ABYSTE U NÁS NEBLOUDILI A JEDNODUŠE NAŠLI JAKOUKOLI POVÍDKU NEBO ČLÁNEK, JE TU PRO VÁS




A CO NOVÉHO VÁM ŠÍLENÉ ŠUPLE NABÍDNE PRÁVĚ TENTO TÝDEN?

PONDĚLÍ: Útočiště (fanfiction příběh na pokračování) od Danae
ÚTERÝ: Věda ve sto slovech od JJ
STŘEDA: Hotel u devíti koček od Tory
ČTVRTEK: Malfoyovské střípky od Martian
NEDĚLE: Severus a Megan od Katty

Vše je bohatě ilustrováno kolážemi KattyV

*************************************************************************************

Clarissima mater

19. října 2016 v 0:01 | Richenza |  Jak jsme (ne)ulovili mloka

"Jste pošetilí, protože o mně říkáte a věříte tomu, co není. Narodila jsem se z muže a ženy." Vilemína Česká

Červenec 1231

"Mami, proč jsi jim neřekla své jméno? Tohle se mi nelíbí," zeptal se jí její syn zamračeně, když osaměli.
"Už je ti šest, Jindřichu," řekla vážně. "Určitě jsi schopný pochopit, proč. A zní to podobně jako moje jméno."
Uvolnila vykasané šaty a jejich rukávy, už nebylo takové horko jako přes den. Upravila improvizované lože z ovčích houní a vlněné přikrývky, na které se Jindříšek unaveně posadil, rozložila na kámen před něj ječné placky a ovčí sýr a došla k hlučně se bavícím mužům u ohniště pro horkou vodu.
"Udělej ten odvar i pro nás, taky jsme unavení," usmál se na ni vůdce skupiny, postarší a solidně působící kupec z jižních Bavor.
"Jistě, mistře Gottharde," přikývla a sklonila se k ohništi a z tašvice vytáhla kožený váček se směsí meduňky, máty, šalvěje a fermentovaného listí maliníku a druhý s třezalkou. "Pro tebe udělám jiný, pomůže ti na tvé rozbouřené útroby."
Z hotového odvaru odlila do dvou dřevěných pohárků pro sebe i pro Jindříška. Naplnila i obě kožené čutory. Přimíchala do čaje med a vrátila se k synovi. Posadila se naproti němu a chvíli ho pozorovala, jak se hladově pustil do skrovné večeře. Teď vypadal jako každé jiné zdravé dítě.
"Vezmi si, paní, trocha pečeně mu udělá dobře. Je hubený," zabručel na ni mistr Gotthard. "A tobě nepochybně taky."
"Děkuji, mistře," přikývla a přijala dar.
"Chtěl jsem říct… nevím, kdo jsi, ale teď jsi pod mojí ochranou. Nemáš zásoby, paní, u mého ohniště jsi však vítaná."
"Bůh ti to oplať, mistře."
"Děkuju," přidal se Jindříšek s plnou pusou.
Tiše se pomodlila nad darem, kterého se jí dostalo. Přežila další den od útěku, má co jíst a jsou v bezpečí. Alespoň nyní. To není málo.
Nejedla, jen pozorovala syna, který se neměl narodit. Nechtěla ho, neměla důvod to dítě násilí a hříchu chtít. Jenže byl její syn, nebylo na ní, aby soudila Boží vůli. Přestože jí bylo tehdy jen patnáct let, přestože byla sama a proti všem, kromě tety Hedviky a snad i tety Anežky, svého syna přijala, ubránila a vychovávala. A naučila se jej milovat. Byl slabý, dlouho to vypadalo, že nepřežije, ostatně nepřežilo i mnoho silnějších dětí. A snad by to bylo dobře, byly doby, kdy by přijala jako osvobození, kdyby si jej Pán chtěl vzít. Rychle se pokřižovala. Vše je v tvých rukách, Otče, pomyslela si. Jeho život, její život, to jestli se jí podaří opustit rodnou zemi. A z vůle Otce je i obdařena dary, které jsou prokletím, i odhodláním učinit vše pro to, aby chlapec dostal šanci vyrůst, přes nemoc, která jej trápila už čtyři roky, i přes nevůli rodiny. Bála se ho byť i jen na okamžik opustit - záchvaty byly stále horší a jen její ruce jej dokázaly uvolnit z křečí, které bez ní trvaly i hodiny. Podobnými, třebaže mírnějšími záchvaty trpěl i její bratr, toho času všemocný, a přesto tak slabý král český. Jenže to, co se u Václava vždy mlčky přehlíželo, u Jindříška považovali za trest za smrtelný hřích.
"Chci domů," zamračil se znovu syn, když dojedl. "Proč nemůžeme být doma?"
"Nechtějí nás tam." A zabili by nás. Možná jen tebe, protože tvoje tvář je příliš výmluvná, synku. Taková potupa v královském rodě nemůže být strpěna. A děti umírají až příliš snadno.
"Bolí mě nohy. Koušou tu komáři. Chytil jsem klíště."
"Jindříšku," sklonila se k němu a políbila ho do vlasů. "Ukaž, odstraníme ho."
"A neumře?"
Usmála se. Už ji nepřekvapoval. Někteří jej považovali za slabého na duchu, protože byl zvláštní. Tak mírumilovný, že to ostatní považovali za hloupost. Už jako docela maličký pozoroval hodiny pulce v kaluži, zachraňoval nejen koťata, ale i myši z pastí, co jen se s ním děvečky na statku natrápily! A někdy seděl nebo ležel jen tak, nepromluvil, jen pozoroval nebe nebo trávu. Ty jsi byla také taková, Velko, říkala jí teta Hedvika, když se je otec rozhodl raději schovat opět u benediktinek na Hradě. Jen divočejší a svéhlavější. A taky divnější - díky Bohu se Jindříškovi vyhnuly ty zvláštní příhody, které přinutily sestry v klášteře křižovat se. Je posednutá, šeptaly některé. Je svatá, oponovala teta Hedvika.
"Ne," ujistila ho a sklonila se k ruce, kterou k ní natahoval. "Odejdi v míru," zašeptala a klíště se pustilo.


Měli štěstí. Na skupinu bavorských kupců, kteří putovali stejný směrem, do Apulie, se jim podařilo natrefit hned za Prahou. Bylo samozřejmě nebezpečné spojovat se s kýmkoli, ovšem ještě nebezpečnější bylo pro ženu, zvlášť mladou a ne tak docela ošklivou ženu, cestovat osaměle. O sebe se nebála, ale život svého synka nehodlala ohrozit - a společnost těchto obhroublých, ale dobromyslných mužů jí připadala jako menší zlo, zvlášť když hned zpočátku vyléčila nepříjemné zažívací potíže jednoho z nich. A později zmijí uštknutí - předsevzetí, že na sebe nebude upozorňovat, padlo vždy brzy poté, co je učinila. Nedokázala nepomoci. Plachetka uvázaná po způsobu vdaných žen i hnědé lněné roucho dokázaly leccos zakrýt, ale jejich pohledy byly dostatečně výmluvné. Ovšem u většiny z nich přestaly poté, co porušila své předsevzetí - proč svým darem vždy probouzí strach? Snad si to ale jen namlouvala, snad to nebyl strach, který by ji ohrožoval, snad to byl jen strach probouzející úctu, a tedy i ochranný. Matko, stůj při mně, nevydej mne dalšímu hříchu, modlila se nehlasně, pozorujíc neodbytné pohledy mladého Wolframa.
Den za dnem plynul v otupující únavě, která jí nedovolovala vzpomínat. Jindříšek se brzy rozveselil, neměl v povaze se rmoutit. Snad i díky Wolframovi, kterého následoval jako psík a který ho učil němčině. A kupci je neodehnali, ani když dostal jeden ze svých záchvatů, když zvonily kostelní zvony. To na tom děsilo všechny nejvíc, ovšem i to měl společné se svým královským strýcem. Možná i u Václava to byl Boží trest, dobře věděla, že Bůh měl důvod se na jejího otce hněvat. Klečela u synka, ruku na čele a šeptala latinská slova úzdravy. Hrozivě vypadající křeče se zmírňovaly a chlapec začal znovu dýchat. Vždy měla strach, že zemře, nyní už tuto možnost nevítala jako osvobození - ačkoli by to osvobození nepochybně bylo.
"Jsi čarodějnice, paní Vilemíno?" zeptal se jí mistr Gotthard ten večer u společné večeře u ohniště.
"Byla jsem vychovaná v klášteře," odpověděla, jako by to něco vysvětlovalo. A snad vysvětlovalo, alespoň myslím těch dobrých, prostých mužů, protože mistr Gotthard jen pokýval hlavou.
"Vím, že se modlíš. Jsi dobrá křesťanka. Promiň, že jsem se tě ptal."
"Máš právo se ptát, mistře," odpověděla. Jenže kupec se jen usmál, řekl něco svým společníkům v dolnoněmeckém dialektu, jemuž nerozuměla, a pustil se do jídla.
Měli právo se ptát, přesto se neptali. Spokojili se s tím, co jim sama řekla: že je vdovou po kupci z apulijské Andrie, jehož majetek vyčerpala při snaze o jeho vyléčení, a že nyní míří k jeho příbuzným. Jen ten mladý se znepokojivýma hnědýma očima, Wolfram, se divil, proč ho nevyléčila, když by toho podle všeho byla schopná. To není v našich rukách, odpověděla a spokojil se s tím. Do království obou Sicílií skutečně mířila, na dvůr císaře Fridricha, odmítnutého nápadníka její skvělé a svaté sestřičky. Snad se nemýlila, když doufala, že ji ten muž, jehož pověst exkomunikovaného ochránce machometánů jiné děsila, nezklame. Nechtěla moc. Jen místo, kde by mohla v tichosti a zapomenutí vychovat svého syna.


Musela z Prahy odejít náhle, když rozpoznala jed v jídle svého syna. Nepátrala po tom, zda měl zemřít jen Jindříšek, či zda vrahové věděli, že po svém synovi, který doma nebyl právě velký jedlík, má ve zvyku dojídat. Dar Páně nesmí přijít nadarmo, slyšela hlas tety Hedviky, tak šetrné, přestože byla dcerou krále. Nemanželskou, tak jí to říkali, třebaže dnes už věděla, že to bylo složitější. Nesoudila otce za zapuzení první ženy, ani v myšlenkách jej za to nekárala, a nejen pro tu neochotnou ochranu, kterou jí poskytoval. Přestože jeho hřích byl nepochybně příčinou toho, co se přihodilo jí.
Jednoduché to nebylo nikdy. Uměla věci, které bylo zvláštní umět - a než se naučila své schopnosti tajit, šeptali si o ní sloužící, že je dítě Zlého. Bála se jí i její vlastní matka. Nebyly jí ani tři roky, když ji svěřili pod ochranu abatyše svatojiřského kláštera, tety Anežky, a kdy se o ní přestalo mluvit. Naštěstí si ji oblíbila nejen teta Anežka, ale i Hedvika, které se pro téměř dvacetiletý věkový rozdíl naučila říkat teto. Přestože ony jí vždy vyčítaly, že je na svůj rod příliš divoká, neposlušná, tvrdohlavá. Nezvladatelná. Divná. Jenže teta Anežka i teta Hedvika jí to říkaly jinak než matka.
Ty zvláštní sny, o nichž neprozřetelně řekla své sestře Anežce v dobách, kdy si myslela, že si jsou blízké, se začaly objevovat od jejích čtrnácti let. Samozřejmě, že to byl nesmysl a hřích, myslet si, že její vzpomínky jsou skutečnými vzpomínkami. Jak by mohly? Byla přece ženou - a v těch vzpomínkách, v těch životech, které se objevovaly, aniž by je zvala, byla mužem. Tedy několika muži, nebyl to jen jeden příběh, přestože jen jeden z nich poznávala. Jak to, že byly tak živé? Snažila se studovat Jeho život o to usilovněji, chtěla vyvrátit to, co se jí zdálo, protože to, co si myslela, si jednoduše myslet nesměla. A skutečně, nacházela mnoho rozdílů mezi Písmem a svými vzpomínkami. Ale proč se nemohla zbavit pocitu, že chybovali apoštolové? Možná proto, že každá z dobrých zvěstí učedníků Ježíšových byla jiná, ušklíbla se.
Anežka… její mladší sestřička, kterou téměř nepoznávala, když se vrátila jako odmítnutá nevěsta. Nemohla k ní dlouho nalézt cestu, Anežka byla hrdá a téměř tak svéhlavá jako ona sama. Zlobila se, to poznala hned, jak se setkaly, třebaže to, že ji Jindřich Štaufský měl odmítnout kvůli šeptaným pověstem, že její sestra je bláznivá, a snad i čarodějnice, jí prozradila až po půl roce.
"Je to pravda?" ptala se tehdy tety Anežky.
"Nelam si s tím hlavu, Velko. Nešlo jen o tebe, dozvěděli se také o nemoci kralevice," ztišila abatyše mimoděk hlas, přestože byly v klauzuře svatojiřského kláštera samy.
"Jen. Takže je," povzdychla si. Její sestře ale o Jindřicha nikdy nešlo - a jak by mohlo, když ho téměř neznala. Anežčina hrdost byla ještě silnější než její touha po císařské koruně, to jí bylo jasné od té doby, co Jindřicha, který se o ni před dvěma lety začal znovu ucházet - byl dokonce ochoten zapudit svou manželku - odmítla, a oplatila tak jeho ponížení. A stejně minulý rok odmítla i nabídku jeho otce, což nechápala. Ona by císaře Fridricha neodmítla, přestože byl exkomunikovaný. Nebo snad právě proto?
Jenže nic z toho tehdy nevěděla. Milovala Anežku, jako všichni. Rozhodla se sestřičce její ztrátu vynahradit a být tou nejlepší sestrou, jakou jen dokáže být. Měla pocit, že se jí to daří, a snad by se to i podařilo, kdyby se celý její život nepřevrátil naruby, když oslavila patnáct let.
Jméno svého únosce tehdy neznala, ani důvody, proč to udělal. Nejdřív si myslela, že chce výkupné, koneckonců byla královskou dcerou, přestože žila v ústraní. Vyvedl ji brzy z omylu a začal ten nejstrašnější, nejzvláštnější a nejopojnější půlrok jejího života. Nenáviděla ho, protože jí ublížil. Jenže celý ten čas byl jediným člověkem, kterého vídala, s kterým mluvila. A jeho objetí začala vítat. Nenáviděla ho, a milovala - je snad nemožné cítit oboje zároveň? A byl to její hřích, když nevěděla, kdo je? Ostatně, i kdyby věděla… neměla na vybranou. A přesto se dlouho cítila hříšná, pošpiněná touhou, kterou v ní probudil, tím nejodpornějším z hříchů, který ji donutil spáchat. Bylo i to, jak v ní dokázal probudit rozkoš, jen součástí jeho rafinované pomsty?
Ne, rozhodně k ní nic necítil. Když se ujistil, že otěhotněla, prozradil jí s úšklebkem svůj původ a odvezl ji před bránu premonstrátek v Doksanech. "Vyřiď našemu drahému otci, že jdu v jeho šlépějích," zkřivila mu pohlednou tvář krutá grimasa nenávisti, výsměchu a triumfu. "Ovšem on žil v krvesmilstvu dvacet let, než si uvědomil, jak hříšné to je, a mou matku zapudil. Já jsem to zjistil již po půl roce - co myslíš, odpustí i mně Svatý otec tak, jako odpustil jemu?"
V klášteře se sešla s Anežkou, tam se jí plačíc se vším svěřila a tam se jí poprvé objevily mučivě živé sny nejen o životě, ale i o bolestivé smrti Spasitele a krvácející rány na zápěstích a nártech nohou. Anežku to vyděsilo a trvala na návratu do Prahy. Tehdy si myslela, že si jsou skutečně blízké, jenže její ach-tak-obětavá-a-svatá sestřička nikdy stigmata neměla a přes neutuchající snahu ošetřovat nemocné se jí nepodařilo žádného vyléčit pouhým dotykem ruky jako jí. Tehdy netušila, že něco tak bolestivého a znepokojivého může být zdrojem závisti. Nebo snad jen strachu; slyšela, že kdesi v Anglii dokonce dvě ženy se stigmaty upálili. Měly i ony sny, že byly v minulém životě Spasitelem? Mimoděk se pokřižovala. Svatá matko, ochraňuj mne pro mého syna, zašeptala. Hvězdo moří, Rozsvětitelko, nejjasnější Matko, stůj při mně.
Měla být mužem, vždy přece byla mužem, i otec jí řekl, že měla být chlapcem, v té nezvyklé chvíli, kdy ji vzal na vědomí. Ale skutečně nenávidět začala své ženské tělo až tehdy, když se zvětšovalo v nevítaném těhotenství. Nenáviděla touhu, kterou v ní Vratislav vyvolal jen proto, aby jí mohl ublížit. O ni přece nešlo. Nebyla pro něj důležitá ani jako nepřítel, byla jen prostředkem. Protože ženy jsou pro muže vždy jen nástrojem, tu pro ukojení chtíče, tu pro zplození dědice… a ona pro pomstu. Byl v tom takový rozdíl? Možná v tom byl význam toho všeho - aby pochopila. Nezlobila se na něj, nyní už ne. K Vratislavovi cítila jen lítost, byl tím nejubožejším člověkem na světě. Přišel o otce, o království, na něž měl právo. Přišel o klid, protože jeho touha po koruně a po pomstě jej nepřestala nikdy užírat. Přišel o duši, protože to, co udělal, byl smrtelný hřích a byl to jeho zločin, ne její. A přišel o syna i lásku, protože ona by mu přes to všechno dala oboje.
Anežka ji tehdy litovala, pomáhala - a ona jí uvěřila, přes odpor, kterého si nemohla nepovšimnout, když se jí svěřila poprvé. Přísnost a odtažitost jejich královského otce. Matka, zuřivá z hanby, kterou způsobila, tvář zkřivenou nenávistí - ke komu více? - rozhodla, že dítě dají pryč, až se narodí. A ona se uchýlila pod ochranu tety Anežky a Hedviky, na místo, kde se cítila v bezpečí. Otec na ni od té doby nepromluvil, ale jeho tichou ochranu nepochybně měla, jinak by jí synka nedovolili mít u sebe, jinak by jim nedovolili strávit několik krásných let na statku v lesích severních Čech. Pak se vrátila do Prahy k tetě Anežce, protože nedokázala neléčit, přes důrazné varování tety Hedviky. Mohla snad nepomoci nemocným, kteří za ní přišli?
Nebylo to jednoduché, ale skutečné problémy začaly až nástupem bratra jako mladšího krále na trůn. Otcova vůle slábla - a Václavova nikdy silná nebyla. Anežka se stávala nejdůležitější osobou hradu, manželství Václava s Kunhutou její postavení ani po narození dětí nemohlo ohrozit. Na to byla ta Němka s nevyplaceným věnem příliš tichá; a snad jí to ani nevadilo. Na bratra se za to nezlobila, Václav byl už takový; ostatně i ona Anežce její sladkou upřímnost dlouho věřila. Až tehdy pochopila, jak moc své sestře překáží na cestě ke svatosti. Jindříšek se začal navíc podobat svému otci, jak jí potvrdila teta Hedvika. A tu podobu si mnozí pamatovali. Řeči služek se donesly i k matce, a hlavně k Anežce. Krvesmilstvo, začalo se šeptat. Nezdárná sestra. Čarodějka se synem, který se nikdy neměl narodit. Tohle všechno ale přece věděly, ovšem vědět, a vědět, že se ví, je rozdíl. Dokud žili teta Anežka, teta Hedvika a otec, tak jim však stále nic nehrozilo. Ale ani po jejich smrti dlouho nechápala, že synovi, nebo snad i jim oběma, jde o život.
Přistihla se, že svou sestru, a dokonce i matku nenávidí a za ten pocit se zastyděla. Za tím přece nemusely být ony. Nepřátel měla více a lidí, co o jejích tajemstvích věděli, také; nikdy nedokázala zcela poslechnout moudrých rad tety Hedviky, aby na sebe neupozorňovala.
"Ach Matko," řekla do noci. "Je snad hřích používat tvůj dar? Matko, ty, která dáváš světlo svaté úzdravy, ty, která hojíš rány, Ničitelko smrti, Tvůrkyně života, řekni mi, může být něco zlého na tom dát život?"
A snad už spala, protože jinak si nedovedla vysvětlit, co se stalo. Lesní louka, na které nocovali, se zalila stříbrným světlem hvězd jasnějších, než viděla kdykoli předtím. Vydala se na cestu podél potoka, sama by nedokázala říct proč. Musela. A po trávě naproti ní tak lehce, že se stébla ani neohýbala, šla žena v blankytných šatech, s vlasy zakrytými šátkem utkaným snad přímo z hvězdných paprsků. Byla krásná. Vznešená. Nádherná tak, že se její srdce rozezpívalo. Už necítila nenávist, ani obavy a úzkost z cesty do neznáma, ani hrůzu z toho, že ji označí za čarodějnici a kacířku, za vzpomínky, bláhové sny, které nikomu - kromě Anežky - nikdy nesvěřila.
"Na tom není zlého nic, Felix."
"Ale mně se to líbilo!" vykřikla. "A teď… přitahuje mě Wolfram. Je to hříšné?"
"Ne. Na touze po spojení s mužem není hříšného nic. To je cesta k životu."
"Ale Boží zákon-"
"Hovoříš o zákonu lidském, mé dítě."
"Pak by se měl změnit."
"Změň ho. Co myslíš, proč jsi zpět?"
"Je to tedy pravda? Ty sny…"
"Proč se ptáš, když to víš?"
"Je hříšné si něco takového myslet! Upálili by mě jako kacířku!"
"Nebudu ti říkat, co máš dělat. Máš úkol, a ty ho znáš."
"Mám jiné povinnosti. Musím se postarat o Jindříška."
"Musíš," přikývla Paní.
"Proč se narodil, pokud mám splnit to, pro co jsem byla poslána?"
"Jak bys bez mateřství pochopila, jaké je to být ženou?"
"Je to těžké," povzdychla si.
"Je dobře, že to chápeš," pousmála se Paní.
"Chápu. Tolik toho je špatně! Tak jsem to přece neučila. Neučil…" opravila se rozpačitě. "Můžu být mužem i ženou současně?"
"Teď jsi ženou. Ovšem především jsi člověkem. Měj to na paměti."
Sklonila hlavu. Měla by jít a kázat. Jeho - její - učení přece nebylo takové, jak viděla kolem sebe. Církev hromadící majetek a moc. Ženy nebyly skutečnou součástí obce, jak chtěla, nemohly kázat, nemohly nic, věčné nádoby hříchu svádějící muže. Čím ona svedla Vratislava? Jenže pokud to udělá, tak zemře. A tu bolest z utrpení na kříži si pamatovala až příliš. Podívala se na zápěstí. Začala znovu krvácet. Ne, co si to namlouvá… nebojí se o Jindříška, bojí se o sebe. "Nemám sílu svůj úkol splnit."
"I to je tvoje volba."
"Není!" bránila se. "Pokud jsem měla změnit lidstvo, měla jsem dostat i moc!"
"Narodila ses z královského lože. Jaké lepší podmínky bys chtěla?"
"Narodila jsem se jako žena!"
"V tom je právě ten smysl, nemyslíš?"


Když ráno otevřela oči, uviděla Wolframa. Ležel vedle ní ve vší počestnosti, pokud mohla soudit, přestože jeho pohled počestný nebyl. Ucítila touhu. Ale to nebyl hřích, říkala Paní. Anebo byl? Bylo těžké překonat to, co jí vštěpovali.
"Možná jsi čarodějka. Možná princezna, jak si myslí mistr Gotthard. A já ti toho nemůžu moc nabídnout, jsem nejmladší syn soukeníka a mám jen své ruce. Ty ruce jsou však silné a nebojí se práce. Půjdeš se mnou, Vilemíno?"

O třicet let později

Stála a dívala se na vysoké hradby města Milána. Opírala se o syna; její Jindříšek vyrostl do síly a prosté srdečnosti. Byl obyčejným mužem, rozhodně ne chudým, ale ani natolik bohatým, aby mu bohatství zatemňovalo srdce.
"Je to už to město, maminko?"
Usmála se. V jeho hlase nebyla žádná netrpělivost, ačkoli už měl právo být netrpělivý; těch měst, kterými prošli, a která nebyla ta pravá, bylo už více než příliš.
"Ano, Jindříšku. Tady se usadím," přikývla.
"Zůstanu s tebou."
Zavrtěla hlavou. "To je můj úkol. A ty se vrátíš do Andrie k Faustině. Vezmeš si ji, už se načekala dost! Budeš se o ni starat a budeš mít děti. To je tvůj úkol."
"Jsi moje matka!"
"Jsi dobrý syn, Jindříšku. A budeš skvělý manžel," položila mu dlaň na paži.
"Pomůžu ti alespoň v začátcích."
Přikývla. Ovšem to další už bude jen na ní. Nyní, po smrti Wolframa, splní konečně to, kvůli čemu sem byla poslána a čemu se tak dlouho vyhýbala. Přijme svůj osud, pokusí se napravit to, co má být napraveno. Bude čelit lidské zlobě, ba i smrti, když to bude třeba. A její syn bude daleko, v bezpečí. Silný a schopný se o sebe postarat.
Už se neměla čeho bát. "Nejjasnější matko, hvězdo moří, jsem tady. Dej mi sílu a odvahu. Budu ji potřebovat."


Poznámka:
Vilemína Česká (Guglielma la Boema) byla duchovní matkou hnutí Vilemínitů, které bylo rozprášeno inkvizicí v roce 1300. Objevila se z neznáma ve zralém věku v Miláně doprovázená dospělým synem. Dokázala si získat velkou úctu a pověst svatosti tím, že konala zázračná uzdravení a měla stigmata. Její následovníci ji uctívali jako vtělení Ducha svatého. Ona sama se podle dochovaných záznamů z procesu těmto tvrzením bránila, šlo tedy o (dez)interpretaci jejich učedníků. Vyznávali ji jako zakladatelku nového náboženství, které má pod vedením ženy sjednotit křesťany s muslimy a židy. V komunitě, již vytvořila, hrály ženy roli stejnou jako muži, a to i při sloužení mší. Její učednice Manfréda (Maifreda) byla uctívána jako papežka nové církve. Její příslušnost k české královské rodině - měla být dcerou Konstancie Uherské, druhé manželky Přemysla Otakara I., a sestrou Václava I., českého krále - vyplývá jen z výpovědí jejich učedníků, ovšem historiky je zpochybňována, protože její životní osud je pro princeznu skutečně velmi neobvyklý.
Její původní jméno mělo být Felix - je zajímavé, že šlo i v této době o jméno mužské, ženské obdoby se v té době používaly Felicia, Felicita (Felicitas). Palacký ji ve svých dějinách nazval Blaženou, ale šlo jen o překlad z italských pramenů, dovolila jsem si proto tento překlad ignorovat. Velku jsem si vymyslela, ovšem odpovídá dobovému způsobu tvoření diminutiv.

Při této fantazii jsem se držela všech známých historických faktů, která však ponechávají velký prostor k vyplnění. Doloženy jsou poměrně přesně osudy Anežky České, Přemysla Otakara I., Václava I. Teta Anežka skutečně existovala, byla to sestra Přemysla Otakara I. "Teta" Hedvika byla dcerou Přemysla Otakara I. z manželství s Adlétou, které po dvaceti letech bylo zrušeno pod záminkou chybějícího dispenzu (byl mezi nimi čtvrtý stupeň příbuzenství). Vratislav, prvorozený syn Přemysla Otakara I. a jeho zapuzené manželky Adléty, prohlášený ve své dospělosti za nemanželského, se ztratil historii právě v rok, kdy jsem mu přisoudila jeho opravdu nehezkou pomstu. Bylo mu tehdy mezi 36 a 40 lety. Ví se o něm pouze to, že o českou korunu skutečně usiloval a že se živil jako námezdní bojovník.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Regi Regi | E-mail | 19. října 2016 v 15:03 | Reagovat

Richenzo, to je opravdu zvláštní příběh ženy, o které jsem vůbec netušila, že by existovala. Jsem ráda, že Vilemína Wolframovu nabídku přijala.
Tohle bych si rozhodně ráda přečetla jako celý román.

2 KattyV KattyV | 19. října 2016 v 20:05 | Reagovat

Já musím souhlasit s Regi, Richenzo. Jsem tak ráda, že jsi dala Vilemíně kus obyčejného života a prostého štěstí. Protože to pak může dát člověku sílu k něčemu velkému.

3 JJ JJ | 20. října 2016 v 9:46 | Reagovat

Hodně zajímavé čtení, Richenzo. Jinak se připojuji k názoru Katty, protože líp to napsat neumím.

4 Tora Tora | 20. října 2016 v 16:43 | Reagovat

Povídku jsem teď četla poprvé. Líbila se mi moc. Jen možná místy moc popisná. Ale postavená na dobrých základech. A ten její osud, ten byl opravdu velmi zajímavý. Kdybychom tak mohli nakouknout přes ty věky, jak to vlastně tehdy všechno bylo...

5 Martian Martian | Web | 20. října 2016 v 19:38 | Reagovat

Díky, že jsem si povídku tady na Šuplátku mohla přečíst.

6 Richenza Richenza | 20. října 2016 v 20:39 | Reagovat

Děkuji všem! Regi, Vilemína moc známá není, takže je to výzva, že? Tohle je ve skutečnosti námět na román, jak mi před rokem, kdy tato povídka vznikla, řekl jeden čtenář. A měl pravdu, a romám o Vilemíně bych ráda jednou napsala. Překvapilo (a potěšilo) mě, jak podobně vnímá Vilemínity i Sapkowski - ovšem to jsem zjistila až nyní. Katty, ten kus obyčejného života alespoň částečně odpovídá reáliím, protože skutečně měla dorazt s dospělým synem. O manželovi ovšem nevíme vůbec nic. Toro, ano, máš pravdu, v obojím. Je tam jednoduše vtěsnán námět románu :) Její osud musel být zajímavý, i pokud by českou princeznou nebyla. Ale... proč by se to nemohlo stát právě takto?

7 HCHO HCHO | 21. října 2016 v 17:44 | Reagovat

Jak dějepis neumim, tak tyhle historické zajímavosti se mi hrozně moc líbí... Dík za hezký čtení

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
*************************************************************************************

KattyV a Regi prohlašují:
Na našich stránkách často najdete fanfiction příběhy ze světa Harry Pottera.
Všechna práva na postavy, které jsme si nevymyslely samy, jsou vyhrazena J. K. Rowlingové,
které tímto děkujeme za to, že nám dala svět, ve kterém si můžeme hrát.


14.1.2014