ABYSTE U NÁS NEBLOUDILI A JEDNODUŠE NAŠLI JAKOUKOLI POVÍDKU NEBO ČLÁNEK, JE TU PRO VÁS




A CO NOVÉHO VÁM ŠÍLENÉ ŠUPLE NABÍDNE PRÁVĚ TENTO TÝDEN?

ÚTERÝ: Věda ve sto slovech od JJ
STŘEDA: Hotel u devíti koček od Tory
NEDĚLE: Severus a Megan od Katty

Vše je bohatě ilustrováno kolážemi KattyV

*************************************************************************************

Kapitola třicátá sedmá: Bílý jezdec

16. října 2015 v 0:01 | Richenza |  Bless the Child: Kniha čtvrtá - BÍLÝ JEZDEC

"Dává to životu vzrušení, člověka baví, když nese vlastní život jaksi zlehka v jedné ruce. Člověk je od přírody hazardní hráč a život je nejvyšší možná sázka. A čím je sázka vyšší, tím je potěšení větší."

Vlk Larsen; Jack London: Mořský vlk

Písničku si můžete poslechnout zde.



Kapitola třicátá sedmá: Bílý jezdec

Bílej jezdec jede tmou
Bílej meč má nad hlavou
Jede cvalem s touhou svou
Jede smutnou Evropou

Prachem cest je pokrytej
Nese svoje poselství
Pohled krví podlitej
Jede sám to každej ví

Bílej jezdec
Bílá zář
Bílej den
A bílá tvář
Bílej jezdec, bílá zář, bílej den a bílá tvář

Jeho kůň je unaven
Paže s mečem znavená
Z černý noci už je den
Mladá dívka zmámená
Podala mu vody pít
Rytíř se jen usmívá
V čistý zemi chtěl by žít
Dní už mu moc nezbývá

Kolik bílejch rytířů
Padlo pro tu pravdu svou?
Kolik lesklejch pancířů
Rozdupáno většinou?
Tak buďte trochu šlechetný
Ať tu není jako host
Na tu bitvu poslední
Je vás tady přece dost!

Daniel Landa




Vídeň; 20. prosince 2012

K budově rakouské státní televize přijela bílá limuzína s tmavými skly. Z ní vystoupili dva muži v bezchybných tmavých oblecích. Jeden si prohlížel okolí a teprve, když se jeho pohled střetl s nenápadným přikývnutím muže, který už na místě čekal, pokynul druhému, který otevřel dveře limuzíny. Vystoupil z ní mladý muž s vlnitými, světlými vlasy, které mu dopadaly až na ramena. Na rozdíl od svých strážců neměl oblek, bez ohledu na počasí měl na sobě jen obyčejné světle modré džíny, bílou lněnou košili a jednoduché kožené sandály. Přesto nepůsobil, že by mu byla zima.
Z hloučku několika desítek přihlížejících se osmělila mladá žena s asi ročním dítětem a zamířila k němu. Jeho strážci dvojici zastoupili cestu, ale mladý muž se usmál a přistoupil k ní.
"Was wünschst du dir, Helga?"[1]
"Du kennst meinen Namen?"[2] zeptala se udiveně.
Muž přikývnul, zatímco rozrůstající se hlouček přihlížejících zašuměl. Začala se k němu tlačit starší žena s mužem na vozíčku a muž, který vedl dívku s bílou holí.
"Warten Sie, bitte,"[3]řekl vážně mladík a projížděl levou rukou kolem dítěte, zatímco druhou držel v kapse kalhot. Dítě se na něj zvědavě dívalo velkýma modrýma očima.
"Už vím, co chceš," pokračoval německy a rozepnul dítěti bundičku, vyhrnul svetřík i tričko. Ukázaly se nepěkné rozsáhlé jizvy, které svíraly tělíčko tak, že se dítě téměř nemohlo nadechnout. Svlékl mu i kalhoty a chlapec se rozplakal. Popálenina pokrývala nejen jeho celý trup, ale červená, nehezky zjizvená kůže pokračovala přes hýždě na jeho nožičky. Ty byly zkroucené, tenké, na některých místech jako by zcela chyběly svaly.
"Byl s otcem na nádraží, když tam vybuchla bomba. Jeho otec a bratr tam zemřeli. Jeho zachránili, ale… doktoři říkali, že nebude nikdy chodit."
"Bude chodit," podíval se na ni muž v bílé košili. Chvíli přejížděl rukou nad tělem dítěte a něco mumlal jazykem, který jen vzdáleně připomínal němčinu. Jizvy postupně mizely, nohy dostávaly normální tvar, snad jen byly poněkud štíhlejší, než mají nohy batolete být. "Jdi domů v pokoji, Helgo. Je to třeba rozcvičit, ale v tom ti pomůže tvůj lékař. Musí teď chodit pravidelně na rehabilitace. Všechno bude v pořádku."
"Vy a vy," ukázal na slepou dívku a muže na kolečkovém křesle. "Na víc mi dnes nezbývá síla."
"Pane," podávala mu přes hlavy tlačících se lidí kytici narcisek dívka s dlouhými světlými copy. Jeden z jeho strážců si kytici vzal, zkontroloval ji a podal mu ji.
"Co potřebuješ, Karin?" usmál se na ni.
"Nic, jen jsem vás chtěla vidět a poděkovat," vrátila mu úsměv dívka.
"Za co?" zvednul s hraným překvapením obočí.
"Za to, že jste."
"Kdy se tady zase ukážete?" zakřičela několik metrů od něj starší žena, o jejíž rameno se opíral bledý chlapec.
"Nevím. Jsou i jiná místa, kde je mě třeba."

[1] Co si přeješ, Helgo?
[2] Vy znáte mé jméno?
[3] Počkejte, prosím.


Grindelwald se usadil v televizním studiu na nepohodlnou židli. Jeden z lidí Alarica Junkera, jeho rakouského spojence a zdejšího ministra čar a kouzel, zatím probíral s moderátorem, na co se může a nemůže ptát. Podmínkou jeho účasti ať již v televizním vysílání, či při jakýchkoli jiných akcích vždy bylo nezveřejňovat, kde bude, dříve než hodinu předem - nikdy nepřestal mít na paměti atentát Petra Braunera, z kterého nemusel vyváznout, kdyby se Brauner na poprvé trefil. Davy nemocných, které se i za tu pouhou hodinu stihly shromáždit, možná byly rizikem, jenže jeho lidé vždy pečlivě zkontrolovali, zda se mezi nimi neukrývá někdo s magickým potenciálem. Davy nemocných ho však také chránily; vždy se obklopoval nemocnými dětmi, když byl na veřejnosti. Nyní už nebylo potřeba shluk nemocných ani připravovat - shromáždili se spontánně sami. Pokud by ho chtěli zabít, riskovali by i jejich smrt. Nemyslel si, že si to jeho nepřátelé troufnou. Přesto používal i magickou obranu - udržoval kolem sebe štít, který ho chránil před mudlovskými zbraněmi i většinou magických kleteb - kromě Avady, samozřejmě, protože proti ní ho žádný štít ochránit nemohl. Ne, nebylo to zcela bez rizika, to mu bylo jasné. Ale není snad riziko kořením života? Není to právě nebezpečí, co činí život vzrušující?
Lidé se ho chtěli alespoň dotknout, on však pečlivě vybíral ty, které uzdravit skutečně dovedl, a své síly šetřil. Jeho sláva rostla, o podivínském boháči, který se zjevoval nečekaně, aby zachraňoval lidi z plamenů či z vody, ze sutin domů, který uzdravoval několika slovy a dotyky, si lidé začínali vyprávět celé legendy. Vyprávěli si toho mnohem více, než byla pravda, což mu samozřejmě nevadilo. Lidé jej milovali a lidé jej obdivovali. A lidé jej také začínali nenávidět. Lidé z něj byli zmatení, protože by v něm rádi viděli naději, vytušili jeho sílu a mysleli si - doufali - že jim přináší bezpečí a řád, po kterém po dlouhém období chaosu toužili. A zároveň si jím nebyli jisti. To všechno vnímal a to všechno chápal. Ve skutečnosti na tom, coobyčejní - a tedy slabí - lidé chtějí a co si myslí, zas tak nezáleželo, protože většina z nich byla nedůležitá,pokud se vůbec dá říci, co obyčejnílidé chtějí, tedy - pokud jsou vůbec schopni chtít něco jiného, než je do nich vtloukáno médii. Byli příliš slabí, než aby byli schopni něco s jeho nepokrytě vzrůstající mocí udělat - i pokud by byli natolik inteligentní, aby si uvědomili, co se děje. Někteří ano, někteří to bezpochyby viděli - ale jich bylo málo. Většina toho schopná nebyla. A o většinu jde - ne o těch pár jedinců, které není těžké eliminovat, pokud by se ukázali nebezpečnými. Většina obyčejných lidí za ním půjde a obavy, které z něj cítí, které cítí ze změny pořádků, na něž si zvykli, potlačí, protože je potlačit bude chtít. Dá jim to, po čem ve skutečnosti touží. Klid a pořádek, v kterém si budou moci cpát žaludky a žít své zbytečné životy plné bezduché zábavy. Pro dnešek jim to dá. A než si uvědomí, co chystá dál, bude už pozdě.
"Můžeme začít?" zeptal se ho moderátor.
"Jistě," přikývnul Grindelwald a rozhovor začal. Začátek byl standardní, stejný, jako v jiných zemích. Co si myslí o hrozbě islámského terorismu. Co by udělal pro zvýšení bezpečí. Jak zabezpečit energetickou a potravinovou soběstačnost. Co si myslí o obavách ze sílícího vlivu Německa. A hovořil jako vždy: o zapomenuté hrdosti, o ctnostech rodinného života, o evropské kultuře, o pracovitosti. O statečnosti a odvaze stát se velkými a silnými.
"Ptáte se, zda se obávám Německa. Ne, neobávám. Souhlasím s jeho prezidentem, ztotožňuji se s tím, že je nutné promluvit silnějším hlasem. Nebát se naší odpovědnosti sami za sebe. Ptal jste se, jestli se nebojím nacionalismu. Ne, nebojím. Bojím se spíše nedostatku národní hrdosti. Máte však samozřejmě pravdu, že národní hrdost je třeba vnímat šířeji, protože Evropa čelí protivníkům, kterým nemůže čelit jinak než jednotná."
"Máte na mysli islámský terorismus?"
"Nejen islamofašismus. Také, vlastně především, ale nejenom. Absence národní hrdosti, vědomí jednoty národa je výhodné pro leckoho - třeba pro tu část elity, která dává přednost svým zájmům před zájmy celku a bezostyšně si bere tam, kde jsou národní vlády příliš slabé. Není možné jim čelit osamoceně, to víte vy, ví to německý prezident, ví to i naši diváci. Je potřeba nahradit německou, francouzskou, španělskou, polskou hrdost hrdostí evropskou. Němci jdou v tomto příkladem. Národem nyní musí být celý evropský lid. Tento lid, tento celek, je rozdílný nejen od jednotlivých osob v národě sdružených, ale i skupin, národův dřívějším slova smyslu. Při uvažování o prospěšnosti národa, tedy evropského národa, je třeba mít na paměti prospěch lidu právě jako celku a nikoli prospěch jednotlivých osob nebo skupin osob. Správné je to, co prospívá evropskému lidu."
"Vy sám se považujete spíše za Němce, nebo Čecha?"
"Němec… Čech… to je složité. A zbytečné. Můj otčím byl Čech, moje matka rovněž. Můj biologický otec byl Rakušan, s kořeny z celé Evropy. Moje matka měla polskou prababičku, maďarského dědečka, kořeny rodiny jejího otce sahaly do Francie… Považuji se za Evropana. Ctím evropské hodnoty, evropskou kulturu a civilizaci."
"Mezi evropské hodnoty nepochybně patří i tolerance. Neobáváte se, že netolerance vůči menšinám-"
"Jaká netolerance? Pro samou toleranci jsme zapomněli na její účel, jímž je lepší život lidí jako celku. Zaměnili jsme cíl a prostředek. Dnes se toleruje všechno - vše se považuje za stejně hodnotné. Rodina, sobectví. Pracovitost, příživnictví tlučhubů. Dobro, zlo. Jsme tak tolerantní, tak politicky korektní, že ve jménu demokracie a tolerance jsme podporovali i skupiny, které nás tolerovat rozhodně nemíní. Neprokázali nám to od Černého pátku dostatečně? Naše hodnoty jsou cenné - ale nikoli samoúčelné. Nelze být tolerantní k netolerantním. Mírumilovný k agresorům. Vstřícný k nepřejícím. Za naši bezpečnost, za naše přežití jsme odpovědní sami. Nikdo se o nás nepostará, neuděláme-li to sami. Ne, neobávám se: Pokud se naše tolerance snižuje, naplňuje mě to spíš optimismem; je to logická a nutná reakce."
"Někteří však tvrdí, že to skončí válkou."
"My jsme ve válce, pane redaktore. Otevřete oči. Vyhnout se válce za každou cenu - ano, takový názor jsem slyšel. To si lidé přejí. I já bych si to přál, mír - jak krásně to zní! Kdo by si ho nepřál? Přál bych si, aby nepřítel neničil vlaky, školy, průmyslové podniky a elektrárny, nemocnice, nákupní centra, obytné domy. Aby nezavraždil už více než sto tisíc evropských mužů, žen a dětí. Aby se nic z toho nestalo. Jenže ono nezáleží na tom, co si přeju, co si přejeme. Máme soupeře, který je ochoten obětovat všechny a všechno, který se neštítí ničeho - a s kterým jsme ve válce. Ocitli jsme se v jednom z těch období, kdy dějiny prožíváme na vlastní kůži, kdy se mění zaběhnuté zvyklosti a přestává platit to, co jsme si zvykli považovat za samozřejmě a neměnné. Doba, kdy se může stát cokoli. Jako slabí a roztříštění neobstojíme. Potřebujeme jednotnou a silnou vládu."
"V tom jste zajedno i s německým prezidentem, pane Hellere," přikývl moderátor a režie zařadila záznam projevu německého prezidenta: "Demokracie selhala. Jsou nepochybně doby, kdy je vhodná, ale není to dnešní doba. Čelíme smrtelnému nepříteli - a pokud něco neuděláme, tak nás ve svém svatém a šíleném džihádu nepřítel zničí. Vysídlování je jim jen záminkou pro další útoky - v některých zemích bych to nazval již občanskou válkou! Přitom vysídlení bylo jen logickou reakcí na Černý pátek! Jsou pokrytečtí, když na to zapomínají. Ale naši lidé si to pamatují, dobře si to pamatují. A je jim jasné, že ten den začala válka - a že ve válce potřebujeme vládu, která bude akceschopná, ne intelektuály, kteří o všem hodiny diskutují, aby nakonec neudělali nic. A to v tom lepším případě, kdy jim nejde jen o vlastní peněženky. Potřebujeme v čele státu člověka, který bude schopný rozhodovat efektivně a včas. Pokud má být Evropa impériem, musí se tak chovat. A musí mít ve svém čele člověka - jednoho člověka, nikoli desítky výborů a několikatero různých rad - který ji bude schopný vést. I ve starém Římě demokracie fungovala jen v období míru. Po dobu války ji opouštěli. A my jsme ve válce. Je potřeba přehodnotit paradigma náhledu na Unii i roli jednotlivých států v ní. Nebojme se obnovení tradičních struktur, založených na osobní odpovědnosti vládce."
"Je zřejmé, že Detlef Grün opouští ideu demokratického státu. Vy jste jeho kampaň financoval, jak zjistily Neues Deutschland. Dosud jste se od jeho názorů nedistancoval. Máte to v úmyslu, anebo s ním souhlasíte?"
"Detlef Grün je státník, tedy člověk, kterému jde o dobro státu a který je schopen rozpoznávat, co je dobrem pro stát."
"Neodpověděl jste mi na otázku, pane Hellere."
"Já myslím, že odpověděl," usmál se Grindelwald. "Stále jde o totéž: Zaměňujeme účel a prostředek. Demokracie, respektive liberální demokracie je nástrojem pro uspořádání společenství lidí. Může fungovat, ale dějiny nás poučily, že fungují i jiná uspořádání - a že jsou doby, kdy některá mohou fungovat i lépe. Jde o to, abychom nalezli takové uspořádání společnosti, které nám umožní dobrý život. Nic více, nic méně. Nemyslím si, že si musíme dělat z liberální demokracie samoúčelnou modlu, dogma, od něhož se nelze odchýlit, v tom s Detlefem Grünem naprosto souhlasím."
"Vlastně říkáte totéž jako člověk, kterého jsem chtěl právě pustit," podotkl moderátor.
"To přece není důvodem si jej neposlechnout," pousmál se Grindelwald.
"Andor Pusztai," pokynul moderátor rukou a režie ze záznamu pustila další projev, tentokrát maďarského prezidenta: "Probíhá závod o nalezení onoho způsobu organizace společenství, onoho státu, který bude nejspíše schopen učinit národ či společenství mezinárodně konkurenceschopnými. Tím lze vysvětlit, že dnes je šlágrem v myšlení téma pochopení těch systémů, jež nejsou západní, nejsou liberální, nejsou liberálními demokraciemi a snad ani demokraciemi, a přesto činí národy úspěšnými. V mezinárodních analýzách jsou dnes hvězdami Singapur, Čína, Rusko. Myslím si, že naše společenství tuto výzvu dobře vycítilo, správně vystihlo, a snad i intelektuálně zpracovalo. Neboli - odpoutáme-li se od v západní Evropě přijatých dogmat a ideologií a učiníme-li se na nich nezávislými - vyhledáme, pokusíme se najít onu formu organizace lidského společenství, onen nový maďarský stát. Svět se mění. My chceme společnost založenou na práci, hodláme se rozejít s liberálními zásadami a metodami uspořádání společnosti a vůbec s liberálním chápáním společnosti. Liberální demokracie mnoho dokázala. A mnoho nedokázala: Nedokázala ochránit slabšího ve svobodných smluvních vztazích. Liberální demokracie zpochybnila existenci národního zájmu. Liberální demokracie zrelativizovala hodnoty, na nichž byla staletí budována evropská civilizace. Liberální demokracie neuznává veřejný zájem, zájem společenství, neochránila veřejný majetek. Liberální demokracie nezaručila veřejnou bezpečnost, nezabránila Černému pátku a tomu, co následovalo po něm. Nelze se tedy divit, že náš lid od svých vůdců očekává, že naleznou, ukovají novou formu organizace státu, která po období liberálního státu a liberální demokracie - samozřejmě při respektování hodnot křesťanství - opět učiní naše společenství bezpečným a prosperujícím."
"Chcete se k tomu vyjádřit, pane Hellere?"
"Dobře řečeno," pousmál se Grindelwald.
"Obdobné názory vyslovil, byť mnohem opatrněji, i náš prezident," pokračoval moderátor. "A myslí si - ostatně nejen on - že vy jste tím člověkem, který by byl schopný vést Evropu," položil další z předem připravených otázek, které mu dosud nikdo nepoložil. "Český prezident řekl dokonce otevřeně, že jste dědicem rakouských císařů, můžete se k tomu vyjádřit?"
"Český prezident jistě neměl v úmyslu vměšovat se do rakouských záležitostí, hovořil jen o možnosti obnovení českého království. Jen jako o otázce k diskusi. Nepřeceňoval bych to, pane redaktore."
"Ovšem v souvislosti s vámi."
"Takto jsem to nevnímal, nejde o mě, ale o systém. Jen poukázal na můj původ. Ovšemže se nezříkám své odpovědnosti, to nemám ve zvyku. Avšak Země koruny české jsou už dlouho republikou, je otázka, zda by to jejich občané přijali," odpověděl skromně.
"A pokud se ukáže, že ano?"
"Pokud si budou přát obnovu království, jsou zde jiní, jejichž právo je nepochybně silnější."
"Před chvílí jste řekl, že se stát může cokoli. Čeho se konkrétně obáváte?"
"Obávám?" nadzvedl Grindelwald obočí. "To vy se pořád něčeho obáváte - toto slovo jste dnes použil několikrát. Nekritizuji vás za to, chápu to. Evropa se naučila obávat se. Ano, může se stát cokoli. Svět je na křižovatce a lidé to cítí. Obávají se toho - stejně jako vy, pane redaktore," pousmál se. "Já si však nejsem jist, zda se takovéto situace, kdy se může stát cokoli, máme bát, nebo zda nás má spíše naplňovat vírou - když pro nic jiného, tak proto, že naše obavy nic nevyřeší a vyřešit nemohou. Ostatně - nynější řád světa není dokonalým, v tom s Andorem Pusztaiem naprosto souhlasím. Období změny, období 'stát se může cokoli', jež je nyní před námi, nepochybně přináší mnoho nejistot a může z něho vzejít i mnoho neštěstí, má však pro evropský lid přinejmenším stejně tolik možností a šancí. Místo strachu, schování se do ulity a zalezení do doupěte doporučuji odvahu, myšlení dopředu, rozvážné, avšak statečné činy.
Protože se může stát cokoli. Je tedy docela dobře možné, že přijde i náš čas."

…………

Bradavice; téhož dne

"Takže chci slyšet vaše názory," skončil Willbur Burke svůj motivační proslov a podíval se vyčkávavě na několik svých spolužáků, kteří se shromáždili čtvrteční podvečer v jedné z nevyužívaných učeben ve třetím patře. Pozval Gordona Montaguea, protože na jeho bratra Grahama byl vydán zatykač - předpokládal proto, že s Dracem Malfoyem spolupracuje. Samozřejmě, že se na to neptal - nechtěl být za hlupáka. Spolužáka Goeffreyho Notta a jeho snoubenku Addalburg Rowleovou zvolil pro jejich příbuzenství s odsouzenými Smrtijedy. A znal také jejich názory - stejně jako znal názory své přítelkyně Elaine Mortonové, i její starší sestry Morgaine, která odešla ze školy minulý rok. Cítil napětí z úkolu, jenž dostal - na tom, jak dobře si povede, záleželo, jestli bude i on přijat do jejich řad.
"Aspoň, že v tom nejsme sami," zabručela Addalburg. "Už jsem si myslela, že se z něj všichni posadili na zadek. Vždyť i Scorpius Malfoy mu nadbíhá."
"Ne, nejsme sami, jména říct nemůžu, ale…" Willbur zaváhal, snad neprozradí příliš. "Scorpius má svůj úkol, nemáme ho kontaktovat. Ale jsem si jist, že i to jeho nadbíhání má svůj účel."
"Jo, myslel jsem si to," souhlasil Geoffrey. "Žádná jména, souhlas."
"Je nás málo, Granger je nebezpečný," řekl vážně Gordon Montague.
Willbur přikývnul. "Koho ještě navrhujete kontaktovat?"
"To je těžký," poškrábal se Gordon za uchem. "Těch, co ho nemají rádi, je dost. Jenže on je fakt nebezpečný. Kdo to ví víc než ty?" podíval se na Willbura.
"To mi nemusíš připomínat," sevřel Willbur pěsti. "Právě proto musíme něco dělat teď. Dokud je čas."
"Pokud je čas," prohodila Addalburg.
"Je mu třináct, Addy, nepřeháněj to," protočil panenky Geoffrey.
"Většina si myslí, že je budoucí Temný pán," podotkla Elaine. "Postupně se přiklánějí na jeho stranu."
"Není budoucí temný pán," zamračil se Willbur. "Není jedním z nás. Je to syn mudlovský šmejdky."
"A Harryho Pottera," dodala Elaine.
"Možná," pokrčila rameny Addalburg. "A možná ne."
"Nezačínej zase s tou pitomou teorií, víš, co si o těch řečech myslím," podíval se na ni Geoffrey nesouhlasně. "Je Potterovi podobný. Proč hledat složitý řešení tam, kde se samo nabízí jednoduchý?"
"Protože život není jednoduchý?" napodobila Addalburg výraz Snapea. "Granger je jiný. Není Nebelvír. Je příliš Zmijozel na to, aby byl syn Pottera."
"Není náš," zopakoval Willbur.
"Samozřejmě, že není," přikývla Addalburg. "Není k nám loajální. Necítí se být jedním z nás - v tom je ten problém. Kdyby se choval jako Nebelvír… byl by protivný, ale nebyl by nebezpečný. On je nebezpečný právě proto, že je Zmijozel - že je jako Zmijozel - a přesto není náš."
"Jenže je Potterovi podobný," zopakoval umíněně Goeffrey Nott. "To vysvětlíš jak?"
"Zas tak moc ne," pokrčila rameny Addalburg.
"Ale je, to sama přiznáváš," mračil se Geoffrey.
"Taky jsme to s holkama probírali," přidala se Elaine. "Delilah taky říkala, že nevěří, že je Potter jeho otec. A že mu je podobný třeba proto, že je jeho vzdálený příbuzný. Potterovi byli čistokrevná rodina. Byli spříznění s kdekým. Jako my všichni. Delilah říkala, že Emerald si myslí, že se to stalo, když jeho máti byla zajatá u Malfoyů. Nikdo neví, co se tam dělo."
"Emerald Zabiniová? Co si o ní myslíš, Elaine? Můžeme jí věřit?" zeptal se zamyšleně Willbur.
"Nevím, moc ji neznám. Je o ročník níž. Delilah s ní docela kamarádí, jenže Delilah spíš Grangera obdivuje. A ta její nemožná matka…" ohrnula Elaine ret, "já bych ji do toho radši netahala. Navíc její mladší ségra je Grangerovi docela blízko."
"To by se mohlo právě hodit. Pokud není jeho příznivkyně…"
"Tím si právě nejsem jistá. Hodně se s ním baví. Většina holek z nižších ročníků ho obdivuje," pokrčila rameny Elaine.
"I kluků. A nejen mladších," dodala Addalburg.
"To už se opakujeme," zamračil se Willbur a začal pochybovat, jestli byl dobrý nápad pozvat sem právě ji. "Skoro mi připadá, že jsi taky jeho fanynka, Rowleová."
"Ne. Jen ho nepodceňuju."
"To nikdo z nás," řekl vážně Gordon Montague.
"Kdo si teda myslíte, že je jeho fotr?" zeptal se opět Geoffrey. "Třeba starej Malfoy?" ušklíbnul se.
"Kdokoli," pokrčila rameny Addalburg. "Ale ne, nemyslím si, že to byl Malfoy, to by asi nebyl černovlasý, ne?"
"Třeba je tvůj mladší brácha, Willbure," zasmál se Gordon. "Nebo tvůj, Geoffrey."
"Třeba míříte příliš nízko," řekla Elaine. "Mezi čtvrťákama se povídá, že…" odmlčela se.
"Ty řeči děcek přece nebereš vážně," mávnul rukou Geoffrey. "Nedělej si srandu," zasmál se, ale jeho smích moc vesele nezněl.
"Mně to moc k smíchu nepřipadá," oponovala Addalburg.
"To jsou pitomosti," řekl Willbur rázně. Směr debaty se mu nezamlouval. Tyhle pověsti je nutné zesměšnit a vyvrátit. "Pán zla by nikdy s mudlovskou šmejdkou… a hlavně - byl by hadí jazyk, ne?"
"Asi jo," přikývnul Gordon. "Ale jak víš, že hadí jazyk není?"
"To už by se projevilo. V každém případě to na tom, že ho nechceme, nic nemění," řekl Willbur se sebedůvěrou, kterou téměř začal ztrácet. Nezmění ten hloupý nápad, že Granger může být dědicem Pána zla, odhodlání jeho spojenců? Teď už si byl jist - Addalburg sem zvát neměl.
"Právě naopak," překvapila ho svým odhodláním právě Addalburg. "Já to neříkám proto, abychom do toho nešli. Jen abychom si uvědomili, co je ve hře."
"To samozřejmě víme," odpověděl Willbur.
"Tím si nejsem jistá. Ty jsi říkal, Willbure, že ho máme jen ztrapnit. Sejmout mu aureolu moci. Zesměšnit ho."
"Ano, to máme udělat. Když ho ztrapníme, tak za ním už nepůjdou."
"Jenže pokud je jeho dědicem, tak ho to rozzuří. Může ho to hodně rozzuřit, to jsme přece všichni už zažili, ne?" namítla vážně Addalburg.
"A co navrhuješ?"
"Nebojovat s ním. Neprovokovat ho. Rovnou ho zabít. Bez varování," pokrčila lehce rameny a Willbur znovu přehodnotil svůj názor na ni. Možná její pozvání až tak špatný nápad nebyl. Koneckonců, byla neteří Thorfinna Rowlea.
"To není náš úkol," namítnul. "A tohle je skutečně nebezpečné."
"Ve skutečnosti míň než to, co po nás chceš. A jsi si jistý, že to ten, jehož nejmenujeme, neuvítá?"
Willbur se na ni chvíli díval. Ne, nebyl si jist, že by to Malfoy neuvítal - nejspíš si jen myslel, že na tohle nestačí. To, co říkala Addalburg, neznělo vůbec nelogicky. Jenže jeho úkol byl jiný. A Draca Malfoye nemínil rozhodně zklamat. Rozhlédnul se i po ostatních a v jejich očích rozpoznal souhlas s Addalburg. "To nevím. Ale nepřeceňoval bych to nebezpečí. Na těch pár kousků, co se mi už povedly, přece nereagoval nijak zvlášť… nebezpečně."
"Ale naštval se," namítla Elaine. "Emerald říkala, že udělal nepříjemné zaklínadlo jen proto, že mu to neřekli."
"Nepříjemné," ušklíbnul se Willbur. "Nějaké nepříjemnosti snesem, jde přece o hodně. S každým žertem,po kterém se nestane nic jiného než nepříjemnost, klesne přesvědčení, že je tím, za koho se vydává."
"Mohli bychom to udělat ještě jinak," řekla zamyšleně Addalburg. "Slíbil těm svým ocáskům ochranu, ne?"
"Myslíš, že kdyby…" podíval se na ni s obdivem její snoubenec. "Jo, to by dávalo smysl. A nemusíme jít proti němu přímo."
"Uděláme to tak, aby to vypadalo na ty čtvrťáky, proti kterým je chrání," přidal se zamyšleně Gordon.
"Máme mu sebrat aureolu mocného. Ukázat, že není schopný zajistit svým lidem ochranu, je skvělý nápad," souhlasil spokojeně Willbur. "Takže jak a kdy?"
"Ještě před Vánocemi. Pak odjedeme na prázdniny. Tím snížíme riziko na minimum," navrhla Addalburg.
"Ale odjíždíme pozítří," namítla se Elaine.
"Tak to máme před sebou celý dlouhý den," usmál se Willbur Burke.


........................
Poznámka:

Tentokrát přiznávám inspiraci projevy V. Putina a V. Orbána, respektive, v projevu maďarského prezidenta jsem použila kromě parafrází i doslovné citace.

---------------------------------------
Pokračujte na dokončení kapitoly





 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
*************************************************************************************

KattyV a Regi prohlašují:
Na našich stránkách často najdete fanfiction příběhy ze světa Harry Pottera.
Všechna práva na postavy, které jsme si nevymyslely samy, jsou vyhrazena J. K. Rowlingové,
které tímto děkujeme za to, že nám dala svět, ve kterém si můžeme hrát.


14.1.2014