ABYSTE U NÁS NEBLOUDILI A JEDNODUŠE NAŠLI JAKOUKOLI POVÍDKU NEBO ČLÁNEK, JE TU PRO VÁS




A CO NOVÉHO VÁM ŠÍLENÉ ŠUPLE NABÍDNE PRÁVĚ TENTO TÝDEN?

PONDĚLÍ: Útočiště (fanfiction příběh na pokračování) od Danae
ÚTERÝ: Věda ve sto slovech od JJ
STŘEDA: Hotel u devíti koček od Tory
ČTVRTEK: Malfoyovské střípky od Martian
NEDĚLE: Severus a Megan od Katty

Vše je bohatě ilustrováno kolážemi KattyV

*************************************************************************************

Kapitola čtyřicátá čtvrtá: Dream on

4. prosince 2015 v 12:10 | Richenza |  Bless the Child: Kniha čtvrtá - BÍLÝ JEZDEC

Stůjte na cestách a vyhlížejte,
ptejte se, kde je dobrá cesta
a vydejte se po ní
a vaše duše naleznou klid.
(Jer 6,16)

Písničku si můžete pustit zde.

Kapitola čtyřicátá čtvrtá: Dream on

Every time that I look in the mirror
All these lines in my face gettin' clearer
The past is gone;
It went by like dusk to dawn
Isn't that the way?
Everybody's got their dues in life to pay

I know nobody knows
Where it comes and where it goes
I know it's everybody's sin;
You got to lose to know how to win.

Half my life's in books' written pages,
Live and learn from fools and from sages
You know it's true,
All the things
Come back to you.

Sing with me,
Sing for the year,
Sing for the laugh and sing for the tear.
Sing it with me
If it's just for today,
Maybe tomorrow the good Lord will take you away.

Dream on, dream on, dream on,
Dream yourself and dream come true.
Dream on, dream on, dream on,
Dream until your dream come true.
Dream on…

Aerosmith

Bradavice; 28. prosince 2012 (tentýž den)

Rozhlížel se po opuštěné koleji. V celém hradu zůstalo jen šest studentů, ale nikdo ze Zmijozelu. Jen on. A byla tu i Furtuna s Dorinem, samozřejmě, ale ti dnes byli na návštěvě babičky Molly. Furtuna mu nabízela, aby se tam vypravil s nimi, ale on odmítl. Ne, že by nechtěl vidět Molly. A Harryho, Albuse, Lily… Ale potřeboval být sám. Proto odešel do prázdné koleje, i když nejen proto.
Znovu si vybavil, co se tu stalo před týdnem. Viděl zraněné oči Gila a Madoca, když si uvědomili svou situaci. Pálilo to doteď. Burke, Mortonová, Rowleová, Montague, Nott, opakoval si jejich jména. A hlavně Burke, vybavil si, jakou zlobu a strach našel v jeho mysli. A i on k němu pocítil takový příval nenávisti, že ho to až ochromilo.
Potřásl hlavou, na to nebyl čas. Nemá význam vracet se, smysl však má pokusit se tomu do budoucna zabránit. Učinil se odpovědným za své následovníky, a této povinnosti musí dostát.
Vytáhnul hůlku a pustil se do práce. Ze své ložnice vystěhoval Scorpiuse Malfoye, Ethana Talkalota a Brana Vaiseyho. Po chvilce váhání ponechal na místě věci Erica Suttona. Sice se přátelil s Branem a Ethanem, stál však vždy poněkud stranou, a spíše se bavil s Willem Silverem. Mohl by ho získat na svou stranu. Kdyby ho požádal… Ale ne, zavrtěl pro sebe hlavou, nepožádá. Nikoho nepožádal, s výjimku Averyho trojlístku, ale to byla docela jiná situace. A tak to zůstane. Kdo má přijít, přijde sám. A Eric přijde, tím si byl téměř jist. Potřebuje jen víc času. Na uprázdněná tři místa přestěhoval věci svých tří chráněnců z prvního ročníku - Gilberta, Madoca a Delwyna. Změny udělal i ve dvou ložnicích, které obklopovaly tu jeho - k Averymu, Rahmanovi a Flintovi nastěhoval bratry Bletchleyovy, druhou vyhradil dívkám. Po chvilce váhání se vrátil do své ložnice k lůžku Erica Suttona a vyměnil jej za Harolda Jacknifea. Pokud jej Eric bude chtít následovat, cestu si najde i tak. A Harold by neměl zůstat osamocen.
"Nechceš mi říct, kam všichni mizí, mladý muži? A proč jsi nepřišel rovněž za mnou?" ozval se za ním poněkud přízračný, temný hlas.
Joshua se otočil a spatřil vážnou, bledou tvář Krvavého barona.
"Odpustíš i mně?" pokračoval baron ponuře.
"Já?" ustoupil o krok Joshua. "Proč já?"
"Ostatním jsi odpustil."
"Ostatní odpustili sobě."
"Říkali něco jiného," zavrtěl průsvitnou hlavou duch.
Joshua sešel po schůdcích do společenské místnosti a usadil se na kožešinu z ledního medvěda před krb. Pokynul i duchovi. "Povídej."
"Zavraždil jsem," začal Krvavý baron hlasem, který zněl jako ze záhrobí. Což ve skutečnosti byl; Joshua si znovu uvědomil, jak nepřirozená přítomnost duší zemřelých v tomto světě je. Ostatně zde téměř nikdo už nezůstal, jen Krvavému baronovi se vyhýbal. Bylo to od něj nespravedlivé, to si uvědomoval. A zbabělé. "Spáchal jsem ten nejhorší zločin, za který je možný jediný trest," pokračoval duch. "Je tak snadné zabít, byl to jen okamžik. Jeden pohyb rukou, který nelze vzít zpět. Zabil jsem dívku, kterou jsem miloval."
"Já vím," přikývl Joshua. "Helenu z Havraspáru."
"Jak to víš? Nikomu jsem to nevyprávěl."
"Ne, to skutečně ne," odpověděl Joshua. "Řekla to ona. Harrymu Potterovi."
"Než odešla," odtušil ponuře duch.
"Než odešla," přikývl Joshua.
"Odpustila mi?"
"To nevím. Harry o tom nic neříkal. Ale ona tu nezůstávala kvůli tobě. Potřebovala odpustit sobě."
"Proč?" nechápal Krvavý baron. "Byla mladá. Krásná, nevinná… Ona byla jako… jako poupě růže. Nevěřím, že by potřebovala odpuštění."
"Její matka ti tehdy nic neřekla, když tě pro ni do Albánie posílala?"
"Byla zroněná žalem a starostí o ni. To snad nestačí?"
"Stačí," souhlasil Joshua. "Pokud ti nic neřekla, není důvod, abych o tom mluvil já."
"Miloval jsem ji. Zabil jsem ji z lásky, protože… Nechtěla se mnou odejít. Přemlouval jsem ji. Ponížil jsem se. Prosil jsem ji, žadonil jsem jako holobradý panoš, poklekl jsem si před ni… jen se otočila a odcházela."
"Zabil jsi ji kvůli poraněné pýše," podíval se na něj upřeně Joshua. "Ne kvůli lásce. Láska nezabíjí, barone. Pýcha ano."
Krvavý baron sklopil hlavu a mlčel. Joshua ho nerušil, věděl, že tohle si musí vyřešit sám. Nikdo jiný to udělat nemůže.
"Myslel jsem, že mi odpustí. Tisíc let na to měla. Tisíc let se mi vyhýbala. Ani nevím, jestli věděla, co všechno jsem pro to udělal. Ona mě nikdy vidět nechtěla. Nejspíš mne nikdy nemilovala."
"Nebyla její povinnost tě milovat."
"Požádal jsem ji o ruku. Políbil jsem jí… políbil jsem jí dokonce její střevíček… to jsem ještě nikdy nikomu neprozradil," řekl tiše duch. Nyní nezněl hrozivě, spíš udiveně, nechápavě. Zraněně.
"Zranila tvou pýchu. To už jsi říkal."
"Litoval jsem toho. Téměř okamžitě. Potrestal jsem se, tutéž zbraň, kterou jsem zavraždil, jsem obrátil proti sobě."
"A tím si myslíš, že jsi to napravil? Tím, že jsi unikl spravedlnosti?"
Krvavý baron se zamračil, po krátkém zaváhání však pokračoval, jako by Joshuu neslyšel. "Kál jsem se. Tisíc let neminulo jediného dne, abych nelitoval. Jediného dne, kdy jsem se netrestal."
"Proto nosíš ty řetězy?"
"Ano," přikývl baron. "Tisíc let je nosím. Tisíc let se trýzním… myslíš, že je to dost?" zeptal se a v jeho hlase Joshua rozpoznal dychtivost.
"Myslíš si ty, že je to dost?"
"To mi řekni ty, ty to musíš vědět."
"Já?" nakrčil čelo Joshua. "Proč?"
"Protože jsi… nejsi snad tím, na koho jsme čekali? Tlustý mnich říkal, že jsi. Než šel dál."
"Co říkal bratr Damianus?"
"Že jsi tím, kdo nás všechny zachrání. Že ztratil víru, že se vrátíš, ale vrátil ses. A že můžeš pomoci i mně. Nevěřil jsem mu. Bál jsem se mu věřit."
"Abys nebyl zklamán. Zklamaní můžeme být jen tehdy, když něco očekáváme. A ty ses rozhodl neočekávat. A přece jsi přišel."
"Čekal jsem, že přijdeš za mnou. Za ostatními jsi přišel. Proč za mnou ne?"
Tentokrát nedokázal odpovědět Joshua.
"Má provinění jsou vážnější, vím," přerušil ticho Krvavý baron. "Nepřišel jsi za mnou, protože ses obával, že mně odpustit nedokážeš. Vražda se odpustit nedá."
"Už jsem ti říkal, že nejde o mé odpuštění," odpověděl téměř podrážděně Joshua.
"A čí? Nejsi snad tím, o kom hovořil Tlustý mnich? Vyvoleným? Zachráncem duší? Musíš jím být, proč bys jinak dělal to, co děláš? Ty je posíláš dál. Děláš to, nepopírej to."
"Nepopírám," řekl Joshua rozpačitě. "Ale… já přece nevím, kým jsem!" vykřikl. "Jak to můžu vědět? Nikdo to nemůže vědět, ani bratr Damianus ne."
"Skutečně?" upřel na něj své přízračné oči duch. "Pomoz mi, Joshuo."
Joshua pomalu přikývl. "Nikdy jsem nikomu neodmítl pomoc. Bojíš se jít dál, protože jsi zavraždil z nízkých, a vlastně i dost hloupých pohnutek. Protože jsi zavraždil dívku, kterou jsi miloval; ta vražda tě tíží dvojnásob. A že jsi svůj zločin nijak nenapravil - ne, nepřerušuj mě, to, že jsi se zabil, nebyl trest, ale únik - nikdy jsi nenašel odvahu říct její matce, co se stalo, nikdy jsi nenašel odvahu čelit následkům svého činu, nijak ses jej nesnažil napravit."
"Ale-"
"Říkáš, že jsi litoval. Ale řekl jsi to někdy někomu? Vyznal ses z té vraždy a litoval jsi jí veřejně? Snažil ses napravit následky nebo je aspoň odčinit tím, že bys pomohl někomu jinému? Ne. Nosíš někdy své řetězy, a nosíš je viditelně a stavíš je na odiv - dívejte se, jak lituji! Jak trpím! Ale nepomáháš, nemáš s nikým soucit. Máš být ochráncem zmijozelské koleje. Ochráncem, ne strašákem! A přitom se tě studenti bojí. Tvých výbuchů zlosti, tvé krutosti, tvé nevypočitatelnosti. Nemám pocit, že skutečně lituješ, barone."
"Lituji," zašeptal baron. "Ty řetězy… to je mé pokání. A není to jen navenek, cítím svou vinu… Mám je nosit pořád?"
"V tom to není! Stále nic nechápeš!" zavrtěl prudce hlavou Joshua. "Pokání, ano, pokání může zahrnovat i trest. Ale hlavně lítost, ovšem upřímnou, skutečnou lítost. Musíš odsoudit to, co jsi udělal-"
"Odsoudil jsem to! Odsoudil jsem sám sebe k smrti! A litoval jsem, neřekl jsem ti to?"
"Ne! Tvrdil jsi, že jsi zavraždil z lásky, a bylo to z pýchy. Jak můžeš skutečně litovat, když ani sám sobě nepřiznáš skutečný důvod? Ve skutečnosti lituješ jen sebe - za to, že tě Helena přiměla spáchat zločin."
Krvavý baron neodpovídal.
"Musíš pochopit a odsoudit svou pýchu. A tedy ji dále neprojevovat - a já tě znám jako pyšného. Stále jsi pyšný, barone! Nic jsi za těch tisíc let nepochopil, nepoučil ses z toho. I ty řetězy nosíš pyšně! Odsuď svou pýchu, opusť ji. Nepřipomínej to, že tě Helena vyprovokovala - protože to nijak s tvou vinou nesouvisí. Kroť hněv a chovej se pokorně. Pomáhej. To je má rada."
"Pro mě tedy není odpuštění?" vstal Krvavý baron a tyčil se nad stále sedícím chlapcem. Joshuovi připadal snad ještě větší než jindy. Ale nezalekl se ho, už se ho nebál.
"Je. Až splníš to, co jsem ti řekl. Pokání není jen trestem. Nemá mířit jen do minulosti, ale má napomáhat budoucnosti."
"Jsem mrtvý. Proč bych měl pomáhat budoucnosti živých?"
"Sám sis zvolil být s živými. Můžeš jim pomáhat, a proto i musíš, pokud chceš odčinit svůj zločin. Znovu ti to říkám: pochopení, pokora, služba druhým a soucit s druhými. Chápeš to už?"
"Proč bych tě měl poslouchat? Vždyť ani sám nevíš, jestli to bude k něčemu."
"Sám jsi za mnou přišel. Byla to tvá volba, a tvá volba bude, jestli mě poslechneš. Říkal jsem ti, že se musíš smířit především sám se sebou. Tisíc let se o to pokoušíš a tisíc let jsi to nedokázal. Protože to nebyla skutečná lítost, ty tvé řetězy, kterými tak pyšně chrastíš po chodbách Bradavic. Ty sám to přece cítíš." Joshua unaveně zavřel oči a dál si jej nevšímal. Neměl, co by mu více řekl.
Krvavý baron neodpovídal. A když Joshua po několika minutách oči otevřel, nebyl tam.
A Joshua si vzpomněl na Willbura Burkea a na svou nenávist k němu. Kde vůbec našel tu drzost něco takového baronovi vyčítat? Byl snad jiný? Ne. On si také namlouval, že útok na Madoca a Gila ho rozzlobil pro to, že si to nezasloužili… pro to, že to byl podlý a zákeřný útok na chlapce, kteří ke všemu přistupovali s dychtivostí a úžasem. To všechno byla samozřejmě pravda. Ale ne celá. Především byla zasažena jeho pýcha. To bylo to, co jej pálilo - ponížení Madoca a Gila byl políček do jeho tváře. Proto cítil takovou nenávist, že by snad byl schopný i zabít, kdyby tu Burke v tu chvíli byl. Pýcha. Ten starý cit, který se tak rád nazývá hrdostí a v tomto převleku se tváří jako ctnost.
Krvavý baron měl pravdu - je tak snadné zabít, a tak nesnadné odpustit. Nebylo na něm, aby odpouštěl Krvavému baronovi, ale Willburovi Burkeovi odpustit mohl, alespoň to, čím se provinil vůči němu. A měl by to vysvětlit i Gilovi a Madocovi, to bude nepochybně ještě těžší. Měl by se o to pokusit, vždyť sám věděl, že Burkeova nenávist není bez příčiny. Je na něm, aby ten zhoubný kruh přeťal.

………………

Londýn, Buckinghamský palác; téhož dne

"Myslel jsem, že byste to měla vědět první, Vaše Veličenstvo," přerušil Evandrus Virdee ticho, které muselo trvat už nejméně dvacet minut.
Eleanor otevřela oči. Neplakala, nehroutila se, dokonce se ani nezachvěla. Po celou dobu stála bez hnutí, její tvář, zbledlá a vážná, mu připomínala mramorovou sochu. Byla královnou celým svým životem, celou svou duší; osobní život byl pro ni vždy až na druhém místě. Ale byla i matkou, která právě ztratila jediného syna.
"Měla jsem jet já, příteli," odpověděla a posadila se. Jen tíha, s jakou dosedla, prozradila, co musela prožívat.
"Neměl jet nikdo, paní," odpověděl Evandrus Virdee.
"Já vím, že jste nás varoval. Ale vaše informace byly příliš nekonkrétní, abychom si mohli dovolit opomenout svatbu lucemburského následníka trůnu. Můj syn byl plně o riziku informován, a jeho paní také. Rozhodli se, jak se rozhodli."
"Proto nechal chlapce doma."
"Ano. Už to by mohlo být vyloženo jako urážka, ale Edward a George byli omluveni pro náhlou nemoc. Stejně jako já."
"Britská koruna má stále následníky. Ovšem i nadále jsou ohroženi, Vaše Veličenstvo."
"To mi je jasné," přikývla královna a znovu se odmlčela. "Jsou ještě tak malí!" zavrtěla po chvíli hlavou.
"Země vás potřebuje."
Ozvalo se zaklepání. Královna strnula, pak na chvíli zavřela oči. Byla vyčerpaná - smutkem, který se rozhodla nedávat najevo, starostmi, které na jejích ramenou ležely, odpovědností za lid, kterou nikdy nepřestala cítit, bez ohledu na spíše jen ceremoniální postavení konstitučního monarchy.
"To je nepochybně pan Littlejohn, můj tajemník, pane Virdee," řekla tiše. "Prosím, zjistěte, co chce. Jistě by mne nerušil bez příčiny."
Evandrus vstal. Bylo to poprvé, co jej královna něčím takovým pověřila - jeho občasné návštěvy dosud zůstávaly zcela utajeny. Otevřel dveře, za nimiž uviděl nevěřícný obličej vysokého postaršího muže. Výraz překvapení, který nepochybně považoval za nepatřičný, však královnin tajemník okamžitě skryl.
"Vyřiďte Jejímu Veličenstvu, pane…" odmlčel se, ale na tak krátkou chvíli, že si ani Evandrus nebyl zcela jist, zda skutečně očekával, že se mu představí, "že je tady pan premiér. Má pro ni velmi závažné zprávy."
Evandrus přikývl, tiše zavřel dveře a vrátil se ke královně. Ta seděla stále zcela bez hnutí, v ruce šálek s čajem, z kterého se snad vůbec nenapila, oči opět zavřené.
"Slyšela jsem," řekla konečně.
"Nemusíte ho přijímat, Vaše Veličenstvo. Nemyslím si, že vám chce říct něco, co byste už nevěděla. A opatření… jistě to počká i do zítřka."
"Přijmu ho hned," odpověděla královna. "Prosím, zařiďte to. A zůstaňte, je na čase, abyste se s panem Greenjoyem seznámil. Hned poté si promluvím s princi, ať to pan Littlejohn zařídí, prosím."
"Jistě, Vaše Veličenstvo," uklonil se lehce Evandrus.
Za několik minut si už prohlížel tvář britského předsedy vlády. Přestože jeho vlasy už byly prošedivělé, měl stále v obličeji něco chlapeckého, snad kvůli nezvykle modrým očím. Působil nevinně, trochu rozčepýřeně, téměř až hravě, což byl důvod, proč mu nikdy příliš nedůvěřoval. Nedokázal si ho představit jako vůdce bránícího zemi ve válce. Nyní, když ho poprvé v životě viděl tváří v tvář, si musel svůj názor poupravit. V Hughovi Greenjoyovi byla skrytá síla. Téměř proti své vůli mu začal důvěřovat.
"Už jsem informována, pane premiére," promluvila královna první.
"Dovolte mi vyjádřit upřímnou soustrast, Vaše Veličenstvo. Je to neštěstí pro celou zemi."
"Je to neštěstí pro celou Evropu, a snad i pro celý svět," odpověděla královna. "S panem Virdeem se ještě neznáte?"
"Neměl jsem dosud tu čest, Vaše Veličenstvo," podíval se premiér zvědavě na Evandruse. Měl opravdu zajímavé oči.
"Pan Evandrus Virdee, protějšek a blízký spolupracovník pana Finche. Vede kouzelnickou složku mých tajných služeb. O čarodějích jste již nepochybně slyšel."
"Ano," polkl Hugh Greenjoy. "Setkal jsem se svým utajeným ministrem. Minulý týden. Těší mne, pane Virdee," podal mu ruku. "Takže další kouzelník. Ne, teď už mě taková maličkost jako vystoupení z plamenů a levitace předmětů nepřekvapí. Čím se předvedete vy?"
"Nemyslím, že by bylo nutné dokazovat, kdo jsem," odpověděl Evandrus a ruku přijal, aniž dal najevo překvapení či rozladění. Hugh Greenjoy byl ve funkci již téměř dva měsíce - a dosud bylo zvykem, že ministr čar a kouzel předsedu mudlovské vlády navštívil bezprostředně po jeho či svém jmenování. Rozhodně by však nebylo vhodné autoritu Cormaca McLaggena jakkoli zpochybňovat. "Předpokládám, že vás pan ministr McLaggen informoval o tom, kdo je v pozadí toho všeho, pane premiére."
"Mluvil o nějakém Hellerovi, který si říká Wulf, a možná je to nějaký Greenwald, který před lety umřel v kouzelnickém vězení. Poté co řídil z pozadí druhou světovou válku. Nic, co by mohlo kohokoli překvapit," ušklíbl se a působil trochu šaškovsky. Nepřiměřeně situaci, v níž se ocitl.
"Omlouvám se, Vaše Veličenstvo," zvážněl Greenjoy, nepochybně si uvědomil nevhodnost svého chování. "Je to pro mě všechno ještě nové. Zní to příliš fantasticky. Což neznamená, že to nemůže být pravda."
"Obávám se, že to skutečně pravda je, pane premiére."
"Konzultoval jsem již amerického prezidenta - chci svolat Radu bezpečnosti, ovšem…" odmlčel se.
"Jsou nepochybně proti," dopověděla královna.
"Jak to víte?" zeptal se překvapeně premiér. "Vždyť to není vůbec logické!"
"Pokud se vám něco zdá nelogické, pane premiére, znamená to, že máte stále ještě nedostatek informací," odpověděl místo Eleanor Evandrus.
"A vy ty informace máte?" otočil se k němu Greenjoy. Nepůsobil však dotčeně, spíše udiveně. "Ten váš Heller, nebo jak říkáte Greenwald, má snad pod kontrolou i USA?"
"Grindelwald," opravil Evandrus Virdee premiéra. "Gellert Grindelwald. Ne, nemyslím si, že má pod kontrolou Spojené státy, alespoň prozatím ne. Ovšem mám konkrétní informace o tom, že se stýká s Martinem Schneiderem."
"Tajemník skupiny Van Den Berg, jistě, nejoblíbenější konspirační teorie," ohrnul horní ret Greenjoy. "Na zlovolná spiknutí nevěřím."
"Nevěřte. Pokud si myslíte, že je to otázka víry či nevíry a že vaše víra či nevíra na věci cokoli změní. Politici se spikávají, pane premiére. Je to jejich práce. Jinou nemají. Jestli se spikávají zlovolně, nebo dobrodějně, to už je jiná otázka. I my se tu teď spikáváme. I vy jste se musel spikávat, abyste se dostal tam, kde jste nyní. Já se dlouhá léta spikávám s Jejím Veličenstvem, když o našich setkáváních dodnes nikdo nevěděl, díky spikávání s panem Finchem jsme spojenými silami obou služeb Jejího Veličenstva dokázali zabránit řadě útoků po Černém pátku. Hnutí Van Den Berg existuje. Můžeme diskutovat o jejich cílech, o jejich akceschopnosti, o jejich skutečné moci. Ale přesvědčení, že je to jen konspirační teorie, lze odmítnout, neboť velmi přesvědčivých důkazů je na tisíce, stejně jako důkazů o existenci dalších organizací, které se snaží ovlivňovat společenské dění, aniž by se s tím veřejně svěřovaly."
"Potřebujeme Spojené státy," prohlásila královna. "Použijte veškeré nástroje, abyste je přesvědčili. Pokud bude potřeba, rozjedu se tam sama. Pane premiére, dovolím si vám doporučit, abyste naslouchal spíše panu Virdeemu než panu McLaggenovi; doufám, že tuto radu staré ženy přijmete. A nyní mne, prosím, omluvte," vstala a Evandrus i Greenjoy ji hned napodobili. "Chci se setkat se svými vnuky."

………………

Doupě; 30. prosince 2012

"Jdeme pozdě," Ginny nervózně stála ve dveřích. A Harry z ní nemohl spustit oči. Šaty s tenkými ramínky z blankytného hedvábí vyrobeného čínskými skřítky vypadaly jako nebe na jaře, zlaté šperky skvěle ladily se zlatým pleteným páskem, zlatou čelenkou i s řetízky náušnic.
"Jsi nádherná," řekl okouzleně.
"Skoro mám pocit, že se to ani nehodí," povzdechla si Ginny a vyhrnula si šaty, aby si kolem lýtek zavázala pozlacenou kůži sandálů.
Harry polknul. Najednou se mu vůbec nikam nechtělo.
"Nevíme dne ani hodiny, kdy se něco stane," pokračovala Ginny. "Ta svatba v Lucemburku… A Grindelwald už je král."
"Nazval se králem, to z něj ještě krále nedělá. A že nevíme dne ani hodiny… to přece neví nikdo nikdy, Ginny." Harry došel až k ní a chytil její ruce do svých dlaní. "Nikdy nevíme, co bude. Ale vždycky je tu naděje. A já tě miluju, Ginny."
"Harry," zajíkla se Ginny. "Já vím, Harry. Jen…"
"Jen se bojíš. Já se taky bojím. O naše děti, o tebe, o všechny, které znám, i o ty, co neznám… je mi líto i toho maličkého, které se už nenarodí. A je mi líto, že… nechoval jsem se k tobě dobře. Měla jsi důvod pochybovat. Odpusť mi to. A odpusť mi, že jsem někdy pochyboval."
"Harry," zašeptala Ginny. "Děkuju, Harry. A ty odpusť mně."
Harry se k ní sklonil a políbil ji. "Nemám ti co odpouštět. Toužíš moc po tom plese?"
Ginny zavrtěla hlavou. "Každé místo, kde je hodně lidí-"
"Tak jsem to nemyslel. Nemyslím si, že by to bylo nebezpečné. Jen… děti jsou u vašich…"
"A?" pousmála se Ginny.
"No… možná bychom mohli zapracovat na té příšerce…" stáhl jí zkusmo jedno ramínko šatů a zkoumavě si ji prohlížel, jestli nebude protestovat.
"Teda Harry, to je ta nejromantičtější nabídka, jakou jsem kdy dostala," zasmála se Ginny a začala mu rozepínat košili.





 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
*************************************************************************************

KattyV a Regi prohlašují:
Na našich stránkách často najdete fanfiction příběhy ze světa Harry Pottera.
Všechna práva na postavy, které jsme si nevymyslely samy, jsou vyhrazena J. K. Rowlingové,
které tímto děkujeme za to, že nám dala svět, ve kterém si můžeme hrát.


14.1.2014