ABYSTE U NÁS NEBLOUDILI A JEDNODUŠE NAŠLI JAKOUKOLI POVÍDKU NEBO ČLÁNEK, JE TU PRO VÁS




A CO NOVÉHO VÁM ŠÍLENÉ ŠUPLE NABÍDNE PRÁVĚ TENTO TÝDEN?

PONDĚLÍ: Útočiště (fanfiction příběh na pokračování) od Danae
ÚTERÝ: Věda ve sto slovech od JJ
STŘEDA: Hotel u devíti koček od Tory
ČTVRTEK: Malfoyovské střípky od Martian
NEDĚLE: Severus a Megan od Katty

Vše je bohatě ilustrováno kolážemi KattyV

*************************************************************************************

Kapitola čtyřicátá první: Vánoční

13. listopadu 2015 v 0:01 | Richenza |  Bless the Child: Kniha čtvrtá - BÍLÝ JEZDEC

"Vladař, jehož charakter je takto poznamenán všemi činy, jimiž se dá označit tyran, nehodí se za vládce svobodného lidu."
Americká deklarace nezávislosti.

Písničku si můžete poslechnout zde.


Kapitola čtyřicátá první: Vánoční


Dříve, než ze stromečku opadá jehličí,
lůžko ti jmelím ozdobím, dám fotku do rámečku, olovo zasyčí,
tvůj krajíc chleba ráno ptákům rozdrobím.

Za tebe sfouknu svíčku, jablko rozkrojím,
bude to hvězda, či snad kříž, či snad kříž,
tvé jméno na balíčku k ostatním připojím,
to abys nemyslel, že už k nám nepatříš.

Za okny spadla vločka a zvonek cinká,
Ježíšek zavřel očka a tiše spinká,
Josef mu ustlal měkce v krabici od kolekce,
spí, tichounce spí.

Kus loje pro sýkory, na stole cukroví,
od zítřka noci ubývá, ubývá,
mráz cukrem pokryl hory, panáček hadrový
a jedna židle, jedna židle přebývá,
a jedna židle, jedna židle přebývá…

Karel Kryl


Blatná; 24. prosince 2012

"Opravdu mi nedáš ani kousek, Kazi?" přitočil se k ní Tomáš a pokusil se vzít pečený kaštan.
"Až po západu slunce, Tomáši," zavrtěla Kazi hlavou a doufala, že ji bude přemlouvat. Ale Tomáš se otočil a vrátil se k ostatním klukům. A ona se vrátila k přípravě jablečného punče. Pracovala automaticky, dělala to, co její matka dělávala, když byla malá. To, co se má dělat o Slunovratu.
Doubravka s Šimonou, Dorou a Eliškou zdobily malou jedličku zasazenou ve velkém květináči, jak na tom trvala Doubravka už minulý rok. Zavěšovaly na něj zvonky - stříbrné, zlaté, dřevěné i skleněné, girlandy ze sušených květů a hvězdičky ze slámy, ořechy, sušená jablka i další ovoce - pro duchy mrtvých. Na vrchol právě Eliška hůlkou umísťovala skleněnou pěticípou hvězdu a Šimona celý stromek kouzlem zasněžovala.
Bylo to krásné.
U Kazi doma se Vánoce neslavily, tedy slavili Slunovrat, ale ve stejný den jako Vánoce, jako ostatně většina kouzelnických rodin, ačkoli babička na to vždy hudrala, že to je špatné datum. Někteří kouzelníci již nazývali Slunovrat Vánocemi stejně jako mudlové, někteří dokonce svým dětem vykládali, že dárky nosí Ježíšek, ačkoli křesťany nebyli. A většina jim jednoduše říkala Hody. Ale to nebylo důležité - Vánoce, Hody nebo Slunovrat, všichni zdobili stejné stromky, všichni si dávali dárky, všichni byli se svými nejbližšími a všichni zapalovali svíčky za ty, kteří s nimi nebyli.
Kazi postavila svíčku ze včelího vosku na místo v čele stolu, kde by určitě seděl Petr, kdyby žil. A draly se jí slzy do očí, když pokládala na stůl mezi mísy ořechů, jablek a perníčků bochník chleba, když chystala pro všechny talíře. I pro Petra. A pro Dášu. Pro Jáchyma.
"Můžu ti pomoct, Kazi?" přišla k ní Doubravka.
"Půjdu už smažit rybu. Kluci už mají určitě hlad."
"Nevypadají na to," odpověděla Doubravka a podívala se směrem k hloučku sedícímu u nízkého stolku před televizí. "A jednou to nemusíš dělat ty. Eliško, Bohdanko, postaráte se o to?" obrátila se na dvě novější členky party, své sestřenice. "Pojď se na chvíli posadit. Vždyť ses od rána nezastavila."
"Mně to nevadí," pokrčila rameny Kazi a přemýšlela, jestli se nemá ke klukům přidat. Byli soustředění, Adam právě maloval nějaký plánek, Tomáš něco psal do notebooku. Připadalo jí, že se rozhodli tvářit, že Vánoce letos nebudou. Seděli a diskutovali a připravovali se udělat to, co uděláno být musí - a ona by jindy seděla s nimi. Kdykoli jindy, jen ne teď.
"Tobě je smutno?" položila jí Doubravka ruku kolem ramen. "Pojď, půjdeme se projít do zahrady. Ono se to tu bez tebe opravdu na chvíli obejde."
Kazi přikývla. Přehodily přes sebe kabáty a nazuly si zimní boty a za chvíli už byly před domem.
"Chodívali jsme s mamkou a Radkou vždy před večeří do lesa," prohodila tiše.
"Můžeme jít, se zastíracím kouzlem nás nikdo neuvidí. A jestli se Jarek bude zlobit… tak ať," mávla rukou.
Kazi zavrtěla hlavou. "Nebudeme to pokoušet. Žádná zbytečná magie."
"Tak půjdeme bez magie. Vždyť tady nás nikdo nepozná. Jestli vůbec někoho potkáme. Když půjdeme zadem… tam stejně nikdo nechodí."
Kazi přikývla a vyšly zadními vrátky, které vedly přímo kolem rybníka k lesu.
"Stýská se ti?" zeptala se tiše Doubravka.
"To bude dobrý," pokusila se usmát Kazi, jenže pálení v očích nepřestávalo.
"Jak se daří Radce? A co maminka?"
"Radka začala chodit s tím Hynkem, co jsme je poslali spolu do Británie. Jestli jsou někde v bezpečí, je to tam."
"To je dobře. Naši taky konečně zmizeli do Argentiny. A tvoji rodiče?"
"Pořád zůstávají."
Doubravka přikývla. "Chápu, to ti musí dělat starosti."
Kazi přikývla a cítila se ještě hůř. Stýskalo se jí, samozřejmě. Jenže ne po rodičích ani po Radce, ale po Petrovi.
"Jsou dobře zabezpečení. Nejhorší je, že nechtějí odejít kvůli mně. Abych se měla kam vrátit, kdyby bylo nejhůř."
"Máš skvělé rodiče. A tohle je skvělý dům. Naši se na mě zlobí."
"Bojí se o tebe."
"Ano. To ano. A já o ně. Ale… naši by nám takový dům nenechali. Už jen proto, abychom nemohli pokračovat."
"Naši nám ho půjčili jen proto, že není nikde evidovaný. Cokoli jiného by bylo nebezpečné. Jsou určitě hlídaní."
"Já vím. Jen… já vím, že by bylo nebezpečný, kdybych se s nimi chtěla setkat, ale ani se nerozloučili," vzdychla si Doubravka.
"Je to tak lepší."
"Já vím," zopakovala Doubravka, pak se jí ale výraz v obličeji náhle změnil. "Podívej, čirůvky dvoubarevné! Potřebuju je do lektvaru na nachlazení." Sklonila se a začala houby sbírat. "Vidíš, jak rostou do kruhu? Říká se mu čarodějný kruh, a čirůvky jsou opravdu skvělé houby. Hodí se taky do lektvarů proti akné, a taky jsou dobré v těhotenství."
Kazi přemýšlela, zda Doubravce nemá pomoci, ale raději se opřela o strom a s rukou položenou na hůlce pozorovala ostražitě okolí. Les působil mírumilovně. Tlející listí pokrývala jinovatka, ve vzduchu cítila těžkou vůni listnatého lesa. Nikde nikdo, přesto jí najednou nepřipadalo jako dobrý nápad, že tu jsou samy dvě.
"Měly bychom se vrátit."
Doubravka se na ni podívala. "Za chvíli, přece je tu nenechám! Kdybys mi pomohla-"
"Pojď," zavrtěla Kazi rozhodně hlavou.
A Doubravka bez ptaní poslechla. Čirůvky zabalila do šátku a vydaly se zpět.
"Něco se ti nezdá?" zeptala se tiše.
"Nevím. Nic jsem neviděla, ale… Jarkovi by se to nelíbilo," pousmála se.
"To ne."
"Má tě rád."
"Myslíš?" podívala se na ni Doubravka pochybovačně.
"Řekla jsi mu už, že ho miluješ?"
"Já-" zajíkla se Doubravka. "To je to tak poznat?"
Kazi přikývla.
"Pak to musí poznat i on. A jestli nic neříká, tak…"
"Jarek to poznat nemusí," namítla Kazi. "Na ramenou mu leží odpovědnost za celý svět. A je to kluk."
"Já nevím, jestli… Někdy mě hrozně rozčiluje. Třeba právě teď, to co plánují-"
"O tom tady mluvit nebudeme," přerušila ji Kazi.
Došly mlčky až k chalupě. Doubravka promluvila, až když za sebou zavřely vrátka a ocitly se tak pod prastarou ochrannou magií domu předků rodiny Domanských.
"Myslíš opravdu, že mě má rád?"
"Ano. Jednoduše za ním zajdi. V noci. Sveď ho."
"Svést ho?" ztuhla Doubravka. "Ale já…"
"Není vám patnáct. Neříkej, že jsi ještě nikdy…" Kazi se otočila ke kamarádce a nevěřícně se na ni podívala. "Ty jsi se ještě nikdy nemilovala?"
Doubravka zčervenala a zavrtěla hlavou.
"Tak to musíš honem rychle napravit. Teď žijeme a co bude potom… Zajdi za ním. Ještě před tou akcí. Nejlíp dneska."
"A když mě odmítne?" zeptala se tiše Doubravka.
"Neodmítne. A když ano… tak aspoň budeš vědět, na čem jsi. Kluci jsou mnohem jednodušší, než si myslíš."
"Jenže i když… to přece ještě nemusí znamenat… Kazi, ty jsi s Jarkem… ne, promiň, na to jsem se ptát neměla."
"To neměla," přikývla Kazi. "Tohle přece není důležitý, Doubravko. Ale máš pravdu, z toho nepoznáš, jestli tě má rád. Jenže jestli ho máš ráda ty… pomůžeš mu tím, věř mi. Má toho hodně a tohle pomůže."
"Proto jsi ty s Petrem… Milovala jsi ho, viď. A on… máš pravdu, asi všechno vidím moc komplikovaně."
Kazi přikývla. Do očí se jí už opět vkrádaly zrádné slzy. "Pojď dovnitř. Je mi zima."
"Jistě. Slunce zapadá. Je na čase, aby Hody začaly," přikývla Doubravka.
Vevnitř bylo teplo, Kazi ucítila vůni stromku, čerstvého chleba i medovou vůni perníčků. Vůně Slunovratu a domova. Jenže ona se nedokázala svátečně naladit. Doubravka měla pravdu, Petra milovala, nejdříve naivní dětskou láskou, s kterou se mu dala, když jí ještě nebylo ani šestnáct let. Jenže on ji opustil, když si začala právě s Jarkem. V tom byl ten problém - nedokázala odmítnout; byla příliš zvědavá, příliš ji těšily obdivné pohledy chlapců, příliš ji to bavilo - a příliš jim chtěla vyhovět, někdy jen z kamarádství. A Petr se k ní vracel, jako ke kamarádce s výhodami. Občas. Pak zas dlouho ne, ale vždycky do toho spadli znovu. On ji nikdy nemiloval, to věděla. Spokojila se s tím, co jí byl ochotný dát, a naučila se nedávat mu najevo víc, než od ní čekal.
A stejně tak to bylo i s ostatními. Nebyla zvyklá si s tím lámat hlavu, vzala to jako fakt, jako součást sama sebe. Přesvědčila se, že jí to nevadí, že tohle je přesně to, co chce. A přesně to, co potřebují oni, zejména když časy temněly a kluci - i ona, samozřejmě - potřebovali úlevu od toho, co je obklopovalo a čekalo. Jenže teď tu byl Tomáš, a on tohle všechno nevěděl, nebo v to alespoň doufala, protože jí to nedal nijak najevo. A ona přesto… Když tu před dvěma dny nebyl a přišel za ní nad ránem Jarek… Jak ho mohla odmítnout? S tím vším, co mu leželo na ramenou? Když se chystá na akci, na které může zemřít… Ne, neodmítla ho a nevyčítala si to. Přestože si nebyla jistá, zda by to Tomášovi nebo Doubravce dokázala vysvětlit. Byla si ale jistá, že nechce, aby to věděli.
"Pojď si to poslechnout, Kazi," zavolal na ni Tomáš. "Připravili jsme prohlášení." A aniž čekal, než dojde až k nim, začal deklamovat:
"My, občané České republiky v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, zemí Koruny české, v čase ohrožení správy země lidem, prostřednictvím lidu a pro lid, při vědomí nedotknutelných hodnot lidské důstojnosti a svobody, s přesvědčením, že všichni lidé jsou stvořeni sobě rovni a že jsou nadáni nezcizitelnými právy, jako jsou právo na život, svobodu a usilování o štěstí,
přesvědčeni, že vlády a vládci jsou povinny tyto hodnoty zajišťovat, že je to jejich účel i povinnost, že pokud porušují tuto povinnost, nejsou vládami a vládci legitimními, že svou moc odvozují od souhlasu těch, jimž vládnou a že kdykoli počne být nějaká vláda těmto cílům na překážku, má lid právo ji změnit nebo zrušit a ustanovit vládu novou,
odhodláni řídit se svým svědomím a vědomi si svých povinností vůči druhým a odpovědnosti vůči celku,
jsme se rozhodli vzít do svých rukou potrestání zločinů proti státu a proti jeho lidu.
Michael Danda, který byl zvolen prezidentem České republiky, zemí Koruny české, se těmto povinnostem a hodnotám zpronevěřil.
Michael Danda využil těžké situace, kdy náš lid čelil útokům na životy, majetek, infrastrukturu a chopil se autokraticky moci.
Michael Danda omezil lidská práva, jako je právo na svobodu pohybu, sdružování.
Michael Danda zahájil vystěhovávání a internace občanů na základě náboženského přesvědčení, tedy práva zaručeného ústavním pořádkem České republiky, a později, již dokonce bez záminky teroristických útoků, totéž činil i u občanů romského etnika.
Michael Danda přinejmenším toleruje, pravděpodobně však i iniciuje, či snad dokonce organizuje zatýkání lidí bez zákonného důvodu, pouze na základě jejich politického či náboženského přesvědčení, anebo etnického původu, jejich věznění bez soudu, jejich mizení. Evidujeme už tisíce konkrétních lidí, o kterých jejich blízcí nemají žádné informace, a máme nepřímé zprávy o tom, že zmizelých lidí a obětí organizovaných bojůvek jsou již desetitisíce.
Michael Danda obnovil trest smrti, v rozporu s mezinárodními lidskoprávními úmluvami, jimiž je Česká republika alespoň formálně stále vázaná a jež jsou podle konstantní judikatury Ústavního soudu, jehož činnost Michael Danda znemožnil, nedílnou součástí ústavního pořádku České republiky.
Michael Danda veřejně prohlašuje, že chce změnit demokratické zřízení, jež si lid českých zemí zvolil, na monarchii, na království, a to na království nikoli konstituční, ale autokratické, a v tomto již činí konkrétní kroky.
Při vědomí toho, že občané mají ústavním pořádkem zaručené právo postavit se na odpor proti každému, kdo by odstraňoval demokratický řád lidských práv a základních svobod, jestliže činnost ústavních orgánů a účinné použití zákonných prostředků jsou znemožněny, jsme se rozhodli konat.
Jsme přesvědčeni, že situace předvídaná našimi ústavodárci nastala, že je namístě využít práva na odpor, a my tohoto práva využíváme.
Berouce na sebe odpovědnost v těžké době, kdy všechny struktury spravedlivého a právního státu selhaly a nadále selhávají, odsuzujeme Michaela Dandu k smrti za zločin genocidia, za zločin velezrady, za zločiny vražd, za odstraňování demokratického zřízení. Odsuzujeme k smrti rovněž každého, kdo se s ním spojuje, kdo mu pomáhá, kdo jeho činy schvaluje.

Jsme Nepojmenovaní. Jsme ti, na které jsme čekali. Nechceme žít jako ovce. Každý musí vědět, že lhostejnost k okolí a život v bublině svého malého světa vede k tomu, že některým jedincům dovolujeme tento malý svět ničit. My jsme Nepojmenovaní. Neodpouštíme. Nezapomínáme. Můžete nás očekávat. Přidejte se k nám."

"Je to dobrý. Ale všiml sis, že jsou Vánoce, Tome? Bohdanka s Eliškou už mají všechno hotové. Tohle by počkalo na zítřek."
"Jo, já vím, ale nemůžeme se shodnout, jestli to zveřejnit předtím, nebo až potom."
"A jestli tam nemáme zmínit přímo Gegeho," dodal Lukáš Čarek.
"Gegeho?" nechápala Doubravka.
"G. G. Dohodli jsme se, že jeho jméno raději nebudeme vyslovovat. A říkat mu Heller ani Wulf nebudem," vysvětlil Ondra Novák.
"To je asi rozumné," přikývla Kazi. "Gege zní dobře. Pokud je to určeno pro všechny, tak určitě nezmiňovat. Je to pro většinu mudlů moc mimo. Takhle je to lepší."
"A předtím, nebo potom?" zeptal se Tomáš.
"Potom, samozřejmě," ozval se Ari Maisel. "Nemá smysl ho varovat. Tím celou akci zhatíme."
"Předtím. Nejsme teroristi. Pokud tam někdo přijde i přes to varování… za to my už neodpovídáme," prohlásil rozhodně Jarek Žito.
"Jarku," přišla k němu Doubravka a chytila ho za ruku. "Prosím, Jarku, nemůžete to ještě zrušit?"
Jarek se na ni překvapeně podíval, ruku však neodtáhl. Naopak, druhou ji objal kolem ramen. Podíval se po Tomášovi, Arim, Adamovi, Ondřejovi i Kazi, jako by od nich očekával pomoc. Kazi jen lehce zavrtěla hlavou.
"Ne. Myslel jsem, že to chápeš. Že stojíš za mnou."
"Já za tebou stojím," odpověděla Doubravka. "Ale to neznamená, že to schvaluju. Ohrozit lidi na koncertě… navíc o Vánocích…"
"Ale já přece chci, aby se odvysílalo to prohlášení předem. Ten, kdo tam přesto přijde-"
"Ne, Jarku," odporovala Doubravka. "Neutěšuj se tím. Je to jen šidítko pro svědomí, všichni se to přece nedozví. Prosím… řekl jsi to přece sám - my nejsme teroristi."
"Jenže musíme něco dělat. Prosím, pochop to. Když neuděláme nic, tak to může mít mnohem horší následky."
"Já to přece chápu," odpověděla Doubravka. "Ale nesouhlasím."

…………………

Londýn, Godrikův důl; 24. prosince 2012

Den před vánoční nadílkou bylo nezvykle krásné počasí. Harrymu se podařilo přesvědčit Ginny, že je už bezpečno, vždyť od volby ministra nebyl v Británii - na rozdíl od kontinentu - žádný útok ani na mudlovské, natož na kouzelnické cíle. Cormac McLaggen to samozřejmě neopomněl zdůraznit na poslední předvánoční poradě vedoucích pracovníků ministerstva, a nepochybně se bude v podobném duchu naparovat i na novoročním plese, jako by to snad byla jeho zásluha. Jistěže nebyla, a Harry musel dokonce uznat i to, že to nebyla ani zásluha jeho samého či Evandruse, i když se jim nepochybně ve spolupráci s mudlovskými kolegy podařilo lecčemu zabránit. Jenže ode dne zvolení Cormaca McLaggena ministrem nebylo potřeba ničemu bránit. Šlo tedy o taktiku Nepřítele, na tom se shodli všichni. Snad je chtěl ukolébat ke klidu, snad měl skutečně příliš práce s upevňováním moci na kontinentu, jak si myslely Ailith a Romilda. Anebo chtěl posílit podporu McLaggena britskou kouzelnickou veřejností, jak si myslel Evandrus, Burton i Snape. Ale proč, pokud McLaggen není Jeho člověk, jak vehementně tvrdila Romilda? To ale samozřejmě také znamenalo, že může kdykoli udeřit znovu, až dospěje k závěru, že McLaggena na svou stranu nezíská.
Na oficiální novoroční ples se Harrymu vůbec nechtělo. Ale nemohl ho vynechat, bylo tam příliš mnoho důležitých lidí, s kterými zde mohl neformálně pohovořit; kdyby si měl s každým z nich sjednávat zvlášť schůzky, trvalo by mu to měsíce. A Ginny potřebovala mezi lidi.
Když vedl Lily a Albuse za ruku svátečně vyzdobenou Příčnou ulicí, měl konečně po dlouhé době pocit, že je vše v pořádku. Svět vypadal normálně - lidé nakupovali poslední dárky, minul několik stánků s pečenými kaštany i svařeným kořeněným vínem, vzduchem se všemi směry pohybovaly koule naplněné barevným sněhem či jiskrami, které se při dotyku rozsypaly na chodce, vykřikujíce, který obchod nesmí zapomenout ještě navštívit. Vzpomněl si, jak byly děti nadšené, když tento Georgeův nápad před několika lety viděly poprvé, a i dnes se jim koule líbily, přestože George napodobili snad všichni obchodníci kouzelnického Londýna.
Kolem poledne zamířili ke Kratochvilným kouzelnickým kejklům, které svítily do dálky jako vánoční stromeček. I to bylo normální, takové byly každý rok; vzpomínal si, že tomu tak bylo i v tom roce, kdy Příčnou ulici po ovládnutí Británie Voldemortem zachvátil strach. George a Fred vytrvali, jako jedni z mála; byli tehdy ostrůvkem normality ve zlém snu.
Po důkladném prozkoumání všech novinek, na jejichž vývoji se letos poprvé George podílel jen z menší části, zašli do Georgeova londýnského bytu nad obchodem, kam je Angelina pozvala všechny na oběd. S Georgem ale neměl možnost si pořádně promluvit; v tu chvíli, kterou s nimi strávil házeje do sebe zachmuřeně oběd, téměř nepromluvil. U George obvykle sršícího vtipem to bylo nezvyklé a Harry si všiml i nervózních pohledů Angeliny, ale nepřipisoval tomu velký význam - George měl nepochybně hodně starostí jak v Bradavicích, tak i v obchodě, který v poslední době musel přenechat svému zástupci.
Ovšem děti byly bezstarostně rozjívené, dokonce i James, který si zakládal na své roli staršího bratra a na tom, že už není dítě, ale bezmála čtrnáctiletý mladý muž. A když odpoledne po návratu z výstavy o oslavách návratu slunce víl, mořských i jezerních lidí, skřetů i skřítků Angelině předával Freda s Roxanne, byl sice unavený, ale spokojený jako už dlouho ne. Vše vypadalo jako za starých časů a Harry se rozhodl, že alespoň několik dní vánočního volna nebude myslet na to, co se stalo - a co se stane. Tohle nebyl mír, bylo to jen příměří, nesmějí se samozřejmě nechat ukolébat do pocitu bezpečí. Ale teď byly Vánoce - a na Vánoce snad ani Nepřítel nic hrozného chystat nemůže.
V podvečer se přemístili jen s Ginny a dětmi do Godrikova dolu, na služebnu místního oddělení bystrozorů. Zřídit pobočky bystrozorů v sídlech s významným kouzelnickým osídlením byl nápad jeho nástupce Garetha Savage. Ač nerad, musel Harry uznat, že dobrý.
"Veselé Vánoce, Lioneli," pozdravil svého bývalého kolegu, obtloustlého muže středního věku, kterému klidná služba na periférii více než vyhovovala. "Všechno v pořádku?"
"Všechno v pořádku, šéfe," postavil se bystrozor do pozoru. "Gawain to šel znovu zkontrolovat. Žádné známky magie."
"Nejsem už tvůj šéf, Lioneli," zabručel Harry, přestože ho reakce kolegy potěšila. "Gawain? Ona už s tebou neslouží Sigrid?"
"Sigrid byla na vlastní žádost převelena do Prasinek. Savage sem poslal Gawaina."
"Ale toho je tady škoda!" řekl Harry prudčeji, než chtěl, a ucítil uklidňující dotek Ginny na paži. "Jak to snáší?"
"Vypadá spokojeně," pokrčil rameny Lionel. "Je tu klid, peníze stejný… Kingsley vždycky říkal, že není malých úkolů," dodal hrdě.
Harry přikývl. Jistěže i práce v Godrikově dole byla důležitá. Ostatně je raději, když bezpečí hřbitova a jeho okolí prozkoumal Gawain než Sigrid nebo Lionel - při vší úctě k nim.
"Ráda jsem vás poznala, pane-"
"Peakes, madam."
"Pane Peakesi," usmála se Ginny. "Doprovodíte nás?"
Harry měl pocit, že to je zbytečně, neodporoval jí však. Vždy jsou lepší dva bystrozorové než jeden, byť vynikající. A věděl, že jakákoli pravidelnost zvyků je potenciálně nebezpečná - a tohle byl jejich pravidelný zvyk. Chodívali sem každý předvečer Vánoc položit věneček na hrob Harryho rodičů. Každý rok stejný - a stejný, jaký zde před lety, když tu byl poprvé tu strašnou a beznadějnou zimu, vyčarovala Hermiona.
Od služebny na hřbitov šli pěšky mezi hrázděnými domky, ulicí pokrytou kamennou dlažbou. Tenkrát ji zakrýval sníh. Až tady jim došlo, že jsou Vánoce, když uslyšeli zvony kostela. S očekáváním se zadíval na věž, ale bylo ještě příliš brzy. Z kostela neslyšel zpěv jako tehdy, dokonce se sem ještě ani nezačali trousit lidé na mši. Jednou, jednou sem musí přijít přesně v tu dobu, slíbil si. Přijde si poslechnout zpěv, který mu tehdy připomněl, že normální svět ještě existuje.
Děti běžely napřed k památníku obětí války, který se v okamžiku, kdy k němu dorazil Albus, změnil na sousoší muže a ženy svírající v náručí malé dítě.
"Veselé Vánoce, Harry, Ginny," přivítal je jeho bývalý nadřízený Gawain Robards.
"Veselé Vánoce. Nevěděl jsem, že tě přeložili sem. Na schůzce Řádu jsi se o tom nezmínil."
"Každé místo je důležité," pousmál se Gawain.
"Ale ty patříš na ústředí! Člověk jako ty-"
"Slouží tam, kde je potřeba. Tohle neřeš. Aspoň jsem to tu mohl zkontrolovat, když už se Evandrusovi nepodařilo tě od návštěvy Godrikova dolu odradit."
"Myslíš, že je to nebezpečné?" zareagovala ihned Ginny přesně tak, jak Harry čekal. Hovořila polohlasem, aby nevystrašila děti, které mezitím přeběhly od památníku ke kostelu a nahlížely zvědavě do jeho pootevřených dveří. Jednou je tam vezme, slíbil si znovu Harry.
"Nejsem už cíl, Ginny," řekl tiše. "Dostal, co chtěl."
"Ale nezabil tě," zašeptala Ginny.
Harry si povzdechl. Ty stíny tu byly opět. Prudce zavrtěl hlavou. "Porazil mě. Nebo si to aspoň myslí. Nemá důvod, Ginny. Půjdeme?"
"Měli jsme vzít sebou ještě někoho," nakrčila čelo Ginny nespouštějíc oči z dětí.
"Je to tu v pořádku, Ginny," řekl Gawain. "Burton by mě zabil, kdyby se vám mělo cokoli stát."
Ginny přikývla, její výraz však stále prozrazoval nejistotu. "Půjdeme, Harry.
Harry ji vzal za ruku a zavolal děti. Hřbitov tentokrát nebyl zasněžený, tráva mezi hroby byla povadlá, cestičky pokryté hnědým jehličím. A přesto měl pocit, jako by to bylo tehdy. "Albusi, Jamesi, počkejte na nás!" zavolal na syny. Přestože rozumem věděl, že tu je bezpečno, že na Gawaina i Lionela se může spolehnout, nemohl se zbavit tísně, kterou v něm toto místo vyvolávalo i v klidnějších letech. Vlastně Ginny naprosto chápal. Jenže odmítal žít ve strachu, měnit svůj způsob života v očekávání toho nejhoršího.
"Lily, na hřbitově se neposkakuje," napomenula Ginny dcerku a chytila ji za ruku. Harry se na ni ze strany podíval, oceňoval, jak se snaží své obavy překonávat a že se dokáže dokonce na Lily usmívat.
Došli k hrobu Harryho rodičů, kde už čekali oba chlapci. Rozestavěli mezitím kolem náhrobku do půlkruhu svíčky z včelího vosku, které dnes nakoupili na Příčné.
"Můžu?" zeptal se dychtivě James.
"Nejsi náhodou nezletilý kouzelník s hlídáčkem?" zvedl obočí Harry.
"Ale tati," protočil oči James. "Vždyť nikdo nepozná, jestli jsem to já, nebo ty!"
"Jak si tím můžeš být tak jistý, mladý muži," podívala se na něj s předstíranou přísností Ginny.
"To se přece ví," pokrčil rameny James. "Tak můžu?"
"A ti dva bystrozorové, kteří nás pozorují, ti nevadí?" pousmál se Harry.
"Vždyť ti tu nejsou kvůli kouzlení nezletilých kouzelníků," zavrtěl hlavou James a vytáhnul hůlku. "Incendio," řekl důležitě a všechny svíčky se naráz rozsvítily.
"A teď ten věneček. Musíme domů, Timovi se už stýská," ozvala se Lily.
"Tvůj pejsek to u babičky vydrží, Lily," odpověděla Ginny.
Harry obkroužil ve vzduchu kruh a přesně mezi svíčkami se objevil zelený věneček z chvojí, z něhož vyrašily bílé růžičky.
"Koupila jsem babičce taky růži," informovala Lily rodiče důležitě a položila ji vedle věnečku. "Veselé Vánoce, babičko. Veselé Vánoce, dědečku," prohlásila vážně a otočila se k rodičům: "Už můžeme jít, tati?"
"Za chvíli," přikývnul Harry a pozoroval náhrobek muže a ženy, kteří za něj obětovali své životy. Za něj, za jeho děti. Chtěl mít děti i kvůli nim. Hodně dětí, aby jejich oběť nebyla marná. Vzpomněl si znovu na to maličké, které se nenarodilo kvůli Grindelwaldovi. Jenže na Grindelwalda dnes jednoduše myslet nebude. V očích ho začalo pálit, až musel rychle zamrkat. Ginny ho chytila za ruku a mlčky stiskla. "Veselé Vánoce, Ginny," řekl tiše a přivinul svou ženu k sobě.
"Veselé Vánoce, Harry."
Harry se k ní naklonil. "Myslíš, že by ti nevadilo udělat si ještě jednu takovou neposednou příšerku?" podíval se na děti, které se mezitím začaly nudit, a ačkoli se snažily tvářit vážně a slavnostně, tak se pošťuchovaly.
"Teď?" zvedla k němu oči Ginny.
"No, myslel jsem až doma," odpověděl vážně Harry a Ginny se zasmála.
"Tak jsem to nemyslela a ty to víš, Harry Jamesi Pottere!"
"Vím. Chci žít, Ginny. Pro to oni zemřeli, abychom mohli žít."
"Nevadilo."
"Co, nevadilo?" nechápal Harry.
"Odpovídám ti na tvou otázku," usmála se Ginny a chytila ho kolem pasu.
"Tati," vtiskla se mezi ně okamžitě Lily a zatahala ho za rukáv kabátu, "řekneš nám tu pohádku o tom hadovi?"
"To přece není pohádka, Lily," otočil Albus oči v sloup a podíval se na svou sestru z výšin svých devíti let. "To bylo doopravdy, že jo, tati."
"Ano," přikývnul Harry. "To vyprávění se nehodí k Vánocům, Lily."
"Vždyť se stalo na Vánoce," namítla Lily. "A je krásně strašidelné. A tady je to taky trochu strašidelné, takže se to sem hodí."
"A ty se nebojíš?" sklonila se k ní Ginny.
"Ne. Tak velký hadi přece neexistujou. Tohle není doopravdicky strašidelný. To je jen hezky strašidelný."
"Existujou," zamračil se Albus. "To byl opravdový had a opravdu to bylo hrozný, že jo, tati."
"Bylo to doopravdy, Lily. Nagini byl had Toma Raddlea. Proč si myslíš, že je to strašidelné hezky?"
"Protože bylo jasný, že to skončí dobře," odpověděla s dětskou samozřejmostí holčička.
"Proč to bylo jasný?" zeptala se Ginny.
"Protože… no, to je jasný," ztuhla Lily v soustředěném přemýšlení, "přece táta je tady a je táta, takže bylo jasný, že to musí dobře dopadnout. Jak bys nám to jinak mohl vyprávět?"
"Ty jsi ale hloupá," ohrnul Albus pohrdavě rty. "Uvažuješ jako dítě."
"Vždyť jsem dítě," pokrčila rameny Lily. "A nejsem hloupá, tati, že nejsem hloupá!"
"Ne," usmál se Harry. "Tvoje logika je dokonalá."
"Vidíš," vyplázla Lily vítězoslavně jazyk na svého bratra. "Tu pohádku mi můžeš říct až doma, když se tady bojíš, tati. Řekneš mi ji ještě dneska, že jo?"
"To víš, že jo," usmál se Harry.



---------------------------------------
Pokračujte na dokončení kapitoly




 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
*************************************************************************************

KattyV a Regi prohlašují:
Na našich stránkách často najdete fanfiction příběhy ze světa Harry Pottera.
Všechna práva na postavy, které jsme si nevymyslely samy, jsou vyhrazena J. K. Rowlingové,
které tímto děkujeme za to, že nám dala svět, ve kterém si můžeme hrát.


14.1.2014