ABYSTE U NÁS NEBLOUDILI A JEDNODUŠE NAŠLI JAKOUKOLI POVÍDKU NEBO ČLÁNEK, JE TU PRO VÁS




A CO NOVÉHO VÁM ŠÍLENÉ ŠUPLE NABÍDNE PRÁVĚ TENTO TÝDEN?

PONDĚLÍ: Útočiště (fanfiction příběh na pokračování) od Danae
ÚTERÝ: Věda ve sto slovech od JJ
STŘEDA: Hotel u devíti koček od Tory
ČTVRTEK: Malfoyovské střípky od Martian
NEDĚLE: Severus a Megan od Katty

Vše je bohatě ilustrováno kolážemi KattyV

*************************************************************************************

Kapitola čtyřicátá čtvrtá: Dream on - dokončení

4. prosince 2015 v 13:20 | Richenza |  Bless the Child: Kniha čtvrtá - BÍLÝ JEZDEC

Londýn, téhož dne

Cormac se spokojeně rozhlížel kolem sebe. Obával se, že v důsledku předvčerejších událostí se budou bát na jeho novoroční ples hosté přijít. Jeho obavy však byly liché. Důvěřovali mu, neobávali se přijít na shromáždění, kde byl snad každý, kdo v kouzelnickém světě něco znamenal. Bylo jim jasné, že jemu se daří Británii od těch strašných věcí, co se stále děly na kontinentě, uchránit.

Samozřejmě že zvažoval, zda ples nezrušit - mudlovská královna vyhlásila smutek. Ale to byla mudlovská královna, zahynul mudlovskýnásledník trůnu a mudlovská aristokracie - kouzelníků se to netýkalo, přestože mu Jimmy Peakes, jehož pověřil řízením oddělení, o němž se nemluví, na místo Virdeeho, který se tak šikovně uklidil do Bradavic, tvrdil opak. Přiměl ho dokonce, aby varoval i mudlovského premiéra. Jimmy vlastně říkal totéž, co ten zatracený Potter - a kdyby nevěděl, jak moc nabubřelou sebestřednost Vyvoleného Jimmy ve škole nesnášel, tak by si to pověření snad i rozmyslel. Jenže Jimmy býval na škole jeho nejlepší kamarád, přesněji řečeno jediný skutečný kamarád, a on si i bez Jimmyho už dávno myslel, že měl Potter v lecčems pravdu. Proto udělal, co mu doporučil. Vlastně bylo fajn, mít vedle sebe někoho, komu může skutečně důvěřovat.
Stále se snažil najít zrakem Pottera, kterého přes všechno, co bylo mezi nimi, pozval - a tím projevil vstřícnost, na niž byl hrdý. Chtěl mu dát najevo, že mu už důvěřuje, byla to od něj omluva. Ale Potter ji nepřijal, pozvání mu hodil do tváře. Jeho tím však neurazí, on dokáže být nad věcí. Jen Potter se tím ukázal jako malý, urážlivý ubožák.
"Mohu s vámi hovořit, pane ministře?" přitočil se k němu Ludovic Rosier, člen Starostolce, kterému naopak důvěřoval čím dál méně.
"Jistě," profesionálně se usmál. "Sám jsem vás chtěl vyhledat."
"Nepochybně ve věci vyšetřování, které vedu."
"Nemýlíte se, pane Rosiere," přikývl Cormac a zakouzlil kolem nich ševelissimo.
"Co se stalo Dolores Umbridgeové?" zeptal se zamračeně Rosier.
"Na to samé jsem se chtěl zeptat vás."
"Mně? Proč mně, pane ministře?"
"Nesouvisela snad madam Umbridgeová s případem, který vyšetřujete?"
"Víte dobře, že ano. A víte také, v čím zájmu její smrt byla," zasyčel Rosier. "A očekávám, že bude řádně-"
"Já očekávám, pane Rosiere, že se celou záležitostí přestanete zabývat. Jinak bych mohl přehodnotit jedno zastavené trestní stíhání."
"Vyhrožujete mi?" ztuhl Rosier.
"Omlouvám se, musím se věnovat i dalším hostům. Ovšem jsem rád, že si tak dobře rozumíme," usmál se Cormac a opustil jej.
Jistěže mu bylo jasné, komu smrt Umbridgeové prospěla. Vyšetřováním pověřil Burtona Battleyho, o jehož skutečné loajalitě měl dost přesnou představu. A vlastně by nejraději pověřil přímo Harryho Pottera, kdyby byl ještě bystrozorem. Pokud je za tím Hermiona - a přestože tomu nic nenasvědčovalo, musel vzít v úvahu i tuto možnost - byl si jist, že Burton Battley raději stopy zničí.
"Pane ministře?" vyrušil ho hlas nechutně bohatého Brandona Scamandera. Příliš bohatého, než aby ho mohl ignorovat. Navíc mu to vyrušení přišlo právě nyní vhod.
"Je mi nesmírným potěšením, že vás zde mohu přivítat, pane Scamandere," usmál se svým nejzářivějším úsměvem. "A vás též, madam," sklonil se k Salusii Scamaderové a náznakem jí políbil ruku. "Mohu pro vás něco udělat?"
"Chtěl jsem vám pouze představit svého syna Wolfrica a svou snachu, madam Magdalenu," pokynul někam za sebe a před Cormaca předstoupil mladý pár - nehezký mladík a hezká dívka, která nevypadala na víc než šestnáct let.
"Velmi mě těší, že vás poznávám, madam," sklonil se i k ruce dívky, kterou bylo téměř nepřístojné oslovovat paní, a otočil se i k Wolfricovi Scamanderovi. "Rovněž mne těší, pane Scamandere. Pomáháte nyní otci v jeho hospodaření?"
"Ano, přesně tak, pane ministře," přikývl Wolfric a usmál se. Cormacovi něco v jeho úsměvu připomnělo vlka a vzpomněl si, že v seznamu vlkodlaků, který mu předal kdysi Potter, protože je podezíral ze spolupráce na únosu své dcery, figurovalo i jméno Scamander. Byl to tento mladík?
"Slyšel jsem, že jste se nyní nějakou dobu zdržoval ve Skotsku. Přesněji řečeno na jednom z ostrovů Hebrid," zkusmo prohodil.
"Už dávno ne, pane ministře. Ostrovy jsem opustil, ještě než jsem se oženil. Je tam příliš větrno, manželce se tam nelíbilo. Kromě toho mě otec potřebuje."
"Doufám, že už jednou provždy utichnou ty nepodložené pověsti o tom, že můj syn žije s tou vlkodlačí sebrankou," zabručel Brandon Scamander.
"Seznámili jste se ve Skotsku?" otočil se Cormac na dívku a přemýšlel, jestli může být i tato něžná bytost vlkodlačice.
"Ano," přikývla Magdalena. "Ale nejsem odtud, jen jsem v Edinburghu studovala. S Wolfricem jsme se potkali v univerzitní knihovně. Jsem z Prahy, z Čech."
"Z Čech?" To Cormaca zaujalo. O té zemi nikdy nevěděl víc, než že existuje, a nebyl důvod o ní víc vědět - až do doby, než si ji zvolil za svou základnu Gellert Grindelwald, pokud to byl on, samozřejmě. Znala ho? O Grindelwaldovi věděl, že navštěvoval českou kouzelnickou školu. Ta země není tak velká, aby se všichni kouzelníci osobně neznali, anebo minimálně všichni kouzelníci jedné generace. "To jste chodila do školy čar a kouzel na hradě Houska? Poznala jste se s… Romanem Wulfem?"
"Moje paní není čarodějka, pane ministře," odpověděl místo Magdaleny Wolfric dříve, než stačila odpovědět sama. "Nemá, odkud by se znala s Jeho Veličenstvem Romanem I."
"Nepředbíháte?" nadzdvihl Cormac obočí. Snad to ten mladý vlkodlak řekl ironicky, nebyl si tím však vůbec jist. "Británie ho ještě neuznala."
"Ovšem uznaly ho všechny ostatní evropské země, a také Spojené státy, o jihoamerických zemích nemluvě."
"A vy, pane Scamandere?" podíval se na něj ostře. Nelíbil se mu. Najednou měl pocit, že jediný důvod, proč za ním Brandon Scamander přišel, bylo přesvědčit jej, že Wolfric s vlkodlaky už nemá nic společného. A on o tom najednou vůbec přesvědčený nebyl. "Vy ho uznáváte?"
"Obávám se, že na mém neuznání či uznání nezáleží, pane ministře," pousmál se Wolfric Scamander. "A nyní nás omluvte, jistě je tu řada dalších hostů, kteří touží po rozhovoru s vámi. Bylo nám nesmírnou ctí."
Společenských setkání absolvoval ten večer ještě mnoho, většinu z nich i se svou manželkou, která naštěstí dokázala obstarat většinu konvenčních a nesmírně nudných rozhovorů sama. Naštěstí se očekávalo, že bude i tančit - byl to koneckonců ples - a on ji k tanci vyzval téměř s úlevou, přestože Berengaria byla příliš prkenná na to, aby byla dobrou tanečnicí. Po několika skladbách ji s ještě větší úlevou odvedl ke stolu. Berengaria začala nudně a mravokárně kritizovat šaty, účesy i mravnost všech žen, které považovala za přitažlivější, než byla sama. Téma, které jí při jejich počtu vydrží na celý večer, ušklíbl se v duchu Cormac. Snažil se ji příliš nevnímat, a přitom souhlasit na těch správných místech, dívat se na kritizované ženy a dívky, ovšem ne příliš, aby snad nezavdal důvod k žárlivosti.
"A podívej se na tu Snapeovou," pokračovala hlasem nejméně padesátileté matróny. "Kde bere tu drzost se tu vůbec objevit? A v takových šatech? Navíc tu není s manželem, ne že by to bylo vhodné, to by samozřejmě bylo ab-so-lut-ně neúnosné," hláskovala, jako by jí nerozuměl, "ale jít sem s někým jiným? Kdo to vlastně je, ten podsaditý zrzek? Jak ale může přijít na ples v bundě z dračí kůže, to je skutečné faux-pas, a ona, to opravdu není o moc lepší, i když ty šaty vypadají draze, ovšem ten rozparek jí sahá snad až - no řekni, může se nějakému muži líbit taková nestyda?"
"Nemůže, miláčku, je to příliš vyzývavé," zareagoval včas a odtrhl oči od rozparku na průsvitné, třpytivé sukni. Hermiona byla nádherná, což se rozhodně nedalo říct o jejím společníkovi. V tomhle měla Berengaria pravdu, nehodilo se to. Hermiona tím znovu přiživí všechny ty pověstí, které o ní kolovaly.
Jako by mu četla myšlenky, jeho manželka pokračovala: "A ta sukně je navíc průsvitná. Copak jí nestačí jedna nestoudnost? Ne že by zrovna na její pověsti bylo co zkazit. Nikdy jsem ostatně těm pověstem o tobě a o ní nevěřila. Vždyť ani není příliš hezká, ta faleš z ní úplně čpí. Ženu nejvíc krášlí ctnost a uměřenost, to maminka vždycky říkala. Ty máš přece dobrý vkus na ženy, takováhle-"
Ke své úlevě se nedozvěděl, jak hodlala Berengaria Hermionu nazvat, protože ji přišel požádat o tanec její bratranec Darnell Newton.
U stolu osaměl a nikým nerušen si užíval pohledu na Hermionu. Pohybovala se lehce a jistě, její společník ji vedl zkušeně. Kdysi slyšel, že žena je tak dobrá v posteli, jak dobře tančí - a minimálně o Berengarii to platilo stoprocentně. A pokud to platí i o Hermioně… tak to se má na co těšit, až ji dostane. A jednou ji dostane, tak se rozhodl. A on své cíle plní. Není snad nyní ministrem?
"Nikdy ji nebudeš mít," ozvalo se vedle něj a Cormac sebou trhnul.
"Cože?" otočil se a zaznamenal přítomnost Ronalda Weasleyho, který se bez dovolení usadil na místě, které před několika okamžiky opustila Berengaria. "Koho? Ne že bych ti dovolil, aby sis přisednul, Weasley."
"Dovolení se ti uděluje, McLaggene," mávl Ron rozmáchle rukou. "Hermionu. To je ta kráska v černostříbrných šatech. Chceš ji. Ale nedostaneš," zasmál se Weasley a napil se z Berengariiny skleničky.
"To, že jsi neuspěl ty, neznamená, že jsem stejný žabař," zasyčel Cormac, když pro jistotu kolem jejich stolu zakouzlil ševelissimo.
"Tak proč jsi neuspěl doteď?" ušklíbl se Ron.
"Neřekl jsem, že jsem neuspěl. Ale ani to nepotvrdím. Skutečný muž o takových věcech nehovoří," napřímil se Cormac.
"Já to vím. Nemohl jsi uspět. Charlie nemůže. Nikdo nemůže," Ron v tu chvíli vypadal spokojeně. A jeho jistota, ostatně pravdivá, probudila Cormacovu zvědavost.
"A Snape může? Protože jen on je její opravdová láska? To by tu nebyla," ušklíbl se. "Už nejspíš ví, co je zač."
"To je fuk," mávl rozmáchle rukou Ron. "Ona s ním není z lásky. To není láska," ujišťoval jej, ale možná ještě víc sám sebe. "Ona musí. Nikdy by mě nenechala, kdyby nemusela. Umřela by, víš?" naklonil se ke Cormacovi.
"Nekecej."
"Nekecám. To je tajemství, víš?" řekl přehnaně hlasitým šepotem, dal si prst před ústa a opřel se Cormacovi plnou vahou o rameno.
"Proč by měla umřít? Snape by ji zabil? Vydírá ji?"
"Ne. To je magie. Slyšel jsi o ní, McLaggene? Ma-gi-e," slabikoval. "Zabilo by ji, kdyby spala s někým jiným. Proto ode mě utekla. Nedokázala by mi odolat. Pssst. Ta-jem-ství," zašeptal hlasitě a odpotácel se i s Berengariinou skleničkou pryč.
Cormac se za ním zamyšleně díval. Weasley byl opilý, ale to neznamená, že nemluvil pravdu, spíš naopak. Navíc to znělo více než logicky - jak jinak si vysvětlit její manželství zrovna se Snapem? Žena jako Hermiona… která na škole toho slizouna nenáviděla ještě více než on sám… tohle bylo konečně logické vysvětlení. Proto odmítla všechny jeho pokusy. Neznamená to, že by ho nechtěla, měla o něj zájem, bylo jí s ním dobře, to je přece jasné z toho, že jeho pozvání na večeře několikrát přijala. Pak přestala, jistě, protože by - pokud je pravda to, co mu vykládal Weasley - mohla zemřít, kdyby pokročili dál než k několika dotekům rukou. Měla o něj zájem, tím si byl jist, nyní mnohem více než předtím. Vlastně to až nyní začalo dávat smysl - včetně toho, že ji Snape pustil na ples s dalším Weasleym, nyní už žadatele o dračí rezervaci ve Skotsku poznal.
Nemohl uspět. Teď. Ale to neznamená, že jednou neuspěje - proč by mělo? Má mu být za co vděčná, a ještě bude mít. Není jí nepříjemný, navíc jej teď obklopuje aureola ministerské moci - a už si vyzkoušel, že mít moc je sexy. Takže teď už zbývalo jediné: zbavit ji Snapea. S tím chovatelem draků si už poradí, ten nedorostlý podsaditý zrzek pro něj rozhodně není konkurence.

………

Birobidžan, Židovská autonomní oblast, Rusko; 31. prosince 2012

Judita si prohlížela nenápadný dřevěný domek, který se objevil mezi zasněženými jedlemi poté, co vyslovila slova, která jí řekli na minulé zastávce. Cestovali Ruskem dlouho a zoufale pomalu. Od domu k domu, a vždy je někdo přichýlil. Stačilo jen říct to správné heslo. Řetěz pomocníků, kteří je sice neznali, ale znali toho, kdo je posílal. To stačilo, aby je ubytovali, nakrmili - a neudali. Ale nestačilo to k tomu, aby jim pomohli nalézt to, co hledali; anebo to skutečně nevěděli.
Domek měl vyřezávané okenice i dřevěné vyřezávání kolem střechy a zárubní. S jiskřícími rampouchy vypadal jako vánoční stromeček. Dveře se otevřely a vyšel z nich mladý muž.
Překvapeně se zadíval na návštěvníky. "Judito?"
"Jegore?"
Jeho výraz však ihned ztuhl a ruka v kapse nepochybně sevřela pevněji hůlku, nebo snad orkam či kůstku; tyto tradičnější usměrňovače magie zde byly velmi rozšířené.
"Kdo tě posílá?"
"Ilana Josipovna předává pozdravy a nás dva do tvé ochrany a pomoci, Jegore Gidonoviči, ve jménu světla, jako přátele přátel. To je Marko Štefanovič Karela," představila svého švagra i jménem po otci; už si dávno zvykli, že je zde všichni chtějí znát. "Netušila jsem, že jsi to ty," dodala nejistě.
"A já si musím rozmyslet, zda právě tobě můžu věřit," zamračil se.
Judita neodpověděla, mlčel i Marko. Byla unavená, hladová, byla jí zima. Reakce Jegora ji nemile překvapila. Po dosavadních zkušenostech s hostiteli však nevěřila, že by je její bývalý spolužák nechal na mrazu bez pomoci, když byli doporučeni. Pamatovala si ho jako nenápadného kluka, který přijel na roční stáž do housecké školy z ruské školy čar a kouzel v Malém Kitěži. Co proti ní mohl mít? Čím mu kdy ublížila?
"Pojďte dál," řekl konečně. "Třebaže pořád nevím, co jsi zač, Judito. Ale ty jsi světlý, Marko, to cítím. Pojďte dál a společně přivítáme nový rok. A snad poznám, jestli jsi temná, jako ten, koho jsi následovala, anebo můžu věřit tomu, co cítím z tebe, Judito."


-----------------------
Touto kapitolou končí čtvrtá kniha Bless. Dáme si malou pauzu, blíží se Vánoce a já musím napéct cukroví a uklidit dům, takže nestíhám vybrat novou barvu a vyrobit nový banner pri pátou knihu,.
Těšte se na ni - začneme hned na začátku nového roku - ostatě, tím dokonae sladíme čas v Bless a realitě.






 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
*************************************************************************************

KattyV a Regi prohlašují:
Na našich stránkách často najdete fanfiction příběhy ze světa Harry Pottera.
Všechna práva na postavy, které jsme si nevymyslely samy, jsou vyhrazena J. K. Rowlingové,
které tímto děkujeme za to, že nám dala svět, ve kterém si můžeme hrát.


14.1.2014