ABYSTE U NÁS NEBLOUDILI A JEDNODUŠE NAŠLI JAKOUKOLI POVÍDKU NEBO ČLÁNEK, JE TU PRO VÁS




A CO NOVÉHO VÁM ŠÍLENÉ ŠUPLE NABÍDNE PRÁVĚ TENTO TÝDEN?

ÚTERÝ: Věda ve sto slovech od JJ
STŘEDA: Hotel u devíti koček od Tory
NEDĚLE: Severus a Megan od Katty

Vše je bohatě ilustrováno kolážemi KattyV

*************************************************************************************

Intermezzo III: Sorrow´s Child - dokončení

5. února 2016 v 0:05 | Richenza |  Bless the Child: Kniha pátá - POUTNÍK


Seděl u řeky, která několik desítek metrů níže ústila do Bradavického jezera. Místo, kam si zvyknul chodit už v prvním ročníku, místo, kde mohl být sám a kde nemusel čelit stupidním žertůmsvých spolužáků. Trvalo celý rok, než je naučil držet se od něj dál. Tohle místo ale vyhledával i nadále, přestože to už nepotřeboval. Bylo tu ticho a klid, a po nekonečné vřavě prvního školního dne po nich téměř fyzicky toužil.

A přesto byl rád, že je zpět, na jediném místě, které by nazýval domovem, kdyby slovo domov neznělo tak hloupě pateticky. Na prázdniny odjel jako každý rok do sirotčince, nyní za války ještě bezútěšnějšího místa než dříve; nikdy by si nepomyslel, že to je ještě možné. Ale letos tam trávil jen minimum času, prázdniny raději zasvětil získání informací o své rodině. A pomstě.
Podle svého prostředního jména se mu podařilo v bradavické ročence zjistit jméno matčina otce, i místo jeho bydliště. Vypravil se tam s nejistou nadějí, že o Rojvolovi Gauntovi zjistí více - a místo toho tam potkal jen svého strýce. Překvapil ho, a rozhodně ne kladně. Špinavý, ošklivý, zlostný, hloupý. A mizerný kouzelník. Kouzelník! To na tom všem bylo nejhorší - vždy předpokládal, že jeho matka byla mudla, když nedokázala sama sebe ochránit před předčasnou smrtí. Bylo to jinak. Několik věcí však jeho zklamání vyrovnalo. Zjistil, že byl dědicem samotného Salazara Zmijozela. Bylo povznášející to vědět, třebaže bylo prozíravější si to zatím nechat pro sebe.

Druhou byla pomsta. Jehomilý strýčekzavinil to, že vyrůstal na tom odporném místě. A jeho mudlovský otec také. A také Raddleovi rodiče - i oni museli vědět, a rozhodli se sňatek svého syna ignorovat. Prvního poslal do Azkabanu, další tři odsoudil k smrti. Zasloužili si to, zasloužili by si ostatně mnohem víc než vznešenou a čistou Avadu, za každý den, co musel trávit v sirotčinci, za odporné jídlo, kterého bylo vždy příliš málo, za nelaskavé ruce vychovatelek i špinavé tajemství faráře, za studené a nevlídné chodby i ložnice, kde nesměli mít nic osobního, za strohé zařízení i mříže v oknech, za netečné dospělé, kteří nezasáhli proti němu, ale ani proti jiným, kteří týrali jej, než v sobě objevil sílu, za to všechno si zasloužili trpět ne hodiny, ale dny, měsíce, roky… Ale byli koneckonců jeho rodinou. Nevesele se pousmál. Mysleli si, že je zloděj. On! Vznešený potomek Salazara Zmijozela a jejich zákonitý dědic. Znovu si vybavil jejich vyděšené pohledy, když pochopili, kým je - a co je čeká.

A třetí uspokojující věcí byl prsten, rodinné dědictví, na které měl právo, zadíval se na prostředníček své levé ruky. Vypadal nezvykle, nebylo divu, že Brumbála zaujal. Nepochybně nebude jediným, kdo si ho všimnul - a ještě všimne. Bylo opovážlivé nosit ho tak otevřeně, protože to byla stopa k tomu, co udělal v Malém Visánku. Nepochyboval o tom, že to Brumbála napadlo, jenže neměl žádný důkaz. Přece by nebyl tak drzý, aby nosil prsten otevřeně, kdyby je zabil, pousmál se sebevědomě. Naopak, kdyby prsten tajil - a pak jej v jeho věcech našli - to by nutně vyvolalo otázky, vyšetřování a možná i použití Veritaséra. A proti němu, na rozdíl od Nitrozpytu, se ubránit nedokázal. Ale Veritasérum na nezletilého nepoužijí, ne bez důvodného podezření, a to jednoduše nemohl nikdo mít. Vymyslel to dobře. A kromě toho bylo něco vzrušujícího nosit jim - a zejména Brumbálovi - na očích důkaz své viny.

Neměli na něj, ani Brumbál ne, přestože dnes by se s ním do křížku ještě dostat nechtěl - byl už dlouho přesvědčen, že jejich učitel Přeměňování umí víc, než předvádí v hodinách. A byl také jediný, kdo se na něj díval spíš zkoumavě a podezíravě než s obdivem. Ne, nepřesvědčil jej; rozhodně udělal dobře, že paní Coleové pozměnil vzpomínky - ať si ji zkusí navštívit! Svým způsobem mu ale bylo líto, že si Brumbála nedokázal omotat kolem prstu jako Křiklana. A jako kohokoli jiného. Od Brumbála by se mohl hodně naučit, za těchto okolností to však bylo příliš nebezpečné.

Pohladil ukazováčkem dokonalý povrch černého kamene. Jeho záruka věčného života. Ne, on není slabý. Jepánem smrti-je to on, kdo rozhoduje, kdo zemře, a je to on, kdo se proti smrti pojistil. Náhle ho sevřela úzkost. Co když bude prsten zničen? Měl by jich mít víc. Ale jde to? To z knih, které našel v zakázané sekci bradavické knihovny, nezjistil. Roztržitě objížděl obrysy čtvercového kamene. Když za ním před lety přišel Brumbál, myslel si, že být kouzelníkem stačí, aby člověk vyzrál nad smrtí. Pak zjistil, že kouzelníků je mnoho, že být kouzelníkem je vlastněobyčejné, že kouzelníci - dokonce i ti nejsilnější kouzelníci, jako byl třeba Salazar ze Zmijozelu, jsou smrtelní lidé. Žijí sice déle, Brumbálovi muselo být už hodně přes sto let, stejně jako Dippetovi, dokážou uzdravit téměř každou nemoc, vyhojit každé zranění, pokud nezemřou na místě. Ale to není nesmrtelnost, to je jen odklad. Sto padesát let, možná dvě stě - pořád jen kapka v moři věčnosti. A jeho matka nežila ani tak dlouho - bylo jí osmnáct, když zemřela. Proč, když byla čarodějka? Určitě nemusela umřít, nemohla být tak slabá, jak si předtím myslel. Jak jinak by mohla porodit tak silného kouzelníka, jako byl on sám, když ten, kdo ho zplodil, bylmudla? Sevřel prsten. Nerozuměl tomu. Proč umřela? Chtěla to, nebo byla skutečně tak neschopná? A co je po smrti? Nicota, nekonečno, peklo, ráj, vesmírná jednota… ať je to cokoli, není to život. A on to odmítá! Vyzval smrt na souboj a ten souboj vyhraje! Nestojí o prodlouženou dočasnost, ani o podivnou existenci, neživot duchů nebo obrazů… to se blížilo nesmrtelnosti, ale nebylo jí. Bez hmotného těla to nebyl život, jen podivné bytí beze smyslu, které ho děsilo snad ještě více než smrt.

Najednou zahlédl na kraji svého zorného pole pohyb, či jej spíše jen vytušil. Sevřel rychle hůlku a otočil se doprava. Asi metr od něj seděla mladá dívka, její věk by odhadnul tak na šestnáct let. Ale mohlo jí být i více, anebo méně - její tvář měla rysy dítěte, ale staré, vyhaslé oči. Nebyla hezká, byla příliš hubená, téměř až vyzáblá, uši odstálé, ústa příliš úzká, pleť byla lehce nažloutlá a vysoké čelo připomínalo smrtku. Černé vlasy měla stažené do nepořádného drdolu, z kterého na shrbená záda padalo několik pramenů mastných vlasů. Oblečená byla do šatů neurčitého střihu, které měly očividně to nejlepší už za sebou. Objímala si kolena a bez hnutí se dívala do řeky.

"Co tu děláš?" zeptal se.

Nereagovala.

"Hej, co tady chceš?" opakoval podrážděně. Nelíbila se mu. Vypadala jako mrtvá, ne úplně jako duch, ale ne úplně jako živá. Mimoděk se odtáhnul.

"Já?" otočila k němu pomalu hlavu a upřela na něj šilhající oči. "Ty jsi mě přivolal. Ty mi řekni, co chceš."

"Nevolal," zamračil se. "Proč bych to dělal?"

"Chtěl ses za něco zeptat," prohlížela si ho. "Ty jsi Tom."

"Proč myslíš?" zeptal se zaraženě.

"Podobáš se mu. Jsi krásný jako on."

"Jako kdo?" zeptal se Tom, přestože už začínal chápat.

"Tvůj otec. Tom Raddle," vyslovila mazlivě a její oči se na okamžik naplnily zvláštním světlem. Téměř vypadala hezky.

"Ty jsi Meropa?"

Dívka přikývla. "Tak se ptej. Nechci tu zůstávat déle, než je nutné."

"Proč jsi umřela?"

"Nic mě tu nedrželo," odpověděla a dívala se přitom znovu na řeku. "Už jsem nemohla," zašeptala.

"Proč? Neuměla jsi snad čarovat?"

"Nikdy jsem na to nebyla moc dobrá, ale to nebyl ten důvod…On to nenáviděl."

"Raddle?"

Přikývla. "Podvedla jsem ho. Jako trest jsem si zakázala jakoukoli magii; k ničemu dobrému nevedla."

K ničemu dobrému… Jistě.Nic ji tu nedrželo. On pro ni důležitý nebyl. Ani tehdy, ani nyní.

"Milovala jsem ho."

Milovala! Další z patetických slov, která tak nesnášel. Láska, kterou všichni opěvují. A co udělala z jeho matky? Slabou ubožačku, která raději zemřela, než by splnila svou povinnost. Byla slabá, když zemřela. Byla slabá, a proto zemřela. Byla slabá, protože milovala.

"Teď je taky mrtvý," přerušila jeho úvahy.

"Jak to víš?"

"Cítím to."

"Je s tebou? Mluvila jsi s ním? Jak tam žiješ?" ptal se dychtivě. Možná tohle je ta odpověď, kterou potřebuje vědět. Možná není smrt, ale jen jiný život, třeba ti blouznivci mají pravdu!

Zavrtěla hlavou a znovu se ponořila do mlčení.

"A jak tam žiješ? Řekni mi to!"

"Nežiju, jsem přece mrtvá."

"Ale něco vnímáš! Jak to je?!"

"Jiné. Světlo. Všechno a nic. Tam to nebolí," dotkla se místa, kde by jí tlouklo srdce, kdyby byla živá. "Když jsem tady, je to všechno zpět. Já to už nechci."

Jiné… není to život po životě… Tak co to je?! Ale ať je to cokoli, nechtěl to. Ten přízrak sedící vedle něj ho děsil, její prázdné oči, její přízračné ruce… tohle nebyl život, jeho matka nebyla živá, i když mluvila jako živá, i když život napodobovala. Otřásl se.

Jeho matka. Kdysi po ní toužil. Kdysi si představoval, jaké by to bylo, kdyby se o něj starala. Když byl malý a hloupý, ještě než se dozvěděl, kým je, ještě než nalezl moc, která jej ochránila před každým, kdo mu chtěl ublížit, tak maloval obrázky domu, kde žil on a matka. Představoval si ji jako krásnou černovlasou ženu v bílých šatech. Voněla a její vlasy šimraly, když se k němu skláněla. Měli velkou zahradu a na ní slepice, které jim dávaly každý den vajíčka na snídani. V domě byla velká spíž a v ní med a ořechy a slanina a spousta másla… a v oknech nebyly mříže, ale záclony, které viděl na normálních domech. A knížky, celé stěny pokryté knihami, které si mohl vzít, kdy chtěl. A byla tam ona a usmívala se na něj. Hloupé dětské sny. Když ji nyní viděl, tak si byl téměř jist, že by to tak nikdy nebylo. Uměla se vůbec usmívat? - ne že by o to stál. Slabá, neschopná, zlomená. K ničemu by mu nebyla.

"Nechyběla jsi mi," řekl krutě. Chtěl jí ublížit, zasloužila si to.

Ale ona to vzala netečně, lhostejně. I tohle jí bylo jedno. Ani se na něj nepodívala. "Můžu už jít?"

"Nikdo tě tu nedrží. Nikdo tě sem nezval."

"Ty mě tu držíš. Propusť mne."

"Jdi si," zúžil oči. "A nevracej se."

Přikývla a vydala se po hladině proti proudu řeky. Její obrysy byly čím dál mlhavější, její tělo průsvitnější. A Tom se díval, dokud se v paprscích zapadajícího slunce nerozplynula. A neodvracel hlavu ještě dlouho poté.

Třebaže mu ani trochu nechyběla.

------------------------------------
Poznámka:
Vědomě jsem se odchýlila od kánonu (respektive od informací na harrypotter wiki) ohledně časové návaznosti událostí. Podle kánonu by měl Tom ve svém pátém ročníku, v roce 1943 otevřít Tajemnou komnatu (a zabít Uršulu), a teprve o prázdninách roku 1943 zabít svého otce a prarodiče - a vytvořit svůj druhý viteál. A teprve pak, s prstenem od Morfina Gaunta na ruce, se ptát Křiklana, zda je možné vytvořit více než jeden viteál. To mi nepřipadá úplně logické. Kromě toho je filmový Tom z deníku zřetelně starší než Tom ze vzpomínky Křiklana. Proto jsem tento rozpor odstranila tím, že Tom v době, kdy se odehrává toto intermezzo, Tajemnou komnatu dosud neotevřel, svůj druhý viteál dosud nestvořil a tohle vše ho teprve čeká. Má za sebou tedy zatím jen tři vraždy, to milé dítě.
zpět oOo dále
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
*************************************************************************************

KattyV a Regi prohlašují:
Na našich stránkách často najdete fanfiction příběhy ze světa Harry Pottera.
Všechna práva na postavy, které jsme si nevymyslely samy, jsou vyhrazena J. K. Rowlingové,
které tímto děkujeme za to, že nám dala svět, ve kterém si můžeme hrát.


14.1.2014