ABYSTE U NÁS NEBLOUDILI A JEDNODUŠE NAŠLI JAKOUKOLI POVÍDKU NEBO ČLÁNEK, JE TU PRO VÁS




A CO NOVÉHO VÁM ŠÍLENÉ ŠUPLE NABÍDNE PRÁVĚ TENTO TÝDEN?

ČTVRTEK: Dramione od Martian

Vše je bohatě ilustrováno kolážemi KattyV

*************************************************************************************

Říkáš mi lásko, jak ti říkám já: Válka pokračuje... a končí?

10. dubna 2016 v 0:01 | KattyV |  McGonagallova dcera

Vím, trvalo to trochu déle, ale když ona to jsou bolavá místa. Tak jako tak, kapitola je tady.




Válka pokračuje... a končí?

Neměj strach, nepláču, to jen mé srdce krvácí.
(autor neznámý)


LISTOPAD 1980

Byl nevlídný listopadový večer a my s Albusem v ředitelně řešili několik vcelku nedůležitých, ale zdlouhavých problémů ohledně řízení školy, které by ve své podstatě měl mít na starosti Křiklan, jako zástupce ředitele.
Ten si však v poslední době stěžoval na postupující věk a bolavé klouby a stále častěji mluvil o tom, že ho dlouhé postávání nad kotlíky zmáhá a že by rád odešel na odpočinek. Jeho povinnosti jakýmsi záhadným způsobem přistávaly na mém stole.
Svým způsobem jsem byla ráda. Starosti se školou byly daleko jednodušší než starosti s válkou, která pokračovala dál a dál a jejíž konec byl v nedohlednu.
Za oknem už byla tma, ale v krbu hořel přátelský oheň, na policích tiše vrněly Albusovy oblíbené přístroje, jejichž účel znal jen on sám, a z šálků na stole voněl jasmínový čaj. Konečně jsme vyřešili všechno, co bylo potřeba, já se chystala posbírat pergameny rozsypané po dřevěné desce, když ten chvilkový poklid přerušil stříbřitý patron, který pronikl zdí a zastavil se před Albusem.
Vyděsila jsem se. Byla to laň! Stalo se něco s Lily? S Jamesem? S malým Harrym?
Pak laň promluvila a já sebou trhla podruhé, když jsem poznala Severusův hlas. Jeho patron je laň? To jsem netušila, i když, kdybych o tom přemýšlela, podoba jeho patrona zase tak překvapující nebyla. Zvláštní, a nadějné, bylo to, že vůbec dokázal toto kouzlo provést.
Hlas zněl zoufale: "Pane řediteli. Potřebuji se s vámi sejít. Teď! Je to nutné! Životně nutné!!! Budu za půl hodiny na pahorku při okraji Zapovězeného lesa. Tam, kde ústí severní stezka. Prosím, přijďte! Sám."
Laň se rozplynula.
Albus si zamyšleně promnul čelo.
"To znělo naléhavě. Budu tam muset jít."
Polekala jsem se do třetice. Co když je to past? Už více než rok jsem Severuse neviděla. Naposledy na Lilyině svatbě. Mohl se změnit. Mohl daleko více podlehnout Voldemortovu kouzlu, o kterém se šířily prazvláštní zvěsti. Věřila jsem, že Lily by neublížil ani teď, ale mohla jsem se spolehnout na to, že totéž platí o Albusovi? Ne, tím jsem si ani zdaleka jistá nebyla. Co když se rozhodl vylákat našeho vůdce někam, kde by ho zabil Voldemort, nebo spíše armáda jeho Smrtijedů? Jenže… ten hlas zněl opravdu zoufale.
"Půjdu s tebou!" zněl výsledek mých úvah.
"V žádném případě. Mám pocit, že má pro mě nějakou důležitou informaci. Pokud nepůjdu sám, nic mi neřekne."
"Ale co když tam nebude. Co když na tebe bude místo něj čekat dvacet Smrtijedů s napřaženými hůlkami."
"Nemyslím. Ale i kdyby. Pan Snape navrhl setkání těsně za hranicemi Bradavic. Přece víš, jak pevné magické bariéry v dnešních dnech chrání školu ve dne i v noci. Jako ředitel mám jisté pravomoci. Kdyby se objevilo nebezpečí, mohu se přemístit skrz ochrany rovnou sem do ředitelny. To ty nemůžeš."
"Půjdu. Půjdu jako kočka. Pak mě neuvidí nikdo, a kdyby bylo potřeba, mohu pomoct. Půjdu, ať chceš nebo ne."
Albus rezignoval.

*****

Moje tiše našlapující čtyři tlapky sledovaly Albusovy stopy krok za krokem. Neslyšně jsme se prosmykli bradavickými ochranami. Jako dva stíny jsme došli na okraj Zapovězeného lesa a po severní stezce vystoupali na nízký pahorek, porostlý jen ojedinělými stromy. Listopadový vítr chrastil větvemi. Nebylo by mě slyšet, ani kdybych byla daleko hlučnější. Zastavili jsme se těsně pod plochým vrcholem v temnotě vysokého habru, jehož větve byly obalené zkrouceným uschlým listím.
Albus měl pravdu, Severus na něho čekal sám. Zjevně zmítaný emocemi - byl to strach? - se divoce rozhlížel, hůlku pevně sevřenou v ruce.
Albus mávl rukou a vzduchem se mihl ostrý záblesk bílého světla. Hůlka vylétla Severusovi z ruky. Padl na kolena. Já se přitiskla k zemi, uši nehybné, ocásek neklidný. Albus byl teď nejspíš mimo nebezpečí, nezdálo se, že by v okolí byl ještě někdo jiný. Ale co Severus? Bedlivě jsem sledovala, co se bude dít dál.
"Nezabíjejte mě!" zaprosil klečící muž.
"To nemám v úmyslu."
Brumbál vystoupil ze stínu stromu a hábit se mu tím prudkým pohybem rozevlál. Jeho tvář vypadala v matném světle hůlky až přízračně.
"Tak co, pane Snape? Co mi vzkazuje Voldemort?"
"Nic. Nic!!! Jsem tady z vlastního rozhodnutí."
Severusův hlas se lámal, zněl téměř tak skučivě jako okolní vítr, a jeho dlouhé černé vlasy mu vířily kolem obličeje.
"Já vás přišel varovat, ne varovat, já vás prosím, prosím, jak tady jsem na kolenou…"
"Prosíte? O co mě takový Smrtijed může prosit?"
"Ta věštba… ta předpověď, kterou pronesla Trelawneyová…"
"Ach ano," sykl Albus tak tiše, že se jeho hlas ztrácel v šustění habrového listí. "Ta věštba. Kolik jste z ní předal Voldemortovi?" Jeho hlas pomalu stoupal, až začal hřmít jako blížící se bouřka.
"Všechno - všechno, co jsem slyšel!" zasténal Severus.
Ach, Severusi! Jak jsi mohl! Proč?
"Neměl jsem to dělat," zakvílel. "On si myslí, že se v ní mluví o Lily Evansové."
"Věštba se nevztahuje na ženu. Hovoří o chlapci narozeném na konci července."
"Vy víte, co myslím! On myslí, že se v ní mluví o jejím synovi, bude je pronásledovat. Všechny je zabije."
V tu chvíli jsem si zoufala, že musím slyšet to, co slyším. Přála bych si nemít tak dobrý sluch. Měla jsem chuť si packami zakrýt uši, ale - nemohla jsem. Vyslechla jsem všechno. To, jak Severus přiznává, že byl ochoten vyměnit Harryho život za život Lily, Albusův pohrdavý hlas, který se chladně ptal, co vlastně po něm chce, když mu ani za mák nezáleží na Harrym a Jamesovi, i Severusovu odpověď.
"Skryjte je tedy všechny. Udržte je v bezpečí. Prosím."
"A co mi za to dáš na oplátku?" zeptal se Albus nesmiřitelně.
Po chvíli, která trvala snad celé věky, přišla odpověď krátká jako mrknutí oka a dlouhá jako nekonečno: "Cokoli."

*****

To jedno jediné slovo vyřešilo stejné množství problémů Řádu a Bradavic, kolik jich přineslo Severusovi. Ten se stal profesorem lektvarů, Křiklan mohl spokojeně odejít na odpočinek, a špehem, který nám přinášel zprávy z vnitřního kruhu Smrtijedů.
Voldemorta prý jeho místo v Bradavicích potěšilo. Severus ho přesvědčil o své trvající oddanosti a o tom, že pozice v blízkosti Albuse mu umožní získávat důležité informace o činnosti Řádu. Voldemort tomu podle všeho uvěřil.
Nejspíš nebylo zdaleka snadné vybalancovat věci tak, aby Voldemort nějaké, zdánlivě důležité informace obdržel, a ve skutečnosti nezjistil nic skutečně podstatného, to mi bylo jasné. Severus se pohyboval na hraně smrtelného nebezpečí a já se o něho bála přesně tak, jako by se určitě bála i Eileen. Ale přes to všechno jsem cítila naději. Daleko větší naději než v předchozích dvou letech. Naději na vítězství ve válce. Naději pro Lily, naději pro nás a naději pro Severuse.


ČERVEN 1981
Potterovi byli už více než půl roku ukryti pod Fideliem a měla jsem pocit, že jim to občas přerůstá přes hlavu. Vlastně jsem se zase tak moc nedivila. Není snadné být zavřený, ať jsou důvody pro toto věznění sebedůležitější.
Moc nepomáhalo ani to, že je často chodívali navštěvovat všichni Pobertové. Myslím, že zvlášť Sirius byl host napůl vítaný a napůl na zabití. Protože přinášel vzrušení ze střetů se Smrtijedy, energii boje, které muži podléhají od nepaměti.
Překvapivě i Petr působil jako podvratný živel a neustále ponoukal Jamese, aby konečně nechal toho povalování, toho "domácího štěstíčka", jak říkal. Jediný Remus se snažil svého přítele zklidňovat, ale bylo to málo platné. James už nebyl ochotný se skrývat v době, kdy mnozí na naší straně umírali.
Lily nakonec rezignovala. Prohlásila, že už to déle s Jamesem, který chodí ode zdi ke zdi jako vzteklý lev, nevydrží; že pokud se Voldemort snaží vypátrat Harryho, tak sice James může být terčem důležitějším než jiní, ale vzhledem k tomu, že není strážcem Fidelia, tak i kdyby ho chytili, tak nic neprozradí; a že jestli ho nezabije Voldemort, tak ho nejspíš zabije sama.
James se jí kajícně omluvil, že byl doma protivný, s vervou se vrátil zpátky ke své bystrozorské práci a nadšeně se účastnil šarvátek. Půlroční nicnedělání ho nabilo takovou energií, že byl skutečně vítanou pomocí.
Lily si povzdechla nad tím, jací jsou chlapi nemožní, a s láskou se věnovala synovi. Nepochybovala jsem ale, že i jí musí připadat to domácí vězení k nepřečkání. Proto jsem se snažila jí ho alespoň občas zpestřit návštěvou. Nebyla to žádná oběť. Lily byla milá mladá žena a Harry roztomilý chlapeček. Už měl téměř rok a začínal dělat první nesmělé krůčky.
"Bababa," breptal, když se odvážně pustil na předlouhou, dvoumetrovou výpravu od maminky ke mně. Soustředil se na každý kolísavý krůček, čelo se mu tím úsilím krabatilo, ale v okamžiku, kdy dorazil do bezpečí mých paží, se mu v očích, zelených po mamince, rozsvítily jiskřičky.
"Bababa," zopakoval.
"To není baba, to je teta," opravila ho Lily. "Teta Minerva."
"Tetete," zkusil to. Zasmála jsem se, pocuchala mu tmavé vlásky a přitiskla ho k sobě.
Jako pokaždé, když jsem držela malé dítě, ať už šlo o Harryho, Malcovy dcery nebo prostě jakékoli batole, které se někde kolem vyskytlo, byl to pocit hořkosladký. Přála jsem si, aby to malé teplé tělíčko bylo moje. Abych se nemusela rozloučit a jít domů, aby tam na mě čekal vlastní syn, kterého bych ho mohla vykoupat, povyprávět mu pohádku a pak se dívat, jak spí.
Lily se na mě nejistě podívala, ale nakonec se zeptala: "Minervo, já vím, že je to nejspíš úplně nevhodný dotaz a že mě za něj nejspíš obdaříte nějakou obzvlášť rafinovanou kletbou, ale… Vy s Elfiem nemůžete mít děti? Jsem přesvědčená, že byste byla skvělá máma."
Sundala jsem ze sebe Harryho, který na mně visel jako klíště, vložila ho Lily do náruče a odvrátila se k otevřenému oknu. Na Potterovic zahrádce bzučely včely a kvetly růže, vonící po pomerančích.
Zaslechla jsem zaštěbetání mláďat rehků, kteří se uhnízdili na trámu pod krovem, ale i ten ptačí křik mi připomněl neodbytnost otázky.
"Nějaká hloupá závada na mém těle," zamumlala jsem. "Léčitelé prohlásili, že ani za vydatné pomoci kouzel dítě nikdy mít nebudu. Už mi to vlastně nevadí. Dětí mám plnou školu," zalhala jsem Lily, právě tak, jako jsem lhala sama sobě.
"A uvažovali jste někdy s Elfiem o mudlovských metodách umělého oplodnění? Je to nová věc, ale lékaři už dokázali pomoct řadě lidí, kteří by jinak děti neměli."
Padla jsem do Lilyina proutěného křesla, jako by mi podrazila nohy. Vlastně to svým způsobem opravdu udělala.
"Nejsem na to stará? Je mi sedmačtyřicet."
"Jste přece čarodějka. To znamená reálný věk o deset, patnáct let míň. Takže docela vhodný. Jenom, pokud se rozhodnete to zkusit, nečekala bych. Málokdy se to povede napoprvé."
Těch pár krátkých vět mě naplnilo energií a nadějí. Mohla bych mít dítě? Opravdu? Po těch letech, kdy už jsem přestala doufat? Rozhodli jsme se s Elfiem, že to zkusíme.
"Kdy, když ne teď," smál se.
Lily mě varovala, abych se neoddávala až příliš velkým nadějím, že úspěšnost zase není tak vysoká, že to může trvat i delší dobu, ale snad se spojilo všechno dohromady - schopnosti a nadšení lékařů, má touha po dítěti a magie v nás dvou. V polovině září jsem se dozvěděla, že jsem v jiném stavu!
Léčitelé u Munga se nestačili divit. Můj popis způsobu otěhotnění jim ale připadal tak podivný, že si myslím, že ve skutečnosti mi nevěřili. Nejspíš se domnívali, že se stal zázrak. Svým způsobem měli pravdu.
Poppy mi věřila. Aby ne, když jsem se s ní radila od samotného začátku. A od ní jsem se také dozvěděla tu podivuhodnou informaci o zvěromagii v těhotenství.
"Nemusíš se bát proměny v kočku. Přinejmenším první tři měsíce ne. Naopak. Jednak ti tvé zvířecí instinkty lépe napomohou spojit se s dítětem a pak, pokud se rozvíjející se magie toho ještě nenarozeného tvorečka potká se zvěromagií, je velmi pravděpodobné, že i tvůj potomek bude časem zvěromágem. A to daleko dříve, než by se to stalo samo o sobě."
Zkusila jsem to okamžitě. Měla pravdu. V kočičím těle jsem cítila, jak ve mně pulzuje neznámě známá magie. Moje, ale přece jiná. Drobná, nepatrná, ale nanejvýš zřetelná. A najednou jsem to věděla - čekám syna.
Ten pocit přetrval i po návratu do lidského těla. Pocit někoho blízkého, kdo ve mně roste a sílí. Pocit, že mě vnímá, mou magii, můj hlas, mou lásku. Vyprávěla jsem svému chlapečkovi, co se děje kolem, jak krásně vypadají stromy obalené zářivě barevným podzimním listím a svahy porostlé fialovým vřesem, jak rudě zapadá slunce nad jezerem, jak studenti neustále mluví a mluví, jak je Severus na ně až přespříliš přísný, ale že se nemusí bát, že na něj určitě zlý nebude, protože on bude zázrak nad zázraky ve všech směrech, takže to nebude potřeba, a že už se s Elfiem nemůžeme dočkat, až se narodí.
Rozhodli jsme se, že ho pojmenujeme po dědovi - Odar.
Bylo před námi sedm měsíců čekání na jeho narození.


ŘÍJEN 1981
Byl předvečer Všech svatých. Hostina proběhla poněkud hlučně, vypadalo to, že děti vyloženě potřebují chvilku uvolnění od napětí války. Byly rozjívenější než obvykle. Usoudila jsem, že bude potřeba projít hrad a zkontrolovat, zda se někdo netoulá po večerce nočními chodbami. Obvykle se takovým hrátkám věnoval Severus, zdálo se, že to považuje za svou oblíbenou zábavu, ale ten večer ne.
Předvečer Všech svatých byla totiž podle našeho špeha doba, kterou Voldemort rád trávil se svými věrnými. Takže když se Severus neobjevil na hostině, bylo mi jasné, kde je. Nebylo to poprvé, co se účastnil smrtijedských setkání, a ačkoli jsem nikdy nebývala zrovna klidná, tentokrát jsem se nemohla ubránit mimořádně nepříjemným pocitům, které hlučící děti spíše umocňovaly, než utišovaly. I to byl důvod, proč jsem se vydala na toulky nočními Bradavicemi.
Byla už skoro půlnoc, všude byl klid. Doufala jsem, že to tak zůstane a chystala se na cestu domů, když mě zastavil patron.
"Minervo, přijď ke mně do ředitelny. Ihned!" promluvil průsvitně stříbřitý fénix Albusovým hlasem. Snad nikdy jsem se chodbami Bradavic neřítila tak rychle.
V křesle seděl Severus, ve tváři divoký výraz. Oči mu probíhaly po místnosti sem a tam, neschopny se na něčem zastavit. Na tvářích stopy po pramíncích slz. Ramena se mu otřásala. Nevypadalo to, že by věděl, co se kolem děje, kde je; že by vůbec vnímal, jak nad ním postává Albus s bezradným výrazem ve tváři, že by si všiml, že jsem přišla já.
"Minervo, nemohla bys, prosím… Nemohu z pana Snapea nic dostat. Zdá se, že je úplně mimo sebe."
Klekla jsem si před Severuse a sevřela mu ruce. Nezadržitelně se chvěly.
"Severusi. Severusi! Co se stalo?"
Upřel na mě pohled plný zoufalství, jako by si teprve teď všiml, že jsem tady.
"Je mrtvá," odpověděl podivně plochým hlasem. "To já ji zabil."
Srdce se mi sevřelo.
"Kdo je mrtvý?"
"Lily. Lily Evansová."
Merline! To ne, to přece není možné!!!
"Severusi!" vykřikla jsem vyděšeně. "To jsi neudělal!"
"Ale ano. Je to, jako bych ji zavraždil vlastní rukou. To já mu řekl o tom proklatém proroctví. A on je našel a zabil."
"Je? Všechny? I Jamese? I Harryho?"
Znovu se roztřásl.
"Pottera ano, našel jsem ho ležet na podlaze mrtvého. Merline! Chtěl jsem Lily zachránit, ale nestihl jsem to."
Klečela jsem před ním a ani nedýchala. Jen jsem mu útěšně hladila kolena. Albus stál nad námi, nehybný jako smrt. Severus se po chvíli ovládl a pokračoval.
"Měl jsem to vědět. Temný pán byl na dnešním setkání podivně rozjařený. Řekl nám, že má před sebou drobnou práci, že se brzy vrátí, a pak to společně oslavíme. Všiml jsem si, že chybí i Bella a někteří další. Patrně je pověřil nějakým úkolem, nevěděl jsem jakým."
Nepřítomně si odhrnul z obličeje prameny vlasů provlhlých slzami.
"Nedošlo mi to! Teprve když se Lucius smál, že dneska se konečně Temný pán zbaví té hrozby, o které ví jen díky mně… Poklepal mi pochvalně po rameni. Málem jsem se pozvracel, když jsem si uvědomil, co to znamená. Podařilo se mi na něco vymluvit a přemístil jsem se do Godrikova Dolu."
"Odkud jste věděl, pane Snape, kam se přemístit?" ozval se Albusův přísný hlas.
V Severusově hlase se cosi zachvělo. Pýcha? Posměch?
"Jsem špeh, ne? Dobrý špeh. Vím spoustu věci, které jste mi neřekl." Polkl a pak se vrátil k vyprávění. "Věděl jsem, že ta správná vesnice je Godrikův Důl. Ale nezasvětil jste mne do tajemství Fidelia. Kdybyste to udělal, mohl jsem ji zachránit. Takhle jsem jen zoufale běhal po vesnici a snažil se vypátrat nějakou stopu. Pak jsem zahlédl zelený záblesk Avady, vtom se Fidelio zhroutilo, nevím, jak se to stalo, ale stalo se, a já uviděl dům, co tam ještě před chvíli nebyl.
Nestihl jsem to. Když jsem vnikl dovnitř, zakopl jsem o Potterovo tělo a vyběhl do schodů. Dveřmi v patře prošlehlo zelené světlo. Klopýtl jsem o poslední schod a skončil na kolenou. Skrz rám otevřených dveří jsem viděl Lily. Ležela nehybně na zemi, Temný pán si jí nevšímal. Jediné, co ho zajímalo, bylo to dítě. Ten malý stál v postýlce a díval se. Jen se díval."
Hlas se mu zlomil, ztěžka polkl a pak pokračoval: "Než jsem stačil cokoli udělat, Temný pán mávl hůlkou.Vyšlehl zelený blesk, mířil k tomu dítěti a pak… se od něj odrazil, vrátil se zpátky k Temnému pánovi a… A on se začal rozpadat. Až se proměnil v prach a zmizel."
"Co se stalo s Harrym?" nevydržela jsem to a sevřela Severusova kolena.
"Nevím," vydechl se smrtelnou únavou a nekonečnou lhostejností. "Strašně křičel, ale já se díval jen na Lily. Byla mrtvá. Byla tak krásná. Byla nezraněná. Avada nenechává stopy. Jako by jen spala. Vím jen, že jsem ji držel v náručí a najednou jsem byl na okraji Bradavic. Musel jsem se přemístit. Stalo se to, aniž bych chtěl. Proč jsem ji nepřinesl s sebou? Nevím. Chtěl jsem se tam vrátit, ale nešlo to. Tak jsem přišel sem. Co jsem měl dělat? Co budu dělat? Nechci žít bez ní."
Předklonil se v křesle a objal si kolena rukama. Dlouhé vlasy mu jako závoj dopadly na zem a zůstaly mrtvě ležet.
"Ještě jednu věc, potřebuji vědět," ozval se Albus. "Je to velmi důležité, pane Snape. Ukažte mi své levé předloktí."
Severus ztěžka vyprostil svou paži z hábitu, podíval se na ni a škubl sebou. Teprve když na ruku dopadlo světlo, pochopila jsem proč. Černý had, který mu už dva roky hyzdil kůži, znamení, které, jak jsme se od něho dozvěděli, používal Voldemort ke svolávání svých věrných, to znamení vypadalo mrtvé. Světlounce šedé, jako desítky let staré tetování.
"Myslel jsem si to," řekl Albus se znepokojením. "Znamená to, že musíme jednat neprodleně. Smrtijedům dojde velmi rychle, že se s Temným pánem něco stalo a mohou způsobit velké škody."
Prohrábl si rukou své dlouhé vousy, zamyslel se a začal mi dávat pokyny.
"Minervo. Postarej se o pane Snapea. Já musím na ministerstvo."
"A Harry? Musím pro něho!"
"Ne, to zařídí někdo jiný. Ty vyřiď Poppy, aby se připravila. Bude ho potřeba prohlédnout. K Mungovi ho pustit nemůžeme. Na svobodě je ještě spousta Smrtijedů, kteří by s chutí dokončili, co Voldemort začal. Nebylo by to pro něho bezpečné."
Rychle si přivolal pár pergamenů, zahlédla jsem na nich dlouhé seznamy jmen, a zastrčil je do hábitu. Pak pokračoval: "Voldemort je mrtvý. Ale víš dobře, že měl na ministerstvu řadu příznivců. Musím provést nějaká opatření, aby byli zneškodněni. Až uklidníš pana Snapea, svolej, prosím, Řád. Nejlépe na zítra, ne, raději na pozítří."
Těsně před tím, než Albus mávl hůlkou, aby se přemístil, mě ještě požádal: "Dej zprávu Elfiemu, prosím. Ať se dostaví na ministerstvo co nejrychleji. Budu ho tam potřebovat."
Poslední příkaz jsem splnila nejdřív a poslala jsem svého patrona do Prasinek.
Nato jsem se obrátila na Severuse, kterému znovu proudily po nepřítomné tváři slzy. Nevnímal mě, když jsem na něj promluvila, proto jsem přivolala Poppy a společně jsme ho dopravily na ošetřovnu. Tam ho naše léčitelka omámila dvojitou dávkou bezesného spánku.
Za svítání se objevil Hagrid s Harrym v náručí. Hagrid!? Albus pro Harryho poslal Hagrida? Na co myslel?
Ale Harry vypadal tak v pořádku, jak to za daných okolností bylo možné. Už neplakal, zdálo se, že není vážně zraněný. Jen na čele měl jizvu ve tvaru blesku. Poppy mu ji namazala mastí proti bolesti, dala mu trochu uklidňujícího lektvaru a uložila ho do postýlky. Klouček pokojně usnul a netušil nic o tom, že se jeho život nenávratně změnil.
Za východu slunce se vrátil unavený Albus.
"Situace je víceméně pod kontrolou. Elfie zůstal na ministerstvu, vzkazuje, že je v pořádku," oznámil mi. "Ale Potterovi nejsou jedinou obětí dnešní noci. Bellatrix Lestrangová mučila Alici a Franka Longbottomovy."
"Jsou mrtví?" hlesla jsem.
"Ne, ale myslím, že je mučení připravilo o rozum. Stačili jsme tam poslat bystrozory alespoň tak včas, aby ji chytli a zachránili malého Nevilla. Pro Alici s Frankem už bylo příliš pozdě."
Zabolelo to téměř stejně, jako když jsem se dozvěděla o Potterových. I oni byli moji Nebelvíři. Byla jsem unavená k smrti. Ale potřebovala jsem se dozvědět ještě něco jiného.
"Co teď bude s Harrym?"
"Neřeknu ti to. Myslím, že bude lepší, když to bude vědět co nejméně lidí."
Chtěla jsem protestovat, ale přerušil mě: "Neumíš si představit, co se na ministerstvu dělo. Bude potřeba nějaký čas, než se všechno uklidní. Je nesmírně důležité, aby Harry zůstal v bezpečí."
Přijala jsem to nerada. A jen pro tuto chvíli. Byla jsem pevně odhodlaná zjistit, co Albus plánuje.
Nakonec to ani nebylo tak těžké. Hagrid s jeho: "To sem neměl říkat," mi prozradil to, co jsem potřebovala vědět.
Celý den jsem tedy strávila v Kvikálkově a pozorovala Petunii a její rodinu. Nelíbilo se mi příliš, co jsem viděla, stále jsem nesouhlasila s Albusem, že pro Harryho bude nejlepší, když bude vyrůstat u nich. A už vůbec se mi nelíbilo, že chce nechat Harryho u nich jen tak na prahu, s pouhým dopisem na vysvětlenou.
Ale… Vernon Dursley sice působil opravdu nemožně a malý Dudley se choval neskutečně rozmazleně. Jenže se zdálo se, že s ním má Petunie nekonečnou trpělivost a Vernonovi byla zjevně oddaná. A Harry je přece tak sladké, chytré a milé dítě. Nikdo mu neodolá. A je to syn její sestry, co na tom, že se nepohodly. Krev je důležitá, nejenom kvůli krevním ochranám, o kterých mluvil Albus. Určitě ho bude mít ráda, věřila jsem.

Přesto jsem se trápila. Celý kouzelnický svět se radoval, ale ve mně něco umřelo. Naplnilo se to zatracené proroctví? Možná. Snad. Ale život Jamese a Lily se mi zdál za to vítězství až příliš velkou daní.

-------------------------------
Poznámka:

V první části kapitoly jsem použila pár replik z kánonu, ale protože scénu vidíme očima Minervy a ne Brumbála, je to pohled trochu jiný.

Vím, že tentokrát se od kánonu ve třetí části kapitoly mírně odchyluji,
ale když ono je to tam opravdu nelogické. Podle JKR Hagrid přivezl Harryho rovnou z Godrikova Dolu, ale o smrti Potterových museli vědět od uplynulé noci (už od rána kouzelnický svět oslavoval). To tam Harryho nechali celý den ležet? Nebo Hagridovi trvalo 24 hodin, než ho do Kvikálkova dopravil? To ho nikdo neošetřil?
Pořád ještě zůstávají některé ne zcela logické věci, ale dělala jsem, co jsem mohla.

zpět oOo dále
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Kitti Kitti | 10. dubna 2016 v 11:14 | Reagovat

Ach jo, tak už se nám blíží Minerva lvice, že? A Severus na úplném dně, Katty skvěle napsané, moc se ti to povedlo. Jsi výborná. Předpokládám, že kočičí pasáže si velmi užíváš, že? našlapování tlapek, špicování oušek...

2 Joina Joina | Web | 10. dubna 2016 v 11:44 | Reagovat

Téda, to je, ale moc pěkné psaní. A čtení :) Nějak nevím o čem se tu jedná, ale díl  je pěkný.

3 Arenga Arenga | 10. dubna 2016 v 13:55 | Reagovat

Tak to čekání a těšení se se vyplatilo, moc pěkná kapitola!
akorát se teda moc obávám, že to s tím Minerviným těhotenstvím dobře nedopadne :-(((

4 JJ JJ | 10. dubna 2016 v 19:52 | Reagovat

Text, jak je napsaný, dává dobrý smysl. Smutné, ale pěkně sepsané.

5 KattyV KattyV | 10. dubna 2016 v 21:07 | Reagovat

[1]: Ach jo. Minerva lvice se ještě tak docela neblíží. Ještě to bude mít, holka moje, těžký.
Ale kočičí kousky si opravdu užívám. Zvlášť s kocourem a kočkou, co napovídaj.

6 KattyV KattyV | 10. dubna 2016 v 21:10 | Reagovat

[2]: Joino, opravdu nevíš? Hm, tak to jsem to asi nenapsala úplně jasně. Anebo možná není Harry Potter tvé oblíbené čtení.
Ale pak tím spíše potěší, že i tak se ti kapitola líbila.

7 KattyV KattyV | 10. dubna 2016 v 21:11 | Reagovat

[3]: Ach, Arengo, co na to říct. Vždyť víš, že se držím kánonu, jak jen to je možné. Takže...

8 KattyV KattyV | 10. dubna 2016 v 21:12 | Reagovat

[4]: Díky JJ. Jsem ráda, že se ti to líbilo. Tím spíš když vím, že HP není zrovna tvůj šálek kávy.

9 Arenga Arenga | 10. dubna 2016 v 21:18 | Reagovat

[6]: no právě :-(

a líbilo se mi, jak jsi to rozklíčovala s tím Hagridem, to je fakt, že je to blbost, aby ho vezl z Godrikova Dolu rovnou do Kvikálkova

10 Arenga Arenga | 10. dubna 2016 v 21:21 | Reagovat

[7]:, [9]: ta reakce no právě patřila sem

11 KattyV KattyV | 10. dubna 2016 v 22:35 | Reagovat

[10]: Já to pochopila.
Problém s Hagridem - no jo, to jsem nakonec za pomoci obsáhlých debat zvládla. Ale stejně tam některá slabá místa zůstala. Třeba to, proč se zhroutilo fidelio. K tomu by mělo dojít pouze po smrti jeho strážce, což se nestalo. Ale vážně jsem to už nedokázala vymyslet líp. Někdo musel vidět, jak Voldemort zaútočil na Harryho, protože jak jinak by věděli, že je Voldemort mrtvý. Kdo jiný než Severus? Ale ten neznal tajemství fidelia. (Mohl ho znát od Lily, která se s ním mohla smířit, ale do toho se mi nechtělo, nějak mi to nepřipadá pravděpodobné.)
Ale dá-li Merlin a témata DMD, napíšu, proč a jak zradil Petříček. To se do samotné Minervy nehodí, protože ona to neví.

12 Arenga Arenga | 14. dubna 2016 v 13:15 | Reagovat

[11]: mne ještě s tím Hagridem napadlo - že to mohlo být taky tak, že se Harryho bezprostředně po tom útoku ujala nějaká kouzelnická rodina v Godrikově Dole, kde jak jsem pochopila, žilo kouzelníků víc, a teprve od nich ho pak na Brumbálův příkaz převezl Hagrid - ale to tvoje vysvětlení je asi lepší a má i logiku v tom, že by určitě Harryho chtěli prohlédnout, jestli mu nic není

13 KattyV KattyV | 18. dubna 2016 v 23:09 | Reagovat

[12]: Vidíš, to mě nenapadlo. To určitou logiku má, ale stejně si myslím, že by ho chtěli prohlídnout.
Omlouvám se za opožděnou odpověď, ale vždyť víš, DMD. :-D

14 jenka jenka | E-mail | 25. dubna 2016 v 1:13 | Reagovat

Tak a je to tady - pochopila jsem správně, že tohle byl poslední díl třetí části? Bude se mi trochu stýskat, ale věřím, že to nějak přežiju... Je to smutná kapitola, včetně závěru - tolik naděje a my víme, že se nevyplní.
Děkuji a těším se na další díly!

15 KattyV KattyV | 25. dubna 2016 v 6:41 | Reagovat

[14]: Ne, Jenko, ještě není poslední. Ještě nás čeká jedna kapitola, která tuto knihu uzavře. Myslela jsem, že bude dřív, ale Duben měsíc drabble, kterého se s Regi i s většinou hostů našeho Šuplete účastníme, mě poněkud bere potřebnou energii. Prosím, vydrž. Doufám, že do téhle neděle už to opravdu zvládnu.

16 jenka jenka | 25. dubna 2016 v 20:56 | Reagovat

[15]: Óóó! Dobré zprávy :-) Děkuji za informaci. Takže se budu těšit ještě na tu jednu celkem brzy, ale i kdyby brzy nebyla, budu trpělivá - na tyhle písmenka se vyplatí počkat.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
*************************************************************************************

KattyV a Regi prohlašují:
Na našich stránkách často najdete fanfiction příběhy ze světa Harry Pottera.
Všechna práva na postavy, které jsme si nevymyslely samy, jsou vyhrazena J. K. Rowlingové,
které tímto děkujeme za to, že nám dala svět, ve kterém si můžeme hrát.


14.1.2014