ABYSTE U NÁS NEBLOUDILI A JEDNODUŠE NAŠLI JAKOUKOLI POVÍDKU NEBO ČLÁNEK, JE TU PRO VÁS




A CO NOVÉHO VÁM ŠÍLENÉ ŠUPLE NABÍDNE PRÁVĚ TENTO TÝDEN?

ÚTERÝ: Věda ve sto slovech od JJ
STŘEDA: Hotel u devíti koček od Tory
NEDĚLE: Severus a Megan od Katty

Vše je bohatě ilustrováno kolážemi KattyV

*************************************************************************************

Portrét jako živý

6. srpna 2016 v 5:30 | Regi |  REGIINY POVÍDKOVINY

Už nějaký čas váhám, mám-li tuhle mikropovídku zveřejnit v Šíleném šupleti, nebo nemám. Důvod pochybností najdete v poznámce na konci. Jenže pochybnosti - nepochybnosti, tématu tohoto týdne, "Zobrazeno", se nedalo odolat.


Portrét jako živý


"Diego, víš, co bych si přála?"
"Hmm…"
"Pamatuješ, jak jsme jako děti jezdívali k tetě Dulcinei? Dole ve vesnici často pořádali fiesty… Vzpomínáš na hostinského? A jeho ženu? A kytaristu Juana? Chtěla bych si zase zatančit flamenco… Hej, Diego, slyšíš?"
"Pracuji, Rio, nevidíš?"
"U práce si ale můžeš povídat, ne? Štětec přece držíš v ruce, ne v ústech."
"Ale do úst vkládá slova mozek. No a ten teď používám na něco jiného, než na tlachání. Portrét paní Polyxeny z Lobkovic musím odevzdat už za tři dny."
"Ale říkal jsi, že teď, když máš hotovou její podobu a dokončuješ jen zdobení oděvu, už to není práce pro umělce, ale pro řemeslníka, a že by to mohl klidně udělat pomocník."
"Kterého ale nemám, protože před pár dny odešel."
"Odešel? Já si říkala, že jsem už Jakuba dlouho neviděla. Škoda. Byl zábavný. Ráda jsem ho sledovala při práci, dělal u ní vždycky takové legrační obličeje, a když se mu nedařilo, klel… Vymýšlel si tak neobyčejné nadávky, že jsem měla občas co dělat, abych se nesmála nahlas. Proč odešel a kam?"
"Protože už měsíc nedostal zaplaceno… a kam… nejspíš někam, kde těch pár grošů dostane. A neruš. Když obraz neodevzdám včas, nebudou peníze ani na další barvy, plátno a štětce…"
"Diego, a nemohl bys…"
"Harriet Isabel Evanesco! Pokud okamžitě nezmlkneš, přetáhnu tě tímhle hadrem!"
"Vždyť je celý od terpentýnu! To bys přece neudělal…"
"Ach jo. Máš pravdu, neudělal. Rio, sestřičko drahá, nemohla bys jít třeba do zahrady, nebo do toho pěkného březového hájku, říkala jsi, že se ti moc líbí, jak tam zpívají ptáci. Nebo k potoku. Anebo do knihovny. Ta už tě taky přestala bavit? Je úplně nová… dala mi tolik práce… těch knih, co tam je, přece jsi je nemohla za tak krátkou dobu všechny přečíst?"
"To ne, mám je ještě na hodně dlouho. Jsi moc hodný. Staráš se, aby mi nic nescházelo. Vždycky ses staral. Ale… od té doby, co se stalo… no… to s tím povozem… chybí mi… chybí mi právě to tlachání o hloupostech. Nemám si s kým jen tak poklábosit o počasí, o tom, který kupec má nové zboží a kde jsou levnější kuřata a… nikam už teď nemůžu… Bratříčku, prosím, až domaluješ tuhle zakázku, mohl bys o té Andalusii alespoň popřemýšlet? Moc bych se tam chtěla zase podívat."
"Rio, zlatíčko, už dlouho jsem doma v Čechách. Necítím to stejně jako ty. Nemám touhu se tam vracet. Už na tu dobu vůbec nevzpomínám. Teta, strýc… Téměř si nevybavím jejich podoby. Ani těch dalších lidí, o kterých mluvíš…"
"Ale já ano! A tak ráda bych si s nimi popovídala… Když tě teď nechám v klidu pracovat a půjdu si číst, budeš o tom, až odevzdáš tu Lobkovicovou, alespoň přemýšlet?"
"Budu. Ale teď už běž."
"Běžím! Už tady vůbec nejsem…"

Popadla pomeranč z velké cínové mísy, lehké šaty za ní zavlály a byla pryč. Vysoký, mírně prošedivělý muž se opět otočil k malířskému stojanu a pokračoval ve filigránské práci na krajkovém límci. Ria měla pravdu. U téhle činnosti mozek moc zaměstnávat nemusel. V myšlenkách zabloudil do jejich rodné Andalusie. Byli ještě děti, když se s rodiči vydali daleko na sever do Prahy, do hlavního města Českého království a sídla císaře Rudolfa II. Nevěděl přesně proč, ale byl si jistý, že v tom hrála roli jejich magie. Rodiče ji používali, ale zároveň ji celý život skrývali. A svým dětem vštěpovali, že pokud mají přežít, musí to dělat stejně.
Na rozdíl od nich se on i jeho mladší sestra naučili docela rychle německy i česky a na nové prostředí si zakrátko zvykli. Dnes už Diego Evanesco považoval Prahu za svůj opravdový domov. Nikdy se ale neoženil. Jeho rodinou byla Harriet, které od malička všichni říkali Ria. Staral se o ni po smrti rodičů, viděl ji dospívat, pomalu přemýšlel, kde a jak pro ni najít vhodného ženicha. A pak se to stalo… Těžký povoz tažený párem splašených koní se divoce řítil ulicí. Lidé před ním ve zmatku uskakovali… Ria to bohužel nestihla…
Tehdy z úkrytu vytáhl tu knihu. Velký těžký svazek obklopený oblakem magie, kvůli kterému nejspíš rodiče opustili svůj domov v Andalusii a který chtěl zničit poté, co oba podlehli moru. Teď byl rád, že to neudělal. Četl dlouho, až nakonec našel, co hledal. Nebylo jednoduché obstarat všechny neobvyklé složky a přísady do toho lektvaru. Ještě složitější pak bylo přesně dodržet komplikovaný postup a neudělat nikde chybu. Po nějaké době však držel v ruce křišťálovou lahvičku a v ní se stříbrně třpytila poloprůhledná tekutina. Připravil štětce a barvy, na rám napnul nejkvalitnější plátno ze svých zásob. Odklopil uzávěr lahvičky a z hrdla vystoupala stříbřitá mlha, která na okamžik zahalila všechno kolem. Po chvíli zmizela. Úplně se vsákla do vypnutého plátna. Mohl se pustit do práce. Otevřené okno, mísa s pomeranči, ta velká, cínová z matčiny výbavy… ano, to bude to správné pozadí…

"Diego, už jsi to dokončil? Probůh, vypadáš strašně! Ty jsi snad vůbec nespal. A jedl jsi za tu dobu něco?" Jasný hlas přicházel z velkého obrazu visícího na nejvzdálenější stěně místnosti. Představoval štíhlou černovlasou dívku sedící v pohodlném křesle mezi nekonečnými regály knih, zcela zabranou do čtení. Teď však zvedla hlavu od rozečtené stránky a hleděla na malíře. Najednou knihu zaklapla, odložila ji na stolek, vyskočila z křesla a v příští chvíli z plátna zmizela. Vzápětí ji bylo možno zahlédnout, jak pospíchá podél potoka obrazem horské krajiny na vedlejší zdi, pak se mihla malbami březového hájku a kvetoucí růžové zahrady, aby se nakonec, maličko zadýchaná, objevila v prostém rámu příjemného zátiší s otevřeným oknem a cínovou mísou plnou zářivě oranžových pomerančů. Zadívala se na stojan s dokončeným portrétem.
"Ten je nádherný. Paní Polyxena je jako živá! Jsi úžasný umělec… Diego, až si pořádně odpočineš a najíš se a vykoupeš… že zase uvaříš ten stříbrný lektvar a namaluješ mi obraz andaluské fiesty s tetou a strýcem a hospodou a s muzikanty… prosím…"






Poznámka:
Důvodem, proč jsem váhala, zda povídku Portrét jako živý zveřejnit na webu je fakt, že vyšla tiskem ve sborníku vítězných prací Ceny Karla Čapka - Mlok 2015 (2. místo v kategorii Mikropovídka).
Ale vzhledem k tomu, že od vydání už uplynul téměř celý rok, řekla jsem si, že je možná načase povídku uložit do (Šíleného) šuplete.

A ještě něco - Katty, díky moc za banner, zejména proto, že jsem si vzpomněla na poslední chvíli. Usmívající se
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 KattyV KattyV | 6. srpna 2016 v 11:26 | Reagovat

Regi, nemáš zač. Udělala jsem banner ráda, protože tato tvoje povídka mpatří k mým oblíbeným. Myslím, že uspěla oprávněně, gratuluju ještě jednou, i po tom roce z toho mám radost.

2 Tora Tora | 6. srpna 2016 v 12:09 | Reagovat

Regi, ta mikropovídka se ti moc povedla. Oprávněně se dobře umístila. A banner od Katty je taky moc hezký. Jste prostě šikovné ženské :).

3 gleti gleti | 6. srpna 2016 v 16:35 | Reagovat

Regi, myslím, že touhle povídkou ses svým velkým literárním vzorům (Fulghum, Herriot) hodně přiblížila. Není to žádná Slepičí polévka pro duši (i když já je mám ráda- protože jde o sesbírané pozitivní zážitky a zkušenosti lidí z celého světa. Třeba vzpomínka na vánoce během krize třicátých let - kdy chlapec z úkrytu pozoruje svou udřenou matku, jak mu vyrábí dárky to rozhodně není nic plytkého.)

Je v tom zážitek bolesti z tragické smrti milované osoby, který hlavní hrdina přetavil v něco krásného.

4 Regi Regi | E-mail | 6. srpna 2016 v 19:28 | Reagovat

[1]: [2]: Katty, a Toro, díky. Tahle povídka je takové moje první dítko, které jsem vypustila do velkého světa a pořád se divím, že se jí tak zadařilo. :-)

[3]: Gleti, díky, ale tohle snad ne ;-). K těmto pánům budu vždycky vzhlížet, stejně jako třeba k Betty McDonaldové, nebo z našich například ke Zdeňku Jirotkovi. Mám ráda spoustu dalších spisovatelů, ale namátkou tihle jsou zástupci těch, kteří vidí svět podobně jako já.

5 womm womm | E-mail | Web | 6. srpna 2016 v 20:23 | Reagovat

Skvelé. Ten záver som naozaj nečakal. Poviedka sa zaslúžene ocitla medzi zaslúženými.

6 womm womm | E-mail | Web | 6. srpna 2016 v 20:23 | Reagovat

[5]: víťaznými* to som ten komentár ale napísal :-D  :-D

7 Regi Regi | E-mail | 6. srpna 2016 v 22:00 | Reagovat

[5]: Děkuju. Dost jsem si hlídala, abych předčasně nic nenaznačila příliš. Jsem ráda, že tě namalovaná Ria překvapila a pobavila.

8 ioannina ioannina | 7. srpna 2016 v 0:47 | Reagovat

Souhlasím, tohle je jedna ze dvou, které stoprocentně nejsou slepičí polívky. (Ta druhá jsou podle mě Pulci. Když budeš mít zájem, vysvětlím ti, proč si to myslím.)

9 ioannina ioannina | 7. srpna 2016 v 0:59 | Reagovat

[3]:Kritizovat a upozorňovat na chyby a odchylky od deklarovaného žádoucího směru bohužel patří k povinnostem lektora. Lektor, který bude jen chválit, nikdy nic nenaučí. ;-)
To jen takový přípodotek než bys třeba začala vést svatou válku. My totiž máme s Regi už pár let jistou dohodu.

10 Regi Regi | E-mail | 7. srpna 2016 v 6:35 | Reagovat

[8]: Díky za pochvalu
[9]: Ano, máme opravdu dohodu: Na Šupleti se komentuje, vtipkuje, pokud je za co, tak chválí a samozřejmě také upozorňuje na drobné chybky. V případě větších chyb nebo nejrůznějších nedorozumění se nabídne mailová korespondence. Jinak je tady striktně mírový prostor. :-)

11 Martian Martian | 7. srpna 2016 v 8:47 | Reagovat

Regi, opravdu vydařené dílko. Nejvíc se mi líbí, jak dokážeš namíchat koktejl z toho, co budí úsměv, spolu s tím, z čeho zamrazí…

12 KattyV KattyV | 7. srpna 2016 v 9:13 | Reagovat

[11]: Martian, taky mi připadá pozoruhodné, jak úsměvné a milé dílko dokázala Regi napsat o mrtvé dívce.

13 Regi Regi | E-mail | 7. srpna 2016 v 9:59 | Reagovat

[11]: Martian, přesně ses trefila do něčeho, o čem právě přemýšlím. Mám dojem, že mi docela jde ten koktejl míchat v malých (drabblových)množstvích, popřípadě právě tak do rozsahu mikropovídky. Jakmile překročím "kritické množství", mám problém ty poměry vyvážit. A paradoxně, čím víc vím teoreticky, tím větší mám problém uplatnit teorii v praxi. Už jsem to někde říkala, že jsem byla v  podobné situaci, když jsem se učila asi ve třiceti řídit. V jedné chvíli jsem měla dojem, že toho, nač musím v jednom okamžiku myslet, je příliš. Vyřešilo se to po delší době praxe, kdy část těch nezbytností přešla do podvědomí. Takže doufám v něco podobného. ;-)

14 Regi Regi | E-mail | 7. srpna 2016 v 10:01 | Reagovat

[12]: Katty, tenhle pohled mě vlastně vůbec nenapadl. :-)

15 Arenga Arenga | 7. srpna 2016 v 13:28 | Reagovat

MOc ráda jsem si to přečetla i napodruhé, i když jsem už znala pointu. Myslím, že je to fakt povedený kousek.

[13]: jo, to jsi říkala nám, s tím řízením. s tou praxí máš určitě pravdu, protože člověk se nejvíc naučí psát právě tím, že píše - ostatně tak je to asi se vším, od vaření až po násobilku :-D

16 Regi Regi | E-mail | 7. srpna 2016 v 18:27 | Reagovat

[15]: Arengo, udělala jsi mi radost. Díky. A s tím řízením povídkového auta - to je jasná věc. Jakmile jsem hotová s prací a s rodinnými povinnostmi a radostmi, sedám do něj a vyjíždím :-)

17 ioannina ioannina | 8. srpna 2016 v 1:32 | Reagovat

[10]:Měla jsem spíš na mysli tu dohodu "milá io, chtěla bych, abys mě naučila psát". :-) Celkem dobře si vzpomínám, kde a jak tahle povídka vznikla, jak jsem tě polovinu té dlouhé procházky přesvědčovala, že je škoda, abys tak originální námět vyplýtvala jen pro fanfiction. Taky si vzpomínám na ty nekonečné hodiny betací a jak jsem ti pak při vyhlašování držela palce. A zdaleka to nebyla jen ta jedna povídka, že?
Teď máš pocit, že stagnuješ, což je normální. Na začátku je rozvoj nejrychlejší. Už nikdy to nepůjde dopředu tak rychle. (A pokud se zabetonuješ v jakékoli z mnoha pastí mylného přesvědčení, všechny ty "já vždycky" nebo "já nikdy", tak to nepůjde dopředu vůbec.)
Pokud máš cokoli na řešení emailem, neváhej a napiš.

18 Regi Regi | E-mail | 8. srpna 2016 v 17:37 | Reagovat

[17]: Ano, bez tehdejší inspirativní procházky by Portrét jako živý nevznikl a já bych se k psaní mimo fanfiction dostala mnohem mnohem později. Taky jsi té povídce věnovala svůj čas a několik mailů jako beta. (mám je všechny schované) Ještě před tím jsi mi hodně pomohla s mým nejdelším textem – s Krádeží v ředitelně. (také mám všechny ty maily schované) A Portrétu jsi opravdu fandila. Za to ti moc děkuju a nepřestanu být vděčná. Moc jsem si vážila toho, že jsi mi pak nabídla, aby ta betace byla vzájemná. Jen – až dosud jsme si betovaly v soukromí. No a ta stagnace – ne nemám dojem, že stagnuju. Jen jsem se klopotně vyškrábala na další schod a vidím, co tady mám práce. Až se mi čelo rosí… ???

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
*************************************************************************************

KattyV a Regi prohlašují:
Na našich stránkách často najdete fanfiction příběhy ze světa Harry Pottera.
Všechna práva na postavy, které jsme si nevymyslely samy, jsou vyhrazena J. K. Rowlingové,
které tímto děkujeme za to, že nám dala svět, ve kterém si můžeme hrát.


14.1.2014