ABYSTE U NÁS NEBLOUDILI A JEDNODUŠE NAŠLI JAKOUKOLI POVÍDKU NEBO ČLÁNEK, JE TU PRO VÁS




A CO NOVÉHO VÁM ŠÍLENÉ ŠUPLE NABÍDNE PRÁVĚ TENTO TÝDEN?

ÚTERÝ: Věda ve sto slovech od JJ
STŘEDA: Hotel u devíti koček od Tory
NEDĚLE: Severus a Megan od Katty

Vše je bohatě ilustrováno kolážemi KattyV

*************************************************************************************

Hurá, je pryč

18. srpna 2016 v 0:01 | Tora |  Hotel u devíti koček


Je pryč a celý hotel je štěstím bez sebe.



To ráno jsme všichni očekávali už dlouho a zvlášť my kočky s velkými nadějemi. Dopadlo to, nedopadlo to? Vypadne, zůstane? Bude klid, nebude klid? Když konečně ONI pobrali všechny věci, co potřebovali odvézt, a zaklaply za nimi dveře, naskákali jsme všichni napjatě na okno a div si krky nevykroutili, jak jsme sledovali dění na dvoře. Jdou do dílny? Jupí, jdou! Nesou přepravku? Jupí, nesou! No jo, ale je ta přepravka plná? Vypadá to, že snad ano... tak že by snad, přece jen, se konečně splnilo naše velké přání a ten zbojník opustil náš dům? Když odpoledne přišla náhradní posluha a otevřela nám dveře na dvůr, pomalu jsme se vyplížili ven.

Dveře od sklepa byly otevřené. Pomalu, opatrně, jsme se k nim s Tobiášem blížili. Čenda dal přednost taktickému ústupu za plot a Barbucha má pořád to domácí léčebné vězení, takže jsme se v osiřelém počtu dvou bojovníků za svobodu a kočičí práva statečně přibližovali k otevřeným dveřím. Nakoukli jsme dovnitř a páni, tam je ale binec! Na podlaze spousta rozsypaného kočkolitu, na všem nábytku spousta otisků tlapek, ale Lupen, po pometlo Lupen tam není!!! Pořádně jsme to tam prošmejdili, nadělali otisky tlapek ještě i tam, kde prozatím nebyly, a pak už jsme s pocitem volnosti a svobody konečně vyběhli na dvůr a zahradu. Přesto jsem se ještě pro jistotu občas ohlídla a zkontrolovala terén, protože poslední dobou si tady jedna nebyla vůbec ničím jistá. Nikdy se nedalo určit, odkud se vyřítí naježené pometlo s hrdelním pokřikem, i když pravda, v posledních týdnech se ONI snažili, abychom se s pometlem na dvoře nepotkali. U nás se jim to docela dařilo, stačilo nás zavřít doma, horší to měli s ostatními venkovními kočkami a se squattery, tam i při nejlepší vůli většinou někoho přehlédli nebo ani vidět pořádně nemohli a na pořádnou pranici bylo hnedle zaděláno.

Když jsme se večer všichni sešli doma, zjistili jsme, že ONI jsou pořád ještě pryč a večeři nám servíruje náhradní posluha. Hm, tak to vypadá opravdu nadějně. Po večeři jsem svolala do naší postele, kde tentokrát nikdo z NICH nepřekážel, malou poradu. "Vy si fakt myslíte, že už je pryč?" zeptal se Barbucha, stále ještě lehce otřesen z toho, jak se nedávno probudil v pelíšku na okně, za sklem stálo naježené pometlo a snažilo se přes sklo Barbuchu sežrat. Jeho pádu na zem i s pelíškem jsme se tenkrát ani nemohli zasmát, protože to opravdu bylo spíš k pláči, než k smíchu. "No jasně," pravil sebejistě Čenda. "No je fakt, že jsou pryč dlouho, to by nám mohli přivézt něco dobrého na zub jako odškodné," projevil své myšlenky Tobiáš. "Kašli na něco na zub, důležitý je, jestli nepřivezou zpátky toho šílence," setřela jsem ho. "Ále nepřivezou," zase brouknul Čenda, který si mezitím rovnal chlupy pod ocasem. "Jak to můžeš vědět, asi tak, no?" zaryla jsem do něj. Čenda se důležitě narovnal, mávnul ocasem sem a tam, zkontroloval postavení chlupů a pak se na mě svrchu podíval. "No asi proto, že se o tom náhradní posluhy bavily, ne? Jeli prej někam móc daleko. A tam někde móc daleko bydlej nějaký blázni, který to pometlo chtěj. Tak ho tam prej nechají a domů přijedou až zítra," řekl spokojeně a zavrtal se pod JEJÍ peřinu.

Páni, tak tomu říkám zpráva! Představila jsem si, jak krásně tu zas bude, až budeme chodit ven, jak budeme chtít, a nebudeme se muset obávat žádného zákeřného útoku, budeme se moci válet na verandě do sytosti a i ten Barbucha za tím oknem bude moci spát v klidu a bez strachu z probuzení.

"Hele, ale co když ho tam nebudou chtít, až ho uviděj?" vytrhl mě z blažených myšlenek Barbucha. "Já bych ho teda nechtěl!" vedl si dál svou. "Nesejčkuj, mladej," ozval se z polospánku Čenda. "Viděli fotky, a žádný jiný kočky tam nejsou. Je to už dávno domluvený, to by nám snad ONI neudělali... hm. Kdyby jo, stěhuju se jinam, jasný?" No, ono by se mezi náma taky houby stalo, kdyby ses odstěhoval, pomyslela jsem si v duchu a řekla jsem si, že bychom to měli jít oslavit. A tak jsme slavili, až jsme z toho usnuli.

Ráno jsme dlouho vyspávali, nikdo nás nerušil, a když jsme se před polednem probrali, zjistili jsme, že nepřišla ani náhradní posluha a misky jsou chudinky docela prázdné. No jo, granule, těch tam bylo plno, ale ty si strčte za klobouk, my chceme jídlo! Kapsičky, nebo konzervičky! Haló, tady pomalu propuká potravinová krize, kde jste kdo???

Až v poledne cvakly dveře a ONI byli doma. Chvilku stáli jak u vytržení a hleděli na to nadělení na podlaze, pak uviděli rozškubaný pytlík a došlo jim, že to je jen rozválená a rozsypaná šanta, kterou jsme si našli na polici a rozjeli s ní v noci pořádný mejdlo. Zažehnali potravinovou krizi, zametli šantu, vybrali záchodky, zatopili v kamnech a celí utahaní si šli dát kafe a čaj. A pak nám povyprávěli, jak odvezli chudinku Lupínka strašně daleko, že to tam bude mít moc príma a že bude hlídat celou farmu před myšima a vůbec pořád něco mleli, že se jim snad po něm i stýská a že kdoví, jestli jemu se nestýská taky, a takový ty pindy. A uprostřed těch řečí ani neslyšeli ty čtyři veliké rány, jak nám spadl každému ze srdce kámen jak hrom. Prej chudinka Lupínek. Chudinka jsou spíš všechny ty kočky, co si tam doposud v klidu bydlely v okolí. Ten jim tam zvedne mandle. A kdoví, jestli tam nesrovná na jednu hromadu i ostatní zvířata, co tam na tý farmě maj, i když pravda, volba koňské farmy byla asi docela dobrá, na koně si snad ten zbojník netroufne.

A tak jsme odpoledne už beze strachu vyrazili na dvůr a na zahradu a to vám povím, to je pohádka, když můžete vyjít ven a nemusíte se nikoho bát... Uf. To jsme měli z pekla kliku, že si ho vzali.

Jen takový malý červík pochybností mi pořád trochu vrtá v hlavě... Nebudou nám ho, proboha, chtít brzo vrátit, jen co zjistěj, co je to zač??? Jediné, co mě utěšuje, je ta velká vzdálenost od nás. To snad ani ten Lupen nedá, aby se sem dokázal vrátit sám. Hm, tak já mu snad nakonec ještě budu ráda přát, aby se mu tam líbilo...

 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 KattyV KattyV | 18. srpna 2016 v 6:52 | Reagovat

Ano, Rozárko, pro vlastní dobro mu přej, aby se mu tam líbilo. Tak tto bude nejlepší. :-D

2 Regi Regi | E-mail | 18. srpna 2016 v 8:37 | Reagovat

Představa malého, ale odhodlaného kocourka, jak staví do latě stádo koní, je neodolatelná :-D

3 Martian Martian | 18. srpna 2016 v 12:16 | Reagovat

Potravinová krize zarámovaná miskami přetékajícími granulemi, chi… :D

4 Arenga Arenga | 18. srpna 2016 v 13:19 | Reagovat

mně teda asi nejvíc pobavila "náhradní posluha" :-)
a potravinová krize, když nejsou konzervičky a kapsičky je taky super :-)

5 gleti gleti | 19. srpna 2016 v 11:34 | Reagovat

stejná potravinová krize byla včera u nás.

Miska (poloměr deset centimetrů) po okraj naplněná granulemi. To bylo řevu a vyčítavých pohledů, že je týrám hlady. Co na tom, že to nebylo ani dvacet čtyři hodin co snědly čtyřset gramovou konzervu.

6 Tora Tora | 19. srpna 2016 v 14:44 | Reagovat

Diky všem za komentáře, potěšily.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
*************************************************************************************

KattyV a Regi prohlašují:
Na našich stránkách často najdete fanfiction příběhy ze světa Harry Pottera.
Všechna práva na postavy, které jsme si nevymyslely samy, jsou vyhrazena J. K. Rowlingové,
které tímto děkujeme za to, že nám dala svět, ve kterém si můžeme hrát.


14.1.2014