ABYSTE U NÁS NEBLOUDILI A JEDNODUŠE NAŠLI JAKOUKOLI POVÍDKU NEBO ČLÁNEK, JE TU PRO VÁS




A CO NOVÉHO VÁM ŠÍLENÉ ŠUPLE NABÍDNE PRÁVĚ TENTO TÝDEN?

PONDĚLÍ: Útočiště (fanfiction příběh na pokračování) od Danae
ÚTERÝ: Věda ve sto slovech od JJ
STŘEDA: Hotel u devíti koček od Tory
ČTVRTEK: Malfoyovské střípky od Martian
NEDĚLE: Severus a Megan od Katty

Vše je bohatě ilustrováno kolážemi KattyV

*************************************************************************************

Je všude, všude, všude

15. září 2016 v 0:01 | Tora

Rozárka soudí, že Vobluda měl být pes. Copak se takto chová slušná kočka?



Pro nás je to teda docela dost na palici, ale pokud by se tu našel nějakej nestrannej pozorovatel, asi by se docela dost bavil. Vobluda měl asi bejt pes. Nebo mezi pesama vyrostl, či co. Zajedno chodí za NIMA jak ocásek. Vždycky jsme se k NIM hrnuli, ale teď si musíme dávat pozor, protože kde je ON nebo ONA, je velký nebezpečí, že poblíž bude vobluda. A že tím pádem bude vrčení, prskání, jekot. Teda z naší strany. Vobluda je v tomhle takovej divnej. Buď jen kouká, jak jdeme kolem a prskáme, nebo se naopak plíží pomalu nahrbeně kolem nás, když stojíme a prskáme. Ale ani když už dojde k čelnímu střetu někde, kde nelze uhnout, vobluda neprská. Vobluda stojí, nahrbí se, skloní hlavu a začne táhle výt a ječet, vždyť to říkám, jak pes.

Za tu dobu, co je nasáčkovanej dovnitř, už dokonce stihl mít nějaký ty svý rituály. Každej máme svý rituály, to už jsem psala, a vobluda si teď vytváří svoje vlastní. Jeden z nich je to chození za NIMI. Jde ON ze dveří na dvůr, v patách mu kráčí vobluda. Za chvíli se ON vrací zpátky, vobluda těsně za ním. Nebo. ONA sedí v obýváku, vobluda leží vedle NÍ. ONA se zvedne a jde na WC. Vobluda kvílí před WC, že se mu ztratila bohyně. ONA vyleze z WC, vobluda radostně zakňourá a následuje JI do koupelny, kde si ONA myje ruce a vobluda samým štěstím počurá koupelnovou předložku. ONA po stopadesátý spráskne ruce, vynadá vobludovi a strčí předložku do pračky. Že by pak ale třeba vypranou předložku nedávala na zem, ale přehodila ji přes sprchový kout a na zem ji dala, až když se jdou sprchovat, to jsem JÍ musela poradit až já, že jo.

Ráno je to u nás taky zajímavý. Vobluda (naštěstí) chodí na noc ven. Jak se začneme připravovat na spaní, stojí za dveřmi a chce ven. My chceme ven taky, ale na rozdíl od vobludy nás ven na noc nepouští, a to nás teda hodně štve. No nicméně vobluda vypadne, jde se spát. Ráno, jakmile kdokoliv otevře dveře, vpálí dovnitř vobluda jak dělová koule a zastaví se až u misek, kde tancuje svůj ranní tanec "božedejmidotlamičkyaťužsypoudomističky". Sní svoji porci a pak dojede naprosto všechno, co po kom kde zbylo. Nato jde zkontrolovat misky venkovním kočkám, jestli třeba náhodou taky ještě něco nezbylo tam. Pak se z NICH pokusí etudou "podívejtejakejjsemtoalehubenejhladovejkocourek" vyrazit další misku až tři. Když už mu konečně jídlo leze i z ušních dírek, jak je nacpanej, přesouvá se do obýváku a hledá si zábavu. Prožene po obýváku všechny kuličky, cinkátka, peří a myš Gertrudu. Pak se začne vzpínat na škrábadlo, natahuje se do proleženiny, ve které je odložená taková ta žlutá hračka na baterky. Tak dlouho kňourá a snaží se ji dostat dolů, až se někdo z NICH smiluje a pustí mu ji. Vobluda pak stráví pěknou půlhodinku až hodinku s tímhle zázrakem, poté odkráčí, někde s sebou praští a chrápe až do večera. Teda samozřejmě pokud někdo z NICH vkročí do kuchyně, tak se probere a opět stojí u linky s tím jeho věčným "podívejtejakejjsemtoalehubenejhladovejkocourek", ale to je tak samozřejmý, že jsem to asi ani nemusela psát. Sežere nás, uvidíte, sežere. Jednou na mý slova dojde, věřte tomu.

Ještě asi tak dvakrát až třikrát za den dojde přepadnout JI nebo JEHO, vnutí se JIM na klín, opře se JIM packama o hrudník, hlavou JIM buší do obličeje a blaženě u toho skřeká. Pak dotyčného zavalí, hněte ho packama, vrní, vibruje a rozvaluje se, a pokud je dotyčný ochotný držet vobludovi tělo, tak u něj slastně usne.

Takže když si to shrneme - vobluda se zabydlel, ale my stejně syčíme dál. Vobluda si udělal rituály, ale my se ještě pořád s tím, že je tu s náma, nesmířili. Chodíme domů ostražitě a nejraději se zdržujeme nahoře, kam vobluda zatím neleze. Ale je fakt, že třeba večer už jsme všichni dole v obýváku... i když máme zatím mnohem větší rozestupy, než bývalo zvykem. Ale zdá se, že nic nenaděláme, že se s tím budeme muset smířit...

Na druhou stranu je fakt, že ONI nám slíbili, že tu další kočku s dvěma koťaty, co se objevila za plotem, už fakt domů brát nebudou. A prej ani tu plachou tříbarevku, která se tu zjevuje v posledních dnech.

V zájmu naší psychiky doufáme, že svý slovo tentokrát dodrží. A já vám třeba někdy příště napíšu, jak to dopadlo...

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 JJ JJ | 16. září 2016 v 11:58 | Reagovat

Jo, Rozárko, život neí peříčko... :-)
Ale furt lepší než opravdový pes, ne?

2 KattyV KattyV | 16. září 2016 v 17:30 | Reagovat

Kam šlápneš, tam narazíš na Vobludu. Život je jeden z nejtěžších ;-)

3 Martian Martian | Web | 16. září 2016 v 20:41 | Reagovat

Jakápak Vobluda, chudáček hubenejhladovejkocourek je to. :D  :-P  :D

4 Tora Tora | 17. září 2016 v 7:22 | Reagovat

Díky za komentáře, doma je vyřídím.  Minimálně Jája bude mít radost, že ho někdo vidí jako chudáčka kocourka, co si ten kousek žvance fakt zaslouží.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
*************************************************************************************

KattyV a Regi prohlašují:
Na našich stránkách často najdete fanfiction příběhy ze světa Harry Pottera.
Všechna práva na postavy, které jsme si nevymyslely samy, jsou vyhrazena J. K. Rowlingové,
které tímto děkujeme za to, že nám dala svět, ve kterém si můžeme hrát.


14.1.2014