ABYSTE U NÁS NEBLOUDILI A JEDNODUŠE NAŠLI JAKOUKOLI POVÍDKU NEBO ČLÁNEK, JE TU PRO VÁS




A CO NOVÉHO VÁM ŠÍLENÉ ŠUPLE NABÍDNE PRÁVĚ TENTO TÝDEN?

PONDĚLÍ: Útočiště (fanfiction příběh na pokračování) od Danae
ÚTERÝ: Věda ve sto slovech od JJ
STŘEDA: Hotel u devíti koček od Tory
ČTVRTEK: Malfoyovské střípky od Martian
NEDĚLE: Severus a Megan od Katty

Vše je bohatě ilustrováno kolážemi KattyV

*************************************************************************************

V Šupleti se blýská!

28. května 2016 v 0:01 | KattyV, Regi a další... |  POTKALY JSME TOHLE DRABBLE, POTKALY JSME POVÍDKU...


Sláva, sláva, konečně známe výsledky šesté Bleskovky, kterou vypsali Triumviráti!
Téma: Prach, spad, spáleniště, maximální délka soutěžní povídky 500 slov.

Žádná z majitelek Šíleného šuplete, ani nikdo z utěšeně rostoucího kruhu přátel sice nedosáhl na úplně nejvyšší stupínek, ale všichni jsme se umístili v první polovině širokého startovního pole třiadvaceti soutěžících. Na konkrétní výsledky se podívejte zde.
Jak jsme si s tím zapeklitým tématem poradili? Jako obvykle velmi různě. Téma vybízelo spíše k depresivnímu pojetí, ale jak uvidíte, výjimky se najdou.
Povídky jsme seřadily podle jmen autorů v abecedním pořádku.


*************************************
ARENGA

Hiria Lahiana

Hiria Lahiana… Šedovlasý muž v dlouhém, temně rudém plášti si pomyslel, jak je to jméno nyní trefné, i když původně mělo úplně jiný význam. Město, které před sebou viděl, bylo opravdu černé a pranic se nepodobalo onomu kvetoucímu středisku obchodu a vzdělanosti, kterým projížděl před pouhými pár měsíci. Teď před ním bylo jen spáleniště, obklopoval jej štiplavý pach a drobný prach. A nejen to. Pohlédl na svoji ruku pokrytou běloučkým popílkem. Nikdo mu nemusel vysvětlovat, co tenhle spad způsobilo.
"Myslíš, že to byli ti… cizí?" ozval se za ním dívčí hlas. "I tady?!"
Tušil, že dcera za ním půjde i přes jeho výslovný zákaz. "Ti, co se přebrodili přes moře?" odpověděl otázkou, aniž se na ni otočil. "Nesmysl. Neovládají umění kerantum. Už jsme o tom přece mluvili."
"Ale…" pokusila se protestovat.
"Byli to Rifasané," zadržel ji. "Naši vlastní lidé! Tohle způsobil šedý oheň moci: Sebetharildei." Poslední slovo zašeptal skoro bezhlesně, jako by se ho sám bál.
Poplašeně na něj pohlédla. "Ale ani ty přece…"
"Ani já ho vyvolat neumím. Nikdy jsem to umět nechtěl. To, co se děje…" Těžce vzdychl. "Sežereme se navzájem dřív, než ti cizinci vůbec stačí přijít až sem. Mistři kerantum by měli být jednotní. A místo toho? Jdou si po krku jako vzteklí psi. Hiria Lahiana stála v cestě něčím zájmům, možná se tu skrýval někdo, kdo byl někomu solí v očích, není vyloučeno, že to prostě měla být jenom demonstrace moci… Kdo ví. Už na tom vlastně nezáleží."
"Ale císař tohle přece zakázal!" namítla popuzeně. "Musíš jít ke dvoru a musíš mu to všechno říct. Všechno, co jsme cestou viděli. Tebe vyslechne! Tobě uvěří!"
Unaveně zavřel oči. Kéž by to mělo smysl! "Císař?" řekl nahlas a samotného jej překvapilo, jak hořce to znělo. "Ten je už jen loutkou. A nikdo neví, kdo ji zrovna teď vodí."
"Co chceš tedy dělat?"
To, co by chtěl, se zdaleka neslučovalo s tím, co mohl a musel udělat… "Musíme odejít," vyslovil nahlas to, o čem už dlouho přemýšlel. "Na západní pobřeží. A nebude-li to stačit, tak ještě dál. Když může přejít přes moře někdo, kdo ani neovládá kerantum, tím spíš můžeme my. Musíme, pokud máme zachránit aspoň něco z toho, čím jsme. Aspoň něco z toho, čím býval Rifas," dodal docela tiše. Dlouho se tomu bránil, ovšem spáleniště, které spatřil na místě Hiria Lahiana, jej přesvědčilo, že nemohou déle čekat. Byl si jistý, že dělá správné rozhodnutí. Přesto cítil tak hluboký smutek, až se málem rozplakal.

Protože svět, který znal, už nikdy nebude stejný. Rifas umíral. A on sám nedokázal udělat vůbec nic, aby to změnil.



*************************************
KATTYV

Hranice mezi nebem a zemí

Krajina byla poznamenaná sérií bitev, které se přes ni přehnaly. Spálená země, pomyslel si. Koho by napadlo, že je tohle na konci dvacátého století možné. Po dvou světových válkách to vypadalo, že se lidstvo konečně poučilo, že už nikdy nedojde k žádné válce, přinejmenším v Evropě ne.
Jaký omyl. Ukázalo se, že v některých případech jen socialismus držel pohromadě to, co k sobě nepatřilo. V okamžiku jeho pádu vzplanuly vášně a národy, držené pohromadě silou, se zatoužily oddělit. Kéž by k tomu došlo mírovou cestou. Ale ne. Původní vynucená blízkost vzbudila prudkou nenávist. Stačilo, aby se do čela státu postavil ten, kdo ji dokázal dovedně rozdmýchat. Kdo umně zahrál na strunu náboženských rozdílů, na strunu ukřivděnosti a touhy po vlastní velikosti.
Tři roky trvalo to, čemu se říkává občanská válka. Tři roky bitev i bojůvek po obou stranách hranice, která dříve skutečnou hranicí nebyla. Sám se jich zúčastnil. Nerad, ale vyhnout se tomu nedalo. A celou dobu se třásl, že se boje přiblíží k vesnici, kde žila Marina. Dívka, se kterou se znal ze školy, dívka, se kterou si plánoval život.
Ještě teď si pamatoval na její snědou krásu a pihy, které jí naskákaly na nose během dovolené na Hvaru, na kterou jeli krátce před válkou. Vzpomínal na její rozevlátou veselost, na dychtivou radost ze života, na závratnou chuť milování.
Nevěděl, zda její láska přetrvala. Ne do okamžiku, kdy válka skončila. Do okamžiku, kdy přišel ten dopis.

Drahý Nikolo,
nevím, zda ještě toužíš dodržet sliby, které jsme si vyměnili, ale chtěla bych, abys věděl, že já ano. Pokud mě i Ty pořád miluješ, tak Tě prosím, dostaň mě odtud! Rodiče během téhle nesmyslné a prokleté války zemřeli a má země se stala vězením. Vězením, ze kterého se nedá tak snadno uniknout.
Nikolko, dostaň mě k sobě.
Tvá Marina

Usmál se nad tím, kolik práce si dala psát v jeho rodném jazyce. Jako by na tom záleželo. Bylo mu to jedno. Miloval ji, a i kdyby mluvila tatarsky, chtěl s ní žít. Podařilo se mu sehnat schopného převaděče, a proto teď ležel tady. Pár set metrů od ostře střežené hranice, v díře vzniklé po vybuchlém granátu, kolem pach popela mísící se s vůní čerstvé jarní trávy, která nezdolně pokrývala spálenou zem.
Život zvítězí nad smrtí, uvěřil.
Na chvíli. Jen do okamžiku, kdy zaslechl střelbu ze samopalu. Do chvíle, kdy uviděl křehkou postavu štíhlé dívky, klesající v prostoru mezi dvěma pruhy ostnatých drátů.
Odvrátil pohled od pohraničníků, kteří odnášeli bezvládné tělo. Žije, určitě žije, chtěl věřit. Ale nevěděl. Věděl jen to, že to znamená konec. I pokud Marina přežila, podle toho, co slyšel, ji čeká nekonečně dlouhé vězení.
Zasraný převaděč, pomyslel si zoufale. Zasraný politici. Kdyby byli schopní se rozumně domluvit, nemuselo k ničemu z toho dojít a on s Marinou by byli spolu. Zasraný Klaus a Mečiar. Proč jen nedokázali Československo rozdělit pokojně?

Otočil se na záda a pohlédl na letící oblaka. Vysoko nad ním švitořil skřivan.



*************************************
MARTIAN

Srpnové odpoledne

To léto bylo nezvykle suché. Tak suché, že většina studní ve městě už dávno vyschla.
Menší muž středního věku s ustupujícími vlasy a počínajícím bříškem tam, kde se podle názorů jeho ženy měly rýsovat pevné svaly, rozmrzele vykoukl z okna.
"Zatracená práce," zívl s pohledem upřeným na několik bělavých obláčků, líně se převalujících nad vrcholem nedalekého kopce. Cípem šátku si otřel zpocené čelo. Vedro jako v peci! A to teprve svítá. Polední úpal bude k nevydržení. A do toho ještě ta pitomá slavnost, při které víno teče proudem a stoly se prohýbají pod plnými mísami. Ale jenom pro někoho. On aby se místo oslav plahočil pro vodu bůhví kam.
Rychle zhltnul trochu kaše z praženého ječmene, přikousl bochánek sýra s pórkem a s tichým brbláním došel pod přístřešek, sloužící jako improvizovaná stáj.
"Tak pojď, holka." Přehodil statné mule přes hřbet odrbaný postroj.
Kdykoli jindy se stoickým klidem vyčkávala, dokud nezapne všechny přezky, jenže dneska jako by jí cosi přeletělo přes nos. Než stačil narovnat a dotáhnout podbřišník, kopla po něm zadníma nohama s takovou silou, že málem zasáhla jisté životně důležité partie, a jankovitě se pokusila vyběhnout na ulici. Hajtra jedna vrtošivá!

O pár ulic dál, v honosné vilové čtvrti, se zatím jistá ctihodná matrona po velmi příjemně probdělé noci chystala odebrat na lůžko. Když však nenašla koupel připravenou tak, jak očekávala, ztropila hysterický výstup, na jehož konci do sebe téměř barbarským způsobem obrátila několik pohárků neředěného vína. Pak se i v šatech svalila na lehátko a k úlevě vyděšených služek okamžitě usnula.

Ještě o kousek dál se na kamennou zeď, ohraničující zahradu jiné vily, pružným skokem vyhoupl mladík, jehož sporé oblečení vypovídalo o chvatu, s nímž byl nucen návštěvu ukončit. Přesto se na hřebeni zdi na okamžik otočil a do oken, dosud utopených ve stínu, poslal vzdušný polibek.

V dalším domku na okraji téhož města mladá matka tiskla k poodhalenému prsu hladové dítě, tiše mu broukala ukolébavku a ve vzpomínkách rozmlouvala s jeho otcem, sloužícím kdesi daleko, velmi daleko, své zemi. V mysli jí znovu ožívala slova jeho posledního listu: Má milovaná, navždy nejdražší…

Úplně jiné problémy řešil stárnoucí úředník, ubytovaný na hlavní třídě. Celou noc ho sužovala dna, která mu už kolik dní vynalézavě vrtala v kloubech. Aby si aspoň trochu ulevil, vynadal všem podřízeným do neschopných oslů, kteří bez jeho dohledu nedokážou zajistit vůbec nic - aby byl na letošní Vulkanálie obstarán dostatek živých ryb pro zápalné oběti; aby písek v cirku byl rovnoměrně uhrabán a všechny ulice řádně vyzdobeny…
Se stejnou vervou se rozčiloval ještě v poledne, kdy mráček nad nejbližším kopcem ošklivě zešedl a země pod jeho nohama se několikrát se zlověstným duněním otřásla.
A potom už bylo na všechno pozdě.

Psal se čtyřiadvacátý srpen roku 79, když rozžhavený prach spolu se spadem sopečného popela během několika hodin proměnil vzkvétající město Pompeje ve zčernalé spáleniště, pod jehož žhavým příkrovem zůstaly pohřbeny veškeré radosti i starosti jeho obyvatel - ty velké a závažné, stejně jako ty nicotné, nestojící pozdějším historikům ani za jedinou zmínku…



*************************************
REGI

Omlouvám se, mou povídku zde už nenajdete. Rozhodla jsem se ji trošku přepracovat a vyslat za hranice Šíleného šuplete - do soutěžního světa.



*************************************
TORA

Jen Fénix vstane z popela

Zarputile šlape rozbahněnou cestou do kopce.
"Slyšíš? Kam až chceš jít?"
Ví, že partner měl zcela jinou představu sobotního odpoledne, ale nakonec ho uprosila. Nakonec, slibem nezarmoutíš.
Má svoje důvody, proč zrovna dnes a zrovna sem, chce konečně uzavřít kus života. Už je načase. Ale sama by na to neměla sílu. Potřebuje přítelovu pevnou ruku, o kterou se bude moci opřít ve chvíli, kdy bude potřeba. Byl první, kdo prolomil její ulitu, kdo se dokázal vetřít do její samoty podobné klauzuře, do které se sama uzavřela na dlouhých dvacet let.
"Nechceš se už vrátit?"
Šlape dál.
Vítr studí, březnový den je šedý, kalný a chladný. Tak nepodobný tomu před dvaceti lety, kdy šla po stejné cestě, jen s jiným mužem. V duchu se usmála. Co mužem, spíš chlapcem. Svou první láskou, s tím, s kým chtěla prožít život, koho milovala tak, jak od té doby už nikdy nikoho. Koho ztratila tak hloupě a na koho tak dlouho čekala.
Tehdy byl březen teplý, les voněl jarem, příslibem léta a oni se smáli a do kopce k jeho chatě téměř vyletěli.
Dnes do stejné stráně stoupá pomalu a její doprovod už vyjmenoval tisíc důvodů, proč by se měli vrátit. Neposlouchá. Brzy už tam bude. Les je už dávno jiný, ale velký bílý balvan na počátku stoupání ji ujistil, že je na správné cestě.
Na okrouhlé pasece zůstane překvapeně stát. Tady přece stávala chata, ten velký dub poznává. Udělá pár kroků a po páteři jí přeběhnou mrazivé prsty.
"Sem jsi mířila? Co tu hledáš?" ozve se za ní.
"Nic," odvětí, zrak upřený doprostřed paseky, kde v náletu stromů zarůstají rozvaliny domu. "Kdysi jsem tu už byla." Nedokáže se přimět k tomu, aby řekla pravdu. Aby promluvila o tom víkendu, kdy svět byl zářivý a ona šťastná. Aby si přiznala, že si jen z fanfarónství a pocitu bezbřehé moci ten svět rozbila. Aby se znovu vrátila k té nafrněné, uražené holce, která se kvůli maličkosti do krve urazila.
Opět se uviděla, jak utíká dolů s pocitem křivdy a hořkosti a čeká, že ji zavolá zpátky. Jenže i on byl mladý a horkokrevný. Nezavolal. Nepřišel, nenapsal, nezavolal. Už nikdy. Stáhla se do sebe, zatrpkla.
Po letech zkusila hledat. Facebook, Spolužáci, tisíc variant vypsání jména i přezdívky. Jako by se do země propadl, na síti prostě nebyl. A proto teď, po dvaceti letech, stojí na kraji paseky a kouká na místo, kde prožila nejkrásnější dny svého života.
"Hele, co jsem objevil," slyší najednou svého průvodce.
Na zarostlém kameni je prostá deska: Na památku Kamila Bendy, člena MS Příbojovice. Tragicky zde zahynul 17. 3. 1996. Čest jeho památce!
"MS je myslivecký sdružení. Zas ňákej blb, co se nechal odbouchnout na čekaný. Dobře mu tak," mudruje její společník, ale ona jen nepřítomně zírá na datum na desce.
Datum víkendu, co odtud utekla.
Zadívá se na paseku, tělem prokmitne děs a na moment spatří ohnivý výjev, ve kterém se hroutí krov chaty.
Otáčí se a utíká pryč, od minulosti i současnosti.

Co čekala? Z tohoto popela žádný Fénix nevzlétne.



*************************************
ZBYNĚK

Požár v Baranaviči

"Co to je?" podivila se Nataša, naše průvodkyně.
"Asi nějaký pyl." Marek pohlédl přes koruny stromů do jasného modrého nebe.
"To jsem tady v životě neviděla."
Tady znamenalo v Baranavické rezervaci v Bělorusku.
Déšť zlatavého prachu se na denním světle krásně třpytil - snítka slunečního svitu zvolna klesající k zemi.
"A nemůže to být nějaký chemický postřik?"
Nataša sice zavrtěla hlavou, ale i tak jsme se pro jistotu uklidili z dosahu podivného spadu. Zlaté třpytky pomalu dotancovávaly mezi keře, listy, kmeny stromů. Pořídili jsme pár fotek, a když už se zdálo, že se nebe zcela zbavilo podivného deště, rozhodli jsme se pokračovat. Nataša neudělala ještě ani krok, když před námi vypukl obludný požár. Vysoké bílé plameny povstaly ze země, jako by je vyplivlo samotné peklo. Šlehaly nahoru, požíraly stromy, polykaly keře, nedaly zvěři žádnou šanci k úniku. Prchali jsme, v patách kouř a praskání spalovaného dřeva. Dodávku jsme naštěstí zaparkovali nedaleko. Rychle nastartovat a už jsme ujížděli z lesa ven, směr Ivaceviči.
Police nás sebrala hned další den. V místnosti bez oken s jedním stolem, dvěma židlemi a bytelnou lampou jsem se seznámil s Igorem. Pohrával si s mým pasem a po běžných otázkách přešel hned k požáru na Baranavické rovině. Vše jsem mu vyprávěl asi desetkrát. Nakonec ke mně otočil monitor.
"Vysvětlete mi toto," řekl bělorusky.
Chvilku jsem nechápavě hleděl na černý nápis na zeleném pozadí. "Nevím, proč vám někdo poslal takový obrázek, ale asi vás má rád." Prostoduchá odpověď, uznávám.
Bouchl pěstí do stolu, až jsem leknutím nadskočil. "Dost legrácek! Proč jste vypálili v přírodní rezervaci tato slova?! Co to hrajete za hloupou hru! Běloruský lid už má dost západních provokací!"
Až teď jsem vše plně pochopil. To nebylo zelené pozadí, ale les a ta černá písmena …
"Tohle vzniklo tím požárem? Někdo vypálil v lese tak velký nápis?" podivil jsem se a znova si vše prohlédl. "We love you, citizens of planet Yox."
Nevysvětlil jsem mu vůbec nic… Pobyt v běloruské věznici mě tu noc neminul.

První telepatická depeše výsadku na mateřskou loď:
"Obyvatelé třetí planety od hvězdy jsou nezvykle chladní. Náš vzkaz nemohli přehlédnout, a přesto se chovají netečně. Vzhledem k tomu, jakou práci nám dalo rozšifrovat jejich sdělovací způsoby, doporučuji komunikaci zopakovat ještě větším nápisem."



***************************************
A jako bonus - to, co Tora Triumvirátu neposlala.

TORA

Nejen Fénix vstane z popela

Prý bych se měla stydět, povídala domácí. Prý ať jdu a zpytuju svědomí. Zalezla jsem do pelíšku a snažím se tedy stydět. Jen to svědomí se k ničemu nemá…
"Co zas," ozve se najednou. "Proč by ses měla stydět? Jednou jsi kočka, tak ses jako kočka chovala, ne? Přece se nebudeš přemáhat a snažit se jít proti své přirozenosti?"
Má pravdu, to mé svědomí! Nic špatného jsem neudělala! Kdo se šel koukat na cizí kočky? Domácí. A kdo byl tím pádem skoro celý den pryč? Domácí. A kdo se pak nemůže divit, že se jedna malá černobílá kočička nudila? Správně, domácí.
Neměli nechávat otevřené okno. To je pro kočky výzva, zvlášť když vede přímo do zahrady. Přesně tam, kde včera večer seděli s návštěvou u třepotajících se plamínků, od kterých to moc vonělo. Tak co se diví, že já, jako správná kočka (zvědavost zabila kočku, znáte?) jsem se tam šla hned, jak za nimi zapadly dveře, podívat?
Abych pravdu řekla, nic moc jsem nenašla. Kruh špinavých kamenů, vonících dřevem a masem. Hledala jsem zdroj té vůně, ale našla jsem jen šedočerné zbytky čehosi divného. Hrábla jsem tam packou, pak druhou, vůně se rozlila kolem dokola, ale k jídlu jsem nenašla vůbec nic. Ještě chvíli jsem se v tom přehrabovala, ale najednou jsem zjistila, že moje tlapky už nejsou bílé! Co to je, toto? Zkusila jsem si je očistit, ale fuj! Skřípe to mezi zuby a Velká kočko, vždyť já už mám černý i můj růžový nosánek, no katastrofa, kdo to kdy viděl, špinavou kočku?
Vzala jsem to rovnou domů, trochu jsem se oklepala z nejhoršího a pak nastala dlouhá fáze umývání. To je dřina, tohleto, si tu někdy zkuste, drhnout z pacek ten mastnej černej hnus!
Ještě jsem nebyla ani zdaleka hotová, když vrzly dveře. Domácí se vraceli, zabraní do hovoru o mainských, perských, siamských a kde jakých kočkách, které na výstavě viděli.
"Co - to - je?" zaslechla jsem najednou.
Zuřivě jsem se snažila vydrhnout si tlapky a tiše doufala, že mě třeba hned tak nenajdou. Zradila mě cestička černých otisků.
"Já se z tý kočky zblázním, prohrabala ohniště a pak nevěděla, kudy všudy by se doma prošla, no vidíš to? Pane bože, ona vlezla i do peřin! Já ji přetrhnu jak hada! Kde seš? Jen se ukaž!"
A pak mě uviděla.
Neroztrhala mě na malé kousky ani nezadupala do prachu, jak slibovala. V obrovském záchvatu smíchu se zlomila v pase, a mezi nádechy ze sebe vyrážela: "Ty vypadáš! Chachacha, já nemůžu, ty máš fleky i za ušima, no jasně, sis je myla packama, co máš zapráskaný nejvíc, no, ty jsi fakt tele telecí, já z tebe nebudu…"
Pak se rozhlédla a smích ji zas rychle přešel.
Umyla zem, vydrhla koberec, převlékla postel.
A na závěr, a to jim nezapomenu, vydrbali mě. Nic nepomohly zuby a drápy, prostě mě vymáchali jak velký prádlo, pak vytřeli ručníkem a nakonec jsem dostala tu hraběcí radu, že se mám jít stydět.
To byl teda zas den, to vám povím.

Tak akorát pro kočku.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Regi Regi | E-mail | 28. května 2016 v 6:48 | Reagovat

Arengo, z celé povídky na mne padá deprese. Zejména z té úplně poslední věty. Kolik je i v naší realitě takových věcí, které nedokážeme změnit, i když bychom moc chtěli.

Katty, moc se mi líbí, jak jsi nás celou dobu nechala, ať si myslíme, že se jedná o konflikt v bývalé Jugoslávii. To, že jsme mohli při rozdělení Československa dopadnout podobně, je fakt mrazivé.

Martian, nedávno jsem viděla v televizi dokument o Pompeích. Ty "sochy" - zkamenělé lidské osudy - byly hodně zvláštní, stejně jako tvoje povídka. Zažívala jsem podobné pocity.

Toro, tolik smutku a beznaděje... a nejhorší je, když si člověk uvědomí, že za spoustu toho blbého, co zažívá si z velké části může sám. Ještě že tady máme ten tvůj kočičí bonus. Představa černě orazítkovaného bytu je k nezaplacení :-D

Zbyňku, to je skvělý nápad a fakt překvapivá pointa. Díky za vtipnou povídku na tak depresivní téma. I když - ubozí mimozemšťani, vybrali si fakt blbou zemi. ;-)

2 Tora Tora | 28. května 2016 v 11:06 | Reagovat

Ráda jsem si všechny dílka přečetla znovu, i když některé jsem už znala. Znovu mě překvapilo, jak stejné téma uchopí každý úplně jinak.
Regi už tady své pocity vypsala, já se k nim přidávám. Arenga - smutek, vidím v tom paralelu k dnešku, doba se pořád mění a my jen občas zíráme, co se kolem děje. KattyV - už jsem jí psala, že mě její závěr překvapil, čekala jsem, že to bude o Jugoslávii. Na druhou stranu - jsem moc ráda, že u nás tehdy dopadlo vše, jak dopadlo. Nebyla jsem za rozdělení ráda, ale možná to nakonec opravdu prospělo všem. Martian - zkáza Pompejí... vůbec mě při čtení tématu nenapadla, a přitom je tak nabíledni. Poutavě popsané poslední okamžiky, ano, tak nějak to určitě bylo a svírá se mi z toho srdce - jak křehká je nit našeho žití zde! Regi - tam jsem čekala zničené dílo boha, a ejhle, on synek architekta :) No, tatínek se jistě zapotil, jestli měl odevzdat dílo v termínu. Zbyňkovo dílo jsem četla jedním dechem, cítila jsem, kam asi bude směřovat... moc dobře napsané.
A za sebe lituju, že jsem raděj neposlala kočky, protože by v té záplavě temných témat možná porotcům trochu prozářili čtení. Ale pozdě...
Díky, jsem ráda, že jsem si mohla aspoň část přečíst najednou, to mi u T3 chybí, že to nelze někde vidět vše...

3 KattyV KattyV | 29. května 2016 v 6:55 | Reagovat

Podobně jako Toru mě taky stále znovu a znovu překvapuje, jak různé příběhy vznikají z jednoho jednoduchého zadání. I když už by mě to mělo přestat překvapovat po uplynulém DMD a několika Bleskovkách, že?
Arengo tvůj příběh ve mně vzbuzuje zvědavost - co bylo předtím, co vedle toho a jak to bylo dál? Doufám, že se to časem dozvím. Ale já optimistka v něm nějakým způsobem vidím naději, sama nevím proč. Snad jen, že civilizace přicházejí a odcházejí, ale lidé zůstávají?
Martian - ty prosté střípky všedních osudů. Tak navenek nedůležité... a tak zásadní pro ty, jichž se týkají. Přetržené životy jsou vždycky tragédií, ale pravdou je, že právě tato jedna konkrétní tragédie nám dala povědomí o životě před staletími.
Regi - je legrační, jaký ve své povídce děláš dvojitý přemet. Čtenář si samolibě pomyslí - jasně, ona se tady tváří, že je to obyčejný kluk, ale já dobře vím, že je to syn boha, co vytvořil Svět. A pak přijde na to, že to JE obyčejný kluk. ;-)
Toro - tenhle kousek, ačkoli se tam oproti Arenze a Martian zase TOLIK nestalo, je pro mě nějakým způsobem nejmrazivější. Je pro mě asi nejosobnější, právě svou zdánlivou všedností. Tím, že jsem se do něj snadno dokázala vžít.
Tvůj kočičí bonus mně naopak přiměl k úsměvům i, ale i k představě, co bych provedla svým kočkám za stejné situace. (No dobře, Frodovi se povedlo něco podobného, když v prádelně, kde má záchod, převrhl kbelík s vodou, smíchal ho s písečkem a vzniklým blátíčkem mi označkoval celý dům. Taky jsem myslela, že ho přetrhnu, ale myla jsem mu jen tlapky.)
Zbyňku - nakonec ten tvůj střípek, který mě upřímně rozesmál. To je dobře, že nakonec, smích na závěr je opravdu úlevný. Chudáci mimozemšťani. Oni se můžou přetrhnout a takhle to dopadne. Jen se trochu děsím, co zapálí příště, aby si tupí lidi všimli. :-P

4 KattyV KattyV | 29. května 2016 v 7:03 | Reagovat

[1]: + [2]: Jsem ráda, že alespoň na lidi mé generace příběh funguje tak, jak jsem chtěla. Když jsem ho dávala číst svým mladým kolegům v práci, zírali na mě nechápavýma očima - Jaká Jugoslávie? Oni vůbec NEVÍ, že tam nějaký konflikt byl, a pokud vědí, tak ho nemají tak pod kůží, aby se jim vybavil

5 Arenga Arenga | 29. května 2016 v 22:15 | Reagovat

Předně děkuji moc za možnost uveřejnění :-)

Jsem ráda, že sjem si vaše bleskovky mohla takhle hezky po kupě přečíst, je fakt, že se to téma dalo pojmout docela různě.
Katty: já jsem si taky od začátku myslela, že jde o Jugoslávii, i ta jména to tak evokovala, takže mě koncové vyznení dost překvapilo.
Regi: jo, ten dvojitý přemet je dobrý . ze začátku si člověk říká, že to bude obyčejný kluk, pak si řekne: a hele, asi to nebude tak jednoduché, za tím bude něco světotvorného - a ono nakonec fakt ne
Martian: ty střípky jsou tak sugestivně vylíčené, opravdu to má atmosféru
Tora 1+2 :-) - líbilo se mi obojí, ale ty kočky po pravdě asi víc,tvoje kočičí příběhy jsou prostě kouzelné! :-)
Zbyněk: člověk čeká, co z toho bude... no, pobavila jsem se fakt moc. Příště větší nápis! :-D

6 Zbyněk Zbyněk | 1. června 2016 v 20:19 | Reagovat

Arenga – velmi pěkně napsané, myslím že by nebylo špatné napsat nějaké pokračování.
Katty – pěkné, ale smutné. Kdyby se to stalo mi, asi bych se zbláznil.
Martian – celou dobu jsem si říkal, kde a kdy to je a přiznám se, že jsem to odhalil až u úředníka. Výborný nápad.
Regi – velmi se mi to líbilo, do poslední chvíle jsem nečekal, že se jedná o model. Vyprázdněné akvárium mě pobavilo.
Tora – první spáleniště jsem četl jedním dechem, nechtěl bych být v její situaci… 20 let je děsivých. Druhé spáleniště je dost zábavné. Píšeš z kočičího pohledu velmi dobře.

Jinak moc děkuji za komentáře!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
*************************************************************************************

KattyV a Regi prohlašují:
Na našich stránkách často najdete fanfiction příběhy ze světa Harry Pottera.
Všechna práva na postavy, které jsme si nevymyslely samy, jsou vyhrazena J. K. Rowlingové,
které tímto děkujeme za to, že nám dala svět, ve kterém si můžeme hrát.


14.1.2014