ABYSTE U NÁS NEBLOUDILI A JEDNODUŠE NAŠLI JAKOUKOLI POVÍDKU NEBO ČLÁNEK, JE TU PRO VÁS




A CO NOVÉHO VÁM ŠÍLENÉ ŠUPLE NABÍDNE PRÁVĚ TENTO TÝDEN?

ÚTERÝ: Věda ve sto slovech od JJ
STŘEDA: Hotel u devíti koček od Tory
NEDĚLE: Severus a Megan od Katty

Vše je bohatě ilustrováno kolážemi KattyV

*************************************************************************************

Předjarní o vztazích, pádech a jiných událostech

7. ledna 2016 v 0:01 | Tora |  Hotel u devíti koček

Ono sice venku sněží, ale Rozárka už má pomalu jaro. Tiše jí ho závidím.



Tak pořád čekáme, koukáme z okna, občas i ze dveří (pokud je ONI nechají na chvíli otevřené) a teskně a toužebně čekáme na jaro. Chvílemi k nám zavane - na křídlech ptáků, sklouzne se po slunečním paprsku, naláká nás na první vyhřáté místo v dosud spící trávě - pak na nás ale udělá dlouhý nos a odletí si hrát jinam.

Jarní touhy se už ale probudily a ženou nás ven. Prošmejdit dvůr, zahradu a pokud možno i přilehlé okolí. S nosánkem plným vůní zjišťuji, že squatteři mají ještě pořád obsazenou dílnu, Silver je stále častým hostem na zápraží a hele, tohohle ještě neznám, co ty jsi zač, černucho?

Je nás tu víc než dost a jak říká ON, kam čert nemůže, nastrčí kočky.

Doma ale pořád vládnu pevnou packou já. Třeštidlo Barbuchu přeperu, kdy si vzpomenu, i když se váhové kategorie už pomalu vyrovnávají, honičky s Tobiášem vyhrávám levou zadní a Čendu... Čendu ignoruji. Čenda se snaží ignorovat zas nás, ale občas mu to nevyjde. Zvlášť Tobiáš má na něj pifku, občas si ho vyčíhá a vletí mu do kožichu. Jekot Čendy vždycky zvedne JI, která nesnáší, když se jejímu mazlíkovi děje jakékoliv příkoří, a Čenda pak spokojeně vrní v jejím náručí. Občas ho podezřívám, že ječí tolik schválně právě proto, aby byl chován, protože u nás se drápy a zuby v pranicích moc nepoužívají a plácnutí packou po zadku opravdu není žádné násilí. ONA to ale vidí jinak, a jakmile Čenich zavřeští, už je nastartovaná. Některý kočky jsou chovný, ale Čenda je prostě chovací, co si budeme namlouvat. Na Tobiáše si zas občas počká v zákrytu Barbucha, a náš statečný hrdina pak zdrhá jak o život, až se mu faldy na bříšku třepou. Když to však zkusí na mě, dostane drbanec a je to. Tak se prostě na Barbuchu musí.

Vztahy se squattery mám já osobně na bodu mrazu, ať už venku slunce svítí nebo ne. Mně ti přistěhovalci prostě vadí, a když jsem na dvorku a uvidím je, už je ženu. Syčím jak papiňák a to máte vidět, jak uhánějí. Schovají se vždycky do té své dílny a tam se určitě klepou strachy. Do dílny za nimi nelezu, protože jsem naznala, že to už bych je terorizovala příliš a hlavně... ono je jich tam moc, že ano, a co kdyby náhodou... no prostě do dílny za nima nelezu a tečka.

Barbucha je se squatterama jedna packa. Leze s nimi po stromech, honí se s nimi pod tújemi a hlavně jim chodí ujídat z misek. S kým má ale velký problém, je Silver. Ten Barbuchu fakt nemá rád, a jak může, tak ho žene. Barbucha si za to ale může v podstatě sám. Například naposled. Vlezl na fakt tenké větve na stromě a visel tam jak netopýr, chvilku se držel za všechny čtyři, pak už jen za dvě přední a ani mohutné povzbuzování všech přihlížejících drž séééé!! ručkůůůj!! ručkůůůj!! mu nepomohlo. Fouknul vítr a Barbucha sletěl jak zralá hruška, bohužel přímo na dole se na sluníčku vyhřívajícího Silvera. Ten jeho boj proklimbal, a protože už je asi i nahluchlý, ani mohutná hlasová podpora ho neupozornila na nastávající nebezpečí. Takže se po právu patřičně lekl a už Barbuchu hnal. Třeba kdyby na Silvera z toho stromu nespadl, tak má možná klid. Ale kdo ví... Po nás se Silver nikdy neohnal, ale po Barbuchovi už několikrát. A Barbucha umí taky ječet, to vám řeknu. Po posledním extempore, kdy Barbuchu zahnal až pod válendu na verandě, má Silver do domečku přístup zapovězený a musí bydlet venku. Což kvituji s uznáním, protože to by nám sem pak lezl kde kdo a co my s tím, že jo. Už takhle je nás tu jak psů.

Tuhle si ona povzdechla, že už toho má dost. Že nestačí DDK, co má doma, ale venku zas pro změnu řádí VDK. ON na ni trochu nechápavě koukal, a tak mu vysvětlila, že DDK je domácí demoliční komando, které se od VDK, tedy venkovního demoličního komanda, liší jen tím, že ničí věci dražší. Pak si ale vzpomněla, kolik stály ty malé stromečky, co je vloni na jaře nasázela na zahradu a pak jí po nich prošlo VDK, uvědomila si, že letos neviděla ani jednu sněženku, ani jeden krokus ani nic dalšího jarního a naznala, že v tom asi žádný rozdíl nebude.

Co se týče VDK, tedy squatterů, tak ti vypadají velmi spokojeně. No kdo by taky nebyl, že. Chodí si kdy chtějí kam chtějí, po zahradách běhají ve dne v noci a přísun krmení neustává. Trochu jim závidím, ale jen někdy. Když vystrčím čumák ze dveří a foukne na mne studený vítr, tak mně osobně je tedy lepší u kamen.

Barbucha je venku pořád, pokud tedy stihne utéct při otevření dveří. Občas se mu jeho zvědavost nevyplatí. U nás na dvoře stojí taková rozdrbaná budka. A není to obyčejná budka, je to bývalá kadibudka. Dneska už dávno neslouží původnímu účelu, jsou v ní naskládané všechny možné věci, které ONI používají na zahradě - hrábě, vidle, rýče, tyčky k rajčatům a podobně. Nahoře má budka okénko, sklo tam už ale roky není. A náš zvědavec tam nějakým záhadným způsobem vylezl, okénkem načuhoval a nakonec skočil dovnitř. Což o to, tam to šlo, ale ven ... o jé. Nebylo se o co odrazit, nebylo se po čem vyškrábat, a tak tam dřepěl mezi tím nářadím jak vězeň na Bezdězi. Navíc se ještě pak vyděsila ONA, když vyšla na dvůr. V první chvíli slyšela jen rány a škrábání a hned nedokázala zaměřit, odkud ten zvuk přichází. Zpitomělá četbou detektivek a sledováním drsných filmů měla pocit, že se na nás dobývá nejméně godzilla, a když ještě k bouchání přibyl jekot nešťastného Barbuchy, který už nevěděl, jak na sebe jinak upozornit, měla pocit, že blízká setkání třetího druhu jsou za rohem. Při otvírání dveří od kadibudky měla hodně velký oči a fakt se bála, co na ni vyběhne. Poté, co odtud vyšel Barbucha s výrazem "no to je dost, to ti trvalo, kdes byla tak dlouho?" tak jen silou vůle nepopadla nejbližší vidle a nehnala ho stylem Silver také.

Takže, když to tak po sobě čtu... vlastně se u nás ani nic moc neděje. Jo kdyby se dělo, tak to vám hned napíšu, to se nebojte.

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 JJ JJ | 7. ledna 2016 v 8:41 | Reagovat

No musím říct, že jsi mne Rozárko zase pobavila. Nic zvláštního se během mé služby nestalo, akorát... :-D .
Hned mám lepší náladu, a že to dneska potřebuju.

2 KattyV KattyV | 7. ledna 2016 v 15:35 | Reagovat

Toro, já se nestačím divit, co se ve vašem hotelu pořád děje. Život u nás je oproti tomu nudně jednotvárný.

3 Tora Tora | 7. ledna 2016 v 18:52 | Reagovat

No já si myslím, že už až tak jednotvárný u vás taky není, co tam máte toho malého, ehm, velkého kocourka :)

[1]: JJ, jsem ráda, že jsem ti zlepšila náladu. To potěší.

4 Regi Regi | E-mail | Web | 8. ledna 2016 v 6:05 | Reagovat

Hotel u devíti koček je vážně nudná ospalá díra, ve které se nic zajímavého neděje jak je rok dlouhý. Už se těším, až se něco vážně stane a Rozárka o tom napíše. To si teprve počtu a budu se pak řehtat nahlas. ;-)

5 Tora Tora | 8. ledna 2016 v 17:44 | Reagovat

[4]: Konečně to někdo pochopil! Správně. Uvidíme, jestli se tam ještě vůbec něco uděje :). Rozárka ráda podá hlášení.

6 Martian Martian | 13. ledna 2016 v 7:21 | Reagovat

Ještě že Rozárka všemu tomu, co se vůbec neděje, vládne pevnou packou… ;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
*************************************************************************************

KattyV a Regi prohlašují:
Na našich stránkách často najdete fanfiction příběhy ze světa Harry Pottera.
Všechna práva na postavy, které jsme si nevymyslely samy, jsou vyhrazena J. K. Rowlingové,
které tímto děkujeme za to, že nám dala svět, ve kterém si můžeme hrát.


14.1.2014