ABYSTE U NÁS NEBLOUDILI A JEDNODUŠE NAŠLI JAKOUKOLI POVÍDKU NEBO ČLÁNEK, JE TU PRO VÁS




A CO NOVÉHO VÁM ŠÍLENÉ ŠUPLE NABÍDNE PRÁVĚ TENTO TÝDEN?

PONDĚLÍ: Útočiště (fanfiction příběh na pokračování) od Danae
ÚTERÝ: Věda ve sto slovech od JJ
STŘEDA: Hotel u devíti koček od Tory
ČTVRTEK: Malfoyovské střípky od Martian
NEDĚLE: Severus a Megan od Katty

Vše je bohatě ilustrováno kolážemi KattyV

*************************************************************************************

Kapitola třicátá šestá: Until it Sleeps

2. října 2015 v 10:16 | Richenza |  Bless the Child: Kniha čtvrtá - BÍLÝ JEZDEC

"Dovol mi dát ti v tom případě radu, bastarde. Nikdy nezapomeň, kdo jsi, protože svět na to nezapomene určitě. Udělej to svou předností a nedopusť, aby to bylo tvou slabostí. Obrň se proti tomu a nikdy to nebude použito k tomu, aby ti to ublížilo."
Tyrion Lannister, George R. R. Martin: Píseň ledu a ohně: Hra o trůny

Písničku si můžete pustit zde.


Kapitola třicátá šestá: Until it Sleeps


Where do I take this pain of mine
I run but it stays right by my side

So tear me open and pour me out
There's things inside that scream and shout
And the pain still hates me
So hold me until it sleeps

Just like the curse, just like the stray
You feed it once and now it stays
Now it stays

So tear me open but beware
There's things inside without a care
And the dirt still stains me
So wash me until I'm clean

It grips you so hold me
It stains you so hold me
It hates you so hold me
It holds you so hold me
Until it sleeps

So tell me why you've chosen me
Don't want your grip, don't want your greed
Don't want it

I'll tear me open make you gone
No more can you hurt anyone
And the fear still shakes me
So hold me, until it sleeps

I don't want it, I don't want it, want it, want it, want it, want it, no

So hold me
Until it sleeps

Metallica



Bradavice; 18. prosince 2012

Joshua vešel do třídy učebny Obrany proti černé magii mezi posledními. Willow Stumpová dostala při pohledu na něj záchvat smíchu a hned strčila do své kamarádky. Za chvíli se otočili i ostatní studenti a Joshua si ihned ohmatal hlavu - včera vzbudil zlomyslné úšklebky, když přišel večer do zmijozelské koleje a měl na hlavě růžové parůžky. Dnes ráno vzbudil veselí na koleji, jehož důvod pochopil, až když dorazil do koupelny a zjistil, že má na obličeji namalovaný krásně zakroucený zelený knírek.
Na hlavě tentokrát nic nebylo. Podíval se na Averyho a Flinta, kteří ho doprovázeli krok za ním, a všimnul si, že i jim cukají koutky úst.
"Sluší ti to," usmála se na něj Pippa Longstockingová. "Barvu vlasů jsi změnil kvůli mně, nebo Furtuně?"
"Z lásky k profesorovi Weasleymu," ušklíbnul se Joshua, kterému došlo, co mu provedli tentokrát. "Máš zrcátko?"
"Ukaž, co máš na zádech?" obešla ho Pippa. "Smysl pro humor bych od tebe nečekala, Grangere."
"Někdy sám sebe překvapuju," zavrčel Joshua a snažil se předstírat, že se ho smích spolužáků nijak nedotýká. Vztek v něm přesto rostl. Nesnášel výsměch. Pippa měla pravdu - smysl pro humor mezi své silné stránky také nepočítal. Tohle navíc nebylo vedeno snahou někoho pobavit, ale zesměšnit jej. Ponížit. Snížit jeho autoritu. Byl to útok, o to zákeřnější, že byl převlečený za vtip. Věděl však, že své rozhořčení nesmí dát najevo, že musí v klidu zjistit, kdo to dělá - a pak udeřit.
"Zruším to, Joshi," přispěchala k němu Cora a podívala se nepřátelsky na malou Mrzimorku. Pak se zarazila při pohledu na jeho záda.
"Co je tam napsáno, Coro?" požádal ji se vším klidem, jehož byl schopný.
Cora neodpovídala, jen vytáhla hůlku.
"Ne. Ještě ne. Chci to vidět, Coro," řekl stále klidně, nebo se alespoň domníval, že to bylo klidné. Cora ale o krok ustoupila a mlčky vytáhla zrcátko.
Joshua se do něj podíval. Jeho vlasy měly jasně oranžovou barvu pomeranče. "A co je na zádech?"
Cora si stoupla za něj, poklepala hůlkou na zrcátko a řekla: "Stabilio." Pak mu zrcátko podala.
Joshua si přečetl nápis a zatnul nehty do dlaní, aby se udržel v klidu. "Jsem krásný a sexy jako moje matka. Kdo si dá říct?"
"Můžu to už zrušit?"
Joshua přikývl.
"Finito incantatem," namířila rychle Cora hůlkou. "Byl to jen vtip, Joshi."
"Jistě. Vtip. Moc jsme se zasmáli," otočil se a zadíval se na Averyho. Třída ztichla.
Avery zbledl a začal couvat. "Já jsem to neudělal, Joshuo, opravdu ne."
Joshua si ho chvíli ještě měřil, pak se zadíval i na Flinta a Rahmana.
"Joshi," ucítil na paži dotyk Williama Silvera. "O nic nejde, Joshi."
Joshua se na něj podíval. Will před jeho pohledem neuhnul, na rozdíl od trojlístku jeho následovníků. On o tom pravděpodobně nevěděl, ani Cora a Gytha, protože šli celou cestu do třídy před ním. Jenže Avery, Flint a Rahman, stejně jako Scorpius s Gemmou a s Dareiou Shafiqovou, šli za ním. Pak přikývl a otočil se zpět k Averymu. "Vím, že jste to neudělali. Ale věděli jste to. Zlobím se na vás."
V tu chvíli se učebnice a školní pomůcky, které držel v ruce Rahman, rozkutálely do všech stran a Flint mířící do zadní lavice zakopl a srazil k zemi i Scorpiuse.
"Myslím, že už začala hodina. Proč nejste na místech?" ozval se od dveří hlas Evandruse Virdeeho. Studenti se začali rychle usazovat a Joshua s uspokojením zaznamenal, že Avery poté, co se posadil, ihned s bolestivým výrazem ve tváři vstal a znovu si pak sedal mnohem opatrněji. Flint sedící vedle něj se mezitím začal zuřivě škrábat na hlavě, stejně jako Rahman a Scorpius. Velmi nervózně se zatvářila i Gemma a po několika sekundách i ona zajela do svého pečlivě upraveného účesu. Něco chytila do rukou, s vyděšeným odporem si to prohlížela a zamířila k profesorovi. Ten přikývl a Gemma vyšla z místnosti.
"Běžte také na ošetřovnu, pokud vám není dobře," došel Virdee i k ostatním zuřivě se drbajícím Zmijozelům. "Vrátíte se ale do dvaceti minut. Nejpozději. Slečna Zabiniová pochopitelně také."
"Ale pane profesore-" pokusil se odporovat Scorpius.
"Schopnostem madam Pomfreyové plně důvěřuji."
Joshua se s pousmáním posadil k Pippě.
"Víš, že tvůj úsměv dokáže být docela děsivej?" zeptala se Pippa.
"Vážně?" zvedl Joshua obočí.
"Nezeptal ses, jestli si můžeš přisednout," pokračovala polohlasem.
Joshua se na ni překvapeně podíval, pak vyhledal pohledem Williama Silvera, ten však už seděl s Ethanem Talkalotem. "Vadím ti tu?"
"To by byla troufalost, co?" ušklíbla se, ale neznělo to nepřátelsky. "A co když vadíš?"
Joshua se na ni stále díval nechápavě. Pippa mu byla sympatická a několikrát jí pomohl. I dneska byla milá a nesmála se mu. "Proč?"
"Nic tě nenapadá?"
"Kvůli tomu, co udělal Snape?" zeptal se tiše.
"Ne. Nemám ve zvyku někoho vinit za to, jaký má vlastní rodiče, natož nevlastní. Vůbec tě nenapadlo, že by to mohlo být kvůli tobě?"
"Vždyť tě chráním," nechápal stále Joshua.
Pippa přikývla. "Za to díky. Fakt. Jenže…" Podívala se stranou. "Nemám pocit, že to děláš kvůli mně. A trochu mě-"
"Děsím?"
"Jo. Trochu. Třeba to, co jsi teď udělal… nevím, jak to děláš, a nelíbí se mi, proč to děláš."
"Nic jsem jim neudělal," zamumlal Joshua.
"To říkej Willow, ta by tomu možná uvěřila. Víš, že se mě na tebe ptala? Máš dost fanynek. A fanoušků."
"A ani to se ti nelíbí."
"Teď to vypadá, že ti závidím," zatvářila se Pippa rozpačitě.
"To mě vůbec nenapadlo," ujistil ji Joshua polohlasem. "První lavice je ještě volná. Jdu si sednout tam."
"Ne, zůstaň. A tiše, jde k nám Virdee," ukázala bradou dopředu.
"Dobře," Joshua se zase posadil. "Zasloužili si to," pokračoval šeptem.
"Řekl jsi, že jim věříš, že to nebyli oni. Nebyla to pravda?"
"Byla. To by… to je jedno, vím to. Nejde o to, že to neudělali. Měli mi to říct."
"Proč?"
"O tom nechci mluvit."
"Bojí se tě. A ty chceš, aby to tak zůstalo, proto tě tak rozhodil ten vtípek, je to tak?"
"Nerozhodil," oponoval Joshua.
"Rozhodil," trvala na svém Pippa.
"Slečno Longstockingová, pane Grangere, pokud jste si vše důležité mezi sebou již vyřešili, mohli bychom začít s výkladem. Na dnešní hodinu jste si měli zjistit vše o bubácích. Proč je řadíme do černé magie?"
Zvedlo se několik rukou, profesor vyvolal snědou Zmijozelku: "Slečno Shafiqová, prosím."
"Bubák je beztvarý tvor, který se živí strachem. Strach je emoce. Takže patří do černé magie."
"Správně," souhlasil Evandrus. "Pět bodů Zmijozelu. Co vám od něj hrozí? Pane Riversi?"
"Bere na sebe podobu toho, čeho se nejvíc bojíme."
"To ano, ale co vám od něj hrozí?"
Chlapec chvíli přemýšlel, pak řekl: "Není to opravdové. Jen napodobuje skutečnost."
"Na to jsem se neptal. Odpovězte na otázku."
"Je to náš strach. Ublíží nám to, že se bojíme."
"Máte pravdu, ale není to celé. Dokončíte odpověď?" John Rivers mlčel a nikdo další se nehlásil. Evandrus se otočil na druhou stranu třídy: "Pane Vaisey?"
"Bubák bere na sebe podobu toho, čeho se bojíme."
"To jistě. Ale stále to není odpověď na mou otázku. Pane Bonesi?"
"Bubák má téměř všechny vlastnosti toho, čeho se bojíme. Ale o něco slabší. Třeba když na sebe vezme podobu banší, tak jeho křik nezabíjí, ale jen omračuje."
"Velmi správně, pane Bonesi, pět bodů Mrzimoru. Co s ním můžete udělat, slečno Stumpová?" oslovil Evandrus dívku, která zasněně pozorovala sněhové vločky padající za oknem.
"Prosím?" vstala Willow zmateně.
"První sníh je bezpochyby zajímavější než bubáci, slečno Stumpová, ovšem vydržte to s námi ještě do přestávky. Co můžete dělat s bubákem?"
"Ridikkulus."
Evandrus přikývl. "Mrzí mě, že vám nemohu kvůli nepozornosti přidělit body. Slečno Higgsová, kam byste toto kouzlo zařadila?"
"To v učebnici není," namítla Gytha.
"Pane Grangere?"
"Je to kouzlo založené na emocích. Takže vy byste ho zařadil do černé magie. I když Artemisius Jigger to skutečně takto neuvádí."
"Máte pravdu, pět bodů Zmijozelu. Bubáci nejsou tak neškodní, jak se vám může zdát. Jsou sice čím dál vzácnější, setkání s nimi však zejména ve starých budovách není ani dnes vyloučeno. Kouzlo Ridikkulus je výbornou obranou, samo o sobě však bubáka nezničí, jen mu vezme sílu a vy ho pak budete moci uzamknout nebo znehybnit. Ovšem jediný způsob, jak bubáka skutečně zlikvidovat, je ho zabít - což nejde v jeho beztvaré podobě. A není to jednoduché, protože naším největším strachem bývá zřídkakdy něco neškodného. Takže přestože bubákova imitace je slabší než originál, jak správně uvedl pan Bones, tak stále ještě může být dost silná, aby nám ublížila. Navíc s některými podobami vůbec bojovat nemůžete, nebo nechcete. Napadají vás nějaké, slečno Longstockingová?"
"Když se bojíme smrti někoho blízkého, tak můžeme vidět jeho mrtvolu."
Evandrus přikývl. "Ano, mrtvolu zabít nemůžete. Můžete ji ale spálit. Bubák na sebe může vzít jakoukoli podobu. Živelné katastrofy, situace, které se bojíme, člověka - ať už živého či mrtvého, dokonce i něčeho, co vůbec neexistuje, nějakého fantaskního stvoření. Náš strach mu může dát podobu. I neexistující věc se stává tím, že se jí bojíme, skutečnou. Chcete se na něco zeptat, slečno Moorová?"
"V té bedně je skutečný bubák, pane profesore? Budeme si to kouzlo zkoušet?"
"Ano, slečno Moorová. Přesně to mám v úmyslu."
"Ale co když nechci, aby někdo věděl, čeho se bojím?" zvednul ruku Ethan Talkalot.
"Je to soukromé," přikývl Evandrus. "A soukromí zajistím. Ovšem mou přítomnost budete muset strpět, bubák skutečně může být nebezpečný." Vytáhl ze zásuvky stolu malé přesýpací hodiny a postavil je na stůl. "Všichni si vyzkoušíte, jaké to je čelit bubákovi, samozřejmě poté, co vám to ukážu. Někteří příště - a ti, kteří dříve, než se písek v hodinách přesype, dokážou napsat alespoň dvě věci, dvě osoby a dvě situace, kterých se opravdu bojí, a jak je zesměšnit, si to budou moci vyzkoušet ještě dnes." Otočil hodiny a studenti vytáhli rychle pergameny a popadli pera.
Joshua seděl nad prázdným pergamenem a přemýšlel, co napsat. Bál se hodně věcí, jenže tím, že by je napsal, by se staly reálnějšími, a to se mu nechtělo. Profesor měl pravdu - to, čeho se bojíme, se stává skutečností.
"Ty se ničeho nebojíš?" podívala se na něj Pippa.
"A ty?"
Pippa mu ukázala pergamen popsaný kulatým písmem. "Mám hotovo."
"Stop, položte pera."
"Měli jsme málo času," postěžovala si Cora Cuffeová.
"Samozřejmě. Až budete čelit bubákovi, budete ho mít ještě méně. Kdo to stihnul? Přineste mi pergameny."
Z Mrzimoru vstala jen Pippa, John Rivers a Bruna Moorová, ze Zmijozelu Gytha Higgsová, William Silver, Eric Sutton, Bran Vaisey a Dareia Shafiqová. Evandrus zkontroloval jejich pergameny a pousmál se.
"Velmi dobře. A teď dávejte všichni pozor," vytáhnul hůlku a otočil se čelem k bedně stojící u zdi po pravé straně učebny. Zdvihnul hůlku a její víko se otevřelo. Z bedny vyrostly bílé stěny Buckingamského paláce, vzápětí se ozvala velká rána a z modelu sídla britských panovníků začaly šlehat velké plameny, které během několika okamžiků zachvátily celou budovu. Z paláce se ozýval křik a začal se hroutit. Vše působilo tak skutečně, že Joshuovi naskočila husí kůže, přestože z ohně sálalo teplo.
"Ridikkulus!" vykřikl Evandrus a obraz se okamžitě změnil. Plameny se vytvarovaly do podoby mudlovských fotbalových hráčů, kteří začali uprostřed čtvercového půdorysu zbytků paláce tancovat macarenu. Hukot ohně se změnil na tóny chytlavé písničky a ve třídě se ozval úlevný smích; usmíval se i Joshua.
V ten moment se otevřely dveře třídy a dovnitř vešel Scorpius Malfoy, následován ostatními studenty, kteří na začátku hodiny odešli za madam Pomfreyovou. Překvapeně se zastavil před roztančenými fotbalisty. Hudba ztichla. A obraz se začal měnit. Plameny bledly a rostly, už to nebylo fotbalové mužstvo, byly to bílé plameny, tak bílé, jak žádný normální oheň nemůže být. Scorpius se snažil ustoupit, neměl však šanci, plameny jej během okamžiku obklopily.
"Ridikkulus!" namířil rychle hůlku Evandrus a bílý oheň nabyl podoby sedmi maličkých skřítků bílých jako mléko pochodujících dokola na písničku, kterou slyšeli jen oni. Evandrus z nich nespouštěl hůlku a navedl je zpět do bedny. Víko s hlasitou ránou zaklaplo.
Evandrus přemístil truhlu do svého kabinetu. "Kdo půjde první? Pane Talkalote?"



"Pane Grangere, vy tu ještě zůstaňte," zadržel Joshuu Evandrus Virdee po skončení hodiny. Když se třída vyprázdnila, ukázal do první lavice: "Posaďte se." Sám si potom přistrčil svou židli naproti němu a usadil se. Mlčky a vyčkávavě si ho prohlížel.
Po několika minutách to Joshua nevydržel a zeptal se: "Když jste se mnou chtěl mluvit, tak mluvte, pane profesore. Máme oba další vyučování."
"Až za," Evandrus si zkontroloval hodinky, "hodinu a třináct minut. Času je tedy dost. Očekávám, že začnete mluvit vy."
"Na nic jste se nezeptal." Joshua se snažil znít klidně, ačkoli podoba bubáka Scorpiuse jej rozhodně klidným nenechala. Mohl si to Virdee spojit s ním? A jaké podoby bubáka viděl ve svém kabinetě, kam přemístil truhlu?
"Nepovažujete mne, doufám, za hlupáka."
Joshua zavrtěl hlavou.
"Tak mluvte."
"Nevím o čem," trval na svém Joshua.
"Tak třeba o podobě bubáka pana Malfoye. Nebo bychom mohli začít tím, co se stalo před začátkem hodiny."
Joshua nereagoval.
"Ty drobné nehody, ty vši ve vlasech… přece si nemyslíte, že věřím tomu, že to byla náhoda?"
"Nebyla?" podíval se na něj co nejnevinněji Joshua.
"Oba víme, že ne. Kdo vám ten žert udělal?"
"Vy to také považujete za žert?" Joshuovo tělo ztuhlo.
"Neodpověděl jste mi. Kdo to udělal?" zopakoval Evandrus.
"Nevšimnul jsem si. Kdybych si všimnul, tak bych si to na zádech nenechal."
"Máte jistě nějakou představu."
Joshua pokrčil rameny.
"Ten váš zmijozelský zákon mlčení. Nikdy mě nenapadlo, že i vy mu budete podléhat. Zdálo se mi, že nejste tak docela součástí své koleje."
"Jsem Zmijozel, pane profesore. Máte pravdu, že bych to neřekl, ani kdybych to věděl. Ale nevím to. Také jste mi neodpověděl."
"Vím, že smích může bolet. Nenapadlo vás, proč to dělají?"
Když Joshua neodpovídal, Evandrus pokračoval. "Byl za mnou i profesor Kratiknot. Mluvil jsem také s vaším minulým učitelem obrany."
Joshua dokázal udržet bezvýraznou tvář, ačkoli v něm srdce divoce bušilo. Je možné, že by si Kratiknot vzpomenul? A profesor Battley… slíbil mu přece, že to nikomu neřekne!
"Po dnešní hodině by vám to přece mohlo dojít. Přestože jste neviděl, co je bubákem pana Vaiseyho."
Joshua stále neodpovídal.
"Nezajímá vás to? Jeho bubák je stejný jako pana Talkalota. A jako slečny Higgsové."
Joshua mlčel.
"Jste to vy, Joshuo."
"Udělali ze mě baletku nebo rovnou klauna?" ušklíbl se Joshua.
"To není důležité. Proč se vás tak bojí?" Joshua stále mlčel a Evandrus pokračoval: "Vnímáte ty žerty jako útok, ale napadlo vás, že mohou být i obranou? Na tom je přece založena podstata kouzla Ridikkuus, Joshuo."
"Obranou? Nic jim nedělám," zavrtěl prudce hlavou Joshua.
"Komu tedy?"
"Od první chvíle mě šikanovali. Nikdy jsem jim to nevrátil."
"To není tak docela přesné, podle toho, co mi řekl Burton Battley. A co jsem viděl já sám," odmlčel se a Joshua přemýšlel, co mohl profesor vidět. "Nevrátil jste jim to nikdy tak, jak byste mohl. A oni to vědí. Bojí se vás, protože jim můžete být velmi nebezpečný."
"Ethanovi a Branovi?" zavrtěl Joshua unaveně hlavou. "Nikdy jsem s nimi neměl ani nejmenší problém. Rozhodně nemám chuť s nimi nijak bojovat. Vlastně nemám chuť bojovat vůbec s nikým," dodal hořce.
"Není podstatné, jestli máte chuť bojovat, ale že máte sílu je porazit. Oni to vědí. Vy to víte také. A oni nevědí, kdy vás zase něco rozzlobí tak moc, abyste jim svou sílu předvedl. Proč si myslíte, že s vámi nechce být nikdo do dvojice při soubojích?"
Joshua stále mlčel.
"Vaši spolužáci - a to i z Mrzimoru - mají dojem, že proti vám nemá nikdo při přímém souboji žádnou šanci."
"Tak proč si nedají pokoj, když to vědí?" vyhrknul Joshua. "Já přece nikdy nikoho nenapadám. Jen se bráním. Vždycky to byla jen obrana."
"Už jsme si vyjasnili, že to není docela přesné. Mezi nutnou obranou a mstou je velmi tenká hranice," řekl zamyšleně Evandrus. "Nikdy jste svou obranu nepřehnal?"
"Byli vždycky v přesile," nepřestával se mračit Joshua. "Přesto jsem nikdy-" zarazil se.
"Nepoužíváte svou sílu tak, jak byste mohl," souhlasil Evandrus Virdee. "Ano, to jsme už probrali. Tuším vám už kolega Battley řekl, že by bylo lépe, kdybyste své schopnosti nestavěl na odiv."
"Nestavím je na odiv," mračil se Joshua.
"Pokud by tomu tak bylo, nebáli by se vás. Bubák nabývá podoby toho největšího ze všech strachů, Joshuo. Skutečně není obvyklé, aby všichni žáci z jedné koleje sdíleli společně strach z jednoho spolužáka."
"Všichni?" srdce Joshuy se hlasitě rozbušilo. To se ho tak moc bojí i Will? "Mluvil jste jen o Ethanovi, Branovi a Gythě."
"Panu Silverovi a slečně Shafiqové se bubák změnil v bílý oheň. To jste ale přece také vy, Joshuo."
Joshua vstal a prudce zavrtěl hlavou. "Ne. Bílý oheň nejsem já. A teď už budu muset jít."
"Zvažte, zda by nebylo lepší opustit kolej a vrátit se do bytu rodičů. Promluvím si o tom s vaším otcem, Joshuo."
"Otcem? Myslíte otčímem."
Evandrus se pousmál. "Dobrá reakce. A pokud by vás napadlo měnit mi paměť… vzpomínku na ty bubáky jsem si uložil. Kromě toho uvidím příští hodinu další. Co myslíte, kolikrát se ještě objevíte?"
"To netuším. Myslíte si, že jsem budoucí temný pán?" zeptal se Joshua s napětím.
"Vaši spolužáci si to myslí."
"Možná. Někteří. A vy? Jste v Řádu. Chráníte mě. Máte snad pochybnosti?"
"Chráním. Věříme, že jste naší nadějí. A ano, mám pochybnosti, kdo jste, Joshuo."
"Vyvolený, ne?" ušklíbl se Joshua, pak zvážněl. "Jsem, kdo jsem. Jestli vám to pomůže… nikdy jsem nechtěl nikomu ublížit."
"Ačkoli byste mohl."
"Ačkoli bych mohl," přikývl Joshua. "Co vlastně po mně chcete?"
"Abyste přemýšlel. Třeba o tom, co chcete vy, Joshuo. A jestli cesta, kterou jste se vydal, k tomu cíli skutečně vede."

………

Bradavice; 19. prosince 2012

Do Velké síně vlétly sovy a začaly roznášet mezi studenty i učitele poštu. A noviny, nemohl spustit oči z výtisku Denního věštce, který přistál úhledně složený před ním. Bylo to tam, jeho nejhorší obavy se postupně naplňovaly. Vražda Gideona a Fabiana Prewettových konečně objasněna!řval titulek do světa a uhasil v něm nesmělou naději, že zdroj z ministerstva skutečně bude respektovat pokyn McLaggena. Naději, která v něm začala růst poté, co nevyšlo nedělní mimořádné vydání, jak se sebetrýznivou jistotou očekával, a nebyla o ničem zmínka ani v pondělním, ani v úterním vydání. Přesto nezahálel, připravoval se na to, co bude teď muset udělat, protože zveřejnit informace o Hermionině falšování spisů jednoduše připustit nesměl.
Četl článek, jako by četl příběh někoho jiného. Jenže to byl jeho příběh, a nikdy se to nezmění. Ať udělal poté cokoli, ať ještě v budoucnu udělá cokoli - vždy bude vrahem. Smrtijedem, který se neptal proč, a jen plnil příkazy. Ochotným služebníkem zla. Snažil se nevnímat pohledy svých kolegů ani studentů, snažil se nedívat ani na svého syna. Vstal od nedojedené snídaně a zamířil k postranním dveřím pro učitele. U dveří ho dohonil George Weasley.
"Počkej," chytil ho za rameno.
"Ruku dolů," procedil. "Promluvíme si venku," ukázal bradou na klenutý oblouk dveří a vzal za kliku. Dveře byly nízké, on i jeho zástupce museli sklopit hlavu, když procházeli. Za dveřmi se otočil a založil ruce na prsou. "Nepočká to, Georgi? Jsem velmi zaneprázdněný."
"Víc mi k tomu neřekneš?"
"Ten článek je pravdivý," odpověděl bezvýrazně Snape. "Nemám, čím bych to omluvil. Stal jsem se Smrtijedem dobrovolně. Zabíjel jsem. Zabil jsem bratry tvé matky."
"Proč?"
"Pán zla je odsoudil k smrti. A já jsem to vykonal. Je mi to líto. Chceš slyšet podrobnosti?"
"Mučili jste je?"
"Ano," přikývl Snape. "Já osobně ne, ale to neříkám na svou obhajobu. Nemyslím, že by to na věci cokoli měnilo."
"Smrtící kletby jsi řekl ty?"
"Ano," odpověděl Snape unaveně. Nepotvrdil mu to právě teď už dvakrát? "Bylo výslovné přání Pána zla, abych to udělal osobně."
"Jak vlastně jste je dostali… zradil je někdo?"
"Nevím," zalhal. "Nás poslali na místo."
"Takže asi ano."
"Možná. O tom nic nevím, Georgi."
"Bránili se?"
Snape přikývl. "Byli stateční. Bojovali. A nic neprozradili. Už tehdy to na mě udělalo dojem."
"Georgi, věděli jsme, že Severus byl Smrtijed. Na tom, kým je dnes, to nic nemění," uslyšel tichý hlas Evandruse Virdeeho a překvapeně se na něj podíval. Vůbec si nevšiml, kdy vyšel za nimi. "Severusovi bylo sedmnáct, když se vydal na tu cestu."
George se na něj bezvýrazně díval. Pak konečně přikývl. "Já to chápu. V základních rysech." Otočil se ke Snapeovi: "Ale mamce teď nějakou dobu nechoď na oči."
"Chci se jí omluvit."
"Na to jsi měl doteď dost času."
Snape strnule přikývl.
"Já s ní promluvím. Později… řeknu ti, až to bude vhodný. Teď ne. Nějakou dobu ne. I já vlastně potřebuju trochu času." George se prudce otočil a odešel směrem ke svému bytu.
"Hermiona chtěla na Vánoce do Doupěte," řekl Snape bezbarvě do prázdna, které po něm zůstalo. "Ovšem neměl jsem beztak v úmyslu jí to dovolit."
"Dovolit?" podíval se na něj překvapeně Evandrus.
"Nejpozději do konce školního roku musím odejít z Bradavic," pokračoval Snape, aniž se na něj podíval. "McLaggenovo ultimátum. Nevylučuji, že ten okamžik nastane dříve. Řekni mu to, Evandrusi. Bude třeba zabezpečit Bradavice. Mluvil jsem o tom s Minervou, ale… nebere to vážně."
"Neví, čím tě ministr vydírá."
"Ty to víš?" otočil se k němu překvapeně. "Byla za tebou?"
Evandrus přikývl. "Vím o jejím rozhovoru s ministrem. Zůstaneš tu. Oficiálně budeš pryč, nebudeš učit, jakmile najdeme náhradu, ale zůstaneš tu. Bez tebe by Bradavice byly mnohem nebezpečnějším místem."
"Rodiče studentů si to nemyslí," zavrtěl hlavou Snape. "Nevím, jestli víš o dopisech, které teď chodí Minervě, Georgeovi, ředitelům kolejí… mně osobně."
"Dovedu si to představit. Tu náhradu bys měl najít co nejrychleji. Máš tu ale své povinnosti. Jako ředitel školy."
"I tohle víš? Nemělo by mě to překvapovat."
"Je mojí profesí vědět."
"Seznam možných adeptů na post učitele lektvarů už připravuju. Kdo je za tím, Evandrusi? Jen ministr, nebo Draco Malfoy?"
"Nevím. Ale myslím si to druhé."
"Neřekl jsi, že je tvou profesí vědět?"
"Nejsme všemocní. Něco ale přeci jen vím. Pojď se mnou, chci ti něco dát." Aniž čekal na odpověď, vydal se po schodech k učebně obrany proti černé magii. Snape ho bezmyšlenkovitě následoval.
Když došli do jeho kabinetu, vytáhl ze zabezpečené zásuvky stolu papírovou složku a podal mu ji. "Není mi příjemné na ni právě toto vytahovat, vlastně jsem nikdy neměl v úmyslu to použít, ale… mohlo by ti to pomoci vymyslet jiné řešení."
"Jiné než co?" zvedl Snape překvapeně obočí, složku si však vzal. Otevřel ji. Uvnitř byly fotografie. Velmi neobvyklé fotografie ženy, za kterou se právě dnes chystal.
"Hermiona z nějakého důvodu dospěla k závěru, že máš v úmyslu zabít Ritu Holoubkovou."
"Skutečně nechápu, jak ji taková hloupost mohla napadnout," řekl Snape pomalu a zavřel desky.
"Samozřejmě. Rozhodně je mi jasné, že ti nemusím říkat, že její smrt by problém nevyřešila. Že ty informace s největší pravděpodobností předala dál. Že je nahraditelná. Ale to ty nepochybně všechno víš. Stejně jako to, že pokud by se Ritě něco stalo, byl bys mezi prvními podezřelými. Něco tak nerozumného bych od tebe rozhodně neočekával."

-----------------------------------------

Pokračujte na dokončení kapitoly





 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
*************************************************************************************

KattyV a Regi prohlašují:
Na našich stránkách často najdete fanfiction příběhy ze světa Harry Pottera.
Všechna práva na postavy, které jsme si nevymyslely samy, jsou vyhrazena J. K. Rowlingové,
které tímto děkujeme za to, že nám dala svět, ve kterém si můžeme hrát.


14.1.2014