ABYSTE U NÁS NEBLOUDILI A JEDNODUŠE NAŠLI JAKOUKOLI POVÍDKU NEBO ČLÁNEK, JE TU PRO VÁS




A CO NOVÉHO VÁM ŠÍLENÉ ŠUPLE NABÍDNE PRÁVĚ TENTO TÝDEN?

ÚTERÝ: Věda ve sto slovech od JJ
STŘEDA: Hotel u devíti koček od Tory
NEDĚLE: Severus a Megan od Katty

Vše je bohatě ilustrováno kolážemi KattyV

*************************************************************************************

Jen jednou dostat šanci

13. prosince 2015 v 0:01 | Tora |  TORA

Povídka napsaná pro Prázdninové psaní Triumvirátu. Téma bylo: Nejsou tím, kým se zdají být. To my však také ne.
Žánr: science fantasy neboli scifa.
Minulý týden tady byla povídka od Katty, dneska se podívejte, jak úplně stejné téma zpracovala Tora. Není zajímavé, jak při stejném zadání vznikají naprosto odlišné výsledky?




Tu zprávu jsem tehdy prostě přehlíd. Člověk nemůže vidět všechno, i když si náš šéf myslí, že nejen může, ale musí. Jenže takových zpráviček se každý den vyrojí hafo. Takže jsem vůbec nezaznamenal, že v Arecibu zachytili zvláštní zvuk, který nedovedli rozklíčovat. Co že je Arecibo? Neříkejte, že vám na tablefonu ještě nikdy nevyskočila reklama "Poslechni si s námi vesmír!", či slogan "Uši země?" Nic? Tak extra pro vás - Arecibo je město v Portoriku. Lidstvo tam postavilo obrovské radioteleskopy. A právě tam zachytili zvláštní zvuk, který poplašil spoustu vědců a rozbouřil fantazii milovníků fantastiky. Výsledkem všech bádání ale byla naprostá nula. A tak zvuk pomalu zapadal hvězdným prachem a nikdo si ho nespojil s tím, co se začalo dít po nějaké době.
Seděl jsem tehdy v soudní síni, kde probíhal výslech obžalovaného. Samosebou, že se cítil nevinnej.
"Já jen zavolal záchranku, to je dobrej skutek, né?" šklebil se odrzlý týpek na soudce, který ho znechuceným gestem poslal zpátky na lavici.
Tyhle soudničky mě nebaví, ale něčím se živit musím. Chtěl bych ulovit sólokapra. Něco pořádnýho. Udělat si jméno, mít vlastní kancl a šikovnou prdelatou sekretářku, jo, to bych chtěl. Probojoval jsem se sice do nejčtenějšího celostátního deníku, ale pouze k okrajovým zprávám. Zasnil jsem se ohledně svý budoucí úžasný kariéry a probral mě až šum v sále. Soudce vůbec nic nevnímal a jen zmateně zíral do tablefonu. Pak vstal a odročil jednání. Nikdo to nechápal. Hlavně to nechápal ten drzej chlápek, protože na příštím sezení žalobce vytáhl fyzický důkazy, který vyšťáral kdovíkde, a milej odrza vyfasoval patnáct let natvrdo za brutální vraždu.
Potom nám přistála na počítači podivná zpráva. Teda šéfovi, ale komupak on ten žhavej brambor hodil? Prej, Orty, koukni na to, on to je asi jen nějakej slint, ale možná, že z toho něco vytlučeš. Přišlo mi to teda fakt hodně přitažený za vlasy, nějakej hejt, pomyslel jsem si, šel jsem radši na rande a nenapsal o tom nic. Když pak večer v holovizi nejžhavější kandidát na prezidenta vážně odstoupil, pokoušel se o mě málem infarkt. O šéfa se nepokoušel, šéf ho chytil naplno, což jsem mu sice nepřál, ale na druhou stranu to byl jedinej důvod, proč se mnou nevyrazil futra.
Pak to šlo ráz na ráz. Policajti byli najednou tak úspěšný, až všichni zírali. Pochytali kde koho, i ty raubíře, kteří se, kluzký jak úhoři, prosmejkávali úspěšně policejníma sítěma pěkný desítky let.
Šli bručet úplatný politici i šéfové gangů. Ti, co si mysleli, že na ně policie nikdy nic nenajde, i ti, který se už před policií skrejvali. Přišli si pro ně najisto, jako by šli vylovit kapříky z rybníka.
Pro vrahy si policajti občas chodili už ve chvíli, kdy další jednotka teprve jela najít oběť. Někdy dokonce vrahouna sbalili ještě dřív, než svůj čin dotáh do konce. Policejní mluvčí rozjařeně mávali na všechny strany grafama, kde křivky úspěšnosti letěly až do nebes, zatímco křivky zločinnosti se propadaly do horoucích pekel.
Až když už veřejnost hulákala jako jeden muž, cože se to vlastně děje, odtajnila policie své zdroje. I když odtajnila se tomu ani říkat nedalo.
"Tak, dámy a pánové," zahájil poradu zastupující šéf.
Ó jé, dneska to tu bude lítat.
"Paráda, co? Plné noviny špeků, milovníci bulváru jen mlaskají! Těch dopadených! Těch srdcervoucích případů! Těch lidiček, co vyvázli z nějakého maléru na poslední chvíli!" Šéf, zvaný Prskal, se rozhlédl po sklopených hlavách.
"A my co? My si málem nohy ušoupeme, abychom všechno stihli nacpat do nejbližšího vydání, a v duchu si navzájem klepem po ramenou, jakou to děláme skvělou novinařinu! Houbeles! Skvělá novinařina vypadá úplně jinak! Skvělý novinář neběhá sem a tam jako nějaký ratlík, kterému zamávali pod nosem kusem flákoty! Skvělý novinář přemýšlí a ptá se! Kdyby tady nějaký takový byl," rozhlédl se po auditoriu, "už by touto dobou dával dohromady článek o tom, co za tím vším doopravdy je. KDO fotí ty fotky, jasný a bez kazu i v noci. KDO vidí do hlavy kdejakému hejhulovi a dokáže poslat policajty na místo činu pomalu dřív, než dotyčného hejhulu vůbec napadne, že něco vyvede! A jak je možné, že toho stíhá tolik - je to skupina? Sekta? Nebo superman? Zamyslel se nad tím někdo z vás, vážení? Asi bych toho po vás chtěl příliš, kdybych chtěl, abyste u své práce přemýšleli, co? Ono je jednodušší běhat za senzacemi, že. Jenže, moji milí, lid to brzy přestane bavit. A začne se ptát. A jen ten, kdo bude mít odpovědi, bude náš hledaný skvělý reportér, víme? A takové chci mít v týmu! Takže, dámy a pánové, koukejte mi toho experta, co tohle všechno dokáže, donést pěkně na zlatém tácu. Protože vysvětlení, že všechna ta odhalení vznikla jen díky pozorným spoluobčanům, nevěřím ani za mák. Nejsem tři dny starý pes, abych na to policii skočil. Tak laskavě zapněte těch pár zbylých mozkových buněk, co se vám potuluje v hlavě, a koukejte s tím něco dělat. Protože takové články, jako mi dodáváte vy, mi napíše každá žába z třetí třídy, která udrží v ruce tablefon!"
Krčil jsem se až úplně vzadu, nemá smysl lízt Prskalovi do rány. Jenže tentokrát má pravdu. Policajti v megapolích fakt najednou řeší případy skoro levou rukou. Tichou poštou jsem zaslechl, že důkazy snad někdo posílá do jejich komplů jak na běžícím pásu, posílené směny policejních centrál prej už jen třídí a přeposílaj příchozí fotky podle džípíesek. A nikdo se už ani nestará, odkud se vlastně berou. Policie podle nich najde fyzický důkazy, pachatele usvědčí raz dva a to všem stačí. Jen Prskalovi ne. No, mně to taky vrtá hlavou, od tý doby, co jsem tehdy prošvih tu první zprávu.
Jenže jak se tomu dostat na kloub? Kontaktoval jsem kámoše, co se zabývá počítačema, špičkovýho specialistu. Jeho odpověď mě fakt pobavila. Mezi ajtý se šíří zprávy, že ty důkazy se objevujou samovolně a nejde je dosledovat. Žádná ájpí adresa či co to povídal, prostě tam vyrašej jak houby po dešti a nikdo neví, odkud. Lup ho, najednou vyjede mesídž a v zajištěným počítači se objeví nový soubory. Už několik počítačových guru to prej odneslo hodně pošramoceným sebevědomím. Hodiny zkoumali kanály, čistili softvéry, posilovali fajrvóly, a k ničemu. Prostě všude to řeší spousty chytrejch mozků, ale výsledkem je holá nestydatá nula.
Tak tohle asi z placu nerozluštím. Popadl jsem kabát, vyzved kolegu a vyrazili jsme na oběd. Třeba se mi po dobrým jídle rozsvítí.
"Zítra s tebou nejdu," oznamoval mi nad talířem Marty. "Jedu do Lacia. Otvírají tam nový sklopalác, bude tam každý, kdo něco znamená. Ty skleněný hrací vodoplastiky jdou na dračku, ten mladej, co je vymyslel, si pěkně namastí kapsu. Každej boháč to chce mít v zahradě. Je to teda prdel světa, ale bude tam super raut, krásný hostesky, spousty pití…"
"Všichni pracky na stůl a žádný hrdinství, jasný?!"
Trhli jsme sebou. U vchodu sklepní restaurace stály dvě postavy s kuklama na hlavách, každá v ruce pistoli. Před nima ležela otevřená taška. Hlaveň zbraně opsala oblouk.
"Každej hodí do týhle kabely všecko, co má, jasný? Šperky, prachy, tablefony. Komplet všecko! A pěkně svižně!"
Přiznám, že jsem se strachy klepal jak ratlík. Kolikrát jsem už na místě činu mluvil s postiženýma, pozůstalýma a tak, ale vždycky až potom. Nikdy, opravdu nikdy jsem zatím nebyl obět. Až teď. A je to sakra hnusnej pocit, to vám povídám. Do tý brašny jsem jim okamžitě naházel všechno, i služební tablefon. A oddech jsem si, až když se ta díra v hlavni otočila jinam. Zbyl mně akorát identifikační náramek na ruce, nic víc, ale bylo mi to úplně fuk.
Kukláči zmizeli, my se ještě nestačili ani nadechnout a už jsme se zas všichni příšerně lekli, protože se znovu rozlítly dveře. Tentokrát to byla policie, ale bohužel pro nás s křížkem po funuse.
Seděl jsem naproti policajtovi a znovu mu všechno vyprávěl.
"Určitě vaše věci najdeme," prohlásil sebevědomě muž zákona. "Takže podle hlasu jste toho chlápka nepoznal a ten druhý asi byla žena, ano?" Naťukal pár slov na klávesnici. "Ráži a typ zbraně nevíte, barvou očí si nejste jistý, výšku, váhu netušíte. Víte, pane redaktore, že nejste moc všímavý svědek? Pro vaši informaci, to přepadení netrvalo asi hodinu, jak jste odhadl vy, ale zhruba deset až patnáct minut. Bohužel je ta restaurace od naší služebny dost vzdálená a hlavně je tam těch podniků víc. Ale nebojte, my je dostaneme. Tady mi podepište výpověď a můžete jít. Jakmile pachatele zadržíme a zajistíme ukradené předměty, dáme vám vědět."
Ten je ale drzej! Chtěl bych vidět jeho na mým místě, hrdinu. Podepisoval jsem papíry, když mě to konečně docvaklo. Kdy jindy už můžu zjistit něco víc než teď, když jsem sám byl svědkem toho, jak se to stalo? Líná huba, holý neštěstí, tak jsem se zeptal.
"Klidně se podívejte, pane, máte právo nahlédnout do spisu. Vidíte? Tenhle snímek nám přišel v 13,23 hodin a tyhle další s malým zpožděním."
Ty fotky byly něčím divný, ale nedokázal jsem z fleku přijít na to, čím. Poprosil jsem tedy, jestli by mi je nemohl stáhnout na můj starej tablefon. Za velkýho dohadování jsem nakonec obdržel výřez ze dvou snímků, kde jsem byl vidět pořádně jen já a z ostatních včetně kukláče leda záda.
Nezlobte se, ale jiné fotky vám dát nemohu," omlouval se strážce zákona. "Zákon o ochraně osobnosti platí pro všechny, to přece víte.
Další den jsem se znovu vrátil do sklepní restaurace. Teda lidí tam bylo jak much - zpráva se už rozšířila a lovci senzací se do restaurace hrnuli, jako by tam ty dva zakuklence měli vycpaný v kleci nebo naložený v lihu. Urval jsem si stejný místo jako minule a začal se pořádně rozhlížet. Hloubal jsem nad fotkama a očima střílel po místnosti. Divný. Ať jsem dělal, co jsem dělal, vycházelo mi, že některý snímky byly pořízený z police nad výčepním pultem, jiný zas odkudsi od podlahy, což nedávalo žádnej smysl. Kamery u země? Proboha proč? Přitom tu žádný ani nejsou - můj osobní identifikátor, co mám na zápěstí, je nejnovější typ, nabitej všema novinkama včetně pěkně drahýho Edgara. A ten by jakýkoliv sledovací či nahrávací zařízení střelhbitě hlásil. Mrknul jsem na něj pro jistotu znovu. Náramek si spokojeně mrkal zeleným písmenkem E na znamení čistýho prostředí. Moh včera blikat červeně? No, možný je všechno…
Zvednul jsem se a přešel k výčepnímu pultu. Objednal jsem si další pití a jen tak mezi řečí se pokusil zavést hovor na polici vzadu na stěně.
"Ne, pane, tady nebyl včera žádný přístroj," zasmál se vrchní. "To by to dopadlo. To je police naší Mišpule. To je kočka, víte? Ta by s nějakým přístrojem rychle zatočila. Ona mezi hosty moc nechodí, ale když je tu klid, ráda lehává na té polici. Vzadu ve sklepích je spousta myší, bez kočky by to tu nešlo." Ukázal na dveře za sebou, kde v dolní části zel otvor tak akorát pro průchod malého zvířete. "Dneska vpředu není, je tu na ni moc frmol," zasmál se ještě vrchní a už se věnoval dalším hostům.
Zklamaně jsem se vracel ke svýmu stolu, ten už ale zabraly nějaký ženský a vzrušeně švitořily. Kukláče na vás, baby zvědavý! Postavil jsem jim nedopitou sklenici pod nos a šel zpátky do redakce.
Nenapadlo mě ale vůbec nic. Prostě v hlavě duto. Nakonec jsem vstal a zašel za naším redakčním archivářem.
"Hele, kde bych našel ty fotky, co nám tehdy přišly k případu tý prezidentský kandidatury? Ten velkej skandál tehdy před rokem, úplatky, dohody, podrazy, co k němu přišly fotky do všech redakcí?"
Kolega na mě uštvaně pohlédl.
"Ty máš pocit, že mám málo práce? Já musím najít ilustrační fota asi k padesáti článkům a ty chceš takovouhle blbost? Hele, najdi si to laskavě sám, je to v archivu pod heslem Neprůstřelný."
Vrátil jsem se ke svýmu počítači a načetl složku, otevřel fotky a začal je pečlivě studovat.
Kdyby mě někdo sledoval druhej den, asi by si ťukal na čelo. Ta schůzka se tehdy konala v zastrčeným koutě jednoho městskýho parku. To místo fakt vybrali dobře. Rozhled široko daleko, pár laviček a jeden koš na odpadky, jinak jen keře. Stromy až hodně vzadu. Promítal jsem si těch pár fotek, co tehdy přišlo do redakce. Kandidát stál tady, foceno je to - no to mě podrž, to jako někdo visel támhle na tý borovici? Že by ochranka neměla okolí prošacovaný skrz naskrz? Tomu nevěřím. A že by si nevšimli, že jim nahoře na borovici dřepí někdo s foťákem? Tak tupý ty jejich hlídací gorily snad nejsou. Hm. Dron? Blbost. Vrčej mu motorky. Družice? Při tomhle úhlu fotky by musela viset hodně nízko a při její velikosti by musela bejt slepá nejen ochranka, ale i půlka světa.
Byl jsem v hajlu.
V tom pitomým parku jsem byl nejmíň pětkrát.
V tom ještě pitomějším baru taky a stejně nemám v ruce nic. Jen fotky z divnejch úhlů. Nebejt toho, že podle těch fotek vážně policajti odhalujou kdejakou špínu, měl bych z toho všeho akorát tak pocit, že si z nás někdo utahuje. Z tohohle teda sólokapr fakt nebude. Seděl jsem sklesle na tý inkriminovaný lavičce a zíral na ten vysokej strom. S tímhle jsem opravdu před šéfa předstoupit nemohl, to bych asi nestih počítat ani schody, ani zuby. No nic, Orty, říkal jsem si, zanech planejch nadějí a sypej domů. Za tou chimérou se honí už jen pár bláznů a ty. Trápíš se tím už tak dlouho, kašli na to a běž si užívat života. Zvedl jsem se k odchodu.
Toho chlápka jsem si prvně vůbec nevšiml. Sotva jsem ho zaslechl.
"Dobrý den, měl byste na minutku čas?"
Tos uhád, bobečku, neměl.
"Ne, dík, pojištěnej už jsem a pračku nepotřebuju," odpálkoval jsem ho. Chlápek se ale nedal.
"Viděl jsem, jak to tu prohledáváte. Vím, co hledáte. Víte, možná bych vám mohl pomoci. A pak byste zas třeba mohl pomoci vy mně."
Obrátil jsem se. Byl zvláštní. Ne, byl divnej. Fakt. Bledej obličej, velký tmavý oči, věk se nedal se odhadnout, chvílema vypadal mladě, chvílema na sto let. Oblečenej jak z béčkovýho filmu, dlouhej kabát, tmavý džíny, lehký strniště na obličeji, no vylézt na plátno, tak ze sebe fanynky rvou spodní prádlo v cukuletu.
"Prosím? To jste mluvil ke mně?" Umím mluvit jak největší slušňák, když je zapotřebí. A před tímhle chlápkem jsem se ostýchal mluvit, jak mi zobák narost, ani nevím proč. "Jak asi můžete vědět, co tu hledám?"
"Vím," řekl prostě cizinec. "Už delší dobu vás sleduji. Víte, potřebuji někoho, jako jste vy. Někoho s nezatíženým myšlením, někoho, kdo je zvědavý, ale zároveň dokáže pochopit i věci, které se prostě jen tak pochopit nedají. A mám pocit, že jste dospěl do stadia, kdy už jste schopen to poznání přijmout."
Zíral jsem na něj jak tele na nový vrata. Sledoval? On mně sledoval? No to si dělá kozy, ne? Jak sledoval? Co si myslí? Si hraje na FBI nebo co?
"Co si to dovolujete?" vyjel jsem na něj. "Okamžitě mi dejte pokoj! Nepřeju si, aby mě kdokoliv sledoval, rozumíte? Nechci s váma mít vůbec nic společnýho!" Obrátil jsem se a mazal pryč. Chlápek se ale nedal. Držel se za mnou a furt do mě hučel.
"Děláte chybu, pane. Chcete přece vědět, jak se do policejních složek dostávají zprávy o zločinech, korupci a tak dále, ne? A já vám to mohu prozradit!"
V tý chvíli jsem toho měl právě tak akorát.
"Vážený pane," otočil jsem se a začal jsem mluvit opět téměř spisovně, a když já mluvím spisovně, tak to už to ve mně opravdu vaří: "Nevím, kdo jste a z jakého důvodu vás sem kdo poslal, ale já opravdu nemám zájem zesměšnit se v nějakém vašem připitomělém pořadu, či odkud jste. Já vám na vějičku opravdu neskočím. Tuhle věc řeší největší mozky na světě a neví si s ní rady. A vy si myslíte, že vám uvěřím, že k tomu všemu máte klíč?
"Děláte chybu, pane Orty," pronesl cizinec.
Do hajzlu, on ke všemu zná i moje jméno! Znovu jsem se nadechl, tentokrát mu to teda dám sežrat i s kostma.
"Počkejte," zvedl cizinec ruku a mně tak nějak zůstala slova trčet v krku.
"Rozmyslete si to," pokračoval. "Znovu a naposled vám nabízím možnost, že budete moci zjistit, jak je to s těmi zprávami, které dostávají policisté. Jestli chcete odpověď, přijďte zítra do Centrparku. Ke staré oranžerii, je zastrčená úplně vzadu, u vchodu ze západní strany. Slibuji vám, že se opravdu nebudete nudit."
"Vy jste fakt magor," bylo to jediný, na co jsem se zmohl. Obrátil jsem se k němu zády a šel pryč, co nejdál od toho blázna. Jen jsem se ohlídnul, jestli mě zas nepronásleduje, a strnul jsem. Nikde nikdo. Kam se, kruci, vypařil? Přece za tu chvilku nemohl stihnout doběhnout za stromy?
Tu noc jsem toho moc nenaspal. Rázoval jsem po pokoji a přemejšlel. Stokrát jsem se ujistil, že nikam nejdu. Po stoprvý jsem vyhrabal tablefon a vyhledal západní kout Centrparku. Samozřejmě, oranžerie nikde. Po stopátý jsem ale v historii našel, že oranžerie tam stávala. Hm. Po stopadesátý šestý jsem se rozhodl, že uvidím ráno, a zapadl konečně do peřin.
Den byl celej na levačku. Nic mi nešlo. Furt jsem váhal, jestli mám nebo nemám do toho zatracenýho parku jít a všechno se mi pod rukama bortilo. Když jsem nakonec ještě omylem poslal nedodělanej článek o prodloužení metra do jakýhosi prdelákova celý redakci, vypnul jsem raděj tablefon a odkráčel, abych nenadělal ještě větší národohospodářský škody.
Jestli je to nějaká sranda a ten chlápek je nastrčenej, tak to abych pak chodil kanálama, dumal jsem. To už mě nevezmou ani v Listech z Horní Dolní. Jenže jestli ne… Bloumal jsem městem, a aniž jsem chtěl, octnul jsem se najednou u toho vchodu do Centrparku, který mi neznámý popsal. No tak když už tu jsem… Vešel jsem dovnitř a hledal tu zatracenou oranžerii.
"Tak vám to přece jen nedalo," ozvalo se z ničeho nic za mnou. Leknutím jsem až nadskočil. Byl bych přísahal, že před chvilkou tam nikdo nebyl! Můj včerejší neznámý tu ale teďka stál, stejnej kabát, stejnej pohled.
"Rozmyslel jste si to? Opravdu? Tak pojďte. Nezapínejte tablefon. Stejně byste na něm nic nenašel. Nakonec sám pochopíte, že ten příběh nepatří do novin."
Pokynul rukou, jako by mě zval za sebou, a bez ohlédnutí se protáhl mezi dvěma keři. Zůstal jsem tam stát jak zaraženej prd, ukazovák nad tablefonem. No dobrá, tak když už jsme se teda potkali… Prolezl jsem se mezi těma pichlavejma keřema za ním a zůstal stát s otevřenou hubou. To snad není možný! Dyk jsem chodil kolem dokola jak pešek a nikde žádná budova vidět nebyla! A za ty dva mizerný křáky se přece nemohla schovat!
Neznámý už zmizel uvnitř, přiklapnul jsem teda čelist a šel za ním. Moh jsem si ale ušetřit práci a hubu nechat otevřenou, protože čelist zas hned putovala dolů.
Oranžerie byla starej, obrovskej skleník, směrem vzhůru mírně zkosenej, boční strany vyzděný. Vnitřek byl zaplněnej obrazovkama. Visely v prostoru kdoví na čem, míhaly se na nich domy, pokoje, lesy, louky, až oči přecházely. Muž v tmavým plášti mě zavedl doprostřed, kde to vypadalo jako v ne moc povedeným obýváku, a nabídl mi křeslo.
"Tady to všechno začalo a tady, jestli nepomůžete, to taky všechno skončí," začal tajemně. "Myslím ale, že nejdřív bych se měl představit," dodal. "Říkejte mi Ab Mundi."
Zíral jsem jak u vytržení na obrazovky, takže mi jeho slova došla až po chvíli.
"Ab Mundi? Hm… latina?" Vyhrábnul jsem zbytky vědomostí: "Něco jako jiné světy? Ale to by mělo být správně Ab Mundo, ne?"
Muž se usmál. "Chytrý. Máte pravdu, ale mně Ab Mundi zní lépe, tak jsem si to upravil. Vím, že to ve vašich očích bude vypadat šíleně, ale já jsem opravdu z jiného světa. Sem na Zemi jsem se dostal před několika roky omylem. Nevyšel pokus. Bránu času jsme otevřeli chybně, špatné výpočty i předpoklady. To se stává, ale nepočítali jsme s tím, že budeme až tak mimo. A tak jsem trhlinou v čase prošel sem, do téhle opuštěné oranžerie. Mohl jsem dopadnout hůř. Zhmotnit se ve skále nebo někde v černé díře, co já vím. Ať tak či onak, osud mi byl nakloněn a já jsem náš namyšlený pokus přežil. Trvalo mi nějakou dobu - asi dva vaše roky -, než jsem se zorientoval a zjistil, co s tím mohu udělat."
Odkašlal si, vzal do každé ruky sklenici, jen tak napřáhl ruce do prostoru a sklenky se začaly plnit jakousi tekutinou. Jednu z nich přede mě postavil. Whisky. Zíral jsem na ni jako puk a v hlavě mi začala vířit myšlenka, že jsem se asi opravdu zbláznil.
"Víte, váš svět je hrozný," pokračoval neznámý. "Hlučný. Nevoní. A lidé… je tu spousta obyčejných, normálních lidí. Ale pak jsou tu lidi dravci. Zlí dravci. A když jsem zjistil, že konstelace k tomu, abych se mohl pokusit vrátit zpět, bude až za dalších pár let, začal jsem se nudit. No a vedlo to k tomuto," mávl rukou kolem sebe.
Připadal jsem si jak ve špatným snu. Seděl jsem konsternovaně na kraji křesla a snažil se pochopit, co mi to ten chlápek říká. Cizí světy? Časový brány? Jeden z nás je buď cvok, nebo je to všechno nějaká zinscenovaná šou, na konci který vyskočí z nejbližší skříně krasavice s nápisem - Dostali jsme vás, jste ve Skryté kameře! - či jak se ta šílenost jmenuje. Protože tohle se normálně nestává, po naší planetě nepochodujou mimozemšťani, nota bene jako správnej mimozemšťan by měl mít aspoň tykadla nebo bejt zelenej a já fakt nejsem ani Superman, ani Pavoučí muž, prostě tohle všechno je špatně.
"Je vám dobře?" zeptal se muž. Napil se ze své sklenky a postavil ji zpět. "Bude hůř, pane Orty. Budu po vás chtít, abyste uvěřil tomu, že jsem mág. Opravdový mág. Ne kouzelník jako ti vaši, co si vše připraví předem a jen lidi ošálí. Mág, který čerpá ze syrové magie. Tady jí sice moc není, ale pro jednoho je to až až."
Konečně jsem se probral. "Ne, ne a ještě jednou ne," zaskřehotal jsem. "Tohle přece není možný. Nejde brousit časem sem a tam. Magie není. A správnej mimozemštan je minimálně zelenej a má tykadla. Tohle je sranda, že jo? Tak ať už přijde ten chlápek ze štábu, zajuchá, jak jsem vám skočil na špek, a vysvobodí mě. Ano, přiznávám, dostali jste mě. Ale stačilo. Jdu domů, tam se opiju, jak zákon káže, a na všechno zapomenu. Hlavně mi řekněte, kdy to budete vysílat, abych stihl včas vyhodit holovizi z okna." Vstal jsem a zvedl se k odchodu.
Ab Mundi jen mávl rukou a najednou jsme stáli po kotníky zabořený v teplým písku, pár metrů od vln moře. Horký vítr přinášel slanou vůni a nad hlavou nám řvali rackové. Ani jsem se nestačil leknout a ten člověk mávl rukou znovu a stáli jsme na vrcholku vysoký hory, kde byla zima jak v Rusku, zabořený po kolena ve sněhu. Po třetím mávnutí jsem zjistil, že stojím na vrcholu Eiffelovy věže a koukám na Paříž.
"Jak moc mám, pane Orty, pokračovat, než vás přesvědčím, že opravdu nejsem jen obyčejný blázen? Co mám udělat, abyste mi uvěřil?"
Nikdy jsem nikomu nepřiznal, jak šíleně se bojím výšek. Svíral jsem křečovitě zábradlí a snažil se nečumět dolů.
"Domů," zaúpěl jsem. "Domů!"
Neznámý se usmál a rázem jsme oba stáli v mým bejváku. Zhroutil jsem se do křesla. Je to jistý, normálně mi hráblo. Nebo ne?
"Nechtěl jsem vás vyděsit," omlouval se Ab Mundi. "Já jen opravdu potřebuju, abyste mi uvěřil. Nemohu vás vzít do vesmíru, tam byste mi nejspíš umřel, ale snad vás má malá demonstrace přesvědčila. Nebo by opravdu pomohlo, kdybych byl zelený a měl tykadla?" podíval se na mě po očku. Potom ho ale konečně napadlo lepší řešení a nalil mi z mých vlastních zásob pořádnou dávku ginu.
Když mi do krku vklouzl třetí panák, konečně jsem se uvolnil.
"Přesně to jsem potřeboval," usoudil jsem. Zul jsem si botu, obrátil ji podrážkou nahoru a na koberec se vysypal zlatavý písek.
"Ach bože. K čemu jsem se to sakra přimotal?"

--------------------------

Povídka ještě nekončí, pokračujte v dalším čtení.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
*************************************************************************************

KattyV a Regi prohlašují:
Na našich stránkách často najdete fanfiction příběhy ze světa Harry Pottera.
Všechna práva na postavy, které jsme si nevymyslely samy, jsou vyhrazena J. K. Rowlingové,
které tímto děkujeme za to, že nám dala svět, ve kterém si můžeme hrát.


14.1.2014