ABYSTE U NÁS NEBLOUDILI A JEDNODUŠE NAŠLI JAKOUKOLI POVÍDKU NEBO ČLÁNEK, JE TU PRO VÁS




A CO NOVÉHO VÁM ŠÍLENÉ ŠUPLE NABÍDNE PRÁVĚ TENTO TÝDEN?

ÚTERÝ: Věda ve sto slovech od JJ
STŘEDA: Hotel u devíti koček od Tory
NEDĚLE: Severus a Megan od Katty

Vše je bohatě ilustrováno kolážemi KattyV

*************************************************************************************

Kapitola třicátá devátá: It’s not Easy to Be Human Anymore - dokončení

30. října 2015 v 0:03 | Richenza |  Bless the Child: Kniha čtvrtá - BÍLÝ JEZDEC
Cattal, North Yorkshire; téhož dne

Cihlový domek s růžovými, nadýchanými záclonami byl chráněn mnohem lépe než londýnský byt nebo venkovská chata Rity Holoubkové. Zneškodnit jeho obyvatelku bylo také složitější než Ritu Holoubkovou. Zvláštním způsobem jej to uspokojovalo; bylo správné mít alespoň trochu důstojného protivníka.


Rozhodně ji nepodceňoval, zoufalství dodává sílu a sebeuspokojení vede ke zbytečným chybám - byť proti němu by neměla šanci ani předtím, než jeho magie byla posílena manželstvím osudu. Teď tu před ním seděla v křesle, růžovém a stejně přeslazeném jako vše v tomto domě, spoutaná, umlčená, vyděšená a třesoucí se - strachem a vztekem, i nevolností z nitrozpytu, jemuž byla právě podrobena. Nebyl na ni právě něžný.
Zjistil, co potřeboval, a na základě toho začal systematicky prohledávat dům. Dolores Umbridgeová byla extrémně pořádkumilovná, na jejím psacím stole našel složky nadepsané různými jmény - nechyběl mezi nimi ani on sám, ani Hermiona. V nich měla chronologicky seřazené veškeré články, které o nich vyšly. Našel i složku s jejími pracovními dokumenty, kde byla i schválená žádost o dovolenou až do Nového roku. Spokojeně ji vrátil zpět a vše srovnal. V práci ji nebudou postrádat dostatečně dlouhou dobu. Věděl, že ji má na Štěpána navštívit nějaká přítelkyně, i když si nedokázal představit, že tato žena vůbec nějaké přítelkyně má.
Kopii Hermionina vyšetřovacího spisu nalezl v tajné zásuvce, jak očekával. Našel zde i několik váčků přinejmenším s tisícovkou galeonů od Malfoye, které jí předal Ludovic Rosier. Snažil se nalézt cokoli, z čeho by mohl dokázat, o čí peníze šlo, cokoli, co by usvědčilo kohokoli z lidí Draca Malfoye, ale marně. Našel toho sice hodně, ale nic důležitého. Zato si udělal dost dobrou představu o osobnosti Dolores Umbridgeové. V knihovně měla nejen sladké, kýčovité příběhy a básničky, ale i několik knih s černou magií, za které by se nemusel stydět ani on sám. Byla zde i velmi specifická literatura se zajímavými pohyblivými obrázky prozrazující, že by si Dolores nepochybně dobře rozuměla s Ritou Holoubkovou. Všude převládala růžová v nejrůznějších sladkých odstínech a kočky. Ty byly všude, nikdy jich neviděl tolik na jednom prostoru. Nic proti těmto hrdým zvířatům neměl, přinejmenším od doby, kdy do jeho života vtrhla Hermiona, a tedy i její černočerná a nevtíravá Raven. Tady ale neviděl žádnou černou kočku. Vlastně tu neviděl ani žádnou opravdovou kočku, jen mňoukající a protahující se bílé, růžové, namodralé a obludně roztomilé kočičky ozdobené nevkusnými mašlemi - na obrázcích, na hrncích i talířcích, jako sošky, a dokonce i jako plyšové napodobeniny. Když se jedné z těch nevkusných hraček dotkl, k jeho překvapení se pohnula. Roztomile na něj zamrkala nepřirozenými řasami, které mu připomněly kreslené mudlovské pohádky, lehce mňoukla, otřela se mu o ruku, dokonce jej jemně olízla a začala příst. Když odešel, stulila se zpět do klubíčka a strnula v nehybnosti hračky. Byla téměř jako živá, samozřejmě až na srst připomínající cukrovou vatu, velkou mašli, kterou by žádná skutečná kočka kolem svého krku nesnesla, a ty podivné řasy. Jistě, Umbridgeová by nesnesla žádnou opravdovou kočku s její hrdostí a potřebami - a hlavně, žádná opravdová kočka by nesnesla Umbridgeovou.
Nic důležitého už nenašel, jen v kuchyni objevil flakónky s inzulinem a vedle nich lahvičku s lektvarem. Otevřel ji a rozpoznal vůni gurmaru, skořice a brokolicových a lněných semínek. Dolores Umbridgeová měla cukrovku. Nevesele se usmál. Bylo to vzhledem k té vší přeslazenosti, z které se mu zvedal žaludek, příznačné. A příhodné, velmi příhodné, zvedl s uspokojením koutek úst. Takto to bude bezpečnější.
Dal si lahvičky s medikamenty do kapsy a vrátil se zpět do obývacího pokoje, kde na něj čekala jeho nedobrovolná hostitelka. Uvolnil tišící kouzlo.
"Prozradím vám všechno, co chcete vědět," snažila se předstírat klid, hlas se jí ale třásl.
Neodpověděl, jen se tiše posadil naproti ní. Nic už od ní nepotřeboval. Bylo načase to skončit.
"Prosím, nic jsem vám neudělala. Nic nikomu neřeknu," žadonila vysokým hlasem, prozrazujícím, že strach už zvítězil nad zlostí. Bylo mu to jedno.
"Neřekneš," přikývnul a začal pomalu skládat lahvičky s inzulinem na stolek před svou oběť.
"Co chcete dělat?" zakňučela vyděšeně.
Neodpověděl, jen vytáhl broušenou zátku z flakónu s gurmarovým lektvarem, zvrátil jí hlavu a nalil jí jej do úst. Polykala proti své vůli, aby se nezalkla. Přesto se rozkašlala, oči jí slzely.
"Proč to děláte, Snape?" popadla znovu dech. "Prosím, nechci umřít," zafňukala.
"Nikdo nechce. Budiž ti útěchou, že všichni musí." Otevřel první z lahviček s inzulinem, přiložil ji těsně k tlusté ručce Umbridgeové a řekl: "Instillatio intra venam."[1]
"Přece mě nemůžeš jen tak zabít! Přijdou na to, to přece nechceš! Vymazání paměti je mnohem bezpečnější," kňučela. Po chvíli zbledla a roztřásla se.
Mělo by to stačit, on s ní tady však nemínil trávit víc času, než bylo nutné. Každý okamžik navíc byl rizikem, sice nepatrným, on ovšem neměl ve zvyku zbytečně riskovat. Zopakoval totéž s druhou lahvičkou a pak i s třetí. Cítil, jak na ženině ruce vystoupil studený pot, její třes se prohluboval.
"Ne, ne, prosím, ne," blekotala. "Cukr, dej mi trochu cukru. Prosím, prosím, prosím…" Třes se prohluboval a její pohled byl čím dál vyděšenější.
"Proč jsi zradila mou matku, Dolores?"
"Tvou matku?" vytřeštila oči. "Kdy?"
"Jmenovala se Eileen. Eileen Princeová. Litovala jsi někdy?"
"Eileen…" v jejích očích nebylo žádné pochopení. Ona si na ni snad opravdu nepamatovala, nebo účinky snížené hladiny krevního cukru na činnost mozku přišly rychleji, než čekal. Vlastně na tom nezáleželo.
"Ne, prosím, tam je, na stole, dej mi trochu medu, můžeš to zvrátit, nemusíš se stát vrahem, Snape…"
"Já už přece vrahem jsem," odpověděl a opřel se o opěradlo židle. Byla překvapivě pohodlná, tato odporná bytost se o sebe vždy starala velmi něžně. "Zkazila jsi jí celý život, víš to vůbec?"
"Eileen byla moje kamarádka," blesklo jí v očích konečně poznání, "ale ne, nezradila jsem ji, nic jsem jí neudělala, ne, ne…" stará žena vrtěla zoufale hlavou, kopala nožkama a snažila se vymanit z pout.
Oči se jí zavíraly, téměř usínala, najednou se rozesmála smíchem malé holčičky. "Pinkie, co to děláš, to šimrá… kde jsi, či či," mumlala téměř nesrozumitelně. Po chvíli se rozplakala, pak zase něco žvatlala, její řeč však byla příliš setřená, než aby jí porozuměl. Po několika minutách mu připadalo, že je zpět, že si uvědomuje, kde je a s kým je. "Hlad, mám hlad," rozpoznal několik slov. Ruce se jí zkroutily v křeči, posléze i nohy a ve tváři se jí objevil výraz bolesti, který mizel, jak postupně ztrácela vědomí. Zkontroloval jí puls, srdce jí stále bilo, divoce, nesmírně rychle a nepravidelně. Vydávala jen neartikulované zvuky, její pokožka byla pokrytá lepkavě chladným potem. Její bezvědomí se prohlubovalo, tělo se zklidňovalo, život z ní unikal.
Ještě několikrát jí zkontroloval tep, než bylo po všem. Odstranil spoutání a mrtvé tělo se svezlo ke kraji křesla. Chtěla dostat Hermionu do Azkabanu, byla to sadistická a hloupá mrcha, zákeřnější tím víc, čím sladčeji se chovala. Škodila bez důvodu, jen proto, že mohla a že ji to bavilo. Zavinila smrt jeho matky, její celý pokažený život. Kdyby tehdy neprozradila její těhotenství, kdyby Eileen mohla dokončit školu, určitě by neskončila jako zlomená alkoholička bez vůle. A přitom na to zapomněla, zrada kamarádky pro ni nebyla důležitá ani natolik, aby si ji pamatovala, natož aby si ji snad někdy vyčítala. Zasloužila si to, opakoval si, když se díval na její mrtvé tělo nacpané do růžového saténového županu.
Obešel znovu dům své oběti a odstranil jakékoli stopy po své přítomnosti. Od Harryho věděl, že bystrozorové začínají využívat i mudlovské vyšetřovací techniky, sice zatím pouze experimentálně, nechtěl však pokoušet osud více, než bylo nutné, ruce si proto dopředu ošetřil tak, aby nezanechávaly otisky prstů. Lahvičky od inzulínu i lektvaru hodil do koše na odpadky v kuchyni, kam je házela i Umbridgeová.
Pokud ji nenajdou následující dva dny, nezbydou zde už žádné stopy po cizí magii. Najdou jen mrtvé tělo diabetičky, která zemřela na hypoglykemické koma.
Přemístil se do Bradavic, tentokrát na okraj jejich pozemků. Potřeboval tu krátkou procházku, nedokázal si představit, že by se ocitl rovnou u Hermiony. Připadal si prázdný. Jako tělo kráčející bez vůle, bez cíle, bez emocí. Měl litovat, měl něco cítit, protože nezabil nikoho už čtrnáct let. Ale necítil vůbec nic, dokonce ani uspokojení z pomsty ne.

Ne, nelitoval. Bylo to potřeba a zasloužila si to. Přesto věděl, že to bylo naprosto špatně.


Bradavice; téhož dne

"Kde jsi byl?" přivítal ho znepokojený hlas jeho ženy. Zamračil se. Bylo už po jedné v noci, měla už spát. Jestli teď neměl na něco náladu, byl to jakýkoli hovor. I s Hermionou, vlastně hlavně s ní.
"V laboratoři," zamumlal a zamířil do koupelny. Byl tam dlouho, mnohem déle, než musel, a doufal, že Hermiona mezitím usne. Marně.
"Proč mi lžeš?" pokračovala, jakmile si lehl vedle ní.
Neodpověděl, místo toho se otočil zády k ní a zachumlal se do peřiny.
"Severusi, nebyl jsi tam. Byla jsem se tam podívat."
"Asi jsme se minuli. Byl jsem na koleji."
"Nebyl. Potkala jsem tvého prefekta, právě u tvé laboratoře. Ptala jsem se ho, jestli tě neviděl, a on mi odpověděl, že se mně chtěl zeptat na totéž."
Tentokrát se k ní Snape otočil. "Lumos," rozsvítil a posadil se. "Co přesně říkal?"
"To, co jsem řekla. Nic víc. Pak se tam objevili dva mladší chlapci z tvé koleje, myslím, že z Joshuova ročníku, a řekli, že se má vrátit."
"Studenti třetího ročníku řekli prefektovi, aby se vrátil?" opakoval nevěřícně Snape. "A on se vrátil?"
"Ano," přikývla Hermiona. "Připadalo mi, že je v tom nějaká dívka."
"Před večerkou nebo po večerce?"
"Asi půl hodiny po večerce."
"Jak vypadali?"
"Jeden byl špinavý blonďák, myslím, ve sklepeních je docela šero. Učesaný na pěšinku, jeho vlasy vypadaly jak nagelované. Měl kulatou tvář, bradu trochu špičatou. Byl o něco vyšší než já. Ten druhý byl snědý, rovné černé vlasy, spíš drobnější, hubený. Vypadal jako Ind nebo Pákistánec."
Snape se zamračil, popis odpovídal Averymu a Rahmanovi. Proč by Bole poslouchal právě tyhle dva? "Co přesně mu řekli?"
"Myslíš, že se něco stalo na koleji?" posadila se znepokojeně Hermiona. "Nenapadlo mě to, ten blonďák se docela usmíval a… ale prefekt vypadal trochu nervózně… ale kdyby se něco dělo, tak by to přece řekl, ne?"
"Co přesně řekli?" opakoval Snape trpělivě a začal se oblékat.
"Ten tmavý řekl: Prosí tě, aby ses okamžitě vrátil. A ten ulízlý blonďák se pousmál a dodal: Bude se zlobit, to přece nechceš. Myslela jsem… byla jsem si jistá, že mluví o nějaké dívce, ale… půjdu s tebou, Severusi," vstala a chtěla jej následovat.
"Ne, to je záležitost Zmijozelu," zatlačil ji zpět na lůžko. "Nic se neděje, Hermiono. Tvůj odhad bude nepochybně správný," zalhal. "Jdu tam jen pro jistotu."
"Myslíš, že to má něco společného s Joshuou?"
"Ne. Proč by mělo?"
"Kde jsi tedy byl, když jsi nebyl v laboratoři?" vrátila se k původnímu tématu, o kterém rozhodně hovořit nemínil.
"Vrátím se brzy, Hermiono. Jdi spát, všechno je v pořádku," řekl a dříve, než stihla protestovat, se přemístil přímo před dveře zmijozelské koleje.


"Emma Vanityová," řekl platné heslo a vešel dovnitř.
Společenská místnost byla prázdná, kromě Waltera Bolea, sedícího u krbu v křesle s knížkou. Vypadal, že při čtení na chvíli zadřímal.
"Hledal jste mě, Waltře?" posadil se naproti němu.
Prefekt sebou trhnul. "Chodíte jako duch, pane profesore," zasmál se nervózně. "Už jsem si asi měl zvyknout."
"Co jste mi chtěl?"
"Nic důležitého," zavrtěl prefekt hlavou.
"Tak proč tu hlídáte?"
"Nehlídám. Čtu si," zvednul do výšky knihu.
"Jak posílit svou mysl," přečetl Snape nahlas její titul. "Chcete se učit nitrobranu?"
"Vy byste byl ochotný?" podíval se na něj prefekt překvapeně.
"Mám toho teď dost, ale… uvidíme po Novém roce. Co se tu dnes večer stalo?"
"Proč by se mělo něco stát?"
"Hledal jste mě," zopakoval trpělivě Snape. "Pane Bole, jsou už téměř dvě hodiny ráno, oba máme spát. Vy máte svůj důvod, proč nespíte, a nepochybně to není tato kniha, byť je velmi zajímavá. Přestaňte si se mnou hrát a odpovězte mi."
"Nemohli jsme večer najít dva prváky. Pak se ale vrátili. Všechno je v pořádku."
"Kde byli?"
"Nevím, nechtěli to říct. Jsou to malí kluci a je před Vánocemi, není třeba je trestat víc."
"Vy jste je potrestal?"
"Ano, dostali za úkol napsat esej o důležitosti spánku," odpověděl mladík až příliš rychle.
"Jak se jmenují?"
"Pane profesore, opravdu není nutné… přimlouvám se za ně, pane."
"Odpovězte."
"Madoc Herbrand a Gilbert Ollerton."
Další z těch, co poslední dobou vídává s Joshuou. "Kdo nechtěl, abyste mi to říkal?"
"Delilah," odpověděl prefekt. Opět až příliš rychle. "Já jsem vám to šel oznámit, pane profesore, ale ona to nechtěla. Je to jejich první porušení školního řádu."
Snape si ho upřeně prohlížel. Odpovědi prefekta nebyly nelogické, ti dva chlapci by nebyli první ani poslední, co se toulají po večerce. Přesto si stále myslel, že to není pravda, tedy celá pravda. Veritasérum a nitrozpyt však byly zakázány a on nehodlal riskovat další nepříjemnosti a vztahy se svým prefektem kvůli něčemu, co vůbec nemuselo být důležité. "Ráno s nimi budu chtít mluvit, pane Bole. Pojďte mi ukázat, kde spí."
Oba chlapci klidně oddychovali. Vše vypadalo naprosto v pořádku. Prošel i ostatní ložnice, nad Joshuou postál několik minut. Spal klidně, černé vlasy rozprostřené po polštáři. Zkontroloval jeho ochranná kouzla, byla neporušená. Přesto mu ve spánku připadal tak zranitelný. Něco se tu stalo. Něco se dělo už několik dní, to mu došlo nyní, když si uvědomil, že Avery, Flint a Rahman, stejně jako ti dva chlapci, kteří se dnes ztratili, se pohybují až příliš blízko jeho syna. Proč právě ti tři? Joshua je nenáviděl, a měl pro to pádné důvody. A oni nenáviděli jeho. Dělo se něco zvláštního, a on to pomíjel, ignoroval znepokojivé indicie, příliš zaneprázdněný těmi články a ohrožením Hermiony. Bylo to trestuhodné. Musí to zjistit, teď snad na to bude mít už víc času.
Pocítil únavu, najednou si připadal starý. Jeden problém snad vyřešil, alespoň dočasně. Ovšem další zůstávají a nové vznikají. Nejraději by se vrátil k Hermioně, sevřel ji do náručí a řekl jí, že je všechno v pořádku. Namísto toho však zamířil do svého starého bytu ve sklepeních. Musí zjistit více. Hermiona by na něm beztak jeho nejistotu poznala.
"Greeny, Wrene!" zavolal a vzápětí se před ním objevili dva uklánějící se skřítci.


Poznámky:
1) Modron je velšská bohyně, matka.
2) Greeny a Wren jsou bradavičtí skřítci, jimž dal kdysi Snape za úkol hlídat Joshuu. Jelikož se už přibližně sto kapitol neobjevili, tak jejich existenci raději připomínám.
3) Jméno vesnice Cattal je prý opravdu odvozeno od anglického výrazu pro kočku.






 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
*************************************************************************************

KattyV a Regi prohlašují:
Na našich stránkách často najdete fanfiction příběhy ze světa Harry Pottera.
Všechna práva na postavy, které jsme si nevymyslely samy, jsou vyhrazena J. K. Rowlingové,
které tímto děkujeme za to, že nám dala svět, ve kterém si můžeme hrát.


14.1.2014