ABYSTE U NÁS NEBLOUDILI A JEDNODUŠE NAŠLI JAKOUKOLI POVÍDKU NEBO ČLÁNEK, JE TU PRO VÁS




A CO NOVÉHO VÁM ŠÍLENÉ ŠUPLE NABÍDNE PRÁVĚ TENTO TÝDEN?

PONDĚLÍ: Útočiště (fanfiction příběh na pokračování) od Danae
ÚTERÝ: Věda ve sto slovech od JJ
STŘEDA: Hotel u devíti koček od Tory
ČTVRTEK: Malfoyovské střípky od Martian
NEDĚLE: Severus a Megan od Katty

Vše je bohatě ilustrováno kolážemi KattyV

*************************************************************************************

Kapitola čtyřicátá: The Spirit of The Christmas Past

6. listopadu 2015 v 0:01 | Richenza |  Bless the Child: Kniha čtvrtá - BÍLÝ JEZDEC

"Viděl jsi to, co sis přál vidět. Tvoje srdce touží po tvém otci a tvém domově, a tak jsi právě to viděl. Člověk musí vědět, jak se dívat, než může doufat, že uvidí. To byly stíny minulých dnů, co jsi viděl, Brane."
Lord Brynden.

George R. R. Martin, Píseň ledu a ohně: Tanec s draky


Písničku si můžete poslechnout zde.



Kapitola čtyřicátá: The Spirit of The Christmas Past

When tears are in your eyes
It's time to look inside
Your heart can find another way

Believe in what I say
Don't throw this time away
Tomorrow will be Christmas day

Christmas day

So let the shadows go
and drift away like snow
Tomorrow will be Christmas Day
Tomorrow will be Christmas Day

So dream until the night
Becomes the morning light
Tomorrow will be Christmas Day
Tomorrow will be Christmas Day


Enya


Bradavice, Prasinky; 22. prosince 2012

Sobotní ráno je přivítalo první sněhem letošní zimy. Poslední společná snídaně roku skončila a studenti zachumlaní do šál a čepic se po hloučcích trousili směrem k nádraží. Většina studentů šla pěšky, zatímco jejich zavazadla odvážel k vlaku Hagrid. A Joshua, přestože se ještě včera domlouval s Jamesem, že společně navštíví Hagridovu hájenku, se uprostřed svých následovníků vydal na cestu.
První šli Cora s Elyanem Bletchleym, za nimi druháci - Allan Vanity, Gerald Bletchley, Bellicent Rienceová. Po nich následovali ti nejmladší, kromě Madoca a Gila také Bellina sestra Morvydd a Delwyn Richmond, po stranách s Averym, Flintem, Rahmanem. Skupinu uzavírali Joshua s Willem a se studenty pátých ročníků Ebbou Crockettovou, Caddockem Bletchleym a Haroldem Jacknifem.
Všichni byli zamlklí a ve střehu. Včerejší událost je stmelila, nikdy dosud Joshua necítil takovou sounáležitost své skupiny jako včerejší večer ve společenské místnosti. Byli napadeni - útok na Madoca a Gila vzali nejen jako útok na Joshuu, ale jako útok na všechny, na jednoho každého z nich. Joshua se zvědavě podíval na Thorna Flinta - se sveřepým výrazem pozoroval okolí, jeho celé tělo prozrazovalo napětí, ruku měl připravenou v kapse, nepochybně na rukojeti hůlky.
Když vycítil Joshuův pohled, otočil se na něj a pousmál se. "Máme to pod kontrolou, šéfe."
Joshua přikývl a rozhodl se pominout, že toto oslovení nepatřilo mezi ty, které jim povolil. Včera prošlo Haroldovi a nebylo by správné, kdyby mezi nimi rozlišoval jen proto, že se tihle tři nestali jeho následovníky tak docela dobrovolně. "Fajn, Thorne," odpověděl. "Neočekávám problémy zde. Ale ve vlaku s vámi nebudu."
"Nespustíme z nich oči," ozval se za ním Harold Jacknife. "Ale myslím, že se o nic nepokusí. Včera jsi jim ukázal. A i kdyby… nechtějí nikomu skutečně ublížit, to by to už udělali. Jen tě zkoušeli."
Joshua neodpověděl a další cesta ubíhala v tichu narušovaném jen křupáním sněhu pod jejich nohama. Ukázal jim? Jistě, ano. Ale stačilo to? Tím si nebyl jist. Ukázal jim přece už víckrát, a přesto, nebo spíš právě proto, udělali to, co udělali. Zkoušeli jeho sílu, a proto se nyní podřídí, jak si myslí Harold? Snad. Možná. Ale rozhodl se na to nespoléhat.
"To si piš, že jsou ti dva pitomečkové teplí. A On taky," prořízl zimní ticho ostrý hlas Laury Nevy Flintové. Nepochyboval, kdo je ten On, přes pohrdavý tón bylo přímo slyšet, jak to řekla s velkým písmenem. Neměla ho ráda, stejně jako její bratr. Ale respektovala ho.
"To je nechutný," odpověděla jí její kamarádka Leandra Puceyová. "Dva kluci spolu, umíš si to představit?"
"Proč nechutný?" odpověděla Laura Neva. "Mně to připadá spíš zajímavý."
"Vždyť jsou ještě děti," namítla Leandra.
"Ve čtrnácti letech? Nebuď malá. A ti jeho dva miláčkové stejně jen držej, ne?"
Joshua zatnul zuby, ale nic neřekl. Laura Neva mu byla protivná už od toho incidentu s Pippou Longstockingovou. Pravá sestra svého bratra. Přemýšlel, zda si ji nezavázat, ale nechtělo se mu. Sama o sobě byla jen protivná, ne nebezpečná - vždyť byla teprve v prvním ročníku! A nyní mu naprosto stačili Eadric, Thorn a Abdul-Aziz. Je schopný je zvládnout, zvládá je, ubezpečil se, ale jen díky tomu, že ostatní jsou s ním dobrovolně. Strach je samozřejmě silný motivátor, ale pouze k poslušnosti, nikoli k loajalitě. Včera se sice zachovali nad očekávání, když mu stáli po boku, připravení jej bránit - ale mohl si být skutečně jistý, zda tam byli, aby ho bránili, nebo aby ho při známce slabosti zradili?
Zarazil se - vždyť jsou teprve děti, on sám je teprve dítě, přece té hře na temného pána nikdo nepropadl natolik, aby šlo o život. Ani Madocovi s Gilem nešlo, utrpěla jen jejich - a jeho - důstojnost. Harold Jacknife má pravdu, neměl by to přehánět.
Z myšlenek ho vytrhnul zlostný sykot Thorna Flinta, který uslyšel za svými zády. "Slyšel tě."
"No a?" opáčila jeho mladší sestřička, snad ještě hlasitější než předtím.
"Mlč," odpověděl jí Flint a pokračoval polohlasem. To už mu Joshua nerozuměl.
"Nebojíš se, že tě podrazí?" zeptal se tiše Will. "Po tom, co jsi…" jeho hlas vyzněl do ztracena.
"Po tom, co jsem udělal včera?" doplnil Joshua. "Naopak. Podrazil by mě, kdybych to neudělal."
"Pak ale není tvůj přítel."
"Samozřejmě, že není. Z toho jsem ani jednoho z nich nikdy nepodezíral."
"I když se tak teď chová."
"Nechová se jako přítel, Wille. Ani Madoc se tak nechová. Jediný přítel, kterého mám ve Zmijozelu, jsi ty."
"A Scorpius?"
Joshua nechal jeho otázku bez odpovědi.
"Odpusť jí to, prosím," vrátil se k němu Thorn Flint.
Joshua nepřitakal, jen povytáhnul obočí. "Předpokládám, že jí doma vysvětlíš, jak se má chovat."
"Spolehni se, pane," přikývnul Thorn Flint.


K vlaku dorazili mezi prvními a zabrali několik kupé v prvním vagónu, hned vedle učitelského oddílu. Přesto vytáhl hůlku a zabezpečil dveře několika ochrannými kouzly.
"Harolde, Ebbo, máte je na starosti."
"Rozkaz, šéfe," usmál se mladík.
"Nikdo, koho sami nepozvete dál, se k vám nedostane," pokračoval Joshua. "Nikam zbytečně nechoďte," otočil se na prváky. "A když, tak ne sami."
"Nepřeháníš to, Joshuo?" upřela na něj své velké oči Cora. "Byla to jen legrace."
"Jo," stiskl rty Joshua. "Gila to hodně pobavilo, že?" podíval se na drobného chlapce. Dnes mu připadal ještě dětštější než obvykle. Byl někdy otravný, to ano. Byl dychtivý se učit, naslouchat, žít. Ke všemu přistupoval jako k novému a nesmírně zajímavému dobrodružství. To, co mu udělali, si nezasloužil.
"Můžu si přisednout?" objevil se v chodbičce vlaku zmijozelský prefekt.
Harold Jacknife se podíval tázavě na Joshuu a ten lehce přikývnul.
"Jistě, pojďte dál, pane prefekte," pozval ho Harold do kupé lehce nadneseným tónem.
"Stačí Walte," zabručel prefekt a posadil se na krajní sedadlo.

Z vlaku Joshua odcházel se smíšenými pocity. Přítomnost prefekta by skutečně měla potenciální útočníky odradit; pokud samozřejmě vůbec něco hrozilo. Když scházel ze schůdků, tak se téměř srazil s Pippou Longstockingovou. Byla sama a zápolila s velkým kufrem.
"Pomůžu ti," vytáhl hůlku.
"Já to levitační kouzlo na kufr jednoduše nezvládnu," rozhodila bezmocně ruce, když sledovala kufr vznášející se nad schůdky.
"To ve třeťáku skoro nikdo," pokrčil rameny Joshua.
"Až na Joshuu Grangera," odpověděla polohlasem Pippa a usmála se.
"Určitě nejsem sám," řekl s rozpaky. Skutečně se nemínil vychloubat.
"Ty tu zůstáváš?"
"Hm," přikývnul Joshua.
"Bradavice jsou o Vánocích bezva. Nebudeš tu sám, ne?"
"Ne. Bude to v pohodě," usmál se, když si uvědomil, že tu zůstává i Furtuna. "Ty jedeš za mámou?"
"Jo, těším se na ni. A na televizi, filmy… A na počítač. Budu gamesit celý prázdniny." Zarazila se. "Počítač to je-"
"Vím, co je počítač," přerušil ji. "Doma jsem ho měl taky. Jenže v Bradavicích nefunguje. Na mudlovský filmy tu můžu taky zapomenout. Víš, že jsi podobná hrdince z jednoho starýho filmu?"
"Já vím," zasmála se krátce Pippa. "Pippi Dlouhá punčocha. Oblíbená knížka mojí mamky. Mamka byla trochu prdlá. Říkala, že hned, jak jsem se narodila, věděla, že budu jako ona. Na základce jsem si s tím jménem dost užila. Tady to ale naštěstí skoro nikdo nezná."
"Kvůli tomu, že jsi zrzavá? Po mámě?"
"Ne, ta je blondýna. Hele, už bych měla raději nastoupit."
"Kam to chceš dát?" Ukázal Joshua bradou na kufr, který mu připadal větší než dívka sama.
"Ještě nevím. Nahoře to už zvládnu, neboj."
"Ty ještě nevíš, s kým budeš sedět?"
"To není tvoje věc," naježila se Pippa. "Já to zvládnu."
"Samozřejmě," přikývnul Joshua. "Mohla by ses posadit ke Coře. Je tam z našeho ročníku jediná holka. Byla by ráda."
"O tom docela pochybuju. Hele, já si poradím."
Joshua zaznamenal nepřátelský pohled Willbura Burkea a Elaine Mortonové, kteří se drželi za ruce. Připadalo mu, že si nepřátelsky měří i drobnou Mrzimorku. Své následovníky zabezpečil. Nemohli by se mstít na ní?
"Neměla bys být sama."
"Proč?"
"Jednoduše neměla."
"Mám ten kufr odnést k prvandám?" objevil se ve dveřích vlaku Caddock Bletchley. "Patří k nám?"
"Nepatřím," odpověděla rychle Pippa.
"Tak si sedneš k Jamesovi s Vicky. Caddocku, najdi je a odnes jí tam ten kufr," dodal Joshua dříve, než Pippa stihla cokoli odpovědět.
"Jistě, pane," odpověděl Caddock.
"Pane?" zopakovala ironicky Pippa. "To myslel vážně?"
Joshua se zamračil. Caddock nepatřil k nejbystřejším, rozhodně mu bude muset vysvětlit, že tohle oslovení se nehodí používat před nikým cizím. Ani před Pippou ne, tedy, hlavně před ní ne, protože ačkoli nevypadala snad ani na deset, bylo tohle děvče velmi všímavé. "To je Caddock," zabručel. "Je to jeho druh humoru."
"Fakt? Neznělo to tak. Je to páťák, ne?" měřila si ho Pippa zvědavě. "Tebe to baví, že se k tobě tak chovaj?"
"Lepší, než když mě šikanovali, ne?"
Pokrčila rameny. "Nevím. Možná. Ale spíš ne."
"Pojď, půjdeme je najít. Raději bych to tam ještě zkontroloval, než vlak odjede."
"Neřekla jsem, že tam půjdu," zůstala umanutě stát.
"Pojď. Nechci ti říkat proč, ale ber to vážně. Neměla bys být sama."
"Řekl ti už někdo, že nejsi odpovědný za všechny a za všechno, co se stane?"
"Za všechno možná ne, ale za tebe teď jo."
"Proč?"
"Nechci o tom mluvit," zamračil se.
"A já tě nechci poslouchat."
"Máš snad nějaké úžasné kamarády, ke kterým míříš, že ti není dost dobrý James Potter?" ušklíbl se Joshua. "Hele, chápu, že jsi nechtěla sedět se Zmijozely, ale s Vicky ses snad docela bavila. Nebo co vlastně proti nim máš?"
"To byla podpásovka, Grangere," řekla tiše Pippa. "Pro tvou informaci: Mám kamarády. Jen se mi zrovna teď s nima nechce mluvit."
"Promiň, Longstockingová. Ale fakt už není čas. Co máš proti Jamesovi? Nebo Vicky? Nebo snad proti Teddymu?"
"Vůbec nic. Jen se nechci vnucovat. Já do té vaší úžasné party z Doupěte nepatřím. Dokonce nejsem ani z Nebelvíru. Buď mi řekneš důvod, nebo si svůj kufr u nich vyzvednu až v Londýně."
"Ty jsi ale tvrdohlavá, to se hned tak nevidí," zavrtěl Joshua bezmocně hlavou. "Dobře. Ty, co jsem chránil, měli problém."
"A ty si ve své skromnosti myslíš, že to byl útok na tebe."
"Byl to útok na mě. Netroufnou si na mě přímo, ale teď se bavím s tebou, a to z tebe dělá možná taky cíl. Nezdržuj a pojď. Jestli sis nevšimla, tak válka už začala."
A Pippa už neprotestovala.


"Tak nech ty stíny odejít a roztát jako sníh. Zítra bude vánoční den," zpíval sladký hlas z gramofonu. Stupidní text, pomyslel si Snape. Jako by stíny mohly zmizet jen proto, že budou Vánoce.
"Vypni tu strašnou píseň, Hermiono," řekl, aniž zvedl oči od knihy, kterou předstíral, že čte. "Prosím," dodal, když k němu zvedla ublížený pohled.
"Nevěděla jsem, že máš něco proti Enye. Chtěla jsem jen… Všimnul sis vůbec, že budou Vánoce?"
Jistěže si všiml. Studenti dnes konečně opustili hrad, až na několik dětí bez rodin. Byt byl vánočně vyzdobený a perfektně naklizený. Do ruky ho píchala větvička stříbrné jedle ozdobené mudlovskými ozdobami, které Hermioně nepochybně měly připomenout dětství; už minulý rok zaznamenal, že o Vánocích jindy pragmatická Hermiona propadá sentimentu. Neprotestoval a minulý rok s ní tu hru hrál, i když jemu Vánoce připomínaly nejhorší okamžiky jeho dětství, kdy se jeho matka snažila o zdání normality a Tobias Snape její snahu ničil. Nepochybně úmyslně. Žádné dárky. Zničený stromek. Opilý otčím. Opilá matka. A zklamání, o to větší, že několik let skutečně doufal, že právě letos to bude jiné. Nebylo. Proč by mělo?
Jenže letos neměl náladu, a hlavně sílu. Vydíral. Vymazal paměť. Vraždil. To na něm leželo jako kámen. Neměl výčitky svědomí - k tomu, co udělal, se rozhodl po zvážení všech pro a proti - jen jednoduše bylo absurdní pociťovat vánoční pohodu den poté, co zavraždil. Měl jinou možnost? Nepochybně, vždy máme na výběr, dokonce i tehdy, když si to nemyslíme. Mohl i Dolores Umbridgeové vymazat paměť, ovšem pokud by to udělal šetrně, jako u Barnabase Cuffea, hrozilo by odhalení. A pokud by její mysl zcela zdevastoval - a i o této možnosti samozřejmě uvažoval - bylo by to ve skutečnosti horší než smrt, a navíc by to probouzelo zbytečné otázky. Mohl ji nechat být a stáhnout se s Hermionou do úkrytu. Mohl nechat věcem volný průběh a doufat, že McLaggen udělí jeho ženě milost; to ostatně nebylo až tak nepravděpodobné. On se však nemohl spoléhat na pravděpodobnost, bylo jeho povinností situaci řešit, či se alespoň o řešení pokusit; až příliš si uvědomoval, že Umbridgeová a Holoubková nebyly jediné. Nemohl se stáhnout do úkrytu, alespoň ne dříve, než skutečně nebude jiná možnost, protože v sázce bylo příliš mnoho. A protože by to ublížilo Hermioně. A protože nechtěl, život té zlé ženy mu za to nestál. Když položil na misku vah bezpečí a štěstí Hermiony a život té parodie na člověka, bylo rozhodnutí jednoduché. Udělal to kvůli své ženě, kterou měl povinnost chránit, rozhodně to nebyla msta - to by jí přece zabil dávno, ujišťoval se.
A do toho všeho tu byly starosti s Joshuou. Od skřítků se nedozvěděl nic podstatného. Mladý pán není v ohrožení. Mladý pán má přátele, kteří při něm stojí. Mladý pán se o sebe dokáže postarat sám. Poznal na nich, že se něco stalo, jenže sám jim řekl, že nechce podrobnosti o osobním životě svého syna, pokud mu nebude hrozit nebezpečí - a oni mu je neřekli. Pro ani jednoho ze skřítků tu nebyl důvod se znepokojovat. Koneckonců, byli to skřítci. Bude muset něco dostat přímo z něj, teď se mu nebude moci tak snadno vyhýbat. Alespoň k něčemu jsou ty strašné Vánoce dobré.
"Kde je Joshua?"
"V hájence. Vzala jsem tam dnes odpoledne i Rosie. Dráčci se jí moc líbili."
"Ty jsi ji vzala k těm příšerám?"
"Jsou roztomilí. Nádherní."
"Jsou nebezpeční. Doufám, že brzy zmizí do té rezervace."
"Zmizí. Charlie na tom pracuje. Vezme mě tam zítra."
Pocítil osten žárlivosti. Bylo to nesmyslné, nepochybně, jenže žádný Weasley jednoduše nemá zvát jeho ženu samotnou vůbec nikam. "Užij si to," zabručel. "Ale Rosie k drakům nevoď."
"Byla v bezpečí. Charlie-"
"Jistě. Ten to musí vědět lépe."
"Věnuje se drakům celý život."
Neodpověděl, jen sklonil hlavu v dalším předstírání čtení. Začala další písnička. Tichá noc v irštině. Strašná kombinace. Vstal a gramofon vypnul.
"Severusi, co se děje?" přisedla k němu Hermiona. Snažila se. Ovládala se. Vytvářela vánoční pohodu.Dokonce se ani nevracela ke včerejšku, netlačila na něj, trpělivě čekala, až začne sám. Což rozhodně neměl v úmyslu. To vše způsobovalo, že se cítil ještě hůř.
"Nic. Jen ji nesnáším. Je patetická jako všichni Irové. Předstírá něžnost a vyrovnanost. Přitom jsou to ublížení, mstiví bastardi, schopní pro své skutečné i domnělé křivdy i vraždit. Hrdí k zalknutí. Namyšlení i na své nectnosti."
"Nejsi náhodou Ir?" pousmála se a pokusila se k němu přivinout.
Ostře se na ni podíval. Konečně mu dala záminku odejít z téhle dusivé pohody. Při trošce fantazie by mohl předstírat, že jej urazila.
"Mám práci," zatvářil se dotčeně a zvedl se.
Potřeboval být sám. Snad se i opít, přestože věděl, že jí ubližuje, protože tím ubližoval i sobě, a to bylo správné - on jednoduše neměl právo cítit se dobře. Alespoň ne den po vraždě. Navíc, Vánoce jsou přece až pozítří.

……………

Nádraží King's Cross; téhož dne

Cesta s Nebelvíry nebyla nakonec vůbec nepříjemná. Naopak. Vzali Pippu mezi sebe, jako by ji znali odjakživa, a Pippa si mezi nimi vzápětí začala připadat, jako by je skutečně odjakživa znala. V kupé s nimi seděla ještě Marigold Bootová a její sestra Daisy. O Marigold slyšela, že snad je vlkodlakem, ale nechtěla se jí na to ptát. V každém případě byla na ni stejně milá jako Vicky. Jediný, kdo se jí nelíbil, byl Hank Kirke. Když pozorovala, jak se chová k Jamesovi, tak si hned vzpomněla, co jí tak vadilo na přátelích Joshuy. Mile ji však překvapil James. Vždy měla pocit, že je to nafoukaný a do sebe zahleděný idiot, v úzké skupince přátel ale působil jako docela normální kluk. Asi že tu nebyla žádná dívka, před kterou by se chtěl vytahovat.
Cesta ubíhala rychle a Pippa si téměř nepřála, aby skončila, přestože se na matku těšila.
Několikrát je přišel zkontrolovat profesor Weasley, tedy ten zajímavější z nich, George. To Pippě připadalo nezvyklé, i když byl strýcem Jamese i Vicky. Nevypadal sice znepokojeně, což on nikdy, přesto začala uvažovat nad slovy Joshuy. V Bradavicích téměř zapomněla, co se dělo venku. Kouzelnické děti to tak nevnímaly - pro ně to byla jen mudlovská záležitost, jejímiž oběťmi se nešťastnou náhodou stali i jejich ministři. A ministři, politika a mudlové většinu dětí nezajímaly; ani Pippě nedělalo větší problémy v uzavřeném světě Bradavic na to vše zapomenout. Joshua to ale podle všeho bral vážně, pokud měl ovšem na mysli toto. Nechtělo se jí ale na to myslet.
Na profesora Weasleyho se Pippa dívala se smíšenými pocity od první chvíle, kdy nastoupil do školy. Byl podobný mladému muži na nepříliš kvalitní momentce, kterou její matka uchovávala ve svém stolku, nebo jí to tak alespoň připadalo. Samozřejmě ji hned napadlo, jestli není jejím ztraceným otcem, ale bylo to tak nepravděpodobné! Líbilo by se jí to, to ano, byl jejím nejoblíbenějším učitelem, a od září snila o tom, že jednou za ní přijde a řekne jí, jak je rád, že je jeho dcera. Jenže to tak nemohlo být, profesor Weasley byl naprosto úžasný chlap, ten by nenechal svou dívku opuštěnou. Byla to jen náhoda. Ostatně čím více o tom přemýšlela, tím méně si tou podobou byla jistá. Rozhodně nemohla za ním jen tak přijít a zeptat se ho, jestli není její táta; koneckonců byl ženatý a měl děti.
Matka o jejím ztraceném otci příliš nevěděla, ale to, co věděla, nijak její bláznivou teorii nepodporovalo. Setkala se s ním jako mladé děvče na diskotéce - a copak kouzelníci chodí na diskotéky ve Westendu? Představil se jí jako John Smith. Měl to být obyčejný mudla, prodavač z nějakého obchůdku v Londýně, alespoň to jí tehdy řekl. Jenže se od té doby nikdy neobjevil, nenapsal a na adrese, kterou mámě dal, nikdo takový nikdy nebydlel. Byl prý vtipný, milý, okouzlující. Pippu nejvíc mátlo zvláštní něžné světlo v máminých očích, když jí o něm vyprávěla. Nikdy o něm neřekla zlého slova - a že by pro to měla důvody, protože ji vyhodili z domu a nějaký čas musela bydlet v domově pro svobodné matky. Pippa to nikdy jako zvláštní problém nevnímala - měla jiných problémů dost, a ve škole v dělnické londýnské čtvrti nebyla rozhodně jediné dítě bez otce. To už byly skutečně horší její malý vzrůst a zrzavé vlasy spojené s tím směšným jménem. Tak dlouho se jí za to posmívali, až se rozhodla nosit přesně takové copánky, jako Pippi Dlouhá Punčocha - vždy se řídila heslem, že z nevýhody je třeba udělat přednost. Nemá otce? Nevadí, aspoň jsou si s mamkou bližší, byly skutečně spíše jako kamarádky než matka s dcerou. Nejsou peníze na nové oblečení? Fajn, tak si oblékne schválně obrovské sako se záplatami, vytahané námořnické triko a každou podkolenku jinou. Je malá? Tak se bude chovat dětsky, a projdou jí tak věci, které by jejím spolužákům neprošly. Smějí se jí? Dobře, tak jim bude dělat šaška a každý smích se stane jejím úspěchem. A úspěch přece nezraňuje.
Jenže pak nastoupila do Bradavic a najednou bylo všechno jinak. Hábit byl pro všechny stejný a měl je dělat všechny stejnými, jenže malý vzrůst neschoval. Děti z kouzelnických rodin se znaly, alespoň většina z nich, a ona si najednou připadala naprosto sama ve světě, jemuž nerozuměla. A ta nevýznamná věc, že nezná svého otce, se stala poprvé v jejím životě skutečným problémem, dokonce i v přátelském Mrzimoru. Nebyla jediná mudlorozená, ale byla zde jediná nemanželská dcera pomocné prodavačky z Bermondsey a ať se snažila, jak se snažila, její cockney přízvuk slyšet stále byl.
Když dorazili do Londýna, objevil se u nich opět profesor Weasley.
"Pomůžu ti s tím kufrem. Je větší než ty," mrknul na ni.
"Zvládla bych to," odporovala, ale mnohem méně rozhodně než Joshuovi. Vlastně bylo příjemné, že se o ni někdo stará.
A když viděla matku, tak zapomněla na všechny starosti i na hádku s Brunou Mooreovou, která před ní dala přednost té hloupé Willow.
"Mami," vrhla se k ní a vyskočila jí do náruče, jako když byla malá.
"Jaká byla plavba, ty moje statečná pirátko," smála se jí do vlasů maminka a všechno bylo najednou v úplném pořádku.
"S kufrem si už poradíte?" uslyšela vedle sebe hlas profesora Weasleyho.
Matka ji postavila na zem a ve tváři strnula. Takový výraz v její tváři ještě Pippa neviděla.
"Johne?"

Bradavice; téhož dne

"Severusi? Můžu dál?," ozvala se vedle něj Hermiona.
To brzy, pomyslel si Snape. Vždyť už byla vevnitř. "Potřebuješ něco?" zvedl oči od lektvaru, který dokončoval.
"Je už pozdě."
"Vím."
"Co se stalo, Severusi," vzdychla si a přitáhla si židli k jeho pracovnímu stolu. "Co jsi zjistil včera v koleji?"
"Nic důležitého. Ztratili se dva studenti z prvního ročníku. Pak se našli."
"Proč ti to neměl prefekt říkat?"
"Abych je nepotrestal. Takhle mi to alespoň vysvětlil on."
"Věříš mu?"
"Nemám důvod mu nevěřit."
"S Joshuou to tedy nesouvisí?"
"Nic tomu nenasvědčuje."
"Kde jsi včera byl, mi řekneš?"
"Ne." Hermiona z něj nespouštěla upřený pohled, cítil jej, aniž by zvedl oči. "Byl jsem za milenkou," pokrčil rameny.
Hermiona zavrtěla hlavou. "Nevěřím."
"Proč?" zamíchal naposledy lektvar, zkontroloval jeho vůni a barvu a začal jej nalévat do připravených lahviček.
"Lektvar proti spáleninám?" přivoněla si i Hermiona.
"Když tu máme ty draky, tak se může hodit," přikývl.
Hermiona mu mlčky podala další lahvičku a plnou od něj převzala a uzavřela ji.
"Štítky jsou na psacím stole."
Hermiona vstala, donesla štítky popsané Snapeovým rozmáchlým rukopisem a začala je nalepovat.
"Proč si myslíš, že jsem nebyl za milenkou?"
"Nehodí se to k tobě."
"Skutečně?" zvedl oči od práce a podíval se na ni. "Myslíš, že jsem předtím žil v celibátu? Že jsem neměl nikoho, dokud jsem si tě sem nepřivedl?" pokračoval s krutostí skrytou za zdánlivě lhostejný výraz i tón. Ubližoval jí, věděl to, ale nemohl to zastavit. Toužil jí ubližovat, potřeboval ze sebe dostat to napětí, které cítil, potřeboval ji potrestat za tu vtíravě kýčovitou atmosféru vánoční rodinné pohody, která mu tak připomínala, že on nikdy vánoční rodinnou pohodu nepoznal - a že na ni ani nemá právo.
Položil lahvičku na stůl a přistoupil až k ní. Hermiona chtěla o krok ustoupit, ale on jí to nedovolil. Pevně ji sevřel a šeptal jí do ucha: "Nebo si snad myslíš, že jsem tak nepřitažlivý, že by mě žádná nechtěla?"
"Severusi," zasténala, když jí zajel prsty do vlasů a spíš krutě než něžně ji políbil.
"Ale ty mě chceš," šeptal a ona neodporovala. Věděl, že ho chce, cítil to celým tělem, celou duší, celou silou magického pouta, které je spojovalo. A i on pocítil touhu, takovou, jako už dávno ne. Smrt a život. Viny, stíny, racionalita, úzkost z toho, co se na něj řítilo, pocit špinavosti z toho, že se znovu stával tím, kým byl kdysi, to vše mizelo, protože se k němu tiskla, protože voněla, protože to chtěla, protože byla. A protože byla jeho. Nebylo to správné, ale on nebyl s to myslet v kategoriích správné - nesprávné, protože tváří v tvář k dravosti touhy to bylo naprosto nedůležité.
Shodil ze stolu lahvičky, které tak pečlivě připravil, otočil Hermionu zády k sobě a ohnul ji o stůl. Nic neřekla, nijak nedala najevo nesouhlas, jen zrychleně dýchala. Vyhrnul jí sukni, serval bílé kalhotky, rozepnul si kalhoty, a aniž by se svlékl, aniž by cokoli řekl, aniž by ji jakkoli připravil, si ji vzal.
Bral si ji zoufale, jako by měl zítra zemřít, bral si ji krutě, jako by mohla za stíny, které probudil, bral si ji s láskou, protože ta touha byla láskou, stejně jako byla podstatou, prazákladem života.
"Miluji tě," zašeptal jí do vlasů, poprvé v životě to vyslovil, "miluji tě," opakoval znovu a znovu, jako by se nemohl toho slova nabažit. Když bylo po všem, zabalil ji do svého pláště, zvedl jí do náručí a posadil se s ní do křesla.
"Miluji tě," zopakovala po něm a zavrtala obličej do jeho podpaží.
Choval ji, houpal ji jako dítě, zabořil nos do jejích vlasů a vdechoval její vůni a mlčel.
"Stejně ti nevěřím, že jsi byl za milenkou," řekla po chvíli.
"Protože si myslíš, že jsi nejkrásnější a neodolatelná a že se ti žádná nevyrovná?" Chtěl, aby to vyznělo ironicky, ale nepodařilo se mu to. "Jsi nejkrásnější a neodolatelná a žádná se ti nevyrovná. Neptej se mě, Hermiono. Nechci ti lhát a nechci ti říct pravdu."
"Dobře, Severusi," souhlasila tiše. "I když bys měl vědět, že nic na světě nezmění, že tě miluju."
Neodpověděl, protože právě tohle byla věc, kterou si vůbec nebyl jist. Možná by mu odpustila vraždu Umbridgeové, ale byly věci, které jednoduše byly neodpustitelné, které mu odpustit nesměla. Nevěděl, jak dlouho tam seděli, vnímající svou blízkost a vůni, když Hermiona zvedla hlavu.
"Nemáš hlad? Připravila jsem ti večeři. Doma."
"Půjdeme domů, Hermiono."


"Dostala jsem pozvánku na ministerský novoroční ples. Osobně od Cormaca," oznámila mu napjatě, když dojedl.
Překvapeně se na ni podíval. To přece nemůže myslet vážně. Jeho přítomnost na plese by vyvolala skandál, nemluvě o tom, že on plesy nesnášel. A bylo tak nepravděpodobné, že by jej tam McLaggen skutečně chtěl vidět. "Gratuluji. Předpokládám, že pozvání nezahrnuje tvého manžela."
"Pozvánka platí vždy pro dva. Je to tam ostatně uvedeno - pro paní Hermionu Snapeovou a doprovod."
"Pokud by chtěli pozvat mě, uvedli by to výslovně. Nepůjdu, kam nejsem zván. Zvlášť za současného stavu věcí."
"Dříve jsem nevynechala jediný rok."
"Tak tam jdi," pokrčil rameny.
"Sama?"
"Se mnou rozhodně nepočítej. A nepředstírej, že tě to překvapuje. Od okamžiku, kdy jsi začala uvažovat o tom, že tam půjdeš, nepochybně počítáš i s tím, že tam půjdeš sama. Nebo snad už máš vybraný i alternativní doprovod?" nalil do sklenice trochu vína a podal jí ji. Zdálo se mu to, nebo se skutečně lehce zapýřila?
"Není to tak. Opravdu bych tam ráda šla s tebou."
"Tak ven s tím. Který dobrý přítel mě chce zastoupit?"
"Ty žárlíš, Severusi!"
"Samozřejmě, že ne," ohradil se a dolil víno i sobě. "Vím přece, že nemám důvod. Že ho nemůžu mít."
"Charlie dostal pozvánku taky."
Charlie Weasley. Jistě, další Weasley, kterých vždy bylo o něco víc, než bylo přijatelné. Samozřejmě že nežárlil, bylo by to nesmyslné. Jen mu to důvodů nejasných i jemu samému vadilo. Napil se a pozoroval odlesky světla v zlatavé tekutině "Jdi."
"Jestli ti to vadí-"

"Pokud si to opravdu přeješ, jdi tam."

---------------------------------------
Pokračujte na dokončení kapitoly




 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
*************************************************************************************

KattyV a Regi prohlašují:
Na našich stránkách často najdete fanfiction příběhy ze světa Harry Pottera.
Všechna práva na postavy, které jsme si nevymyslely samy, jsou vyhrazena J. K. Rowlingové,
které tímto děkujeme za to, že nám dala svět, ve kterém si můžeme hrát.


14.1.2014