ABYSTE U NÁS NEBLOUDILI A JEDNODUŠE NAŠLI JAKOUKOLI POVÍDKU NEBO ČLÁNEK, JE TU PRO VÁS




A CO NOVÉHO VÁM ŠÍLENÉ ŠUPLE NABÍDNE PRÁVĚ TENTO TÝDEN?

ÚTERÝ: Věda ve sto slovech od JJ
STŘEDA: Hotel u devíti koček od Tory
NEDĚLE: Severus a Megan od Katty

Vše je bohatě ilustrováno kolážemi KattyV

*************************************************************************************

Nemožný řidič, vyděšený rodič a beznadějný zpěvák (Téma týdne: "Největší chyby")

23. ledna 2016 v 8:00 | Regi |  MAGICKÉ STŘÍPKY Z NEMAGICKÉHO SVĚTA

Jaké chyby? Které jsem udělala já? Které dělají ti ostatní? Jak mám rozhodnout, které jsou největší?
To rozhodnout neumím. Možná, že to je ta moje největší chyba. Že mám tak trošku problém s rozhodováním. Nikdy si nejsem úplně jistá, že mám dostatek informací o problému a také si moc snadno obouvám "cizí mokasíny". Takže můj rozhodovací proces často zpomaluje ono "…ale na druhou stranu…"
Jednu chybu ale považuji za docela velkou. Jejím důsledkem může být cokoli, od trapasu, přes větší či menší komplikace až po tragédie.

Co to je?
Špatný odhad, popřípadě naprostá neznalost hranic vlastních schopností.
Když jsem si před pětadvaceti lety udělala řidičák, prohlašovala jsem se za nejpomalejšího řidiče v okrese. Nedokázala jsem se přimět k tomu, abych se zespoda alespoň dotkla povolených rychlostí, protože jsem měla dojem, že pak nestihnu dostatečně rychle reagovat. Na co? Na cokoli, co jsem mohla na silnici potkat. Následující větu teď píšu jedním prstem, protože tím druhým pověrčivě klepu na dřevěnou desku stolu. Snažím se tím naivně pojistit štěstí, které mne až dosud za volantem provázelo. Dodnes totiž jezdím bez nehody a to mám na kontě přes milion ujetých kilometrů. Jak se mi to povedlo? Z velké části je za tím ona pověstná klika. (Ťuk, ťuk, ťuk.) A ta druhá polovina? Může za to způsob, jakým řídím… Ne, nemyslím si, že jsem bůhvíjaká šoférská hvězda. Já dokonce vím, že nejsem šoférská hvězda. A to je ono. Od začátku znám své slabiny, své mantinely. Počítám s nimi a nepřekračuji je. Vědomě se snažím předcházet v tragédiím, které bych mohla způsobit.
Tohle je totiž jeden z případů, kdy člověk opravdu má znát své schopnosti a ve vlastním zájmu i v zájmu druhých lidí je nemá překračovat.
Co takhle jiný příklad? Nastávající tatínek, chlap jako hora, ale při pohledu na krev omdlévá. Sedí celou dobu při porodu se svou ženou, ale v jistém okamžiku odejde do vedlejší místnosti, aby se neskácel k zemi a nepřidělal práci lékařům a sestřičkám. Je to zbabělec? Myslím, že ne. Jen dobře zná své slabiny a nestydí se je přiznat. Nehraje si na hrdinu a nepřeskakuje hranice svých možností.
Anebo takové soutěže jako je třeba Superstar. Kolik tam se mezi skutečnými talenty najde lidí s atrofovanou soudností, kteří nejspíš vůbec netuší, že jsou stovky kilometrů za hranicemi svých schopností. A člověku se u televizní obrazovky kroutí palce u nohou z pocitu trapnosti.
Hmm… takže to vypadá, že si myslím, že je naprosto správné se držet jen ve svých vlastních mantinelech a za žádnou cenu je nepřekračovat.
To ne.
Všichni, kteří chtějí něčeho dosáhnout anebo se nějakou činností jen bavit, ale bavit se pokaždé lépe, to dělají pořád. Jenže oni ty své hranice vlastně nepřeskakují. Oni je soustavným učením a tréninkem posouvají, takže je to jejich hřiště stále větší a větší.
Tak, jak to chápu já, pokud něco nového zvládneme, nejsme už vně okruhu našich schopností. Jeho hranice jsme posunuli a ten nový prostor si přivlastnili.
Jenže musíme ho vůbec rozšiřovat? Vlastně ne. Ne všichni. Ne vždy. A ne v každé situaci.
Jsou lidé, kteří opravdu dobře znají svá kritická místa, a proto nedělají to, čeho nejsou schopni. A v některé konkrétní oblasti nemají nejmenší chuť hranice posouvat. Je to špatně? Myslím, že ne. Že na to mají právo. Nikdo nemá povinnost být hrdinou, pokud ví, že na to nemá. Ale to jsem trošku odbočila.
Chci se vrátit k omdlévajícímu tatínkovi, k nejpomalejšímu řidiči okresu a k beznadějnému zpěvákovi. Myslím, že je velkou chybou, když člověk nezná sám sebe, neví čeho je schopen, a čeho už ne. A když v případě, kdy by mohl být druhým lidem nebezpečný nebo jim jen zbytečně přidat práci, neumí říct: Nezlobte se, tohle udělat nedokážu, na to nemám. Jedině ten zpěvák, ať si dělá, co chce. Nikoho neohrožuje. Kdybych opravdu měla obavy o své palce u nohou, vždycky můžu vypnout zvuk.



zpět ooOoo dál
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Just Blaze Just Blaze | 23. ledna 2016 v 8:48 | Reagovat

Ahoj. Líbí se mi jak píšeš! Ale jedna otázka. Nesedí teď někde náhodou na světě v jednom malém domě člověk, který si o sobě myslí, že neumí zpívat, že neumí dostatečně řídit a přesto řídí a zpívá i když opatrně, pomalu, postupně se logicky zlepšuje, jenže si pořád myslí, že mu to moc nejde? Uměl by to líp, ale radši to nepokouší. Ten člověk neumí vlastně odhadnout taky svoje limity. Jenže naopak. Třeba i té krve by se už nebál, ale stejně nejde k porodu...

2 Regi Regi | E-mail | Web | 23. ledna 2016 v 9:12 | Reagovat

[1]: Hurá! Polemika. Samozřejmě, jako spousta jiných věcí neplatí ani tahle úvaha absolutně. A k tvému člověku, který někde sedí a nejde k tomu porodu. Pokud už na to má a neví o tom, znamená to, že nezná dostatečně hranice svého dvorku. Nějak se mu, novými zkušenostmi i jeho vlastním přičiněním, rozšířily a on si toho nevšiml. A udělal přesně tu chybu, o níž píšu. ;-)

3 KattyV KattyV | 23. ledna 2016 v 9:32 | Reagovat

[1]: Vystihl jsi dobře to, co se mi mele hlavou. Protože Regi dobře znám, článek přesně odpovídá její povaze. Ona zná své limity, ale nebrání se tomu hranice posunovat. Ale je spousta lidí, kteří ze samého strachu, aby něco nezkazili nebo se neznemožnili, nedělají raději nic. A přitom je to někdy opravdu jedno. A někdy to člověk musí zkusit se znemožnit, aby vůbec zjistil, jak na tom je. Když to vztáhnu k našemu psaní. Jak mám poznat své limity, jak mám vědět, jak vlastně píšu, dokud povídku nepošlu do soutěže a nenechám ji objektivně ohodnotit? I za cenu, že se znemožním a skončím na chvostu.
To platí i v případě Superstar. Pro mnohé to může být způsob zjistit, jak na tom vlastně jsou. A proč ne. Na tom není nic špatného. Prostě způsob osahávání hranic. Případně způsob, jak překročit hranice svého strachu.
Situace na silnici je trochu jiná káva. Tam s tebou souhlasím velmi. Především proto, že člověk přeceněním vlastních sil ohrožuje jiné.
A tatínek u porodu? Tam je to sporné. Není ničí povinností u porodu být a nakonec, v těch posledních chvílích už má ženská sama se sebou co dělat a myslím, že je důležitější, když je tam s ní před tím. Pro ni, to už není moc podstatné. Pokud se pamatuji, tak už mi byllo upřímně fuk, co se kolem děje. Ale může to být důležité pro samotného tatínka. Být u toho skoro celou dobu a pak nebýt u toho nejdůležitějšího? Možná mu to pak bude líto. (Stejně mám drobné podezření, že by doktoři omdlelého tatínka jen odšoupli stranou a vůbec ho neřešili ;-). Takže by moc komplikací nezpůsobil.) A co kdyby zážitek narození dítěte přebil strach z krve? Pokud to nezkusí, tak nebude vědět. Ale, jak říkám, nemám na to úplně jasný názor.
A je spousta dalších situací, kdy si myslím, že by člověk své hranice přestoupit měl.
Regi, jí s tebou souhlasím i nesouhlasím. Ono je to složité. Možná to nejdůležitější kritérium je - jde o život? Ohrozím překročením svých hranic sebe? Ohrozím tím další lidi? V případě, že na všechny otázky odpovím ne, říkám - směle do toho!

4 Regi Regi | E-mail | Web | 23. ledna 2016 v 9:54 | Reagovat

[3]: Katty, to je typické. Tvůj komentář je rozsahem málem větší než celý můj článek. Samozřejmě se do něj spousta věcí nevešla. Navíc, jak jsem už psala v předchozí odpovědi, nic neplatí absolutně. Paradoxně i já sama občas prohlásím: "Když to nezkusím, nebudu to vědět." A pak jdu a zkusím to. Občas to vyjde a jindy je to průšvih. Kterého ale v konečném důsledku nelituju, protože přinesl cenné zkušenosti a posunutí hranic.

5 KattyV KattyV | 23. ledna 2016 v 9:57 | Reagovat

[4]: Jo, to jsem já, ta ukecaná. Na papíře či obrazovce. V reálu je to obráceně. Vždyť víš.

6 Just Blaze Just Blaze | 23. ledna 2016 v 10:07 | Reagovat

[3]: Podle mě taky záleží na to, jestli posouváme hranice vědomě nebo nevědomě. Když vezmu ten příklad se řízením. Myslím si, že řídím docela dobře, na rozdíl od toho, když jsem začínal, ale to je jasné :D A postupně, bez toho, abych si říkal: "Jo, tak teď budu jezdit o něco rychleji." Prostě jsem začal jezdit místo 30 tak asi 65 v obci (snad se to nějak nedostane ven :D ) a vykřikuju na ty "zpomalené" řidiče věty typu: "Nemůže pohnout?!" To jsem pochopitelně dřív nedělal, ale myslím si, že mě k tomu něco dovedlo i bez mého vědomí. Další příklad. Koupíte si novej mobil a prvních asi 14 (někdo míň) na něj dáváte velký pozor, nosíte ho v obalu, máte panickou hrůzu, že se Vám poškrábe displej. Za 14 dní? (jak kdo samozřejmě) Osobně já: Padá mi mobil po zemi, displej plný škrábanců, už běžná věc.. Opět to nedělám nijak vědomě, ale přijde do časem samo. Souhlasím s Vámi oběma, že ta hranice by měla být ta, že nikoho neohrožujeme. Já s tím svým mobilem určitě ne, ale v autě bych se měl občas zamyslet. To je pravda. Jenže nevím, jestli jsem už překročil svoje hranice nebo ne. Ale dozvědět bych se to rozhodně nechtěl...

:D Je to podle mě těžký se nepodceňovat nebo nepřeceňovat, ale můžeme si o tom aspoň povídat... :D

7 Tora Tora | 23. ledna 2016 v 11:33 | Reagovat

Je zvláštní, že většinou se lidi spíš podceňujou nebo přeceňujou, málo kdo si je oprávněně sebejistý, řekla bych. Já jsem spíš typ podceňovací, ale o to víc se na vše poctivě připravuji - teda si to myslím - ať je to v životě pracovním či osobním. Zatím se mi to myslím vždycky vyplatilo. Jenže znám pár lidí, kteří jdou do všeho hr, s hlavou v oblacích - a vyjde jim to. A jiným, kteří si taky myslí,že umí, to zas až tak nevychází. Je to asi i o štěstí, o tom být ve správné chvíli na správném místě a o přístupu k životu. A taky, v neposlední řadě, je to myslím výchovou. My jsme byla generace, kterou spíš ti starší zaráželi a sráželi, než je vynášeli do nebes a to je na nás taky poznat. :-)

8 Regi Regi | E-mail | Web | 23. ledna 2016 v 16:26 | Reagovat

[6]: Dozvědět se o překročení hranice svých šoférských schopností z vlastního úmrtního oznámení by nejspíš nebylo to pravé ořechové.

[7]: Toro, s tou výchovou, která nepodporovala zdravou míru sebevědomí máš rozhodně pravdu. A s tím, že někteří mají prostě v různých oblastech života šťastnou ruku, taky. Ale nikdy to neplatí absolutně a na věčné časy. Bývá v tom docela silné vlnobití a někdy nějakého člověka vidíme jen na vrcholku vlny a nevíme, co prožíval před nějakým časem někde dole.

9 Piskoř Piskoř | 23. ledna 2016 v 21:07 | Reagovat

Trochu nevím co napsat, nějak jsi mi vzala vítr z plachet... Každopádně to bylo moc hezky napsané a já teď mám zase chvilku o čem přemýšlet ;-) :-)

10 ioannina ioannina | 23. ledna 2016 v 22:51 | Reagovat

Na jinou stranu, člověk se nesmí bát trapasů. Pokud se člověk vůbec chce někam posouvat, neměl by se brát tak smrtelně vážně, aby si myslel, že ho nějaká ta chybka automaticky zabije. Kdykoli se člověk učí něco nového, kdykoli si rozšiřuje obzor, dělá chyby.
Vlastně spolu souhlasíme v tom nejdůležitějším: člověk má mít vyrovnané sebehodnocení. Ani se nepodceňovat, ani nepřeceňovat. A vyrovnané, funkční, nikoli atrofované nebo hypertrofované ego. Ego velikosti horkovzdušného balonu člověku znemožní přijímat (negativní) zpětnou vazbu, a tedy se učit. A pak bude člověk za blbce mnohem víc, než by si přál, protože bude řvát, že nechce slyšet, že dělá někde nějakou chybu. Nedostatečné sebevědomí zas člověka uvězní kilometry před hranicemi jeho možností.
Jako bys například tomu zpěvákovi řekla: Zpíváš falešně, radši nezpívej vůbec. A přitom - kdyby trénoval, mohl by se velice zlepšit. Nikdy z něj možná nebude operní sólista, ale může se stát velmi dobrým sboristou. (Protože talent je jen chabá desetina podmínek nutných k úspěchu, ten zbytek je hlavně motivace a dřina.) Když mu sebereš motivaci... Třeba mu to jeho ušmudlané místo ve sboru dá nesrovnatelně víc práce než nadanému sólistovi to jeho. Ale třeba mu to dá i nesrovnatelně víc radosti.
Jsou lidi, které permanentní posouvání vlastních hranic baví. Dokonce v tom můžou vidět veliký kus smyslu života.
Pochopitelně - a tady spolu znovu souhlasíme - je k tomu nezbytné vědět, kde ty hranice jsou. Nebo to aspoň tušit.
A ano, člověk by neměl vědomě ohrožovat druhé.
Ale taky by neměl být sešněrovaný strachem zkoušet cokoli sobě neznámého, jen proto, aby se náhodou někoho nedotkl. A pokud má nějaké pochybnosti, jestli to, co dělá a co přinese někomu poblíž nějaké vedlejší nepříjemnosti, je opravdu tak příšerné - třeba jako ten otec, co neví, jestli sebou u porodu sekne, nebo ne -, tak se prostě může normálně zeptat, ne? "Hele, vážení, když sebou tady seknu, bude to moc průšvih?" -- "Ale ne, nebudete první ani poslední. Sestra vás odsune ke zdi, uloží do stabilizované polohy a vy se časem vzbudíte." -- "A žena a dítě?" -- "No, pokud se nesložíte přímo na ně..." :D
Pokud jde o toho pomalého řidiče: je nebezpečný jenom o trochu míň než zbrklík. Tím, že poutá pozornost dalších řidičů. Kdyby ho nemuseli řešit - proč jede jak s hnojem atd. -, mohli by věnovat tu pozornost tomu, čeho se i on bojí, například sněhu. Je to jako nováček v boji: je nebezpečný, protože je nevypočitatelný, spotřebuje spoustu pozornosti svého okolí, a tak přijde mazák k úrazu, protože dával pozor na nováčka a přehlédl něco, co přehlédnout neměl a co by normálně zaregistroval.
Ale jako s tím zpěvákem: když se takovému řidiči nedá možnost jezdit, nenaučí se to. Má snad doživotně sedět doma, protože nemá hvězdný talent / reflexy?
(Vsadím se, že jsem taky stvořila komentář delší než tvůj článek. Taky klasika.)

11 Tora Tora | 23. ledna 2016 v 23:29 | Reagovat

Io, souhlas až na toho pomalého řidiče. Ten je nebezpečný hlavně proto,že dráždí tou pomalostí- a to nemyslím toho, co jede na evadesátdce devadesát a na padesátce padesát, ale takového, co jede mimo město šedesát a ve městě taky... a pak se většinou ten za ním vybičuje k předjíždění i tam, kde by za jiných okolností o předjíždění ani neuvažoval. Jo, taky jsem měla parkrát velké štěstí, když jsem se ploužila a ploužila a pak už toho měla plný zuby, předjela tam kde bych to nikdy neudělala a jen jsem byla ve svém pruhu, jelo auto proti, které jsem nemohla vidět. No, poučila jsem se. Když jsem ještě kouřila, tak jsem vždycky zastavila, dala si cigaretu a doufala, že už ho nedojedu. A to jsem poměrně trpělivý člověk. Tož tak, jen k těm řidičům - ale opět, je to jen můj osobní názor. A pár lidí, co jsem s nimi na téma pomalého řidiče mluvila.

12 Regi Regi | E-mail | Web | 24. ledna 2016 v 6:14 | Reagovat

[9]: Piskoři, na to taky nevím co napsat. Je to dobře, nebo snad špatně? ;-)  :-D

[10]: Io, délku komentáře jsem tak nějak čekala ;-). A je fajn, že ten článek vyvolal takovou diskuzi. Opravdu jde o to o vyrovnaném sebehodnocení a přiměřeném egu. A krátce: U zpěváka neje o to, aby se nesnažil na sobě pracovat a nechtěl získat to malé místo ve sboru. Ale aby neměl dojem, že je málem hvězda světového formátu a pokud to porotci v soutěži nevidí, jsou slepí a hluší. U tatínka jde zase o tu vyrovnanost. Má smysl, aby to omdlení riskoval? Kolik to přinese pozitiv a negativ? No, a ten řidič - jezdí pomaleji, protože nemá tak dobrý odhad. Nejezdí nepřiměřeně pomalu. Například na dálnici je maximální povolená rychlost 130km/h. Minimální je 80km/h. Takže normální by mělo být všechno mezi tím.Moje oblíbená cestovní rychlost na dálnici je 120km/h a tou stotřicítkou předjíždím všechno, co jede pomaleji než já.

[11]: Toro, s tebou taky souhlasím. Já v takových případech taky raději vůbec nepředjíždím, protože můj odhad a rychlost reakcí by mohly způsobit nehodu. Zpomalím, držím odstup, třeba si zpívám a doufám, že na nejbližší křižovatce ten hlemýžď konečně odbočí. (Naštěstí jsem svou prací trénovaná k trpělivosti.) A taky tím nemyslím někoho, kdo jede na padesátce padesát.

13 ioannina ioannina | 24. ledna 2016 v 23:31 | Reagovat

[12]: Vždycky je dobré se ptát, kolik to přinese pozitiv a negativ. A málokdy odhalíš předem všechno.
Například jeden můj bratranec prohlásil poté, co asistoval při porodu své dcery: Vidět to byla dokonalá antikoncepce. Ale nepráskněte to mojí ženě. Ona byla ráda, že tam jsem.
Nutno přiznat, že byl natolik chlap, že to nakonec nebyla zas tak dokonalá antikoncepce.
Jen mu to poněkud změnilo náhled. :-)

K ostatnímu: Průšvih sebehodnocení je v tom, že lidi, kteří dělají chybu, nejsou schopni / ochotni vidět, jak moc velkou chybu dělají. Tudíž ti i ten řidič i ten zpěvák budou tvrdit, že to není tak strašný. Budou ti to tvrdit do roztrhání těla a podpírat to tvrzení neprůstřelnýma racionalizacema.
Naopak člověk, kterej se naučil o sobě pochybovat, si bude myslet, že jeho výkon je horší, než reálně je.
Je to takovej paradox, dokonce vědecky zdokumentovanej. Ti nejchytřejší a nejlepší vědí, že jsou dobří, ale myslí si, že jsou průměru blíž, než jsou (čili že ostatní na ně neztrácí tolik délek), a permanentně kontrolují vlastní výstup a hledají možné chyby, protože uznávají, že jsou schopní chybu udělat. Ti nejhloupější a nejhorší vědí, že nejsou top ten, ale svoje schopnosti nadhodnocují asi dvojnásobně (nevěří, že jsou tak hluboko pod průměrem) a obecně si myslí, že úkol zvládají víceméně slušně. Druhá nejhorší čtvrtina zvládá úkol stále podprůměrně až průměrně, ale hodnotí se jako lehce nadprůměrná; třetí se hodnotí jako vysoce nadprůměrná, blízko těm géniům. Někde na netu běhá pěkný graf. Jediná z těch čtyř skupin, která svůj reálný výkon podceňuje, je skupina těch nejlepších - právě proto, že ti jsou schopní vidět svoje chyby nejvíc.
Tristní na tom je, že hlupáci a neschopové ani nejsou schopní dojít k závěru, že jsou v dané oblasti hlupáci a neschopové. Aby k tomu závěru vůbec dovedli dojít, musí se nejdřív v té oblasti zlepšit minimálně na (reálnou) průměrnou úroveň.
Takže například ten zpěvák by musel nejdřív projít několika lety výuky zpěvu. Ab vůbec poznal, že tehdy před lety neměl do té superstar vůbec lozit. A i pak by musel vidět svou nahrávku z té superstar, páč paměť je sviňa, paměť klame.

14 ioannina ioannina | 24. ledna 2016 v 23:38 | Reagovat

Přiblížím, jak vypadá ten graf:
Otázka zní: Jak si myslíš, žes napsal písemku?
Odpovědi:
Jedničkář: Věděl jsem si celkem rady, ale u jedné otázky jsem docela váhal, bude to dvojka.
Dvojkař: Jo, to bylo lehký, bude to za jedna.
Trojkař: No, nemám všechno, ale dvojka to bude.
Čtyřkař: Něco jsem tam napsal, asi k polovině otázek něco mám, to bude trojka.
Pětkař: S trochou štěstí je to za tři.
Blbý, co?

15 Regi Regi | E-mail | Web | 25. ledna 2016 v 5:50 | Reagovat

[13]: Jasně, na tohle téma (a vlastně na každé téma) se dá pohlížet z tolika úhlů a v takové šíři, že by to vydalo ne na krátký článek, ale na několikasvazkovou odbornou publikaci. O grafu, který zmiňuješ, jsme se už bavily a je fakt zajímavý. Když to zúžím na řidiče, čtyřkaři a pětkaři jsou ti, ze kterých jde největší strach.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
*************************************************************************************

KattyV a Regi prohlašují:
Na našich stránkách často najdete fanfiction příběhy ze světa Harry Pottera.
Všechna práva na postavy, které jsme si nevymyslely samy, jsou vyhrazena J. K. Rowlingové,
které tímto děkujeme za to, že nám dala svět, ve kterém si můžeme hrát.


14.1.2014