ABYSTE U NÁS NEBLOUDILI A JEDNODUŠE NAŠLI JAKOUKOLI POVÍDKU NEBO ČLÁNEK, JE TU PRO VÁS




A CO NOVÉHO VÁM ŠÍLENÉ ŠUPLE NABÍDNE PRÁVĚ TENTO TÝDEN?

PONDĚLÍ: Útočiště (fanfiction příběh na pokračování) od Danae
ÚTERÝ: Věda ve sto slovech od JJ
STŘEDA: Hotel u devíti koček od Tory
ČTVRTEK: Malfoyovské střípky od Martian
NEDĚLE: Severus a Megan od Katty

Vše je bohatě ilustrováno kolážemi KattyV

*************************************************************************************

Intermezzo III. Sorrow’s Child

5. února 2016 v 0:01 | Richenza |  Bless the Child: Kniha pátá - POUTNÍK

"Jsi umíněný stařec. Ti tvoji chlapci s milými tvářičkami vyrostou a stanou se z nich Synové Harpyje. Je jedno, jestli je zabiješ teď anebo potom." "Lidi zabíjíš za zlé věci, které spáchali, ne za věci, které by mohli někdy udělat." Skahaz a Barristan Chrabrý. George R. R. Martin, Píseň ledu a ohně: Tanec s draky
Ve třetím intermezzu se vrátíme v čase do roku 1943, a podíváme se na jednoho zvláštního patnáctiletého chlapce.

Písničku si poslechněte zde


Intermezzo III. Sorrow's Child


Sorrow's child sits by the river
Sorrow's child hears not the water
Sorrow's child sits by the river
Sorrow's child hears not the water
And just when it seems as though
You've got strength enough to stand
Sorrow's child all weak and strange
Stands waiting at your hand

Sorrow's child steps in the water
Sorrow's child you follow after
Sorrow's child wades in deeper
Sorrow's child invites you under
And just when you thought as though
All your tears were wept and done
Sorrow's child grieves not what has passed
But all the past still yet to come
Sorrow's child sits by the water
Sorrow's child your arms enfold her
Sorrow's child you're loathe to befriend her
Sorrow's child but in sorrow surrender
And just when is seems as though
All your tears were at an end
Sorrow's child lifts up her hand
And she brings it down again


Nick Cave
Bradavice; 2. září 1943

Albus Brumbál opustil svůj kabinet a tiše se vydal po chodbě k učebně Přeměňování. Byl zvyklý chodit tiše, jen tak mohl pozorovat neviděn a dozvědět se více. A on se více dozvědět chtěl, zejména o tom zvláštním chlapci, s nímž jej nyní čekala první hodina nového školního roku.

Tom byl skutečně pozoruhodný chlapec, jeho kolegové ho považovali za inteligentního, nesmírně magicky nadaného, zdvořilého a milého. Ve většině s nimi souhlasil, ovšem za milého Toma Raddlea nepovažoval nikdy. Přes všechnu svou zdvořilost byl odtažitý, necitelný a nečitelný. Horácio mu to jednou vyčetl, řekl mu, že má vůči němu předsudky pro jeho kolejní příslušnost. Možná je i měl, třebaže ne pro kolejní příslušnost. Znepokojoval ho od prvního setkání - už v sirotčinci byla jeho magie silná, a nikoli náhodná. A nedobrá - neměl na mysli Tomovu schopnost hovořit s hady, i když to celkový nepříliš příznivý obrázek dokreslovalo - ale uměl způsobovat bolest, ovládat mysl, bral věci, které mu nepatřily. A to všechno tak šikovně, že mu to nikdy nedokázali.

Vzpomněl si na den, kdy ho poprvé uviděl ve Woodově sirotčinci. Nepoznal osamělejší a smutnější dítě. A takový byl i po příchodu do Bradavic, kde pochopil, že jeho výjimečnost je v tomto světě normou - a přesto byl i zde sám. Jako dítě nejasného původu a bez rodičů to musel mít mezi zmijozelskými těžké, a jako Zmijozel to musel mít těžké mezi ostatními dětmi, ale nabízenou ruku nikdy nepřijal. Místo toho začal studovat; nikdy nikoho neviděl věnovat tolik úsilí výuce, včetně sebe samého - a to už bylo co říct. Svou osamělostí, svou urputností, se kterou dosahoval vždy těch nejlepších výsledků, svou tichostí a nevšímavostí k aliancím a roztržkám svých spolužáků si postupně získal nejen ředitele své koleje - do Horáciovy sbírky nadějných talentů ovšem zapadal dokonale - ale i ostatní učitele, včetně ředitele Dippeta, a také studenty školy.

A časem se naučil i usmívat, ale jeho úsměv neměl teplo skutečného úsměvu, byla to jen maska, kterou si oblékal, protože se naučil, že je to pro něj výhodné. Časem dokázal předstírat, že má přátele. Jeho vysoká inteligence mu umožnila stát seoblíbeným, když se rozhodl, že se mu vyplatí být oblíbený.

A hlas chlapce, o kterém právě uvažoval, zaslechl za rohem chodby.
"Co si přeješ?"

"Ptají se… zajímá nás… omlouvám se za vyrušení, pane," odpovídal nejistě student, v kterém poznal jindy tak sebevědomého Ambrose Notta. Zmijozela ze sedmého ročníku. Sedmého! Tom byl teprve v pátém. A přece mu Nott říkal pane. Albus nehnutě naslouchal.

"Přijímám tvou omluvu. A teď řekni, co jsi chtěl. Tím zdržováním to jen zhoršuješ, Notte."

"Frank se ptá-"

"Nevymlouvej se na Mulcibera, ptáš se ty, Notte."

"Budeš pokračovat ve výuce, pane?" vyhrknul chlapec.

"Ano," odpověděl Tom. "Neslíbil jsem to snad před prázdninami? Anebo máš snad pocit, že své sliby nemyslím vážně? Já nemluvím do větru. Nikdy." V jeho uhlazeném hlase ucítil Albus stopy nebezpečí. Téměř ho zamrazilo.

"Warwick Avery by měl také zájem."

"Brání něco Averymu, aby za mnou zašel sám?"

"Nechce tě obtěžovat."

"A proč bych já měl chtít mezi svými přátelimít ty, co se jim nechce obtěžovat?"

"Nechtěl obtěžovat tebe, pane," zopakoval Nott, ačkoli si Albus byl jistý, že Tom rozuměl dobře. Hraje si s nimi. Nejsou jeho přáteli. A kým tedy jsou? "Bojí se," dodal Nott.

Albus se zachmuřil, třebaže nebyl překvapen. Bojí se.Nepochybně vědí proč, ovšem mlčení Zmijozelů bylo pověstné. Co se stalo v koleji, v koleji zůstane, jejich heslo a vědomí výlučnosti znal. Bude si o tom muset promluvit s Horáciem i s Armandem, přestože mu nebudou chtít naslouchat.

"Nepotřebuji ty, kteří se obávají příliš. Ani ty, kteří se bojí příliš málo. Ty teď nemáš vyučování?"

"Dobrý den, pane profesore," pozdravila jej dvojice Mrzimorek.
Albus se na ně usmál a vydal se za nimi; beztak už byl prozrazen. Viděl, jak se obě dívky podívaly na Toma, nyní už osamoceně a pomalu kráčejícího k učebně Přeměňování. Ten si jich však nevšímal, či si jich snad skutečně nevšimnul.

"Tome, můžu tě na chvíli vyrušit?"

"Jistě, pane profesore," naklonil Tom téměř nepatrně hlavu a hned ji zase napřímil. Ztělesněná zdvořilost a úcta.

"Slyšel jsem, že učíš své spolužáky."

"Učím," přikývl Tom. "To vy také, ne?"

"Učíš i starší studenty."

"Ano. Jen o tom nerad mluvím."

"Proč?"

"Aby to nevypadalo, že se chlubím."

"Jistě, jsi skromný," přikývnul Brumbál, zastavil se a zadíval se chlapci do tváře. "Proto ti říkají pane?"

"Nevybízel jsem je k tomu. Ale ve Zmijozelu je větší formálnost poměrně běžná, pane profesore. Třeba pan profesor Křiklan mi nikdy neříká Tome."

"I vůči studentům z mladších ročníků?" rozhodl se Brumbál přejít skrytou výtku, či snad dokonce i výhružku.

"Dělá to jen Nott," pokrčil rameny Tom. "Chce tím dát najevo úctu k tomu, od koho se učí. Je snad na úctě k učiteli něco špatného, pane profesore?"

"Ne, jistěže ne, Tome. Jen je to zvláštní."
"Asi jsem zvláštní," pousmál se chlapec a Brumbál ho nepřestával pozorovat. Byl na první pohled naprosto klidný, jeho nervozitu však prozradil rychlý pohyb ruky, kterou si prohrábl vlasy. I tyhle detaily časem nepochybně vypiluje. A něco na Tomově ruce Albuse zaujalo. Černý kámen vybroušený do čtverce posazený do masivního zlatého prstenu ve tvaru hada.

"Máš zajímavý prsten."

"Tenhle?" Tomův hlas zněl lhostejně. "Myslíte, že je cenný?"

"Neměl by být?"

"Nevím. Dostal jsem jej od příbuzného, který vypadal velmi uboze. Pochybuji, že by vlastnil cokoli cenného."

"Od příbuzného, Tome?" zbystřil Albus. "Ty jsi byl o prázdninách navštívit své příbuzné? Nevěděl jsem, že nějaké máš."

Tom zavrtěl hlavou. "Byl jsem celé léto v sirotčinci, jako každý rok. Co bych jinak mohl dělat bez peněz a bez magie? Ten muž navštívil mě. Říkal, že je můj strýc."

"A dal ti ten prsten? Ty jsi mu uvěřil?"

"A neměl bych? Myslíte, že jsem natolik důležitý, aby mě někdo vyhledával jen tak? Možná aby mi podstrčil tajemný, prokletý artefakt… omlouvám se, pane profesore, ale musím už do hodiny."

"Ubezpečuji tě, Tome, že tam nemusíš být dříve než učitel a to jsem já," pousmál se Albus.

"V tom případě i vy musíte do hodiny, pane profesore, nerad bych, abyste měl jakékoli nepříjemnosti."

"Jistě. Jsi velmi pozorný, Tome. Jak se jmenoval ten muž?"

"Morfin Gaunt. Znal jméno mé matky. Neměl jsem důvod mu nedůvěřovat, tím spíše, že nosím jméno i jeho otce, jak mi řekl."

"Ty jsi příbuzný Morfina Gaunta?" Toto jméno probírala letos v létě celá kouzelnická Británie. Mladý Gaunt se přiznal k vyvraždění bohaté mudlovské rodiny, která žila na nedalekém zámečku. Toma Raddlea a jeho rodičů. Už v létě ho napadla souvislost s Tomem, Raddle nebylo zrovna nejčastější jméno. Mohlo to být tak, jak líčil Tom. Morfin naplánoval vraždy, a předtím navštívil jediného žijícího příbuzného, aby mu předal rodinný prsten. Anebo to bylo všechno jinak. Pokusil se proniknout do Tomovy mysli, jediné, co viděl, však byly bezútěšné zdi Woodova sirotčince. Nemohl s určitostí říci ani to, že Tom si svou mysl brání, třebaže byl o tom přesvědčen. Dělal to ovšem tak dobře, že by mu to nikdo neuvěřil - nemluvě o tom, že pokus o proniknutí do mysli nezletilého studenta bez povolení k vyšetřování přiznat nemohl.

"Vy jste jej znal, pane profesore?" chlapcovy oči byly neproniknutelné, dívaly se na něj bez jakýchkoli obav či výčitek svědomí. Je možné, aby se tak mladý hoch dokázal tak dobře ovládat? Nedal ani nijak najevo, že právě odrazil mentální útok. Jako by si ho ani nevšimnul, jako by ho jeho nitrobrana nestála žádné úsilí. S takovou magickou silou se u patnáctiletých dětí dosud nesetkal.

"Osobně ne, Tome. Ty ses přes léto nedostal k Dennímu věštci?"

"Byl jsem v mudlovském sirotčinci, pane. Vyšlo v něm snad něco, co bych měl vědět?"

"Tvůj strýc zavraždil Toma Raddlea a jeho rodiče," pozoroval ho upřeně Albus. "Byli to mudlové."

"Mudlové?" Tomův hlas zněl nepokrytě zklamaně. A překvapeně. Byl tak dobrý herec, nebo to skutečně nevěděl? "Když jsem letos zjistil, že matka byla čarodějka, tak jsem doufal… to vy asi nepochopíte," ušklíbnul se.

"Předpokládáš správně, touhu po čistokrevnosti jsem nikdy zcela nechápal."

"Protože čistokrevný jste."

"Proč si myslíš, že to byl tvůj otec?"

"A vy si to nemyslíte? Byl bych rád, kdyby nebyl, jenže… nemá smysl si namlouvat, že to se mnou nemělo nic společného."

"A mělo?"

"Víte, jak to myslím," stisknul Tom netrpělivě rty. "Ta shoda jmen… Uvedl pan Gaunt nějaký důvod pro svůj čin?"

"Pomsta za sestru."

"Za mou matku," přikývnul Tom. "Zapadá to do sebe. Netušil jsem to, pane profesore. Ale asi se nebudu pokoušet předstírat, že mi jich je líto."

"Jestli to byl tvůj otec, Tome-"

"Tak se měl zajímat," zúžil Tom oči. "Matka zemřela v bídě, tohle vy víte lépe než kdokoli jiný."

"Možná o tobě nevěděl, Tome."

Chlapec jen zúžil oči, nic však nenamítal. "Strýc se rozhodl se konečně pomstít a mně předal dědictví. Nijak zvlášť se mi nelíbil, ale za tohle si ho asi spíš… vážím, pane profesore."

"Pomsta není dobrou cestou."

"To, jak žil, pokud mohu soudit podle jeho šatů, také ne. Ale je na tom něco…dojímavého, nemyslíte?"

Albus přikývnul. Tomova reakce jej uklidnila. Téměř. Vypadalo to, že tento patnáctiletý hoch nemá se smrtí svého otce a prarodičů nic společného. V opačném případě by pravděpodobně nevyjadřoval tak otevřenou podporu vraždě, nebo ano? Ne, to nebylo pravděpodobné, jeho reakce, jeho znechucení nad zjištěním, že jeho otec byl mudla… a to, že prsten nosil otevřeně… A Morfin Gaunt se k vraždám těch mudlů přiznal. To, že si chrání svou mysl - pokud si ji vůbec chrání, ani tuhle jistotu ve skutečnosti neměl - ještě nemusí znamenat, že skrývá vraždy.

Horácio měl pravdu, je vůči němu až nelogicky podezíravý. Neměl jediný důkaz, nic než nejasné a iracionální tušení. Tom Raddle byl příliš silný, příliš inteligentní a příliš bezskrupulózní, než aby se ho mohl neobávat. Dnes však Tom ještě není silnější než on, přestože jednou nejspíš bude, pokud bude pokračovat stejným tempem jako doposud. Jenže tušení budoucnosti ho neopravňovalo zasáhnout nyní. Nemůže ho zabít jen proto, že jednou může být zločinec, stejně jako nemohl zabít jeho, třebaže nyní už věděl, kolik životů by to zachránilo. Páchat zločiny pro větší dobro, ne, tuhle cestu volit nechce.

"Opravdu jsme se hodně zdrželi, Tome. Pojď, musíme si pospíšit," vykročil směrem k učebně a chlapec ho následoval.

------------------------
Pokračujte ve čtení, kapitola ještě nekončí
zpět oOo dále


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
*************************************************************************************

KattyV a Regi prohlašují:
Na našich stránkách často najdete fanfiction příběhy ze světa Harry Pottera.
Všechna práva na postavy, které jsme si nevymyslely samy, jsou vyhrazena J. K. Rowlingové,
které tímto děkujeme za to, že nám dala svět, ve kterém si můžeme hrát.


14.1.2014