ABYSTE U NÁS NEBLOUDILI A JEDNODUŠE NAŠLI JAKOUKOLI POVÍDKU NEBO ČLÁNEK, JE TU PRO VÁS




A CO NOVÉHO VÁM ŠÍLENÉ ŠUPLE NABÍDNE PRÁVĚ TENTO TÝDEN?

PONDĚLÍ: Útočiště (fanfiction příběh na pokračování) od Danae
ÚTERÝ: Věda ve sto slovech od JJ
STŘEDA: Hotel u devíti koček od Tory
ČTVRTEK: Malfoyovské střípky od Martian
NEDĚLE: Severus a Megan od Katty

Vše je bohatě ilustrováno kolážemi KattyV

*************************************************************************************

Žofré s bakulí

24. března 2016 v 0:01 | Tora

Někdy se ani Barbuchovi na veterině nelíbí.


No jo no, tak já se vám teda svěřím. Jsem to dostal nakázaný od domácí, abyste prej věděli, jakej jsem já to kus koně. Ale já za to fakt nemohl a myslím, že vám to stejně ani moc nepopíšu. Já totiž vlastně vůbec nevím, jak se to seběhlo. Byl jsem na večerní vycházce v okolí a najednou koukám, že se peru jak o život s nějakým velkým zvířetem s plnou tlamou ostrých zubů, a to jako že fakt o život, žádná legrace... Podle pozdějšího bádání domácích a vetky jsem prý snad měl ležet na zádech a bránit se drápama a zubama, ale já vám fakt nepovím, jak to bylo, já to asi radši rychle zapomněl.
Pak už si jen pamatuju, že jsem uháněl do bezpečí, domů, ale dveře byly zavřený. A tak jsem seděl před nima a klepal se, odkud na mě ta obluda zas vyskočí, a ta úleva, když se ty dveře otevřely a já mohl dovnitř... Domácí, která mi otevřela, viděla, že jsem doma, a tak jen houkla směrem k ložnici, že už jsem doma, a šla do kuchyně připravit mi večerní konzervičku. Ale já teda na ni neměl vůbec chuť. Seděl jsem za dveřmi celej tumpachovej a ještě se asi i trochu klepal. Domácí nandala jídlo na misku a podivila se, kde jsem. Když mne našla sedícího za dveřmi, zpozorněla a začala si mně víc prohlížet. A pak se totálně vyděsila, když viděla, že mám jednu přední packu celou napuchlou a ze zadní mi kape krev. Jenže, jak na mne sáhla, já se zas polekal a začal zdrhat. No, a protože doma zas není až tak kam zdrhat, tak jsem to bral přes kuchyň a zpět na schody do ložnice, na půdičku, na podestu, do obýváku a znova. To už byla domácí celá vylekaná, protože za mnou zůstávaly červený šmouhy a já byl jak tryskomyš, zastavit mne nemohla a chytit už vůbec ne. Pak jsem zalítl do pelechu a tam se ukryl před celým světem. Donesli mi jídlo až k čumáku, ale kdepak s tím na mne, vůbec jsem na něj neměl chuť. A to už viděli, že je to fakt asi celý nějaký špatný, když se nevrhám na jídlo, a tak mne začali uklidňovat, hladit a postupně zjišťovat, co mi teda vlastně je. Našli nateklou packu, poškrábanou druhou a zadní dole u prstů celou krvavou a bylo jim jasný, že o zábavu v sobotu ráno mají postaráno.

No jo, jelo se na veterinu. Ale ne za tím mým kámošem, ten nebyl k dosažení, ale na pohotovost, na kliniku, a tam teda jsem jim to taky zadarmo nedal. Jenže na mě byli tři a navíc mě ještě nějaká vosa či co tak píchla do zadku, že to jste teda neviděli. V tu chvíli se nade mnou naštěstí slitovali a pustili mě do přepravky a já byl tak unavenej, že jsem z toho všeho usnul. Probral jsem se až doma a moje pocity teda byly všelijaký. Kožich jsem měl rozpíchanej, jak kdybych upad na ježka, a místo zadní packy jsem měl takovou hnusnou zelenou bakuli a na hlavě šílenost - Rozárka mi později řekla, že je to lítací talíř do kosmo. Chtěl jsem si dojít na záchod, ale ta potupa, já prostě neuměl chodit! Zadní byla vyřazená tou bakulí a ještě se mi k tomu motala hlava jak po flámu, přes ten talíř jsem prd viděl, no domácí nevěděli, jestli maj brečet nebo se smát. Když po mém třetím pádě poznali, kam asi tak mířím, tak mě domácí vzala tělo a donesla na to vytoužené wecko... ach ta úleva. Zpátky už jsem chtěl jít hrdinně sám, ale v tu chvíli jsem poznal pravdivost přísloví "šel, kam ho nohy nesly". No nakonec jsem za velkého přispění domácích zalezl zas zpátky do přepravky, sám samotinký jsem z hlavy serval ten talíř do kosmo a rozhodl se, že tam budu bivakovat, pokud to jen půjde.

Bivakoval jsem tam do rána a ráno zjistil, že na bakuli teda stoupnout můžu, že to jen trochu klouže a sláva, už jsem se nemotal. A tak jsem využil první příležitosti a domácí zdrhnul pod nohama ven, chtěl jsem jít dorazit tu obludu. Jenže přece jen mě ta bakule zdržovala a ty přední nohy taky úplně neposlouchaly, takže jsem byl těsně u plotu dostižen, zadržen a odloven. A od té doby mě hlídaj jak toho Babinskýho na Špilasu. Technika dvojích zavřených dveří mi zcela odřízla všechny únikové cesty, a tak po několika marných pokusech jsem to vzdal a začal se teda léčit, jak po mně chtěli domácí.

Po týdnu jsme zas jeli na tu veterinu, přestože jsem celou cestu protestoval a vysvětloval jim, že už je to dobrý a že už nikam nechci. Vetka byla lehce jiného názoru. Packy prohlídla, bakuli sundala, ale pak jí nějak hrklo v bedně či co a zas na mě začala namotávat bakuli jinou. Snažil jsem se bránit, ale co nadělá takovej malej kocourek, když na něj hoděj síť nebo co to bylo, a zamotaj ho tak, že mu čouhá jen ta jedna noha, co? Nic. A tak jsem ještě další týden potupně snášel tu bakuli, a jak se domácím rozjasňovala tvář, když viděli, jak se postupně hojím, začali si ze mě čím dál tím víc utahovat. Prej - hele, kde je Žofré? Neviděl jsi Pajdulína? To jako mě, tsssk! Když mě pak za další týden bakuli sundali a začali mi packu mazat, tak jsem si u toho taky vždycky vyslechl svoje. "Když se umíš prát, musíš taky vydržet i tohle," nebo: "jo, milej zlatej, nešikovný maso musí dolů," a samý takový perly.

No a tak jsem už asi milion dní zavřenej doma, nikam nesmím, i když mám tu přední packu už úplně splasklou, zadní už skoro zahojenou a ty strupy ostatní už taky lezou dolů. Už jsem z toho skoro na šišku a myslím, že jsem i trochu ztloustnul, jak se jen válím a jím. Jenže jim je to úplně jedno a nemaj na starosti nic jinýho, než mi mazat packu a hlídat dveře.

A tak jen doufám, že už brzo budu úplně zdravej a že se zas dostanu ven. Musím přece obhlídnout rajón a zjistit, co je kde novýho, že jo.

Ále já vím, já už se budu snažit tý obludě vyhnout, no... jestli to půjde, že jo. Jo, už jsem poučenej, aspoň domácí v to doufají, a já zas doufám, že už se obluda odstěhovala někam úplně jinam a že si ještě léčí šrámy. Protože povím vám, nedal jsem svůj kožich - teda spíš svoje packy - zadarmo...


 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Regi Regi | E-mail | 24. března 2016 v 6:08 | Reagovat

Teda Toro, musím říct, že Barbucha je spisovatel jedna báseň :-). A je chytrý, protože ví, kde mu pomůžou, když je mu ouvej. My takhle přišli o sestru naší Číči. S ránou na boku se nedala chytit a schovávala se tak dobře, že jsme ji nenašli. A když si konečně přišla lehnout na rohožku před dveřmi, bylo už pozdě na cokoli. Veterinář ji mohl jenom uspat. To Číča je úplně jiná. Naštěstí.

2 Kitti Kitti | 24. března 2016 v 20:21 | Reagovat

Žofré, ty žiješ několik životů na jednou. Já vím, že už je to dávná historie, ale stejně si říkám, jaký si měl tenkrát štěstí chlape. Jsi geroj, žádnej pajdavej Žofré, dvounohá má co mluvit, sama pajdala a kdybys ji nekurýroval ty s Čeníškem, pajdala by mnohem dýl. Chmmm, satelit pro volání do vesmíru, to je voser, to je fakt, ještě že si ho včas sundal, třeba by si pro tebe přiletěli Martani a co my tady bez tebe, že jo? To že bys je nadchnul a uhranul je jasná věc.

3 Tora Tora | 24. března 2016 v 20:31 | Reagovat

[1]: Regi, jo, to je pech. My teď měli štěstí se Sofinou, tak se taky schovala a my ji asi tři dny neviděli, pak když ji Michal našel, tak měla namále, zápal plic. Naštěstí jsme to stihli a už je v pohodě. Je to s nima těžký, no.

[2]: jéžiš ještě Marťany mít na dvoře, to už bych asi fakt neustála :)

4 KattyV KattyV | 24. března 2016 v 20:41 | Reagovat

Jak to děláš, Toro, že ty tvoje kočky mluví každá úplně jinak, každá má svůj charakter. Rozárku od Barbuchy bych bezpečně rozpoznala už po dvou řádcích. :-D

5 Tora Tora | 24. března 2016 v 22:33 | Reagovat

[4]: To mě moc těší, to jsem fakt moc ráda. Děkuji :)

6 Kitti Kitti | 25. března 2016 v 22:16 | Reagovat

Ano,  vaši smečku jeden pozná už podle prvního řádku, každej drápe, pardon píše jinak... A uznávám že Martini se k vám už nevejdou:-))))

7 JJ JJ | 29. března 2016 v 9:59 | Reagovat

Joj, Barbucho,
ty se taky nedáš, co? To musel být ale nervák, Toro. Pěkně jste to spolu napsali.

8 Martian Martian | Web | 18. srpna 2016 v 14:26 | Reagovat

No páni, to tedy musela být mela! Někdy lepší nevidět…

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
*************************************************************************************

KattyV a Regi prohlašují:
Na našich stránkách často najdete fanfiction příběhy ze světa Harry Pottera.
Všechna práva na postavy, které jsme si nevymyslely samy, jsou vyhrazena J. K. Rowlingové,
které tímto děkujeme za to, že nám dala svět, ve kterém si můžeme hrát.


14.1.2014