ABYSTE U NÁS NEBLOUDILI A JEDNODUŠE NAŠLI JAKOUKOLI POVÍDKU NEBO ČLÁNEK, JE TU PRO VÁS




A CO NOVÉHO VÁM ŠÍLENÉ ŠUPLE NABÍDNE PRÁVĚ TENTO TÝDEN?

PONDĚLÍ: Útočiště (fanfiction příběh na pokračování) od Danae
ÚTERÝ: Věda ve sto slovech od JJ
STŘEDA: Hotel u devíti koček od Tory
ČTVRTEK: Malfoyovské střípky od Martian
NEDĚLE: Severus a Megan od Katty

Vše je bohatě ilustrováno kolážemi KattyV

*************************************************************************************

Říkáš mi lásko, jak ti říkám já? Nová generace

7. února 2016 v 0:01 | KattyV |  McGonagallova dcera

Přichází rok 1971. Do Bradavic nastupují noví studenti. Konečně potkáme malé Poberty, Severuse i Lily. Ale ještě před tím je potřeba se na jejich příchod připravit.



NOVÁ GENERACE


Na své nepřátele musíme dávat pozor,
neboť nikdo nezpozoruje naše chyby dříve než oni.

Anthistheténes z Athen

BŘEZEN - ZÁŘÍ 1971

Bylo štěstí, že se situace kolem Voldemorta a Smrtijedů uklidnila, protože jsem se zase mohla více soustředit na školu. A to se ukázalo jako důležité v okamžiku, kdy Albus přišel s jedním ze svých nepochopitelných nápadů - rozhodl se přijmout do školy vlkodlaka!
"To nemyslíš vážně, Albusi, že ne?" protestovala jsem. "Nemůžeme mezi naše děti pustit takové nebezpečné monstrum."
"Je to jenom malý chlapec, Minervo. Velmi inteligentní a zvídavý chlapec. Nemůže za to, že ho jako dítě pokousal Fenrir Šedohřbet. Pamatuješ, jeden z těch, o kterých se , že patří mezi následovníky Voldemorta. Nejhorší z nejhorších. On nenapadá lidi náhodou, protože si nemůže pomoci a ve své vlkodlačí podobě se neovládá. Je jedním z těch, kteří se v tom vyžívají a dělají to cíleně. Chceš za jeho zločin trestat nevinné dítě?"
Vzpomněla jsem si na pohádku o malém Neillovi, kterou mi kdysi vyprávěl děda, jenže pořád jsem nebyla přesvědčená, že je rozumné pustit vlkodlačí mládě do Bradavic. Pohádky jsou pohádky, ale několik set bezbranných dětí je několik set bezbranných dětí. Teď to sice je nedospělý chlapec, jenže časem dospěje.
"Jak si představuješ, že budeme řešit jeho přeměnu během úplňkové noci? Zavřeš ho do stříbrné klece?"
"To mi připadá příliš kruté. Jeho rodiče sice tuto metodu používali, nicméně já bych problém raději řešil jinak. Během úplňku ho ukryjeme mimo Bradavice. Zařídil jsem, aby do jednoho přísně chráněného domu v Prasinkách vedla tajná chodba."
Merline, v Prasinkách? To mě má uklidnit? V tom okamžiku ohrožuje stovky nic netušících kouzelníků, kteří tam žijí, včetně mě, Elfieho a všech našich sousedů.
Albus viděl mé zděšení.
"Neboj se. Okny, dveřmi a stěnami domku nemá šanci projít nikdo. Ani dovnitř ani ven. Jedinou přístupovou cestou bude ta tajná chodba, která bude ústit nedaleko Bradavic. A její konec ochráníme zase jinak. Ke vstupu zasadíme vrbu."
"Vrbu???"
"Speciální druh vrby," podotkl Albus, ale více nevysvětlil. Nechápala jsem ani o tři týdny později, když jsem ji pomáhala Pomoně a Hagridovi zasadit. Tedy, spíše jsem přihlížela, vystačili si sami. Pomona se nás snažila odehnat oba, s tím, že je sazenice nebezpečná; Hagrid se rozněžňoval, jaká je krásná. Zdálo se, že mu připadá skoro tak pozoruhodná, jako jeho oblíbení magičtí tvorové. To bylo na pováženou - Hagridovi miláčkové byli téměř vždy značně nebezpeční.
Avšak malá vrbička vypadala neškodně. Půvabná korunka s jemně se chvějícími lístky, až na barvu dokonalá zmenšenina velké vrby.

"Je to ještě mláďátko," vysvětloval nám Hagrid. Pomona se tiše zasmála. Bylo mi jasné, že ona to ví. Ovšem já poslouchala se zájmem.
"Pozná se to podle těch mrňavejch bílejch lístečků. Až vyroste, tak budou zelený, jako u každej vobyčejnej vrby."
Hagrid opatrně usadil sazenici do připravené díry a zahrnul ji měkkou voňavou prstí. "Hodná holká…" pohladil ji zálibně.
Zavrtěla jsem nechápavě hlavou. Jak má takový stromeček zabránit komukoli ve vstupu do tajné chodby? Budeme muset udělat ještě nějaká další opatření. Protože jinak to bude o strach. Vlkodlak mezi studenty! Skutečně si myslím, že je to nerozum.
O dva měsíce později jsem si něco o nerozumu pomyslela znovu - z úplně jiného důvodu. Vrba zmnohonásobila svou velikost a divoce vířící větve by dokázaly polámat libovolné množství končetin, které by se ocitly v jejím dosahu. Něco tak nebezpečného na školních pozemcích svět neviděl!
Studenti naštěstí velmi rychle pochopili, že je potřeba se vrbě vyhnout. Zdá se, že tajemství malého Remuse Lupina i bezpečí studentů zůstane skryté.

*****

Blížil se konec června a já uklízela kabinet před odjezdem na prázdniny. Rozhodli jsme se s Elfiem, že letos strávíme nejméně měsíc bezstarostným cestováním po Evropě. Přála jsem si představit mu Prahu, on mi chtěl ukázat toskánskou Sienu, a Paříž? Tu jsme milovali oba. Prostě, na dovolenou jsem se opravdu těšila.
Právě jsem vyklízela hromadu podivných předmětů, které jsem v průběhu uplynulých měsíců zabavila studentům. Valnou většinu z nich měla na svědomí dvojčata Prewettova. Jak ti dva našli čas na studia, to nechápu, ovšem některé jejich výtvory byly opravdu zábavné. Hůlkou jsem přísně klepla malého červenozlatého hádka, který se syčivě vynořil ze zásuvky.
"Tebe si nechám," oznámila jsem mu. "Ty ses jim povedl." Usmála jsem se při vzpomínce, jak se jim touhle hračkou v nebelvírských barvách povedlo vyděsit mladého Malfoye. Bránili se, že přece had by hada vylekat neměl. Samozřejmě, že jsem je přísně potrestala, ale vskrytu jsem z toho měla potěšení. Jednak proto, že to bylo opravdu povedené kouzlo a pak, že šlo právě o Luciuse. Ne z toho důvodu, že je Zmijozel, ale proto, že je to nafoukaný spratek, který si myslí, že tatínkův majetek ho opravňuje k drzosti a nedbalosti. No, výsledky loňských NKÚ ho trochu zkrotily, začal studovat podstatně důkladněji, ale na tom, že jsem ho neměla ráda, to nic neměnilo.
Povzdechla jsem si. Se zmijozelskou kolejí byl v poslední době problém. Přestože se Voldemort v uplynulých měsících zcela stáhl a nebylo po něm ani vidu ani slechu, jeho teorie o méněcennosti mudlorozených kouzelníků žily svým vlastním životem a právě mezi mladými Zmijozely nacházely největší uplatnění. I když bohužel nejen mezi nimi. Podobné řeči vyskakovaly jako plamínky ve všech kolejích. Chvílemi se je povedlo uhasit, aby v nestřeženém okamžiku vzplanuly na jiném místě. Školou procházela generace dětí, jejichž rodiče s Tomem Raddlem studovali. Pro ně samotné už nebyl jen tak obyčejným člověkem. Pro ně byl mimořádný, byl legendou.
Nechápala jsem, proč jim jejich rodiče neosvětlí, že byl původně jen sirotkem s pochybným původem, to přece jeho spolužáci vědět museli, ale Albus se domnívá, že jim v tom brání mocná kletba, kterou vytvořil sám Raddle.
Zajímalo by mě, co by se stalo, kdybych se pokusila tuto informaci rozšířit já, ale po důrazném Albusově varování jsem se rozhodla to nezkoušet. Přece jen, způsob, jakým Raddle proklel místo učitele obrany proti černé magii, je dost alarmující.
Ze zadumání mě vytrhlo zaklepání na dveře. Tak kterýpak z mých drahých studentů by ze mě chtěl vymámit výsledky OVCÍ už teď? Každý rok to někdo zkusí a nechce si dát vysvětlit, že bude muset ještě pár dní počkat.
Uhladila jsem si vlasy, zastrčila do pevně utaženého uzlu pár uvolněných pramínků, hůlkou odstranila smítka, která se usadila na mém hábitu, nasadila přísný pohled a otevřela dveře.
"Minnie, tak rád tě zase vidím!"
Překvapeně jsem o krok ustoupila. Alana Pottera jsem neviděla dobrých osm let. Naposledy jsme se potkali, když se Jessica přihnala na krátkou chvíli domů z Ameriky, kde sklízí nesčetné divadelní úspěchy, a zorganizovala bláznivé setkání našeho ročníku po deseti letech od ukončení studia. Prý je to ve Státech zvykem nejen v mudlovských, ale i v kouzelnických školách.
Sešlo se nás dobrých třicet ze všech kolejí.
Bylo to překvapivě příjemné, Alan se ke mně bouřlivě hlásil a i ostatní vypadali, že mají z našeho setkání radost. K mé lítosti se neobjevila Eileen, kterou jsem si moc přála vidět. A nejen to, nikdo o ní nic nevěděl. Jakoby zmizela ze světa. Prý ji chtěli provdat za někoho významného, ale patrně dost odpudivého, tvrdila Jessica, která i z Ameriky dokázala nasbírat o našich spolužácích desetkrát více informací než já. Taky vykládala, že Eileen utekla s nějakým mudlou, že ji její rodina úplně zavrhla… Nikdo jiný tyto zvěsti nepotvrdil, ale taky nevyvrátil. Pevně jsem doufala, že Eileen je někde v pořádku, a že je šťastná. Usilovně jsem se snažila nemyslet na jiné možnosti a nakonec se mi to podařilo. Byla jsem příliš ráda, že vidím své bývalé spolužáky a příliš dobře se bavila.
Pachuť na jazyku mi zanechalo jen setkání s Orionem. Celou dobu se tvářil, jakoby mě vůbec neznal. Věděla jsem od dědy, že po své svatbě s ním Orion přerušil veškerý kontakt, ale doufala jsem, že se mnou mluvit bude. Jenže jak to tak vypadalo, pravdu měla Jessica - další ukázka jejích vědomostí… drbů - Orion byl podle ní naprosto pod vlivem své manželky Walburgy. Je to prý pěkná mrcha a dokonale Orionem mává. Asi ano. Tvářil se povzneseně a cize. Jakoby nás vůbec neznal. I tak jsem to zkusila a chytla ho za loket, právě když procházel kolem, v ruce skleničku ohnivé whisky.
"Orione…"
"Dej mi pokoj," vytrhl se mi.
"Snad se můžeme alespoň pozdravit, ne?"
"Můžeme, ale nemusíme," odsekl, protáhl se mezi Hannah Diggoryovou a Jessicou, na kterou vrhnul pohrdavý pohled a zamířil ke svým zmijozelským spolužákům.
Rozpačitě jsem si uhladila hábit a přemýšlela, co se to vlastně stalo.
"Nech ho být, je to debil," přitočil se ke mně Alan a objal mě kolem ramen. Rozhodovala jsem se, zda je mi to spíše příjemné nebo nepříjemné, ale pak jsem si důrazně připomněla, že je ženatý a jeho ruku setřásla.
"Nebýval debil. Měla jsem ho vždycky ráda."
"Teď je, stejně jako všichni Zmijozeláci."
"Nemluv nesmysly. Na debilitu nemají Zmijozelová ani náhodou výsadní právo."
Sladce se na mě usmál.
"No tak, Minnie, jsou tady přece zajímavější objekty hodné tvé pozornosti."
"Alane," ozvala se zvýšeným hlasem Augusta Longbottomová. "Měl bys poněkud upravit své chování, ať se nemusím o ničem zmiňovat Annabel."
Kysele se na ni usmál.
"Copak si nemůžu ani s nikým promluvit, abys to mé drahé ženě nehlásila?"
Směrem ke mně šeptl: "Annabel je Augustina sestřenka. Mám těžký život. Má milovaná ženuška je poněkud žárlivá."
"Pokud si tak vzpomínám, má patrně proč."
"Pokud si tak vzpomínám, ty jsi na mně nežárlila nikdy," vrátil mi.
"To bude asi tím, že já tě nemilovala."
"Tak to ke mně má žena musí opravdu planout láskou nesmírnou," povzdechl si.
Zasmála jsem se, ale pevně se rozhodla, že dneska budu pít velmi obezřetně. Potřetí se mu nepovede dostat mě do postele, když nejsem zcela při smyslech. I když přitažlivý byl pořád stejně, jako před lety…
A přitažlivý byl i po dalších osmi letech, jak tak stál ve dveřích mého kabinetu, černé vlasy promyšleně rozcuchané, přesně tak, aby vypadaly co nejpůsobivěji - dobře jsem si pamatovala, kolik času mu tenhle zdánlivě nedbalý účes vždycky zabral - temně modrý hábit se zlatým lemováním se mu snášel z ramen s dokonalou elegancí, na knoflících svítila rytina lvíčků.
"Pojď dál," kývla jsem Alanovi, když jsem se vzpamatovala z překvapení.
"Dáš si čaj? Děje se něco? Jsem vdaná," rychle jsem dodala.
"Čaj si dám, neděje se nic vážného a ano, vím, že ses vdala. Trochu opožděně gratuluji," zasmál se.
"No já jen, aby bylo jasno. Takže, neděje se nic vážného, ale něco ano?"
Mávnutím hůlky jsem přivolala dva šálky a svou oblíbenou čajovou konvici ve tvaru kočky. Zastříhala oušky, zlehka mňoukla a vzduchem se rozvoněla vůně čínského čaje.
"Příští rok nastupuje do Bradavic můj syn James. Chtěl jsem tě poprosit, abys na něj trochu dohlídla. Nepochybuji o tom, že bude v Nebelvíru."
"Merline, to už je to tolik let?" překvapeně jsem vydechla, ale hned se zamračila. "Nepředpokládáš, doufám, že mu budu nějak nadržovat?"
"Na to bych se neodvážil ani pomyslet," smál se. "Jenom tak na něj jedním okem koukni, ano? Je to pěkné kvítko. Celý po mně."
"No tak to nás Merlin ochraňuj. Jakoby nestačili Prewettovi. Ale ti už naštěstí budou v sedmém ročníku, takže společně je tady budeme mít jen jeden rok."
Usrkla jsem si čaje a pohladila kočičí konvici, která se pod mou rukou slastně nahrbila.
"Třeba skončí v jiné koleji?" zatvářila jsem se, jako že doufám, ale Alan mi to nespolkl. Dobře na mně poznal, že už teď se těším na to, že James bude další z mých milovaných Nebelvírů.

*****

Zařazování. Byla jsem napnutá a pátrala mezi davem prvňáčků, které přiváděl zástupce ředitele Horacio, po černé rozcuchané kštici. Neuměla jsem představit, že by malý James vypadal jinak. Zmátlo mě, že černých hlav jsem zahlédla hned několik.
Ne, ten hubený bledý klučina má sice vlasy černé jako havraní peří, ale příliš rovné. Navíc jeho přihrbená záda prozrazují nejistotu, kterou se snaží maskovat nezúčastněným výrazem. Zrzavá holčička, která stála vedle něj, mu něco pošuškala. Tváří se mu kmitl letmý úsměv a na vteřinu mi někoho připomněl. Nemohla jsem si vzpomenout koho.
Pátrala jsem dále. Další tmavá hlava vypadala nadějněji - dostatečně střapatá, aby mohla patřit Potterovi, možná ne dost tmavá? Ale mohl zdědit něco genů po matce, pokud jsem si vzpomínala, Annabel měla vlasy v nevýrazné myší hnědi. Tenhle kluk by to být mohl. Máchal rukama a živě se vybavoval s někým, koho jsem neviděla přes vysokou plavovlasou dívku s ostrými rysy.
Pak ale ten někdo vykoukl a mně bylo rázem jasné, že James Potter je právě on. Důvěrně známý arogantní pohled sice skrývaly kulaté brýle, ale rozcuchaná hlava byla neomylně potterovská. Vypadal nádherně. Posmutněla jsem. Kdyby šly věci jinak, mohl to být můj syn. S Elfiem se nám děti ne a ne podařit. Pohodila jsem popuzeně hlavou. Teď na to nebudu myslet. Mám přece čas. Spoustu času.
Zmeškala jsem první jméno. Malou kudrnatou holčičku poslal Moudrý klobouk do Mrzimoru. Ještěže tak. Kdybych propásla nějakého Nebelvíra, hanbou bych se propadla.
"Black Sirius," ohlásil Horacio.
Škubla jsem sebou. Black? BLACK??? Orion už má takhle velkého syna? Ví to děda? Viděl ho děda? Proč mi nic neřekl?
Z houfu prvňáčků se vynořil právě ten, který se předtím vybavoval s Jamesem Potterem. Sebevědomě došel ke stoličce a narazil si Moudrý klobouk na hlavu. Lenošné očekávání na budoucího Zmijozela (kam jinam by mohl Black zamířit?) se táhlo.
"Nebelvír!" vykřikl Klobouk a všichni strnuli. Nebelvír??! Jak se mohl BLACK ocitnout v Nebelvíru?
Ten kluk odhodil Klobouk na stoličku, vítězoslavně se rozhlédl a odkráčel k mým lvíčatům. Takže mi do mé koleje přibyl můj… Co vlastně je můj, když je Orion můj nevlastní strýc? Nevlastní synovec z druhého kolena nejspíš. Co na to bude Orion říkat? Radost mít nejspíš nebude. A jeho Walburga už patrně vůbec ne. Pokud mne paměť neklame, tak Black se v Nebelvíru nikdy neocitnul.
Letmo jsem sledovala další zařazování, ale dávala jsem pozor jen na svá mláďata. Zaznamenala jsem, že se mezi ně zařadila ta zrzavá holčička. Jmenovala se Lily Evansová. Bledý chlapec, se kterým si předtím povídala, ji sledoval pohledem, který mne vzal za srdce. Jakoby mu právě zmizela jediná naděje, jakou kdy v životě měl. Svěsil hlavu, tvář mu zakryly dlouhé tmavé vlasy, a díval se do země.
Nadskočila jsem u dalšího jména - Remus Lupin. Vlkodlak! Proč ho musí, u Merlina, ta stará zaprášená hučka zařadit zrovna do Nebelvíru? Pozorně jsem ho sledovala. Tvářil se nejistě. U stolu se posadil na krajíček židle, jakoby čekal, kdy ho odsud někdo vyžene. Nevypadal nebezpečně. Sirius se na něho zašklebil a pronesl nejspíš nějaký vtípek, protože pár třeťáků se dalo do bouřlivého smíchu. Lupin se nesměle pousmál a posadil se pohodlněji. Pochvalně jsem si pro sebe kývla. Sirius bude mít něco z příjemné Orionovy povahy.
Vysoká blondýnka vlastnící špičatý nos a jméno Sina Millumová se dostala do Havraspáru. Hm, vypadá opravdu chytře. Matně jsem si vzpomínala na její starší sestru. Bývala zarytá a urputná. Jaká asi bude Sina?
Konečně jsme došli k písmenu pé.
"Nebelvír," hlásil Klobouk u nevýrazného, mírně obtloustlého kluka jménem Petr Pettigrew, který se tvářil ještě ustrašeněji než malý Lupin. Dobře rozpoznal, že potlesk, který ho vítá, je spíše zdvořilý než srdečný. Ale i na něho Sirius letmo kývnul.
Konečně přišel na řadu James. Rázným krokem došel ke stoličce. Klobouk mu snad na hlavu ani nedosedl, když se ozvalo: "Nebelvír."
Díky Merlinovi. Alanův syn je v mé koleji!
Zavýskl a za bouřlivého potlesku se rozběhl k našemu stolu. Dopadl na židli vedle Siriuse a okamžitě začali hlasitě pokřikovat. Zamračila jsem se. Moje lvíčata bývají hlučná, ale tolik snad zase nebylo potřeba. Vrhla jsem pohled na prefektku, která chápavě přikývla a prvňáčky umravnila.
Písmenko pé přineslo Godrikově koleji ještě jedno mládě - Alici Princeovou. Bolestně mě píchlo u srdce při vzpomínce na Eileen, přestože se jí hezká dívenka s kučeravými hnědými vlásky nepodobala ani trochu. Budu muset zjistit, zda to není její neteř nebo tak něco a zda o své starší příbuzné něco neví. I když se mi to nezdálo pravděpodobné. Jak jsem si vzpomněla na Eileenina otce, ten rozhodně vypadal na to, že se dokáže postarat, aby se o jeho zavržené dceři v rodině nemluvilo.
"Snape Severus," zaslechla jsem a viděla, jak se Lily Evansová otočila a pozorně sledovala, co se bude dít. Aha, to je ten hubený tmavovlasý chlapec. Jméno mi nic neříkalo, rozhodně nepatřil mezi známé čistokrevné rody, proto mě trochu překvapilo, když ho Klobouk poslal do Zmijozelu.
James se Siriusem začali vykřikovat nějaké posměšné poznámky. Slovům jsem nerozuměla, tónu ano. Znovu jsem se zamračila a prefektka znovu zasáhla. Moje zamračení se ale ani zdaleka nevyrovnalo tomu, které na ně vrhla malá Lily. Severus Snape byl, jak se zdálo, její kamarád. Zkusila na něho zavolat něco povzbudivého, ale on už se svěšenými rameny mířil ke Zmijozelům. Žádné ovace ho tam nečekaly, ale nezdálo se, že by s nimi počítal. Sedl si na nejvzdálenější židli, zaryl pohled do stolu. Všimla jsem si, že toho moc nesnědl, ale nemohla jsem se mu dále věnovat. Měla jsem na starost sedm nových Nebelvírů - čtyři chlapce a tři děvčata. Dva z nich mi už teď leželi na srdci víc, než kterýkoli ze studentů, který do tohoto okamžiku prošel mými třídami.

 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Kitti Kitti | 7. února 2016 v 9:48 | Reagovat

Milá Katty, dokonale si vysvětlila Minervinu slabost a nadržování... Sirius jako přízeň a James téměř přízeň. Remus sedící na krajíčku stolu, Lily zasahující a James zářící sebejistotou od prvního kroku. Mno jo no. Karty si rozdala. Líbí se mi tvůj styl, takové to "mimochodem" glosování... třeba Lucius,který zkrotnul po NKU a přidal ke studiu.Walburga, to Orionovi vybrali opravdu partii.

2 Kitti Kitti | 7. února 2016 v 9:53 | Reagovat

Jo a ještě jsem si velmi vychutnala pasáž s Lupinem, vrbou a chroptící chýší... jak se Minie posouvá mínění, ikdyž výsledkem je, že na školních pozemcích jsou dvě bytosti (vrba je taky živá), které jsou životu nebezpečné a jsou ve škole plné studentů, nadosah Prasinec a dalších kouzelníků. Albus to umí podat tak, že by se jeden skoro styděl, že?

3 Martian Martian | 7. února 2016 v 10:02 | Reagovat

Katty, na tuhle kapitolu jsem se těšila jako malé děcko na vánoce. Jednak proto, že se mi celé Minervino vypravování nesmírně líbí už od samého začátku a taky proto, že mi dáváš možnost srovnávat Minervino nebelvírské vidění příběhu s mým zmijozelským. No, světe div se, dnes se ty pohledy shodují na takových 99,95%! Asi jediný nepatrný rozdíl je v tom, že já bych si zřejmě všimla, že malý Severu na kraji stolu přece jen nezůstal tak úplně osamocený. Ale zcela chápu, že Minerva měla zrovna myšlenky úplně jinde a plné ruce práce ukočírovat své vlastní prvňáčky, takže zkrátka v tu chvíli asi koukala jinam. Moc se těším na pokračování. :-)

4 Regi Regi | E-mail | Web | 7. února 2016 v 10:40 | Reagovat

Katty, udělala jsi mi radost Hagridem, už se mi po něm stýská a začínám se těšit na DMD.
A moc milý byl pohled na Minervu, když oznámila červenému hádkovi:"Tebe si nechám, ty ses jim povedl."
A abych nezapomněla, tvoje teorie, proč smrtijedští rodiče nevysvětlili svým dětem Tomův původ je jednoduchá a elegantní.

5 KattyV KattyV | 7. února 2016 v 11:51 | Reagovat

Pokud jde o nebezpečné bytosti ve škole plné studentů - je to obtížné rozhodnout, co je správně, ne? Potrestat Remuse za něco, za co opravdu nemůže? Ohrozit stovky dětí? Je to dilema a sama nemám jasno, co je dobře. Přikláním se v tomto k Brumbálovu řešení - ano, nechat ho tady studovat, ale postarat se, aby to bylo bezpečné. Škoda jen, že nebyl pečlivější. Sice se teoreticky NIC nestalo, ale přesto si myslím, že události v Chroptící chýši byly jedním (ne jediným) z důvodů, proč se Severus přidal k Smrtijedům.

6 KattyV KattyV | 7. února 2016 v 12:01 | Reagovat

[3]: Jojo, Martian, máme tady Poberty. Musím připustit, že čím více se v kánonu hrabu, tím více chyb na nich vidím. I když Siriuse jsem neměla v lásce nikdy, to je fakt.
Pokud jde o Severuse, já si myslím, že na počátku opravdu osamocený byl. Lucius se začal zajímat až o něco později - v době, kdy postřehl Severusovy nadprůměrné výsledky v lektvarech, ale kdoví. Máš ale pravdu, že Minerva se na Zmijozely nesoustředila. Ani to nebyla její starost. Od toho jsou ředitelé kolejí, aby se starali o své studenty. Bohužel, Křiklan to nedělal zrovna nejlépe.

[4]: Regi, za teorii ohledně ukrytí Tomova jména musím poděkovat diskuzi na fanfiction, kde to za mě vymysleli Vlk s Richenzou. Já si s tím dost lámala hlavu, ale takto to myslím dává smysl.

7 Martian Martian | 7. února 2016 v 12:42 | Reagovat

[6]:Vidíš, Katty, a já Siriusovi poslední dobou docela začínám přicházet na chuť a koukám na něj o něco shovívavěji než dřív. :-)
  Pokud jde o Severuse a Zařazování, měla jsem na mysli konkrétně tohle: „A Severus Snape se k Lily otočil zády a kráčel na
opačnou stranu Velké síně, kde už na něj čekali jásající studenti zmijozelské koleje a Lucius Malfoy s lesklým
odznakem prefekta na hrudi ho poplácal po zádech, když se posadil vedle něj…“ (Je to z Relikvií, když si Harry vzal Snapeovu vzpomínku a prohlíží si ji v Brumbálově myslánce. Takže kánon nejkánonovatější. :D Ale jak už jsem napsala předtím, Minerva si toho vůbec nemusela všimnout, protože se zabývala vlastními studenty. Ale je to tam.)
  S tím, že Křiklan nebyl jako řaditel žádný zázrak (ale an žádná katastrofa) souhlasím bez výhrad. :-)

8 Kitti Kitti | 7. února 2016 v 14:45 | Reagovat

Katty, ano vůči Remusovi to bylo laskavé gesto, jenže Albus si to nepohlídal a ve chvíli, kdy měli Pobertové a hlavně ALBUS! přijmout zodpovědnost za "skoro sežrání" Severuse, tak jedinej, kdo to odnesl byl právě Snape a dost drsně mu bylo naznačeno, kde je jeho místo. A co Albus, který to celý rozjel? Ano, Remus za to sice nemohl  je to jisté dilema, ale vzdáleně mi to připomíná situaci, kdy se má známá, která se věnuje vozíčkářům pohoršovala, že se nedostanou na vež chrámu svatého Víta, protože věž není bezbarierová... překvapila mne a tak trochu od ni čekám, kdy ji to stejné bude vadit třeba u Mt. Everestu, vůči vozíčkářům to přece není fér, že tam nevylezou, že? Většina z nich za to nemůže... Já vím že je to přitažené za vlasy. A chybou bylo, že se Albus příliš nestaral. Ale zdáse, že stejnou slepotou často trpěla i Minerva, když přehlížela to, co neměla. PS. červený had se mi taky moc líbil. Ocenění schopností bratrů Prewettových:-)

9 Piskoŕ Piskoŕ | 7. února 2016 v 15:06 | Reagovat

Tak Poberty máme v Bradavicích, Voldemort se stáhl,... Začíná to vypadat příliš idylicky. Že by přišlo ticho před bouří?

10 KattyV KattyV | 7. února 2016 v 15:37 | Reagovat

[8]: Máš naprostou pravdu, milá Kitty, události v Chroptící chýši a NÁSLEDNÉ šikanování Severuse nudícími se Poberty (ano, opravdu byla nejprve Chroptící chýše a teprve pak následovala ta scéna, kterou Harry viděl v myslánce), to je věc,která mě neuvěřitelně rozčiluje. Jak to ve skutečnosti viděla Minerva? Uvidíme v příští kapitole.

[9]: Když se koukneš na výše napsané, bude ti jasné, že idyla nebude mít dlouhého trvání.

11 Dulcie Dulcie | 7. února 2016 v 16:12 | Reagovat

Během odpoledne jsem zhltla celou McGonagallovu dceru a až zpětně si uvědomuju, že jsem si to asi měla dávkovat. :) Čekání na další neděli bude úmorné!
Nemůžu se dočkat na nejrůznější pobertoviny z jejího pohledu! Je krásný, jak svým lvíčatům "nadržuje", byť jen v myšlenkách. :D ^U^ Jako Havraspár doufám, že profesor Flitwick má podobné myšlenkové pochody.

12 KattyV KattyV | 7. února 2016 v 16:55 | Reagovat

[11]: Dulcie, pevně doufám, že ano. Kratiknota máme s Minervou obě moc rády.  Je to jako v normální škole - třídní učitel se vždycky více stará o svou vlastní třídu, Samozřejmě o trochu větší třídu. Počítám, že v jedné koleji bude mezi 50 a 70 studenty. Problémem je Křiklan, který se více stará o Křiklanův klub než o své Zmijozely. A to je právě ten průšvih.
Jsem ráda, že se ti Minerva líbí.

13 Dinnes Dinnes | 7. února 2016 v 17:12 | Reagovat

Na Poberty jsem se fakt těšila, takže zařazování jsem si užila velmi.
Ale co se mi (nejen) na téhle kapitole fakt líbí, jsou takové ty zdánlivě bezvýznamné drobnosti - Prewetovic hádek v nebelvírských barvách, kočičí konvička na čaj, ta je vážně vydařená. :-) Hagridova láska ke všemu živému a čím víc je to nebezpečné, tím líp. :-D

Poněkud mě naštval Orion.

A Alan je prostě Alan. :-P

14 KattyV KattyV | 7. února 2016 v 19:07 | Reagovat

Kitty. teď jsem se podívala, že události v Chroptící chýši budou až v sedmé kapitole. Příště jen pár žánrových obrázků z éry Pobertů.

[7]: Martian, vidíš, to jsem přehlédla. Ale v mých představách byl Severus poměrně neoblíbený i ve své vlastní koleji. Nepochybně vlastní vinou. Nicméně, podpory rodiny Malfoyů se mu později přece jen dostane.

[13]: Dinnes, tyhle drobnosti mě baví psát, jen na ně musím myslet. Občas na to v zápalu příběhu zapomínám.
Orion - on podle kánonu nemohl být úžasný a skvělý, to by měl Sirius doma podporu. Maximum, co jsem pro něj mohla udělat bylo - v zásadě hodný, ale slaboch, zcela pod vlivem své ženy. Taky mě zklamal, ale co už s tím nadělám. :-|

15 Kitti Kitti | 7. února 2016 v 22:26 | Reagovat

Katty, tak Orion tě zklamal... hm, mno jo, no, vyrůstat s jiným otcem, padnout pod nadvládu své ženy... A velmi jsem si užila kočičí konvičku, včetně nahrbení, pohlazení a střihání vousky... jééé a ještě mňouká, tu chci taky, prosím prosím a kdybys to vystřihla jako ilustraci:-))) to by bylo, že?

16 ioannina ioannina | 8. února 2016 v 0:50 | Reagovat

Pokud jde o tu neprůstřelnost Chýše ze strany Prasinek, moc Brumbálovi nevěřím. V Sedmičce to tam Smrtijedi pro Voldyho otevřeli bez větších potíží.

17 KattyV KattyV | 8. února 2016 v 7:13 | Reagovat

[16]: No kdoví.V době Pobertů to mohlo být v pořádku.  Přece jen to bylo skoro o dvacet let později a ochrany už se třeba neobnovovaly pořádně. (Ne, že by to bylo dobře.) Ale špatně ochráněný vstup ze strany od Bradavic je průšvih větší a dojde k němu dříve.

[15]: :-D

18 Kitti Kitti | 8. února 2016 v 13:06 | Reagovat

Katty, :-D smailík znamená, že konvička bude? Mourovatá? nebo bílý porcelán? Pěkná, bucatá.... jééé, já chci kočičí konvičku

19 Dinnes Dinnes | 8. února 2016 v 14:20 | Reagovat

Ony se rozdávají mňoukající konvičky? Já chci taky, pěkně prosím, smutně koukám.... 8-)

20 KattyV KattyV | 8. února 2016 v 15:09 | Reagovat

[18]:+ [19]: Holky, neměla jsem to v úmyslu, ale uvidím. Nestačilo by něco podobného jako toto? http://silenesuple.blog.cz/galerie/koralky#98438341

21 Dinnes Dinnes | 8. února 2016 v 16:24 | Reagovat

[20]: Hrnečky z Korálků. Ty miluju. A dráčka taky. :-)

22 Kitti Kitti | 8. února 2016 v 20:06 | Reagovat

Hrnečky pěkný, ale mnoukací konvička je mnoukací konvička:-))) ty bys ji Katty nechtěla? fakt ne? já jsem čajová, takže by to byl požitek, připravovat si čaj v takové konvičce. A prosím pěkně velkou, alespon 1,5 či 1,7 litru. Ať si čajík vychutnám. Mourovatá konvička co střihá fouskama, hmmm, už se na ni těším.

23 Kitti Kitti | 8. února 2016 v 20:40 | Reagovat

Katty, a díky za připomenutí Korálků, před časem jsem je zas zhtltla celé. Ioanna je napsala skvěle, propracované, výborně vymyšlené a dráček s tartanovejma botičkama:-))

24 KattyV KattyV | 9. února 2016 v 14:37 | Reagovat

[22]: Uvidíme :-)

25 jenka jenka | 13. února 2016 v 19:20 | Reagovat

Tak jsem zjistila, že zase zapomínám komentovat. Je to strašně snadné, když - tak jako já - kapitolu nejdřív ve spěchu stáhnete do čtečky a až pěkně v klídku cestou do práce si počtete...
Inu, zkusím se polepšit.
Tenhle "Minervin životopis" je prostě něco úžasného, jako by vlastně o nic nešlo, jen vyprávění toho, co už dávno bylo. Ale ono jde o hodně všechny detaily spolu tak krásně souvisí. Tahle kapitola mě z téhle části dostala nejvíc, všechny ty vazby a vztahy jsou úžasně podané. Jsem z toho trochu naměkko...

26 KattyV KattyV | 13. února 2016 v 20:38 | Reagovat

Co už dávno bylo a co už dávno známe, že? Zjistila jsem, že tato kniha je pro mě obzvlášť těžká. Protože i když se držím kánonu velmi úzkostlivě, ale občas mi přes všechnu snahu něco unikne. A taky proto, že, když se nad tím zamyslíš, velká většina postav bude do konce knihy mrtvá. No jo. Pak z toho nemám být celá přešlá. Alespoň mě ze zádumčivosti vytrhnou milé komentáře, jako je ten tvůj.

27 Jacomo Jacomo | 27. června 2017 v 12:25 | Reagovat

Drahá KattyV!
Myslela jsem, že ti napíšu komentář až na závěr povídky, ale teď nedokážu nereagovat.
Tvoji Minnii jsem si zamilovala od počátku. S nadšením jsem četla o jejím dětství a prvních krůčcích v Bradavicích, nadchlo mě vyprávění o jejím mládí v Paříži a Praze. Líbí se mi, jak jsi příběh propojila se známými postavami, ale dala jim další, vlastní rozměr. Ale tady, kde se její osud protnul s novou generací, ti prostě musím napsat, jak moc mě tvoje zpracování vzalo za srdce.
Děkuju za úchvatný příběh, který budu s chutí doporučovat - a s nadšením jdu číst dál.

28 KattyV KattyV | 27. června 2017 v 15:47 | Reagovat

[27]: Jacomo, moc díky, protože od tebe mne ta chvála obzvlášť těší. Tvé překlady čtu ve velké většině s velkou chutí. (Nijak zvlášť nemusím Dramione, ale ostatní tebou vybrané povídky si užívám. No ano, taky bych měla více komentovat.)
Třetí kniha byla z různých důvodů na psaní strašně těžká. Ale nakonec, jak už to bývá, to, co dá člověku nejvíc práce, má vlastně docela rád.
Doufám, že si celý příběh užiješ až do konce.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
*************************************************************************************

KattyV a Regi prohlašují:
Na našich stránkách často najdete fanfiction příběhy ze světa Harry Pottera.
Všechna práva na postavy, které jsme si nevymyslely samy, jsou vyhrazena J. K. Rowlingové,
které tímto děkujeme za to, že nám dala svět, ve kterém si můžeme hrát.


14.1.2014