to prváci a Josh je dobrej. Obdivujou ho. To je normální."
Marigold pokrčila rameny a nic už neřekla. Ani Will nic nenamítal; Joshua sice zaznamenal jeho zkoumavý pohled, ale že nejde jen o obdivující prváky, si nechal pro sebe.
"Neříkal jsi, že tam budeš v pět?" řekl jen. "Teď už je nejspíš skoro půl sedmý. Nestíháš to."
"Stíhám. Určitě počkali," odpověděl Joshua a rozeběhl se do kopce.
Jenže Will měl pravdu. V sále trofejí nečekal nikdo, zbyly tu jen stopy po opuštěné oslavě.
Do večeře zbývalo ještě čtvrt hodiny, rozhodl se proto zkontrolovat kolej a omluvit se jim. Mrzelo ho, že je zklamal, byl si ale jist, že když jim prozradí důvod, že to pochopí. Draci se koneckonců v Bradavicích nerodí každý den. Na koleji však také nebyli, a když mířil k Velké síni, téměř vrazil do Morvydd Rienceové.
"Madoc a Gil nejsou s tebou?" upřela na něj velké modré oči a nervózně si navíjela pramen světle hnědých vlasů na prst.
"Byli jste snad spolu, ne?" zarazil se překvapeně Joshua. "Je mi líto, nemohl jsem… ve třetím patře už nikdo nebyl, když jsem se tam dostal."
"Ty se omlouváš?" usmála se nesměle Morvydd. "To nemusíš," skousla ret. "Takže jsi je vůbec neviděl, pa- Joshuo?" opravila se rychle.
"Ne. Tak co se dělo, že nevíš, kde jsou?" zastavil se a otočil dívku k sobě.
"Čekali jsme na tebe do tři čtvrtě. Všechno jsme nachystali - cukroví, pudink, vánoční punč, svíčky a stromek, dárky," v očích se dívence lítostivě zalesklo a Joshua přemýšlel, jestli se jí má omluvit ještě jednou. Připadalo mu to ale zbytečné, neomluvil se snad před chvílí? "Pak jsme tě šly s Bell hledat. A když jsme se vrátily, bylo tam všechno rozházené a kluci nikde."
"Cora tam nebyla?"
"Byla. Ale odešla asi po půl hodině. Vypadala smutně. Myslím, že se jí líbíš," strčila si Morvydd pramen vlasů do úst.
"Byl tam ještě někdo další?"
"Z tvých následovníků? Ne. Jen Cuffeová, když jsi ji sám pozval."
"Cora," opravil ji bezmyšlenkovitě Joshua. "Viděly jste někoho dalšího? Sledoval vás někdo?"
"Ne."
Joshua přikývl. "Takže se naštvali a odešli. To chápu."
"Ne. Nechápeš," zavrtěla hlavou Morvydd. "To by neudělali. Těšili se na tebe."
"Čím víc se člověk těší, tím víc může být zklamaný," položil Joshua dívce ruku kolem ramen. "Pojď, půjdeme na večeři. Určitě tam už budou."
Jenže na večeři nebyli. Joshua se posadil k Willovi a Coře a zeptal se jich, jestli o chlapcích něco nevědí. Will je vůbec neviděl, Cora mu potvrdila to, co už věděl od Morvydd. Oba si mysleli, že se Gil a Madoc jen urazili, a Joshua s nimi souhlasil. Bylo to nejpravděpodobnější vysvětlení. Po večeři se je pokusí ještě najít, pokud se do té doby neobjeví sami. Byla škoda, že už Teddy nemá u sebe Pobertův plánek, s ním by to bylo jednodušší, pomyslel si. Nemělo ale smysl se znepokojovat, jen jsou někde ve svém uraženém zklamání zalezlí.
Přesto mu bylo tak nepříjemně, že se nemohl soustředit ani na zpěv Kratiknotova sboru, dokonce ani na Vickyino sólo ne. Bylo mu líto, že kvůli němu nejsou na vánoční hostině - i když byla samozřejmě jen jejich chyba, že se urazili, ale bylo to i něco víc. Celou dobu, co byl v Bradavicích, se cítil oddělený - od všeho a od všech. Nejvíce od Zmijozelu, samozřejmě; bez ohledu na to, že se svými spolužáky, minimálně s některými, vycházel už docela dobře. Bez ohledu na to, že byl součástí famfrpálového družstva a že nebyl zrovna neúspěšný. Nebyl to však jen Zmijozel. Ačkoli měl několik přátel, nebo si to alespoň namlouval, nepochyboval o tom, že je oddělený i od nich; vlastně měl ten pocit i v Doupěti. S těmi sice vlezlými, ale nadšeně obdivujícími prváky to bylo jiné. Nebyli přátelé, na to byl jejich vztah příliš nerovnovážný, pořád věděl, že je někdo jiný, jenže oni byli ti, za něž byl odpovědný. Celou večeři se otáčel ke dveřím, každou chvíli čekal, že přijdou, doufal v to, protože pokud se jim něco stalo, tak by to znamenalo, že selhal. Tu myšlenku však zahnal v okamžiku, kdy se objevila, nebyl jediný důvod mít o ně starost. Kdo by si dovolil na chlapce, o nichž všichni věděli, že jsou pod jeho ochranou?
Gil ani Madoc však nepřišli ani po dobu vystoupení Kratiknotova sboru, ani po dobu slavnostní večeře. A nebyli ani ve společenské místnosti, ani v žádné ze zmijozelských chlapeckých ložnic. Poslal své následovníky rozdělené do trojic, aby se je pokusili najít, a sám se vydal společně s Morvydd do třetího patra. Když se těsně před večerkou znovu sešli ve zmijozelské společenské místnosti, musel si přiznat, že začíná mít o ty své dva ocásky strach. A obavy viděl i v očích Willa.
"Měli bychom to říct prefektům," řekl Will tiše.
"To byste tedy měli," přistoupil k nim Walter Bole. "Delilah mi řekla, že v ložnici prváků chybí tři studenti. Jednu tu vidím," chytil za rameno Morvydd a nasměroval jí směrem k dívčím ložnicím. "Tak spinkat, malá dámo, je čas."
"Nejsem malá," vytrhla se mu Morvydd. "Zůstanu, dokud se-" zarazila se.
"Dokud se nenajdou Ollerton s Herbrandem, je to tak? Vy jste je teď hledali? Proč jste to nenahlásili nám?" měřil si je přísně, Joshuovi se však zdálo, že ta přísnost je nucená, hraná, že i prefekt má před ním respekt.
"Protože je to naše věc," založil si ruce na prsou Harold Jacknife, jeden z nejstarších Joshuových následovníků.
"Joshuo?" otočil se Walter Bole přímo na něj. "Proč je to vaše věc?"
Joshua se na prefekta podíval. Nebyl si jistý, co odpovědět. Ve skutečnosti neměl důvod mu o zmizení Madoca a Gila neříci - jen ho jednoduše nenapadlo, že by mohl potřebovat jeho pomoc. Teď mu ale bylo jasné, že v tom prefekt bude hledat něco jiného. Rozhlédl se kolem sebe. Společenská místnost, ještě před chvíli plná halasu, ztichla. Viděl oči svých následovníků, kteří od něj očekávali řešení, cítil zvědavé i trochu zlomyslné pohledy těch ostatních, kterým neušlo, že se něco děje.
"Je na čase to říct Snapeovi," řekl Walter Bole důrazně. "Už nikam nechoďte."
"Půjdu za Snapem sám," odpověděl Joshua a vykročil směrem ke dveřím.
A právě v té chvíli se otevřely dveře zmijozelské koleje a po schodech dolů sešli ti dva. I když sešli nebylo to správné slovo. Do místnosti doslova vtančili, rukama kolem sebe mávali ve směšném napodobení půvabu. Na hlavách měli dlouhé závoje, které jim zakrývaly stříbrozlatě obarvené vlasy, prodloužené do půli zad. Jinak na sobě neměli vůbec nic.
"Co si ti pitomečkové myslí, že dělají?" uslyšel za sebou do počínajícího smíchu pohrdavý hlas nějaké starší studentky. "To si hrajou na víly? Ne, že by jim to neslušelo, že, Karo?" slyšel její ušklíbnutí.
"Nesnáším děti - lidské, vílí... to je fuk, pro mě jsou to všechno zrůdičky," odpověděla jí Kara. A snad říkala i něco dál, ale ve stále hlasitějším smíchu jí už Joshua nerozuměl. Nepříjemná slova dívek ho však probrala z okamžiku strnulosti.
"Madocu… Gile…" vydechl a chlapci se na něj nechápavě podívali. Pohled měli zvláštně rozostřený.Imperius, napadlo ihned Joshuu, někdo na ně použil Zakázanou. "Finite incantatem," vytáhnul ihned hůlku.
Totéž očividně napadlo i Waltera Bolea, který vedle něj vyřkl téměř zároveň stejné kouzlo. Rozdíl v očích obou chlapců poznal okamžitě a ihned si uvědomil, jak nepříjemně jim musí být. Svlékl hábit a přehodil ho přes Gilberta, zatímco prefekt udělal totéž u Madoca.
Joshua za svými zády slyšel smích, byť stále tišší, a začal cítit, jak v něm roste vztek. Ani na chvíli nepochyboval, kdo byl cílem tohoto podlého útoku. Pomalu se otočil a smích utichal.
"Půjdeš pro toho Snapea, Joshuo?" oslovil jej prefekt a jeho hlas prozrazoval nervozitu. "Je to potřeba vyšetřit, měl bys pro něj jít."
"Myslím, že ne," odpověděl pomalu Joshua.
"Grace," otočil se prefekt na dívku po svém boku, "dojdi pro něj ty."
"Ne, Grace," řekl tiše Joshua, aniž spustil pohled z prefekta. "Nebudeme s tím obtěžovat ředitele koleje. Tohle zvládneme sami."
A Grace zůstala. Ani Walter Bole se nepohnul, ani se nepokusil vyslat pro Snapea někoho dalšího.
"Pane Herbrande, kdo to byl?" oslovil prefekt toho z chlapců, který Joshuovi připadal méně otřesený.
Madoc se na něj nešťastně zadíval. "Nevím. Nikoho jsem neviděl. Byli maskovaní. Tři nebo čtyři… asi šesťáci nebo sedmáci… Promiň, Joshi, že-"
"Pane Ollertone?" otočil se Bole na druhého z chlapců, ale ten se jen rozvzlykal.
A pohled na jeho nešťastný a zahanbený obličej Joshuu rozzlobil ještě více. Sevřel pěsti a snažil se ovládat. "Vezmi je do ložnice, Coro, a požádej prefektku, ať se o ně postará," řekl s ovládáním, na které byl hrdý.
"Pro- promiň, Joshuo," vzlykal Gil, zatímco je Cora odváděla.
Joshua se cítil zahanbený. Slíbil jim ochranu. Nedodržel svůj slib a Gil i Madoc se mu ještě omlouvají. A jeho pocit zahanbení ještě více živil vztek, který jej zaplavoval jako rozbouřený příval.
Už se nikdo nesmál. Někteří se začali vytrácet do svých ložnic, docela vzadu mezi nimi zahlédl i tvář Willbura Burkea, sedmáka, o němž si byl jist, že jej od smrti svého bratra nenávidí. Vlastně se mu nemohl divit.
"Stůj, Burkeu," řekl nepříliš hlasitě, Burke se však zastavil.
"Co to děláš?!" vykřikl, když si uvědomil, že se nemůže hnout, a Joshua s uspokojením zaznamenal v jeho očích strach.
Joshua neodpověděl, ale zkusil na něj neverbálně nitrozpyt. Podařilo se mu to, v jeho mysli našel to, co potřeboval. A to, co viděl, v něm opět probudilo vztek dočasně uspaný soustředěním nezbytným pro vniknutí do cizí mysli. Díval se na Burkeovu tvář zkřivenou nenávistí, strachem a bolestí z násilného vniknutí do mysli a v uších mu hučelo. Burke se vyčerpaně opřel o zeď a sesul se na zem. Roztřásl se a začal zvracet.
"Willbure," vrhla se k němu Elaine Mortonová, jejíž sestru Morgaine si Joshua pamatoval od prvního ročníku - ode dne, kdy poprvé přivolal Aodhfionna. A jeho mocný služebník, jeho Ilcaril byl opět zde. Díval se na bledého a zhrouceného Burkea, na Mortonovou znehybněnou s vytaženou hůlkou a kolem dvojice se začaly objevovat nejdříve drobné bílé plamínky.
"Byla jsi to i ty," řekl a plameny se začaly zvětšovat. Kromě jejich hučení bylo na koleji naprosté ticho.
"Ach, Modron," vydechla drobná Morvydd.
"Joshuo, ne, prosím, ne," prodral se k němu Will a Morvydd ho následovala.
"Joshuo," odvážila se ho na rozdíl od Willa dotknout. A Joshua se na Morvydd podíval, a byl zpět. Promnul si oči, připadal si, jako by se probudil ze špatného snu.
Morvydd se na něj dívala vystrašeně, Will s ulehčením. Většina studentů ustoupila do uctivé vzdálenosti, tiskli se ke zdem, někteří vystrkovali hlavy ze dveří ložnic. Jen jeho následovníci ho obklopili, stáli sevření v obranném seskupení kolem něj, hůlky připravené. Zpět byla i Cora, hledící na něj se směsí obdivu a obav, po jeho boku se sveřepým výrazem stáli dokonce i Avery, Flint a Rahman. Ani teď ho nepochybně neměli rádi, ale měli před ním respekt. Znali jeho moc - a v jejich přirozenosti bylo uznávat moc, sklonit se před ní, tak, jak to dělali i jejich otcové a dědové. Na tom bylo něco znepokojivého, ale nyní rozhodně neměl čas se znepokojovat, ostatně - on je nemíní využívat k ničemu zlému, tak proč by vůbec měl?
"Bole odešel," naklonil se k němu Harold Jacknife. "Určitě šel pro Snapea. Měl bys to tu rozpustit, šéfe," ušklíbl se. Zmijozelský odrážeč snad byl jediný v místnosti, kdo vypadal lehce pobaveně.
"Eadricu, Abdul-Azizi," řekl Joshua klidně, "běžte za prefektem a vyřiďte mu, že ho prosím, aby se vrátil zpět. Už jsem řekl, že k tomuhle Snapea nepotřebujeme. Že nic z toho, co se tu stalo, neopustí tuhle kolej," podíval se na Coru, která horlivě kývala, a přejížděl pohledem po ostatních. Až tehdy si uvědomil téměř dusivý strach a ticho, které jej ze všech stran obklopovaly.
"Ano, Joshuo," řekl Eadric Avery a oba vyběhli z místnosti.
"Omlouvám se," pokračoval Joshua tónem, který nebyl ani trochu omluvný. Nikdo nepromluvil. Poznal i tváře dalších sedmáků, o nichž zjistil, že v dnešním útoku měli prsty. Zůstal na nich pohledem poněkud déle a cítil, jak jejich nervozita vzrůstá. Rozhodl se to dál neřešit, stačí, že ví a že oni ví, že on ví. Burke, Mortonová, Rowleová, Montague, Nott, opakoval si jejich jména. Nezapomene je.
"Všem se omlouvám. Běžte spát, všechno je v pořádku." Vrátil se pohledem k Burkeovi a Mortonové. "Ale rozzlobili jste mě. Už nic takového nikdy nedělejte. Potom vám možná odpustím." Uvolnil je ze znehybnění, oni však seděli dál na podlaze.
Pomalu se otočil a odcházel směrem k ložnici prváků, zkontrolovat, zda jsou oba chlapci v pořádku.
A říct jim, jak krásní byli dráčci, kteří se dnes narodili.



[1] Chybíš mi, babičko. (makedonsky)

---------------------------------------
Pokračujte na dokončení kapitoly





 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
*************************************************************************************

KattyV a Regi prohlašují:
Na našich stránkách často najdete fanfiction příběhy ze světa Harry Pottera.
Všechna práva na postavy, které jsme si nevymyslely samy, jsou vyhrazena J. K. Rowlingové,
které tímto děkujeme za to, že nám dala svět, ve kterém si můžeme hrát.


14.1.2014