ABYSTE U NÁS NEBLOUDILI A JEDNODUŠE NAŠLI JAKOUKOLI POVÍDKU NEBO ČLÁNEK, JE TU PRO VÁS




A CO NOVÉHO VÁM ŠÍLENÉ ŠUPLE NABÍDNE PRÁVĚ TENTO TÝDEN?

ÚTERÝ: Věda ve sto slovech od JJ
STŘEDA: Hotel u devíti koček od Tory
NEDĚLE: Severus a Megan od Katty

Vše je bohatě ilustrováno kolážemi KattyV

*************************************************************************************

Kapitola druhá: Even Deeper

19. února 2016 v 0:01 | Richenza |  Bless the Child: Kniha pátá - POUTNÍK

"Když zaútočíte na krále, musíte ho nutně zabít." Ralph Waldo Emerson

Písničku si poslechněte zde


Kapitola druhá: Even Deeper


I woke up today
To find myself in the other place
With a trail of my footprints
From where I ran away
It seems everything I've heard
Just might be true
And you know me
(Well you think you do)
Sometimes, I have everything-
Yet I wish I felt something

Do you know how far this has gone?
Just how damaged have I become?
When I think I can overcome
It runs even deeper

And in a dream I'm a different me
With a perfect you
We fit perfectly
And for once in my life I feel complete-
And I still want to ruin it
Afraid to look
As clear as day
This plan has long been underway

I hear them call
I cannot stay
The voice inviting me away

Do you know how far this has gone?
Just how damaged have I become?
When I think I can overcome
It runs even deeper
Everything that matters is gone
All the hands of hope have withdrawn
Could you try to help me hang on?
It runs...

I'm straight
I won't crack
On my way
And I can't turn back
I'm okay
I'm on track
On my way
And I can't turn back
I stayed
On this track
Gone too far
And I can't come back
I stayed
On this track
Lost my way
Can't come back

Nine Inch Nails

Bradavice; 4. ledna 2013

Celý den probíhal naprosto normálně. Všechno vypadalo v pořádku. Jenže v pořádku nebylo vůbec nic. Ani ve vnějším světě, kde Nepřítel získával stále větší moc, ani v Británii, kde kampaň proti jeho otci neustávala, ani v Bradavicích, přestože mu samozřejmě nikdo nic neřekl, ani ke smrti Burkea, ani ke změnám, které provedl na koleji. A zejména se necítil v pořádku on sám. To, co se stalo, ho znejistilo, teď si nebyl jist vůbec ničím. A už vůbec netušil, co má dělat - zašlo to příliš daleko, a on nemohl jen tak jednoduše ode všeho utéct a nechat ty, za něž se učinil odpovědným, samotné.

Kolej se rozdělila na dvě skupiny - na ty, kteří ho obdivovali, nebo se tak alespoň tvářili, což nebyli ani zdaleka jen jeho následovníci, a na ty, kteří se rozhodli být neviditelní, když byl poblíž. Scorpius Malfoy se rozhodl předstírat, že patří do první skupiny, stejně jako Gemma Zabiniová; a Gemmě by to Joshua možná i věřil, kdyby nebyla Zabiniová. Scorpius přišel na dopoledním vyučování ve sklenících Goshawkové ke stolu, u nějž třídil sušené byliny s Willem a Corou, a požádal ho o svolení, zda může pracovat s ním. Opakovaně se ho ptal na rady i ve věcech, které musel vědět sám - navíc bylinkářství Joshuu nudilo, a proto v něm nijak nevynikal. Scorpius se mu dokonce omluvil. A z té omluvy, z jeho podřízených úsměvů, z celé té situace, která působila mnohem nepřirozeněji než včerejší Scorpiusovo velmi pochopitelné rozhořčení, se Joshua cítil trapně. A nešlo o to, že mu to ve skutečnosti nevěřil. Tohle si přece nikdy nepřál. Jak se to všechno mohlo dostat tak daleko?

A snad proto se nakonec nedokázal omluvit prefektovi, přestože to měl v úmyslu ještě v okamžiku, kdy jej po obědě vyhledal. Jen mu poděkoval za podporu. Walter Bole jen mávnul rukou a řekl, že to chápe a že to bylo to nejlepší, co mohl udělat. Bez trapných a podlézavých úsměvů. To bylo úlevné. "Pozdravuje tě Edward. Jsme na tvé straně, Joshuo," řekl mu a Joshua mu věřil. Nebyl si sice jist, proč na jeho straně Walter je, ale na jeho bratra měl dobré vzpomínky.

Den plynul jako jakýkoli jiný před prázdninami. A on se choval, jako kdykoli předtím: automaticky odpovídal ostatním, automaticky pracoval, bezmyšlenkovitě jedl, bezmyšlenkovitě se na hodině Obrany posadil do poslední lavice, kde obvykle sedávali Avery s Flintem. Chtěl být sám - a aniž by to musel komukoli vysvětlovat, sám zůstal.

A celý den nemohl přestat myslet na to, že Willbur Burke zemřel přesně v tu dobu, kdy za ním přišel Krvavý Baron. V tu dobu, kdy na něj pocítil takový vztek, že by ho byl býval zabil, kdyby byl poblíž. Neudělal jsem to, řekl si už po několikáté.

Na racionální úrovni věděl, že by se na ně měl zlobit - na Scorpiuse pro jeho podlézavost, na Averyho, Flinta a Rahmana pro jejich neskrývaný obdiv - kdy se vlastně přihodilo to, že se stali jeho skutečnými, dobrovolnými následovníky? A na všechny ty, kteří jej beze slova odsoudili. To všechno bylo naprosto špatně. A přesto necítil vůbec nic. Ani lítost, snad už ani vztek. Ani výčitky svědomí, protože aby je cítil, musel by si to všechno připustit. Byl oddělený, ode všeho a od všech, včetně sama sebe, dnes ještě více než kdykoli předtím - ačkoli od okamžiku, kdy měl sen o Cúchulainnovi, se tak ve skutečnosti nikdy cítit nepřestal. Jako by nebyl součástí toho všeho, jako by se ho to netýkalo. I tohle bylo špatně. Ale měl pocit, že je to jediný způsob, jak tohle všechno vydržet.

"Pane Grangere, nerad vás ruším v přemýšlení, ale mohl byste se věnovat předmětům, co před vámi leží?"

Joshua otevřel oči a překvapeně se podíval před sebe. Na dřevěném tácu ležely náušnice, zelená spona do vlasů, stříbrný náprstek, skleněný pohár, knížka a vyšívaný kapesníček.

"Nedotýkej se toho!" otočila se k němu vystrašeně Cora, ačkoli Joshua rozhodně neměl v úmyslu se jich dotknout. Minimálně té spony ne. Profesor Virdee stál nad ním a vyčkával. Uchopil proto hůlku a přejel jí nad předměty. Zamumlal odhalovací zaklínadlo a ke svému překvapení zjistil, že prokletá není jen spona, ale i kapesníček.

"Je to-" začal, ale profesor ho přerušil.

"Neříkejte to, jen to napište. A napište co nejvíce o kletbě nebo kletbách, které jste identifikoval, pokud vůbec nějaký předmět zakletý byl," dodal a odlevitoval tác na další lavici.

Joshua opět přestal vnímat. Neměl chuť popisovat kletbu způsobující smůlu ani kouzlo touhy, které jen zdánlivě bylo méně zlé. Zhoupnul se na zadní nohy židle a opřel hlavu o zadní zeď třídy. Zavřel oči. Mohla mít jeho zlost něco společného se smrtí Burkea? Snapeovi řekl, že by bylo příliš namyšlené myslet si to. Nikdy o tom nečetl v žádné učebnici. Nebylo možné zabít myšlenkou na dálku. Očarovaným předmětem, to ano. Figurkou s vlasy nebo nehty oběti, o tom také četl, přestože účinnost této karibské kletby, jejíž znalost pronikla i mezi mudly, Jigger ve své učebnici zpochybňoval. Ale zabít myšlenkou, pouhým pocitem nenávisti, bez jakéhokoli kontaktu s obětí… tomu nevěřil, už proto ne, že by jeho úkol byl příliš jednoduchý. A co když je? Nenávidím Gellerta Grindelwalda, řekl si v duchu, jenže necítil vůbec nic. Jen prázdnotu. Snažil se představit si křičící Lily. Mučil ji. Zabil by ji. Zabil by Arthura. Je vrah, zabil tisíce - ne, milióny, snad i miliardy lidí. Nenáviděl ho. Ale ten vražedný vztek, jako tehdy na Burkea, v sobě vzbudit nedokázal. Chci, aby zemřel Gellert Grindelwald. Chci, aby zemřel Nepřítel, opakoval si zatvrzele, přestože si připadal pošetile. Copak je možné zabít na dálku?

"Je možné zabít někoho na dálku, pane profesore? Myslím skutečně na dálku, třeba v jiném městě. Desítky, stovky mil daleko…"

Joshua sebou trhnul, až téměř spadnul ze židle, a nevěřícně se zadíval na Gemmu Zabiniovou. Nemyslel si, že se někdo bude mít odvahu zeptat. Ale Gemma… vždy trochu nad věcí, vždy trochu posměvačná, vždy naprosto sebevědomá… nemělo by ho to překvapovat.

"Jistě," přikývnul profesor Virdee. "Předměty lze zaklít hůře než ty, které jsem dnes přinesl. Mnoho vražd bylo takto spácháno. A mnoho z nich bylo odhaleno."

"Ale ne všechny?" zeptala se Willow Stumpová.

"Ne, jistěže ne, stejně jako u jakýchkoli jiných zločinů. Ale podstatná část ano."

"Jak jde poznat toho, kdo věc zaklel?" ptala se dál Willow. "Přece jen funguje ta magická stopa, jak psali v Neviditelné síle?"

"Ne. Slečno Stumpová, Neviditelná síla není právě seriózní odborný časopis, nedoporučuji vám řídit se jeho radami. Málokdy vraždí někdo, kdo nemá žádný vztah k oběti. A když máte okruh podezřelých, není problém zjistit pravdu. Vy se však soustřeďte na to, abyste se naučili zakleté předměty poznat."

"Máte ve své sbírce i něco se smrtící kletbou, pane profesore?" zeptal se Aiden Munro.

"Mám. Ale s tím si zahrávat nebudeme, pane Munro. Ty věci jsou zlé a škodí i tehdy, když nezabijí."

"Nemyslela jsem zabít prokletým předmětem, pane profesore," ozvala se znovu Gemma. "To mi je jasné. Ale bez dotyku, bez kontaktu s obětí… jde to? V učebnici o tom nic není. Ani v těch pro vyšší ročníky."

Evandrus Virdee se zachmuřil. "To nejsou věci, o kterých bych mohl s jistotou hovořit, či o nich hovořit chtěl. A nepleťte si předměty, slečno Zabiniová - učím Obranu proti černé magii, nikoli černou magii. A nepřerušujte mě, vím, že k účinné obraně musíte vědět, proti čemu se bránit. Nicméně existence těchto černých rituálů je zpochybňována, proto je nenajdete ani v učebnicích. Ovšem i pokud bych jejich existenci připustil, nepochybně si dokážete představit, že takové rituály by byly velmi nebezpečné a zlé."

"Zlo přece není v kouzlu, ale v použití. Můžeme přece zabít i v obraně, na to máme právo, ne?" zeptala se co nejnevinněji Gemma.

"Existují rituály, které jsou zlé svou podstatou. A nebezpečné nejen pro zamýšlenou oběť," odpověděl vážně profesor Virdee. "Temné rituály jsou velmi nebezpečné i pro toho, kdo se pokouší takový rituál vykonat. Nikdy je nevyhledávejte a nikdy se o ně nepokoušejte. Musíte si uvědomit ještě jednu věc: pokud někomu ublížíte neoprávněně, jakýmkoli způsobem, vždy ubližujete i sobě. Narušujete řád a zatěžujete svou duši. Máme právo se oprávněně a přiměřeně bránit, to máte pravdu, slečno Zabiniová. Mohou nastat výjimečné okolnosti, nepochybně. Ale i pokud tyto nastanou, i pokud si budete jisti oprávněností - a jednou pochopíte, že je téměř nemožné tuto jistotu nabýt - nedoporučuji vám pátrat po tomto typu černých kleteb. Mocné kletby jsou mocné zbraně a mohou zabít i toho, kdo se o ně pokoušel, pokud není dostatečně silný, soustředěný a vyrovnaný. Nikdy nemůžete mít jistotu, že jste dostatečně soustředění, že se vám na mysl nedostane myšlenka na někoho jiného, nebo dokonce na vás samotné. Nikdy nemůžete mít jistotu, že tím neublížíte někomu jinému, na kom vám záleží. Nikdy si nemůžete být jistí, že jste dost silní, abyste dosáhli cíle, kterého dosáhnout chcete. Nikdy nemůžete mít jistotu, že se kletba neobrátí proti vám nebo proti vašemu okolí anebo proti někomu, koho vůbec neznáte."

"Takže existují," konstatovala klidně Gemma.

"Nevím. Sám jsem se s ničím takovým nesetkal. Odsouzený za vraždu spáchanou takovým rituálem byl naposledy jeden baskický mág před více než třiceti lety. Ve skutečnosti si nejsem jist, zda nešlo o justiční vraždu, přestože podle záznamů použili nitrozpyt a prokázali účast na rituálu. Byly tam však pochybnosti, jeho obhajoba tvrdila, že to nemělo žádnou souvislost se smrtí oběti a že šlo o náhodu. Můj názor je, že pokud vůbec takové rituály možné jsou, tak jde o tak náročnou magii, že ji naprostá většina kouzelníků není schopna zvládnout. Přesto mohou takové pokusy skončit tragicky pro ně samotné."

"A to víte, nebo si myslíte?" pokračovala ve svých otázkách Gemma.

"Jednou jsem vyšetřoval smrt mladé čarodějky. Všechny okolnosti případu nasvědčovaly tomu, že se o takový rituál pokoušela. Tu energii však obrátila proti sobě."

"A bez rituálu? Bez krve oběti? Na dálku? Skutečně jen myšlenkou?" ptala se Gemma vytrvale.

"Prostou myšlenkou?" zopakoval Evandrus Virdee a mimoděk se zadíval na Joshuu. Jen na okamžik, svůj pohled ihned odvrátil. Snad si toho nikdo ani nevšimnul, přinejmenším tomu nic nenasvědčovalo. "O tom jsem nikdy neslyšel. Ne, nemyslím si, že by to bylo možné," dodal rozhodně, jako by přesvědčoval sám sebe. "Nyní se vrátíme k bubákům - většina z vás si ještě střet s ním nevyzkoušela a v mém kabinetě na vás jeden čeká. Pane Bonesi, pojďte se mnou. A vy ostatní zatím pokračujte s popisem kleteb, kterými byly očarovány ty předměty, co jsem přinesl, a dopište i vše ostatní, co o kletbách vázaných na předměty víte. Vše zcela v klidu, můj patron mě upozorní, pokud se zde bude dít cokoli nestandardního," dodal a mávnul hůlkou. Na desku katedry se usadil velký stříbřitý havran.



"Pane Grangere, posaďte se."
"Já tu nejsem kvůli bubákovi?" opáčil Joshua s pečlivě udržovaným klidem, ačkoli se v něm srdce divoce rozbušilo. Chce s ním taky mluvit o Burkeovi?

"Jistěže jste. Ovšem neodevzdal jste svůj úkol, což u vás nebývá zvykem. Vy se ničeho nebojíte?"

"To je jinak," zavrtěl Joshua hlavou, napětí se však pod pátravým pohledem bezvýrazného obličeje profesora Virdeeho nezbavil.

"Účel toho úkolu byl, abyste se zamyslel nad tím, co by mohlo být vaším bubákem, a připravil se na to."

"Zamyslel jsem se."

"A abych se mohl připravit i já," pokračoval klidně profesor Virdee.

"Jsem přesvědčen, že to zvládneme, pane profesore. Můžeme začít?"

"Za chvíli. Proč stále zůstáváte na koleji?"

"Je to moje kolej," odpověděl Joshua s maximálním klidem a mimoděk se napjal. Ani okamžik nepochyboval, co bude následovat.

"Přemýšlel jste se nad tím, co jsem vám říkal minule?"

"Samozřejmě. Ale já tam musím zůstat."

"Měl byste vědět jednu věc - dnes jste to byl jen vy. U všech vašich spolužáků jen vy. Žádný bílý oheň. Který s vámi samozřejmě nemá nic společného."

"Ne, nemá. Ovšem já neodpovídám za pocity svých spolužáků."

"Nenapadá vás žádný důvod?"

"Nenapadá mě žádný reálný důvod."

"Reálné je všechno, co má reálné následky. Bez ohledu na to, proč zemřel Willbur Burke, jejich představa, že jste jej zavraždil, je velmi reálná."

"Řekl jste, že to není možné."

"Ne. Řekl jsem, že nevěřím tomu, že je možné zavraždit úmyslně pouhou myšlenkou, což není totéž. A pokud jde o temné rituály-"

"Klidně mi dejte Veritasérum," podíval se mu Joshua pevně do očí. V tomhle měl svědomí naprosto čisté. "O žádný rituál, ani o krvavý, ani o jakýkoli jiný, jsem se nepokoušel. Nic jsem neudělal," pečlivě odděloval každé slovo.

"Použití Veritaséra u nezletilých nemusí zůstat bez následků, a proto jej ministerstvo povoluje jen naprosto výjimečně. Jen pokud tu jsou důkazy svědčící pro vinu v závažném zločinu," odpověděl profesor Virdee, aniž by spustil pátravý pohled z Joshuy. "Měl byste vědět, že rodiče Willbura Burkea vznesli dnes oficiální obvinění proti vám. Ministerstvo se jím bude muset zabývat. Ve skutečnosti přece nikdo nemůže mít jistotu ani v tom, že jste Bradavice neopustil."

"Nebojím se. Nemám co tajit. Bradavice jsem neopustil, nic jsem neudělal. Viděli mě tu, hlídací kouzla by můj odchod monitorovala, jak nepochybně víte. Kouzlení mimo Bradavice by ministerstvo zaznamenalo. Ostatně jsem neměl ani motiv."

Evandrus Virdee jej chvíli pozoroval, pak pomalu přikývnul. "Jsem rád, že to říkáte. Nemyslím si, že jste vinen. Ovšem já vyšetřování nevedu, přesvědčit budete muset jiné. Atmosféra by se však zlepšila, kdybyste opustil kolej. Dnes to navrhnu vašemu otci."

"Ne," odpověděl Joshua ostře. "Prosím, nedělejte to," dodal mírněji. "Opravdu tam musím tam zůstat."

"Je to nebezpečné. Nejen pro vás."

"Bylo by ještě nebezpečnější, kdybych odešel."

"Proč?"

"Říkal jste, že nevedete vyšetřování. Prosím, nepovažujte to za drzost, ale nemyslím si, že by se vás to týkalo, pane profesore. Ale je to opravdu tak. Jsem si jistý, věřte mi. Prosím, nezhoršujte to, je to už tak dost komplikované."

Evandrus Virdee nedal nijak najevo, že by byl dotčen, tvářil se stále stejně neproniknutelně. "Jsem na vaší straně, Joshuo, to zas věřte vy mně. Ovšem rozhodnout musí váš otec, a má právo při tom vycházet ze všech okolností. Musím s ním promluvit. Ostatně jsem přesvědčen, že si dokáže sjednat pořádek sám."

"Snad," přikývnul Joshua. "Ale v poslední době… má jiné starosti. Neměli bychom mu přidělávat další."

"To má. Ovšem problém nezmizí tím, že o něm nebudeme mluvit."

"Chtějí, aby odešel. Dokonce i Zmijozel to už chce."

"Ministr také, Joshuo, a nikoli bezdůvodně. I to byste měl vzít při svém rozhodování v úvahu, stejně jako to zvažuji při svém rozhodování já."

"Já to taky beru do úvahy. Chápu to a nemohl bych jim zazlívat, kdyby... Jenže bez něj to bude horší."

"Ano, to bude," souhlasil Evandrus Virdee a vstal. "Můžeme?"
Joshua přikývnul a vytáhnul hůlku. I profesor Virdee měl svou hůlku v ruce, a přestože vypadal zcela klidně a uvolněně, Joshua nepochyboval o tom, že je ve střehu.

Víko truhly se otevřelo.

A z truhly vystoupil černovlasý chlapec. Měl Joshuův vlastní obličej, měl jeho ruce, jeho postavu, ale nebyl to on. Byl cizí, děsivě cizí. Kolem úst mu hrál lehký úsměv, či spíše úsměšek, oči měl necitelné. Rozhlédnul se kolem sebe a zadíval na Evandruse Virdeeho. "Nestrkejte nos do toho, co se vás netýká," řekl chladně a namířil na něj hůlku.

Joshua však nečekal, jaké kouzlo chce bubák, který vzal na sebe podobu té nejhorší možnosti jeho vlastního já, říct. Nečekal ani, jestli dokáže zareagovat profesor, protože existovaly kletby, proti nimž žádný štít ani obrana nepůsobily. Nebyl čas na úvahy ani váhání.

"Avada Kedavra," řekl rychleji než jeho druhé já a bubák, stále v jeho podobě, padl mrtvý na dno truhly. Téměř okamžitě se tělo začalo rozpadat a po chvíli po něm zůstala jen hrstka černého prachu.

Evandrus Virdee se na něj podíval, ve tváři bledý a vážný.

"Nevadí vám, doufám, že jsem to zlikvidoval, pane profesore. Můžu už jít?"

A profesor jen mlčky přikývnul.



"Joshi, držím ti místo," zavolala ho Furtuna, sotva vkročil na plošinu Astronomické věže.

Joshua přikývnul a přidal se k ní, a nejen proto, že ho nikdo jiný nevolal. Rozhlédnul se po ostatních: Z jeho koleje tu zatím skoro nikdo nebyl - brzy odpoledne je oddělili je a postupně vyslýchali. Marigold pracovala soustředěně s Willem, James se něčemu smál s Vicky. Jako by se nic nestalo.

"Všechno v pořádku, brácho?" zeptal se ho James, když zachytil jeho pohled.

Joshua přikývnul. "Paní profesorko, byl jsem-" začal, když se k nim přiblížila profesorka Sinisterová.

Ona ho však přerušila: "Pane Grangere, vím, kde jste byl, není nutné o tom hovořit. Věnujte pozornost Zimnímu mnohoúhelníku. Chci, abyste zaměřili a zapsali polohy a souvztažnosti všech jeho sedmi hvězd. Budete muset pomoci slečně Weasleyové, její znalosti jsou zcela minimální," řekla a odešla ke Coleen Wolpertové, která pracovala ve dvojici s Hankem Kirkem.

"Slečno Wolpertová, pane Kirke, to, co jste zaměřili, nebyla Capella, ale Sirius."

"Já jim pomůžu," nabídnul se rychle James a Joshua se na něj nevěřícně podíval. Ještě nezažil, aby James stavěl na odiv své znalosti astrologie, ostatně nebylo příliš co stavět na odiv. James se mezitím naklonil až těsně ke Coleen.

"Pane Kirke, co stojíte jako tvrdé y, slečna Weasleyová, myslím VictoireWeasleyová, vám pomůže. Jak jste na tom vy, pane Prewette?"

"Musím přiznat, že vkus Jamese mi je záhadou," zašeptala vedle něj Furtuna. "Co se mu líbí zrovna na Coleen?"

"Proč by se mu měla líbit?" zeptal se Joshua a sklonil se k dalekohledu.

"To máš fuk," mávla rukou Furtuna. "Neřeš to. Co to vyšetřování? Dopadlo to dobře, ne?" řekla s naprostou samozřejmostí. "Něco tak absurdního bych teda nečekala."

Joshua ztuhnul a pomalu se narovnal. "Kdo ti o tom řekl?"

"Mluvil o tom George. Že nás budou taky možná vyslýchat. A nejde si nevšimnout, že tu chybí skoro celý Zmijozel, ne? A chybělo vás dost i u večeře. Kde jste vlastně všichni byli?"

"Tak různě," pokrčil rameny Joshua.

"Všichni si myslíme, že je to pitomost. George říkal, že ti bystrozoři to berou jako formalitu, že tu jsou, protože musej. A ta Thomasová je členka-"

"Neříkej to," zabručel Joshua a sklonil se zpět k dalekohledu. Jako formalitu to snad brali, přesto výslech nebyl ani trochu příjemný. Otázky se opakovaly, pokaždé mírně pozměněné, a dokonce i bez Veritaséra bylo obtížné neprozradit nic z toho, co prozradit nechtěl. Ten muž, Proudfoot se jmenoval, na něj zkusil i nitrozpyt, samozřejmě bez jakéhokoli výsledku. A to čekal výslech i ostatní studenty. Dodrží všichni Zmijozelové zákon mlčení? I Mortonová? Tím si ani zdaleka nebyl jist. Proto raději vypověděl maximum možného. Přesto se nemohl zbavit nejistoty. Pokud mu neuvěřili, pokud přijdou s Veritasérem - co odpoví na otázku, zda zabil Willbura Burkea?

"Nikdo to nebere vážně," sklonila se k němu Furtuna. "Takhle přece zabít nikoho nejde."

"Díky," zamumlal Joshua. "Chci být sám," řekl najednou, popadnul své zápisky a otočil se ke schodům. Nemohl tam zůstat, bylo toho příliš a najednou kolem sebe nechtěl mít nikoho, dokonce ani Furtunu ne.

Uprostřed schodiště ho dohnala. "Joshi, já chápu-"

"Nic nechápeš," vytrhnul se jí.

"Joshi, počkej," nedala se odradit a běžela za ním. Joshua se zastavil na odpočívadle a posadil na výklenek okna. "Tak co je? Neměla bys být na hodině?" měřil si ji bez úsměvu a doufal, že ji odradí, že se otočí a uraženě odejde, ale ona jen stála u něj a prudce dýchala.

"Promiň, Joshi, nemyslela jsem to tak. Nejde o to, že to nejde, ale že ty bys přece… my ti věříme."

"Kdo my?" zeptal se Joshua. "James tu není. Ani… ani nikdo jiný."

"Protože jim to nepřipadá důležitý. Říkala jsem ti, že to považujou za úplnou pitomost. My víme, že bys nikoho nezabil. Známe tě."

Joshua přikývnul. Měl by cítit úlevu, jenže ve skutečnosti se cítil ještě hůř. Znají ho. Jenže jak ho můžou znát, když si není jist sám sebou ani on sám? Pozoroval Furtunu, na jejích vlasech hrály odlesky svíčky, takže vypadaly ještě ohnivější než jindy. V měkkém světle její jindy téměř až chlapecky ostrý obličej vypadal měkčeji, pihy nebyly vidět, oči se jí leskly. Mezírka mezi zuby jí slušela, stejně jako nízké, výrazné obočí a vysoké, drzé čelo. Teď však nevypadala vůbec drze. Vlastně ji nikdy neviděl tak nejistou.

Měl chuť se dotknout její tváře, odhrnout jí z čela pramen vlasů. Vzpomněl si na jeden ze svých snů. Procházel se v nádherné zahradě s rudovláskou v plášti královny. Byla starší než Furtuna a do tváře jí neviděl. Ale nyní věřil tomu, že to byla Furtuna, přál si, aby to byla Furtuna. Musela to být ona, kdo jiný by to byl?

Jenže tohle nebyla jeho cesta. Tohle bylo nebezpečné - pro něj i pro ni, uvědomil si, když uslyšel kroky a na schodišti se vynořila hlava Scorpiuse Malfoye a za ním udýchaná Gytha Higgsová.

"Nedolízej," řekl co nejhruběji Furtuně a protáhnul se kolem ní. Sbíhal dolů po dlouhém schodišti. Po chvíli se zastavil a zadoufal, že uslyší její kroky. Že se nenechala odradit.

Bylo však naprosté ticho.

Neměl sílu nikam chodit. Posadil se do výklenku ve zdi, přitáhl kolena k bradě a ukryl se za zastíracím kouzlem. Nasadil si sluchátka a do uší mu zazněl téměř neslyšný šepot Trenta Reznora:

"...zůstal jsem na týhle cestě
zašlo to daleko a nemůžu se vrátit
zůstal jsem na týhle cestě
ztratil jsem se a nemůžu se vrátit…"

………

Pokračujte za dokoknčením kapitoly.

zpět oOo dále
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 dadainka dadainka | Web | 20. února 2016 v 21:22 | Reagovat

Výborně napsaný :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
*************************************************************************************

KattyV a Regi prohlašují:
Na našich stránkách často najdete fanfiction příběhy ze světa Harry Pottera.
Všechna práva na postavy, které jsme si nevymyslely samy, jsou vyhrazena J. K. Rowlingové,
které tímto děkujeme za to, že nám dala svět, ve kterém si můžeme hrát.


14.1.2014