ABYSTE U NÁS NEBLOUDILI A JEDNODUŠE NAŠLI JAKOUKOLI POVÍDKU NEBO ČLÁNEK, JE TU PRO VÁS




A CO NOVÉHO VÁM ŠÍLENÉ ŠUPLE NABÍDNE PRÁVĚ TENTO TÝDEN?

ÚTERÝ: Věda ve sto slovech od JJ
STŘEDA: Hotel u devíti koček od Tory
NEDĚLE: Severus a Megan od Katty

Vše je bohatě ilustrováno kolážemi KattyV

*************************************************************************************

Když čas příliš chvátá

21. listopadu 2015 v 0:01 | KattyV |  Moje střípky

Většinou mne baví ty jemné doteky magie na hraně všedního dne. Někdy se ovšem stane, že do některé z povídek se kouzla prostě nehodí. Jako třeba do této. Napsala jsem ji po jednom našem "historickém" víkendu, kdy jsme v historickém oblečení putovali krajinou, jedli historické pokrmy a spali v houních ve stínu hradních věží.
Příběh, který mne při tom putování napadl, se nejspíš nikdy nestal, ale klidně se mohl stát.



Když čas příliš chvátá


"Takové vedro by porazilo i svatého Václava." Mladý muž na pomezí chlapectví a dospělosti si otřel čelo a rozepnul další knoflík na vlněném kabátci. Kučeravé vlasy, které mu padaly na ramena, měl provlhlé potem.
"Nerouhejte se, pane Ješku. Buďme rádi, že nám počasí na cestu přeje. Je příjemnější přecházet potoky suchou nohou, než si škorně ve vodě máčet. A o tomto čase, v předvečer Václavova svátku, bych čekal spíše podzimní plískanice a vodu za krkem než slunce nad hlavou," odpověděl mu druhý muž, jehož oděv byl tenčí, ne příliš nápadný, ale kvalitně ušitý.
Ješek si ho závistivě prohlížel.
"Tobě je hej, Martine, taky bych snesl na sobě něco lehčího. A kdyby se otec nezpěčoval a dovolil nám vzít koně, byli bychom již dávno na Krakovci se zprávou pro mistra Jana."
"Dobře víte, pane, proč to váš otec udělal. Takto můžeme skrytě k mistrovi proniknout, aniž bychom komu byli nápadní. Cestou s koňmi by nám hrozila mnohá nebezpečí, kterým se těmito opuštěnými stezkami vyhneme. A v šlechtickém oblečení by nás přes hranice jednotlivých panství jen tak nepustili. Museli bychom mít glejt a ten ani váš otec nebyl schopen… nebo ochoten obstarat."
Ješek mrzutě přikývl, rozepnul si další knoflík a pokusil se vyhrnout těžké rukávy. Marně. Nakonec s povzdechem shodil z ramene plátěnou kabelu a ztěžka dosedl na vyprahlou, suchou trávou porostlou stráň, která vroubila úzkou stezku.
"Odpočineme si. Je čas na oběd. Co nám zbylo, Martine?"
"Pár placek, trocha sušeného masa, nějaká jablka."
"Žádná sláva. Vodu ještě máš? Já dopil."
"Jen pár doušků. Ale pokud se nepletu, dole pod strání je zeleno. Musí tam téci potok. Dejte mi svou čutoru, pane, já vodu donesu."
Ješek podal lahev Martinovi, ten si stáhl vyhrnuté rukávy přes svalnatá předloktí a začal se prodírat uschlou, pichlavou buřinou k naději na vodu. Horké léto se protáhlo do teplého podzimu a potoky se ještě příliš nenaplnily. Už delší dobu na žádný nenarazili.
Ješek se unaveně protáhl a lehl si, oči upřené do modravé oblohy. Víčka se mu zavírala. Noc strávená na Heřmanově dvorci byla daleko. Bohatá večeře hojně zapíjená sladkou medovinou, Markétka, buclatá dcera pana Heřmana, která na něho celý večer upírala laní oči, zatímco on vydrnkával na kvinternu líbivou píseň, měkká postel, bohužel zcela prázdná, sny, ve kterých opuštěný nezůstal… Jenže pak následovalo probuzení ještě za tmy, skrovná snídaně a Martinovo - Pospěšte si, pane, už jsme dávno měli být na cestě. Panoše s takovou zodpovědností mu byl čert dlužen. Poklidně mohli ještě den, dva u pana Heřmana odpočívat. Však je zval, aby zůstali. Byl totiž jeden z mála, kterému se během cesty prohlásili svým pravým jménem. A snad by je i bez toho poznal. Dříve, když byl Ješek ještě docela malý, býval pan Heřman na otcově tvrzi častým hostem. Pak zdědil tohle panství a zmizel na druhý konec Čech. Teď měl opravdovou radost, že zase vidí nejmladšího syna svého dávného přítele. Opravdu mohli zůstat. On by to mistr Jan bez té zprávy ještě pár dní vydržel.
Po krátkém odpočinku se vydali zase na cestu a ušli vyprahlou krajinou ještě spoustu mil. Zářivý den se naklonil k večeru a nezdálo se, že se jim dnes podaří dojít k lidskému obydlí. Když narazili na loučku při okraji hustého jedlového lesa, Martin navrhl zůstat. "V lese najdeme dost dřeva na oheň a v závějích jehličí pod stromy se nám bude spát měkce."
Ješek neprotestoval. Nohy ho už notně bolely a měl hlad. Za chvilku vesele šlehaly plamínky malého ohýnku a Martin vařil ječnou kaši. Chlapec se zašklebil. To nebyla zrovna večeře, kterou si představoval. Když ale Martin jídlo ochutil několika hrstmi ostružin, které nasbíral cestou, spolkl své námitky a pustil se do jídla. Kaše do něj padala jako do bezedné studny. Martin se usmíval a v dobrém rozmaru vzal po večeři do ruky kvinternu. Měkkým, teplým hlasem zpíval baladu o králi Václavovi.
Ješka to zlobilo. Když během jejich cesty na různých usedlostech muzicírovali společně, hrával sice Martin většinou na šalmaj, ústa pro zpěv neměl volná, ale stejně se oči většiny panen upíraly na něj, staršího, vyššího, pohlednějšího… A co bylo platno, že Ješek mohl své prsty probírající se strunami zpěvem doprovázet, když si příliš často netroufal. Nevěděl totiž, jak moc se může na svůj hlas spolehnout. Většinou už byl hluboký, mužský, ale občas ještě směšně přeskočil do vyšších tónů, a on se pak mohl hanbou propadnout a kolik dnů pak nezpíval. Včera se odhodlal, protože se mu Markétka tolik líbila. Hlas ho nezradil, a tomu byl rád; dívka mu očima visela na rtech, o Martina její pohled nezavadil. Povzdechl si. To bylo včera.
Tak jako tak to nebyl špatný nápad vydávat se za bardy putující krajem. Bylo to snadné. Hudbu měl rád odjakživa; otec nad jeho zálibou vraštil obočí, ale máti se vždycky usmívala, když zkoušel vyluzovat tóny ze strun kvintery nebo foukat na šalmaj. Martin muzicíroval se stejnou radostí, a o to lépe, že byl o hezkých pár let starší. Jako hudci tak mohli lehce proklouznout z místa na místo, v každé usedlosti je uvítali, nakrmili a nechali přespat. Tu v teplé posteli, tam jenom na slámě, ale nocleh se našel téměř vždy. Pod širým nebem strávili noc jen párkrát. Ale i tak si zvykl spát méně pohodlně než v otcovském domě. A byl pyšný na svůj úkol. Konečně měl pocit, že není jen nejmladší z pěti synů, chlapeček, dítě. Konečně byl muž. Dospělý muž, ujišťoval sám sebe v okamžiku, kdy se neklidně rozhlédl. Lesem se protáhl mrazivý závan.
"Jen pár dní, pane Ješku," odpověděl Martin na nevyřčenou otázku. "Krakovec už není daleko. A buďme tomu rádi. Tohle krásné počasí nevydrží věčně. Mám pocit, že už dnes by mohla přijít změna. Vítr se otočil. Nu což, stromy jsou husté, ochrání nás i před deštěm."
Ješek se neklidně zavrtěl. Nebylo to sice prvně, co se jim nepovedlo na noc včas dojít k lidskému obydlí, ale zatímco ji dosud štěstí přálo a přes chladné zářijové noci zůstali ušetřeni deště, dneska se na obloze začaly sbírat mraky. Spal neklidně.
Nad ránem se zvedl prudký vítr, koruny stromů začaly divoce skučet a ohýbat se. Ješek se tichounce choulil do své houně a doufal, že na ně nějaká ulomená větev nepadne a nezabije je. Rachot hromů zněl nejprve zdálky, ale blížil se. Mezi hustými větvemi probleskly první záblesky blesků. Najednou to ve stromech zahučelo a z nebe se vylily proudy vody. Ješek si přikryl hlavu houní, ale husté kapky, které se prodraly houštinou jehličí, začaly smáčet i silnou vlněnou deku. Za svítání už byl celý provlhlý a zmrzlý.
V takovém mokru i Martin rozdělal malý ohníček jen s obtížemi, ale alespoň ohřál včerejší kaši a uvařil trochu čaje z jahodového listí. Teplo v žaludku Ješka povzbudilo, takže se na cestu vydával s lehčím srdcem.
Dobrá nálada mu nevydržela dlouho. Noční liják se proměnil ve vytrvalý déšť, dříve vyschlá zem se pokryla loužemi a drobnými potůčky. Ješkovi drkotaly zuby, byť se snažil kráčet co nejsvižněji. Kvintera ho tloukla do zad, a ač byla zabalena velmi pečlivě, přece jen se bál, že navlhne a ztratí svůj medový hlas. Ve škorních mu čvachtalo, voda mu stékala z kapuce do obočí a pak i do očí. Každou chvíli ji netrpělivě stíral, aby alespoň trochu viděl.
Scházeli prudkou strání dolů k potoku. Tam, kde na podobných místech v posledních dnech vídali jen líně se plazící vodu, teď hučel dravý proud. Martin usekl tesákem silnou větev a opatrně ohmatával dno.
"Tady je to trochu mělčí. Voda je sice divoká, ale s trochou opatrnosti bychom měli přejít. Stejně nám nic jiného nezbývá. Dneska musíme najít na přenocování nějakou chalupu. Potřebujeme se usušit."
To ano, pomyslel si chmurně Ješek, když s nechutí vstupoval do prudce se ženoucího potoka. Kalná voda se mu otírala o kotníky, lýtka, pak o kolena… V polovině potoka mu šplouchala do poloviny stehen, ale naštěstí pak dno začalo stoupat. Ještě pár kroků a bude na druhém břehu.
Radoval se předčasně. Korytem se přihnala silná větev a praštila ho do kolena. Ve stejném okamžiku mu noha podklouzla na hladkém kameni. Zakolísal a ztratil rovnováhu.
Martin už byl téměř na druhém břehu, když zaslechl za sebou výkřik a šplouchnutí. Ohlédl se a viděl, jak Ješka strhl proud a vleče ho směrem k velkému balvanu. Vrhl se za chlapcem do proudu, ale nárazu těla do překážky už nestačil zabránit.

Probral se až za tmy. Místnost osvětlovaly jen uhlíky doutnající v ohništi. Do střechy bušil prudký déšť. Ulevilo se mu, že je v suchu. Bylo mu teplo, ale hlava ho krutě bolela.
"Nehýbejte se, pane," překvapil ho něžný dívčí hlásek a o čelo se mu otřela chladná ruka. Tepání na čele se zmírnilo. Spokojeně přivřel oči, ale pak sebou škubnul. Kde to…?
"Kde je Martin?" podařilo se mu vtělit leknutí do slov.
"Usnul. Vlekl vás kolik mil lesem až do naší vsi. Maminka je kořenářka, tak ho poslali k nám. Jenže není doma, musela na statek, jejich Anička se čeká. Já už se ale leccos od maminky naučila, tak jsem vám hlavu i nohu napravila. Pan Martin vás dlouho hlídal, ale už je nad ránem, tak ho únava dostihla."
Noha? Ješek se zkusil pod houní pohnout. Zabolelo to.
"Nehýbejte s ní, pane. Máte vymknutý kotník, potřebuje klid. Máte žízeň?"
Přikývl a nechal si pomoct do sedu. Dívka se mu v tom polosvětle zdála drobounká, ale byla silnější, než vypadala. Hezká? Nedokázal to rozeznat. Ale určitě. Jak jinak by mohla vypadat víla, která ho zachránila? Zasnil se a opatrně usrkl vlažný nápoj. Chutnal lipovým květem a medem.
"Ještě spěte, pane. Ráno bude líp."
"Jak se jmenuješ?" pokusil se ještě zašeptat, ale odpověď už neslyšel.

Nad ránem se déšť uklidnil a nový den se proloupl do zářiva. Jen už zčistajasna nebylo léto a obloha, která se vtírala otevřenými dveřmi, byla sytě podzimní.
"Jak vám je, pane Ješku?" zeptal se Martin, když se znovu probral z mrákot.
"Dobře," chtěl odpovědět, ale místo toho jen zasípal. Na prsou ho bolelo a tělem mu otřásl prudký kašel.
"Prochladl jste, pane, a usadilo se vám to na prsa," ozvala se obtloustlá ženička s vlasy pečlivě sčesanými pod čepec. Ješek jen zamrkal. Asi je mu hůř, než myslel. "Zdálo se mi, že tu v noci byla víla," ztěžka ze sebe vypravil.
Martin se zasmál. "To myslíte Dorotku? To je dcera tady matky Alžběty. Teď má jinou práci."
Ješek si oddechl. Tak přeci jen neblázní. Hrnek čaje mu tentokrát podal Martin, nebylo to zdaleka tak příjemné, jako když mu pomáhala Dorotka, ale na suchý kašel přeci jen pomáhal. Právě tak jako zábal na prsou a chladný obklad na bolavé hlavě.

Uběhl víc než týden. Ješkovi dávno bylo skoro dobře, ale před Martinem zdatně pokulhával. Ještě se mu nechtělo odjet. Nemohl oči spustit z Dorotky, kdykoli se mihla sednicí. Její matka to dobře viděla a zaháněla ji co nejrychleji ven.
Martin byl plný rozporů.
"Měl bych se vydat na cestu sám, když vás noha ještě bolí. Vašemu otci velmi záleželo na tom, aby mistr Jan dostal dopis včas."
"Tak proč nejedeš?"
"Slíbil jsem vaší paní matce, že na vás dám pozor."
"Otci ne?
"Tomu ovšem také, ale paní Zdislava mi obzvlášť kladla na srdce, že vás nesmím opustit. Nakonec, váš otec má čtyři starší syny, ale vaše máti má jen vás. Není divu, že vás tolik miluje."
Ješek pokrčil rameny. V patnácti je mateřská láska spíš na obtíž.
"Tak nejezdi. S tímhle zdržením jsme na cestě už skoro měsíc, pokud to mistr Jan bez otcova psaní vydržel doteď, tak ještě pár dní posečká." Opravdu se mu z útulné chaloupky nechtělo… do okamžiku, kdy dokulhal k okénku a uviděl Martina, jak líbá Dorotku na hebké rty.
Kde je ta její matka, když tady má být, pomyslel si zlostně.
"Martine," zahulákal oknem, "měli bychom se vydat na cestu. Už jsme otáleli dost!"
"Jistě, pane," odpověděl Martin, kterému bylo všechno jasné. "Zítra vyrazíme."
Dorotka plakala, ale její matka byla víc než spokojená. Nestála o to, aby se jí dcera zahleděla do temných očí potulného hudce, i když tušila, že ve skutečnosti hudcem není. O tom ji víc než přesvědčila hrstka mincí, kterou jí Martin nasypal do dlaně z dobře utajeného váčku. Za pohostinství a vyléčení mladého pána.
"Nemračte se, pane Ješku," domlouval mu, když se vydali na cestu. "Tohle stejně nebyla správná dívka pro vás. Raději vzpomeňte na pannu Markétu. Když o ní řeknete otci, třeba si dá říct. Pan Heřman je jeho dávný přítel."
"Dorotka je hezčí," rozmrzele mumlal Ješek. "A pro tebe to je správná dívka?" zeptal se pak s jistou zvědavostí.
"Ani ne, ale když vy jste stonal příliš dlouho…"

Ješkova noha přece jen nebyla ještě v pořádku. Trvalo jim tři dny, než v podvečer dorazili na hrad Krakovec. Bylo 11. října, léta páně 1414.
"Vezeme významnou zprávu pro mistra Jana," oznámil Ješek důležitě purkrabímu.
"Mistr Jan odjel dneska po ránu."
"Kam?" vydechl chlapec.
"Do Kostnice, musí dokázat, že pravda je na jeho straně."
"Ale král Zikmund…"
"Král Zikmund dal mistru Janovi záruky."
Ješek se vyděsil. Psaní, ukryté v nejhlubší kapse jeho šatu, neslo v sobě sdělení, zač záruky krále Zikmunda stojí.
"Pane," oslovil purkrabího, "prosím, půjčte nám koně a patřičný oděv. My musíme mistra Jana dostihnout! On do Kostnice nesmí!! Může ho to stát život!!!"
"Mladý muži, jednak vůbec nevím, kdo jste a proč bych měl dělat takové věci a jednak - varování se dostalo mistru Janovi dost a dost a nehrálo to žádnou roli."
"Ale tohle je jiné," naléhal Ješek. "Martine?!" obrátil se na svého staršího společníka.
Martin zavrtěl hlavou. "V šlechtickém se nedostaneme přes nejbližší hranice, to přece víte. A pěšky je nedostihneme."
Ješek se rezignovaně opřel o zeď. A v tom okamžiku věděl. Věděl, že zklamal. Věděl, že je pozdě. Mistr Jan se vydal na cestu, ze které se už nevrátí.

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 JJ JJ | 21. listopadu 2015 v 21:03 | Reagovat

Katty, to je hrozně silná povídka. Čekala jsem nějaké rozuzlení tohoto typu asi od půlky, ale stejně. Náhoda - o půl dne se minuli. I když nevím, jestli by na ně dal... Budu mít o čem přemýšlet.

2 Regi a KattyV Regi a KattyV | 21. listopadu 2015 v 21:47 | Reagovat

Ty jsi totiž děsně bystrá a vzdělaná :-P
Při čtení na workshopu totiž jedna z účastnic říkala, že do poslední chvíle uvažovala, se kterou z  těch holek mladej skončí.  Sestra mi zase vyčítala, že mu zničím život, že si to bude strašně vyčítat a úpěnlivě prosila, aby se miinuli alespoň o týden. Ale já souhlasím s tebou - on by na ně stejně nedal. On by jel hájit svou pravdu přes jakákoli varování.
Ale jsem ráda, že se ti povídka líbila, protože to byla jenom taková hříčka na zadání - jak se žije ve středověku.

3 ioannina ioannina | 22. listopadu 2015 v 20:18 | Reagovat

Je moc povedená. Myslím, že je ještě lepší, než když jsem ji viděla posledně.

4 Tora Tora | 22. listopadu 2015 v 20:33 | Reagovat

Moc ráda jsem si ji tu přečetla. Je moc dobrá, ta povídka. No, škoda, že to nestihli... ale asi by to bylo stejně houby platné. Karty už byly rozdané a Mistr Jan by se nedal vrátit. On v to, s čím do Kostnice jel, pevně věřil. Jinak by přece na té hranici neskončil. Když neuhnul z hranice, uhnul by z cesty? Myslím, že ne.

5 Regi a KattyV Regi a KattyV | 22. listopadu 2015 v 21:47 | Reagovat

[3]: Díky, dělám, co můžu.

[4]: No, kdyby to stihli, tak by nebylo o čem psát, že? Ale máš pravdu, nejspíš by to stejně bylo houby platné.

6 Regi Regi | E-mail | Web | 23. listopadu 2015 v 8:03 | Reagovat

[5]: A hele! Tady to vypadá, že už jsem komentovala, ale já ne!
Ale vážně. Je to tak živé, jako kdybych putovala s nimi. A taky si myslím, že i kdyby to stihli včas, na historii by to nic nezměnilo.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
*************************************************************************************

KattyV a Regi prohlašují:
Na našich stránkách často najdete fanfiction příběhy ze světa Harry Pottera.
Všechna práva na postavy, které jsme si nevymyslely samy, jsou vyhrazena J. K. Rowlingové,
které tímto děkujeme za to, že nám dala svět, ve kterém si můžeme hrát.


14.1.2014