ABYSTE U NÁS NEBLOUDILI A JEDNODUŠE NAŠLI JAKOUKOLI POVÍDKU NEBO ČLÁNEK, JE TU PRO VÁS




A CO NOVÉHO VÁM ŠÍLENÉ ŠUPLE NABÍDNE PRÁVĚ TENTO TÝDEN?

PONDĚLÍ: Útočiště (fanfiction příběh na pokračování) od Danae
ÚTERÝ: Věda ve sto slovech od JJ
STŘEDA: Hotel u devíti koček od Tory
ČTVRTEK: Malfoyovské střípky od Martian
NEDĚLE: Severus a Megan od Katty

Vše je bohatě ilustrováno kolážemi KattyV

*************************************************************************************

Říkáš mi lásko, jak ti říkám já: Nic než bolest

6. března 2016 v 0:01 | KattyV |  McGonagallova dcera


Minerva se vydává za Eileen.




Nic než bolest
Lidé se bojí smrti ještě víc než bolesti. Je divné, že se bojí smrti.
Život bolí mnohem víc než smrt.
V okamžiku smrti je bolest u konce.
Jo, myslím, že je to přítel.
Kurt Cobain

ÚNOR 1978

Stáli jsme s Elfiem ve špinavé zapadlé uličce průmyslového města Cokeworth. Nad námi čněl vysoký komín jakési továrny, z dálky se ozýval slabý hluk dopravy a o něco silnější lomoz z hospody o dvě ulice dál. Ale tady bylo ticho.
Pouliční osvětlení zde buď nikdy nebylo nebo se ho už dávno přestali snažit opravovat. Trocha světla přicházela jen z malých oken, přes skvrnami pokryté závěsy. Oprýskané zdi byly počmárané nesmyslnými nápisy a do nosu se mi vtíral zatuchlý zápach. Tušila jsem, že nebýt mrazu, byl by daleko silnější. V létě to tady muselo být děsné. To se určitě vynořily i hromady odpadků, které jsem nyní jen tušila pod vrstvou špinavého sněhu.
Bylo k neuvěření, že jen o pár ulic dál existuje úhledná vilková čtvrť s opečovávanými zahrádkami, kde žijí rodiče Lily Evansové. V jejím prvním ročníku jsem je navštívila. Vždycky to dělávám, pokud rodiče svých lvíčat neznám. Pokud jde o mudlovské rodiče, je to ještě důležitější.
Udělali na mě tenkrát dobrý dojem. Vzdělaní, rozumní lidé, kteří s úlevou přijali fakt, že všechny ty podivnosti, které se dějí jejich dceři, jsou v pořádku.
Nemohla jsem si teď nevzpomenout na jejich veselý domek se střapatými muškáty za okny, čisťounkou kuchyň, vydrhnutý stůl a voňavý čaj v modrobílých šálcích. Na oknech povlávaly pestré závěsy a domem se vznášela vůně bábovky. Nic tady nepůsobilo honosně nebo upjatě, všechno dýchalo útulností a pohodou.
Manželé Evansovi byli milí, zvědaví, plní dychtivosti dozvědět se o kouzelnickém světě co nejvíc. Jen jejich dcera, Lilyina sestra Petunie, se zdála rozmrzelá a brzy se zabouchnutím zmizela ve svém pokoji.
"Mrzí ji, že ona do Bradavic pozvání nedostala," vysvětlila mi paní Evansová omluvně.
S pochopením jsem přikývla.
"Mám bratra, který je na tom stejně."
"Taky to nese těžce?"
"Ach ne, to jsem tím nechtěla říct. Jen to, že já v Bradavicích studovala a on ne. Naštěstí si našel svůj vlastní svět a spokojený život. Myslím, že ho to někdy muselo trochu mrzet, ale nikdy ne natolik, aby na mě nevražil."
Vědomě jsem opomenula Malcovy výčitky po otcově pohřbu. To byla jen chvilinka, opravdu jsme se měli rádi. S úsměvem jsem pokračovala: "Ale on má velmi šťastnou a laskavou povahu. A máme dědečka, který se mu to vždycky snažil vynahradit."
Pan Evans si starostlivě promnul čelo.
"Trochu nám to dělá starosti. Holky se vždycky měly moc rády. Petunie je starší a Lily k ní vzhlížela. Teď se cítí zrazená, má pocit, že si myslíme, že je Lily něco lepšího. My si to samozřejmě nemyslíme, ale nedokážeme předstírat, ten váš svět nás nefascinuje."
"Nezbývá nic jiného, než se snažit dát vaší starší dceři najevo, jak moc ji máte rádi, vyzdvihnout něco, v čem je zase lepší ona," pokusila jsem se ještě poradit, ale pak už jsme se vrátili k otázkám týkajícím se Lily a Bradavic.
Prosluněná vzpomínka na Cokeworth zmizela pod závanem mrazivého větru, který mně a Elfiemu vehnal do obličeje ostré jehličky sněhu. Na zledovatělém chodníku mi podklouzl podpatek. Elfie mne chytil za loket a opatrně vedl kolem zšeřelých domků. Čísla na schránkách byla jen obtížně k rozeznání.
"Co si myslíš o tom, jak Eileen psala, že nechce aby Severuse označkovali jako dobytek?" zeptala jsem se, abych zahnala podivné ticho, panující kolem.
"Nevím, ale pokud si vše dám dohromady s informacemi, které se občas mihnou, zdá se, že Voldemort vytvořil systém, díky kterému se Smrtijedi snadno poznají. Nikdo ale přesně netuší, co to je, a bylo by užitečné takovou informaci získat. Domníval jsem se, že půjde o nějaký talisman, prsten nebo něco takového. Označkovat jako dobytek ale zní o hodně osobněji. Myslíš, že se na to své přítelkyně můžeš zeptat? Mohlo by to být důležité."
Přikývla jsem, i když jsem si nebyla jistá, zda můj pohyb v okolní tmě vidí. Znovu na mě padla tísnivá nálada a už jsem neměla chuť v hovoru pokračovat.
Došli jsme na samotný konec Tkalcovské uličky a konečně našli správné číslo.
V domku číslo 47 byla tma. Najednou jsem se lekla. Co když Eileen vůbec není doma? Může se přece léčit v nemocnici. Proč mě něco takového nenapadlo? Teď s tím ale nic neuděláme. Zkusíme zjistit co a jak.
Zaťukala jsem na dveře. Nic. Tak ještě jednou, silněji. Stále nic. Váhala jsem a nejistě se podívala na Elfieho.
Najednou se mi zdálo, že jsem škvírou v okně, vedoucího přímo na ulici, zaslechla slabé zasténání.
Mohla by to být Eileen? Bleskem jsem se proměnila v kočku a vyskočila na rozviklaný parapet. Packou jsem se pokusila okno pootevřít. Když to viděl Elfie, zatlačil do okna i on. Ale bylo zavřené, škvíra v něm vznikla jen tím, že byl rám zkřivený a nedoléhal. Našpicovala jsem uši a zasténání jsem uslyšela naprosto zřetelně. Přestala jsem váhat, seskočila zpátky na chodník a vzala na sebe svou běžnou podobu.
"Alohomora!"
Dveře se s mírným vrznutím pootevřely. Vešla jsem do úzké chodby a nahmatala vypínač. Ostré světlo holé žárovky ozářilo nevábnou skutečnost. Věšák s několika kousky obnošeného šatstva, prošlapaný koberec, léta nevymalované zdi, napravo troje oprýskané dveře.
Překvapeně jsem pomyslela na Eileenin dopis. Nepsala, že Pulirexo a Reparo jsou skvělá kouzla? Proč je, u Merlina, nepoužila tady?
Jakoby tušil, co se mi honí hlavou, odpověděl Elfie šeptem na mou nevyslovenou otázku: "Třeba její magické schopnosti časem zeslábly. To se přece stává, když je kouzelník hodně nemocný a nešťastný."
Pokývla jsem hlavou a přemýšlela, do kterých dveří vejít.
"Tobiasi?" ozval se z prvních slabý hlas.
Otevřela jsem je a nahlédla dovnitř. Pach potu, nemoci a špíny mě téměř omráčil. Byl tak silný, že jej neztlumil ani lezavý chlad místnosti, kde se už dlouho netopilo. Ve zmuchlaných pokrývkách jsem v pruhu světla padajícího dveřmi uviděla Eileen.
Nebyla bych ji poznala, kdybych nevěděla, že je to ona. Rozcuchané vlasy rozsypané po polštáři, dříve temně černé, byly prokvetlé stříbrem, zažloutlý obličej zbrázděný mnohem více vráskami, než kolik se dalo u čarodějky jejího věku očekávat. S náhlými výčitkami svědomí jsem si přejela svou dosud hladkou tvář. Jak mohla Eileen zestárnout o tolik více než já?
"Tobiasi?" zeptala se znovu, tentokrát nejistě. Pochopila jsem, že ze mě vidí jen siluetu ozářenou zezadu, a začala hledat vypínač.
"Ne, nerozsvěcuj. To světlo mě bolí do očí a..." její hlas přerušilo ostré zakašlání.
"Připravím čaj," zašeptal mi Elfie do ucha a zmizel kdesi v hloubi domu.
Vešla jsem do pokoje a vykouzlila Lumos tak slabé, aby neoslňovalo.
"To jsem já, Minerva, moje milá Eileen."
Přistoupila jsem k posteli a odhrnula jí vlasy z očí, které se na mě ve světle hůlky horečnatě dívaly.
"Minnie, co tady děláš?"
"Napsala jsi mi."
"Psala jsem, aby ses o mě nestarala. Jen o Severuse."
Znovu se rozkašlala.
"Postarám se o vás o oba," pronesla jsem pevně a znovu ji pohladila po čele. Teď už jsem si troufla usednout na postel a vzít ji za bezvládnou ruku. Potěšilo mne, když mi mdle stiskla prsty. Ty její byly ledové.
"Jsi hodná, Minnie, ale myslím, že je pozdě. Řekla bych, že už tady dlouho nebudu. Ale jsem ráda, že tě ještě vidím. Nemyslela jsem, že budu mít takové štěstí." Slabě se usmála. "Slib mi, že dáš pozor na Severuse. Mně je jedno, co se stane se mnou, jsem tak unavená, že si chci jen odpočinout. Ale Severus..."
"Eileen, vezmeme tě ke Svatému Mungovi, tam tě uzdraví."
"Nech toho a poslouchej." Znovu se rozkašlala. Čekala jsem beze slova. Do dveří vešel Elfie s čajem. Uchopila jsem šálek opatrně, abych si nespálila prsty, ale nebyl horký. Byl zchlazen kouzlem na správnou teplotu. Pochvalně jsem kývla, nadzvedla Eileen a dala jí napít.
Polkla jen pár doušků a polekaně se zadívala na Elfieho.
"Kdo je to?"
"Můj manžel, Elfie."
Zdálo se, že ji to uklidnilo. Unaveně zavřela oči, vyčerpaná z posledního záchvatu kašle. Pak se se škubnutím probrala a nesouvisle pokračovala. Vypadalo to, že přestala vnímat naši přítomnost a propadla se do vlastního světa.
"Severusi, dávej na sebe pozor. Jsou to zlí lidé, nemůžeš jim věřit... Ne, Tobiasi, nech mě! Nebij ho, on za to nemůže! Severusi, chlapečku!!!" Chvíli divoce převracela hlavu z jedné strany na druhou.
Viděla jsem, že je potřeba jednat rychle. Eileenin stav byl zjevně kritický. Kde je, u Merlina, její manžel? Jak to, že ji tady nechal samotnou?
Přestala jsem se zabývat zbytečnými myšlenkami a rozhodovala, co udělat nejdřív. Poslat Elfieho pro pomoc k Mungovi? Přivolat Poppy? Přivést Severuse?
Nakonec jsem nestihla udělat nic. Eileenina ruka v té mé ochabla.

*****

Eileenin manžel přišel v době, kdy jsme s Elfiem řešili co dál. Bylo to nechutné setkání. Připotácel se opilý, špinavý a agresivní.
Vysypal na nás řadu nechutností. Že je rád, že se své podivné manželky zbavil. Že už mu dlouho byla na obtíž. Že na začátku to šlo, že byla docela hezká a vášnivá, že v posteli to s ní bylo dost dobré, ale v poslední době ani v tomhle ohledu nestála za nic.
A ten spratek, co zplodila, že je stejně divný, jako ona. Že už ho nechce vidět.
Nezabila jsem ho jen díky Elfieho přítomnosti. Ten byl stejně znechucený jako já, ale zachoval si chladnou hlavu.

*****

Zaplatila jsem pohřeb, jednoduchý, ale důstojný. I mramorovou desku s prostým nápisem: Eileen Princeová-Snapeová, 1935 - 1978, Odpočívej v pokoji.
Zní to banálně, ale měla jsem pocit, že pokoj a klid je to, po čem Eileen v posledních chvílích toužila nejvíce.
Severus stál u matčina hrobu nehybný, jako by i on byl kamennou sochou, které zdobily vchod na ten prostý hřbitov. V ošuntělém mudlovském oblečení vypadal podivně. Ještě zanedbaněji než ve svém obvyklém obnošeném hábitu, ve kterém jsem ho byla zvyklá vídat. Přemýšlela jsem, odkud to oblečení vzal. Byla jsem si jistá, že domů, do Tkalcovské uličky, se nevrátil.
Zdálo se, že vůbec nevnímá, co se kolem děje. Jen jednou, v okamžiku, kdy kněz pronášel slova o přátelích, kteří se s Eileen přišli rozloučit, vrhl na mě pohled - napůl nepřátelský a napůl překvapený, že tam jsem zrovna já.
Na promrzlém hřbitově nás nebylo mnoho. Severus, já s Elfiem, Pomona, pár žen různého věku v černých kabátech, zřejmě Eileeniny sousedky. A kněz, samozřejmě.
Tobias Snape se nedostavil.
*****
Když jsme se vrátili z pohřbu, přišla chvíle na rozhovor se Severusem.
"Severusi... pane Snape, doprovodil byste mne, prosím, do mého kabinetu?"
Zdálo se mi, že i on, když se probral z omámení, ve kterém prožil obřad, je na naše setkání připravený.
"Je to nutné právě teď? Jsem poněkud unavený."
Nebo ještě ne? Zaváhala jsem. Možná pro něj bude lepší náš rozhovor o pár hodin odložit.
"Dobře, tak tedy zítra."
Strnule přikývl.
"Pokud to považujete za nutné."
Nazítří jsem se pokusila jsem navodit přátelskou atmosféru. Přemýšlela jsem, jaké objednat občerstvení. U svých Nebelvírů bych si věděla rady, ale u Severuse jsem netušila, čemu dává přednost. Musela jsem požádat o radu skřítky. Přinesli talíř naplněný na tenké plátky nakrájeným ořechovým chlebíčkem a mrkvovými sušenkami. Uvařila jsem kvalitní čaj do své kočičí konvičky, ale ani bohatá nabídka oblíbených laskomin ani mňoukání porcelánové kočky, neprobudilo na jeho tváři sebemenší náznak úsměvu. Čaj neodmítl, ale pečiva se nedotkl a díval se kolem s dokonale odtažitým výrazem. Jen chvějící se rty a ruce, které se mu v okamžiku, kdy sáhl po šálku, nepatrně třásly, prozradily, že není tak nezúčastněný, jak se snaží vypadat.
Byl to ale on, kdo začal náš rozhovor.
"Proč vy?"
Tázavě jsem se na něho podívala. Proč já co?
"Proč jste zaplatila pohřeb? A prý i náhrobek. Řekl mi to kněz. Co vás k tomu vedlo? Vždyť jste ji ani neznala."
"To není tak docela pravda, pane Snape. Vaše matka byla má přítelkyně. Chodily jsme spolu do školy." Tušila jsem, jakou reakci má slova vyvolají, ale věděla jsem, že to říct musím.
"Přítelkyně? Podivné. Nikdy o vás nemluvila, ani jedinkrát, a vy jste se nikdy nestavila na šálek čaje a talíř koláčů. Netušil jsem, že tomuto říkají Nebelvíři přátelství."
Já vím, chtělo se mi křičet, ale místo toho jsem řekla tiše: "Nevěděla jsem, že jste její syn. Až do minulého týdne jsem to nevěděla, do okamžiku, kdy jsem od ní dostala dopis. Před lety jsme se nepohodly a pak se mi ztratila z očí. Zmizela dokonale nejen svým přátelům, ale celému kouzelnickému světu. Snažila jsem se ji vypátrat, ale nepodařilo se mi to."
"Patrně jste se nesnažila dost. Myslel bych si, že opravdoví přátelé stojí za trochu více úsilí."
Severus mi nemínil nic ulehčit. Pohled, který na mne upřel, byl plný opovržení. A já mu vnitřně dávala za pravdu už od okamžiku, kdy mi Eileen napsala.
"Jistě, Severusi, měla jsem se snažit víc. Jenže to už teď nezměním. Co udělat mohu, je splnit její poslední přání."
"Najednou jsem Severus? Kde se ztratil pan Snape? Něco se snad změnilo? Jaké bylo to její poslední přání?"
"Slíbila jsem vaší matce, že na vás dám pozor."
Severus odložil šálek, ze kterého sotva usrkl. Jeho hlas byl ledový.
"Proč byste měla? Jsem plnoletý už víc než rok. Nepotřebuji chůvu. A už vůbec ne vás."
Bylo mi jasné, že to nebude snadné, ale přesto jsem se musela pokusit získat si jeho důvěru. Ach Merline, vědět to, co vím, před šesti lety!
"Chápu, ale být plnoletý ještě neznamená nepotřebovat pomoc. Obvykle se postará rodina, ale u vás teď... Váš otec," zaváhala jsem.
"Můj otec bude bez sebe štěstím, že už mě nikdy neuvidí."
Merline, on to ví?
"Nemusíte se tvářit tak vyděšeně, paní profesorko," sarkasmus teď z něho jen kapal. "Je to vzájemné. Bude lepší, když se neuvidíme. Vzhledem k tomu, že už jsem plnoletý, mohl bych podlehnout touze použít na něho nějaké nepříjemné kouzlo. Ne, nemyslím Avadu, nebojte se, Cruciatus by byl o dost uspokojivější."
Udělalo se mi špatně, ale on bez váhání pokračoval: "Ale máte pravdu, bude lepší, když se přivede k smrti sám. Teď už to nebude dlouho trvat, myslím. Když nebude nikdo, kdo by ho živil, kdo by dohlížel na to, aby tolik nepil, když nebude mít nikoho, na kom by si vybíjel svůj vztek..."
"Pane Snape!"
Byla jsem v šoku. Ani ne tak z toho, co říkal, ale jak to říkal. Nenávist v jeho hlase byla přímo hmatatelná. V tomhle okamžiku jsem si dovedla živě představit, že by opravdu byl schopen nepromíjitelnou kletbu použít. A to mě děsilo.
Studeně na mě zíral.
Z nervozity jsem sáhla po sušenkách a z jedné jsem ukousla, než jsem si uvědomila, že pochutiny z mrkve opravdu nesnáším. Zkusila jsem náš rozhovor odlehčit a pokývla jsem hlavou ke kousku pečiva ve své ruce.
"Skřítci mi říkali, že je máte rád. Musím připustit, že já zrovna ne. Za války jsem se mrkve najedla až přespříliš. Zážitky z dětství v nás zůstávají hluboko, že?"
Nepatrně se usmál a vzal jeden kousek do ruky. Přejel po něm prstem a pak ho opatrně odložil.
"Matka je často dělávala, když jsem byl malý. Mrkev se dá snadno vypěstovat i na docela malé zahrádce."
Pak se znovu zatvrdil.
"Bude to všechno, paní profesorko? Mám nějakou práci. Dosud jsem nedopsal esej do přeměňování."
Polkla jsem ujištění, že ji nemusí psát, měla jsem pocit, že by mi za takovou péči nebyl vděčný, a rychle jsem přemýšlela, co ještě říct. Pořád jsem se chtěla pokusit Severuse přesvědčit, že jsem na jeho straně. Nápad, který mi v tom zmateném okamžiku bleskl hlavou, nebyl zřejmě nejšťastnější.
"Ještě mě teď napadlo, vaše nelibost vůči slečně Princeové neplyne jen z její nepříliš dobrých znalostí lektvarů?"
Při pohledu na znovu zkamenělou Severusovu tvář mi bylo jasné, opravdu nebyl.
"Jistěže ne. Ona má to, co ztratila má matka, to, na co bych měl mít nárok já. Přízeň vznešené rodiny Princeů. Řekněte mi, paní profesorko, co provedla má matka tak strašného, že ji vyobcovali? Nemyslím si, že byla nějak zvlášť silná čarodějka, i když v lektvarech se opravdu vyznala. Ale copak její slabost znamená, že si zasloužila svůj osud?"
Potichu jsem odpověděla: "To určitě ne, pane Snape. Ale pokud si pamatuji správně na vašeho dědečka, nebyl to nejlaskavější člověk. On byl tím, kdo ve skutečnosti vyhnal vaši matku z kouzelnického světa. Eileen bývala moc milá a chytrá čarodějka, lektvary ovládala bravurně. Pracovaly jsme spolu na projektu pro profesora Křiklana. Ona byla ta schopnější, ta, která naši práci dovedla ke zdárnému konci," usmála jsem se při té vzpomínce a všimla si, že Severusovou tváří přejela zoufalá touha dozvědět se o mládí své matky víc. Byla to však opět jen vteřina, než jeho obličej znovu ztuhl.
Zkusila jsem to ještě jednou: "Severusi, prosím, opravdu bych vám ráda pomohla. Řekněte, co pro vás mohu udělat."
Jeho odpověď zazněla s naprostou a dokonalou definitivností.
"Nepotřebuji vaši pomoc. Teď už opravdu ne. Kde jste s ní byla, když jsem ji potřeboval jako vyděšený prvák, kterého si neznámo proč vzali na mušku vaši skvělí Nebelvíři? Jediný důvod, který měli, bylo - protože existuješ. Jak půvabné, že?"
Postavil se a zamířil ke dveřím. Strnule jsem ho pozorovala. S rukou na klice se otočil.
"Mí přátelé mi dají příležitost. Vystuduju, stanu se mistrem lektvarů. Oni o mě nestojí z nějaké slabošské lítosti, stojí o mne pro mé schopnosti. Je to má vlastní zásluha, já sám jsem dokázal, že za něco stojím. Ne každému se dostane takové příležitosti."
Těžce jsem polkla.
"A co pak, pane Snape? Co za to budou chtít?"

"To už není vaše starost, paní profesorko. Zaplatím, co bude třeba. Rád."

 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Regi Regi | E-mail | Web | 6. března 2016 v 6:44 | Reagovat

Katty, na téhle kapitole se mi moc líbí jedna věc. Přestože se po právu jmenuje "Nic než bolest", dokázala jsi do ní dostat i drobounké světlé okamžiky. Mňoukající porcelánovou konvičku, mrkvové sušenky...

2 Martian Martian | 6. března 2016 v 8:20 | Reagovat

Děkuji za přidání další kapitoly. Zase mám o čem přemýšlet.

3 Kitti Kitti | 6. března 2016 v 8:28 | Reagovat

Ufff, tak to bylo opravdu velmi výstižné, pravdivé, smutné, věrohodné. Včetně Severuse, který se držel, aby se nerozsypal a zároveň věděl, že důstojnost je to, co ho aspoň trochu chrání. A slečna Princová ví, že je Severus její bratranec? Asi ne, že? Bohužel měl Severus pravdu, Minerva se měla starat dřív. No, výčitky bude mít, to je jasné. A Severusovi přátelé, kteří si ho cení pro jeho znalosti, jo, to sedí, cena je vysoká, s odstupem víme, že příliš vysoká, ale kolik měl jiných možností se zázemím v podobě Tobiase? U kouzelníků se stipendium nedává nebo jo? Jsem zvědavá jak bude Minerva reagovat na Severuse po letech jako svého kolegu. A díky za droboučké detaily, kočka na okně, dobře uvařený čaj, mňoukající konvička, sušenky, hmmm. Připomnělo mi to scénu zBáječného hotelu Marigold 2, kde Maggie Smith v Americe péruje chlapíka, který ji přinesl šálek čaje s vlažnou vodou a ona ho jedovatě žádá o boiling, boiling water, protože jinak to není šálek čaje ale "chcanky", pardon a ten výraz, ale je trefný. Katty, máš skvělý styl, díky.

4 Arenga Arenga | E-mail | 6. března 2016 v 13:08 | Reagovat

Milá Katty,
musím se přiznat, že normálně fanfikce vůbec nečtu, ale Ty's mne dostala :-) Nejdřív jsem zhltala všechny dostupné díly o Minervě, pak jsem se vrhla na Amber a teď už druhou neděli s očekáním otvírám další pokračování o Minervě. Líbí se mi, jakým způsobem o věcech přemýšlíš a že postavy, jak je ztvárňuješ nejsou trapnými karikaturami těch z originálů, ale že si u toho člověk říká, že to má opravdu logiku a že takto to skutečně být mohlo.

5 KattyV KattyV | 6. března 2016 v 13:43 | Reagovat

[1]: Díky, Regi, vždyť mě znáš. Snažím se i v životě hledat ty světlé chvilky, které projasní ty nelehké.

[2]: Není zač, jsem ráda, že jsem ti dala námět k přemýšlení.

[3]: Díky, Kitty. Ona to Minerva ví, že? Slečna Princeová samozřejmě ani za mák netuší, že je Severus její příbuzný. Jak by mohla. Severus by teoreticky mohl mít možnost jiné cesty. Minerva by jistě momentálně jeho studia byla ochotná financovat. Ale hrdost mu to nedovolí.

[4]: Arengo, je mi velkou ctí, že jsem zaujala i někoho, kdo běžně nečte fanfiction :D. Někdy je opravdu těžké držet se toho, co je v kánonu, a přitom dodat logiku, která, přiznejme si, občas chybí. Pravdou je, že být to ryze můj příběh, byl by trochu jiný.
Troufám si říct, že u nás v Šupleti najdeš i jiné dobře napsané fanfiction, ať už od mé spolumajitelky Regi, nebo našich hostů.
Jenom jedna zvídavá otázka - Co Tě vůbec přimělo se do Amber pustit?

6 Arenga Arenga | 6. března 2016 v 14:22 | Reagovat

[5]: Neboj, já jsem to tady už trochu prohrábla ;-)

Já jsem začala Minervou, asi trochu ze zvědavosti, možná trochu zapracovala i prokrastinace :-) (kdo to nezná, že jo), ale protože se s Tebou (a Regi a Ioanninou) občas potkávám na stránkách Triumvirátu, tak jsem byla spíš zvědavá. A když jsem dočetla všechno okolo Minervy, co bylo momentálně k dispozici, tak jsem už zcela cíleně zkoumala dál, co bych si dál ještě tak mohla přečíst.

7 ioannina ioannina | 6. března 2016 v 15:10 | Reagovat

Inu, kdyby mu to aspoň nebyla řekla, že Eileen znala tak dobře. Kdyby mu místo toho aspoň řekla, že...
Ne, vlastně neexistovalo nic, co mu v tuto chvíli mohla říct. Minerva se snaží dohnat to, co měla začít dělat už dávno, a pořád dokola opakuje tutéž základní chybu: mlčí, když by měla mluvit, a čeká, že do ní lidi uvidí jako do křešťálové koule. A ono to nefunguje. Jako Elfie, který ve tmě její gesto vidět nemohl.
Měla by se omlouvat. Měla by Severovi říct, že udělala velkou chybu, že je jí to moc líto; zeptat se, jak by mu to mohla vynahradit. Samozřejmě i tohle by jí mohl hodit do obličeje, ale bylo by to mnohem lepší a čstnější než to málo, co tady dělá. Ze Severova pohledu - místo zájmu o živou Eileen jenom zaplatit pohřeb? Ze Severova pohledu se Minerva k němu a Eileen nezachovala o nic líp než rodina Princeů.

8 KattyV KattyV | 6. března 2016 v 16:10 | Reagovat

[7]: Často můžeme jednat lépe, i když někdy je obtížné jednat proti své povaze. Ve skutečnosti je ovšem dáno, jak Minerva jednala. Kdyby jednala tak, jak navrhuješ, nebylo by logické, aby se Severus přidal ke Smrtijedům.

9 Arenga Arenga | 6. března 2016 v 16:30 | Reagovat

[7]: jenže to je právě to strašně těžké: omluvit se, říct, jakou udělala chybu a jak by mu to mohla vynahradit - takže pro mne je logické a uvěřitelné, že to neřekla, protože tohle ze sebe dostat - a tak, aby to bylo upřímné a pro zaujatou protistranu uvěřitelné - je jednak opravdu hodně těžké a jednak to chce kupu a kupu odvahy (a to taky souvisí s tím, proč je to tak těžké) - takže sice ano, Minerva to měla udělat, ale zároveň je docela pochopitelné, proč to nezvládla

10 ioannina ioannina | 6. března 2016 v 16:47 | Reagovat

[9]: Jasněže je. :-) Já tu celou dobu pozoruju Kattyino řešení důvodu, proč Minerva udělala to, co podle kánonu udělala. Celou dobu tu tvrdím, že je to řešení nezvyklé, ale velice zajímavé a slušně konzistentní. A občas si zaspekuluju, co by mohlo být, kdyby. :-) Nebo co vyplývá z toho, co vidíme.
Tady už jsme skoro na konci toho průšvihu, takže už moc možností není. A já se pokusila vymyslet, co by ještě šlo udělat, kdyby se to mělo na poslední chvíli zvrátit. Ono to samozřejmě nepůjde - právě pro to, co říkáš: je to hodně těžké, chce to kupu odvahy, takhe verze Minervy ji nemá a takhle rychle ji získat nedokáže. Je pochopitelné, proč to nezvládla.
A jak tu už říká Kitty, jsem zvědavá, jak s touhle minulostí zvládnou být Severus a Minerva kolegové. Nevím, nevím, jestli jí tohle Severus dokáže odpustit...
Ale je fakt, že pokud jí Katty dopřeje nějaké to chycení se za nos a urychlenou práci na vlastní osobě, mohla by do té doby už potřebnou odvahu mít a napodruhé to aspoň v minimální míře zvládnout.

11 Regi Regi | E-mail | 6. března 2016 v 16:55 | Reagovat

[7]:[8]:Jo, Minerva chybovala, ale podle mne ve vztahu k Eileen ne. Snažila se ji kontaktovat. Eileen rozbila to přátelství a Eileen neodpovídala na dopisy.
Severuse si všímat mohla. Protože konflikty s ním vyvolávali právě její Nebelvíři. Možná by přitom jako vedlejší produkt zjistila, čí je syn. Jen si říkám: Co to bylo za konflikty? Jak moc zlé vypadaly navenek? Myslím tím, že spoustu konfliktů mezi dětmi učitelé vůbec nevidí. Vypadalo to už tehdy jako něco, co je třeba akutně řešit? Nemyslím samozřejmě ty popisované nejhorší události v pátém ročníku. (Možná ano, neznám tak dokonale knihy, myslím, že jsem už několikrát zmínila, že mám spíše nakoukané filmy, které si ráda pouštím při práci.) Viděla je všechny právě jen Minerva? Nebo i ostatní profesoři? Má mít na sobě všechnu vinu jen a jen ona?
Přesto by omluva byla namístě. Jenže v té chvíli už mezi ním a Minervou stálo tolik událostí (které nezavinila jen Minerva), tolik hořkosti, tolik vzájemného nepochopení, že to podle mého názoru nebylo možné. Můj pocit je, že Minerva v dané chvíli nemohla dělat nic víc.
Kdyby ale hypoteticky tu omluvu vyslovila, vyslovila by jich tolik, a tak upřímně, že by v průběhu rozhovoru dokázala Severusovo rozhodnutí zvrátit, měla by Katty problém: Jak věrohodně vysvětlit, že se Severus přece jen přidal k Voldemortovi. ;-)

12 Regi Regi | E-mail | 6. března 2016 v 17:18 | Reagovat

[11]: Tak jsem rozepsala komentář, pak si odskočila chvíli pracovat, pak komentář dokončila a když jsem ho odeslala, zjistila jsem, že mezitím přibyly dva další, takže jako obvykle - (na skypu) s křížkem po funuse. :-)

13 Kitti Kitti | 6. března 2016 v 17:23 | Reagovat

Katty, jo mohla by mu financovat studia a Severus by to pravděpodobně nepřijal, kdo by to v jeho chvíli přijal? Celej 7 let se o něj nikdo z učitelů kromě Poppy nestaral, Albus mu vyhrožoval vymazáním vzpomínek, Minerva většinou stranila Pobertům nebo se nezajímala, tak proč by si měl být Severus jistý, že mu fakt chce pomoc? On dospělým a asi vlastně skoro nikomu nevěří, proč by taky měl, když mu nikdo nedal důvod, jedinej ke komu měl pouto je a byla Lily a i tenhle vztah šel do kopru... Jasně nemusela si několik let všimnout, ale mám dojem, že z kánonu vyplývá, že se jich pět utkalo xkrát, zranění, ztráty bodů... když je to furt ten stejnej vzorec, co pak si toho učitel za 7 let nevšimne? Když se to opakuje? Ale proč to pitvat, výrazné zlepšení by přepsalo děj tak, že by se nedalo doplnovat kánon a to Katty děláš skvěle. Doplňuješ chybějící střípky a napravuješ to, co JKR nezvládla:-)))) Díky

14 ioannina ioannina | 6. března 2016 v 17:51 | Reagovat

[8]:,[13]: Jasně, kdyby to Minerva byla zvrátila, nestaly by se kanonické věci.
Kitty, ámen. :-)
Katty, to je to, co jsem psala někde minule - jsou dvě základní možnosti vysvětlení kanonické Minervy: laxní (s výhodami a nevýhodami a konotacemi, které tu rozebíráme) a aktivní a ohnivá, které někdo v jistých akcích brání (k tomu má nejpříhodnější pozici i motivaci Brumbál). V této situaci by akční Minerva mohla Severovi nabídnout to sponzorování snáz než Minerva laxní. Ale osobně si myslím, že teď už by to nepřijal ani od jedné.
S akční Minervou se Severus dovede po nastoupení na učitelské místo smířit mnohem snáz, protože konečně uvidí, co jí bránilo. S laxní Minervou budeš stát před hodně velkou výzvou.

15 Martian Martian | 6. března 2016 v 18:14 | Reagovat

[14]: Právě na to se hodně těším, jak to celé bude podané a vysvětlené. Chápu, že šťourání se v kánonu může někomu připadat otravné, ale za sebe musím říct, že právě to hledání motivací a rozplétání jen lehce naznačených příběhů pod příběhy mi přijde neskutečně zajímavé. Katty podle mne zvolila tu obtížnější cestu - o to zajímavější bude Minervino putování příběhem sledovat.

16 KattyV KattyV | 6. března 2016 v 18:36 | Reagovat

[14]:  + [15]:
Uvidíme.

17 Arenga Arenga | 6. března 2016 v 20:06 | Reagovat

[10]:myslím, že je tam ještě spousta událostí, kde bude mít Minerva příležitost a možnost, ba dokonce k tomu možná bdue donucena, některé své kroky a postoje přehodnotit
koneckonců, on ten Moudrý klobouk musel mít nějaký důvod, proč ji poslal do Nebelvíru, že jo :-)

[14]: Já myslím, že není jenom A) laxní Minerva a B) akční Minerva - podle mně ještě existuje možnost C) a to je "schovaná" Minerva - nevím, jak to přesněji vyjádřit, ale když si vezmeme, jaká byla Minerva jako dítě - a jak ji Katty vylíčila, tak se mi to moc líbilo - tak se mi určitě laxní nezdála, tedy podle mne to nemá v povaze. Nicméně myslím, že není vyloučená situace, že vlivem různých životních okolností, nárazů, zklamání a pod. se Minerva schovává za určitou "masku", kterou se sama do jisté míry chrání - jako příklad mne napadá právě vztah s jejím otcem - není to podle mne o tom, že Minervě na jejím otci nezáleželo, ale o tom, že se jím necítila dostatečně milovaná, že si připadala opomíjená, měla pocit, že otec má raději bratry než ji + tu byly ještě její magické schopnosti, ke kterým měl její otec navenek dost negativní vztah, z tohoto pocitu odmítnutí pak podle mne pramení i to, že ona se ve vztahu s otcem dál moc citově neangažuje a snaží se žít vlastní život (a když pak zjistí pravdu, že to nebylo tak úplně, jak si myslela, tak ji to sebere). Ono koneckonců i to dospělé jednání v určitých situacích může mít právě dost kořeny v tom pocitu odmítnutí ze strany otce, který zažívala během dětství a dospívání - tohle je něco, s čím je docela obtížné se vyrovnat a člověk si to nese v sobě určitým způsobem celé roky - třeba i tím, že se prostě bojí některé věci udělat, třeba i tím, že si kolem sebe buduje určitý bezpečný obal.

18 ioannina ioannina | 6. března 2016 v 21:52 | Reagovat

[17]: Však já se na ty události zatraceně těším!
Jo, moc ráda bych viděla nebelvírštější stránky Minerviny povahy... Ideálně ty kladné nebelvírské stránky. :-)

Schovaná Minerva dává v kontextu Kattyiny Minervy výborný smysl, akorát pro mě to padne do konceptu, kterému provozně říkám laxní Minerva. Zkusím obě Minervy definovat přesně, jo? Laxní Minerva nejedná, protože z jakéhokoli důvodu jednat nechce. Akční Minerva nejedná, protože z důvodu vnější zábrany jednat nemůže. Takže schovanost vyplodila Minervu, která se jeví jako laxní - nejedná, protože jí v tom brání něco uvnitř.
Napjatě čekám na okamžik, kdy Kattyina Minerva dostane dostatečné množství facek typu pravda o otci, aby zahodila svoji schovávací masku. Nebo aby ji aspoň nepoužívala vždycky, když se setká s něčím typu "táta má raději bratry než mě" nebo "Eileen se zachovala hnusně".
(Moc se mi líbí tvoje argumentace o schované Minervě! Fakt moc! Sedla mi sem jak pozadí na noční vázu.)
Jelikož se Katty snaží a chce psát tak blízko kánonu, jak to jenom jde, čeká její Minervu zajímavá cesta k té neschované, aktivní, jakou známe z období slávy Dolores Umbridgeové. Teď jsme ve fázi, kdy na Minervu padají důsledky jejího nečinění. V téhle kapitole jsme viděli první, relativně chabý pokus o nějaký čin. Jsem moc, moc zvědavá, jestli Minerva zase zaleze a bude se litovat, nebo jestli se konečně sebere a začne do světa kolem sebe trochu zasahovat.

19 Arenga Arenga | 6. března 2016 v 22:41 | Reagovat

[18]: To jsem ráda, že se ti moje argumentace líbí. Mně se zase líbí tvůj rozbor postav - mám pocit, že mne to posouvá trochu dál i ve způsobu uvažování o mých vlastních postavách.

Ono jinak je zatím pořád takové to "klidové" období, to období klidu před bouří, kdy už někteří tuší, že se možná něco semele, začínají už probíhat i určité náznaky, ale navenek se zatím nic moc neděje - ve chvíli, kdy přijde skutečná krize, tak se v lidech/postavách zpravidla projeví to lepší/anebo v některých to horší/, co v nich je. Jo a taky se těším a jsem zvědavá :-)

20 ioannina ioannina | 6. března 2016 v 22:46 | Reagovat

[19]: Jé, hurá! Já se tady totiž tak rozepisuju mimo jiné i proto, že mě holky požádaly, abych je naučila rozhrabávat texty. Takže u tebe to funguje, jupí!

21 KattyV KattyV | 7. března 2016 v 6:43 | Reagovat

[17]: Arengo, vyjádřila jsi to daleko lépe, než já bych kdy dokázala. Díky.

[18]: Io, zjišťuju, že náš pohled na Minervu a svět obecně je velmi odlišný, ale nějak nemám potřebu ti dokazovat svou pravdu. Ve skutečnosti si myslím, že objektivní pravda neexistuje, jsou jen různé pohledy na svět. Nicméně, díky za ten tvůj.

22 Martian Martian | 7. března 2016 v 7:24 | Reagovat

[21]: Můj soukromý dojem (podložený předchozími komentářovými příspěvky) je, že ioannina se nepokouší ani tak o dokázání „pravdy“ nebo snad  dokonce „Pravdy“, jako spíš o rozbor vnitřní logiky postav (ve smyslu jednají/nejednají konzistentně/nekonzistentně logicky/nelogicky,
přičemž srovnává dvě nám dostupné verze Minervy - tuto konkrétní, napsanou v rámci fanfiction, a tu kanonickou od JKR. U té kanonické shledává (a nejen ona) jisté nesrovnalosti mezi tím, jak je postava napsaná, a jak je autorkou posléze interpretovaná. Tu od Katty naopak chválí za přehlednou a logicky soudržnou vnitřní motivaci a na konkrétních případech nám ji ukazuje. Ať se snažím sebevíc, nedokážu v tom vidět spor moje pravda/jiná pravda, ale analýzu: má logické opodstatnění/nemá logické opodstatnění. Pokud tomu dobře rozumím, Minerva v podání Katty z toho z hlediska literární analýzy textu vychází pořád ještě lépe… :-)

23 Regi Regi | E-mail | 7. března 2016 v 8:05 | Reagovat

Dneska jsem přišla o hlas a nachcípané tělo se vehementně přihlásilo o odpočinek. Takže mám na chvíli volnou nejen hlavu, ale i ruce :-). Můžu proto napsat na své poměry nebývale dlouhý komentář.
Jako teta Beta o své „neteřince“ Minervě taky dost přemýšlím, takže vím, jak ji Katty vidí. Tou „pravdou“ nejspíš myslí to, že nepovažuje za „svou Minervu“ ani jednu z těch, které vidí io. (Mimochodem, ty rozbory postav jsou fakt užitečné, i kdyby někdy jen proto, aby si člověk uvědomil, jak to vlastně myslí on a jestli tu svou představu opravdu dostal do textu – io, určitě víš, že teď mám na mysli hosta na Mílově workshopu  ;-) )
Arenga nabídla třetí polohu a ta je i mně nejbližší. S ještě jednou okolností: Minerva je (stejně jako já a Katty ostatně taky) přesvědčená, že lidé jsou v zásadě dobří. Takže pokud se setká s čímkoli nestandardním, nenapadne ji hned, že se jedná o něco tak zlého, jak se nakonec ukázalo. Při pohledu zpět to může vidět, ale "online" ne. Mám ve svém okolí ženu, která hodně dlouho "neviděla" alkoholismus svého manžela. (Pil tajně, nechodil do hospody.) Ne, že by to vědomě nechtěla vidět, nebo z pohodlnosti zavírala oči. Prostě je tak nastavená. Věřila omluvám a výmluvám tak dlouho, dokud se těch indicií nahromadilo víc. V jejím případě, stejně jako v Minervině, sice příznaky byly, ale okolí je taky "nevidělo" (rodina toho alkoholika, profesorský sbor včetně váženého ředitele). Neřešilo, nevysílalo signály, že se děje něco tak neobvyklého, že si to zaslouží mimořádnou pozornost a okamžitý zásah. Teprve když se kvantita změnila v kvalitu a došlo k tomu "aha" efektu, začaly obě – ta žena i Minerva - jednat, a dělat všechno co uměly, a co se dělat dalo.

24 Kitti Kitti | 7. března 2016 v 12:50 | Reagovat

A mně přijde Minervino chování v pořádku, v souladu s kánonem, pokud je to to, co tady porovnáváme. Obávám se, že na Minie teprve čekají situace, kdy vystoupí z té klidové polohy, bude se nucena bránit a bude bránit i ostatní. Zatím se jen stahují nitky, pokud manžel nezesne v klidu ve spánku, tak předpokládám že o něj přijde tragicky a to je sakra důvod k probuzení lvice:-) bohužel. Ale nechci předbíhat, nechám se překvapit, jak to pojme Katty. Píšeš to skvěle. Děkuju

25 Arenga Arenga | 7. března 2016 v 13:04 | Reagovat

[21]: Tak to jsem ráda :-)

Když nad tím tak přemýšlím (po pravdě, v tomhle jsou tyhle diskuze nedocenitelné, protože člvoěka opravdu vedou k tomu, aby o tom přemýšlel - a když se "naučí" přemýšlet nad cizími postavami, tak má naději, že se mu to povede i u těch vlastních, takže za tohle díky všem) - tak bych tady viděla ještě jeden faktor, proč Minerva jednání Jamese a Siriuse tak dlouho přehlížela a odmítala vidět jeho závažnost - vzhledem k tomu, že sama nemá děti, směřuje svůj "mateřský pud/cit" k dětem své koleje (na čemž samozřejmě není nic špatného) a mezi těmi zaujímají právě tihle dva, právě proto, jaké vztahy měla k jejich otcům, výsadní místo. Z toho, že bere Jamese a Siriuse skoro za vlastní syny, tak může pramenit právě i ta větší tolerance nebo spíš podvědomá neochota vidět a uvěřit, co ti dva skutečně provádějí - právě takové to vnímání, že oni jsou přece v jádru dobří kluci a "něco takového by doopravdy přece nikdy neudělali" - taková ta podvědomá obava z toho, že když si člověk přizná pravdu, tak se strašně, ale opravdu strašně zklame - a zároveň s tím se mu vynoří i takové ty hnusné myšlenky, že on sám musel někde strašlivě selhat. Takže to ani v tomhle nemusí být nějaká Minervina laxnost nebo lhostejnost, ale zase spíš podvědomý strach z dalšího zranění/selhání. Což se vlastně koneckonců stane po tom, co oni provedou v pátém ročníku.

26 ioannina ioannina | 7. března 2016 v 14:49 | Reagovat

[24]:Kitti, neporovnáváme soulad s kánonem, protože - jak krásně vysvětlila Martian, kánon je vnitřně nesouladný bez jakéhokoli vysvětlení (a tudíž jsou mnohé fanficke včetně této logičtější). Jak je logická právě tato, ukázala zrovna Arenga.
Minerva je jedna z těch postav, které mají čtenáři i autoři fanfiction tendenci vidět jako spíše kladné, a proto si domysleli kánon tak, aby ji tak vidět mohli. A rozhodně si všichni domýšlíme kánon tak, aby nám jednání námi zvolené postavy dávalo smysl. (Ostatně proto máme HP tak rádi: investovali jsme do něj spoustu energie a myšlenek, abychom ho vůbec dočetli. Lidi v příběhu potřebují nějakou míru logiky. Sem jsme si ji tedy už při čtení dodávali sami, a protože jsou výklady možné různé - což je problém toho, že to JKR neměla tak pevně v rukách, domysleli jsme si to každý jinak.)
Co srovnávám, je tedy, jak řekla Martian, Kattyin výklad versus obvyklejší výklady. Pracuju přitom i s ff texty, které pravděpodobně neznáte, protože se vyskytují v úplně jiném, anglickém rybníčku. (U nás se o Minervě moc nepíše.) Většina výkladů vede k Minervě aktivní po celou dobu včetně této. To je v pořádku - dokud to autor udrží vnitřně konzistentní, je to možný a pěkný výklad. Katty zvolila jinou cestu, má Minervu neaktivní, opustím slovo, které jsme našly v minulé diskusi s Kitti a půjčím si Arenžino, protože to fakt vystihuje líp - schovanou. I tohle je výklad možný a Katty ho drží pěkně konzistentní.
Opravdu, analýza, nikoli "správně je toto". Z mého pohledu je správně cokoliv, pokud to drží pohromadě a dává to smysl.
Kdyby Katty v příští práci napsala pro změnu aktivní Minervu, nebudu řvát, že přece v Minnie měla Minervu pasivní a proč že změnila názor? Proč ne: kánon je tak děravý, že umožňuje výklady velmi různé. Pro mě je určující, jestli je ten zvolený výklad konzistentní a vnitřně logický. Jestli se dobře čte. Jestli v něm neskřípe. Protože potom funguje jako dobré literární dílo.
A tohle kritérium mám na jakýkoli literární text.

27 ioannina ioannina | 7. března 2016 v 15:40 | Reagovat

[23]:Regi: kdyby byla Kattyina Minerva opravdu tak přesvědčená, že jsou lidi v zásadě dobří - tak moc, že by přehlížela pět let šikany, protože by chtěla věřit, že J+S jsou v podstatě dobří, nevykašlala by se tak snadno na Eileen.
Jo, rozdíl mezi tím, co člověk ví - a co dostal do textu. Jak jsme viděly na Balounovi a kol.
Při charakteristice postavy všechno souvisí se vším.
Tohle je snazší v originální tvorbě, protože když uvidíš postavu, jak ti na obdobnou situaci reaguje o dost jinak než na tu minulou, můžeš (musíš!) se zamyslet a zjistit, co to o postavě vypovídá. Vyvinula se ti pod rukama a ty teď máš zjistit, kým vlastně je. Když píšeš fanfiction nebo když máš předem daný děj, může se ti stát, že donutíš postavu, aby v situaci B reagovala podstatně jinak než v analogické situaci A o pár kapitol dřív - proto, abys dodržela osnovu děje. Což má ovšem vliv na to, jak bude čtenář postavu vnímat. Jestliže z reakce A mohl dovodit, že je postava a) snadno urážlivá, nebo b) odtažitá, pak si na základě reakce B vybere už jen jednu z obou možností - a průšvih je, když je to právě ta opačná vlastnost, než jaká by se autorovi hodila. :D

28 Arenga Arenga | 7. března 2016 v 21:28 | Reagovat

[27]: Já si nemyslím, že by se Minerva na Eileen vykašlala. Když si vezmeš, že Minerva jako dívka neměla moc přítelkyň, s těmi původními z dětství se do určité míry odcizila, v Bradavicích si jich moc nových nenašla a z těch v podstatě dvou, které jí byly v Bradavicích blízké s ní jedna přerušila kontakt ze zcela iracionálního důvodu a na Minervinu snahu o opětné navázání nereagovala, a druhá se o něco později odstěhovala do Ameriky /a o dalším kontaktu nevíme nic, patrně byl velmi slabý, ostatně každá žila svůj život/ - tak to zase zapadá do stejného schématu: je to Minerva, kdo se cítí odmítnutý, je to zase zranění na to stejné místo, o to je to pro ni horší. Takže si nemyslím, že se na Eileen vykašlala, natož že by si o ní myslela, že je špatný člověk, ale že to prostě vzdala, protože nechtěla riskovat další prohloubení toho zranění. Pro mně osobně to, jak to Katty píše, dává dost dobrý smysl a vidím v tom logiku. A když o tom tak přemýšlím, možná se mi líbí a je mi bližší právě tahle "schovaná" Minerva, která se bude muset prokousat těmi svými zraněními a některé věci si uvědomit a sama v sobě vyřešit, než Minerva od začátku "dokonale akční Nebelvírka" :-)

29 ioannina ioannina | 7. března 2016 v 22:42 | Reagovat

[28]: Dobře, tak jo, tak jste mě s tou Eileen ukecaly. :-)
Ona ta akční Nebelvírka taky mívá hodně do sebe, představi si tu frustraci, když ji všechno pudí jednat - a ona nesmí! A pak se před ní zatajujou kusy plánů. To jsou taky suprový angsty, když na to pak přijde a musí řešit, že něčemu věřila, horlivě to následovala, a ono to napáchalo škody, který by ona sama za plný informovanosti nikdy nedopustila. Nebo Minerva - Blesk z Čistého Nebe, a pak musí řešit, že spálila půlku okolí.
PS: Referenční člověk s Firefoxem háčky a kroužky vidí; dotaz visí a zatím nebyl zodpovězen. Zkus ještě jednou domluvit svýmu stroji, nechceš?

30 Kitti Kitti | 8. března 2016 v 1:39 | Reagovat

Ty jo, začínám mít pocit, že se dostáváme mimo příběh a přecházíme do roviny filosofie, literární vědy... nevím jak to nazvat. Je to "jen příběh", skvělej příběh, ale příběh. A pracujeme s fakty, které jsou nám zprostředkována, nikdo z nás nebyl v Minervině kůži, ani v kůži JKR a co je pro jednoho logické je pro druhého zcela mimo (tak jako fyzik považuje svůj obor za logický, chemik taky vidí jasné souvislosti a návaznost, já ji zas vidím jinde a nevidím ji v integrálech:-) Pro mne je Minerva uvěřitelná, já bych možná v její situaci reagoavala jinak, ale já neučím 400 dětí, takže si myslím, že bych učila jinak, nevím to. A jestli nám Katty představí "akční" Minervu příští kapitolu, nebo až za 5 kapitol, předpokládám že ji to uvěřím, protože zatím jsem ji věřila vše, co malá Minie i velká Minerva prožila. Ne vždy jsem s tím souhlasila, ale napsané je to skvěle a to je to, co je pro mne podstatné. PS. až zjistíš, kde Minerva kupuje ty mňoukací konvičky na čaj, dej mi vědět, obratem pořídím pro všechny kočkomily v okolí:-)

31 Regi Regi | E-mail | 8. března 2016 v 6:07 | Reagovat

[29]: Hurá! Tebe ukecat je teda fakt hrdinský čin. ;-) Arengo, veliké díky za spolupráci :-)

[30]: Kitti, já jsem sice více psí, ale mám i kočku. Taky prosím jednu konvičku :-)

32 KattyV KattyV | 8. března 2016 v 8:39 | Reagovat

Děkuji vám všem, milé dámy. Připadám si málem jako skutečná autorka, když vidím, kolik energie a přemýšlení jste věnovaly mému psaní. S pokorou a úctou přiznávám, že já to nerozebírala zdaleka tak do hloubky, ani to neumím. Některé názory jsou mi samozřejmě bližší, jiné méně, ale tak už to v životě chodí. Takže, ještě jednou díky.

33 Arenga Arenga | 8. března 2016 v 12:42 | Reagovat

[32]: Katty, to je zbytečná skromnost, vzhledem k tomu, že máš kvalitní text a čtenáře, které to zjevně baví, tak si podle mně klidně můžeš připadat jako skutečná autorka :-)
a svoje postavy taky tak do hloubky nerozebírám, i když by to asi bylo mnohdy dost užitečné, ale holt zase od těch vlastních přímo v tom ději člověk nemá takový odstup

[29]: Můžu to zkusit, ale teoreticky fakt nevím, co a jak bych měla udělat, aby se to změnilo. Zkusím to s někým konzultovat, kdo tomu rozumí víc než já (což zase není tak těžké).

34 ioannina ioannina | 8. března 2016 v 14:54 | Reagovat

[30]:Jojo, tam jsme a je nám tam fajn.
Hele, ale tohle je strašnej omyl. My nemusíme být v žádný kůži, abychom postavě rozuměli. Autor byl v její kůži, když ji psal, to byla jeho práce zprostředkovat nám ji tak, aby pro nás byla živá a srozumitelná.
Dokonce ani nemusíme vidět svět očima postavy, abychom rozuměli jejím motivacím!
Když si rozebereš kterékoli kvalitní dílo - teď myslím fakt klasiku, Čapka, Tolkiena, tenhle level, když si nad tím popřemýšlíš tak, jak to děláme tady, tak zjistíš, že máš tolik přímých i nepřímých indicií, že dovedeš vyřešit každou podstatnou otázku - jak to postava myslela, jaká je, proč to dělá a co by dělala, kdyby. I u tak komplikovaných věcí jako je Hordubal, kde si s tím Čapek schválně hraje, abychom jó nevěděli.

35 Rejčka Rejčka | 8. března 2016 v 22:42 | Reagovat

Katty, teď lituju, že jsem četla tu dlouhou diskusi, místo abych napsala hned komentář. Po přečtení kapitoly jsem byla plná dojmů, ba i dojetí, a teď mám dojem, jako by někdo ty živé postavy vzal a rozpitval je. Jako můj muž, který už ani není schopen normálně poslouchat hudbu, protože ji rozkládá na prvočinitele a slyší, jak je někdo pod tónem, někdo nad a někdo nepochybně zvládne během jedné slabiky oboje. Minerva je pro mě dokonale logická. Jestli jsou v ní (tedy v kanonické Minervě) rozpory? Jistě, a v kom nejsou? Minerva je přísná a raduje se jako malá holka, když najde chytače - pro mě nezapomenutelná minietuda v jedničce. Je to nekonzistentní? Možná. Nemožné? Rozhodně ne. Lidé přece nejsou vždy konzistentní, živí lidé v sobě mají rozpory, různé stíny, které je limitují, věci, na něž jsou přecitlivělí, období aktivity a deprese (bipolární tendence je mnohem častější, než klinicky jasná porucha), a hlavně - lidé se v čase mění. Někteří dokonce i dozrávají, jaké překvapení (a nejen v období přechodu mezi dětstvím a dospělostí; celý život se měníme, celý život "plníme", slovy Ericsona, vývojové úkoly. Někdo lépe, někdo hůře. Prakticky každá dimenze osobnosti prodělává vývoj, ovšem ne vždy všechny dimenze jsou ve stejném "věku", z toho vznikají zajímavé nekonzistentnosti lidí. Pokud skuteční lidé někdy jednají nelogicky, pokud jsou lidé nezralí, nerovnoměrní "uzrávající", pokud skuteční lidé mají těžší či lehčí poruchy osobnosti či osobnostní ladění, proč by nemohly i literární postavy? Pokud se skuteční lidé vyvíjejí, zrají, mění pod fackami života, proč by nemohly literární postavy? (Někteří dokonce tvrdí, že znakem románu je právě fakt, že se postavy vyvíjejí, ale ti tomu určitě nerozuměli.) Měla jsem tu čest najít tolik lidí, kteří rozhodně nejednali vedení jednotnou logikou autora! (Aha, oni žádného autora neměli, že by to bylo tím?) Takže já bych byla s tou logikou či nelogikou postav velmi opatrná, v životě bych si netroufla být arbitrem; maximálně jsem schopná říct, kdo mě přesvědčil, kdo nepřesvědčil, s vědomím, že chyba může být na straně příjmu. Ale tvoje Minerva mě přesvědčuje každou kapitolou víc a víc. Výborně si stavíš dopředu budoucí motivy, jak správně postřehla Arenga, součástí motivace Minervy byly i jejílásky a přátelství z mládí. Tuhle komplexnost a promyšlenost si opravdu vychutnávám, tím víc, že vůbec nepůsobí jako konstrukt, ale jako život sám. Také si nejsem jista, že Minerva nějak zásadně selhala ve vztahu k Eileen. Nebylo to na její straně, opět se mi moc líbilo to, co napsala Arenga. Vůbec, mám dojem, že ten pocit selhání pramení z výhody zpětného pozorování toho, kdo zná výsledek. Jistě, mohla se Severusovi víc věnovat, bez ohledu na to, zda věděla či nevěděla, čí byl dítě. Ale proto byly děti rozděleny do kolejí, aby měly k někomu blíže, ne? Minerva měla povinnost věnovat se především své koleji, tohle bylo selhání někoho jiného. Minerva není spasitel, aby odpovídala za každého, komu nepomohla(a osobně si myslím, že to nemůžeme chtít ani po tom spasiteli). Ale je logické, že se tak nyní cíti, a je nejspíš i správné, že se tak cítí. Rozhovor se Severusem si nedokážu představit jinak, ale i kdyby něco udělala jinak Minerva, nedokážu si představit jiný výsledek, a nejen proto, že výsledek je dán kánonem - bylo už pozdě a Severus byl příliš hrdý, příliš zraněný a příliš osmnáctiletý.  A na závěr: souhlasím s Regi a Kitti, že i zde prosvítalo základní ladění dobra, protože jiného pohledu, Katty, ani nejsi schopná - pro mě tím majákem byl Elfie. Děkuji ti nejen za něj.

36 KattyV KattyV | 9. března 2016 v 13:49 | Reagovat

[33]: Víš, já myslela ty skutečné autory, co vydávají skutečné knihy. Pro mě je to pořád jenom hra, kterou se snažím hrát co nejlépe, ale kromě toho mám svou práci, svou rodinu, své přátele. Je to jen část mého života, a proto tomu dávám jen část své energie.

[34]: Pravda, nejsem Čapek. Píšu, jak nejlépe umím. Pokud to není dost dobře, tak prostě není. Jak jsem napsala Arenze, psaní je jen část mého života, ve své podstatě ne zase tak moc důležitá.

[35]: Richenzo, díky. Máš pravdu, i když se obávám, že literatura musí být logičtější než život sám. (Vždyť víš, premiéři a jejich blondýnky. Napsat to, tak tomu nikdo neuvěří.) Ale nejsem literární teoretik, takže to je jen instinktivní názor.
Píšu to tak nejlogičtěji, jak dokážu, pokud to není dost, tak prostě není. Ostatně, píšu především, jak to cítím. Možná nedokážu vpravit své cítění do písmenek dost přesně, rozporuplné vnímání Minervy tomu napovídá ale lépe to zatím neumím.

37 Rejčka Rejčka | 9. března 2016 v 20:30 | Reagovat

Jo, jo, právě na minulém dýchánku jsme to probírali, že to, co píše život, se napsat nedá, páč by tomu nikdo neuvěřil. Jasně že příběh má svá pravidla, ale právě u té psychologie postav mám dojem, že má odpovídat skutečnosti, tedy včetně té rozporuplnosti. Kdyby zkoušel psát někdo podle mě, to by skutečně moc konzistentní nebylo :)

38 Arenga Arenga | 9. března 2016 v 21:57 | Reagovat

[36]: Ona i většina autorů, co vydávají skutečné knihy, mluvím tedy o českém prostředí, musí mít ještě nějakou normální práci, protože psaní samotné by je neuživilo - to jen těch pár hooodně známých a hodně vydávaných, jinak se to, co jsem tak slyšela a četla, prostě nedá.

39 jenka jenka | 16. března 2016 v 23:28 | Reagovat

Nejdřív bych se ráda omluvila za to, že paušálně zapomínám komentovat - je to hlavně tím, že si každou novu kapitolu nedočkavě stáhnu do čtečky a pak se třesu na chvíli klidu, až si ji budu moct vychutnat. Následné komentování tím dostává pěkně na frak...
Každopádně je to všechno úžasně napsané - postupně  dostávám opravdový vztek na Minervu i Brumbála, cítím bolest a zoufalou snahu ji zakrýt z dopisu Eileen. Skoro se svíjím zoufalstvím při pomyšlení, jak moc se mladý Severus mýlí...
Také mi (tak jako i mnoha ostatním, jak jsem z několika komentářů vyrozuměla) tvoje verze kouzelnického světa připadá mnohem uvěřitelnější než ta původní.
Myslím, že kdykoliv uslyším o mrkvovém cukroví, přepadne mě nevysvětlitelný smutek. I když mám mrkev vážně ráda.

40 KattyV KattyV | 17. března 2016 v 18:11 | Reagovat

[39]: Jenko, moc díky. I za to mrkvové cukroví.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
*************************************************************************************

KattyV a Regi prohlašují:
Na našich stránkách často najdete fanfiction příběhy ze světa Harry Pottera.
Všechna práva na postavy, které jsme si nevymyslely samy, jsou vyhrazena J. K. Rowlingové,
které tímto děkujeme za to, že nám dala svět, ve kterém si můžeme hrát.


14.1.2014