ABYSTE U NÁS NEBLOUDILI A JEDNODUŠE NAŠLI JAKOUKOLI POVÍDKU NEBO ČLÁNEK, JE TU PRO VÁS




A CO NOVÉHO VÁM ŠÍLENÉ ŠUPLE NABÍDNE PRÁVĚ TENTO TÝDEN?

PONDĚLÍ: Útočiště (fanfiction příběh na pokračování) od Danae
ÚTERÝ: Věda ve sto slovech od JJ
STŘEDA: Hotel u devíti koček od Tory
ČTVRTEK: Malfoyovské střípky od Martian
NEDĚLE: Severus a Megan od Katty

Vše je bohatě ilustrováno kolážemi KattyV

*************************************************************************************

Smolný den Viléma Ponse

26. června 2016 v 0:01 | Tora |  Týden Zimního spánku

Tora a její malíř Pons. Co asi bude malovat?


Opatrně otvírám oko. Cítím se strašně nepohodlně, rád bych se obrátil, ale mám někde skřípnutou nohu. Pomalu zaostřuju, z mlhy se postupně vynořují barevné fleky. Bojím se otočit hlavu, dal si v ní sraz houf pidimužíků s ohromnýma cepama a mlátí tam prázdnou slámu jeden přes druhýho. Chci si sednout do polosedu, ale za živýho boha nemůžu vyprostit tu blbou nohu, zaháknutou do mřížované pelesti. Upadnu zpátky na záda, postel se se mnou zhoupne a žaludek provede veletoč. Zvracím z postele rovnou do palety, kterou mi nějakej pitomec nechal těsně u postele, probůh, vždyť já sem včera přišel malovat, tak proč teď ležím na posteli a žaludek mi jede jízdu králů? Potřebuju si dát panáka, srovnat hladinku, zapálit cigaretu, dojít na záchod - ne teda nutně v tomhle pořadí, ale hlavně si potřebuju srovnat, co se to tu vlastně dělo. Jenže si nedokážu sednout. Ležím a je mi blbě. Nutně to ale musím vyřešit, nebo to nedopadne dobře a k poblitý paletě přibyde ještě i prolitá postel. Trhám nohou, v hlavě mi při každém záškubu vybuchne bláznivá raketa, ta proklatá pelest se snad srazila. Konečně se otočím dobře, noha vyklouzne, v hlavě exploduje ohňostroj a žaludek provede poslední veletoč.

Po další půlhodině konečně zabere prášek, permoníci sklidí nářadí, organismus po malém frťánku spokojeně přede, ateliér je jakž takž uklizený a já se vyčerpaně posadím do křesla. Pomalu vyfukuji kouř a po očku zahlížím na stojan, postavený v koutě. Přes plátno je přehozena látka. Mám neodbytné tušení, že moje ranní trable jsou spojeny právě s tím, co je pod tím přehozem. Měl bych vstát, ten hadr strhnout a podívat se, co je pod ním, ale bojím se. Snažím se vzpomenout na včerejší večer, nicméně ta snaha nejde hluboko, rozum mi říká, ať otočím list, zapomenu, že je tu nějaký stojan a vůbec, ať z ateliéru vypadnu co nejdál. Na druhou stranu se mi do mysli vtírá pocit, že jsem zažil něco, co se vymyká mému běžnému postalkoholovému stavu.
Opřu se tedy hlavou o podhlavník křesla, přivírám oči a snažím se vzpomenout, co jsem to vlastně včera dělal.

Pokud si pamatuju, žádná pitka v plánu nebyla, Greta je v Itálii a já jsem nějak zlenivěl, samotnému se mi nikam nechce. Neměl jsem doma nic k jídlu… z nákupu jsem to pak vzal přes galerii, ale nikdo tam nebyl, jen vrátný, takže jsem se v podstatě hned vracel… pak jsem potkal ty studenty… No jasně, studenti! To s nima jsem skončil v té hospodě! Pulci. Prvoročáci, co ani barvy ještě pořádně namíchat neumí. Každý ohromný desky pod paždím a v nich ty svoje výtvory. Pcha. Ani perspektivu to nevidí, jak je mohli na tu akádu vzít, to prostě nepochopím. Vzpomínám si, jak jsem jednomu vysvětlovat, že purpurovou z těch základních barev, co má u sebe, opravdu nenamíchá, i kdyby se na hlavu postavil, a že mi může mávat tím papírem kolem hlavy třeba hodinu, že to, co tam vidím, není purpurová, ale tmavě červená, no jak proboha může barvoslepej chtít bejt malíř, to mi teda povězte, povídám těm ostatním. Smáli se všichni, ale dobře jsem viděl, jak se ten s těma zrzavýma vlasama nafrněl, ani smysl pro humor nemaj tyhle mladý, kam to ten svět spěje. Nakoupili jsme pak fůru lahví a já je v záchvatu rozmařilosti všechny pozval do aťasu, aby viděli, jak se vlastně ty barvy míchaj, že vedle základních barev existují taky barvy komplementární (na tu purpurovou, víme?), co s tou nešťastnou perspektivou a tak. Sami se k tomu ještě pořádně nedostali, škola sotva začala a prej zatím je nechávaj malovat jen uhlem. Šel i ten rezavec, z toho jsem moc radost neměl, pořád tak divně zahlížel a vůbec se tvářil tak všelijak, a ty jeho zuby…

Vzal jsem do ruky paletu - jo, tu, co jsem si pak ráno tak nehezky znectil - a ukazoval jim, jak se na ni nandají základní barvy - hezky podle spektra, vidíte, jednu vedle druhé - a pak teprve, když mám vybrané základní barvy, tak míchám, a hlavně nezapomínat na bělobu, ta tomu dává světlo a šmrnc - a ten rezatec pořád prudil. Prej a proč podle spektra, jeho strýc že si dává barvy podle citu. A proč bělobu a kdo mě to učil a proč maluju a po kom to mám a jestli byl někdo v naší rodině malíř a měl ještě spoustu dalších otázek. Vůbec nechápu, proč jsem sem tu bandu tahal, běžně to nedělám, ani proč jsem se s nima bavil, a hlavně vůbec netuším, jak se stalo, že jsme nakonec zůstali s tím zrzounem sami, vůbec jsem si nevšiml, že se ostatní postupně vytratili - i s mnohýma mýma láhvema, samosebou - a já najednou zjistil, že mám před sebou na blindrámu napnutý plátno a že maluju. Pamatuju si, že jsem měl málo rukou na to, abych mohl držet najednou paletu, štětec i flašku, tak mi ten zrzoun, co byl v té chvíli už můj nejlepší kamarád, dával pít jakousi kořalku ze své domoviny, a já maloval a maloval… a…

***

…a pak jsem byl v tom divném světle a v divném světě, v rukou ještě paletu a štětec, před sebou stojan, ale nohama jsem už nestál na dlažbě ateliéru, ale v trávě a vlasy mi profukoval teplý větřík. A ty barvy! Ta mléčně zelená v dálce, ta měkká modrá na obzoru… a vůně, kterou jsem znal z ateliéru, vůně akrylu, oleje, temper! Na obraze se mi obzor v dálce třpytil sněžnými čapkami horských obrů, já se cítil jak král a maloval tu dech beroucí krajinku tak nádherně, jak ještě v životě nikdy.

Jenže po chvíli jsem si uvědomil, že je něco jinak. Přistihl jsem se, jak zrovna domalovávám na obraz - tak, aby mi pozadí obrazu ladilo s Fibbonaciho spirálou (přesně jak mne to učil můj učitel na akádě) - navíc jeden horský štít. Do obrazu zapadl jak zadek na hrnec, pozadí získalo jiskru a šmrnc. Jenže když jsem zvedl hlavu a rozhlédl se po horizontu, štít na něm už byl taky, a to bych se do krve hádal, že před chvílí na obzoru nebyl ani náhodou. Nedalo mi to a na pravou stranu, na kraj, kde se horské štíty začínaly vzpínat, jsem domaloval les. Dobře jsem si předtím prohlédl krajinu, odměřil body a stoprocentně věděl, že tam žádný les ve skutečnosti není. Jenže… domaloval jsem, vzhlédl a zíral na les, který se táhl v dálce přesně tak, jak jsem jej namaloval na plátno.
Co je toto za podivnou zem? Namaloval jsem strom na louce, zvedl hlavu a strom už se v dálce pohyboval v mírném vánku, který mi ovíval čelo. Zkusil jsem na kraj obrazu domalovat dům a ejhle, než jsem zvedl hlavu, stál v dálce dům se žlutým průčelím a vesele svítil do kraje. Zpotil jsem se až na zádech, otočil se a zíral na zvláštní, plochou krajinu za sebou. Byla taková poloprázdná, jako by čekala na další zásah mým štětcem.
Vtom jsem je uviděl. Přicházeli z levé strany, vysocí, urostlí, zrzaví - a ušatí, chlupatí, navíc s obrovskými předními hlodáky. Zajíci - vyšší než já, oblečení v čemsi, co mi připomínalo renesanci. Nabouchané kalhoty, úzké vesty a v rukou - pardon, v packách - nesli zbraně. Tedy ne všichni, třeba jeden měl buben, na který bubnoval ponurý rytmus. Tak ty jsem ale určitě nemaloval já!

"To je on, můj králi," podlézavě ukazoval jeden z nich na mne. "Další, hledali jsme ho celé roky." Vychloubačně se vypjal. "Ale já ho objevil, pane, a dokázal ho dostat až sem! Máme ho a můžeme se pomstít! Jsme zas o krok blíž konci našeho utrpení!"
Nic jsem nechápal. Samotní ti obrzajíci mě vyděsili už jen tím, že promluvili, o obsahu jejich řeči ani nemluvě. Stál jsem tam jak přikovaný, v ruce štětec, z kterého ještě odkapávala žlutá barva, a připadal jsem si jak blázen. Odložil jsem paletu - při tom pohybu všichni zajíci odskočili dozadu a před toho s nejbarevnějším oblečením se postavili čtyři v tmavě modré uniformě se zlatými knoflíky. Hloupé bylo, že třímali jakési palné zbraně, zatímco já měl v ruce jen namočený štětec a v kapse jeden tupý perořízek.

"Prověř, zda je to správný člověk a pak mu přečti obžalobu," rozkázal menšímu, lehce kulhajícímu zajíci ten nejvíc našňořený. "Ať ví, zač bude trpět," ušklíbl se a vycenil ty své hnusné žluté přečuhující hlodáky. Usadil se v křesle, které mu úslužně nesli další tři, a postrčil nohou písaře kupředu. "Jen se ho neboj," zasmál se řezavě. "Máš přece svůj brk, v písku ostřený," rozesmál se na celé kolo a jeho nohsledi servilně s ním.
"Jme…jme…jme… jméno?" vykoktal nešťastný zajíc s funkcí písaře.
Zíral jsem na něj jak u vytržení.
"No no tak jak se jmejmenuješ? Jsi Bu…Bu…Buš?" začal se rozčilovat.
"Buš? Ne, nejsem Buš," slyšel jsem sám sebe, jak odpovídám.
"Dobře," začal se uklidňovat písař. "Tak jméno Wilhelm Busch ti nic neříká?" tázavě se na mně podíval. Zavrtěl jsem hlavou, v životě jsem ho neslyšel.
"A Simeon Chardin? Vlastně," nahlédl do papírů, "Jan Simeon Chardin?" znovu na mě pohlédl. "Nic?"
Znovu jsem zavrtěl hlavou, ale tohle jméno už mi v povědomí cosi říkalo, jen jsem nevěděl, co.
"Takhle se nikam nedostanem ani za rok, " zahřměl najednou zezadu hlas zaječího krále. "Jméno!"
"Vilém Pons," odpověděl jsem okamžitě, aniž bych vlastně chtěl.
Kulhající zajíc okamžitě popadl papíry a začal přejíždět tlapkou po sloupci jmen. Nechápal jsem, co to dělá, a snažil se nakouknout, jaká jména tam vlastně má, ale přečíst jsem to stejně nedokázal. Spousta jmen už ale byla rudě přeškrtnutá.
Packa se najednou zastavila a já ucítil, jak napětí zhoustlo.
"Joris Ponse!" zajásal písař a bodnul svým brkem směrem ke mně. "Joris Ponse, obzvlášť nechutný malíř! Nejenže se vyžíval v malování mrtvých zajíců, ale ještě na nich maloval hnusné mouchy! A bavil se tím, že si lidi mysleli, že jsou opravdové, ty mouchy!"
"Fůůůj," zahučeli ostatní zajíci a já ucítil, jak se nálada prudce změnila k bodu mrazu.
"Jsi si jistý?" vyskočil největší zajíc ze svého křesla. "Aby to nebylo jako minule, kdy jsme toho Moneta museli pustit, protože jsme na něj našli jen to zátiší s bažantama! Určitě to byl jeho předek, kdo maloval toho zajíce? Jsi si opravdu jistý?"
"Já… já…" vrátil se zas písař ke koktání. "Já jen vím, že na seznamu mám Jorise Ponse! A tenhle přiznal, že je Pons! Ponsům jsme se ještě nepomstili!" dokončil vítězoslavně.
"Ty jsi ho našel, Rezku," otočil se král na zajíce v zrzavé kamizole. " Jak jsi na něj přišel?"
Zajíc, oslovený jako Rezek, pokročil kupředu. Podíval jsem se na něj a v těch očích jsem uviděl něco, co mi připomnělo toho včerejšího ryšavého studenta.
"Kámo?" vydechl jsem.
"Pro tebe nejsem žádný kámoš!" zaječel zajíc vysokým hlasem. "Pro tebe vždycky Pan Rez, jasný?"

Byl jsem z toho všeho úplně zpitomělý. Kde to jsem, kam jsem se to, sakra, dostal? Kde můžou žít zajíci, vysocí skoro dva metry, takoví, kteří mluví, chodí oblíkaní, se zbraněma a bubnama? A navíc ke všemu si ještě dovolujou na lidi? Zajíci mají být malí, ubátí a vůbec, já se snad budu zpovídat zajícům??? No to snad ne!
"A dost," řekl jsem. "Co to má všechno znamenat? Kde to jsem? Co jste zač? To si ze mě děláte srandu nebo co? To se vás snad mám bát?"
Zajíci se rozesmáli.
"Bát by ses měl, človíčku, tentokrát jsi totiž ty v naší říši," odpověděl mi Rezek, tedy Pan Rez. "Jsi tu, protože budeš platit dluhy. Jsme ti, které jste v průběhu staletí zabili a nezužitkovali. Jsme ti, kteří nemohli naplnit své poslání, protože jsme nedošli smyslu své existence. Byli jsme zneužiti, někteří jako hračky, jiní jako předlohy pro neschopné malíře, kteří nás malovali tak dlouho, až museli naše zapáchající těla vyhodit na smetiště. A tak jsme uvízli v této krajině mezi existencí a neexistencí a zde trávíme své dlouhé nudné dny."
Vztekle dupl a mávl packou kolem sebe.
"Nemůžeme si pochutnat na křehké trávě, přestože je jí tu plno, nejsme živí. Necítíme teplé paprsky slunce, nevnímáme lehký vánek ani studící déšť. Navíc zde přebíráme podobu, kterou nám ti proklatí malíři ve vašem světě dali!"
"On někdo někde maloval zajíce, co vypadají jako lidi?" nezdržel jsem se údivu a otázka mi vyletěla z úst tak nějak samovolně.
"No samozřejmě, ty dutohlave," opáčil povýšeně Rez. "Proč myslíš, že tu jsme, v těch směšných šatech, uvědomující si, v jaké bídě jsme se octli? Za to může ta hloupá malba v Zaječím sále!"

Zaječí sál! Bučovice! No jistě, konečně jsem si vzpomněl, odkud se mi zdají ty groteskní figury zajíců tak povědomé. Kdysi jsem tam byl s přítelkyní a moc jsme se bavili u maleb, na nichž zajíci v podobných oblecích, co mají tito na sobě, oslavují vítězství nad psy. Na další výmalbě zaječí jízda útočí na lidskou pěchotu a také je tam konečná velká hostina, oslava jejich vítězství. Ježíšmarjá, no jo, zaječí vítězství nad lidmi!
"… a tak my zde na hranici mezi bytím a nebytím sníme o Velké noře, kde všichni zajíci jsou opět volní a svobodní, kde se živí sladkým jetelem a pijí chladnou vodu z průzračných studánek, kde cítí, jak slunce hřeje a teplý déšt zavlažuje krajinu, kde nejsou žádní predátoři a kde jsou ti, kteří se tam dostali, navěky šťastní."
Podíval jsem se po očku na všechny ty kolemstojící postavy, které visely Rezovi na rtech. No, na rtech se až tak říct nedá, spíš na zaječím pysku. Bylo až dojemné, jak jeho řeč ti ušáci prožívali.
"Zatím ty dlouhé šedivé dny tady trávíme ve vzpomínkách a živíme proto svou touhu po pomstě. Až všichni viníci zaplatí krví svých potomků, pak budeme volní a i my dojdeme klidu ve Velké noře," hřímal zrzek víc a víc. "Tak zní proroctví veliké Stříbrné zaječice!"
Vtom se jeho hlas zlomil.
" Bohužel jen jednou za pět let můžeme vstoupit my do vašeho světa, a máme jen krátký čas na to, najít tam ty, kteří mají odčinit vinu. Není to jednoduché, a nepovede se to pokaždé. Tentokrát jsme měli štěstí a ty teď zaplatíš za vinu svého prapraprapředka, toho malíře Jorise Ponse," vyslovil to jméno, jako by si odplivl.
"Ještě provedeme důkaz, ale určitě jsi z té rodiny," pokračoval Rez. "A až to dokážeme, budeme opět blíž…"

"Co jsi to provedl s naší krajinou?" zahřměl vtom zezadu hlas zaječího krále.
"Ty hory sem nepatří! Ani ten strom, natož ten dům! Sem patří jen věčné pastviny, louky a zaječí pelíšky! Tam vzadu za obzorem je Velká nora, kam jsme se měli odebrat, až se pomstíme všem těm, kteří nás uvrhli do tohoto prokletí. A teď," zalykal se hněvem, "teď máme na cestě ty hnusně vysoké hory!"
Ostatní zajíci, kteří až dosud zírali buď na mne, nebo na svého krále, se rázem otočili a zaječeli vzteky.
"Okamžitě ty hory znič," zamečel svým ječákem Rez. "Honem! Než plátno zaschne! Setři je, setři je!"
Vrhl se k plátnu, popadl kus hadříku, co jsem měl položený na tašce, a začal jím po plátně šmrdlat sem a tam.
Smůla, hošánku. Mé barvy jsou rychleschnoucí, maluji rychle a olejové barvy mě vždycky rozčilovaly. Jsem rychlomalíř, co jednou namaluju, už neopravuju. Kdyby ses nevykecával, tak jsi to možná stihl. Ale takhle bohužel, hory zůstanou…
"Jak jsi jen mohl," skřípěl Rez zuby. "Neměl jsem tě tu nechávat samotného ani vteřinu!"
Popadl plátno a chtěl ho roztrhnout vejpůl. Jak jej ale nahoře natrhnul, celý svět se s námi pohnul a ovzduším se prohnal mohutný závan větru.
"Nech toho, hlupáku," sebral mu z rukou plátno písař. "Což nevíš, jak moc jsou malíři spjati s naším světem? Když obraz zničíš, kdoví, co se stane! Co když upadneme do naprosté nicoty navěky?"

Všichni jsme strnule zírali na obzor. Na krásné nebetyčné hory, které jsem tam zřejmě vytvořil já a nevědomky tím pravděpodobně zatarasil zajícům cestu do jejich ráje či kam. I zdálky bylo vidět, jak jim teď po úbočích sjíždí laviny a zvedají sněžná mračna.
"Kdo ho sem pustil s paletou, štětcem a plátnem?" zahřímal zaječí král.
"Rez! Kde jsi! To ty za to můžeš!"
Jeden z olivrejovaných strážných ke mně přiskočil a vypáčil mi z ruky ještě mokrý štětec. Měl teplou, měkkou tlapku, ale drápky na jejím konci se mi nešetrně zanořily do ruky. Štětec nesl s výrazem nejvyššího odporu, a jak jen mohl, odhodil jej k hromadě mých malířských věcí.
Mezitím zaječí král bušil do Reze, ten kvičel svým vysokým hlasem na celé kolo a ostatní zajíci buď se zájmem sledovali tuto scénku (docela to vypadalo, že to mému nočnímu společníkovi upřímně přejí) nebo vzrušeně ukazovali na obzor a rozčileně debatovali. Zavětřil jsem možnost ústupu a pomalu od nich začal couvat pryč.
Neušel jsem ale ani pár kroků. Zazněl buben, zezadu mě popadla další měkká tlapa a hodila zpět k rozvášněné skupině.
"Chtěl utýct," zaduněl za mnou hluboký hlas. Rozruch přede mnou ustal.
"Ještě si to vyřídíme," sekl naposled okem zaječí král po zkroušeném Rezovi, odstrčil ho od sebe, mávl tlapou na ostatní strážné, kteří mě obstoupili ze všech stran, a opět si sedl do svého křesla.
Do popředí se opět prodral kulhavec se svýma nezbytnýma papírama a znovu mě začal vyslýchat.
Připadal jsem si tam jak v panoptiku. Já, člověk jednadvacátého století. Mám chytrý telefon - i když teď momentálně bohužel někde doma v ateliéru. Vlastním i počítač, televizi, auto. Platím sociální a zdravotní pojištění, daně. Mám bankovní kartu a účet. Není středověk. Nejsem postava z nějakého fantazy filmu. Jsem Evropan, žiju celý život v Brně, vystudoval jsem vysokou školu, už několik let se slušně živím v reklamě a obrazy si maluju jen tak pro radost! Já jsem se přece nemohl dostat někam do země, obývané obřími zajíci, kteří byli původně namalovaní v nějaké zámecké místnosti. Nejsem Alenka se zrcadlem, jsem Vilém Pons a moji rodiče neměli ani s malováním, ani s Holandskem, či odkud je ten malíř Joris, vůbec nic společného. Teda aspoň myslím.

Z rozjímání mě vytrhlo bolestivé šťouchnutí špičatým násadcem té podivné střelné zbraně, co třímal v ruce jeden ze strážných.
"… a tak přesto, že nebylo důsledně prokázáno, že zde stojící Vilém Pons je potomkem zlořečeného Jorise Ponse, musí být potrestán. Za to, že zlovolně zničil naši krásnou savanu a tím ztížil, ba možná až znemožnil naši budoucí cestu do Velké nory. Stříbrná Zaječice je mi svědkem, že budu soudit spravedlivě a věcně."
To hovořil zaječí král.
"Je možné, že to nebyl úmysl, pane, ale pouhopouhá neznalost," namítl menší, do zlatého brokátu oděný zajíc. Předtím jsem si ho nevšiml, nyní stál vedle mě. Zřejmě mi byl přidělen jako advokát ex offo či co. Nebýt toho, že jsem se pomalu začal obávat nejhoršího, bych se musel začít smát. Zaječí soud! No tohle!
"Neznalost neomlouvá! Nemůžeš vtrhnout kamkoliv jinam, ať již do jiného města, do jiných světů či jiných dimenzí a svou hloupostí či neznalostí je začít beztrestně ničit! Neomalenost, namyšlenost a povýšenost těchto tvorů, kteří si říkají lidé, nezná hranic! Umí jen vše zkazit, ničí své okolí, ničí na co přijdou! Myslí si, že ví všechno, ale neví vůbec nic! A tak se všude chovají jak sloni v porcelánu, kde co zboří a zplundrují! Utíkají před zkázou, ale tu zkázu si nesou v sobě a s sebou! A pak na to mají jen jedinou hloupou výmluvu - já jsem nechtěl!"
"Nepřišel sem dobrovolně, pane, byl sem úskokem a lstí vylákán jedním z našeho středu," nedal se můj obhájce. Málem jsem mu ukázal palec nahoru, ale na poslední chvíli jsem se vzpamatoval.
"Nemůže za to, že Rez neodhadl vliv zajenčice a dostal tohohle chudáka do takového rauše, že nevěděl, co dělá," snažil se zlatý brokát dál.
"Máš pravdu," uznal samosoudce král. "Ano, Rez bude potrestán také. Tyhle omyly se stávat nesmí. Ale to nic nemění na tom, že tenhle Pons se dopustil zločinu, jaký naše krajina ještě neviděla. U zlatého bobku, vždyť my teď ani nevíme, zda se odtud vůbec ještě dá dostat! Možná nás odsoudil k tomu, být tady navěky! Proto bude potrestaný, proto je vinen!"
Velký zajíc udeřil pěstí o područku trůnu, aby dodal větší vážnost svému rozhodnutí, a mávnutím tlapy zavřel ústa zlatému brokátu.
"Ale aby všichni věděli, že zaječí král je spravedlivý, dostane šanci. Všichni víme, že průchody mezi našim bezčasím a světem lidí jsou velmi nenápadné a těžko se hledají. Nevinným, kteří se sem dostanou omylem, je pomůžeme najít. Vinní se odtud nedostanou. A ty," podíval se na mě zlým pohledem, "jsi vinný i nevinný zároveň.
Povstal ze svého křesla a majestátně zvedl obě tlapy.
"Poslyšte mé rozhodnutí. Vilém Pons je nevinen - nebylo dostatečně prokázáno, že je přímým potomkem toho proklatce Jorise Ponse. Proto může odejít zpět do světa lidí."
Mezi zajíci to zašumělo údivem. Král spustil tlapy, založil je na břiše, otočil se ke mně a pokračoval.
"Současně říkám, že Vilém Pons je vinen. Je vinen neomaleností a hloupostí."
Znovu se zamračil.
"Tím, že jsi v našem království maloval, jsi vytvořil jeho novou tvář. Stvořil jsi vysoké hory a ty nám velmi ztěžují naši již tak špatnou situaci. A proto tě odsuzuji takto: budeš lovná zvěř, tak jako jsme ve tvém světě my. Kterýkoliv zajíc má povolení tě zabít. Kterýkoliv lovec, co tě dostihne, má povolení naložit s tebou tak, jak si usmyslí, a nebude za to potrestán. V našem království není moc zbraní, ale naši lovci jsou udatní, vytrvalí a svůj kraj - až na ten tebou vytvořený kus - znají dobře. Proto dostaneš náskok několika - dejme tomu pěti - hodin. Poté bude odtrouben začátek honu. Aby ses zachránil, máš jedinou možnost - dostat se zpět do své dimenze. Jinou šanci nemáš. Protože když tě nedostanou mí lovci, dostane tě žízeň a hlad. Ty jsi totiž, na rozdíl od nás, stále živý."
Říká se, že člověku v úzkých proběhne před očima celý jeho život. Mně před očima nic neprobíhalo, naopak před nimi vyvstaly obrazy z bučovického zámku v plných podrobnostech. Zajíci v plném cvalu na koních, v rukou jakési dlouhé kopí či muškety. Zajíci, stojící v kruhu, držící plachtu, ve které nadhazují zoufalou lidskou trosku. Zajíci, kteří mají krutou a neskrývanou radost z utrpení lidí. Být to v jiné situaci, ani bych se jim nedivil. Koneckonců se lidi k zajícům také nikdy nechovali s nějakým velkým respektem. Takže teď, když jsem se podíval po skupině, která stála kolem mě, viděl jsem v jejich očích úplně stejné výrazy, jako měli ti v tom nešťastném Zaječím sále. Nebylo divu, vždyť to byli vlastně oni…
Přistihl jsem se při totálně schizofrenním myšlení. Jedna část mého mozku se pořád vzpírala, logicky poukazovala na to, že to, co se děje kolem mne je naprosto nemožné, že je to hloupý sen, který musí každou chvíli skončit. Druhá část, tam, kde je do koutku mysli zadupána první signální soustava se všemi svými pudy, strachy a instinkty, mi však říkala, ať se nezabývám hloupostmi a koukám zachránit holý život.

Znovu jsem se přistihl, jak blekotám nějaká slova, aniž bych věděl, co vlastně mám na mysli.
"Já… co chcete? Co mám dělat, jako… Vy mě přece musíte dostat zas zpátky…" mlel jsem páté přes deváté to, co mi letělo hlavou.
"Nemusíme," ušklíbl se zaječí král. "To ty musíš. Musíš si zachránit holý život. Tak ukaž, jak jsi statečný a šikovný, bez všech těch vašich udělátek a hejblat. Jo dřív, to byli aspoň lovci! Ale vy teď? Co je to za umění, vystřílet na dálku malý, bezbranný zajíce? A pak je ještě nechat ležet," zase si odplivl.
"Ale… já přece nikdy žádnému zajíci neublížil, tak proč já… a jak jsem se vůbec dostal sem? A jak se můžu dostat zpátky? Přece mě nemůžete jen tak zabít…" koktal jsem pořád dokola.
"Sem jsme tě dostali jednoduše," pravil brokátový advokát. "To zajenčice."
Koukal jsem asi hodně nechápavě, brokát vzdychnul a pokračoval.
"Abychom si ulehčili život, máme takový nápoj. Vymyslel ho před dávnými a dávnými časy Bílý Chloupek. Sladká a voňavá zajenčice! Navíc k tomu, že nám pomáhá existovat a nezbláznit se tady, má ještě vedlejší účinek - usnadňuje přecházení do vašeho světa. Je to ale nebezpečné, sám jsi její účinek na sobě poznal. No jo, poslední várka se povedla, měla přes šedesát procent. Proto to taky Rez neodhadl. Když se jí napiješ, dostaneš se sice do nálady jako s každým alkoholem, ale při určité koncentraci dokážeš vnímat oba světy. No a pak stačí jen postrčit správným směrem… a jsi tam. Nebo naopak tu. Jenže s váma lidma je ta potíž, že občas nedokážeme odhadnout, kolik toho musíte vypít, abyste byli v tom správném přecházecím okně. No a ty jsi to holt trochu přehnal…"
Vzpomněl jsem si na to, jak jsem stál v ateliéru, v jedné ruce paletu, v druhé štětec a zrzavec mě napájel ze své láhve… Pití to bylo dobrý, o tom žádná, ale kdo mohl tušit ty konce!
"A jak tedy odtud bez zajenčice?" vyzvídal jsem, snažil jsem se kout železo, dokud měli sdílnou náladu.
"Jo, tak to už je jen na tobě," odvětil můj samozvaný advokát. "A být tebou, začal bych se hodně snažit, čas se ti krátí," ukázal na obzor, kde slunce zapadalo. Otočil se a odešel za ostatními, kteří během našeho hovoru pomalu odcházeli tam někam, odkud přišli.

Osaměl jsem. Všechny moje věci zmizely. Zbylo tu jen plátno s obrazem hor a stojan. Paleta, barvy, štětce, hadříky, to všechno zajíci pro jistotu odnesli. Takže můj prvotní plán namalovat kolem sebe obrannou zeď padnul. No, úplně blbí nejsou, zdá se.
Zůstal jsem sám před nataženým plátnem. Ale že se mi obraz povedl! Ta zádumčivá nálada, ty hory v dálce s jiskřícím sněhem na vrcholcích, ta úžasná plastičnost, ty barvy… přece ho tu nenechám. Stojan… bude se mi na něco hodit stojan? Celý ho nepotáhnu, ale kus klacku by se mi šikl, třeba by mi na ty zajíce stačil. Samotných zajíců se nebojím, jen ty divný pušky co jim visely na zádech, z těch jsem měl obavy. Kdoví, čím střílí. Jestli mají nějaký střelivo, nebo jen třeba žaludy… ale kde by vzali žaludy? Stromy tu vidím jen ty, co jsem sem domaloval já a to mi věřte, duby to bezpečně nejsou.

Kráčel jsem zamyšleně krajinou, stočené plátno v ruce a sledoval, jak obzor pomalu tmavne. Zvláštní, nikdy jsem neviděl takhle vybarvený západ slunce. Ruce mě úplně svědily, jak bych maloval, támhle ten zvláštní pruh nad velkou horou, paprsek, co na rozloučenou bleskl z nebe, maloval bych, až bych brečel. Vždycky, když mám pod kůží nějaké to promile, tak maluju jak o život. Že se na to druhý den nedá koukat, je věc druhá. Jenže ve chvíli, kdy nanáším barvy na plátno, úplně cítím, jak žiju. Že nepoužívám barvy, ale že plátno maluju svou duší, svými city, svou rozháranou osobností. Ostatně, podle toho to taky druhý den vypadá. Většinou na přemalování. Ale ten pocit při malování, ten mi za to fakt stojí. Jenže teď nemám čím malovat.
Šero pomalu houstlo. Normálně čas, kterému se říká hodina mezi psem a vlkem, miluju. Svět v něm pozbývá své ostré rysy, jak se světlo pomalu vytrácí, pomalu tichne a chystá se k spánku. Ale já musím konečně přestat myslet na kraviny a začít dělat něco, co mě dostane zpátky domů, z tohohle praštěnýho snu. Štípnul jsem se jednou, podruhé, zabolelo, ale nic. Neprobral jsem se, jen mi na stehně přibyla další modřina.
Jak se dostat ze světa, kde vládne zajenčice a je těsně spjatý s malíři, zpátky do obyčejného, zajícůprostého života? Z mého náskoku uplynula první hodina a já se trmácel rovnou savanou směrem k horám, kde jsem tušil jakous takous možnost úkrytu. Dojdu tam včas? Dojdu tam vůbec?
Rázoval jsem dlouhými kroky kupředu, tyč, co jsem odšrouboval ze stojanu, jsem používal jako hůl. Naštěstí se nesetmělo do té úplně nejhustší tmy, kdy člověk nevidí ani na krok, takže přesto, že jsem na obloze neviděl žádný měsíc, na pár kroků dopředu jsem byl schopen rozpoznat, kam šlapu. Nemusel jsem se tedy tolik soustředit na chůzi a mohl popustit uzdu fantazii, aby vymyslela, jak z téhle šlamastiky ven.

Všechny je zabiju!
Blbost. I kdyby neměli ty pušky, nedokážu zabít na vánoce ani kapra. Natož něco většího, notabene mluvícího. Navíc, když maj tak krásně plyšový uši…
Uteču do hor a tam přežiju!
Což první část možná, třeba bych se i schoval, ale co dál? I kdybych nakrásně našel nějakou vodu, co jídlo? Jsme zpět u prvního bodu a je to zas v pytli.
Svedu tu nejhezčí zaječici a spolu s ní a flaškou zajenčice se vrátíme zpět do mého aťasu!
No jo, ale za prvý jsem mezi nima žádnou zaječici neviděl, natož hezkou, takže kdoví, jestli tu vůbec nějaká je. Zadruhý kde bude zaječice, budou zajíci. A za další, ne že bych žádnou ženskou neměl, ale umění svádět je mi tak trochu cizí, s Gretou mi hodně dlouho nedocházelo, že už jsem dávno v pasti. A Greta! Ta by mě hnala, kdybych domů přitáhl zaječici!
Nedám jim ale šanci, dívat se na mě, jak tu chcípám hladem. To radši skočím z nějaký skály, nebo se oběsím, i kdybych si to lano měl namalovat, strom už mám! Namalovat! Namalovat? No jasně, namalovat! Ale prd lano na věšení! Já bych si měl namalovat průchod domů! Moje dveře, moje milovaný dveře, i s tím sukem vpravo nahoře, i s tou rozpitou vizitkou na nich, s klikou, oblejskanou letitým používáním. Jenže barvy mi sebrali… co ty dveře namalovat do písku? Nebo na skálu…
Skálu nikde poblíž nevidím, ale zkusit vyrýt dveře do země bych mohl. Kusem stojanu jsem teda ještě nemaloval. Zastavuju u nejbližšího vyprahlého kusu země a zkouším vyrýt stojanem tvar dveří. Odměřuju velikost, snažím se o vypracování podrobností, ale je to moc velké. Moc hrubé, moc robustní. Odhazuju klacek a vztekle mrštím obrazem o zem. Blbej svět. Blbej obraz. Blbej já, že jsem tomu prevítovi rezavýmu sedl na špek. Že já s ním nevyrazil futra, jak jsem ho viděl.
Vrazil jsem ruce do kapes a navztekaně kopnul do nejbližšího trsu trávy, když vtom jsem v kapse nahmatal povědomý tvar. Zarazil jsem se. Vytáhl jsem opatrně předmět z kapsy, podíval se na něj a zajásal. Tesařská tužka! Není sice celá, ale je to tužka! S tou se nakreslí dveře jedna báseň! Každý detaileček, každou prasklinku mých milovaných dveří vypodobním do nejmenší podrobnosti. Jen co najdu dostatečně velkou rovnou plochu. No jo, ale kde tady, kde je jen tráva, remízky a malý kamínky, najdu plochu, na kterou můžu kreslit tužkou, kruci? Stačila by jedna jediná zeď… ale zdi tu žádný nikde nejsou.

Mysli, Vildo! Čas ubíhá a jak se na obzoru objeví špičky rezatých uší, bude zle!
Potřebuješ buď ten jejich chlast, nebo zeď. Nic lepšího už nevymyslíš!
Sehnul jsem se pro hůl a sebral i obraz. Jak jsem ho znovu stáčel, udeřila mě do očí žlutá skvrna na pravé straně plátna. Dům! Vždyť já tu namaloval dům! Moji vytouženou zeď, která mě dovede domů!
No jo, ale kterým směrem teď ten dům tak asi je?
Napínal jsem zrak do tmy, ale neviděl jsem nic. Ani hory, ani domek, proč já kruci nenamaloval, že se mu v oknech svítí? Znovu jsem začal horečnatě přemýšlet a koukal přitom do obrazu. Přišel jsem odtud, šel jsem víceméně rovně, cestou jsem měl hory přímo před sebou, takže domek by mohl být někde támhle, na… co to je? Řekněme, že severovýchod.
Otočil jsem se směrem, kterým jsem předpokládal, že by mohlo být to mnou namalované stavení, a přidal do kroku. Když už jsem věděl, jak na problém, ulevilo se mi. Rázoval jsem krajinou a představoval si vchodové dveře do mého ateliéru do všech posledních podrobností. Ještě, že mám fotografickou paměť. Stačilo přivřít oči, a už jsem je viděl, kompletní, s každou puklinkou, prasklinkou a škrábancem. Teď už jen být u domku a vše bude v suchu.
Šel jsem a přemýšlel, kolik tak času přibližně uteklo od chvíle, kdy mi zaječí král dal těch jeho pět hodin. Časové odhady byla vždycky moje slabost, všude jsem vždycky přišel pozdě. Doufám, že k domku přijdu včas, že tam budu dřív než zajíci.
Nebudou tam na mě číhat? Dojde jim, že bych se mohl chtít schovat zrovna tam? Umí stopovat? Dá se vůbec v téhle trávě stopovat? A…


Kolem mě něco hvízdlo a cinklo o kamení přede mnou. Strašně jsem se lekl. Skrčil jsem se a zíral na zem, kde se třpytilo cosi žlutého. Oni po mně střílí! A střílí… zlaté bobky??? No minimálně žluté… Sebral jsem tři malé pecičky, které jsem před sebou uviděl a dal se do běhu. A pak už to šlo ráz na ráz.
Kličkoval jsem, i když to zní blbě, jako zajíc. Cinkot kolem mě se ozýval každou chvíli, pokud jsem před sebou uviděl lesknoucí se kuličky, shýbal jsem se a strkal je do kapsy. Co kdyby to zlato přece jen bylo zlato, tady je už možné snad cokoli.
Tma začala pomalu řídnout, krátká zaječí noc ustupovala kalnému ránu. Ohlédl jsem se. Jak jsem předpokládal, v dálce jsem uviděl pár postav. Popoběhly, zapřely se, zamířily a prásk! Padl jsem k zemi. Naštěstí jsem jen zakopl, a když jsem se sbíral, zahlédl jsem, jak postavy vytírají hlavně a cosi kutí u závěru. Předovky! Jsou to předovky, nepřesné, s dlouhou dobou nabíjení. Nicméně pořád to může minimálně bolet, o kámen rozplesklé pecičky by asi dokázaly pořádně štípnout do kůže.
V šedém ránu jsem před sebou zahlédl světlý obdélník. Dům už byl nedaleko, naštěstí jsem v noci ten směr určil správně.
Dobře, Vildo, pochválil jsem se a jako o život mazal směrem k světlé skvrně. Funěl jsem jak sentinel, v boku mě píchalo a počítám, že plíce mě doběhnou tak během příštího týdne. Nejsem sportovec, nikdy jsem nebyl, ale zlatý bobky ze mě udělaly když ne přímo Bikilu, tak aspoň malýho Zátopka. Přestože v běhu těžko, v hekání bych se s ním mohl měřit stoprocentně.
Vyčerpaný jsem doběhl k domku a vpadl dveřmi dovnitř.

----------------
Tohle ještě není malířův konec. Jen se povídka odmítla vejít do jednoho článku. Tak pokračujte.



 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
*************************************************************************************

KattyV a Regi prohlašují:
Na našich stránkách často najdete fanfiction příběhy ze světa Harry Pottera.
Všechna práva na postavy, které jsme si nevymyslely samy, jsou vyhrazena J. K. Rowlingové,
které tímto děkujeme za to, že nám dala svět, ve kterém si můžeme hrát.


14.1.2014