ABYSTE U NÁS NEBLOUDILI A JEDNODUŠE NAŠLI JAKOUKOLI POVÍDKU NEBO ČLÁNEK, JE TU PRO VÁS




A CO NOVÉHO VÁM ŠÍLENÉ ŠUPLE NABÍDNE PRÁVĚ TENTO TÝDEN?

PONDĚLÍ: Útočiště (fanfiction příběh na pokračování) od Danae
ÚTERÝ: Věda ve sto slovech od JJ
STŘEDA: Hotel u devíti koček od Tory
ČTVRTEK: Malfoyovské střípky od Martian
NEDĚLE: Severus a Megan od Katty

Vše je bohatě ilustrováno kolážemi KattyV

*************************************************************************************

Kapitola čtyřicátá druhá: Don Oíche úd I mBeithil (That Night in Bethlehem)

20. listopadu 2015 v 0:01 | Richenza |  Bless the Child: Kniha čtvrtá - BÍLÝ JEZDEC


"Srdce umírá strachy už jen při pomyšlení na lásku, která zmizí navždy, na okamžik, který nesplní očekávání, na poklad, který, místo aby byl nalezen, navěky spí v písku. Protože když k tomu dojde, srdce nakonec velice trpí."
Paulo Coelho


Písničku si můžete pustit zde.



Kapitola čtyřicátá druhá: Don Oíche úd I mBeithil (That Night in Bethlehem)


Don oíche úd i mBeithil (To that night in Bethlehem)
Beidh tagairt ar ghréin go brách (Forever under the sun)
Don oíche úd i mBeithil (To that night in Bethlehem)
Go dtáinig an bhréithir slán (That the word safely came)
Tá gríosghrua ar spéarthaibh (There are red-hot edges on the sky)
'S an talamh 'na chlúdach bán (And the ground in a white covering)
Féach Íosagán sa chléibhín (Look at baby Jesus without a crib)
'S an mhaighdean á dhiúl le grá (And the Virgin in delighted love)

Don oíche úd i mBeithil (To that night in Bethlehem)
Beidh tagairt ar ghréin (Under the sun)
Beidh tagairt ar ghréin go brách (Forever under the sun)
Celtic Women



Bradavice; 25. prosince 2012

Hermiona ráno vstala ještě před svítáním, aby vše připravila. První Vánoce Rosie. První Vánoce od války, které trávila opět v Bradavicích. A první Vánoce, které měli strávit jako rodina.
Bylo to zavazující. A ona usilovala o to, aby vše bylo takové, jak má být, jak se to naučila jako malá. Snažila se cítit i šířit sváteční náladu. Chtěla, aby těch několik dní bylo pro všechny nadechnutím v dusnu, které je obklopovalo. A Severus - ani Joshua - jí to neulehčovali.

Rozhodla se však na ně netlačit, naopak - usmívala se, vánoční pudink a ořechový páj se zapečenou mincí připravila sama, stejně jako pečenou krůtu na dnešní den. Byla to ona, kdo nakoupil dárky pro děti, kdo ozdobil stromeček i celý byt; ovšem to od manžela skutečně neočekávala, představa Severuse s vánočními ozdobami byla jednoduše absurdní. Snažila se předstírat, že si nevšimla, jak jsou oba vážní a zachmuření. Joshua jí připomínal Severuse čím dál víc; teď už vůbec nechápala, jak si někdo může myslet, že je Harryho syn. Dobře, určitá fyzická podoba by tu byla, jenže oči, výraz v obličeji, pohyby, mimika - to vše ukazovalo na Snapea více, než bylo bezpečné.
A teď tu stála, v perfektně připraveném bytě, před perfektně nazdobeným stromečkem s perfektně zabalenými dárky vedle své rodiny.
"Copak nám přinesl Otec Vánoc?" zeptala se s úsměvem dětí a postavila Rosie na zem. Rosie se ihned spustila na všechny čtyři a hbitě dolezla k punčoše přetékající nazdobenými dárky.
"Tak běž, Joshi," pobídla i syna, který pozoroval svou sestřičku cupující papírovou girlandu na jedné z krabic. Posadila se vedle dětí na koberec a vybalila z malé krabičky velkou látkovou panenku.
Rosie ji nadšeně popadla a panenka se rozesmála dětským smíchem. Rosie ji zvědavě oddálila a panenka zaprotestovala: "Mama."
"Ma," opakovala Rosie a podívala se na Hermionu.
"Chovej ji, Rosie, jsi její máma," usmála se Hermiona a uložila ji dcerce do náruče.
"Mama," přikývla Rosie a panenku přivinula. Panenka spokojeně zavřela očka a usnula.
"Joshuo, co ty? Severusi, pojď za námi."
Joshua si sedl na zem vedle nich a pustil se do svých dárků. Snape ale dál nešel, jen zachmuřeně pozoroval vánoční nadílku. Hermioně připadalo, že mu snad vadí, že tu s nimi musí být. Rozhodla se však nevšímat si toho; zlobilo ji to, a dnes se nemínila zlobit.


Snape zůstal stát u dveří, ačkoli věděl, že by měl být uvnitř s rodinou. Měl však pocit, že by tím poničil křehkou pohodu vánočního dne. Jako by svou samotnou přítomností mohl pošpinit čistotu, která jej obklopovala. Ačkoli by to nahlas nikdy nepřiznal, nejasný a křehký náznak svátečnosti, dojetí nebo obojího pocítil v okamžiku, kdy z gramofonu zazněly první tóny jedné z irských koled, jichž si Hermiona očividně obstarala celou sbírku. Tu písničku mu zpívala matka. Rozpoznával slova a věty v jazyce, který kdysi tolik miloval, aby se jej později rozhodl zapomenout. A který jeho syn znal, aniž by se jej kdy musel učit. I to něco znamenalo, a jednou z mnoha jeho vin bylo, že nepřišel na to co.
A další z jeho chyb bylo, že si dosud nenašel čas na rozhovor s Joshuou. Pravda, syn mu to nijak neusnadňoval - a bylo před nimi ještě několik dní volna, nebylo kam spěchat. Musel si však přiznat, že se mu nejspíš ve skutečnosti podvědomě vyhýbá i on sám. Věděl, že se musí odpoutat od té záležitosti s Umbridgeovou a Holoubkovou, že to, co se stalo, už beztak nemůže změnit. Bylo to špatně, o tom nikdy nepochyboval. Jakákoli z cest, které měl před sebou v okamžiku, kdy Hermioně hrozil Azkaban, byla špatná. Jen si teď vůbec nebyl jist, zda si skutečně vybral tu nejméně špatnou z nich.
Jeho pohled i jeho srdce však přitáhla Rosie. Jakmile totiž holčička pochopila, co se skrývá ve zmenšených krabicích, radostně se na ně vrhla a snažila se rozervat papíry. Nepatrně jí to magicky usnadňoval, takže se jí podařilo vybalit kočárek, kolíbku i další výbavičku pro panenku. A hlasitě mňoukající bílou plyšovou kočičku, z které se Snapeovi udělalo téměř nevolno, jak mu opět připomněla Dolores Umbridgeovou.
"Magifon?" zeptal se nevěřícně Joshua, když vybalil mušli. "Vždyť ty jsou teprve ve zkušebním provozu, pane profesore, kde jste ho sehnal?"
Snape sebou trhnul. Byl sice zvyklý, že ho Joshua nikdy nenazývá jinak, ale dnes mu vadilo. Tedy přesněji řečeno mu to vadilo více než jindy.
"Nemám představu, od koho je."
"Přece od Otce Vánoc," usmála se Hermiona a rozbalila svůj dárek. "Podívej, Joshi, já jsem ho dostala taky. Je tam věnování od Harryho. Severusi, ty si svoje dárky nerozbalíš?"
"Za chvíli," odpověděl a pozoroval dál své děti i ženu. Rose právě objevila velkého plyšového hada a Joshua listoval v knize, v níž poznal vzácný výtisk Breviáře jedů rostlinných, jakož i hub kouzelných, který se mu podařilo sehnat.
"Severusi?" vydechla překvapeně Hermiona, když ze stříbrné krabičky ve tvaru oříšku vytahovala plesové šaty. "Takže ti opravdu nevadí, že půjdu na ten ples?"
"Samozřejmě, že nevadí," zalhal a objal Hermionu, která se k němu nadšeně vrhla, když objevila i soupravu šperků. "Zkusíš si je?"
Přikývla a zmizela v ložnici.
Joshua mezitím vybalil další dárky - miniaturní gramofon do kapsy se sluchátky s věnováním od George, o kterém však Hermiona dopředu musela vědět, protože k němu přibalila sadu zmenšených mudlovských desek.
"Zdá se, že kouzelníci pomalu dohánějí mudly," poznamenal. "Jestli to teda bude opravdu fungovat i v Bradavicích, jak George slibuje."
"Jsou to jen hračky," pokrčil rameny Snape. "V podstatných věcech nás nikdy nedoženou."
"Možnost vyhledávání informací na internetu není hračka," oponoval suše Joshua. "A pro to alternativu nemáme."
"Nejspíš je to dobře. Nepochybuj o tom, že to, co na tom mudlovském internetu kdokoli hledá, někdo jiný dokáže vystopovat. Já bych ho stejně nepoužíval. A tobě doporučuju totéž."
"Jako bych ho v Bradavicích používat mohl," ušklíbl se Joshua. "Mami, kde jsi sehnala desku Nine Inch Nails?"
"Přes jednoho mudlovského známého," ozvalo se za ním. "Dokáže přehrát na gramofonovou desku jakékoli cédéčko. Já jsem je pak jen zmenšila. Jsou to ty tvoje oblíbené?"
Joshua přikývl, zatímco Snape obdivně pozoroval svou ženu. Že byla krásná, to věděl už dávno. Jenže dnes byla víc než krásná. Byla nádherná. Stříbrnočerný top dokonale obepínal její postavu, decentní výstřih s dlouhou černou sukní jí dodávaly důstojné elegance. Bylo to přesně to, co si představoval - nic vyzývavého, nic přeplácaného, a přesto vypadala naprosto dokonale. A neuvěřitelně sexy, vlastně až příliš sexy.
"Jo, jsou, mami. Hezký šaty. Vy jdete na ples?"
"Jen já, Joshi."
Josh lehce nadzdvihl obočí, ovšem nic neřekl.
Hermiona došla až k manželovi. "Děkuji," řekla tiše a postavila se na špičky, aby ho mohla políbit na tvář. Pak ho vzala za ruku a dovedla k jeho oblíbenému křeslu. Když se posadil, podala mu první z balíčků.
"Teď je řada na tobě," usmála se a posadila se mu k nohám.
A jemu nezbývalo, než se podrobit vánočnímu rituálu, který dosud tak nenáviděl. A který dosud nikdy nezažil. A ve svém srdci pocítil strach, protože nepochyboval o tom, že si to štěstí, které jej obklopovalo, nezaslouží, a že bude velmi trpět, až skončí - a tím, že skončí, si nikdy nepřestal být jist.


Hebridy, Gampův ostrov; 26. prosince 2012

"Kenley, už se vrátili!" vzbudila jej nad ránem Ylva Gampová, která svého snoubence Bardolpha Channinga netrpělivě vyhlížela už několik dní.
Fenrise s jeho ženou Nottmar, Ivaila Dorogova, Ruella Chaputa, Lyalla Gibbona a toho mladého Čejena s nevyslovitelným jménem, kterému raději říkali Cliff, jak jim sám navrhl, poslal už před měsícem prozkoumat území, které jim nabídl Gellert Grindelwald. Chtěla s nimi jet i Ylva Gampová, která se právě s Lyallem zasnoubila, ovšem proti tomu se její snoubenec ostře ohradil. Měli se vrátit před Slunovratem, aby sváteční dny strávili společně, a jejich nepřítomnost znepokojovala nejen Ylvu, ale i jej, třebaže by to před ní nepřiznal.
Rozhodl se, že po svátcích kvůli tomu napíše do Prahy. Byl rád, že to nebude muset udělat - prozrazoval by tím nervozitu, a tedy i nejistotu či nedůvěru. Nebo obojí.
Pomocí kouzla se rychle oblékl.
"Co se děje, Kenley?" posadila se Lovella. "Kolik je hodin?"
"Kolem třetí. Vrátili se ze Sibiře. Klidně ještě spi, potřebuješ to," snažil se ji uklidnit, ale to už se Lovella oblékala.
Ve velké obytné kuchyni už seděli jejich průzkumníci, před sebou talíře husté fazolové polévky s klobásami.
"Jsi čím dál lepší kuchařka, Ylvo," usmál se na svou snoubenku Lyall a Ylva mu úsměv vrátila. Přelila do konvice svařené víno s hřebíčkem, skořicí a pomerančovou kůrou, odlevitovala ji spolu s cukrem a hrníčky na stůl a posadila se k Lyallovi.
Kenley se posadil naproti nim, následován Lovellou. "Pošli pro Wolfrica, Bardolpha a Farkase, prosím," obrátil se k Ylvě Gampové a vyčkávavě se zadíval na příchozí.
"Pro Wolfrica ne," namítla Lovella.
"Pro Wolfrica také," zatnul zuby Kenley. Nesnášel, když kdokoli veřejně zpochybňoval jeho autoritu, to by si neměla dovolovat ani jeho žena. Byla sice vedoucí vlčice… ale vlčice jsou jednoznačně podřízené vlkům. "Pojď se mnou, prosím, vedle," požádal ji a vrátil se do ložnice.
"Kenley…" vešla za ním.
"Nemůžeš takhle zpochybňovat moji autoritu," otočil se k ní prudce, jakmile zabezpečil místnost proti odposlechu.
"Nemyslela jsem to zle. Jen mu nevěřím," bránila se Lovella.
"Já mu věřím. A ty jsi mi nikdy nic neřekla. Máš to říct mně o samotě, ne takhle."
"To jsem asi měla," vzdychla si Lovella. "Nedošlo mi to, Kenley. Chápu, že se zlobíš. Ale zvaž to. Wolfric je v poslední době divný. Nevěřím mu."
"Máš nějaké konkrétní důvody?" nepřestával se Kenley mračit. "Nějaké důkazy?"
"To, jak často jezdí na pevninu, nestačí?"
"Ne. Pro to má důvody. Jeho žena to tu špatně snáší. Je mudla a mudlovská technika tu funguje mizerně."
"Právě. Jeho žena."
"Je v pořádku. Neškodná holka."
"Možná. Jenže její matka zmizela. Ona utekla z Čech. My jsme na straně Grindelwalda. Ona nejspíš ne."
"To ti říkala?" zeptal se pochybovačně Kenley.
"Ne. Ale-"
"Ale si to domýšlíš. Příliš si toho domýšlíš. Mai neutekla, ale odjela sem studovat. Pak se náhodou potkala s Wolfricem. Ve škole. Na tom není nic divnýho. Je mudla, v mudlovském světě se cítí líp. Wolfric jí chce občas vyhovět, takže strávili několik dní v Edinburghu. S jejím bratrem. Pořád na tom nevidím nic divnýho. Nebuď paranoidní. Wolfric mi je loajální. Už jen z toho, že si sem přivedl mudlovskou manželku, je to jasný. Kromě toho o všem, co dnes může zaznít, ví. Sám mi toho o té oblasti hodně zjišťoval. Tím plánem je nadšený, Honi na něj udělal velký dojem."
"I na mě," přikývla Lovella. "Tak mi slib, že si na něj dáš pozor. Cítím, že není upřímný. Důkaz nemám, ale cítím to, Kenley," dívala se na něj naléhavě.
"Dám si na něj pozor," souhlasil a myslel to vážně. Ačkoli by to nahlas neřekl, alespoň nyní ne, protože se na Lovellu stále trochu zlobil, Lovella jeho přesvědčení nalomila. Instinkty neměl ve zvyku podceňovat - ale ani přeceňovat. "Vrátíme se."
Mezitím se do hlavní místnosti domu, obvyklého shromaždiště vedení Smečky, dostavili všichni, pro které poslal, dokonce i Wolfric Scamander, který měl z nich nejvzdálenější dům. Musel se přemístit, jinak by to tak rychle nestihl.
"Tak povídejte," pobídl navrátilce Kenley. "Proč jste se zdrželi? Problémy s přenášedlem?"
"Přesně tak. Museli jsme cestovat mudlovsky, na tak dlouhou vzdálenost jsme se přemístit netroufali a žádné bližší místo jsme tak dobře neznali," odpověděl Lyall Gibbon. "V Magadanu jsme zašli za tím Donikovem a ten nám dal nový přenášedlo. Myslím, že to byl dokonce jeho záměr, soudě podle toho, jak pečlivě nás vyslýchal."
"Byl podezíravý?" zeptal se Wolfric.
"Jo, i když to pečlivě maskoval vřelou přátelskostí doprovázenou galony vodky."
"Vadim Makarovič nás jednoduše nemohl pustit bez rozloučení," pousmál se Ivailo Dorogov. "Široká ruská duše."
"Bylo to u něj docela milý, to je fakt. Ale stejně jsem rád, že jsem doma," vydechl Lyall a upil horké kávy. "Neodkážete si představit, jaká je tam zima."
"Jako na Sibiři?" podotkl nevinně Farkas Fekete.
"Jo, nějak tak," ušklíbl se Lyall.
"Nebylo to tak strašné," zavrtěla hlavou Nottmar. "Pro mudly nic příjemného, ale v domech je teplo, venku pomůže ohřívací kouzlo…"
"Jako doma, že, Nottmar?" usmál se Ruelle Chaput. "Já si ovšem teplo po použití zahřívacího kouzla představuju jinak, ale pokud si přes léto připravíme domy… Je tam krásně, dokonce i v zimě. Desítky kilometrů téměř bez lidí. Pak malá osada a zas nic… Ale všude dost zvěře… a vlků."
"S místními lidmi jste se nesetkali?"
"Setkali," odpověděl Fenris. "Ale… není to takové, jak jsem si to představoval."
"A jak sis to představoval?" zeptal se Kenley.
"Nějak, jak nám to vypravoval Cliff," otočil se na mladého Čejena. "Jenže ti lidi tam… to jsou zdegenerovaní mudlové. Nedokážou už žít v přírodě, neloví, se soby už nekočují. Jen chlastají. Nepotřebujou nás, ale vodku."
"V tom případě ale potřebují nás," podotkla Lovella.
"Ano, to máš pravdu," přikývl vážně Sé'eneéše'he. "Ve skutečnosti se to ale až tak neliší od situace v mé zemi," dodal. "I v tom dobrém."
"Až na to, že místní domorodci už zapomněli na vlky. Pokud někoho uctívají, jsou to tygři, medvědi, dokonce havrani," ohrnul ret Ivailo. "Mají své kouzelníky, ale neposlouchají je. Sešli jsme se se šamany Čukčů, Evenků… nic. Jsou civilizovaní. Teda v tom nejhorším smyslu. Ale aspoň jsem se se všemi dobře domluvil rusky," ušklíbl se. "Až na jedny. Teda i s nimi jsem se bez problémů domluvil rusky, ale svý šamany pořád uctívají a aspoň někteří jsou lovci, i když by se tím asi neuživili. Ale hlavně si pamatujou svoje spojení s vlky."
"Jukagirové," doplnila jej Nottmar. "I oni teď uctívají hlavně medvědy, soby, dokonce i jeřáby a krkavce, ale našli jsme jednoho šamana, který obřady prováděl ve vlčí kůži. Jeho rod měl v totemu vlka. A říkal, že takových rodů je ještě víc. Ale proměňovat se už nedokázal."
"Přestože to byl kouzelník," dodal Fenris. "Sice neškolený, ale celkem silný. S trochou pomoci by z něho mohl být zvěromág."
"Nebo bychom ho mohli iniciovat," navrhl Farkas Fekete.
"Pokud by s tím Ad'ohk'odeh souhlasil," podíval se na něj s lehkým nesouhlasem Sé'eneéše'he. "Musí to být jeho svobodná volba. A ani pak není jednoznačné, že nás přijmou všichni. Někteří snad, šamani Odulů," zdůraznil indián, "kterým bílí lidé říkají Jukagirové, jsou skutečně ctěni. Dokonce i dnes jejich pozůstatky uctívají po smrti jako svaté. I tento lid je ovlivněn bílými, v tom má Ivailo bezesporu pravdu. Ovšem u nich cítím největší naději. S šamanem jsem byl schopen nalézt společnou řeč. Neumí na sebe sice vzít podobu vlka či jiného zvířete, ovšem tvrdil, že jeho dědeček toho ještě schopen byl. Jejich neštěstím je, že několik generací dětí nemohlo vyrůstat se svými rodiči. Své kořeny ale hledají, a chtějí je nalézt. Jsme jedné krve, jsme bratři. Více, než jsem považoval za možné."
"Řekli jste mu tedy, kdo jsme? A že nás přijde víc?" zeptal se s napětím Kenley.
"Ano," přikývl Sé'eneéše'he. "Požádali jsme ho o pohostinství."
"Přestože to už je naše země," ušklíbl se Lyall Gibbon. "Slíbil nám ji přece Grindelwald, ne?" dodal rychle, když zaznamenal nesouhlasný pohled nejen indiána, ale i několika dalších přátel.
"Jak to přijal, Cliffe?" nespouštěl Kenley oči z Čejena. Lyall měl sice pravdu, jenže bez přízně, či alespoň tolerance přinejmenším části místních si jejich přesun představit nedokázal. Alespoň pokud se mají pokusit žít tak, jak jim vylíčil indiánský šaman. A on nebyl sám, kdo se o to chtěl pokusit.
"Ad'ohk'odeh nás vítá jako naději, Kenley," pousmál se Sé'eneéše'he. "Přál by si návrat svého lidu k přirozenému životu. Chce se od nás učit. Velmi ho zajímal život mého lidu a rád by se sešel i s mým otcem. Slíbil jsem mu, že mu o tom napíšu. O možnosti iniciace jsme však zatím nehovořili. Na to se známe příliš krátce. Byla by to neomalenost."
"Nalezli jsme svůj lid," pronesl slavnostně Kenley a pozdvihl pohár s vínem a usmál se na Lovellu. "Staneme se těmi, kým jsme byli stvořeni - ve své zemi, se svým lidem!"


---------------------------------------
Pokračujte na dokončení kapitoly




 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
*************************************************************************************

KattyV a Regi prohlašují:
Na našich stránkách často najdete fanfiction příběhy ze světa Harry Pottera.
Všechna práva na postavy, které jsme si nevymyslely samy, jsou vyhrazena J. K. Rowlingové,
které tímto děkujeme za to, že nám dala svět, ve kterém si můžeme hrát.


14.1.2014