ABYSTE U NÁS NEBLOUDILI A JEDNODUŠE NAŠLI JAKOUKOLI POVÍDKU NEBO ČLÁNEK, JE TU PRO VÁS




A CO NOVÉHO VÁM ŠÍLENÉ ŠUPLE NABÍDNE PRÁVĚ TENTO TÝDEN?

ÚTERÝ: Věda ve sto slovech od JJ
STŘEDA: Hotel u devíti koček od Tory
NEDĚLE: Severus a Megan od Katty

Vše je bohatě ilustrováno kolážemi KattyV

*************************************************************************************

Kapitola první: Terrible lie

12. února 2016 v 0:01 | Richenza |  Bless the Child: Kniha pátá - POUTNÍK

"Never make a defence or apology before you be accused."
Karel I., britský král

Písničku si poslechněte zde



Kapitola první: Terrible lie


Hey God, why are you doing this to me?
Am I not living up to what I'm supposed to be?
Why am I seething with this animosity?
Hey God, I think you owe me a great big apology

Terrible lie

Hey God, I really don't know what you mean
Seems like salvation comes only in our dreams
I feel my hatred grow all the more extreme
Hey God, can this world really be as sad as it seems

Terrible Lie

Don't take it away from me
I need someone to hold on to
Don't take it away from me
I need someone to hold on to

Hey God, there's nothing left for me to hide
I lost my ignorance, security and pride
I'm all alone in a world you must despise
Hey God, I believed the promises, the promises and lies

Terrible Lie

You made me throw it all away
My morals left to decay
How many you betray
You've taken everything

Terrible Lie

My head is filled with disease
My skin is begging you please
I'm on my hands and knees
I want so much to believe

I need someone to hold on to
I need someone to hold on to
I need someone
I need someone to hold on to

I give you everything
My sweet everything
Hey God, I really don't know who I am
In this world of piss

Nine Inch Nails


Zadíval se na svůj odraz v kašně na tržišti. Byl stále týž, a přece bylo všechno jinak. Včera zabil. A měl by toho litovat, protože to nebylo správné - a protože to bylo nebezpečné.

A přece nelitoval. Ten muž byl špatný, a smrt si zasloužil. Byl malým, a zneužíval své nepatrné moci vůči těm, kteří byli ještě menší než on sám. Vůči nejmenším z nejmenších, nejopovrhovanějším z nejopovrhovanějších. Ve své bezvýznamnosti si našel někoho, na kom si vše mohl vybít. To v něm vzbudilo odpor, pohrdání - a hněv. A přece to nebylo selhání z hněvu, tedy nebylo to jen z hněvu. Zrálo to v něm dlouho, chtěl udělat něco, co by postavení jeho národa změnilo; nikdy nezapomněl, odkud vyšel, přestože měl to štěstí a byl vychován v privilegovaném postavení chráněnce princezny.

A teď své postavení učence a kněze ohrozil, přestože prozatím nic nenasvědčovalo tomu, že by se o jeho činu měl faraon dozvědět. A kvůli čemu? Myslel si, že zažehne jiskru vzpoury, ale ti hloupí otroci utekli, namísto aby se mu postavili bok po boku. Stáli vůbec o svobodu? A byli jí schopní? Měl to naplánovat, měl se poradit s jejich staršími, měl je nejdříve poznat, vychovávat, vést a radit jim, ale své ruce uchovat čisté, jak se na postavení kněze slušelo.
Měl by raději uprchnout? Viděl včera někdo kromě těch dvou Hebrejců, že zabil? Viděl někdo, kam pohřbil mrtvolu? A řeknou to někomu? Nevypadali na to, byli vyděšení a nezdálo se, že by ho poznali. Neřeknou, že u toho byli, protože vina by mohla padnout na jejich hlavy. A kdyby stálo slovo dvou otroků proti slovu kněze a chráněnce princezny - komu by faraón uvěřil? Jistěže by to na nich nenechal, ovšem to oni vědět nemohli. Nechtělo se mu odcházet do neznáma. Tady byl doma, tady měl svou práci, svou milovanou knihovnu, celý svůj život. Věci, které považoval za samozřejmé a které dělaly život příjemnějším. Nedokázal si představit, jak žít v cizině. Uživil by se vůbec? Podíval se na své ruce. Hlava by mu nepomohla, byl by posledním z posledních. A hlavně - tady mohl pro svůj lid udělat nejvíce, a on jim pomoci musí, ať chtějí, či nechtějí, ať si to zaslouží, či nezaslouží. Kdo jiný by měl?

Najednou ho vyrušil křik. Zvedl oči a uviděl dva muže v zástěrce otroků a s účesem Hebrejců, z nichž jeden, silnější, bil menšího - a očividně staršího! - a nadával mu slovy, které by žádný bohabojný muž neměl z úst vypustit.

"Mlč!" přistoupil k němu a chytil jej za ramena. "Přestaň!" přikázal rozhořčeně, a on skutečně přestal.
"Proč biješ svého druha?" zeptal se ho přísně.

Ten muž se před ním nesklonil, avšak zvedl vyzývavě hlavu, způsobem, který si otrok vůči svobodnému jednoduše dovolit neměl. "Kdo tě ustanovil za našeho vůdce a soudce? Chceš mě snad zabít, jako jsi zabil toho Egypťana?" řekl hlasitěji, než bylo nutné. A než bylo bezpečné, protože hlavy ostatních lidí na tržišti - otroků i svobodných, žen i mužů, obchodníků, nakupujících i městské stráže se k nim otočily.

Strnul a prohlížel si tváře mužů. Ne, nebyli to ti dva ze včerejška. Ta věc se rozhlásila, když se to dozvěděli další z otroků. A nyní to věděli další lidé - a davem se k němu začalo prodírat několik strážců pořádku. Rozhlížel se kolem sebe, hledal tváře těch, kdo by jej mohli podpořit. Ale lidé své pohledy odvraceli. Ti, které chtěl bránit, s jeho činem nechtěli mít nic společného. A ve tváři hebrejského otroka, který před chvílí bil toho starce, se usadil výraz vítězoslávy. Proč? Nechápal snad, že jich je zde přesila? Kdyby se mu postavili bok po boku, kdyby jej bránili, kdyby sami sebe pod jeho vedením byli ochotni bránit, mohli by zvítězit.

Ale místo toho tu byl sám. Začal couvat. Ne, nenechá se předvést před faraóna. Nechce se nechat odsoudit, a nechce obvinit nevinné, tuhle volbu jednoduše nesmí připustit. Musí zmizet. Vytratil se v davu, ale do svého příbytku v paláci se už nevracel. Namísto toho si koupil na jiném tržišti zásoby a vydal se z města.

A za městem, tam, kde už nikoho neviděl, se dal do běhu. Nikdo ho nepronásledoval, ale on potřeboval běžet, potřeboval ze sebe setřást hněv, který jej zaplavoval, i zoufalství, které jej přemáhalo.
Byla už téměř tma, když klesnul na kamenitou půdu u studny.
Byl sám. Ležel na stále ještě teplé zemi, která pomalu vychládala, ale on přes sebe nepřehodil plášť, namísto toho sevřel oběma rukama drny suché trávy a vyrval je i s kořeny. Proč je tady? Připadal si zrazený, vytržený ze svého života - ale proč? Pomohl tím někomu? Ne, všechno prohrál. Během jediného okamžiku o všechno přišel, ale nešlo jen o něj. Ztratil možnost pomoci svému lidu.

"Bože," zašeptal. Bože!" řekl hlasitěji a zvednul hlavu do soumraku, který padal rychle, jak tomu bývá na poušti. "Bože, nenávidím je!" zakřičel. "Jsou tupí, nevděční zrádci. Nenávidím je! Nenávidím Egypťany, protože jsou otrokáři. Nenávidím svůj lid, protože jsou otroci! Malí, všichni jsou tak malí. Nespravedliví. Hloupí. Bože! Nezbývá pro mě žádné místo, kde bych se schoval. Bože! Vzal jsi mi všechno, mou nevědomost, mé bezpečí, mou hrdost. Zůstal jsem sám na světě, kterým opovrhuješ. Bože!"





Bradavice; 3. ledna 2013

Přišel čekat na nádraží, přestože se mu tam ani trochu nechtělo. Bezčasí, izolace, ve které žil poslední dva týdny, mu vyhovovaly. Umožnily mu zapomenout, vidět vše zvenčí, distancovat se od všeho, od celého světa, který jej mezi svátky opět překvapil svou krutostí.
Bylo toho příliš. Děsivá smrt roztahovala křídla nejen nad Evropou. Krvavá svatba v Lucemburku, zbytečné masakry v Sýrii, v Mali… zlo téměř všude, kam se podíval. ANepřítel se stal králem země v srdci Evropy, která byla téměř sto let republikou. Válka začala, tohle všechno spolu přece souviselo. Byl za to odpovědný? Nezavinil to. Ale pokud tomu mohl zabránit, a neučinil tak, tak byl vinný. Pokud tomu mohl zabránit… sám uvěřil v to, že je Vyvoleným, jak řekl Krvavý baron, a nejen on, ačkoli by to nahlas nikdy nepřiznal. Ale i pokud vyvoleným je, může tomu všemu zabránit již nyní? Ne, to si nemyslel. Takže nemůže být vinný, to by mu mělo přinést úlevu. Ale nepřinášelo.

Stál opřený o sloup, se sluchátky pod kapucí mikiny, ruce v kapsách. Pozoroval stružku vody z tajícího sněhu a poslouchal písničku, která se mu zadírala pod kůži.

Hej Bože, opravdu nevím, co sis myslel. Zdá se, že spása přichází jen v našich snech. Cítím svou nenávist narůstat víc a víc. Hej Bože, může být tento svět opravdu tak zkurveně smutný, jak vypadá?

Hlas Trenta Reznora mu připomněl další z těch podivně živých a znepokojivých snů, který se mu zdál dnes v noci. I v něm měl pocit, že je vyvoleným. Ale v tom pocitu byl sám, lid, kterému chtěl pomoci ke svobodě, ho nenásledoval. Zradili jej. Nebo zradil on ten lid, když namísto pomoci musel uprchnout? A možná to všechno bylo docela jinak. Později. Pokud se sen týkal toho, koho si myslel, že se týká. Jednoduše nebyl ten správný čas, stejně jako není správný čas ani nyní.

Vlak přijížděl, skřípání jeho brzd jej téměř ohlušilo, v nose ho zaštípal dým z parní lokomotivy.

"Přišel jsi naproti Jamesovi?" přistála mu na rameni těžká ruka Hagrida.

"Nejenom," zabručel a vyndal si z uší sluchátka.

"No jo, vždyť přijede i Furtuna, viděl jsem, jak po sobě koukáte," zasmál se Hagrid.

"Myslel jsem, že se už vrátila," odpověděl Joshua a hledal očima ty, kvůli kterým přišel. Napsal dopis prefektovi i Haroldovi Jacknifeovi, aby si sedli opět všichni společně a aby dali pozor na mladší. Nejspíš zbytečně, pokud mohl soudit z jejich odpovědí - považovali to za samozřejmost.

"Ne, Furtuna i s Charliem se vrací až dneska, chtěla jet vlakem, Joshi. Klidně tam mohli odjet i na dýl, já bych ty dráčata zvládnul," bručel Hagrid. "Hele, tamhle je už Teddy s Vicky, James bude určitě hned za nima."

"Počkám na ně," přikývnul Joshua a vyhlížel dál. Své následovníky stále neviděl.

"Pudeš pěšky, nebo pojedete?"

"Pojedeme. Můžeš mi rezervovat dva kočáry? Ty velké?"

"Velký? Dva?"

"Ano. Prosím, Hagride."

"No, dobře, dobře, ale měl by vám stačit jeden," hudroval Hagrid a odešel.

"Díky," zamumlal Joshua, nespouštěje oči z vlaku. Zaznamenal Elaine Mortonovou, jejíž jméno se rozhodl nezapomenout. Nebyla však s Burkem, ale pomáhal jí Gordon Montague. Následovali je Rowleová s Nottem a vydali se směrem k němu. Joshua sevřel rukojeť hůlky a jeho tělo se napjalo. Burke stále nikde. Mortonová něco rozzuřeně říkala Montaguovi, přitom se nenávistně dívala Joshuovým směrem. Montague s Rowleovou ji ale drželi a domlouvali jí. Kolem nich se shromáždilo několik dalších Zmijozelů. Ten hlouček se mu ani trochu nelíbil.

Míjeli jej další a další studenti a Joshua měl pocit, že jejich pohledy jsou snad ještě ostražitější než před prázdninami. Tvářili se, že ho vůbec nevidí. Nedávali mu najevo nepřátelství, alespoň ne přímo. Snažili se být neviditelní. Dokonce i Scorpius, který šel spolu s Gythou Higgsovou a s Gemmou, zrychlil krok a tvářil se, že jej nevidí, stejně jako děvčata. Dokonce i Gemma, jindy tak prostořeká a nebojácná. Proč? Ale třeba si to jen namlouval, protože jim odvykl.

"Joshi!" vyrušil ho James. "Jak ses tady měl?"

"Skvěle," odpověděl Joshua, přitom ale nepřestával sledovat vystupující studenty. "Rád vás všechny zase vidím," usmál se na Furtunu a pak i na Pippu, Vicky a Teddyho, kteří Jamese následovali. "Kde je Dorin? Bylo všechno v po cestě v pořádku?" ukázal bradou na hlouček kolem Mortonové.

"Dorin je s děckama. Jeli s náma Charlie, George, Angelina a Percy, a taky profesor Virdee a několik bystrozorů," odpověděla Furtuna a ukázala na George, který pomáhal vystupovat z vlaku svým i Percyho dětem.

"Možná si myslej, že za nás nejsi zodpovědný ty, ale oni," dodala Pippa.

"Půjdeme si najít kočár?" zeptala se Furtuna.

"Za chvíli," odpověděl Joshua. Z vlaku konečně uviděl vystupovat Ebbu Crockettovou následovanou Allanem Vanitym a sestrami Rienceovými.

"Nečeká na nás, ale na ně," pokrčila rameny Pippa a ukázala bradou tam, kam se díval.

"Ale pojedeš s náma, ne?" zeptal se James.

"Pojedeme všichni. Nemáme snad stejnou cestu?" odpověděl Joshua a vydal se pozdravit ty, za které se učinil odpovědným.



Jel nakonec v kočáře s Jamesem, Furtunou, Vicky, Teddym a Pippou, o které až nyní zjistil, že je vlastně Weasleyová a že ji strýček George chce uznat za svou, i když je ve skutečnosti dcerou jeho dvojčete, pokud to z jejich vyprávění pochopil správně. A jeli s ním i Gil a Madoc, a taky William Silver, který se hned vyptával Furtuny na svou Askju. Nebo svého Askju; pohlaví dračích mláďat bylo stále ještě nejasné. Společné tajemství Willa sblížilo s Furtunou, Jamesem i malým Dorinem - dráčata jim pomohla překonat mezikolejní nepřátelství. Ve skutečnosti se Will bavil víc s Jamesem a Furtunou než s ním; Joshua měl pocit, že v jeho očích vidí stejnou ostražitost, jaké si všimnul i u ostatních Zmijozelů. A co bylo ještě zvláštnější, nezvykle tišší byli i Gil a Madoc.

Když vcházeli do Velké síně na večeři, zaznamenal další nenávistný pohled Elaine Mortonové a opatrné pohledy téměř všech ostatních. A Willbur Burke tu stále nebyl. Když kolem ní procházel, měl dojem, že na něj zasyčela 'vrahu', ale nebyl si tím vůbec jist. Něco se stalo.

"Neutušíš, kde je Willbur Burke?" zeptal se Willa, když se usadili ke stolu.

"Ty to nevíš?" podíval se na něj nedůvěřivě Will.

"Neptal bych se, kdybych to věděl."

"Burke je mrtvý," odpověděl Will tiše, přesto se k nim otočily napjaté tváře všech okolo.

"Mrtvý?" zopakoval Joshua a ucítil náhlou slabost. To, jak se na něj dívala Mortonová, ale nejen ona, to co říkala... oni si snad myslí, že s tím má něco společného? Jak by mohl mít?

"Kdy? Jak se to stalo?"

"Nevím přesně, před pěti nebo šesti dny. Prý mu praskla nějaká velká céva v hrudníku. Byl mrtvý na místě, nedokázali ho zachránit."

"Já s tím nemám nic společného!" zamračil se Joshua.

"Neříkal jsem, že máš," odpověděl pomalu Will.

"Ale oni to říkali," stisknul rty Joshua.

"Nikdo nic otevřeně neřekl, Joshi."

"Byl jsem celou dobu tady! Jak bych mohl?"

"Já tě neobviňuju, Joshi. Ale… Možná by ses neměl vracet na kolej."

"Musím se tam vrátit. Nejde jen o mě. A já se dokážu ubránit," nepřestával se mračit.

Will přikývnul. "Dokážeš. Ale možná… Je to na tobě."

"Opravdu s tím nemám nic společného. Wille, věříš mi aspoň ty?"

Will se na něj podíval a po chvíli přikývnul.




Od stolu vstal mezi prvními a pokynul Willovi i svým následovníkům. Chtěl být na koleji předtím, než ostatní zjistí změny, které udělal v ubytování studentů. Porušil staletou tradici rozčlenění podle ročníků, dokonce i dělení na dívčí a chlapeckou část, a věděl, že se to většině z nich nebude líbit. Ale že jen menšina, pokud vůbec někdo, mu to otevřeně dá najevo.

Jeho následovníkům to však nevadilo, naopak, měl dojem, že ve tvářích zejména těch mladších uviděl ulehčení.

"No, trochu jsi mě překvapil, šéfe, ale dobrý nápad," pousmál se Elyan Bletchley.

"Patříme k sobě. Můžou si něco zkusit," vypjal se jeho bratr Caddock.

"Jsou tu ochranná kouzla. Tady budeme všichni v bezpečí. Dokážu vás tu ochránit. Ale mimo… dávejtr."

"Teď už si na nás nikdo netroufne," ohrnul ret Eadric Avery a kolem něj se rozhostilo vyčkávavé ticho. Jeho následovníci jej napjatě pozorovali. I oni si myslí, že Burkea zabil. Vlastně by jej ta důvěra v jeho neomezenou sílu měla těšit, jenže jeho mnohem více hnětlo, že jej považují za schopného vraždy.

"Aby bylo jasno - se smrtí Willbura Burkea nemám nic společného."

"Samozřejmě, že nemáš," přikývnul s úsměvem Harold Jacknife. "Ať si to zkusí někdo říct!"

"Nikoho z nás to ani nenapadlo," ušklíbnul se Eadric Avery.

Nevěří mu. I oni si myslí, že to udělal. A přesto ho stále následují. Anebo právě proto?

"Co má tohle znamenat!" uslyšel rozhořčený hlas Scorpiuse Malfoye, za kterým tiše stáli Bran, Eric a Ethan. "Proč se nemůžem dostat do našeho pokoje?"

"Protože to už není tvůj pokoj, Scorpiusi," vyšel Joshua ke dveřím vedoucím do předsíně spojující tři ložnice, které zabral. "Jste teď spolu v pětce."

"Co si o sobě myslíš, Grangere?" přidal se k Malfoyovi Garret Baddock ze čtvrtého ročníku, kterého Joshua vystěhoval z pokoje, který potřeboval pro svá děvčata.

"Co se tu děje?" objevila se u nich prefektka Delilah Talkalotová. "Co děláš v chlapecké ložnici, Morvydd?"

"To je teď dívčí ložnice," usmála se Morvydd.

"A to řekl kdo?"

"Joshua," řekla se samozřejmostí jedenáctiletých dětí.

"Je to pro klid koleje a bezpečí těch malých. Po tom, co se stalo těm klukům, Delilo…" Ebba Crockettová pod pohledem prefektky zmlkla.

"Delilo, nějaký problém?" objevil se vedle prefektky Walter Bole.

"Nic důležitého. Jen si Granger hraje na ředitele koleje," stiskla rty Delilah.

"O té změně vím, Joshua mi o ní psal. Je to v pořádku," zalhal prefekt a krátce se podíval na Joshuu. Joshua nepatrně přikývnul a pousmál se. Bude mu muset říct, že ho mrzí, že mu o tom nenapsal a že v tom nebyl žádný zlý úmysl či nedůvěra. Jen ho to jednoduše nenapadlo.

"A Snape o tom ví, Joshi?" zeptal se tiše Will.

"Jo, Snape na to říká co?" zvedla bradu Delilah. "Neříkej, že souhlasí, aby holky byly v chlapecký části."

"Profesor Snape, slečno Talkalotová," blížil se z k nim ledový hlas zmijozelského ředitele. Když došel k nim, zastavil se a klouzal mlčky pohledem z jednoho na druhého, až se zastavil na Joshuovi. "Profesor Snape," zopakoval pomalu nespouštěje oči ze syna, "je o situaci plně informován a změnu ubytovacího pořádku studentů schvaluje. Joshuo, chci s tebou mluvit. Teď. Hned." Otočil se, a aniž by na Joshuu čekal, odešel z koleje.




"Tak mluv," otočil se k němu. Výraz v obličeji měl nečitelný, ruce založené na prsou. Nevyzval ho, aby se posadil, Joshua proto zůstal stát.

"Děkuji, že jste se za mě postavil," vysoukal ze sebe Joshua neochotně.

"Už tak je naše postavení složité. Není nutné, aby věděli, že jsem o tom neměl tušení. Uvědomuješ si, že podrýváš mou autoritu?"

"To mě nenapadlo."

"Skutečně? Ale mělo. Proč ses mně nezeptal? Nebo mi to alespoň neoznámil?"

"Nechtěl jsem přestoupit váš zákaz, pane profesore. Kdybyste mi to zakázal."

Snape si jej chvíli měřil, pak přikývnul a posadil se do křesla. Na chvíli povolil jeho kamenný výraz obličeje a Joshuovi připadal najednou mnohem starší než obvykle. Unavený. "Možná bych ti to skutečně zakázal. Ovšem po tom, co se stalo o prázdninách… i co se stalo před prázdninami… je to zřejmě rozumné. Nechceš mi něco vysvětlit?"

"Nevím co," zakabonil se Joshua.

"Posaď se," ukázal na židli u svého psacího stolu. "Nepochybuji o tom, že víš co. Mohl bys třeba začít tím, proč jsi nechtěl, aby mi Bole nahlásil tu událost týkající se pana Ollertona a pana Herbranda. Pak bys mohl pokračovat tím, proč se tě vůbec útok na ně týká. Zajímalo by mě rovněž, jak se tři chlapci, kteří tě od prvního ročníku šikanovali, stali tvými rytířskými ochránci. Můžeš se zmínit i o důvodech změn v ubytovacím pořádku, ne že bych vystěhování Scorpiuse Malfoye neschvaloval, ale to nebyl hlavní důvod, že?" zvednul obočí a čekal na odpověď. Joshua neodpovídal a jeho otec dodal velmi tiše, jako by ho i zde, v jeho hájemství, mohl někdo slyšet: "Můžeš mi také vysvětlit, proč si celá kolej myslí, že jsi zabil Willbura Burkea."

"Nezabil jsem ho!" stisknul pěsti Joshua. Oči ho začaly pálit - lítostí i vztekem za nespravedlivé obvinění. "Já nejsem vrah," dodal sveřepě.

Snape ztuhnul. Odpověděl až za několik sekund. "Neřekl jsem, že jsi ho zabil. Tak proč se bráníš?"

"Obvinil jste mě!"

"Ne. Neobvinil. Vím, že ses nehnul z Bradavic a přestože jsem si velmi vědom tvých možností, tak zabít na dálku… to nedokázal ani Pán zla," řekl, ale Joshuovi připadalo, že to zní spíš jako otázka. Pochybuje snad o něm i jeho otec? "Anebo ano? Myslíš si ty, že bys toho byl schopen?"

"Jestli bych toho byl schopen magicky, nebo jestli bych byl schopen někoho zabít?" zeptal se Joshua a srdce mu divoce bušilo. Tím prvním si nebyl jist. A tím druhým vlastně také ne. Copak nezabil Ranulphuse Burkea? V sebeobraně. "Bylo to tehdy v sebeobraně!" vykřikl. "Sám jste mi to tehdy řekl!"

"Jistě. Ranulphuse Burkea jsi zabil v sebeobraně. Neviním tě z jeho smrti. A Willbura?"

"Nebyl jsem u toho. Nic jsem neudělal."

"Byl bys toho schopen?" zopakoval Snape tiše otázku. "Neodpověděl jsi mi."

"Bylo by namyšlené myslet si, že ano. Ale když to chcete vědět přesně - ne, nemyslel jsem na jeho smrt, nechtěl jsem ji, nesnažil jsem se ho nijak na dálku zabít." Neudělal jsem to, ubezpečoval se v duchu. Zlobil se na něj, to ano. Nenáviděl ho, opravil se. Cítil k němu takovou nenávist, až jej samotného překvapila a ochromila. Možná si to i přál. Ale nic neudělal. Rozhodně vůbec nic neudělal. Je to lež.

"Neodpověděl jsi mi, ale máš pravdu, bylo by namyšlené myslet si, že to vůbec je možné. Ovšem zajímá mne, proč si ostatní myslí, že bys toho schopen byl."

"Já nevím, jestli si to myslí. Nikdo mi to neřekl."

"Minimálně slečna Mortonová si to myslí. Vyslechl jsem její rozhovor se slečnou Baddockovou. A ta jí to příliš nevymlouvala. Spíš naopak. Oběma byl jasný tvůj motiv. Přiznám se však, že v této části hovoru jsem poněkud tápal. Osvětlíš mi ho?"

"Nevím, o čem mluvily."

"Co se stalo na koleji před Vánoci? A co pro tebe přesně znamenají ti studenti, co jsi ubytoval kolem sebe?"

"Jsou to kamarádi."

"Prváci, páťáci… skutečně?" Snape se postavil a opřel se rukama o stůl. "Avery, Flint, Rahman… tví kamarádi? Myslíš si, že jsem hlupák?"

"To bych si nikdy nedovolil, pane profesore."

"Co se stalo na koleji před Vánoci?"

"Šikanovali Gila Ollertona a Madoca Herbranda. Donutili je tancovat nahé před celou kolejí," stisknul rty Joshua. "Oni použili zakázanou."

"Což ovšem je záležitost ředitele koleje, nikoli tvá. Kdo - oni?"

"Nevím," trhnul rameny Joshua a ucítil v mysli pátrající dotek svého otce. Zablokoval jej.

"Burke? Kdo další?"

"Nevím, jestli to byl Burke, i když teď bych řekl, že ano. Ale jistě to nevím, a kdo byli jeho spoluviníci, netuším."

"Jaký je tvůj vztah k panu Ollertonovi a panu Herbrandovi?"

"Proč bych k nim měl mít nějaký vztah?"

"Protože jejich šikanu považují za dostatečný důvod pro tvou pomstu, Joshuo. A považuješ to za důvod i ty, jak jsi před chvílí přiznal."

"Nepřiznal!" bránil se Joshua.

"Joshuo," posadil se opět unaveně Snape, "nehraj si se mnou. Opravdu nejsem hlupák. Považuješ jejich šikanu Burkem za dostatečný důvod, aby si oni mysleli, že máš motiv. Takže - proč to oni považují za dostatečný motiv?"

Joshua chvíli mlčel a přemýšlel, co vše může ještě prozradit. Ale na tom, že někoho učí, přece nemůže být nic špatného! "Učil jsem je. Takový malý doučovací kroužek."

"Doučovací. Malý. Kroužek," odsekával Snape. "Ty si shromažďuješ přívržence. Učedníky."

"Copak je něco špatného na tom učit spolužáky?"

"Kromě toho, že nemáš upozorňovat na svou sílu? To nevím, to mi řekni ty."

"Nic zlého na to nevidím," zamumlal Joshua.

Snape z něj nespouštěl pohled. "Skládají nějakou přísahu?"

Joshua neodpovídal, jen zarytě hleděl na prošlapaný koberec. "Žádný nezrušitelný slib po nich nechci," řekl konečně.

"Takže skládají."

"Sami za mnou přišli!"

"I Avery, Flint a Rahman? I oni přišli dobrovolně?"

Joshua mlčel.

"Víš, kdo tohle dělal?"

"Harry Potter?" zvedl Joshua hlavu očekávaje zlostný výbuch za svou drzost. Ale ten nepřišel.

"Nejen on," opřel Snape unaveně hlavu o špičky prstů, "nejen on."

Opět se rozhostilo ticho, snad ještě dusivější než předtím.

"Nechtěl jsem nic špatného. A nemůžu je opustit."

"To asi opravdu nemůžeš. Jen mě to znepokojuje."

"Proč?" zamračil se Joshua. "Já nikomu nechci ubližovat."

"Lidé někdy sklouznou ke zlu, aniž by sami chtěli. Někdy si myslím, že dokonce většinou."

"Jenže já nejsem jako vy!" zúžil oči Joshua. "Nepromítejte do mě sebe! Já nikoho nemučím, neznásilňuju, nevraždím, a ani to nemám v plánu!"

Snape zblednul, jeho rty byl téměř bezkrevné. Vypadal, že se na Joshuu vrhne, avšak ovládnul se. "Jdi už. Odejdi a přemýšlej."

Joshua vstal a došel ke dveřím. Zastavil se, věděl, že to přehnal. Měl sice pravdu, tedy téměř pravdu, protože nevěděl o tom, že by jeho otec někoho mučil nebo znásilňoval, pokud nepočítal tu záležitost týkající se jeho početí, ale to mu matka očividně odpustila. Jenže on tu pravdu použil v touze ublížit, překřičet svůj hněv a strach a zklamání - ze Snapea, z Burkea, který i svou smrtí škodil, ze svých spolužáků, kteří jej odsoudili bez důkazu, z celého světa, který nebyl ani zdaleka takový, jakým by jej chtěl mít, a ze sebe, protože si sebou nebyl vůbec jist. Musel vrátit otci jeho výčitky a nedůvěru, na které neměl právo s tou vší krví, kterou měl na rukou. Kde vůbec bere tu drzost jej soudit?
"Nejste můj soudce, pane profesore."

"Ne, nejsem. Ale to na věci nic nemění, Joshuo. Heslo do ředitelny je pastuší tobolka."

"Nechci jít do ředitelny," zamračil se Joshua.

"To je na tobě. Nebudu heslo tento týden měnit."


Praha; 4. ledna 2013

"To se mi líbí, Adame," usmála se Hana Joskowitzová na Adama Slavíka sedícího za obrazovkou počítače. Na oficiálním serveru Národní rady bylo oznámení, že Česká republika neuznává nelegitimní korunovaci krále a název byl z Národní rady Zemí Koruny České změněn na Národní radu České republiky.

"Není to nic moc, ale aspoň něco," odpověděl místo něj Tomáš Brauner skromně a méně skromně dodal: "A není to všechno."

"Tak se pochlubte," vyzval je Ari Maisel.

"Podařilo se nám zablokovat účty těch sviní z Národní rady. A taky arcibiskupství. Ne, že by to za chvíli nedokázali obnovit, ale… aspoň trochu jim to zkomplikovalo život," dopověděl Adam.

"A hodně je to naštvalo," pokrčil rameny David Stern, který přišel také k oběma mladíkům a zvědavě jim nahlížel přes rameno.

"To, co jsme udělali s touhle stránkou, děláme i na jiných. A v jiných zemích. Jsme všude. Podívej," rozkliknul Adam ikonu pod obrázkem Dandy, který nyní již nebyl prezidentem, ale předsedou Národní rady. Bývalý prezident se tam objevil hajlující, v černé uniformě SS. Pod upravenou fotografií byl nápis: "Co si zaslouží vlastizrádce?"

"Danda není náš hlavní nepřítel," konstatoval suše David. "Je to jen zbytečná provokace. Hraní."

"Odsoudili jsme ho k smrti, takže ho už musíme dostat, Davide," odpověděl Ari. "Anebo toho nechat. A nemyslím si ani, že by to byla zbytečná provokace. Je potřeba ukazovat, co dokážeme. Psychologická válka není hra. Ale to ty nepochybně víš."

"To není jen psychologická válka, Ari," řekl vážně Tomáš. "Jde o informace. Jsme schopní ovlivňovat diskuse, zveřejňovat zprávy, blokovat kolaboranty v sítích… Adam teď pracuje na tom, co vytisknou zítřejší noviny…"

"Zbytečně upozorňujete na svý možnosti," namítnul David.

"Musíme ukázat, že to dokážeme," řekl Adam. "A taky… tohle děláme jen na stránkách, který nás ve skutečnosti nezajímají. Ty, kam se dokážeme nabourat - a do kterých je užitečný se nabourat - ty jsou navenek netknutý."

"Já vím, Adame. Třeba policie, že?" usmála se Hana a Adam jí úsměv vrátil.

"Třeba policie, ale to už víte. A teď nově vězeňský služby. Zjistili jsme, kde jsou naši přátelé."

"Ti, jak zatkli v červenci před Hradem? Jsou pořád tady? Obával jsem se, že je už odvezli. Nebo- " zarazil se Ari.

"Nebo zabili. Jo, taky jsem si to myslel," souhlasil Tomáš. "Nevíme o všech, takže někteří… ale tři jsou na Pankráci. Nejspíš si myslí, že je budou ještě potřebovat."

"Vyšetřujou je," přikývnul Ari věcně.

"A Gabra?" podívala se na Adama napjatě Hana. "Gabra tam není?"

"V mudlovským vězení?" utrhnul se na ni David. "Gabru odvezli jinam. A řekl bych, že to už skončila sama. Nenechala by se vyšetřovat Veritasérem, ani nitrozpytem."

"Nemuseli poznat, že je čarodějka," trvala na svém Hana. "A na thiopental je vycvičená. Nemusela by sáhnout k poslednímu řešení."

"Vycvičená," zavrtěl hlavou David. "Cvičená, možná. Ale jestli by obstála při výslechu na ostro... Gabra nepochybně věděla, co je její povinnost. Jako každý z nás."

"Žádná Gabriela ani Bodnerová tam není, Hani," řekl Adam. "To neznamená, že tam nemůže být pod jiným jménem, ale… taky si myslím, že ji odvezli jinam. Je mi to líto."

"Taky mi je to líto," vzdychla si Hana. "Znali jste je osobně? Ty, co zatkli na té demonstraci?"

"Znali?" zvednul obočí Adam. "Nehodlám o nich mluvit v minulém čase."

"Jistěže ne," prohlásila Hagar Gadielová, aniž zvedla oči od knihy, "dostaneme je odtud."

"Jak?" otočil se prudce Adam. Tomáš se také zadíval na Hagar. Pořád nevěděl, co si o této dívce s chladnýma očima myslet. Byla kouzelnice, to věděl. Ale zároveň věděla nesrovnatelně víc o normálním světě než ostatní kouzelníci, které poznal. A byla dobrá i v mudlovských způsobech boje, stejně jako David, Hana, Gabra, o které si stejně jako David myslel, že už je mrtvá, a další, které přivedl Ari a kteří podléhali očividně ne jemu, ale právě Hagar. Samozřejmě že tušil, odkud přišla a kdo ji vycvičil, i když ona o tom nikdy nemluvila a nikdo se nikdy nezeptal. A přemýšlel, jestli Hana s Davidem vědí, že je Hagar hodlala obětovat, jak mu vyprávěl Jarek.

"To myslíš vážně?" obrátil se podstatně pomaleji Ari.

"Vždy mluvím vážně," zaklapla knížku Hagar. "Je čas na pořádnou akci."

"Riskantní. Vyplatí se to?" krčil čelo Ari. "Kvůli tomu tu přece nejste."

"Jsme tu proto, abychom bojovali zevnitř. A to přesně děláme, i když se poslední akce zrovna nepovedla, Ari," odpověděla vážně Hagar a zapálila si cigaretu.

Tomáš se mimoděk zamračil. Neměl rád cigaretový kouř, a zejména ty, kteří si zapalovali bez alespoň formálního dovolení. Ale nic neřekl. Tohle bylo malicherné, na programu byly důležitější věci. Je opravdu reálné dostat se do věznice?

"To chápu. A vážím si toho," řekl Ari. "Jak cvičíte kouzelníky i mudly… ale je potřeba zničit hlavu. Malé akce do té doby, dobře, chápu akci Šerif. Ale tohle je moc riskantní. Zas tolik nás není a… jsou tam jen tři, Hagar."

"Jsou to přátelé," podotkl Adam. "Osobně známe sice jen jednoho z nich, Vojtu Bučka, ale-"

"O to nejde," mávla netrpělivě rukou s kouřící cigaretou Hagar. "Když je dostaneme ven, tak ukážeme, že na to máme. A že se staráme o svý - nebo se o to aspoň snažíme. Je to jasný poselství pro ty, co zvažují, jestli se nepřidat."

"A máme na to?" zeptal se Tomáš a snažil se nedávat najevo nejistotu. Nikdy nebyl žádný svalovec ani rváč. Bojové akce znal jen z her, když nepočítal poslední necelý měsíc výcviku. Zbraň držel poprvé v rukou až v září, a teprve pod vedením Jakuba Reinische se naučil střílet alespoň obstojně.

"Ty ne, Tome, na takovou akci zatím ne," řekla Hagar, a Tomášovi se ulevilo, spíše než aby se cítil dotčeně. A to zatím bylo vlastně pochvalou. Možná. Téměř. "Ani ty, Adame," pokračovala Hagar. "Moji lidi na to mají, jenže můžu uvolnit maximálně šest lidi."

"Jste potřeba jinde, Adame," dodala Hana směrem k Adamovi, u nějž očividně dotčenost převážila nad úlevou, že nemusí jít do přímé akce. "Ale proč jen šest, Hagar?" zeptala se. "Ale já se tam i tak hlásím, samozřejmě."

"Beru na vědomí," přikývla Hagar. "I když tě možná budu potřebovat spíš na Šerifovi."

"Zvládnu obě akce."

"Ne současně."

"Současně? Proč se oslabovat?" nechápal Tomáš, ale vzápětí mu to došlo: "Nebudou čekat dva útoky ve stejnou dobu. Když na sebe budou navazovat…"

"Nebo tři," podotknul David. "Co to spojit i s tou Glatzovou? Na sladkou Benny se už dlouho těším. Bylo by aspoň o jednu mrchu míň. Když to dobře připravíme a načasujem… Jo, chci jít do toho, vtipy ještě válku nevyhrály. Jenže v šesti je to fakt dost riskantní."

"Nepůjdete tam v šesti. Máš z čeho vybírat. Vždyť si je už měsíc připravuješ, ne?"

"Tři týdny," oponoval David.

"Všichni nezačínali od nuly. A některé jsi chválil. Třeba Ronovskou."

"Jo, Dora byla na stáži v Čině a v kontaktním boji je lepší než většina kluků," zamyslel se David, "schopní jsou i Aleš, Dan, Jakub hodně chválil Radka… ten by měl i ty vaše kámoše poznat, ne, Tome? Jo, pár nadějných se tam najde."

"Tak se na ně teď zaměř," přikývla Hagar. "Od vás očekávám co nejvíc informací, Tomáši."

"Provedu," zasalutoval, avšak Hagar se neusmála.

"Potřebujeme vědět všechno. Úplně všechno. Teď přemýšlejte. Všichni. Nezatracujte žádný nápad, buďte co nejotevřenější. Zítra si k tomu dáme malý brainstorming. Až pak rozhodneme, kolik akcí a v jakém složení."

"A co Jarek?" zeptal se Tomáš.

"Nepodléhám mu," pokrčila rameny Hagar. "A na přímý akci ho nechci. Je měkkej."

"Ale je šéf," namítnul Tomáš. "Jestli máme být akceschopní, jestli máme fungovat jako celek, měli bysme si tohle vyjasnit. Jarek mi mimochodem nikdy měkký nepřipadal."

"Všechno je relativní," odpověděla Hagar suše. "Ale souhlas, ten brainstorming si dáme i s ním. A budeme vyjasňovat naše vztahy."

"Uděláme to v původně plánovaném termínu, Hagar?" zeptala se Hana.

"Samozřejmě. Později by už nemuselo být koho zachraňovat."



Poznámka: Když se pozorně podíváte na videoklip, uvidíte tam několikrát se mihnout Snapea hrajícího na kytaru. To za to stojí, ne?

zpět oOo dále

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
*************************************************************************************

KattyV a Regi prohlašují:
Na našich stránkách často najdete fanfiction příběhy ze světa Harry Pottera.
Všechna práva na postavy, které jsme si nevymyslely samy, jsou vyhrazena J. K. Rowlingové,
které tímto děkujeme za to, že nám dala svět, ve kterém si můžeme hrát.


14.1.2014