ABYSTE U NÁS NEBLOUDILI A JEDNODUŠE NAŠLI JAKOUKOLI POVÍDKU NEBO ČLÁNEK, JE TU PRO VÁS




A CO NOVÉHO VÁM ŠÍLENÉ ŠUPLE NABÍDNE PRÁVĚ TENTO TÝDEN?

ÚTERÝ: Věda ve sto slovech od JJ
STŘEDA: Hotel u devíti koček od Tory
NEDĚLE: Severus a Megan od Katty

Vše je bohatě ilustrováno kolážemi KattyV

*************************************************************************************

Říkáš mi lásko, jak ti říkám já? Návrat domů

10. ledna 2016 v 0:01 | KattyV |  McGonagallova dcera

Konečně je zpátky Minerva. Zase o pár let starší, možná o něco moudřejší, ale stejně se stále se životem pere, jak to jen jde. Pokud vás název knihy naplňuje optimismem, tak se moc netěšte. Minerva sice zažije i chvíle plné poklidného štěstí, ale především se bude potýkat s celou řadou problémů. Dostáváme se totiž do období, kdy se začal projevovat Voldemort a do Bradavic nastoupili Pobertové.

V první kapitole se Minerva vrací do Bradavic po ročním mistrovském studiu v Praze a zjišťuje, co se vlastně v Británii děje. Píše se rok 1968.


NÁVRAT DOMŮ

V nebezpečí je ten, kdo nereaguje na běh událostí.
(Michail Gorbačov)


SRPEN 1968

Byl to divný pocit vrátit se po roce mistrovských studií zpátky do Bradavic. Byl to divný pocit, protože jsem věděla, že během mého pobytu v Praze nastal jeden okamžik, kdy jsem se vracet nechtěla. I přesto, že mi Pomona psala, jak se na můj návrat těší, že o mně mí studenti neustále horují a mému zástupci ztrpčují život, i přesto, že děda nenápadně naznačoval, že by bylo dobré se zase jednou ukázat, i přesto, že…
V určité chvíli mi všechny ty výzvy k návratu byly lhostejné z jednoho prostého důvodu. Ten důvod měl jméno Harold.
Harold, původně samozřejmě mistr Harold… Mám dojem, že cíl, který přijal krátce po mém příjezdu Prahy, nebyl příliš ušlechtilý - zachtělo se mu svést svou žačku. Pravda, bylo mi už přes třicet, rozhodně jsem nebyla nevinná a naivní dívenka, na kterou dělá mistrova přízeň dojem. Nicméně stejně to byl velmi neprofesionální přístup. Řekla bych, že by si poněkud zkazil pověst, kdyby se to rozkřiklo. Ale já nemám v úmyslu o tom mluvit. Už jen proto, že se mu to poněkud vymklo z ruky. Protože to, co původně mínil jako naprosto nezávazný flirt, se proměnilo v něco hlubšího. Kupodivu pro oba, jak se ukázalo, když se blížil čas mého návratu do Británie.
"Neodjížděj, můžeme se vzít," nabídl mi.
Zůstala jsem na něho zírat s otevřenou pusou. Nikdy bych nevěřila, že by mohl něco takového vyslovit. A byla jsem na vážkách. Prahu jsem si zamilovala, studia byla velmi podnětná, Harold mimořádně charismatický. Hodně mě toho naučil a věděla jsem, že ještě mnohé mne naučit může, a to nejenom o přeměňování. Pokud jde o práci - kromě sňatku mi nabídl i místo své asistentky.
Jenže pak mi napsal Albus.
"Vrať se, Minervo. Potřebujeme tě. Nejenom kvůli škole. Začínají se dít dost podivné věci. Nelíbí se mi to. A je tak málo lidí, na které se mohu spolehnout."
A já Albusovi nedokázala nikdy nic odmítnout. I přesto, že jsem se smířila s tím, že náš vztah nebude nikdy jiný než přátelský… Prostě, pokud mne o něco požádal, vždycky jsem to nakonec udělala. Občas i proti svému přesvědčení o tom, co je správné. Čistě proto, že si to přál. Takže jsem zpátky.
Usmívala jsem se a přejížděla pohledem své kolegy téměř tak, jako bych je viděla poprvé. Znovu se mi vybavil ten pocit zvláštního objevu z mých bradavických začátků. Okamžik, kdy jsem si uvědomila, že mí bývalí profesoři, nyní kolegové, jsou vlastně LIDI.
No samozřejmě, že jsem nebyla tak pitomá, abych je považovala za hipogryfy, jenže nikdy jsem nepřemýšlela nad jejich soukromým životem. Takže zjištění, že Filius je už léta vdovec a má nepřeberné množství vnoučat a pravnoučat, o nichž je ochoten kdykoli sáhodlouze vyprávět, že Rolanda prožila ve svém manželství tak traumatizující zážitky, že zanevřela na jakékoliv vztahy a jediný, komu je ochotna věnovat svůj čas je její prasynovec, že madam Lucrezzia rozděluje péči mezi bradavické pacienty, svou starou matku a matku svého manžela, zatímco on sám poletuje po světě v roli famfrpálového trenéra a nemá příliš času na nikoho ze svých blízkých. Zvláštní bylo, že jediný, o kom jsem se dlouho nedozvěděla téměř nic, byl Albus. Právě Albus, o kterém jsem toho tenkrát chtěla vědět nejvíce. Proto ta posedlost? Tajemství je vždycky dráždivé. Zvědavost zabila kočku, říká se. Docela případně vzhledem k mé zvěromágské podobě. Pravda, nezabilo mě to poznání. Ne opravdu.
"Proč ses vrátila?" uhodila na mne Pomona hned první den mého pobytu v Bradavicích.
Seděly jsme v jejím pohodlném pokoji plném slunce a květin. Otevřenými okny vnikal dovnitř zářivý letní podvečer. Zavřela jsem oči.
"Krásně to u tebe voní. Tu svěží vůni listů a vlhké hlíny bych poznala i poslepu."
"Neodváděj řeč."
"Je srpen, měla jsem se vrátit v srpnu."
Podrážděně stiskla rty.
"Když jsem ti psala v červnu, měla jsem neodbytný pocit, že se vrátit nechceš. Spíše jsem čekala pozvánku na svatbu."
Povzdechla jsem si. Téhle zpovědi prostě neuniknu. Pomona vypadá laskavá a mírná jako ovečka, ovšem pokud o něco jde, dokáže být tvrdohlavá jako beran. To bude asi ta praxe, kterou získala v boji s urputnými rostlinami ve sklenících. No a navíc… Je to prostě kamarádka. Mám k ní ze všech lidí v Bradavicích daleko nejblíže.
"Albus mne požádal, ať se vrátím."
"Minervo, říkala jsem ti přece, že tohle nemá budoucnost!"
"Já to přece vím!" Zlostně jsem potlačila slzy, které se mi draly do očí. "Ale co mám dělat? Je to mimo mou vůli. Říkej si tomu třeba posedlost. Myslela jsem, že se jí zbavím, když odjedu. Jenomže, pak mi napsal…"
"A ten tvůj Harold? Ten to nedokázal zvrátit?"
"Asi ne, jak je vidět."
"Copak opravdu vyměníš pár laskavých poplácání po rameni, pár zajiskření modrých očí a vlídných úsměvů Albuse Brumbála za manželské štěstí, za děti, za zajímavou práci?"
"Ono je to složitější," povzdechla jsem si. "Kdybych si byla tím, co říkáš tak jistá. Harold… Harold děti nechce. Možná bych ho časem přesvědčila, ale byl celkem striktní. A zajímavá práce… Ano, to co dělá, je určitě zajímavé. Jenže je to jeho výzkum. Jeho zájem, jeho posedlost. Možná je pro mě lepší vrátit se k učení. A pak. Jsem Britka. V okamžiku, kdy je náš svět ohrožený, tak si na to vzpomenu velmi intenzivně."
"A je ohrožený?"
"Albus říká, že ano."
Hluboce se zamyslela.
"Víš, Minnie, já sice nemám v Albusovu neomylnost tak bezbřehou důvěru jako ty, ovšem uznávám, že některé věci, co se dějí, jsou opravdu znepokojivé. Takže…" usmála se. "Vítej doma. Jsem ráda, že jsi zpátky."

*****

Zkoumavě jsem se rozhlédla. Když mě Albus vyzval, abych přišla v neděli odpoledne k němu do ředitelny, nevěděla jsem, co mám čekat. Nejprve můj pohled padl na ředitele, který mi letmo pokynul, abych si sedla a chvíli počkala, a muže, který mu byl nesmírně podobný. Věděla jsem, že to musí být jeho bratr Aberforth. Ale taky jsem věděla, že spolu z nějakého, pro mě neznámého důvodu, nevycházejí. To bylo nakonec zřejmé i tady. Cítila jsem, jak Albusova magie podrážděně jiskří, i když na tváři bych mu to nepoznala. A z Aberforthových strnulých ramen jsem pochopila, že ani on se necítí úplně pohodlně.
Nechtěla jsem poslouchat, ale má zvědavost byla silnější než slušné vychování.
"Já tě o to prosím, Aberfothe. Přál bych si, abys byl někde poblíž."
"Máš snad pro mě nějakou roztomilou roli v té své škole? Co takhle učitel obrany proti černé magii? To by ses mě do roka zbavil, co? Slyšel jsem, že ti žádný nevydrží."
Překvapeně jsem zamrkala. To, že je místo obrany patrně prokleté, bylo přísně tajeným bradavickým tajemstvím. Albus se to pokoušel maskovat veřejnou proklamací toho, že si přeje, aby studenti v tomto oboru získávali co nejpestřejší zkušenosti. Po prvních několika letech, kdy došlo k pár opravdu nepříjemným událostem, vyřešil problém šalamounsky - místo obsazoval učiteli s už předem danou, roční smlouvou. Někteří byli výborní, jiní nestáli za nic. To, že je někdo zkušený bystrozor s řadou zkušeností v obranných i útočných kouzlech nemusí být nic platné, když nemá sebemenší smysl pro práci s dětmi. Povzdechla jsem si a poslouchala dále.
"Měl bys zájem?" zasmál se Albus, i když to znělo trochu nuceně. Po chvíli pokračoval: "Patrně ne, že? Nu, ve skutečnosti jsem měl na mysli něco jiného. V Prasinkách se nabízí ke koupi hostinec. Vím, že v poslední době se po nějakém poohlížíš. Pokud tedy máš něco takového provozovat, tak proč ne právě tam? Může se hodit mít někoho zkušeného po ruce. A navíc, nad ohnivou whisky se jazyky snadno rozvážou. Informace jsou důležité."
Nevěřícně jsem zakroutila hlavou. Albusův bratr je hostinský? Nikdy by mne nenapadlo, někdo tak intelektuálně založený může mít bratra, který se živí prodejem máslového ležáku.
"Takže můj bratříček chce, abych mu dělal špeha? Jak dojemné, že mě najednou potřebuješ. Myslel jsem, že bys mnou existenci raději zapřel," zasyčel Aberforth jedovatě, až jsem sebou trhla. Pak rezignovaně pokrčil rameny. "Dobře, ale nedělám to kvůli tobě. Čistě proto, že se mi nelíbí, co se děje."
Zavrtěla jsem pro sebe hlavou.


"Neměl bys tak mluvit, Abeforthe. Albus to myslí dobře," překvapil mě hluboký hlas.
Polekaně jsem sebou škubla. Teprve teď jsem si všimla mohutného, takřka plešatého kouzelníka, který postával v temném koutě ředitelny. Zpod huňatého obočí pozoroval oba bratry a upíjel při tom ze skleničky jantarově zlatavé víno.
"Ty abys nebyl na jeho straně," odsekl mu Aberforth.
"Jsem, když má pravdu."
Ředitel naštěstí celý spor usekl tím, že konečně zareagoval na mou přítomnost a oběma kouzelníkům mě představil.
"Minerva McGonagallová, naše profesorka přeměňování. Právě se vrátila z Evropy, kde ukončila svá mistrovská studia. Domnívám se, že její mimořádné schopnosti nám budou velice k užitku." Nemohla jsem si pomoct, Albusovo ocenění mi udělalo neskutečnou radost.
"Elphias Dóže," potřásl mi rukou ten plešatý kouzelník.
"Vy jste Albusův dávný přítel," zaradovala jsem se, "vyprávěl mi o vás."
Zdálo se, že ho to potěšilo. Usmál se a přihladil si své řídké vlasy.
"Doufám, že v dobrém." Přikývla jsem.
"O mě jistě nevyprávěl," jízlivě podotkl Aberforth.
Neklidně jsem se zavrtěla. "Ale ano, samozřejmě, že ano."
"To lhaní vám moc nejde" napomenul mne.
Albus se nadechl, aby k tomu něco poznamenal. Naštěstí přesně v tom okamžiku dorazil další z hostů. Ne, že bych zrovna tohoto ráda viděla.
Mundungus Fletcher. Pamatovala jsem si ho ze školy. Chodil o pár ročníků níž než já. Mrzimor, i když poněkud netypický. Neměl v sobě nic z pověstné obětavosti oné koleje. Vždycky myslel jen na sebe. Pamatuji si, jak jsem jako primuska řešila několik případů drobných podvodů, kterými se obohatil na úkor svých spolužáků. A pokud mi bylo známo, v podobné činnosti pokračoval i po škole. Pohyboval se mezi vyloženě podivnými existencemi. Proč, u Merlina, pozval ředitel někoho tak neseriozního?
Další dva návštěvníci byli o hodně příjemnějším překvapením. Nejprve přišel Elfie. Rozzářila jsem se. Neviděli jsme se už alespoň tři roky. V té době jsem se mu, pravda, trochu vyhýbala, protože jsem tenkrát měla neodbytný pocit, že pokud se nepřestaneme potkávat, požádá mne co nejdříve o ruku, a já vážně neměla zájem. Jenže teď jsem si vzpomněla spíše na to, jak dobře jsme spolu vycházeli, kolik společných témat k hovoru jsme měli a… Prostě, byla jsem tak ráda, že ho vidím, že jsem ho pevně objala. Cítila jsem, jak ztuhnul a hned mi došlo, že jsem přestřelila. Ach jo, musím si dávat pozor. Občas vážně jednám přesně tak impulzivně, jak se o Nebelvírech povídá.
"Já mám takovou radost, že jsi tady. Jak se má ministerstvo? Ještě stojí?" blábolila jsem nesouvisle a on na mne zíral poněkud vytřeštěně.
"Promiň, Elfie, já to tak nemyslela."
"Ehm, zase tak moc mi to nevadilo," pobaveně se usmál a mně se zdálo, že se nějak změnil.
Z dalších úvah i rozpaků mne vyvedl poslední návštěvník.
"Dědo," vypískla jsem jako malá. "Albusi, proč jsi mi neřekl, že jsi pozval i dědu? To je prostě skvělé!" Na Elfieho jsem v tu chvíli úplně zapomněla.
"Když nejde Mohamed k hoře… Vrátila ses do Británie už před třemi týdny a domů jsi ještě cestu nenašla."
"Měla jsem moc práce. Blíží se začátek školního roku a potřebovala jsem se po návratu z Prahy znovu dostat do tempa," vymluvila jsem se, ovšem věděli jsme to oba. Já i děda. Domů jsem nepřijela, protože jsem na to ještě nebyla připravená. Protože doma by mě čekala spousta řečí o tom, že kariéra ve škole zase není taková sláva, že to jsem se mohla klidně provdat za Douga a dělat učitelku v Bonniekirk, že abych se podívala na Roberta, ten se má jinak k světu, je mladší než já a už má dvě dcery… Sakra, to já přece vím, copak si opravdu moji drazí rodiče myslí, že bych se nechtěla vdát a mít děti? Jenom to tak nějak úplně nevychází.
"Jsou všichni v pořádku?" zeptala jsem se raději. "Co Malc? A maminka?"
"Nerad vás ruším, moji milí, nicméně budete to rodinné povídání muset nechat na později," přerušil nás ředitel. "Už jsme všichni, takže můžeme začít."
Zvážněla jsem. Konečně se dozvím, co se vlastně děje. Od mého návratu se Albus vyhýbal vysvětlení, proč mě vlastně tak důrazně povolal zpět do Británie.
"Asi všichni tušíte, proč jste tady," začal. "Jde o to, že se v poslední době zase znovu a tentokrát velmi intenzivně, začínají projevovat tendence útočit na mudlorozené kouzelníky a horovat pro nutnou nadvládu těch čistokrevných. Je to velmi zřejmé, méně jasné je, kdo za tím stojí. Mám jisté podezření, ale…"
"Ten kdo si říká lord Voldemort a jeho Smrtijedi?" přerušil ho Dóže. Albus přikývl.
"Ano, jsem si tím poměrně jistý."
Zajímalo mě, proč neupřesnil, kdo je vlastně lord Voldemort. Pokud jsem věděla, nebylo to všeobecně známé. Ovšem před těmi, které svolal patrně proto, že jim plně důvěřoval, to snad tajit nemusel. Ale mlčela jsem.
"Určitě se ptáte, proč jsem na tuto schůzku pozval právě vás. Inu, moji milí, chybí nám informace. A každý z vás nám je, svým způsobem, může opatřit."
Rychle jsem si to promítla v hlavě a rázem mi bylo všechno jasnější, včetně snahy dostat svého bratra do Prasinek. Jistě bude užitečné vědět, co se povídá ve vesnici, která je Bradavicím na dohled. Z pohledu celokouzelnického společenství to sice patrně takový význam nemá, nicméně určitě to neuškodí. Elfie, ano, ten nám může přinášet důležité informace z ministerstva, Dóže se pohybuje mezi čistokrevnými rodinami, Mundungus, znechuceně jsem ohrnula rty, dobře, zprávy z podsvětí se nejspíš hodí. Jen by mě zajímalo, jak si získal Albusovu důvěru.
"Proč já?" přerušil mé úvahy děda. Zarazila jsem se. To bylo opravdu zvláštní.
"Jistě bude zajímavé vědět, zda se něco z toho, co se v našem světě děje, odrazí v tom mudlovském," vysvětlil Albus. "Ty se velmi dobře orientuješ v obou prostředích. Neznám nikoho jiného, kdo by to dokázal tak snadno.
Děda souhlasně přikývl.
"A já?" zeptala jsem se nesměle. V očích většiny těch, co seděli kolem stolu, jsem viděla stejnou otázku.
"Potřebuji tady v Bradavicích někoho, na koho se mohu absolutně spolehnout," zajiskřily v ředitelových očích modré jiskřičky. Znovu jsem se cítila až nesmyslně potěšená.
Schůzka pak trvala už jen chvíli. Dohodli jsme se, že se setkáme zase za měsíc a že se každý pokusí získat co nejvíce zpráv.
Když jsme skončili, viděla jsem, že by se mnou chtěl mluvit Elfie. Omluvně jsem se na něho usmála a šeptla mu. "Příště."
Pokrčil rameny a zmizel. Trochu mne to zamrzelo, myslela jsem, že mě bude více přemlouvat, jenže pak jsem se soustředila na dědu.
"Takže, co nového doma? Jak si vede Malc?"
Věděla jsem, že můj mladší bráška už skoro rok pracuje u dědy v palírně. Loni dokončil školu, pak trochu cestoval, ale své plány věnovat se vědeckému výzkumu delfínů nakonec vzdal. Děda ho přesvědčil, že ho v palírně potřebuje.
"Výborně, je opravdu schopný. Bude z něho časem vynikající výrobce whisky. A navíc prokazuje mimořádný talent pro obchod. Pracuje se mi s ním skvěle. Bude se ženit."
"Cože?" vyjevila jsem se. "To mi nenapsal. Koho si bere?"
"Jednu milou dívku od nás z Gravelmore. Jmenuje se Torrie. Myslím, že ji neznáš."
Zavrtěla jsem hlavou.
"Je spokojený?"
"Řekl bych, že ano, vzhledem k tomu, jak o ní neustále básní. Divím se, že ti o ní nenapsal. Mám pocit, že o ní nedokáže nemluvit více než pět minut."
Zamrzelo mne to. S Malcem jsme si byli vždycky blízcí. Jenže já mu o Haroldovi taky nic neprozradila. Nejspíš vycítil, že něco tajím. Takže můj malý bráška se bude ženit.
"Kdy bude svatba?" zeptala jsem se.
"Nejspíš na jaře. Doufám, že přijedeš."
"Určitě, to bych si nenechala ujít."
"Možná bys měla přijet dřív."
Zarazila jsem se.
"Děje se něco? Maminka je v pořádku?"
"Maminka ano, ale otec postonává."
To mě zaskočilo. Otec si nikdy nedovolil být nemocný. Když jsem byla malá, byla jsem přesvědčená, že se ho bojí i chřipka. Později jsem zjistila, že drobné neduhy zvládá silou vůle.
"Něco vážného?"
"Snad ani ne, jen se necítí dobře. Ale jsem přesvědčený, že by tě rád viděl."
Víš, že spolu nevycházíme."
"Minervo, už jsi nějakou dobu dospělá a většinou velmi rozumná. Myslím, že bys měla ten rozum projevit i teď. Přese všechno je to tvůj otec. On to nepřipustí, ale myslím, že se mu po tobě stýská. Nebylas doma přes rok."

"Byla jsem přece v Praze," bránila jsem se a raději nemyslela na to, že to pro kouzelníky zase není tak daleko. "Dobře, já přijedu," slíbila jsem s výčitkami svědomí a myslela to v té chvíli naprosto vážně.

 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Regi Regi | E-mail | Web | 10. ledna 2016 v 7:09 | Reagovat

Hurá, Minerva je zpátky! Z Prahy i na Šupleti.
A díky Katty za Aberfortha. On si tu hospodu nakonec nepronajal, ale fakt koupil!

2 KattyV KattyV | 10. ledna 2016 v 8:13 | Reagovat

[1]: No co bych pro tebe, moje milá beto, neudělala. Nakonec jsem z toho vyšla lacino. Aberforth si tu hospodu zaplatil sám :-D  :-D

3 Scipia Scipia | 10. ledna 2016 v 11:30 | Reagovat

Jupí!!! Jak já se na tohle těšila :) Díky moc, hrozně moc se těším na další kapitoly!

4 KattyV KattyV | 10. ledna 2016 v 12:31 | Reagovat

[3]: To jsem ráda, že jsi ráda. Další kapitolky budou následovat pravidelně v neděli. Mám jich napsáno sedm, původně jsem chtěla začít zveřejňovat, až dopíšu celou knihu, ale nějak mi to bobtná, takže z původních šesti - sedmi kapitol to teď vypadá na devět - deset. :-D

5 Tora Tora | 10. ledna 2016 v 12:42 | Reagovat

No vida a já třeba konečně něco pochopím :) Díky, dobře se to čte.

6 Dinnes Dinnes | 10. ledna 2016 v 13:18 | Reagovat

Taky jsem moc ráda, že se Minerva vrátila.
Příběh nabírá obrátky hned od první kapitoly, to se mi líbí. Akorát musím přiznat, že první, co mě napadlo, když byla Minerva v sprnu 68 v Praze, jestli se tamní kouzelnické komunity nějak dotkly události v mudlovském světě.

7 KattyV KattyV | 10. ledna 2016 v 13:21 | Reagovat

[5]: Myslím, že pochopíš mnohé.

[6]: To byl záměr, ale dotkneme se toho jen letmo. Události v Británii budou důležitější.

8 ioannina ioannina | 10. ledna 2016 v 16:00 | Reagovat

Pěkný začátek.
Povedlo se ti něco podobného, co Matce Zakladatelce v jedničce: ukázalas lidi kolem Brumbála, jak mu nevěří. Ona to tam nakonec otočila jako pomýlenost a herezi, u tebe to tuším dopadne jinak.
Jo a na okraj - mám moc ráda Aberfortha. Dokonce i toho kánonického. Ten svého bratra zná, nesouhlasí s ním, a přece mu pomáhá, protože rodina je rodina. (A možná ho i trochu hlídá, aby zase nedošlo na nějakou tu Arianu. Zkus si tu scénu rozebrat, nebude se ti líbit. Jediný, kdo měl volné ruce a mohl vystřelit, byl Albus. Gellert a Abe se rvali, takže byli zaujatí jeden druhým. I když to člověk nepřestane vidět jako nehodu, dá se snadno pochopit, proč má Abe pocit, že musí bratra hlídat.)

9 KattyV KattyV | 10. ledna 2016 v 18:18 | Reagovat

[8]: No, řekla bych, že někteří mu věří (Dóže), někteří mu chtějí věřit (Minerva!), někteří mu musí věřit (Mundugus), někteří mu nevěří (Aberforth, Pomona) a u některých zatím nevíme (děda, Elfie).Jak se to bude vyvíjet dále? To se uvidí.

10 ioannina ioannina | 10. ledna 2016 v 18:37 | Reagovat

[9]: Právě - to je to, co mě na tom těší, že ho kolektivně neoslavujou jako pánaboha, ale mají na něj vlastní názory. A je pro mě vypovídající, že ti, kdo mu nevěří, jsou mu nejblíž (bratr, kolegyně).

11 KattyV KattyV | 10. ledna 2016 v 21:03 | Reagovat

[10]: Co ty víš, třeba časem zjistí, že se spletli.

12 Martian Martian | 13. ledna 2016 v 7:13 | Reagovat

Vítej, Minervo! Už se mi stýskalo. A Díky, KattyV.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
*************************************************************************************

KattyV a Regi prohlašují:
Na našich stránkách často najdete fanfiction příběhy ze světa Harry Pottera.
Všechna práva na postavy, které jsme si nevymyslely samy, jsou vyhrazena J. K. Rowlingové,
které tímto děkujeme za to, že nám dala svět, ve kterém si můžeme hrát.


14.1.2014