ABYSTE U NÁS NEBLOUDILI A JEDNODUŠE NAŠLI JAKOUKOLI POVÍDKU NEBO ČLÁNEK, JE TU PRO VÁS




A CO NOVÉHO VÁM ŠÍLENÉ ŠUPLE NABÍDNE PRÁVĚ TENTO TÝDEN?

ÚTERÝ: Věda ve sto slovech od JJ
STŘEDA: Hotel u devíti koček od Tory
NEDĚLE: Severus a Megan od Katty

Vše je bohatě ilustrováno kolážemi KattyV

*************************************************************************************

Není to náhodou pes?

29. listopadu 2015 v 0:01 | Tora |  Hotel u devíti koček

ONI pořídili do domu velikou klec. Kočičí osazenstvo dumá. Pro jaké zvíře asi tak bude? Vzdálensosti mezi šprušlema jsou fakt široké - my klidně prolezeme. Ten tvor, co se tady objeví, bude asi velký a nebezpečný...


Není to náhodou pes?

Dny ubíhají, podzim se už naplno rozběhl, dny se navlékají na provázek času jako malé blýskavé korálky a situace u nás už víceméně zajela do jakýs takýs vyjetých kolejí. Ovšem nebyli by to ONI, aby nám náš klid nenarušili. I když klid... ono s tím Barbuchou střeleným klidu moc nepobereme. Ale už jsme se poučili. Jakmile vidíme pruhovatou střelu s výstražně naježeným ocasem, připravíme si pravou packu a při průletu kolem střele jednu preventivně střihneme. Střela asi tak po čtvrt roce pochopila, že tudy cesta nevede, a tak přestala přepadat slušné kočky ze zálohy a tím pádem naše běžné potyčky a kočkování dostaly nového, plnohodnotného člena, který nadšeně přijal běžné standardy.
Ale že to trvalo.
Když jsme se tak jednou s Barbuchou a Tobiášem prali uprostřed obýváku, otevřely se dveře a do světnice vplula velká klec. Zalehli jsme s Tobíšem Barbuchu, který měl hlavu na druhou stranu, nic tím pádem neviděl a chtěl se prát pořád dál, a sledovali s údivem, co nám to zase přinesli za novou hračku.
Hračka přistála před knihovnou a zpoza ní se vyhrabal ON. Ve dveřích se zjevila další součást klece, kterou přitáhla ONA. S funěním složili klec s příslušenstvím dohromady a zálibně si ji prohlíželi. Se zájmem jsme se k průzkumu přidali. Na kočku ta klec určitě nebyla, protože dírami mezi pruty jsme se protáhli raz dva. To bude na něco většího, usoudila jsem. Proboha, jaké další zvíře si ONI hodlají dotáhnout do baráku? Zpanikařila jsem a svolala za gauč neodkladnou poradu. Co budeme dělat, až sem přijde další zvíře? "Zmydlíme ho do kulata!" zaječel pronikavým hláskem Barbucha a naježil ocas. "Viděls tu klec? Víš, jak to asi musí být velké, aby to neprolezlo těma dírama? Jak to asi tak chceš zmydlit, ty trubko?" usadila jsem ho. "Třeba je to klec pro nás," usoudil mudrlant Tobiáš. "No jakože se tam schováme, když na nás někdo přijde, a von pak na nás nebude moct... teda jako že se na nás nedostane... no že, jako, rozumíš," zapletl se do svého vysvětlení, které jsem teda moc nepochopila. Proč bychom se měli schovávat někde, kde na nás každý vidí?
Klec stála v obýváku už asi tři dny, žádné nové zvíře se neobjevilo, a tak jsme si na ni pomalu zvykli. Tobiáš nakonec usoudil, že je to přece jen obranná klec pro něj a začal v ní spávat, Barbucha zjistil, že z klece je výborný přístup do knihovny, a já s Čendou jsme ji pro jistotu ignorovali.
Pak jednoho dne po ránu zazvonil zvonec. Ne, nebyl ničeho konec, to jen přijela návštěva. ONI nás vyhodili z obýváku a zavřeli se tam s hosty. Chvilku jsme poslouchali za dveřmi, ale pak nás to jejich ťuťuťu a ňuňuňu přestalo bavit a šli jsme si po svých. JE to asi bez nás samotné v pokoji také nebavilo, protože za chvíli se i s návštěvou přesunuli do kuchyně, zasedli kolem stolu a pokračovali v řečech.
Dveře do obýváku zůstaly jako obvykle dokořán otevřené, a tak jsem si šla po chvíli lehnout na své oblíbené místo na okně. Ale co to? V kleci sedělo malé dítě a vesele se na mně smálo. Teda vlastně se nesmálo na mně, ale na Barbuchu, který ležel vedle něho na peřince a vrněl, až se klec otřásala. Kde se to tu vzalo? Tak ta klec nebyla na zvíře, ale na malé človíče? A to tu s námi teď bude? V tu chvíli se najednou z kuchyně ozvala návštěva. "Hele, malá nespí, s něčím si tam hraje. Ale ona za chvíli usne, už je její čas. Ale s čím si to tam hraje, co to má? Proboha, ona má v postýlce kočku!" a už se všichni řítili do obýváku ke kleci. Zůstali stát nad klecí a konsternovaně zírali na malou, která se šťastným úsměvem třímala v ruce Barbuchův ocásek, zatímco ten ležel vedle ní a tlapkami jí vleže šlapal po nožičce. "Ježíši, aby jí neublížil!" bála se nahlas návštěva. "Ježíši, aby mu neublížila," problesklo hlavou JÍ. Zatím to však nevypadalo, že by si nocležníci hodlali navzájem nějak ubližovat. Malá zvědavě zkoumala tu chlupatou věc, co držela v ručičce, a kotě jí sledovalo rozzářenýma očima. Po chvíli, když ONI i návštěva usoudili, že by přece jen bylo lepší, aby malá byla v postýlce sama a konečně usnula, byl Barbuchův ocásek jemně vytažen z dětské ručky a Barbucha sám byl vytažen z klece - tedy vlastně postýlky - ven. V tu chvíli malá spustila veliký pláč a Barbucha začal temně vrčet. Návštěva konejšila dítě, slibujíc, že až se vyspinká, zase kočičku uvidí, a ONA uklidňovala Barbuchu, že až se holčička probudí, zase se k ní vrátí.
A tak potom dva dny prožil Barbucha s malou na podlaze v obýváku, kde malá po bříšku honila Barbuchu a Barbucha zase ji, anebo seděla s hračkami na koberci, s Barbuchou buď přituleným k její noze nebo zádům, či ležícím někde opodál. Jak malá, tak kotě si svoji vzájemnou přítomnost náležitě užívali. Na nás se však zatím holčičce její přátelství rozšířit nepodařilo, i když se snažila. Ne že bychom se jí báli, že, rádi jsme si ji z dálky prohlédli, ale jakmile jsme ji viděli, jak se snaží dostat k nám, raději jsme vždycky zvolili strategický ústup. Pro jistotu.
Když návštěva odjela, spával Barbucha v postýlce, dokud ji ONI neodnesli zase pryč. Prý se nemusí bát, malá zas za ním určitě brzo přijede. A možná prý už bude za ním lézt po čtyřech, nebo dokonce s ním přímo běhat. Tak nevíme, jestli se máme těšit nebo bát. Ale já myslím, že se bát nemusíme, však on ji Barbucha zabaví, a rád. Aspoň k něčemu bude dobré, že se k nám tehdy tak suverénně vloudil.
Jenom jedna věc mi leží v hlavě, a to myšlenka, kterou pronesla návštěva, která sledovala, jak Barbucha leží malé, asi osmiměsíční holčičce u nohou: "To se mi snad jen zdá, to snad ani nemůže být kočka, tohleto. Není to náhodou pes v kočičím těle?"

Ne, není to pes. Je to Barbucha.

 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 KattyV KattyV | Web | 29. listopadu 2015 v 19:52 | Reagovat

Musím říct, že nejvíce mne pobavil ten dvojí úhel pohledu - "Ježíši, aby jí neublížil!" proti "Ježíši, aby mu neublížila!"
Momentálně jsem na straně koček, ale to se samozřejmě s příchodem něčeho malého, vrnícího a batolícího se do naší domácnosti může změnit. :-P

2 Tora Tora | 29. listopadu 2015 v 20:15 | Reagovat

No, kupodivu jsme se pak domluvily, že jsme obě myslely na totéž, jen v obráceném pořadí :) a pak hned na to druhé.

3 JJ JJ | 30. listopadu 2015 v 14:21 | Reagovat

To je krásné povídání, ale když je tam Barbucha koťátko, tak už asi trocha vody uplynula. Jak to zvládá s odrostlejší a pohyblivější holčičkou? :-)

4 Tora Tora | 30. listopadu 2015 v 21:22 | Reagovat

[3]: což děti on miluje pořád, ale oni se tu tak nějak míjí, když je tu Verča, je Barbucha v čudu... on je v čudu skoro pořád. Myslím ale, že kdyby spolu byli, tak jsou jedno tělo, jedna duše. Ten týden tehdy fakt byli pořád spolu. Jenže Verča jezdí málo, no.

5 JJ JJ | 30. listopadu 2015 v 21:48 | Reagovat

Jedno tělo, jedna duše. To by určitě byli, to tak trochu znám.

Kluky učila lozit andulka. Točila se kolem nich na koberci a prý - chyť si mě. Jak ztráceli motivaci, přiběhla k nim, ťukla do nich zobákem a jelo se nanovo. A dávala si pořádně pozor, aby ji nepřimáčkli (a my ostatní taky).

Dneska už je jiná andula, taková čertice, ale za kluky letí celá natěšená...

6 Martian Martian | 1. prosince 2015 v 12:37 | Reagovat

Krásné, rozněžňující…

7 Tora Tora | 1. prosince 2015 v 20:35 | Reagovat

[6]:Díky :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
*************************************************************************************

KattyV a Regi prohlašují:
Na našich stránkách často najdete fanfiction příběhy ze světa Harry Pottera.
Všechna práva na postavy, které jsme si nevymyslely samy, jsou vyhrazena J. K. Rowlingové,
které tímto děkujeme za to, že nám dala svět, ve kterém si můžeme hrát.


14.1.2014