ABYSTE U NÁS NEBLOUDILI A JEDNODUŠE NAŠLI JAKOUKOLI POVÍDKU NEBO ČLÁNEK, JE TU PRO VÁS




A CO NOVÉHO VÁM ŠÍLENÉ ŠUPLE NABÍDNE PRÁVĚ TENTO TÝDEN?

PONDĚLÍ: Útočiště (fanfiction příběh na pokračování) od Danae
ÚTERÝ: Věda ve sto slovech od JJ
STŘEDA: Hotel u devíti koček od Tory
ČTVRTEK: Malfoyovské střípky od Martian
NEDĚLE: Severus a Megan od Katty

Vše je bohatě ilustrováno kolážemi KattyV

*************************************************************************************

Houdini

8. září 2016 v 0:01 | Tora

Tentokrát nechám úvod na Rozárce. Lépe bych to neřekla.

Víte, kdo to byl Houdini? Já to teda nevěděla. Jen jsem slyšela JI, jak říká, že občas by se i slovutný Houdini divil, co se u nás děje.



ONA totiž tvrdí, že nám centrální distribuce koček, zřejmě ve veselém rozmaru, nalosovala dva exempláře houdiniovských kocourů, a aby to nebylo tak fádní, tak to vzala z opačných stran spektra. Jeden má extra talent na pronikání dovnitř a druhý zas extra talent na zdrhání ven.

Vezmeme to pěkně popořadě. První houdiniovský kocour má žluté oči, delší černé chlupy (teda dost rozcuchané a občas spíš dohněda, ale ONA zavile tvrdí, že je černý) a talent na to, jak se dostat do domečku. Pravda, Houdinimu by to asi netrvalo skoro rok a půl, ale černý JÁ vytrval. Přibližoval se pomalu, zato setrvale. Prvně očíhnul terén, schovaný pěkně v tújích u sousedů. Po nějaké době opustil úkryt v keřích a vysedával hned za plotem. Netrvalo dlouho a vyzkoušel, zda může vysedávat i v naší zahradě, před plotem. Pak už najednou sedával na cestičce a zanedlouho se usídlil na schodu za dveřmi. Na podzim zjistil, že může přespávat v polystyrenové budce v dílně, kde se spřátelil se starousedlíky squattery a Silverem, ale od časného jara už zase hlídkoval u dveří.

A pak se jednoho krásného dne dočkal. Modrá obloha, sluníčko na plný pecky a ty zakleté dveře, které pořád nemohl nějak zdolat, zůstaly otevřeny delší dobu než jen tu chvilku, co ONI vejdou dovnitř nebo ven. A tak ONA, když toho krásného dne přišla z práce, uviděla na gauči v obýváku spokojeně se rozvalujícího černého kocoura, který radostí vrněl jak traktůrek, a tři další kočky, které jeho jednání naprosto neschvalovaly. V zájmu zachování klidu v domácnosti milého JÁ s omluvou vyexpedovala ven a slíbila mu, že zas někdy příště určitě bude moci jít dovnitř. A to neměla dělat. Kocour se toho s radostí chytil, a jakmile někde zahlédl otevřené okno nebo dveře, byl vevnitř. Využil otevřeného okna, když jej ONA myla, a proskočil dovnitř tak rychle, že málem skončil v kbelíku se špinavou vodou. Příště se zas protáhl pod nohama JEMU, když vynášel odpadky, a ON to zjistil, až když ho našel blaženě spícího na svém křesle. Provlékl se jiným oknem, které bylo otevřeno opravdu jen na malou škvírku na větrání, a kdyby v té budce na škrabadle tak hlasitě nechrápal, ani by ONI nevěděli, že je zas uvnitř. Příště se z ničeho nic zjevil u večerního rozdávání konzerviček a hlasitě se dožadoval svého přídělu. Zjistilo se, že objevil cestu po kočičích schodech přes otevřené francouzské okno do ložnice. Pak byl náš osud zpečetěn. Nastaly totiž dny otevřených dveří, které my normálně milujeme, ale v poslední době je trochu proklínáme. JÁ se totiž z baráku skoro nehne. Zřejmě, když už se mu konečně podařilo dobýt vytoužené mety, si ji hodlá pořádně užít a tak se pořád střídavě válí na gauči, kde normálně spával Čenda, na podnožníku, kde dříve lehával Tobiáš, na křesle, které jsem si oblíbila už dávno před ním já, a vlastně prostě kam se vrtnem, tam leží černej.

My teda z toho radost nemáme. Kluci se už s tím jakžtakž smiřují, ale stejně ho každou chvíli vysyčí. Já syčím už zas jak papiňák, jakmile ho vidím, a když už musím kolem něj projít, tak to pořádně hlasitým jekotem okomentuju. Ale myslíte si, že to s NIMI pohnulo a vetřelce vyhodili? Ani náhodou. Prý máme zklidnit hormony a zvyknout si, že je na tom černej stejně, jako jsme kdysi byli my, a tak bychom měli mít víc pochopení. Jéžiš, jaký zas pochopení? Proč si nenašel nějakej bejvák, kde by nebylo tak překočkováno, proč se musí cpát ausgerechnet k nám?

A tak ONI, pokud teda není černej zrovna rozvalenej někde na našich oblíbených místech, musí dávat velký pozor, když otvírají dveře nebo okna, aby černýho nezašlápli nebo nepřivřeli. Protože pokud je víc než pět minut venku a nemůže se dostat dovnitř, je nalepenej na dveřích a číhá. Dveře ještě nejsou otevřený ani na pět centimetrů a už v nich má vraženej čumák.

No, nemají to lehký. Protože musí hlídat dveře nejen co se týká průniku černého zvenku dovnitř, ale taky musej dávat pozor, aby neublížili druhému houdiniovskému kocourovi, který zas nutně musí ven, ven, ven. Ten není černej, ale černostříbrně proužkatej. No jasně, že mluvím o Barbuchovi. No, snažili se hodně, ONI, aby Barbuchu udrželi doma. Bylo jim to ale platný jak ponorce padák. A tak ho přes den nechávají být. Ale večer, když už se jim ho podaří odchytit, je hlídaný jak královský porculán.

Jenže je jim to stejně houby platné. Zrovna třeba dneska. Večer ONA přepočítala všechny kočky, spokojeně zamkla a šli spát. Ráno při snídani se nějak nemohli dopočítat. Rozárka, Tobiáš, Čenda, JÁ... a kde je Barbucha?

"Ale, někde spí, víš, že spává nejdýl z našich koček. Bude zalezlej na půdě nebo pod schodama, znáš ho," povídal v klidu ON. "Necháme mu tu misku a jedem," zavelel. ONA nás ještě naposled pohladila a mazali do práce. Ujeli pár metrů od baráku a vytřeštěně zírali na Barbuchu, který s obrovským zaujetím lezl po nízkém stromku před sousedovic domem a snažil se tam chytit motýla. Nezbylo jim nic jiného, než zastavit, Barbušáka odlovit a strčit domů za katr. Ta ulice je totiž po ránu hodně frekventovaná, naproti je škola a spoustu dětí musí rodiče dovézt téměř až do učebny, proto nás ONI nechtějí pouštět po ránu ani na dvůr, prý co kdyby nám hrklo v bedně a šli přes sousedovo na ulici.

"Jak se mohl dostat ven?" vrtalo celou cestu hlavou JÍ.
Neví ONA, neví ON. Jsou v pasti. Mají kocoura, co umí procházet zdí!

Ale my víme svý. Když ON nad ránem větral, stihnul odchytit mě i Tobíše. Ale toho malýho tmavýho proužkatýho stínu, co se mu proplížil za patama, toho si nevšiml.

Neboj, Barbušáku, my to na tebe neprásknem. Jen ať žijou v nejistotě. Aspoň si nás budou ještě víc všímat!

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Regi Regi | E-mail | 8. září 2016 v 6:02 | Reagovat

Líbí se mi, jak Jája ví co chce, a jak důsledně si za tím jde. :-)

2 JJ JJ | 8. září 2016 v 9:27 | Reagovat

Tedy Rozárko, padák pro ponorku mne odrovnal. Nadlouho. A vůbec budu mít dneska díky kočičímu povídání hezčí den.

3 HCHO HCHO | 8. září 2016 v 20:47 | Reagovat

To se tak hezky čte, že mám pocit, že taky vrním jak traktůrek :)

4 Tora Tora | 8. září 2016 v 21:43 | Reagovat

Všem vám moc děkuju, já i kočky :)

5 Martian Martian | Web | 9. září 2016 v 10:35 | Reagovat

Cha, proti tomuhle byl Houdini naprostý žabař. Ten se nanejvýš dokázal nacpat do nějaké bedny nebo z ní. Ale nacpat se někomu na byt, stravu a pětihvězdičkovou péči… tomu se teprve říká talent. :D

6 Tora Tora | 9. září 2016 v 11:42 | Reagovat

[5]: Tak pod to se podepíšu :) takovejch Houdiniů mám plnej barák, jak oni to sakra dělaj? :)

7 KattyV KattyV | 11. září 2016 v 10:21 | Reagovat

Jo, to kočky zvládají bravurně - dovnitř, ven, dovnitř, ven... Sama mám občas problém, kde právě jsou.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
*************************************************************************************

KattyV a Regi prohlašují:
Na našich stránkách často najdete fanfiction příběhy ze světa Harry Pottera.
Všechna práva na postavy, které jsme si nevymyslely samy, jsou vyhrazena J. K. Rowlingové,
které tímto děkujeme za to, že nám dala svět, ve kterém si můžeme hrát.


14.1.2014