ABYSTE U NÁS NEBLOUDILI A JEDNODUŠE NAŠLI JAKOUKOLI POVÍDKU NEBO ČLÁNEK, JE TU PRO VÁS




A CO NOVÉHO VÁM ŠÍLENÉ ŠUPLE NABÍDNE PRÁVĚ TENTO TÝDEN?

PONDĚLÍ: Útočiště (fanfiction příběh na pokračování) od Danae
ÚTERÝ: Věda ve sto slovech od JJ
STŘEDA: Hotel u devíti koček od Tory
ČTVRTEK: Malfoyovské střípky od Martian
NEDĚLE: Severus a Megan od Katty

Vše je bohatě ilustrováno kolážemi KattyV

*************************************************************************************

Zážitkový zájezd

25. června 2016 v 0:01 | Miroslav Moravec |  Týden Zimního spánku


Miroslav Moravec a zvláštní příběh, který začal v jedné zapadlé berlínské uličce



Zkouška v divadle skončila. Housle jsem dal do futrálu a pozvolným krokem odcházím domů. Mám byt po otci, asi kilometr od berlínského divadla, kde jsem stálým členem orchestru. Je listopad, cítím už přicházející zimní období, proto se choulím do kabátu, kráčeje bezmyšlenkovitě poloprázdnou ulicí. Pozvolna získávám pocit, že mne někdo sleduje. Otočím se. Nic zvláštního nezaznamenávám. Jdu dál, ale pořád mám ten stísněný pocit sledovaného. Zastavím se u výlohy obchodu, ani nevnímám, na jaké zboží se dívám, jen pozoruji, zda někoho neuvidím.
V tom slyším hlas: "Dobrý den, promiňte, jste pan Anton Pavera?"
Otáčím se, vidím menšího, starého muže v klobouku a teplém kabátě. "Ano. Co si přejete?"
"Ještě jednou se omlouvám, jmenuji se Karl Böme a potřebuji s vámi hovořit o určité záležitosti týkající se vašeho otce."
"Mého otce? Ale ten už je několik let mrtev."
"Vím," pokračoval stařec celkem nesměle. "Ale přesto bych potřeboval s vámi hovořit. Je to důležité, jde o jeho životní období, kdy byl mladý muž. Víte, znali jsme se mnoho let a možná by vás zajímala určitá doba jeho života."
Jsem překvapen. Myslel jsem, že všechno o svém zesnulém otci vím. Probouzí se ve mně zvědavost a něco mě k tomu starému muži přitahuje. "Dobře tedy," trošku zmateně odpovídám. "Asi bychom si měli někam sednout a v klidu vše probrat." Sám ke svému překvapení navrhuji další průběh setkání.
"Ano, v to jsem doufal," odpovídá. Hlas už má normální, bez počáteční nervozity. "Víte, mám tady poblíž takovou svou malou restauraci, spíše bistro, kde bysme mohli u kávy, případně dobrého alkoholu vše probrat, a mohl bych vám svěřit, jak váš otec kdysi žil, co prožíval."
"Dobře. Souhlasím. Stejně dnes už nic nemám, takže můžeme si sednout. Snad se ještě něco zajímavého dozvím."
"Tak prosím, jdeme. Povedu vás."

Jdeme za roh a asi po sto metrech jsme se dostali do tmavé uličky, kde jsem ještě nikdy nebyl, ačkoli tuto berlínskou čtvrť dobře znám. Asi uprostřed uličky vidím malý omšelý nápis: "Böme Restaurant." Muž otevírá starší dveře, rozsvěcí matné světlo. Nábytek, stoly, židle, všechno je jak před půl stoletím. Nikde ani živáčka. Až teď si uvědomuji, jaké je to podivné místo: žádní hosté, vše je archaické, ale přitom nezvyklé a útulné. Muž za námi zamyká a kyne mi, ať si sednu. Přitom se omlouvá za nemodernost zařízení, a že prý dnes má zavřeno, takže nás nebude nikdo a nic rušit. S úsměvem nabízí: "Dáte si kávu?"
"Ano, děkuji," automaticky odpovídám. Sedám si a čekám, až bude káva uvařená. Sedím už bez kabátu, housle na vedlejší židli. Můj hostitel přichází s velkým tácem, kde je konvice s kávou, dva šálky, cukr, lžičky, dvě sklenice vody a lahev, která je svou etiketou otočena k panu Bömovi, takže mohu přečíst jen první písmeno na zašlé vinětě: "R." Asi je to rum. Vedle toho ještě dvě skleničky. Opatrně vše pokládá na stůl. Naservíruje mi kávu a vodu. Usedá a pozorně se na mně podívá.
"Víte, pane Pavero, váš otec byl velice dobrým společníkem. Tady jsme prožili nejeden pěkný a veselý den. Jak jistě víte, byl houslistou v policejním orchestru, takže když byla nějaká vojenská přehlídka nebo státní oslava či něco podobného, tak pak přišel tady, bavil nás, hrál na housle a bylo veselo. Povídali jsme si u dobrého šnapsu a při té příležitosti se mi svěřoval i se svými zážitky. Říkal tomu zážitkový zájezd. No a co vy, pane Pavero? Jak dlouho už hrajete v divadle?"
Jako by chtěl ještě odbočit z daného tématu. "Hraji tam už pět let. Tyto housle jsou po otci. Mají pěkný zvuk. Otec je musel kupovat někdy ve třicátých letech, byl to zřejmě konfiskát po německých židech. Je to sice smutné, ale taková byla doba."
"Ano, ano. Thomas, tedy váš otec, měl tu možnost, byl zaměstnán u policie, i když jako hudebník, tak měl k zabavenému zboží přístup," říká rychle pan Böme. "Víte, aby se nám lépe hovořilo, mám tady ještě z té doby výborný likér. Bylo by dobré ochutnat. Alkohol bývalého času, váš otec ho měl velmi rád. Nemusíte mít obavu, není silný, je lahodný, určitě vám bude chutnat." Staví skleničku přede mne, nalévá mně a pak i sobě.
"Děkuji. Tak to musím ochutnat." A opravdu: tato tmavá tekutina má zvláštní chuť, jakoby po mandlích. Je to velice příjemné pití. Hostitel mi záhy nalévá další skleničku. Neodolám a i tuto rychle vypiji. Alkohol proudí do žil a začínám jej cítit. Je mi najednou příjemně, mám chuť otevřít pouzdro houslí a hrát melodie Výmarské republiky. "Tak to se nedivím, že otec k vám rád chodil. Pokud tady popíjel tak výborný likér, tak se musel rád veselit. Tak mi vyprávějte o zážitcích mého otce," šibalsky kouknu na svého hostitele.
"Jste opravdu jako váš otec, i podobou. Kdybyste stáli vedle sebe - bez ohledu na letopočet - nikdo by nevěděl, kdo je Thomas a kdo Anton. Začnu vyprávět, jen co si ještě dáte skleničku."
Když do mne vpravil čtvrtou a pátou sklínku, mé rozlišovací schopnosti už velice ochably. Jen v dáli slyším: "Tak to bylo v listopadu 1942…"

Ráno je těžké. Po probuzení u mne v bytě, koukám, nemohu se na nic rozpomenout. Nábytek je jiný, není tu ani televize, jenom staré rádio. Kouknu z okna, dole lidé, jsou divně oblečení, zrovna projíždí stará tramvaj. Co se děje? Já musel včera zabloudit a teď jsem v úplně cizím bytě. I když místnosti, postavení oken, to vše odpovídá.
Najednou někdo zatluče na dveře bytu. Jdu otevřít. Stojí tam mladý, pro mne neznámý muž.
"Tak dělej, Thomasi! Víš, že dnes odjíždíme na východ. Oblékni si uniformu, seber housle. Já na tebe dole počkám."
"Moment, kdo jste? Já se jmenuji Anton a tady žádný Thomas není."
"Hele, nedělej fóry, Thomasi, a hoď sebou!" A běží po schodech dolů.
Rozhlédnu se po bytě. Vidím skříň, otvírám, ano: je tu policejní uniforma. Sahám na ni. Je úplně stejná, jako na starých fotografiích mého otce Thomase… Takže já jsem teď Thomas? Byt, zařízení, oblečení - to vše je minulost? Nu, dobrá, uvidíme, co bude dál. Oblékám uniformu, beru housle a jdu dolů. Návštěvník tam čeká.
"No to byla doba! Ty jsi včera zase chlastal, viď. Ten Böme tě jednou zničí."
"Promiňte, ale kdo jste?" tážu se znovu nesměle.
"Ty už jsi úplně šajze, když nepoznáš ani kamaráda z ansámblu. Konráda!"
"Jo jo, promiň. Byl jsem včera úplně na mol. Co je dnes vlastně za den?"
"No přece čtvrtek! A jedeme vojákům zahrát a pobavit je. A snad i sebe. Znáš ty naše výjezdy. Tady v Berlíně chcípl pes, ale tam je to jiný kafe."
Vůbec nevím, o čem mluví. Jen přitakávám a vyrážím s ním na policejní ústředí. Jdeme pružným krokem, mlčíme. Nevím, co se děje a co bude dál. Thomas byl můj otec, ale teď, nějakou záhadou, mám být Thomasem já - já Anton. Při bližším pozorování zjišťuji, že se nacházím ve válečné době Hitlerovského Německa. Všude hákové kříže, antisemitské plakáty… Polévá mne horko. Pane Böme, co jste to udělal? Vy snad chcete, abych zažil to, co můj otec? Ta realita je překvapivá, ale i vzrušující. No dobrá, alespoň poznám život i dobu svého otce. Snad to nebude tak zlé.
Po příchodu na seřadiště se snažím všechny členy sboru rychle poznat. Hraji unaveného a nemocného člověka po alkoholovém večeru. Tak mi kolegové většinou dávají pokoj.
Nastupujeme do vlaku a vydáváme se na východ do Slukowa, městečka na pomezí Polska a Běloruska. Cesta trvá celý den. Velmi zaujatě pozoruji krajinu a vesnice, kterými vlak projíždí. Je to bída, východní Prusko nebylo nijak bohaté. K večeru vlak doráží na místo.

Slukow je malé městečko v západním prostoru Bělověžského lesa, v centru se nachází pár zděných budov, kostel a jinak dřevěné domky i s nádražní budovou. Asi kilometr od Slukowa je vybudován malý pracovní tábor.
Po příjezdu jsme ubytováni v dřevených domech. Jelikož je už noc, tak hned zaléháme a celkem utrmáceni cestou rychle usnuli. Ráno v sedm hodin je budíček, opláchnutí a snídaně: káva, chleba a marmeláda. Od brzkého rána se nedaleko našich domků stlouká provizorní pódium, kde pracovníci z tábora už druhý den připravovali zázemí pro naše vystoupení.
Po snídani za námi přichází náš velitel a nastiňuje nám plán zkoušky a odpoledního vystoupení. Tribuna musela být do oběda hotová, pak dvě hodiny přípravy, v pozdním odpoledni zábavný koncert pro rozptýlení a podporu bojového ducha našich ozbrojených sil. Vše probíhá dle plánu. Otroci rychle pracují a my dva s kamarádem Konrádem nezávazně hovoříme o všem možném. Je mi záhadou, že konverzace probíhá přirozeně, znám určité detaily, místa, lidi, kteří mi včera byli ještě cizí. Dokonce mi nedělá potíže ani repertoár vystoupení. Jako bych to vše hrával denně. Vše mi je až rutinně jasné a nacvičené. V poledne je vše připraveno. Od dvou odpoledne nástup a zkouška, program i s jednou přestávkou byl tříhodinový. Pokud bude přídavek, tak dvacet minut navíc. Hrajeme šlágry doby, zpívá se, jsou zde i tanečníci a antisemitští "humoristé." Před vystoupením našeho souboru je ještě ideologická dvacetiminutovka pod názvem "Seznámení s úspěchy německých vojsk a zbraní na frontě." Naše vystoupení má veliký úspěch, potlesk byl neutuchající, přídavek se ukázal jako nutnost. V sedm hodin večer byla večeře a po ní pro nás velitelství městečka připravilo malou oslavu. Alkoholu je dostatek, takže časem se rozproudila bujará zábava a jídelnou se line zpěv. Vedoucí našeho seskupení už má pěkně upito, když razantním gestem zaráží zábavu.
Napřimuje se a zvýšeným hlasem pronáší: "Pane veliteli, mockrát vám děkuji, mým jménem i jménem celého mužstva za pěkné přijetí a téměř domácí péči. Tímto bych chtěl požádat, zdali by bylo možné se zúčastnit zítřejších poprav. I my, kteří bojujeme hlavně v Berlíně a rozvážíme dobrou náladu a povznášíme ducha, chceme se aktivněji zapojit do očisty Evropy od zdegenerovaných ras či slovanských podlidí."
Chvíli je ticho.
Ale pak začínají všichni tleskat a souhlasně přikyvovat.
Velitel městečka nechává ovace doznít, pak vstává, dívá se na nás všeobjímajícím pohledem a povídá: "Pánové! I když jste umělci, nejste přímo na frontě nebo v nějaké přímé bojové situaci, bojujete svými hudebními nástroji, ale jste hlavně policisté. A jako policisté jste povinni bránit pořádek, chytat zločince a likvidovat je. Zítřejších poprav nejen, že se můžete zúčastnit, ale jste dokonce povinni je i provádět. Každý Němec musí přiložit ruku k dílu. Je tím povinován jak národu, tak svému Vůdci! Zítra vám sdělím podrobnosti. Heil Hitler!"
Všichni vstáváme a hlasitě odpovídáme: "Heil Hitler!"
Pak zábava ještě dále pokračuje, ale mně se svírá žaludek. Jsem zoufalý. Ač jsem příliš nepil, bylo mi zle. Jak jen zítra přežiji?
V noci bylo všude na ubikaci slyšet hlasité chrápání lidí zmítaných opileckým spánkem. Jen já - a snad možná i někdo další ze souboru, protože ne všichni byli fanatičtí nacisté - nemohu usnout a začínám se obávat dalšího pobytu. Pobytu, kde jsou násilí a vraždy na denním pořádku.

Je ráno. Budíček, snídaně, v osm hodin je nástup. Stojíme v pěti řadách po deseti mužích, z budovy vychází místní velitel a předstupuje před nás.
"Pánové! Policisté! Přemýšlel jsem, jak vám tady tento pobyt zpestřit a zpříjemnit. Mám pro vás dva návrhy, jak si dnešního dne užít. Za prvé: uspořádáme hon. Každý z vás dostane brokovnici a pistoli. Židovská zvěř bude vypuštěna do lesa, každý si může jednoho zastřelit brokovnicí, pistole je určena pouze pro ránu jistoty. Po honu budou mrtvoly přivezeny a spočítány. Pokud nebude počet souhlasit, bude proveden dostřel. Je to na celý den, takže menáž s sebou. Za druhé: každý si může zastřelit jednoho degenerovaného u výkopu. Je to rychlé, bez námahy chození po lesích. Ránu jistoty ve výkopu budou již provádět ukrajinští pomocníci. Pak se vše posype vápnem a zahrne hlínou. Máte deset minut na rozhodnutí. Pak mi váš velitel sdělí vaše stanovisko. Pokud mohu doporučit, varianta číslo jedna je zábavnější. Je to hra kočky s myší. Dobře se u ní pobavíte. Dvojka je klasika."
Stojím jako zkoprnělý. Varianta jedna by byla přece jenom lepší, tam bych mohl střílet do vzduchu. Netrefit se, nikoho nenajít, nebyl bych vrah. Zato dvojka je fatální. Pokud ji vyberou, bude mne to pronásledovat celý život.
Náš velitel předstupuje, a aniž by se někoho ptal, rovnou rozhoduje: "I když varianta jedna je zajímavá, má loveckého ducha a taková fotografie s úlovkem pěkně zapadne do rodinného alba, nemůžeme asi tuto variantu zvolit. Jelikož už je listopad a na mokré lesy a bažiny nejsme dostatečně vybaveni. Nehledě k tomu, že místní lesy neznáme. Jsou hluboké a mohli bychom zabloudit. Dále: večer už nám jede vlak zpátky do Berlína, takže ani z časových důvodů nelze tento hon přijmout. Zbývá tedy jen varianta dvě. Ale i zde můžeme mít dobrý pocit, že jsme udělali něco pro Vůdce! Je nás padesát účinkujících, takže podle abecedního seznamu půjde vždy pětice účastnit se přímé akce. Kdo bude mít zájem, může se i vyfotografovat, a to jak před akcí, tak i po ní. Teď jdu za velitelem oznámit mu naše rozhodnutí. Ještě bych chtěl podotknout, že alkoholu je dost. Kdo si chce z jakéhokoli důvodu zadat, není v tom problém. Je to jen zábava a zpestření a alkohol k zábavě patří." Otáčí se a odchází za místním velitelem.
Mozek mi začíná pracovat na plné obrátky. Co jen budu dělat? V to se ke mně otáčí Konrád.
"Tak co na to říkáš, Thomasi? Aspoň budeš mít u Böma co vyprávět."
"To teda jo," tlačím ze sebe nucenou odpověď.

Jsme rozděleni do dvou skupin po dvaceti pěti mužích. První měla akci provést dopoledne, druhá po obědě. Konrád byl v první, já ve druhé. V deset hodin první skupina odjíždí za město k lesu. Hudebníci z mé, tedy druhé skupiny, se baví různě. Fotografují se, prozpěvují nebo mlčky sedí, pokuřují, popíjejí a čekají na oběd.
Před dvanáctou hodinou se první skupina vrací a pak všichni pochodem do jídelny. Nikdo z první skupiny na sobě nedává znát žádné emoce, vypadají normálně: vtípky, smích, běžný hovor. Jakoby přijeli ze střelnice, kde stříleli do terčů. Hledám Konráda.
"Tak co, jaké to bylo?"
"Ale, nic moc. Měl jsem takového malého, otrhaného staříka. Ten tam snad do té jámy skočil dřív, než ji dostal. Byla to chvilka, ale přesto, není to tak jednoduché někoho jen tak pro nic za nic zastřelit. Mně uspokojuje, že stejně by jinak nedopadl. Já nebo někdo jiný, to je fuk."
Promílá se mi v hlavě spousta věcí. Mozek je ve zmatku.
Anton v mé hlavě říká: "Pro ty lidi je to jen vysvobození, zkrácení trápení, šílená, nelidská doba."
Jenže je tu i Thomas: "Jsou to nepřátelé. Je válka a tam se umírá. Buď já anebo oni."
Anton: "A jsou to vůbec židé? Co je to vlastně za lidi? Je tady vůbec potřebný antisemitismus pro tohle rekreační střílení? To přece nejde, zabíjet lidi, tím víc pro zábavu. Je to perverzní."
Thomas: "Byli v lese, žid nebo někdo jiný, bránili nám v rozmachu a v rozvoji budoucí rezervace pro našeho Vůdce. Buď nám budou sloužit, nebo nebudou vůbec."
Anton: "A není to jen proto, že si můžu beztrestně zabít člověka? Ochutnat ten pocit vraha? Litujeme zraněné zvíře, natož jej zabít, a teď tohle? Nechci být zabijákem, co svědomí? Jindy by to nešlo, za normálních okolností bych byl vrah. Tady ne, tady je to zábava. Mám tady nad životem jiného absolutní moc."
Thomas: "Nedělej fóry, je to prostě šance, která se neodmítá, už jindy takovou možná mít nebudeš."
Anton: "Děkuji, nechci, stává se to šancí na nepotrestanou nelidskost."
Thomas: "Ale tady můžeš zabíjet. Bezdůvodně, svobodně. Je to lákadlo, pokud tuto výzvu neochutnáš, nemůžeš soudit. Válku vyhrajeme a budeme pány v naší tisícileté říši."
Takové různé protichůdné myšlenky se mi honí hlavou. Jsem zmítán svým původním pacifistickým já a Goeblesem zmanipulovaným Thomasem. Jsem zaskočen, jak moc je sešrotován násilnou dobou, dobou zvrácené ideologie, všudypřítomným zabíjením…

Po obědě to začínám řešit alkoholem. Je mi líp a mám kuráž. Ve dvě hodiny odpoledne druhá skupina nasedá na nákladní auty a vyjíždí k lesu. Alkohol je dobrý společník a dodává mi sil. Auto zastavuje asi padesát metrů od výkopu, jde to všechno velmi rychle. Jsem zařazen ke čtvrté pětičlenné skupině. Snažím se nevnímat děj okolo sebe, ale malinko se ve mně probouzí duše zabijáka, co chce "ochutnat" cizí krev. Dávají mi pušku, staví nás do řady. Čtyři metry od nás jsou naše oběti. Vše je na povel. Mé vzrušení i nervozita stoupají, ani nevím, na koho střílím. Nechci to vědět. Jsem příliš zbabělý, pohlédnout na svou oběť. Vím jen, že je to muž, zarostlý, střední postavy. Když zamířím, tak se přece jenom naše oči potkávají, jeho jsou hnědé, hluboké, vystrašené, odevzdané. Je to jen okamžik, ale jeho oči se mi hluboce zarývají do paměti. Mačkám spoušť. Tělo padá. Já odcházím zpátky k autu.
Do hodiny jsme zpátky v městečku. Popadnu další láhev rumu, chci zapomenout. Opravdu zážitkový zájezd…
Večer nasedáme do vlaku a odjíždíme z toho prokletého místa pryč. Jedeme celou noc. Máme zpoždění a do Berlína přijíždíme až druhý den odpoledne. Utíkám od všech. Domů.
Jdu si lehnout a spím až do devíti hodin večer. Cítím se osamělý, ztracený. Tak se rozhodnu jít ven, trochu se potěšit ke svému kamarádovi a občasnému hostiteli Karlu Bömovi. V půl desáté už otvírám dveře jeho restaurace.
"Zdravím! Je tu Karl?" ptám se hned na prahu.
"Ano, vzadu. Já vám pana Böma zavolám," nabízí se číšník.
"Zatím mi něco nalijte. A přineste silnou kávu." A už si sedám ke stolu.
"Zajisté. Hned jsem zpátky."

"Buď zdráv, Thomasi," pozdravil mne můj přítel. "Tak jaký byl výlet na východ?" Karl s úsměvem a bodrostí v hlase usedá naproti mně.
"Ale, tak. Normální. Až na ten zážitkový exces by to šlo."
"Neříkej. Jaký exces, povídej."
"Ani se mi o tom nechce mluvit. Ale ty jsi kamarád. Trochu mě to vzalo." A tak mu vše podrobně vyprávím.
Karl mlčky poslouchá, přikyvuje. Pak mne poklepe po zádech a vydechne: "Tato doba není jednoduchá. Ještě si své užijeme. Podívej, Thomasi, měl bys to nějak sepsat, víš, takový deník. A když ne, tak aspoň všechno jednou vyprávět svým potomkům. Jsi kamarád, a proto ti řeknu: naše děti už nesmí zažít takovouhle dobu, to bezpráví. Podívej se, kolik mladých lidí denně umírá na frontě. Je to katastrofa. Všichni se jednou budeme smažit v pekle, uvidíš."
Vstane a odchází k číšníkovi za bar.
Blíží se půlnoc, mám v sobě už čtvrtý velký rum a kávu. Karl pomalu zavírá. Ještě za mnou přijde a tatínkovským hlasem říká: "Thomasi, dnes neplať. Jsi mým hostem. A tady ti dám ještě lahvinku domů. Je to prima pití, mám to ze Španělska. Ještě si dej před spaním, bude ti lépe."
"Děkuji ti, Karle, za vše. Jsi opravdu kamarád."
Beru láhev a mírně přiopile kráčím do svého bytu.

Usedám na postel, dívám se na Karlovu lahev. Je zajímavá. Nalévám si. Je to taková tmavá tekutina, pěkně voní. Převracím obsah skleničky do sebe. Alkohol je vynikající. Neodolám a dál si nalévám.
Nakonec sebou žuchnu do peřin.

Ráno spím dlouho, probudím se trochu otupělý. Koukám kolem sebe, vše při starém. Jsem ve svém moderně zařízeném berlínském bytě, digitální budík ukazuje devět hodin. Opět uléhám a přemýšlím. Pozoruji strop a hledám odpověď. Teda to byl sen! Ještě, že to nebyla skutečnost. Vstávám, opláchnu se, oblékám a v tom můj zrak padne na lahev stojící na stolku. Usedám znovu na postel a vybavuji si poslední události. To je šílené: "Já žil život otce." Böme!!! Musím za ním po zkoušce zajít, snad mi to vysvětlí.

Zkouška nestojí za nic. Kazím, co se dá. Pořád myslím na Böma a na svého otce. Jak se mohl takhle zachovat? Měl nějaké východisko? Či skutečně myslel jako nacista? Opravdu temné období. O této době nikdy nehovořil. No uvidíme, co se ještě v kavárně dozvím.
Konečně jsem volný a spěchám do restaurace k Bömovi. Ale ať chodím, jak chodím a hledám, žádná taková ulička tady není. Všude okolo to vypadá úplně jinak. Musím se někoho zeptat. Rozhlédnu se a vidím starého muže o holi, jak se sune směrem ke mně.
"Dobrý den," oslovím ho. "Promiňte, ale hledám tady takovou uličku s kavárnou pana Böma."
"Tak to nevím," odpovídá muž, aniž by na mně pohlédl. Najednou se ale zastaví a otočí se. "Bömovu kavárnu? Tu jsem znal. Ale mladý pane, kde jste k tomu přišel? Böme zemřel na jaře v pětačtyřicátém, všechno to tu bylo vybombardované. Jeho dům dostal přímý zásah a on v něm zůstal. Jo, byl to dobrý člověk."
Dívá se na mě a jeho kupodivu mladé oči se setkávají s mými. Ty oči už jsem někde viděl… Mráz mi přechází po zádech. Než si stačím urovnat myšlenky, je muž pryč.
Jdu domů a mám spoustu nezodpovězených otázek.

Sedám ke stolu a vstřebávám veškeré vjemy posledních hodin. Bloumám prázdným pohledem po bytě, mé oči nakonec spočinou na lahvi, která to všechno způsobila. Beru ji do ruky, má omšelou vinětu a na ní velkými písmeny: "R. E. Z." pod nápisem ještě drobným, málo výrazným písmem: "Republiq Espaňa Zaragoza." Chvíli ji držím v ruce a uvědomím si, že uvnitř ještě něco zbylo. Je to zvláštní, tato lahev je spojnicí času Antona a Thomase - syna a otce. Setkání dvou v jedné době, v jednom čase. Co by se stalo, kdybych vypil zbytek z lahve? Jaký by byl můj historický propad? Zažil bych něco příjemného, nebo ještě horšího, otřesnějšího? Raději to nezkoušet, už jsem si užil dost.
Vstanu, jdu s lahví k umyvadlu. "Ty už nikomu život převracet nebudeš!" Vyliju tmavou tekutinu a houknu na ni: "REZ, to je pěknej prevít." A hodím ji do koše. Beru kabát a odcházím do podzimní noci, užít si přítomnost.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 KattyV KattyV | 25. června 2016 v 10:58 | Reagovat

Takže mezi všemi těmi bláznivými povídkami jedna na vážné téma, ze které mrazí.
Musím říct, že kromě námětu samého mě zaujalo i to, že byla napsaná v přítomném čase. Vím, jak je těžké to udržet, ale když se to povede, je to vždycky zajímavé.

2 Arenga Arenga | 25. června 2016 v 13:37 | Reagovat

[1]: jo jo, ten přítomný čas je takový úderný

a téma to opravdu není veselé
taky je moc zajímavé a originální to zapracování motivu rzi

3 Tora Tora | 25. června 2016 v 14:10 | Reagovat

Uf, z toho až mrazí. To tedy byl zájezd. Vracet se minulosti... Občas jsem si říkala,  že by mě to moc zajímalo,  jak to tehdy všechno skutečně vypadalo a bylo, ale musela bych tam být pokud možno neviditelná. A tady se mi to potvrdilo. Hodně dobře napsané.

4 ioannina ioannina | 25. června 2016 v 18:33 | Reagovat

Krásná cesta časem. Hlavně je hezky zpracovaná ta scéna konfliktu tehdejšího a dnešního myšlení.
(Dala bych si pozor na překlepy.)

5 Regi Regi | E-mail | 26. června 2016 v 5:50 | Reagovat

Celou dobu jsem četla napnutá, co bude dál. Je to fakt dobře napsané. A Pokud mám zmínit ten použitý přítomný čas, krásně koresponduje s poslední větou.

6 Miroslav  Moravec Miroslav Moravec | E-mail | 27. června 2016 v 8:27 | Reagovat

Dobrý den,
děkuji všem za komentáře a že měli výdrž povídku dočíst.Děkuji za grafiku,je opravdu výstižná,kde hudební nástroj s nástrojem zmaru spolu vytváří kontrastní celek.Hudba s násilím mnohdy šly spolu ruku v ruce a o to, to bylo brutálnější.Je to má první(a po vnitřním referendu,kde hlas odejít z toho projevu-Morexit- zvítězil)a poslední povídka,která byla psána spíše z hecu,než psaná plánovitě.Ještě musím sdělit,že povídka má své reálné,historické jádro,kde opravdu berlínští policisté-umělci,jezdili na východní frontu povzbudit bojující jednotky a při té příležitosti se zúčastnili poprav.Jó to jme my,LIDÉ.Přeji Vám vše dobré,tadost ze života a zdraví.Miroslav Moravec

7 KattyV KattyV | 27. června 2016 v 18:47 | Reagovat

[6]: Děkujeme za poskytnutí povídky, Miroslave. Myslím, že mluvím i za Regi.
Není to škoda, aby to byla poslední povídka? Myslím, že se povedla.
Je celkem nepřekvapivé, že vychází z reálných základů, o druhé světové válce včetně toho, co se dělo v Německu jsem toho přečetla docela dost.
A pokud jde o banner - někdy se mi obrázky tvoří snadno, jindy hůř - tento byl z těch, které se mi v hlavě vynořily okamžitě. Pak už bylo jenm otázkou času dohledat si správné podklady. I když samozřejmě vím, že puška není úplně dobová, hodila se mi víc, než ty správné, protože byla v tom přesně působivém úhlu, v jakém jsem si ji představovala.

8 HCHO HCHO | 28. června 2016 v 21:17 | Reagovat

To je opravdu silné čtení. A povedené. Díky. h

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
*************************************************************************************

KattyV a Regi prohlašují:
Na našich stránkách často najdete fanfiction příběhy ze světa Harry Pottera.
Všechna práva na postavy, které jsme si nevymyslely samy, jsou vyhrazena J. K. Rowlingové,
které tímto děkujeme za to, že nám dala svět, ve kterém si můžeme hrát.


14.1.2014